XII. KAPITOLA Dražba ve Scarpantě Jestliže byla kdysi Kréta, jak vypravuje báje, kolébkou bohů, byl antický Karpathos, dnešní Scarpanto, kolébkou Titanů a jejich nejodvážnějších protivníků. I když moderní piráti útočili jen na obyčejné smrtelníky, byli nicméně důstojnými potomky mytologických zločinců, kteří se nebáli podniknout útok na Olymp. Nuže, v té době se zdálo, že piráti všeho druhu učinili svým ústředním sídlem tento ostrov, kde se narodili čtyři Japetovi synové, vnukové Titana a Země.
Opravdu se Scarpanto velmi dobře hodil k záležitostem, které vyžadovalo pirátské řemeslo v archipelu. Leží téměř o samotě na jihovýchodním konci těchto moří, přes čtyřicet mil od ostrova Rhodos. Jeho vysoké vrchy jej zdaleka ohlašují. Na dvaceti mílích svého obvodu je rozčleněn, zbrázděn, rozryt četnými zářezy, které chrání nekonečná spousta úskalí. Jestliže se někdo nevyzná, a to velmi dobře, na moři v jeho okolí, bylo a je dosud velmi nebezpečné se na něj odvážit.
Nicméně tomuto ostrovu neschází dobrá kotviště. Ostrov je posledním zrnkem v dlouhém růženci Sporad. Od mysů Sidra a Pernisy až po mysy Bonandreu a Andemo na jeho severním pobřeží lze najít četné skrýše. Čtyři přístavy, Agata, Porto di Tristano, Porto Grato a Porto Malo Nato, byly kdysi velmi navštěvovány pobřežními levantskými loděmi, dříve než jim Rhodos odňal jejich obchodní důležitost. Nyní se tam sotva občas zastaví nějaká loď.
Scarpanto je řecký ostrov, nebo alespoň obydlen řeckým obyvatelstvem; náleží však i tureckému sultanátu. Po definitivním zřízení řeckého království měl dokonce zůstat tureckým pod správou obyčejného kádího, který bydlel v jakémsi opevněném domě nad moderním městem Arkassou.
V té době se bylo možné na ostrově setkat s velikým počtem Turků, kterým obyvatelstvo, je třeba to říci, které se neúčastnilo války o nezávislost, nepřipravilo špatné přijetí. Dokonce stav se střediskem nejzločinnějších obchodních operací, přijímal Scarpanto se stejnou ochotou turecké i pirátské lodě, které na něj přivážely svůj náklad zajatců. Tam se tísnili agenti jak z Malé Asie, tak z barbarských břehů kolem důležitého tržiště, na němž se prodávalo toto lidské zboŽÍ. Tam se konaly dražby, tam se stanovovaly ceny, které se měnily s poptávkou a nabídkou otroků. A nutno přiznat, že i kádí se zajímal o tyto operace, které řídil osobně, neboť agenti by se mohli uchýlit od své povinnosti a neodvést mu část procent z obchodu.
Co se týče dopravy nešťastníků na bazary ve Smyrně nebo v Africe, dělala se po lodích, které si obyčejně přijížděly pro náklad do přístavu Arkassy, ležícího na západním pobřeží ostrova. Když lodě nestačily, byla poslána na protější břeh zpráva a piráti se neštítili udělat další hnusný obchod s lidským masem.
Právě tehdy bylo na východě Scarpanta v téměř nevypátratelných zátokách neméně než asi dvacet velikých a malých lodí, čítajících přes dvanáct nebo třináct set mužů. Toto loďstvo čekalo jen na příchod svého velitele, aby podniklo nějakou novou zločinnou výpravu.
V přístavu Arkassa zakotvila Syphanta večer 2. září, asi uzel od hráze a nad příznivou hloubkou deset loktů. Henri ďAlbaret, směřoval na ostrov, a vůbec netušil, že ho náhoda plavby přivedla k hlavnímu překladišti obchodu s otroky.
„Hodláte se nějakou dobu zdržet v Arkasse, veliteli?“ otázal se kapitán Todros, když bylo provedeno spuštění kotev.
