IX. KAPITOLA Pohled na pobřeží - Tučňáci - Nový proud - neznámá území - Řetěz hor na jihu Plán na zítřek - Řeka Montrose Ráno bylo první starostí pana Zermatta zkoumat obzor na východní straně. Za mlhami, které se zanedlouho rozplynou, vystupoval sluneční kotouč, zvětšený odrazem. Ohlašoval se nádherný den.
Nic nenasvědčovalo změně počasí, jakémukoliv atmosférickému neklidu. Už tři nebo čtyři dny ukazoval tlakoměr na neproměnlivé krásno. Vzduch byl poněkud neprůhledný prachem, který nebyl zatížen vlhkostí a volně se vznášel. Kromě toho se zdál být dost svěží vánek, vanoucí od severozápadu. Moře bude klidné aspoň na mm daleko od země. Pinasa mohla tedy bezpečně pokračovat ve své plavbě podél pobřeží.
V šest hodin, když byli všichni už na palubě, bylo popuštěno kotevní lano. Loď s rozvinutou přední plachtou a s napnutými krky třírohých plachet přeplula výběžek a veplula do širého moře, kde byl lépe pociťován vítr. O půl hodiny později, čelem k jihu, s panem Wolstonem u opačiny, sledovala Elisabeth zátočiny pobřeží ve vzdálenosti asi deseti provazců, takže bylo možné zrakem pozorovat nejmenší podrobnosti, od zoubkování břehů až po hřeben skalnatých úbočí.
Podle odhadu dělilo záliv Unicornu od údolí, určeného jižním směrem, asi čtyři nebo pět mil. Dvě až tři hodiny stačí k přeplutí této vzdálenosti. Příliv, který stoupal od východu slunce, se nesl v tomto smyslu, a bude bezpochyby nejvyšší, až Elisabeth dorazí do naznačeného místa. Podle povahy těchto míst a podle možných případů se pak uvidí, co se dá dělat.
Podél obou boků Elisabeth táhli v bystrých houfech a s hravostí nádherní jeseteři, z nichž někteří měřili sedm až osm stop. I když si je Jack i Ernest dychtivě přáli harpunovat, nemohl jim to pan Zermatt dovolit. Ostatně, k čemu by bylo dobré zdržovat se tímto rybolovem?
Ještě tak makrely a ostnatci, budiž, ty se chytají cestou. Také se opravdu na vlas udice, spuštěný z lodi, chytilo několik tuctů těchto výborných ryb, které, uvařené ve slané vodě, měly být k snídani na první zastávce.
Vzhled pobřeží se neměnil. Byla to stále nepřetržitá řada žulových nebo vápenných stěn, vysoký lem, jehož pata byla v písku a který byl prorván jeskyněmi, ve kterých musel být strašný hukot, když se v nich, hnány poryvy větru od širého moře, ztrácely vlny jako v propasti. Toto pobřeží působilo dojmem hlubokého smutku.
Při dalším sestupu k jihu však jevily břehy jisté oživení; nepřetržité houfy racků, fregatek, rybáků a albatrosů zde poletovaly s ohlušujícím křikem. Přiblížily se někdy až na dostřel. Jaké to byly pro Jacka laskominy, a určitě by svému loveckému pudu neodolal, kdyby Anne neprosila o milost pro toto nevinné ptactvo... „Snad,“ pravila, „se mezi ptáky nachází Jennin albatros... Jaké by to bylo neštěstí, kdybyste usmrtil toho ubohého tvora!...“ „Anne má pravdu...“ připojil se Ernest. „Jako vždy,“ odtušil Jack, „a slibuji, že nezastřelím jediného albatrosa, dokud se nenajde posel ze Soptící skály.“ „Nuže,“ pokračovala Anne, „chcete, abych vám řekla, co si myslím?...“ „Ovšem!...“ odpověděl Jack. „Že se s tím albatrosem jednoho dne setkáme...“ „Patrně, když ho nezabiju!“ K deváté hodině byla pinasa téměř proti snížení půdy, způsobené náhlým obratem úbočí do nitra. Pobřežní hřbet se začal sklánět. Méně hrbolaté svahy ho spojovaly s písčitými břehy, nerovnými černavým vzedmutím půdy. Tím víc zde bylo úskalí, pokrývajících hladinu a vybíhajících mnohdy až na několik uzlů do širého moře. Elisabeth se k nim blížila s velikou opatrností. Pan Wolstone, nakloněný na přídi lodi, bedlivě pozoroval vodu, její podezřelé vření i změnu zbarvení, vůbec vše, co mohlo věštit přítomnost úskalí.
