X. KAPITOLA Plavba v člunu po Montrose - Pustý kraj Křemeny v bystřině - Hráz - Návrat ke kotvišti Elisabeth - Po proudu - Dým na jihovýchodě - Návrat do Felsenheimu Ráno, k šesté hodině při odlivu, se na březích zátoky objevilo několik vrcholků skal, které tu včera nevystupovaly. Mohlo se ostatně konstatovat i za nejnižšího odlivu, že průlivy mezi mělčinami zůstávaly splavné v šířce čtyřiceti až padesáti sáhů. Řeka Montrose tedy byla splavná v každé době, přílivu i odlivu. Vyplývalo z toho, že jestli pronikal proud na několik mil do nitra území, bylo by jistě jeho ústí zvoleno k založení prvního přístavu, ze kterého by snad budoucnost vytvořila důležité přístavní město. A hloubka vody blíže skal u kotviště Elisabeth byla taková, že loď plula ještě asi pět nebo šest stop nad písčitým dnem.
K sedmé hodině zaburácely podél skal vlny ohlašující příliv, a pinasa by se bezmála otočila o kotvu, kdyby ji nedrželo kotevní lano na zádi.
Pan Wolstone a Ernest, kteří vystoupili z lodi hned za svítání, se v té chvíli vraceli, když prozkoumali stav zátoky směrem po proudu. Museli tedy vyskočit na můstek, aby se připojili k panu a paní Zermattovým a k paní Wolstoneové i její dceři. Scházel jen Jack, který se, provázen oběma psy, vydal na lov. Několik výstřelů v okolí ohlašovalo jeho přítomnost a také lovecké úspěchy. Brzy se objevil i on a měl loveckou brašnu vyplněnou dvěma páry koroptví a půltuctem křepelek.
„Nemařil jsem čas ani střelný prach,“ pravil a odhazoval na přední palubu svou pernatou zvěřinu.
„Blahopřejeme,“ řekl mu otec, „ale teď nepromarněme ani chvíli ze stoupajícího přílivu... Povol lano a rychle na loď!“ Jack vykonal tento rozkaz a pustil se po můstku i se psy. Kotva stála už kolmo a zbývalo jen ji vytáhnout rumpálem. Proud ihned uchvátil pinasu a ta, hnána lehkým vánkem od širého moře, doplula do ústí řeky Montrose. Pak začala plout proti proudu po větru uprostřed řeky.
Vzdálenost od jednoho břehu ke druhému nebyla menší než 250 až 300 stop. Pokud mohl zrak sledovat pobřeží, nezdálo se, že by se vzdálenost zmenšovala. Napravo postupovala přední plocha úbočí, které se snižovalo, zatímco půda pozvolna stoupala téměř neznatelným svahem. Nalevo, nad dost nízkým břehem, byl pohled na roviny, přerývané lesy a háji, jejichž vrcholky byly v té době poněkud nažloutlé.
Po půlhodině dost rychlé plavby doplula Elisabeth do prvního ohybu Montrose, která zahýbala v úhlu třiceti stupňů a obracela se pak k jihozápadu.
Za tímto ohybem nepřestupovaly břehy výšku deseti až dvanácti stop - což byla výška za nejsilnějšího přílivu. Bylo to znát na nánosu travin, zanechaném mezi houštím rákosí, ostrého jako bodáky. Dnes, 19. března, dostupoval rovnodenní příliv do své největší výšky. Bylo možné soudit tak z toho, že řečiště stačilo pojmout svou vodu, a nezdálo se, že by se někdy mohlo rozlít do okolní krajiny.
Pinasa plula rychlostí tří až čtyř mil za hodinu, což jí umožnilo uplout sedm až osm mil za dobu přílivu.