„Nevím,“ odpověděl Henri ďAlbaret. „Mnohé okolnosti mě mohou přinutit, abych brzy opustil tento přístav, avšak mnohé jiné mě zde také mohou zadržet.“ „Půjdou lidé na pevninu?“ „Ano, avšak jen po částech. Je nutné, aby na Syphantě zůstala vždy alespoň polovina mužstva.“ „Dobrá, veliteli,“ odpověděl kapitán Todros. „Jsme zde spíše na tureckém území než na řeckém a bude rozumné mít se na pozoru.“ Jak již víme, neřekl Henri ďAlbaret ani prvnímu důstojníkovi, ani ostatním důstojníkům nic o důvodech, kvůli kterým přišel na Scarpantu, ani kdo s ním domluvil schůzku na první dny měsíce září na tomto ostrově anonymním listem, který se dostal na loď za dosud nevysvětlitelných okolností. Ostatně měl zato, že se mu zde dostane nějaké nové sdělení, které mu napoví, co očekává jeho tajemný dopisovatel od korvety ve vodách místního moře.
Avšak neméně podivné bylo náhlé zmizení brigy za Kasoským průlivem, když se posádka Syphanty domnívala, že jí už už dostihne.
Proto dříve, než stanul v Arkasse, měl Henri ďAlbaret zato, že se nesmí dané partie vzdát. Přiblížil se k zemi, pokud to dovoloval ponor korvety. Dal si za úkol pozorovat všechna zákoutí pobřeží. Avšak mezi těmito útesy, které je chrání, pod krytem vysokých skalnatých břehů, se mohla snadno skrýt taková loď jako briga. Za touto hrází útesů, k níž nemohla Syphanta příliš blízko, aniž by se nevydala v nebezpečí, že ztroskotá, měl kapitán, který se vyznal v těchto průlivech, všechny vyhlídky, že unikne pronásledovatelům. Jestli se tedy briga uchýlila do některé skryté zátoky, bude velmi nesnadné ji najít právě tak jako jiné pirátské lodě, kterým poskytoval ostrov útulek na neznámých kotvištích.
Pátrání korvety trvalo dva dny a bylo marné. Kdyby se briga náhle pustila do vod za Kasem, nebyla by neviditelnější. Jakkoliv pociťoval velké zklamání, musel se velitel ďAlbaret zříci veškeré naděje, že ji najde. Rozhodl se tedy, že zakotví v arkasském přístavu. Tam bude trpělivě vyčkávat.
Následujícího dne mezi třetí a pátou hodinou odpolední se měla do malého města Arkassy sejít veliká část obyvatelstva ostrova, nemluvě o cizincích, Evropanech a Asiatech, kteří nesměli scházet při této příležitosti. Byl to totiž den hlavního trhu. Ubožáci všech věkových kategorií a společenského postavení, právě zajatých od Turků, tam měli být prodáni do potupného otroctví.
V té době byl v Arkasse zvláštní bazar, určený pro tento obchod, „batistan“, jaké se nacházejí v některých městech barbarských států. Tento „batistan“ tehdy obsahoval asi sto zajatců - mužů, žen a dětí, kteří byli pochytáni při posledních raziích na Peloponésu. Byli sehnáni do pestré směsice na dvůr bez místa ve stínu pod žhnoucí slunce. Jejich oděvy byly na cáry, zoufalá sklíčenost a beznadějná tvář svědčily o všem, co vytrpěli. Jen málo a špatně živeni, zahánějící žízeň jen kalnou vodou, se nešťastníci seskupili po rodinách až do chvíle, kdy rozmar kupujících oddělí ženy od mužů, děti od jejich otce a matky.
Vzbudili by hluboký soucit ve všech mimo tyto ukrutné „baši“, jejich strážce, které už nedojímala žádná bolest. A čím byla tato muka vedle těch, která je očekávala v šestnácti bagnech v Alžíru, Tunisu a Tripolisu, na pobřeží a vnitrozemí afrického kontinentu, kde smrt činila mezery tak rychle, že je bylo nutno neustále vyplňovat!