„Aj, hleďme!“ zvolal Jack v tom okamžiku, „nelze aspoň říci, že je pobřeží pusté!... Tam dole jsou tvorové... a krásní chlapíci!“ Všechny zraky se obrátily ke břehům a skalám, kde bystré Jackovy oči viděly živé bytosti ve velikém počtu.
„Vyjádři se přesněji, můj synu,“ pravila mu matka... „Vidíš tam lidi... divochy... snad...“ A divochů ukrutné indomalajsijské rasy se paní Zermattová obávala, ne bez příčiny, nejvíce! „Nu, Jacku... odpověz přece...“ řekl mu otec.
„Uklidněte se!“ zvolal Jack.
„Nemluvil jsem o lidských bytostech, a jestli tito mají dvě nohy, mají i peří...“ „Jsou to tedy tučňáci?“ ptal se Ernest. „Nebo a1ky, jak chceš.“ „Je možné se v tom mýlit, Jacku,“ odpověděl Ernest, „protože tito vodní ptáci jsou si velmi podobní.“ „Řekněme, jsou z čeledi hus... abyste se dohodli...“ pravil pan Zermatt, „a to jméno je vhodné i pro tyto hloupé ptáky.“ „Snad proto je možné tak lehce zaměnit je s lidmi...“ usmál se Jack. „Posměváčku!...“ zvolala Anne Wolstoneová.
„Ó, jen zdaleka...“ dodal pan Zermatt.
„A opravdu, podívejte se na jejich krky s obojky z bílého peří, na kusá křídla, svislá jako dvě malé paže, na jejich vzpřímené hlavy a černé nohy, na pěkně srovnané řady, ve kterých se nám ukazují!... Člověk by řekl, že je to vojsko v stejnokroji!... Pamatujete se, děti, jak bývali tito tučňáci kdysi početní na skalách při ústí potoka Šakalů?...“ „Dokonce ještě vidím,“ připomínal si Ernest, „jak se Jack, až po pás ve vodě, vrhá do jejich středu a jak šermuje tak statečně, že zabil půl tuctu těchto tučňáků holí!“ „To je přesné,“ přiznával Jack. „A jelikož mi bylo tehdy teprve deset let, sliboval jsem...“ „A tento slib jste beze zbytku splnil!“ dodal pan Zermatt s úsměvem. „Co se týče těchto ubohých tvorů, s kterými jsme tak zle naložili, nemeškali uprchnout z pobřeží zálivu Spásy a hledali útulek na tomto břehu.“ Ať to bylo z toho či jiného důvodu, pravda je, že tučňáci nebo alky od prvních měsíců ubytování se rodiny Zermattovy ve Felsenheimu zmizeli.
Elisabeth sledovala dále pobřeží a plula dost blízko širých prostranství, na kterých odliv zanechával výspy solných zvětralin. Byla by tu práce aspoň pro sto solivarníků, a budoucí kolonie by tu sklidila všechnu sůl ke své potřebě.
U paty úbočí, které končilo srázným úhlem, se táhl podmořský výběžek. Pinasa musela vyhnout půl míle na otevřené moře. Když se pak opět obrátila k pobřeží, zamířila k malé zátoce, do které ústilo údolí, pozorované z výšin zálivu Unicomu.
„Řeka... je tam řeka!...“ zvolal Jack, který se vyšplhal do točenice předního stožáru.
Pan Zermatt, s dalekohledem u očí, zkoumal tuto část pobřeží a hle, co se mu zjevilo: Napravo stoupala vnější stěna úbočí po náhlém ohybu do svahů nitra. Nalevo končilo pobřeží mysem, vzdáleným odtud aspoň tři nebo čtyři míle, ale kraj se celý zelenal lukami a lesy, které se stupňovitě rozkládaly až k nejzazšímu obzoru. Mezi oběma body se dokulata šířila zátoka, která tvořila přirozený přístav, chráněný skalnatými oponami proti zlým východním větrům; jeho průlivy se zdály pro lodě snadno sjízdné.
Do této zátoky vedla řeka, stíněná překrásnými stromy, jejíž vody byly průhledné a klidné. Zdála se být splavná a její tok zahýbal k jihozápadu, pokud bylo možno soudit z této dálky.
