XII. KAPITOLA Ve Falkenhorstu - Ve Waldeggu - V Zuckertopu - V Prospect Hillu - Pusté moře - Přípravy k cestě do nitra - Kdo odchází a kdo neodchází - Průvod k soutěsce Úžlabí - Loučení Doba dešťů, která se toho roku tak prodloužila, skončila posledním týdnem srpna. Vzhledem k projektované cestě do nitra ostrova dali se všichni do orání a setí. Protože pan Zermatt nemínil podniknout výlet před druhou polovinou září, stačila tato doba plně k prvním pracím. Tentokrát se obě rodiny rozhodly, že se neubytují ve Falkenhorstu. Vzdušný hrad utrpěl ostatně pohromou za posledních bouří a bylo nutné ho opravit. Chtěli v něm strávit pouze několik dní po dobu setí, úpravy vinice a péče o zvířata; stejně krátce se chtěli zdržet i ve Waldeggu, Zuckertopu a Prospect Hillu.
„Uvažme,“ podotkl pan Zermatt, „že s návratem našich nepřítomných, s příchodem nových přátel, které nám přivedou, plukovníkem Montrosem, vaším synem Jamesem a jeho ženou, milý Wolstone, a snad i s určitým počtem kolonistů, bude třeba rozšířit Falkenhorst i ostatní hospodářství. Neopovrhneme tedy pomocnými pažemi při těchto pracích, které jsou jistě závažné. Proto dnes mějme na starosti jen pole, chlévy a drůbežárny. Budeme mít dost práce během těchto dvou měsíců, než se dočkáme příjezdu Unicornu.“ Jelikož přítomnost paní Zermattové a Wolstoneové byla ve Felsenheimu nevyhnutelná, obě hospodyně prohlásily, že si vezmou na starost vše, co se týká vnitřku i vnějšku, zvířat i drůbeže z Husí bažiny, i zeleniny v zahradě. Dovolily za to Anne, aby provázela při návštěvách hospodářství otce, a jestliže nad tím jevila mladá dívka spokojenost, jevil ji tím více Ernest. Cesta nebude příliš únavná, protože k transportu po okrsku Zaslíbené země se použije vozu se spřežením dvou buvolů a tří oslů. V povozu usednou pan Zermatt, Ernest, pan Wolstone a Anne, zatímco Jack, vždy ochotný hrát úlohu harcovníka, pojede před nimi na divokém oslu Leichtfussovi, který byl jeho obhoeným zvířetem k jízdě. Pokud někdy váhal mezi býkem Brummerem a pštrosem Brausewindem, dal stejně přednost oslovi. Brummer a Brausewind se museli odevzdat osudu, že vůbec neopustí Felsenheim.
Dne 25. srpna udělali první zastávku ve Falkenhorstu, v jehož ohradě bylo množství domácích zvířat. Bylo krásné počasí při lehkém větru, vanoucím od zálivu Spásy. Vedro nebylo tak velké. Jít stinnou alejí podél břehu bylo spíše procházkou, a jistě jednou z nejpříjemnějších.
V tomto ročním období zakoušeli pan Zermatt a jeho synové živý dojem, jakým na ně vždy působil návrat jara, ten blahodárný vliv přírody za prvních krásných dnů, který, jak napsal představený rodiny ve vypravování svých dobrodružství, „vracel se po několikaměsíční nepřítomnosti jako přítel, přinášející radost a požehnání“.
Za pobytu ve Falkenhorstu nebylo třeba se zabývat zemědělskými pracemi. Pole, která měla být oseta, patřila ke vzdálenějším hospodářstvím. Všechen čas byl věnován péči o zvířata, obnovení píce, nutným opravám v chlévech, jakož i čištění a vyhloubení potůčku, který svlažoval toto území.
Co se týče nádherných stromů v sousedním lese, vzdorovaly drsným útokům bouří až na to, že pozbyly některé větve. Bylo tedy třeba sebrat všechno to mrtvé dřevo a složit je do hranic v ohradě.