Ernest, který změřil tuto rychlost, podotkl: „To je asi vzdálenost, v jaké odhadujeme hory na jihu.“ „Správná poznámka,“ pravil pan Wolstone, „a jestli řeka svlažuje úpatí horského řetězu, bude k němu snadný přístup. V tom případě bychom nemuseli plánovaný výlet odkládat na tři nebo čtyři měsíce...“ „Ale přece by nám to vždy zabralo víc času, než jím skutečně můžeme disponovat,“ odpověděl pan Zermatt. „I když připustíme, že by nás Montrose dovedla k úpatí horského řetězu, nedospěli bychom tím k cíli. Bylo by třeba vystoupit až na jeho vrcholek, a myslím, že bychom se tam nedostali bez značného úsilí.“ „A dál,“ pokračoval Ernest, „po otázce, jestli řeka stále plyne k jihozápadu, se naskýtá další, jestli není její tok přerušen vodopády, nebo zatarasen nepřestupnými překážkami.“ „To uvidíme,“ pravil pan Zermatt. „Plujme, dokud nás požene příliv, a za několik hodin budeme v tom ohledu moci rozhodnout.“ Oba břehy, které byly za ohybem méně sevřeny, poskytovaly v dost širém rozsahu pohled na kraj, kterým protékala Montrose. Ten kraj byl úplně pustý. Zvěře všeho druhu se tu v trávě i mezi rákosím břehů hemžilo mnoho; byli tu tetřevi, koroptve, křepelky i dropi. Kdyby Jack poslal psy shánět podél břehů a v okolních končinách, každých sto kroků by mohli pronásledovat králíky, zajíce, morčata, pekari a jiné hlodavce. Z tohoto hlediska se území vyrovnalo okolí Falkenhorstu i dalších hospodářství, a také ovšem pokud se týká opičí havěti, poskakující ze stromu na strom. V jisté vzdálenosti ubíhala stáda antilop téhož druhu, jako ty v ohradě Ostrůvku žraloků. Také se asi na míli daleko směrem k řetězu hor objevovala stáda buvolů a občas bylo v dálce vidět poloběžící, pololetící hejna pštrosů. Dnes je pan Zermatt a oba jeho synové neměli už za Araby jako poprvé, když je spatřili z výšin Eberfurtské poustevny.
Lze si snadno představit, jak Jacka zlobilo, že je připoután na palubu Elisabeth, že nemůže vyskočit na zemi a že se jen musí dívat na běh i let zvířat, aniž by je pozdravil ranou z ručnice. Ovšem k čemu by sloužilo ubíjet tuto zvěř, když to už nutnost nežádala?
„Dnes nejsme lovci,“ opakoval mu otec, „jsme badatelé, nebo spíš ještě zeměpisci a hydrografové za posláním v této části Nového Švýcarska.“ Mladý lovec nechtěl takovéto řeči rozumět a sliboval si, jakmile pinasa opět zakotví, že se podívá po okolí se psy. Bude po svém způsobu studovat zeměpis: místo aby měřil orientační body, bude plašit koroptve a zajíce. Měření je věcí učeného Ernesta, dychtivého, aby mu na mapě přibyla nová území na jih od Zaslíbené země.
Co se týká dravců, šelem, které obývaly lesy a roviny za Perlovým zálivem a blíž údolí Grünthalu, nezaznamenali během této plavby na březích Montrose ani jednoho. Neobjevovali se naštěstí ani lvi, ani tygři nebo pardáli a levharti. Zato na pomezí sousedních lesů nechybělo vytí šakalů. Dalo se z toho soudit, že tato zvířata, patřící k odrůdě psa, něco mezi vlkem a liškou, tvoří většinu zvířeny ostrova.
Bylo by opomenutím nezmínit se o přítomnosti četných vodních ptáků, kachen, čírek a bekasinek, které přeletovaly ze břehu na břeh, nebo se krčily v rákosí. Jack by nikdy nesvolil nechat si dobrovolně ujít takovouto příležitost k ukojení své choutky a k ukázání své dovednosti.
Vypálil proto několik šťastných ran, které mu nikdo nevyčítal, jedině snad Anne, která vždy prosila o milost pro nevinná zvířátka.
„Nevinná... ale výborná... když jsou čerstvě pečená!“ odpovídal Jack.
A opravdu, bylo možné si blahopřát, že se jídelní lístek snídaně i oběda doplnil párem čírek a divokých kachen, pro které Falb skočil do proudu Montrose.
Bylo asi jedenáct hodin, když Elisabeth doplula ke druhému ohybu řeky, která se, jak Ernest konstatoval, uchylovala více k západu. Z jejího hlavního směru se dalo s pravděpodobností soudit, že vychází z horského řetězu, vzdáleného ještě na šest až sedm mil, který jí poskytoval značný přínos.
„Škoda,“ pravil Ernest, „že se blíží konec přílivu a že nemůžeme plout dál...“ „Je to opravdu mrzuté,“ odpověděl pan Zermatt, „ale příliv je teď nejvyšší a brzy pocítíme odliv. Protože jsme v době, kdy je moře nejvyšší, je jisté, že půjde příliv stěží za tento ohyb Montrose.“ „Není nic zřejmějšího,“ tvrdil pan Wolstone.