Bylo zcela přirozené, aby pinasa přistála na tomto místě, kde se naskytovalo dobré kotviště. Obrátili se čelem proti průlivu, s plachtovím, omezeným jen na brigantinu a stěhovku, které zachycovaly vítr s plachetními lany na pravé straně zádi. Příliv, který měl stoupat ještě hodinu, jí napomáhal. Vlny se nikde netříštily. Za nejnižšího odlivu snad ovšem vyvstala úskalí mezi nárazy vln příboje.
Ostatně nebylo zanedbáno žádné opatření. Pan Zermatt u kormidla, pan Wolstone a Ernest na přídi, Jack zaujímal místo na tyčích, a všichni pozorovali průliv, v jehož středu se Elisabeth právě nalézala. Paní Zermattová, paní Wolstoneová a její dcera seděly na vrchní palubě.
Nikdo nemluvil pod dvojím vlivem zvědavosti i neurčitého nepokoje přiblížení se této nové končině, kam měla, jistě asi poprvé, vstoupit lidská noha. Ticho bylo rušeno jen hukotem vody podél lodní kostry, ve kterém se mísil pleskot plachet, Jackovy pokyny a křik racků, prchajících vyplašeným letem na skály kolem zátoky.
Bylo jedenáct hodin, když kotva dopadla poblíž jistého přirozeného pobřeží, nalevo od ústí řeky, kde se dalo snadno vystoupit z lodi.
Poněkud v pozadí skýtaly mohutné palmy dostatečný úkryt před paprsky slunce, které dostoupilo poledního vrcholu. Po snídani se uvidí, jestli je možné podniknout obhlídku směrem do nitra.
Je zbytečné říci, že se ústí řeky zdálo stejně pusté, jako bylo údolí potoka Šakalů, když u něho poprvé trosečníci přistáli. Nezdálo se, že by zde někdy otiskla lidská bytost svou stopu. Jenže místo úzkého, křivolakého, nesplavného potůčku se tu rozvíjel veletok, který asi hluboko zabíhal do střední části ostrova.
Jack seskočil k zemi, jakmile Elisabeth přistála, obrátil ji podél skal a vlekl ji na laně připevněném k zádi. Nebylo ani třeba člunu k vystoupení z lodi, a brzy stáli všichni na pobřeží. Přinesli zásoby do stínu skupiny stromů a nemysleli zprvu na nic jiného, než jak by ukojili strašný hlad, zvýšený silným vzduchem několikahodinové plavby.
Jídlo, i sebehltavější, ostatně nebránilo ve výměně otázek a odpovědí. Byly pronášeny různé úvahy - mezi jinými i tato pana Wolstonea: „Snad lze litovat, že jsme nezakotvili raději na levém břehu řeky... Z této strany je sklon břehu nízký, kdežto na druhé strmí do výšky sta stop výběžky úbočí...“ „A mně by bylo uspořeno drápat se až na hřeben...“ potvrzoval Jack. „Odtamtud jsme se mohli aspoň těšit z první vyhlídky do kraje...“ „Není nic snazšího než přeplout zátoku v člunu,“ odpověděl pan Zermatt. „Ale je proč toho litovat?... Na druhém břehu je jen kámen a písek až na hranice tohoto neúrodného kraje, který se nachází od Východního mysu až k tomuto zálivu. Z této strany naopak je zeleň, stromy a stín, a za nimi je krajina, kterou jsme postřehli od moře a kterou pro nás bude snadné prozkoumat... Podle mého názoru jsme nemohli zvolit lépe...“ „A my volbu schvalujeme, není-liž pravda, pane Wolstone?...“ pravila Betsie. „Ovšem, paní Zermattová, a na druhý břeh můžeme přeplout podle libosti.“ „Dokonce připojuji, že je nám na tomto místě tak příjemně...“ prohlásila paní Wolstoneová. „Že byste ho už ani nechtěla opustit!...“ vpadl jí do řeči Jack.