Zároveň se přesvědčili, že jeden z největších kořenovníků byl zasažen bleskem. I když ten, který nesl vzdušné obydlí, nebyl postižen stejným osudem, přece Ernesta napadlo, že by bylo moudré ho chránit hromosvodem, jehož špice by přesahovala nejvyšší listí, a který by kovový drát spojoval se zemí. Umínil si, že toto zařízení prozkoumá, protože letní období znepokojovaly časté bouřky a elektrické fluidum mohlo ve Falkenhorstu způsobit vážné škody.
Tyto práce vyžadovaly plné tři dny a pan Zermatt se do Felsenheimu vrátil až čtvrtý den. On i jeho přátelé odtud vyjeli opět za dvacet čtyři hodin a jejich vozy a spřežení jely směrem k Waldeggu.
Vzdálenost, která dělila Felsenheim od tohoto hospodářství, urazili hned ráno. Od samého příchodu se dal každý do práce. Zde se nalézal ovčín, kde byly ovce i kozy, jejichž počet rok od roku rostl; byla zde zřízena také drůbežárna, ve které bylo asi sto obyvatel. Jistých oprav bylo zapotřebí také v seníku, kde byla uložena píce z poslední žně. Co se týče stavení, nezdálo se, že by utrpělo nepohodou. Nebyla to ovšem už chatrč z ohebného rákosí s tenkými bidélky, jako za prvních dnů.
Domek, nyní vyzděný, měl zvenčí obrubu z písku a žírné země, vevnitř byl pak nahozen sádrou, aby do něho nemohla vnikat vlhkost. Jinde si pan Zermatt ne bez uspokojení povšiml, že bavlníkové plantáže, hraničící s Waldeggem, měly dobrý vzhled. Stejně tomu bylo i s močálem proměněným v rýžoviště, jehož půdu dešťová voda nevymlela. Z druhé strany, jestliže se Labutí jezero udržovalo v dost vysokém stavu vody, skoro s úrovní břehů, nehrozila sousedním polím žádná potopa. Toto vodní jezírko teď oživovali nesčetní vodní ptáci, volavky, pelikáni, sluky, vodní slípky a nejpůvabnější ze všech, labutě s úplně černým peřím, plovoucí v párcích po jeho hladině.
Nebyl důvod, proč by si Jack nevybral mezi drůbeží tu, která se obyčejně objevovala na stole v hospodářství ve Waldeggu. Skolil několik tuctů kachen, nemluvě o nádherném dropovi, kterého měl vůz dopravit do Felsenheimu.
Co se týče houfů opic, byl už od nich pokoj. Z těchto zlomyslných čtyřrukých tvorů, tak dovedných v házení šišek místo projektilů, se už neukázal ani jediný. Pustošily dříve okolní lesy a způsobily mnoho škod. Od doby, kdy byl proti nim zahájen vyhlazovací boj, se moudře rozhodly k ústupu.
Po prvních skončených pracích se naši přátelé zabývali oséváním polí Waldeggu. Tato orná půda nevyžadovala ani obdělávání, ani kypření hnojem, kterého by se v hospodářství našlo dostatek. Ke zkypření stačilo převláčet je branami, taženými osly. Ale setí vyžadovalo po jistou dobu přispění všech - i Anne, návrat do obydlí Felsenheimu se mohl uskutečnit až 6. září.
Pan Zermatt a jeho společníci mohli jen paní Wolstoneové a Betsii blahopřát k horlivosti a činnosti, které dělaly za jejich nepřítomnosti.
Drůbežárny i chlévy byly ve výborném stavu; zelinářská zahrada byla vypleta, zeleniny rozsázeny jistou rukou do řad. Obě hospodyně podrobily důkladnému úklidu pokoje, síně i salon, daly do pořádku prádlo i lůžka a obstaraly vůbec vše, co vyžaduje dobrá správa domácnosti.
Využily dobře svého času, ale netajily se přáním, aby už byl těmto návštěvám ve dvorcích, na které nechodily, konec.
Bylo tedy ujednáno, že poslední výlet bude v následujících dnech do hospodářství Zuckertopu a zároveň i na Prospect Hill. Bude ovšem třeba aspoň týden, jestli mají dostoupit až na vrchol Zklamané naděje, a nemohlo se tedy počítat s návratem před polovinou září.