„Zbývá jen se rozhodnout, jestli zakotvíme na tomto místě, anebo se s odlivem vrátíme do zátoky, kam by pinasa doplula za dvě hodiny.“ Místo bylo rozkošné a je nutné říci, že měl každý velikou chuť zde zůstat celý den. Levý břeh tvořil zátoku, do které se vrhal malý přítok živé čerstvé vody. Nad ní se skláněly velké stromy s hustým listím, ve kterém se ozývaly ptačí hlasy a tlukot křídel. Byla to skupina mocných indických fíkovníků, skoro podobných kořenovníkům ve Falkenhorstu. Vzadu rozkládala skupina zelených dubů svůj široký slunečník:, kterým nemohlo slunce proniknout. Pod klenbu gujav a skořicovníků podél přítoku potůčku se vkrádal svěží větřík:, pohybující dolejšími větvemi jako vějíři.
„Opravdu,“ pravila paní Zermattová, „je to rozkošný koutek, jako stvořený ke stavbě vily!... Škoda, že je to od Felsenheimu tak daleko...“ „Ano, přt1iš daleko, má drahá,“ odpověděl pan Zermatt. „Ale věř, že toto místečko nezůstane ztraceno, a nesmíme brát všechno pro sebe!
Copak nechceš nic ponechat našim budoucím spoluobčanům?...“ „Buďte si jistá, Betsie,“ pravila paní Wolstoneová, „že tato část ostrova, svlažovaná řekou Montrose, bude silně vyhledávána novými kolonisty...“ „A než se tak stane,“ pravil Jack, „navrhuji, abychom se zde utábořili až do večera a třeba až do rána...“ „To je sporná otázka,“ prohlásil pan Zermatt. „Nezapomínejme, že nás odliv může za dvě hodiny dopravit do zátoky a že můžeme být zítra večer ve Felsenheimu...“ „Co o tom soudíte, Anne?...“ ptal se Ernest. „Ať rozhodne váš otec,“ odpověděla dívka. „Ale přiznávám ráda, že místo je příjemné a že zaslouží, abychom tu zůstali celé odpoledne.“ „Ostatně,“ pravil Ernest, „nehněval bych se, kdybych si mohl udělat ještě několik zápisů...“ „A my abychom ještě něco pojedli!...“ zvolal Jack. „Snídejme, prosím, snídejme!“ Bylo ujednáno, že se u tohoto ohybu Montrose zůstane celé odpoledne i večer. Za příštího odlivu, k jedné hodině v noci - noc byla jasná, měsíc v úplňku - popluje pinasa beze všeho nebezpečí po proudu. Za zátokou, podle stavu moře i podle směru větru, buď přistane u zálivu Unicornu, nebo obepluje Východní mys, aby se vrátila do Felsenheimu.
Když přivázali pinasu vpředu lanem ke stromu, obrátila se její záď skoro ihned po proudu - jako důkaz toho, že začínal odliv.
Po snídani paní Zermattová, Wolstoneová a Anne svolily, že zůstanou v táboře, zatímco ostatní vykonají obhlídku po okolní krajině. Záleželo opravdu na tom, získat dokonalejší přehled o této končině.
Bylo tedy rozhodnuto: pan Zermatt a Jack půjdou jako lovci podél potůčku, pn1iš se nebudou vzdalovat od jeho ústí, a pan Wolstone s Ernestem poplují ve člunu proti proudu Montfose, kam až budou moci, tak, aby se vrátili do hodiny oběda.
Paní Zermattové, Wolstoneové a Anne nehrozilo žádné nebezpečí, když zůstanou v ležení. Ostatně proti tomu nic nenamítaly. V případě nutné potřeby bylo snadné přivolat oba lovce výstřelem z malého děla pinasy, nabitého pouze střelným prachem. A když se Jack ptal dívky, jestli by neměla strach vystřelit z děla na palubě, odpověděla, že se výstřelu nezalekne a že vypálí ránu, jakmile jí paní Betsie k tomu udělí rozkaz.
Ještě navíc se pan Zermatt a jeho syn neměli vzdalovat od ohybu.
V houštinách, oplývajících zvěří, jim nebude scházet příležitost k využití střelného prachu a olova v obvodu půl míle a jejich ručnice bude jistě možné slyšet i v táboře.