Nicméně nebyla těmto zajatcům odňata všechna naděje, že opět získají svobodu. Když je kupci koupili a udělali dobrý obchod, udělali potom ještě obchod neméně dobrý, a propouštěli je na svobodu, za velmi vysokou cenu - zvláště ty, jejichž cena spočívala na jistém společenském postavení ve vlasti. Hodně jich bylo vysvobozeno z otroctví buď veřejnou sbírkou, když je vykoupil stát, než byli odvezeni, kdy majitelé vyjednávali přímo s jejich rodinami, nebo konečně, když přišli milosrdní bratři, kteří konali bohaté sbírky po celé Evropě, až do hlavních středisek barbarských zemí je osvobodit. Také často jednotlivci, vedení stejným milosrdenstvím, obětovali část svého jmění na tento společensky prospěšný účel. V poslední době byly dokonce věnovány značné sumy, jejichž pramen byl neznámý, na toto vykupování, avšak zvláště ve prospěch otroků řeckého původu, kteří válečnými událostmi posledních šesti let upadli do rukou afrických a maloasijských agentů.
Trh v Arkasse byl veřejnou dražbou. Všichni, cizinci i domácí, se jí mohli zúčastnit; avšak tohoto dne operovali prodavači na účet barbarských bagen a zajatce očekával jediný osud. Jestli připadne skupina tomu či onomu agentovi, dopraví je do Alžíru, Tripolisu nebo Tunisu.
Nicméně existovaly dvě kategorie zajatců. Jedni nešťastníci pocházeli z Peloponésu - a těch bylo nejvíce. Jiní byli nedávno zajati na řecké lodi, která je dovážela z Tunisu na Scarpanto, odkud měli být dopraveni do vlasti.
Tito ubožáci, určení k takovým útrapám, měli přijít do poslední dražby, která rozhodne o jejich osudu, a bylo možno přihazovat, pokud neodbije pět hodin. Rána z děla z tvrze ohlašovala uzavření přístavu a stanovila poslední nejvyšší podání na trhu.
3. září tedy kolem batistanu agenti nescházeli. Byli tam četní dohazovači, kteří přišli ze Smyrny a jiných sousedních míst Malé Asie, kteří všichni, jak bylo řečeno, pracovali pro barbarské státy.
Tento nával byl zcela přirozený. Skutečně, poslední události věštily brzký konec války o nezávislost. Ibrahim ustoupil na Peloponés, zatímco maršál Maison vystoupil na Moreu se sborem dvou tisíc Francouzů.
Vývoz zajatců bude tedy v budoucnosti značně omezen. Tím tedy více vzroste prodejní cena k nemalé spokojenosti kádího.
Dopoledne navštívili agenti batistan a viděli, na čem jsou vzhledem k počtu a jakosti zajatců, za něž budou zajisté nabízeny vysoké ceny.
„U Alláha,“ opakoval jistý agent ze Smyrny, který řečnil v zástupu kolegů, „doba krásných obchodů minula! Pamatujete se na časy, kdy nám sem lodě svážely tisíce a ne sta zajatců?“ „Ano... jako po masakrech na Skiu!“ odpověděl jiný agent. „Jedinou ranou přes čtyřicet tisíc otroků! Pontony pro ně ani nestačily!“ „Zajisté,“ pravil třetí agent, který, jak se zdálo, měl veliký obchodní smysl. „Avšak mnoho zajatců znamená mnoho nabídek a když je mnoho nabídek, příliš klesají ceny! Lépe je dopravovat málo za výhodnějších podmínek, protože výběr je stále stejný, ačkoliv náklady jsou větší!“ „Ano... zvláště v barbarských zemích! Dvanáct procent z celkové ho obratu pašovi, kádímu nebo guvernérovi!...“ „A to nepočítám procenta na udržování hráze a pobřežních baterií!“ „A ještě procento, které plyne z našich kapes do kapes marabutů!“ „Skutečně, je to špatné jak pro loďaře, tak pro agenty!“ Takové řeči se vedly mezi těmi agenty, kteří si ani nebyli vědomi nemorálnosti svého obchodu. Stále stejné nářky na tytéž věci. Bezpochyby by pokračovali ve svých stížnostech, kdyby jim neučinil konec zvon, ohlašující počátek trhu.
Rozumí se samosebou, že tento trh řídil kádí. Jeho povinnost jako zástupce tureckého guvernéra mu to ukládala, právě tak jako jeho osobní zájem. Byl zde, trůnil na jakémsi pódiu pod stanem, na němž trčela rudá vlajka s půlměsícem, a ležel napůl na velikých poduškách s nedbalostí zcela vlastní Turkům.
Blízko něho se veřejný vyvolávač připravoval ke své úloze. Avšak nemysleme si, že takový vyvolávač měl příležitost vykřičet si plíce. Nikoliv! Při tomto obchodu si agenti dávali načas s přihazováním. Když bude trochu živější přihazování o konečné získání otroků, bude to pravděpodobně teprve v poslední čtvrthodině trhu.