„Co se týče poustevny Eberfurtu,“ podotkl pan Zermatt, „budeme mít příležitost k její návštěvě až při plánované cestě dovnitř ostrova, protože ze Zaslíbené země není jiný východ než soutěskou Úžlabí, poblíž tohoto našeho hospodářství...“ „To je samozřejmé,“ odpověděl pan Wolstone. „Ostatně, na této straně není třeba provádět zemědělské práce, které jsou neodkladné?...“ „Milý Wolstone,“ pravil pan Zermatt, „nezbývá nám nic jiného, než vyčkat na dobu senoseče a žní, které budou vyžadovat naši péči, a to bude až za několik týdnů. Zakončeme to tedy Zuckertopem a Prospect Hillem.“ Tento plán byl přijat a bylo rozhodnuto, že Anne tentokrát nebude provázet otce, protože se cesta mohla prodloužit přes týden. Paní Wolstoneové se tato nepřítomnost zdála příliš dlouhá. Její dcery bylo velice třeba ve Felsenheimu k domácím pracím, ke spravování šatů a prádla. Žehlička a jehla dostaly přednost před hráběmi a motyčkou.
Proto paní Wolstoneová vedle mateřské péče uplatňovala tyto velice vážné důvody, kterým se Anne, ke své lítosti, musela podrobit.
Ernestovi ovšem tyto důvody nebyly vůbec po chuti a začal dokonce i uvažovat o tom, jestli by jeho přítomnost ve Felsenheimu nebyla nutná.
Nuže, statečný Jack mu přispěchal na pomoc se svou obvyklou družností. Večer před odjezdem, když byli všichni shromážděni ve společném sále, neváhal pronést následující úvahu: „Otče, dobře vím, že paní Wolstoneové, Anne a matce nehrozí žádné nebezpečí, když zůstanou samy ve Felsenheimu... Ale když jde o to, zanechat je tu celý týden - a kdo ví?... - snad i ještě déle...“ „Zajisté, Jacku,“ odpověděl pan Zermatt, „a nebudu mít klidnou chvíli po celou naši nepřítomnost... i když nehrozí žádné nebezpečí... Doposud naše odloučení netrvalo nikdy déle než dva nebo tři dny, a tentokrát to bude celý týden... Je to velmi dlouho!... A přece by to byla veliká obtíž, kdybychom odešli všichni...“ „Jestli chcete,“ pravil pan Wolstone, „nabízím se, že zůstanu ve Felsenheimu...“ „Ne, milý Wolstone, vy méně než kdo jiný,“ odpověděl pan Zermatt. „Je třeba, abyste nás do Zuckertopu a Prospect Hillu, vzhledem k nastávajícím pracím, doprovázel... Ale jestli se někdo z mých synů uvolí zůstat u matky, už nebudu znepokojen... Stalo se to již víckrát... Jack, například...“ Jack se nemohl ubránit úsměvu a zpod víček vzhlédl na Ernesta. „Jak!“ zvolal, „mě navrhujete, abych hlídal byt?... Lovce chcete připravit o příležitost k honbě vysoké i drobné zvěře!... Jestli má někdo zůstat ve Felsenheimu, proč to mám být právě já a ne Ernest?...“ „Ernest nebo Jack, to je jedno...“ odpověděl pan Zermatt. „Není to tak, paní Wolstoneová?...“ „Zajisté, pane Zermatte.“ „Ale ve společnosti Ernesta byste se nebály, ani ty, Betsie, ani vy, drahá Anne?..“ „Ani v nejmenším,“ řekla dívka a trochu se začervenala. „Mluv tedy, Erneste,“ pokračoval Jack.
„Neříkáš, jestli je ti tento návrh vhod?...“ Ernestovi se návrh líbil a pan Zermatt mohl mít k tomuto vážnému mladíkovi, stejně opatrnému jako zmužilému, pevnou důvěru.
Odjezd byl stanoven na zítřek. Na úsvitě se pan Zermatt, Wolstone i Jack rozloučili a slíbili, že svou nepřítomnost podle možnosti zkrátí.