Člun, ve kterém veslovali pan Wolstone a Ernest, vyplul opačným směrem vzhůru proti řece, zatímco pan Zermatt a Jack sledovali břeh křivolakého potůčku, přicházejícího ze severu.
Za ohyb~m se uchylovala Montrose k jihozápadu. Člun plul dále podél břehů vroubených hustým, skoro nepřístupným podrostem a zarostlých na svazích spletí trav a rákosí.
Bylo nemožné zde někde přistát, a nebylo to také nutné. Hlavní věc bylo poznat hlavní směr řeky a dostat se proti proudu, kam až to bylo možné. Jinak se však rozhled rozšiřoval. Na půl míle odtud mezi méně hustými kmeny vrhaly jednotlivé stromy stín, který kolmé paprsky slunce zaokrouhlovaly u jejich pat. Pak následovaly širé pláně, tu i tam s vyvýšeninami skalnatých brlohů, které, jak se zdálo, postupovaly bez přerušení až k úpatí hor.
Povrch Montrose, takřka prolnutý světlem, se leskl jako zrcadlo.
Bylo na místě litovat ochrany stromů, které ji lemovaly směrem k moři.
Kromě toho se stávalo veslování v této žhavé, skoro bezvětrné atmosféře velice namáhavou záležitostí. Naštěstí s blížícím se odlivem síla proudu nevzrostla, protože se u posledního ohybu zastavil. Zbývalo jen překonat pravidelný tok vod, v této roční době spíš nízkých. Nebylo by tomu ovšem tak za několik týdnů, v době dešťů, až horský řetěz odvede svou daň přirozeným průchodem Montrose.
Nicméně se pan Wolstone a Ernest nedali zastrašit vedrem a pluli dále. Mezi dost rozmanitými sklony říčních břehů se tvořily na opačné straně ostrohů víry, kterých používali s výhodou, aby si ušetřili námahu.
„Není možné,“ pravil pan Wolstone, „že doplujeme k úpatí horského řetězu, ve kterém asi Montrose pramení.“ „Stále lpíte na své úvaze, pane Wolstone?...“ pravil Ernest a vrtěl hlavou. „Ovšem, a je nutné, aby tomu tak bylo, milý chlapče. Nebudete vpravdě znát svůj ostrov, dokud ho nespatříte v celém jeho rozsahu z těchto hor, které se ostatně nezdají být příliš vysoké.“ „Odhaduji jejich výšku na dvanáct až patnáct set stop, pane Wolstone, a věřím stejně s vámi, že z jejich vrcholu obhlédneme zrakem celé Nové Švýcarsko, jestli ovšem není rozsáhlejší, než si myslíme. Co je asi za tímto horským řetězem?... Jestli to dosud nevíme, je to proto, že jsme se po celých dvanáct let necítili v Zaslíbené zemi nikdy stísněni...“ „Souhlasím, milý Erneste,“ odpověděl pan Wolstone, „ale teď je tu skutečný zájem, abychom neměli pochybnosti o důležitosti ostrova, určeného přijímat kolonisty...“ „Stane se to, pane Wolstone, s návratem krásného počasí, a jistě ještě před příjezdem Unicornu. Dnes se mi zdá moudřejší omezit se na tento několikahodinový výzkum, který stačí ke stanovení hlavního směru Montrose...“ „A přece, Erneste, s trochou vytrvalosti by snad bylo možné doplout k řetězu... přestoupit ho až na severní stranu...“ „S podmínkou, že úbočí nejsou příliš příkrá, pane Wolstone...“ „Oh! Má-li člověk dobré nohy!...“ „Skutečně, udělal byste lépe, kdybyste s sebou vzal místo mne Jacka,“ dodal Ernest s úsměvem. „Ten by vám neodporoval... On by vás vybízel proniknout až k horám... i kdybyste se měli vrátit zítra nebo pozítří... a bez ohledu na znepokojení všech ostatních!“ „Máte celkem pravdu, milý Erneste,“ pravil pan Wolstone. „Slíbili jsme, a musíme dostát slovu. Ještě hodinu plavby a náš člun se vrátí; necháme se unášet proudem... Nevadí! Nepřestanu, dokud nevztyčíme vlajku staré Anglie na nejvyšším vrcholku Nového Švýcarska!“ Nesmíme se divit touze, takto vyslovené panem Wolstonem. Mluvil jako dobrý Angličan, a jmenovitě v době, kdy Velká Británie vysílala své námořníky do všech moří na zeměkouli, aby rozmnožila své koloniální panství. Ale cítil, že je lepší toto ujmutí se ostrova odložit, a dále nenaléhal.