První nabídku udělal jeden z agentů ze Smyrny, nabídl tisíc tureckých liber.
„Tisíc tureckých liber!“ opakoval vyvolávač.
Pak zavřel oči, jako by měl chuť spát, než někdo přihodí.
V první hodině stoupla cena z tisíce jen na dva tisíce tureckých liber, tedy asi na čtyřicet pět tisíc korun našich peněz. Dohazovači hleděli na sebe, pozorovali se, hovořili o něčem docela jiném. Jejich plán byl dojednán předem. Největší nabídky podají teprve v posledních minutách před výstřelem z děla, který znamená konec.
Avšak příchod nového konkurenta měl změnit tyto plány a dodat nabídkám neočekávaný rozmach.
Ke čtvrté hodině se skutečně objevili na trhu dva lidé. Odkud pocházeli? Bezpochyby z východní části ostrova, soudili podle směru araby, která je složila u brány batistanu.
Jejich příchod vyvolal živý zájem, překvapení a nepokoje. Agenti se zřejmě nenadáli, že spatří osobu, s níž bude nutné počítat.
„U Alláha,“ zvolal jeden z nich, „to je Nikos Starkos osobně!“ „A jeho zlořečený Skopelo!“ odpověděl jiný. „Mysleli jsme, že jsou kdoví kde!“ Oba muži byli dobře známí na tomto tržišti. Nejednou už tam udělali obrovské obchody, nakoupili zajatce pro africké otrokáře. Peněz měli dost, ačkoliv se nevědělo, odkud je berou, ale to byla jejich věc. A kádí, co se jeho týkalo, si mohl jen libovat, když viděl přicházet tak veliké konkurenty.
Jediný pohled postačil Skopelovi, velikému znalci v tomto oboru, aby odhadl cenu skupiny zajatců. Pak řekl jen několik slov Nikosovi Starkovi do ucha; ten odpověděl kladně - kývnul prostě hlavou.
Avšak jakkoliv byl první důstojník Karysty bedlivým pozorovatelem, nespatřil zděšený pohyb, který vyvolal u jedné zajatkyně příchod Nikose Starka.
Byla to letitá žena vysoké postavy. Seděla stranou, v koutě batistanu, zvedla se, jakoby puzena neodolatelnou silou. Učinila dokonce dva nebo tři kroky a výkřik se jí bezpochyby dral z úst... Měla dost energie, aby jej zadržela. Pak pomalu ustoupila, zahalila se od hlavy až k patě do bídného pláště, a vrátila se na své místo za skupinou zajatců, takže se úplně skryla. Zřejmě jí nestačilo, že si zahalila tvář - chtěla celou svou osobu uchránit od pohledu Nikose Starka.
Zatím agenti, aniž ho oslovili, pozorovali neustále kapitána Karysty. Ten, jak se zdálo, si jich ani nevšímal. Přišel snad s nimi soupeřit o tyto zajatce? Bylo možné se toho obávat, protože Nikos Starkos měl styky s paši a beji barbarských států.
Nebyli v tomto ohledu dlouho v nejistotě. Vtom vstal vyvolávač a opakoval vysokým hlasem poslední nabídku: „Dva tisíce liber!“ „Dva tisíce pět set,“ řekl Skopelo, který býval za takových příležitostí mluvčím svého kapitána. „Dva tisíce pět set liber!“ ohlásil vyvolávač.
Utvořily se malé skupinky, které se nedůvěřivě pozorovaly. Uplynulo čtvrt hodiny. Po Skopelovi nebyla učiněna větší nabídka. Nikos Starkos, lhostejný a hrdý, se procházel kolem batistanu. Nikdo nemohl pochybovat, že nakonec zvítězí on, ačkoliv až po tuhém boji.
Avšak agent ze Smyrny, se nejdřív poradil se dvěma nebo třemi kolegy, učinil novou nabídku dvou tisíc sedmi set liber.
„Dva tisíce sedm set liber,“ opakoval vyvolávač.
„Tři tisíce!“ Tentokrát promluvil Nikos Starkos. Co se stalo? Proč se osobně vmísil do přihazování? Proč jeho hlas, obyčejně tak chladný, jevil prudké rozčilení, které překvapilo i Skopela? Dozvíme se to.