„Výborně, ujednáno! Zanechme Felsenheim... Falkenhorst... okrsek... Zaslíbené země a založme u ústí této nádherné řeky definitivní hlavní město Nového Švýcarska!“ „Nu, teď je Jack v proudu!...“ pravil Ernest. „Ale přes jeho žerty je jisté, že důležitost této řeky, hloubka zátoky, do které vtéká, poskytují více výhod k založení kolonie než ústí potoka Šakalů... Zbývá jen prozkoumat tuto končinu v dostatečném rozsahu, zjistit její výživné prostředky a přesvědčit se, jestli není navštěvována dravci různých víceméně obávaných druhů.“ „To je moudrá řeč,“ pravila Anne Wolstoneová. „Jakou Ernest mluví vždy,“ dodal rychle jeho bratr.
„V každém případě, jak je samozřejmé,“ řekl pan Zermatt, „ať je kraj sebebohatší a nádhernější, nikoho z nás nenapadne opustit Zaslíbenou zemi...“ „To jistě ne,“ potvrdila paní Zermattová. „Puklo by mi srdce nad takovým rozloučením...“ „Chápu vás, milá Betsie,“ odpověděla paní Wolstoneová, „a nikdy bych nesvolila k rozluce s vámi, abych se usadila na tomto místě...“ „Eh!“ zvolal pan Wolstone, „o to teď nejde, jedná se jen o procházku po okolí, až se nasnídáme!“ Návrh pana Wolstonea byl jednomyslně přijat. Nicméně jeho choť, dcera i paní Zermattová by se už účasti na jinak dost únavném výletu zřekly, kdyby po nedlouhé úvaze nepromluvil pan Zermatt těmito slovy: „Nerad bych vás zanechal na tomto místě samotné, i když jen na několik hodin, a víš dobře, Betsie, že jsem se nikdy nerozhodl Felsenheim opustit, aniž jsem tě svěřil ochraně některého ze synů... Co by se s vámi stalo za naší nepřítomnosti v případě nebezpečí? Neměl bych ani na okamžik klid... Ale vše se dá zařídit, a protože je řeka splavná, proč bychom po ní nepluli společně?...“ „Ve člunu?..“ ptal se Ernest. „Ne... v pinase, kterou bych ostatně nerad zanechal v tomto kotvišti.“ „Ujednáno,“ pravila Betsie, „všechny tři jsme připraveny vás doprovázet.“ „Bude Elisabeth schopna plout proti proudu?...“ ptal se pan Wolstone. „Proud bude příznivý,“ odpověděl pan Zermatt, „když vyčkáme stoupání přílivu, který se brzo obrátí, takže z něj asi za šest hodin budeme moci těžit...“ „Nebude pak už příliš pozdě...“ podotkla paní Wolstoneová. „To ovšem bude,“ řekl pan Zermatt. „Zdá se mi proto také moudřejší vyčkat zde konce dne, strávit noc na palubě a uchystat se k odplutí zítra s přIlivem, jakmile se rozední.“ „A do té doby?..“ zeptal se Jack. „Do té doby,“ odpověděl pan Zermatt, „nám zbude čas k návštěvě zátoky i jejího okolí. Jelikož je však veliké vedro, radím našim dámám, aby vyčkaly na náš návrat v táboře.“ „Velice rády,“ řekla paní Wolstoneová, „s podmínkou, že se příliš nevzdálíte...“ „Jedná se jen o procházku na pravém břehu řeky, ze které se neuchýlíme,“ slíbil pan Zermatt, který chtěl dbát na to, aby byli stále poblíž tábora. Díky tomuto plánu se mohla vykonat obhlídka dolejšího údolí dříve, než by se vniklo dále do nitra.
Výsledkem tohoto opatření bylo, že se pánové Zermatt a Wolstone, Ernest i Jack, když přešli sklon břehu, ocitli na lehkém vzedmutí půdy, které na západě spojovalo řeku s ostatním krajem.
Jak už uviděli ze širého moře, mělo toto území úrodný vzhled - lesy, jejichž množství se k sobě řadilo do nedohledna, roviny, pokryté jako kobercem hustou trávou, ve které by našlo výživu na tisíce přežvýkavců, celá síť potůčků, jejichž vody stékaly k řece, a konečně jako hradba na jihozápadním obzoru řetěz hor, tímto směrem už zvýšený.