Pokračovali v plavbě. Byla to stále ta stejná otevřená krajina bez stromů a méně úrodná, čím více se rozvírala k jihozápadu. Po lukách pozvolna nastupovaly pusté pláně, poseté holým kamením. Touto suchou půdou poletovalo sotva několik ptáků. Nebylo už vidět ani jediné zvíře, které zahlédli ráno; nebyli tu buvoli, antilopy ani pštrosi. Byly tu jen smečky šakalů, které se sice neukazovaly, ale kterých vytí pronikalo vzduchem bez jediné ozvěny.
„Jack měl dobré tušení, že nás neprovázel na tuto stranu,“ podotkl Ernest.
„Zajisté,“ odpověděl pan Wolstone, „neměl by tu příležitost vystřelit si z ručnice. Jistě mu přálo více štěstí v houštinách, které svlažuje malý přítok Montrose...“ „V každém případě, pane Wolstone,“ pravil Ernest, „výsledek našeho výletu bude poznání, že se tato část ostrova podobá té ze zálivu Unicornu... Kdo ví, jestli tomu není právě tak za horským řetězem?... Pravděpodobně je ostrov úrodný jen na severu a ve středu, od Perlového zálivu až po údolí Grünthal.“ „Proto, až podnikneme náš velký výlet,“ odpověděl pan Wolstone, „myslím, že bude nejlepší jít přímo na jih, místo abychom sledovali obrysy pobřeží na západě nebo na východě...“ „Myslím si totéž, pane Wolstone, nejlepší bude proniknout do kraje soutěskou Úžlabí.“ Byly skoro čtyři hodiny. Člun se nalézal asi dvě a půl míle od tábora, když se nahoře proti proudu rozlehl šum řítících se vod. Byl to proud, který se vrhal do řečiště Montrose?... Nebo se jenom řeka proměnila v peřeje?... Dělala ji snad skalní hráz na jejím horním toku nesplavnou?...
V tom okamžiku pan Wolstone a Ernest, kteří stáli nehnutě uprostřed víru pod záštitou ostrohu, se chystali otočit loď. Protože jim šikmý svah břehu bránil v pohledu na druhou stranu, pan Wolstone pravil: „Jen ještě několik úderů veslem a obeplujeme ostroh...“ „Rozhodně,“ odpověděl Ernest, „lze se obávat, že Montrose nedovolí, aby se loď dostala až k úpatí hor.“ Pan Wolstone a Ernest začali znovu veslovat s vynaložením vší síly, která jim zbývala po čtyřech hodinách plavby pod ohnivým nebem. Řeka nyní uhýbala k jihozápadu, což byl asi její hlavní směr. Po nějaké chvíli, na několik set stop proti proudu, se jevil její tok na delší rozloze. Byl zatarasen nahromaděním skalisk, rozsetých od břehu ke břehu; mezi skalisky zbývaly jen úzké štěrbiny a vody se tu řítily v hlučných kaskádách, jejich hluk bylo slyšet na dvacet sáhů po proudu.
„Podívejme, co by nás zastavilo,“ pravil Ernest, „kdybychom chtěli pokračovat v plavbě...“ „Snad by bylo možné,“ pravil pan Wolstone, „přenést člun přes tuto hráz...“ „Jestli je to pouhá hráz, pane Wolstone...“ „Zjistíme to, milý Erneste, a záleží na tom, abychom to zjistili... Vystupme z člunu.“ Nalevo se otvírala úzká bystřina, v této roční době skoro úplně vyschlá, a vinula se dále rovinou. Za několik týdnů, až nastane doba dešťů, bude jistě sloužit jako řečiště proudu, jehož hlučné vody se budou mísit s vodami Montrose.
Pan Wolstone vrhl kotvicí na zem. Pak vystoupili Ernest i on na břeh posetý drobnými i velkými kameny, a šli proti proudu tak, aby se vrátili oklikou ke hrázi.
Tu cestu, která trvala asi čtvrt hodiny, vykonávali uprostřed semeniště kamení, které bylo v písku, s hrubými trsy trávy. Tu a tam byly roztroušeny křemeny nahnědlé barvy, na hranách silně zakulacené, skoro podobné oblázkům velikosti ořechů.