Na několik okamžiků se Nikos Starkos procházel; překročil pažení batistanu, mezi skupinami zajatců. Když ho viděla přibližovat se, zahalila se stará žena ještě těsněji do svého pláště. Nemohl ji tedy spatřit.
Avšak najednou byla jeho pozornost upoutána dvěma zajatci, kteří tvořili zvláštní skupinu. Stanul, jakoby k zemi přikován.
Tam spočívala na zemi dívka, vysílená únavou, vedle muže vysoké postavy.
Když uviděl Nikose Starka, náhle se muž vztyčil. Mladá dívka ihned otevřela oči. Avšak sotva spatřila kapitána Karysty, couvla.
„Hadžina!“ zvolal Nikos Starkos.
Byla to Hadžina Elizundová. Xaris ji vzal do náruče, jako by ji chtěl bránit.
„Hadžina!“ opakoval Nikos Starkos.
Hadžina se vyprostila z Xarisovy náruče a hleděla bývalému klientovi svého otce tváří v tvář.
V tu chvíli Nikos Starkos, aniž se snažil dozvědět, jak se mohlo stát, že dědička bankéře Elizunda byla takhle vystavena na tomto tržišti, vzrušeným hlasem zvolal novou nabídku tří tisíc liber.
„Tři tisíce liber!“ opakoval vyvolávač.
Bylo krátce po půl páté. Ještě pětadvacet minut, zazní výstřel z děla a zboží bude dáno tomu, kdo přihodí poslední.
Avšak dohazovači se už chystali, když se spolu poradili, vzdálit se, byli odhodláni více nepřihazovat. Zdálo se tedy jisté, že kapitán Karysty v nedostatku konkurentů ovládne dominantní postavení v dražbě, když vtom se agent ze Smyrny naposledy pokusil udržet.
„Tři tisíce pět set liber!“ vykřikl.
„Čtyři tisíce!“ hned odpověděl Nikos Starkos.
Skopelo, který nespatřil Hadžinu, nechápal kapitánovo chování. Podle jeho odhadu byla cena skupiny těmito čtyřmi tisíci liber už velice převýšena. Proto se v duchu ptal, co asi přinutilo Nikose Starka k tomu, aby tímto způsobem provedl špatný obchod.
Dlouhé ticho následovalo po posledních vyvolávačových slovech. I agent ze Smyrny se vzdal na znamení svých kolegů partie. Že ji definitivně vyhraje Nikos Starkos, jemuž scházelo jen několik minut, aby zůstal vítězem, o tom už nebylo pochyb.
Xaris to pochopil. Proto dívku těsněji přitiskl do své náruče. Vyrvou mu ji teprve až ho zabijí!
Vtom se ozval za hlubokého ticha chvějící se hlas a vyvolávač řekl tato tři slova: „Pět tisíc liber!“ Nikos Starkos se obrátil. Skupina námořníků se právě objevila u vchodu batistanu. Před nimi kráčel důstojník.
„Henri ďAlbaret!“ vykřikl Nikos Starkos. „Henri d'Albaret... zde... na Scarpantě!“ Čirá náhoda přivedla velitele Syphanty na tržiště. Nevěděl dokonce ani to, že toho dne - čtyřiadvacet hodin po jeho příchodu ke Scarpantu - je v hlavním městě ostrova trh s otroky. Byl překvapen, že nalezl v Arkasse Nikose Starka, když v přístavu neviděl jeho sakolevu. Neméně byl překvapen i Nikos Starkos, který nevěděl, že korvetě velí Henri d'Albaret, ačkoliv věděl, že kotví v Arkasse. Posuďte tedy pocity, které se zmocnily těchto dvou nepřátel, když se ocitli tváří v tvář.
Toto neočekávané přihození učinil Henri d'Albaret jen proto, že mezi zajatci v batistanu spatřil právě Hadžinu a Xarise - Hadžinu, která se už dostávala do moci Nikose Starka! Avšak Hadžina ho zaslechla a byla by se k němu vrhla, kdyby jí v tom strážci nezabránili.
Posunkem Henri d'Albaret upokojil dívku. Jakkoliv byla nenávist veliká, když se ocitl tváří v tvář nenáviděnému sokovi, ovládl se. Ano, i kdyby měl obětovat celé svoje jmění, vyrve Nikosi Starkovi zajatce, sehnané na místní tržiště, a s nimi tu, kterou tolik hledal a již nedoufal že ji nalezne!