„Při této příležitosti,“ pravil pan Zermatt, „poznávám, že je tento řetěz méně vzdálen, než jsme si mysleli, když jsme ho poprvé spatřili z výšin údolí Grünthalu. Závoj mlhy ho dělal bezpochyby modravým a odhadoval jsem jeho vzdálenost asi na patnáct mil. Je to optický klam. Ernest, myslím, si na to dovede vzpomenout...“ „Ovšem, otče, a v ten den jsme viděli dvojnásobnou vzdálenost, než opravdu je. Když odhadneme vzdálenost těchto hor na sedm nebo osm mil od Grünthalu, budeme, myslím, velice blízko skutečnosti...“ „Sdílím tento názor,“ prohlásil pan Wolstone. „Ale je to opravdu ten řetěz?...“ „Je to on,“ odpovídal Ernest, „a nevěřím, že by bylo Nové Švýcarsko tak rozlehlé, aby mělo ještě jiný horský řetěz, který by byl tak důležitý.“ „A proč by ne?...“ namítal Jack. „Proč by se náš ostrov nemohl rovnat rozsahem Sicílii, Madagaskaru, Novému Zélandu, nebo Novému Holandsku?...“ „A proč ne pevnině?...“ zvolal pan Wolstone se smíchem. „Chcete říci,“ pravil Jack, „že mám sklon ve všem nadsazovat?...“ „Nebraň se proti tomu, milý synu,“ řekl pan Zermatt, „a konečně, u tebe to znamená jen nadmíru vznětlivou obrazotvornost... Mysli nicméně na to, že kdyby měl náš ostrov rozměry, které mu připisuješ, a které bys mu patrně i přál, sotva by až doposud unikl zrakům námořníků...“ „... Starého i Nového světa!...“ dodal Ernest. „Jeho poloha v této části Indického oceánu je příliš vzácná, kdyby byla známá, je jisté, že by například Anglie...“ „Neostýchejte se, milý Erneste,“ pravil pan Wolstone rozmarným tónem. „My Angličané jsme kolonizátoři a děláme si nárok kolonizovat všechno, na co přijdeme...“ „Nuže, abychom domluvili,“ pokračoval pan Zermatt, „ode dne, kdy by náš ostrov byl objeven, figuroval by na mapách admirality a bezpochyby by se jmenoval Nová Anglie, místo Nového Švýcarska.“ „V každém případě,“ prohlásil pan Wolstone, „nic neztratil tím, že čekal, protože jste ho, jakožto první držitel, přepustil Velké Británii...“ „A Unicorn,“ dodal Jack, „mu má přivézt jeho přisvoj ovací listinu!“ Celkem udělal pan Zermatt dobře, že opravil původně označenou vzdálenost horského řetězu, táhnoucího se k jihozápadu. Od ústí řeky nemohla tato vzdálenost, rovnající se skoro té, kterou ji dělil od údolí Grünthalu, měřit víc než sedm nebo osm mil. Zbývalo zjistit, jestli se tento řetěz zdvihá uprostřed ostrova, anebo na hranici jeho jižního pobřeží.
Když byl ten bod takto určen, Ernest by rád doplnil mapu Nového Švýcarska. Přirozené přání tak ospravedlňovalo i návrh pana Wolstonea prozkoumat kraj až k úpatí hor, popřípadě na ně i vylézt. Ale tento plán mohl být uskutečněn až při návratu letního období.
Je přece jasné, že části ostrova, už navštívené, určil Ernest podle dost přesných měření. Severní pobřeží bylo dlouhé asi dvanáct mil; na východě tvořilo skoro pravidelnou přímku od Východního mysu ke vstupu do zálivu Spásy; tento záliv se dále prohluboval ve formě měchu a pojil se ke skalnatému břehu mezi Falkenhorstem a skalisky mysu Zklamané naděje; odtud obracel se k západu a hloubil záliv Argonautů, zakončený předhořím Piknosu; do zálivu se pak vlévala Východní řeka; konečně, široce zaokrouhlený, vystupoval velký Perlový záliv mezi obloukem a protějším výstupkem, za jehož zátočinou, na čtyři míle jihozápadně, strměla v širém moři Soptící skála. Zaslíbená země, nalézající se mezi mořem z jedné strany a zálivem Argonautů ze strany druhé, byla uzavřena dlouhým náspem, který se rozkládal od průplavu zálivu Spásy až k zálivu Argonautů, a byla přístupná jen ze strany soutěsky Úžlabiny na své severní hranici. Tato plocha asi čtyř čtverečních mil zahrnovala potok Šakalů, Falkenhorstský potůček, Labutí jezero, příbytky Felsenheimu a Falkenhorstu, hospodářství Waldeggu, Zuckertopu a poustevny Eberfurtu.