Když pan Wolstone a Ernest došli do výše hráze, pozorovali, že Montrose nebyla splavná už dobré půl míle. Řečiště bylo zataraseno skalisky, mezi kterými pěnila a ječela voda. Přenesení člunu proti proudu by se nedělo bez značných obtíží.
Co se týče krajiny, zdála se být úplně neúrodná až k úpatí řetězu.
Jestli chtěli spatřit trochu zeleně, museli hledět k severozápadu a k severu, přímo ve směru údolí Grünthalu, jehož vzdálené lesy bylo možné rozeznat na hranicích Zaslíbené země.
Panu Wolstoneovi a Ernestovi tedy nezbývalo než se vrátit s politováním, že se v této části toku Montrose naskytla překážka.
Na zpáteční cestě sledovali obrysy bystřiny a Ernest přitom zdvihl několik malých nahnědlých oblázků, těžších, než by se k jejich velikosti zdálo. Vzal tedy s sebou do kapsy dva z těchto kamínků a sliboval si, že je prohlédne po návratu do Felsenheimu.
Ne bez jisté mrzutosti se musel pan Wolstone obrátit zády k jihozápadnímu obzoru. Ale slunce se chýlilo k západu a nesměli se v této vzdálenosti od tábora opozdit. Člun tedy začal ubíhat po proudu a postrkován vesly plul rychle mezi oběma břehy.
V šest hodin už byli všichni shromážděni u skupiny zelených dubů.
Pan Zermatt a Jack, velice spokojení s lovem, přinesli antilopu, párek králíků a ptactvo různého druhu.
Malý přítok svlažoval velmi úrodnou krajinu, někde s rovinami, na nichž se daly dobře pěstovat obilniny, jinde s hustými lesy, ve kterých byly různé druhy stromů. Bylo to i území bohaté na zvěř, kde se jistě ozval výstřel z lovecké pušky poprvé.
Po zprávě pana Zermatta přišel na řadu pan Wolstone. Vyprávěl dopodrobna, jaká byla plavba proti proudu asi na dvě míle vzdálenosti.
Sdělil, jak je kraj v části, rozkládající se k jihu, neúrodný a pustý. Řekl, jaké zklamání zažili s Ernestem před nepřístupnou hrází uprostřed proudu, a dodával, že by bylo nutné volit k horskému řetězu na jihozápadě jinou cestu než po Montrose.
Výletníky očekával dobrý a vydatný oběd, uchystaný Betsií, Mary a Anne. Prostřely pod stínem stromů na břehu potůčku, jehož bystrá voda šplouchala přes písčité dno, porostlé vodními rostlinami. Pustili se s chutí do jídla a hovor se při něm prodloužil až do devíti hodin večer.
Pak vyhledal každý své lůžko na palubě Elisabeth a brzy nato se ze strany mužů ozýval koncert hlubokého chrapotu, který mohl soupeřit s řevem šakalů.
Bylo rozhodnuto, že pinasa vypluje, jakmile nadejde odliv, asi k jedné hodině po půlnoci, aby se tak mohlo využít celé trvání odlivu. Čas spánku byl tedy omezen. Však si to výletníci nahradí příští noc buď při odpočinku v zálivu Unicornu, nebo ve Felsenheimu, jestli tam ovšem dopluje Elisabeth ve dvaceti čtyřech hodinách.
Přes naléhání synů a pana Wolstonea chtěl pan Zermatt zůstat na můstku, chtěl na sebe vzít to, že je probudí v určenou hodinu. Bylo vždy třeba jisté opatrnosti. V noci opouštějí dravé šelmy, které se neobjevily za dne, svá doupata a jsou vábeny k vodě potřebou uhasit žízeň.
V jednu hodinu pan Zermatt zavolal na pana Wolstonea, Jacka i Ernesta. V té chvíli byl slyšet první šum odlivu. Od země vál lehký větřík. Plachty byly vytaženy a rozvinuty, pinasa se poddala dvojímu vlivu proudu a větru.
Noc byla velmi jasná, jiskřivá hvězdami, které vypadaly, že se vznášejí v prostoru jako sníh. Měsíc zvolna klesal k severnímu obzoru.
Proud Montrose neskýtal žádné překážky, bylo třeba se jen držet uprostřed řeky. Po vyplutí a umístění plachtoví stačili tedy dva muži k obratům lodi. Pan Wolstone usedl u opačiny a Jack se postavil na přídi. Pan Zermatt se tedy mohl na chvíli odebrat na odpočinek a Ernest si mohl znovu jít lehnout.