Nejkratší cesta z Felsenheimu do Zuckertopu se uchylovala daleko od cesty k Waldeggu, která vedla podél pobřeží.
V povozu, ve kterém usedli pánové Zermatt a Wolstone, byly naloženy pytle se zrním, několik kusů nástrojů a nářadí a dostatečné množství potravin a nábojů.
Jack, který se nechtěl odloučit od Leiéhtfusse, šel vedle vozu, sledován oběma psy, Braunem a Falbem.
Nejprve se ubírali směrem k severozápadu, aby měli Labutí jezero vpravo. Širá luka a přirozené pastviny se rozkládaly až k odvodňovacímu průplavu potoka Šakalů, přes který, asi na míli od Falkenhorstu, přešli po můstku, zřízeném hned od začátku.
V tomto směru nebyla sjízdná cesta, podobná té, která vedla ke dvoru Waldegg. Ale četné těžké vozy, které tudy jezdily, konečně urovnaly půdu a rozjely traviny. Vůz tažený dvěma buvoly se tedy pohyboval dobře a bez velké námahy kupředu.
Vzdálenost do Zuckertopu, asi tři míle, urazil za čtyři hodiny.
Pan Zermatt, pan Wolstone a Jack tedy dojeli do dvora před snídaní.
Posnídali a s velkou chutí se ihned dali do práce.
Nejprve bylo třeba vztyčit několik kůlů v ohradě, ve které trávili vepři dobu dešťů. Do této ohrady vnikl i jiný druh vepřového dobytka, tajamové neboli pižmoni, kteří žili v dokonalém přátelství s ostatními.
Pan Zermatt je proto nehonil. Zkušenostmi zjistil, že se maso těchto zvířat dalo využít, když se odstraní zapáchající vak na jejich hřbetě.
Plantáže v tomto okrsku, díky vzdálenosti od moře, byly shledány v dobrém stavu gujavových stromů, banánů, palem a zvláště ravendsarů, silného kmene a jehlancovité koruny, jejichž kůra spojuje chuť skořice s vůní hřebíčku.
V době, kdy sem pan Zermatt se syny přišel poprvé, tu byla jen bažina, kterou tehdy pojmenovali bažinou Cukrové třtiny. To bylo v prvních dnech jejich vstupu na ostrov. Dnes dvůr Zuckertop obklopovala bohatá obdělaná pole a pastviny, kde se pásly krávy. Místo prosté chaty z větví tu nyní pod stromy bylo kryté stavení. Nedaleko se kupil hustý les ze samého bambusu, jehož silné trny mohly sloužit místo hřebíků, a kdo by jím prošel, vyvázl by s rozedranými šaty.
Pobyt v Zuckertopu trval osm dní, které byly věnovány setí prosa, pšenice, ovsa, kukuřice; obilniny v této půdě rostly rychle, protože ji zavlažovala derivace z Labutího jezera. Z této strany opravdu pan Wolstone sestrojil trativod, který prořízl západní břeh ostrova, a vody se takto přirozeně rozlily po území. Následkem tohoto zařízení bylo možné Zuckertop prohlásit za nejbohatší ze všech tří hospodářství, založených v obvodu Zaslíbené země.
Během tohoto týdne mohl ovšem Jack plně uspokojit své lovecké choutky. Odcházel se svými psy, jakmile mu jen práce dopřála nějakou volnou chvíli. Kuchyně byla bohatě zásobena křepelkami, koroptvemi, divokými kury, dropy z pernaté a pekari ze srstnaté zvěře. Z hyen, které se v okolí ohlašovaly, nespatřil Jack ani jedinou, stejně tak žádného masožravce. Šelmy před člověkem rozhodně prchaly.
Jack se odebral blíže k jezeru a měl větší štěstí než jeho bratr Fritz před několika lety. Měl příležitost skolit zvíře velikosti osla, jakýsi druh bezrohého jednorožce, odrůdy tapírů. Nepadl po první ráně, kterou proti němu mladý lovec na vzdálenost asi dvaceti kroků vypálil, ale v okamžiku, kdy se chtěl na Jacka vrhnout, projela mu druhá kulka srdcem.