Pokračovali ve výzkumu a šli podél břehu řeky, od které se pan Zermatt nechtěl vzdálit. To bylo ostatně po chuti Ernestovi, který mu řekl: „Při návratu z našeho výletu si budu moci zaznamenat tok části řeky i údolí, které svlažuje. Když uvážíme úrodnost tohoto nového území, není pochyb, že by náš ostrov stačil uživit několik tisíc kolonií...“ „Proč ne ještě více!...“ zvolal Jack, který se netajil zlostí nad tím, že by mohla být jeho druhá vlast v budoucnu tak zalidněná. „Myslím,“ pokračoval Ernest, „že město je ve veliké výhodě, jestliže je založeno u ústí řeky, a jeho příští obyvatelé se budou asi chtít usazovat u této zátoky...“ „A nebudou jim na ni upírána práva,“ dodal pan Zermatt. „Z nás by se jistě nikdo nikdy neodhodlal opustit Zaslíbenou zemi...“ „Tím spíš ne, že by k tomu paní Zermattová ani nesvolila... prohlásila tak výslovně...“ podotkl pan Wolstone. „Matka má pravdu!...“ zvolal Jack. „A zeptejte se našich věrných zvířecích služebníků, ptejte se Sturma, Brummera, Rasche, Blasse, Bruna, Pfeila, F1inka, Knipse II. i Leichtfusse, Brausewinda, Turka i zde přítomného Brauna a Falka, jestli se chtějí přestěhovat!... Dejte jim hlasovací právo, a ať se o této otázce hlasuje! Jelikož jsou ve většině, vím předem, jaké rozhodnutí z tohoto národního osudí vyjde... ano!
Národního!“ „Uklidni se, Jacku,“ odpověděl pan Zermatt, „nebude třeba se ptát na radu našich zvířátek...“ „Která nejsou tak hloupá, jak by k takové domněnce mohlo dovést toto pojmenování!“ odsekl Jack a podněcoval hlasem i posunkem oba mladé psy ke skokům. K šesté hodině se pan Zermatt a jeho společníci vrátili do tábora, když sledovali břeh řeky vroubené dlouhými písčinami s pozadím pryskyřičných stromů. Poobědvali v trávě, pochutnávali si na pečených mřenkách, chycených ve slaných vodách řeky na udici, kterou připravil Ernest pro Anne. Řeka se zdála být plná ryb a v četných potůčcích, které do ní výše vtékaly, se hemžili raci. Před odjezdem si jich chtěli všichni nasbírat několik tuctů.
Po obědě nikdo nespěchal vrátit se na palubu pinasy, a jen proto, že neměli stany, odolali touze spát na břehu. Jaký to byl nádherný večer!
Lehký větřík, prosycený vůněmi kraje jako výdechy unikajícími z krabičky voňavek, osvěžoval ovzduší. Jaká rozkoš moci po dnu, rozpáleném tropickým sluncem, vdechovat plnými plícemi tento oživující, ozdravující vzduch!
Dobrá pohoda byla zajištěna. Jemná mlha stínovala obzor širého moře. Prach prostoru, držící se ve vysokých pásmech, mírnil jiskření hvězd. Výletníci se procházeli, hovořili o plánech na zítřek... K desáté hodině se pak všichni vrátili na palubu Elisabeth a každý se chystal ulehnout na své lože, až na Ernesta, který měl mít první hlídku.
Ale než sestoupili do kajut, ještě paní Zermattová podotkla: „Na něco jste zapomněli...“ pravila. „Zapomněli, Betsie?...“ pravil pan Zermatt.
„Ano... totiž dát řece jméno...“ „Není nic správnějšího,“ doznal pan Zermatt, „a to opomenutí by jistě vadilo Ernestovi při jeho zeměpisném názvosloví...“ „Nuže,“ pravil Ernest, „jméno je zcela případné... Pojmenujeme řeku Anne...“ „Výborně,“ řekl Jack. „To vám přece způsobí potěšení, Anne!...“ „Zajisté,“ odpověděla mladá dívka, „ale navrhuji vám jiné jméno, které si zaslouží té cti...“ „Jaké?...“ ptala se paní Zermattová. „Příjmení naší milé Jenny...“ Všichni souhlasili a od toho dne se skvěla na mapě Nového Švýcarska řeka Montrose.