Ten odpočinek ovšem neměl dlouhého trvání. Ke čtvrté hodině ranní, sotvaže se východ zbarvil prvním svitem slunce, našla Elisabeth na ústí Montrose své včerejší kotviště.
Nic tuto noční plavbu nerušilo, i když bylo na polovině cesty slyšet mručení hrochů. Z Fritzova vypravování víme o cestě po Východní řece, že tito obrovští obojživelníci už oznámili svou přítomnost ve vodách ostrova.
Poněvadž počasí bylo nádherné a moře krásné, bylo rozhodnuto, že pinasa použije bezprostředně ranního větru, který se zdvihal od širého moře. Pan Zermatt soudil, ne bez jistého uspokojení, že bude možné se vrátit do Felsenheimu za patnáct hodin, to znamená před nocí.
Aby plula nejkratší cestou a přiblížila se přímo k Východnímu mysu, vzdálila se Elisabeth na dobrou polovinu míle od pobřeží. Její cestující se tedy těšili úplnému pohledu na břehy, které se směrem k jihu objevovaly na tři až čtyři míle.
Pan Zermatt poručil natáhnout plachetní lana, aby zachytil vítr zblízka, a pinasa, s lany napnutými na pravé straně k zádi, vyrazila na cestu k Východnímu mysu. V tom okamžiku si pan Wolstone, stojící na přídi, přikládal dalekohled k očím. Zaostřil a zdál se s neobyčejnou pozorností hledět na jedno místo pobřeží.
Dalekohled se několikrát zdvihal a klesal v jeho rukou. Každému už byla nápadná vytrvalost, s jakou pozoroval obzor na jihovýchodě.
Pan Zermatt, který přenechal kormidlo Jackovi, se odebral na příď pinasy s úmyslem zeptat se na něco pana Wolstonea, když ten, odkládaje dalekohled od očí, sám řekl: „Ne... mýlil jsem se...“ „V čem jste se mýlil, drahý Wolstone...“ ptal se pan Zermatt, „a co jste se domníval, že tímto směrem vidíte?...“ „Kouř...“ „Kouř?...“ opakoval Ernest stojící nablízku, znepokojený touto odpovědí. Ten kouř mohl opravdu pocházet jen z tábora, rozbitého v této části pobřeží. Odtud i znepokojivé následky: ostrov byl tedy obydlen domorodci nebo divochy... Připluli z australské strany ve svých pirogách, vystoupili tu na břeh a budou se chtít dostat do nitra?... Jakému nebezpečí by byli vydáni obyvatelé Felsenheimu, kdyby tito domorodci někdy vstoupili do Zaslíbené země... „Ve kterém místě jste kouř spatřil?...“ ptal se živě pan Zermatt. „Tam... nad poslední špicí, ve kterou pobřeží z této strany vybíhá.“ A pan Wolstone ukazoval nejzazší hranici země, asi tři míle odtud, která za touto špicí mizela a uhýbala k jihozápadu. Pan Zermatt a Ernest vzali po řadě dalekohled a dívali se velmi pozorně do udaného místa.
„Nic nevidím...“ pravil pan Zermatt.
„Nic...“ dodal Ernest.
Pan Wolstone tam ještě několik okamžiků s největší pozorností hleděl.
„Ne... už nerozeznávám žádný kouř...“ pravil. „Byla to asi jen lehká šedá pára... velice nízký obláček, který se rozptýlil...“ Odpověď byla uspokojivá. Nicméně, dokud bylo špici vidět, nespouštěli ji pan Zermatt a jeho přátelé z očí; nezpozorovali však nic, co by je mohlo znepokojit.
Elisabeth plula rychle plnými plachtami po moři poněkud zčeřeném, což jí však nijak nevadilo. V jednu hodinu odpoledne se nacházela před zálivem Unicomu, který zanechala na míli vlevo; přiblížila se pak k pobřeží a zamířila přímou čarou k Východnímu mysu.
Obeplula toto předhoří ve čtyři hodiny, a protože stoupající příliv hnal na západ od zálivu Spásy, stačila k přeplutí této vzdálenosti hodina. Po obeplutí Žraločího ostrůvku zamířila Elisabeth k potoku Šakalů a o třicet pět minut později její cestující vystoupili na pobřeží Felsenheimu.