Konečně večer, dne 15. září, byla skončena všechna práce v Zuckertopu. Na druhý den, když byl dům hermeticky uzavřen a ohrada byla chráněna pevnou závorou, vyjel povoz dále k severu, aby dojel do Prospect Hillu v sousedství mysu Zklamané naděje.
Dvůr od tohoto hrotu, který se jako supí zobák táhne mezi zálivem Argonautů a širým mořem, dělily dvě míle. Největší část jízdy se děla na rovné půdě a postupovalo se snadno. Ale v blízkosti úbočí půda velice znatelně stoupala.
Za dvě hodiny po jízdě zelenou, žírnou krajinou, jako omládlou po době dešťů, dorazili pan Zermatt, pan Wolstone a Jack do Opičího lesa, který si už ani toto označení nezasloužil od té doby, kdy z něho zlomyslná havěť zmizela. U paty kopce se zastavili.
Svahy Prospect Hillu nebyly celkem tak příkré, aby do nich buvoli a osel nemohli vyjet oklikou, vinoucí se kolem jeho úbočí. Bylo jen třeba usilovně táhnout a vůz na planinu vyjel.
Dům, silně vystavený východním a severním větrům, které bičovaly předhoří, utrpěl posledními bouřemi mnoho. Střecha potřebovala okamžitou opravu, protože ji vichřice strhly na několika místech. Nicméně i tak, v jakém stavu dům byl, šlo v něm v létě bydlet - takže se zde hospodáři na několik dní mohli ubytovat.
V drůbežárně, kterou oživovaly slepice svým kdákáním a pobíháním, bylo nutno věnovat péči různým poškozením, zaviněným nepohodou. Také bylo třeba uvolnit ústí malého svěžího pramene, vyvěrajícího skoro na vrcholku kopce.
V plantážích, jmenovitě v kaparových a čajových, se práce omezila na vztyčení keřů, sehnutých prudkostí větru, ale dosud zachycených kořeny v půdě.
Za tohoto pobytu si návštěvníci několikrát vyšli na procházku až na konec předhoří Zklamané naděje. Z tohoto místa přehlédl zrak širou rozlohu moře směrem k východu a část zálivu Argonautů k západu.
Kolikrát za posledních let odtud trosečníci marně očekávali na hladině před mysem objevení lodi!
Proto, jakmile se tam pan Zermatt a jeho přátelé odebrali, pronesl ihned Jack tuto úvahu: „Je tomu dvanáct let, kdy zoufalí, že jsme se již nesetkali s nikým ze spolucestujících z lodi Landlord, jsme právem toto místo pojmenovali předhořím Zklamané naděje... Nuže, kdyby se dnes na moři objevil Unicorn, nebylo by vhodné dát tomuto předhoří jméno Šťastného připlutí?...“ „Zajisté, milý Jacku,“ odpověděl pan Wolstone, „je to ale nepravděpodobné... Unicorn je dosud v Atlantském oceánu a potřebuje skoro dva měsíce, než se bude moci objevit v končinách Nového Švýcarska...“ „To se neví, pane Wolstone, to se neví...“ opakoval Jack. „A ostatně, jestli to není Unicorn, proč by se s ostrovem nemohla seznámit jiná loď a pak se ho chtít zmocnit?... Její kapitán by ovšem právem mohl ostrov nazvat Zklamanou nadějí... protože převzetí do vlastnictví je už hotová věc!...“ Ostatně, na moři se neobjevila žádná loď a nebylo třeba měnit křestní jméno mysu.
Dne 21. září, po skončené práci v letohrádku Prospect Hill, rozhodl pan Zermatt, že odtud vyjedou nazítří za úsvitu.
Večer usedli hosté Prospect Hillu na terase, rozkládající se před obydlím, a mohli odtud pozorovat nádherný západ slunce na obzoru, jehož čistotu nekalila žádná mlha. Na čtyři míle odtud se nořil Východní mys do stínu, který oživovalo jen občasné zajiskření příboje o nižší skaliska výběžku. Moře, úplně klidné, se šířilo až k zálivu Spásy. Pod pahorkem mísily louky, stíněné skupinami stromů, svůj zelený koberec se žlutavými skvrnami pobřeží. Na osm mil zpátky k jihu se stínovalo příčné horské pásmo, ke kterému se vytrvale upíraly zraky pana Wolstonea a jehož hřbety ohraničovaly sluneční paprsky zlatým lemem.
Druhý den sjížděl povoz ze svahu Prospect Hillu a odpoledne dojel k ohradě Felsenheimu. S jakou radostí byli nepřítomní uvítáni, protože jejich výlet si vyžádal dva týdny! Je to snad málo, ale stesk rozloučení se neměří jen podle trvání doby.
Není třeba dodávat, že paní Zermattová, Wolstoneová a Anne neztrácely během těchto čtrnácti dní čas. Práce s prádlem značně pokročily. Byla radost vidět prostěradla, ubrusy, pečlivě spravené ubrousky, jejichž bělost se odrážela od zeleně zahrady, houpat se na šňůrách, natažených od stromu ke stromu.
Ani Ernest nezahálel. Když ho hospodyně nepotřebovaly, uzavřel se do knihovny, ale neřekl, jakou prací se tam zabývá. Snad jen Anne byla zasvěcena do tajemství jeho práce.
Večer, když se obě rodiny sešly ve velkém sále a pan Zermatt podal zprávu o výletu do dvorců, položil Ernest na stůl list papíru, na kterém byla kresba barevnými čarami.
„Aj! Co to je?...“ ptal se Jack. „Snad to není plán budoucího hlavního města Švýcarska?“ „Ještě ne,“ odpověděl Ernest. „Tak to neuhodnu...“ „Vždyť je to plán vnitřní výzdoby naší kaple...“ řekla Anne. „Ovšem, Jacku,“ dodal Ernest, „a bylo nutné se tím zabývat, protože jsou už do poloviny výšky.“ Toto prohlášení vzbudilo živé potěšení a Ernest byl vřele pochválen za svou práci, která byla shledána jako dokonalá, pro svou úpravu i pro své rozvržení.
„Bude tam také zvonice?...“ ptal se Jack.
„Zajisté...“ odpověděla Anne.
„Se zvonem?...“ „Ano... se zvonem z Landlordu...“ „A Anne bude mít tu velkou čest, aby jím poprvé vyzváněla!“ pravil Ernest. Bylo 24. září, tedy doba, kdy se měl uskutečnit plán pana Wolstonea. Jaký bude výsledek tohoto prozkoumání nitra Nového Švýcarska?... Po dvanáct let se trosečníci spokojovali s tímto obvodem Zaslíbené země, a víme, že jim zajistil existenci, vlastně spíš blahobyt. Také vedle nepokoje, kterým paní Zermattovou plnila nastávající nepřítomnost některých jejích milých, se nemohla zbavit domněnky, jí samotné nevysvětlitelné, že následky tohoto výletu budou spíš žalostné.
Když se pak večer sešla s panem Zermattem v jejich společném pokoji, svěřila se mu a on ji uklidňoval: „Milá Betsie, kdybychom dosud žili v poměrech, v jakých jsme byli při našem příchodu, souhlasil bych s tebou, že tato výzkumná cesta není nutná. I kdyby se pan Wolstone a jeho rodina ocitli na našem ostrově po nějakém ztroskotání, řekl bych jim: co stačilo nám, bude stačit i vám, a není třeba se vrhat do dobrodružství, když není úspěch jistý a když tady snad jde o nebezpečí... Ale Nové Švýcarsko má teď své zeměpisné souřadnice, a v zájmu budoucích kolonistů je důležité, aby byl znám jeho rozsah, tvar jeho pobřeží, a co všechno může poskytnout...“ „Dobře... drahý... dobře...“ odpovídala paní Zermattová, „ale neměli tuto výzkumnou cestu konat nově příchozí?“ „Zajisté,“ pravil pan Zermatt, „nijak by nevadilo, kdybychom vyčkali a podnik by se uskutečnil i za lepších podmínek. Ale víš, Betsie, že ten plán leží na srdci panu Wolstoneovi, a také Ernest si přeje doplnit mapu Nového Švýcarska... Myslím tedy, že se sluší jejich přání vyhovět.“ „Neříkala bych ne,“ pravila paní Zermattová, „kdyby nešlo o nové rozloučení...“ „Nepřítomnost nanejvýš čtrnáct dnů!...“ „Kdybychom aspoň paní Wolstoneová, Anne a já mohly cestovat s vámi...“ „To by nebylo moudré, milá ženo,“ prohlásil pan Zermatt. „Výlet může být spojen ne-li přímo s nebezpečím, tedy přece s nesnázemi a s velkou únavou... Budeme muset jít pustým krajem za žhavého slunce... výstup na horské pásmo bude jistě obtížný...“ „Paní Wolstoneová, Anne a já máme tedy zůstat ve Felsenheimu?...“ „Ano, Betsie, ale nechci vás tu zanechat samotné. Po zralé úvaze jsem udělal rozhodnutí, se kterým, myslím, budou všichni souhlasit. Na výpravu půjde pan Wolstone s našimi dvěma syny - Ernestem, který obstará záznamy, a Jackem, který by nikdy nesvolil obětovat podobnou příležitost k výzkumné cestě... Pokud se mne týče, zůstanu s vámi ve Felsenheimu... Souhlasíš, Betsie?...“ „Co je to za otázku, Johane!“ odpověděla paní Zermattová. „Můžeme se na pana Wolstonea úplně spolehnout. Je to vážný muž..., který se nenechá strhnout k neopatrnostem... Našim dětem s ním nehrozí žádné nebezpečí...“ „Myslím si,“ pokračoval pan Zermatt, „že toto uspořádání uspokojí paní Wolstoneovou i Anne...“ „Která bude trochu želet nepřítomnosti našeho Ernesta!...“ pravila paní Zermattová. „Stejně jako Ernest bude litovat, že musí odejít bez ní,“ dodal pan Zermatt.
„Ano! Obě ty dobré bytosti jsou k sobě vábeny a v kapli, jejíž plán dokončil, bude jednoho dne Ernest oddán s tou, kterou miluje!...
Promluvíme si o tomto sňatku ještě ve volné chvíli...“ „Který oblaží rodinu Wolstoneovu, stejně jako nás!...“ odpověděla paní Zermattová. Když pan Zermatt ohlásil svůj návrh, setkal se s všeobecným souhlasem. Ernest a Anne se museli podrobit tomuto velice rozumnému plánu. Ernest připouštěl, že se ženy nemají odvažovat na výpravu tohoto druhu, protože mohou zdržet nebo i zmařit jejich úspěch, a Anne chápala, že je Ernestova přítomnost nevyhnutelná, jestli má výprava dospět ke zdárnému konci.
Datum odchodu bylo stanoveno na 25. září.
Každý se teď zabýval jenom přípravami, které měly být rychle skončeny. Podle společné dohody se pan Wolstone a oba mladíci rozhodli vykonat celou cestu pěšky. Bylo opravdu možné, že kraj, hraničící s úpatím hor, nebyl schůdnější než ten, který přetínal hořejší tok Montrose.
Půjde se tedy s holí v ruce, s ručnicí na rameně a v doprovodu obou psů. Nebylo pochyb, že Jack je výborný střelec; ale ani pan Wolstone, ani Ernest se nesměli v tomto ohledu podceňovat, a všichni tři lovci si byli jisti, že si cestou opatří dostatek potravy.
Bylo však třeba připravit povoz i spřežení buvolů k dopravě obou rodin až k Eberfurtské poustevně. Nesmí být zapomenuto, že chtěl pan Zermatt při této příležitosti využít k návštěvě tohoto hospodářství na hranicích obvodu Zaslíbené země. S uspokojením byla tedy přijata myšlenka doprovodit pana Wolstonea, Jacka a Ernesta až k soutěsce Úžlabí. Snad bude i nutné prodloužit pobyt v Eberfurtu na dvacet čtyři až čtyřicet osm hodin, jestli bude obydlí vyžadovat práce, které by ovšem bylo nutné udělat.
Dne 25., časně ráno, vyjel povoz z Felsenheimu, sledován psy Braunem a Falbem. Všichni v něm našli místo. Cesta měřila dobré tři míle a buvoli ji mohli snadno urazit před polednem.
Počasí bylo krásné, nebe modré. Sluneční paprsky probleskovaly skrze lehké vlnité obláčky, které mírnily jejich žár.
K jedenácté hodině, když vůz objel oklikou úrodnou zelenou krajinu, dojel k poustevně Eberfurtu.
V lesíku před ní se ukázalo ještě asi deset opic. Bylo nutné je odtud vyhnat - utekly po prvních výstřelech.
Vůz zastavil a rodiny se odebraly do příbytku. Byl dobře chráněn okolními stromy a špatným počasím utrpěl jen málo. Zatímco paní Wolstoneová, paní Zermattová a Anne připravovaly snídani, muži se vzdálili na dostřel, aby se podívali do soutěsky Úžlabí, která se otvírala do nitra ostrova.
Naskýtala se zde důležitá a těžká práce, protože silná zvířata se pokoušela prolomit hradbu a bylo nutné ji upevnit. Zdálo se, že soutěskou se pokoušelo projít stádo slonů. Kdyby se jim to podařilo, jaké velké škody by zde v Eberfurtu, ale i v Zuckertopu a Waldeggu napáchali! Kdo ví, jestli by se nemuseli těmto mocným tlustokožcům bránit i ve Felsenheimu?...
Umístění nových trámů a nových balvanů zabralo odpoledne i následující den. Nebylo skoro dost ani všech paží, aby se hnulo těmito těžkými kusy a aby se řádně upevnily. Když byla tato práce skončena, byl si pan Zermatt jistý, že průsmyk nemůže být prolomen.
Eberfurtská poustevna ovšem už nebyla také chatrčí po kamčadálském (Kamčadál = Kamčatka) způsobu, která se opírá o čtyři stromy a trčí do výšky dvaceti stop. Byl to teď uzavřený, kůly ohrazený příbytek o několika místnostech, které stačily k ubytování obou rodin. Z obou stran byly zřízeny prostorné chlévy pod větvemi kořenovníků a zelených dubů. Sem zavřel pan Zermatt spřežení buvolů, kterým byla dána píce. Zvířata, dobře zaopatřená a statná, zde mohla přežvykovat podle libosti.
Také je nutné se zmínit, že se v okolí hemžilo hodně zvěře, zajíců, králíků, koroptví, morčat, dropů, tetřevů i antilop. Pro Jacka bylo snadné ukojit svou vášeň ve prospěch společné kuchyně. Část zvěřiny, upečené na praskajícím ohni krbu, byla uschována pro tři výletníky.
S loveckou brašnou u boku, s tornou na zádech, opatřeni hubkou k rozdělání ohně, spokojili se s opékaným masem a kessavovými koláči, s hojností střelného prachu i olova a s láhvemi, plnými kořalky, nemohli mít žádné obavy ke své denní potravě. A konečně, v úrodných krajinách, které zahlédli buď za údolím Grünthalu nebo na jihu od Perlového zálivu, nevyžadovaly jedlé kořínky a jiné ovoce námahu, jenom je stačilo vykopat nebo utrhnout... Ráno dne 27. září se všichni odebrali do soutěsky Úžlabí, kde se naposledy rozloučili. Čtrnáct dnů budou beze zprávo nepřítomných!... Jak se bude zdát tento čas dlouhý!
„Beze zpráv?...“ pravil Ernest. „Ne, matko, ne, drahá Anne, dostanete je...“ „Poštou?...“ ptal se Jack. „Ano... vzdušnou poštou,“ odpověděl Ernest.
„Vidíte holuba, kterého nesu v klícce?... Myslíte, že ho chci nechat v Eberfurtu?... Ne, pustíme ho z výšky horského řetězu a přinese nám zprávu o výpravě.“ Všem se tento dobrý nápad líbil a Anne si slibovala, že bude denně vyhlížet příchod Ernestova posla.
Pan Wolstone a oba bratři prošli úzkým východem, ponechaným mezi břevny soutěsky Úžlabí. Ten se pak za nimi opět pečlivě zatarasil a brzy zmizeli za ohybem skalní hradby.