Na každý pád bude boj tuhý. Skutečně, i když Nikos Starkos nechápal, jak se Hadžina Elizundová ocitla mezi těmito zajatci, nicméně byla pro něho bohatou dědičkou korfského bankéře. Jeho miliony nemohly zmizet s ní. Budou zde vždy, aby ji vykoupily z rukou toho, jehož otrokyní se stane. Nevydá se tedy do nebezpečí, když bude přihazovat. Proto se Nikos Starkos rozhodl, že to bude dělat tím vášnivěji, protože jde o boj se sokem, kterému byla dána přednost!
„Šest tisíc liber!“ vykřikl.
„Sedm tisíc!“ odpověděl velitel Syphanty, aniž se obrátil k Nikosi Starkovi.
Kádí si jen mohl blahopřát k obratu, jehož nabyly události. Vůči těmto dvěma konkurentům se nesnažil zatajit uspokojení, které pronikalo jeho tureckou vážností.
Avšak když už tento lakotný úředník odhadoval nabídky, které budou učiněny, přestal se Skopelo ovládat. Poznal Henriho ďAlbareta a Hadžinu Elizundovou. Když bude Nikos Starkos ze zášti tvrdošíjný, nastane v obchodě, který by do jisté míry byl dobrý, velmi špatný obrat, zvláště jestliže dívka pozbyla své jmění, jako pozbyla svobodu - což bylo ostatně možné!
Proto vzal Nikose Starka stranou a pokoušel se mu dát některé moudré rady. Avšak byl přijat tak, že se neodvážil začít s novými. Kapitán Karysty nyní ohlašoval sám vyvolávači své nabídky, a to hlasem pro jeho soka vyzývavým.
Jak si lze domyslet, agenti, když postřehli, že boj se stává zajímavým, zůstali a sledovali jeho průběh. Dav zvědavců jevil vůči tomuto přihazování po tisíci librách zájem, který vybuchoval lomoznými výkřiky. Většina z nich znala kapitána sakolevy, nikdo z nich však neznal velitele Syphanty. Dokonce se ani nevědělo, proč připlula tato korveta, plující pod korfskou vlajkou,. do končin Scarpanta. Avšak od začátku války se tolik lodí všech národností propůjčilo k dopravě otroků, že bylo možné soudit, že i Syphanta slouží tomuto obchodu. Proto ať už zajatce koupí Henri ďAlbaret nebo Nikos Starkos, bude to pro ně vždy znamenat otroctví.
Na každý pád, než uplyne pět minut, bude tato otázka úplně rozhodnuta.
Na poslední nabídku, ohlášenou vyvolávačem, odpověděl Nikos Starkos těmito slovy: „Osm tisíc liber!“ „Devět tisíc!“ řekl Henri ďAlbaret. Nastalo znovu ticho. Velitel Syphanty, stále se ovládající, sledoval pohledem Nikose Starka, který vztekem přecházel, aniž se Skopelo odvážil k němu přistoupit. Žádná úvaha by ostatně nyní neutišila zuřivost přihazování.
„Deset tisíc liber!“ vykřikl Nikos Starkos. „Jedenáct tisíc!“ odpověděl Henri ďAlbaret.
„Dvanáct tisíci“ řekl Nikos Starkos, tentokrát bez váhání.
Velitel d'Albaret neodpověděl ihned. Ne že by váhal to učinit. Ale spatřil Skopela, jak se vrhl k Nikosi Starkovi, aby ho zadržel v šíleném počínání - což na okamžik odvrátilo pozornost kapitána Karysty.
Zároveň se vztyčila stará zajatkyně, která se dosud tak zarputile skrývala, jako by ji napadla myšlenka ukázat Nikosovi Starkovi svoji tvář... Vtom šlehl na temeni tvrze rychlý plamen obláčkem bílého dýmu; avšak než rána dolehla až na batistan, byla učiněna zvučným hlasem nová nabídka: „Třináct tisíc liber!“ Pak se ozvala rána a po ní následovalo nekonečné hurá. Nikos Starkos odstrčil Skopela tak prudce, že padl na zem... Nyní už bylo pozdě! Nikos Starkos už neměl právo vydražovat. Hadžina Elizundová mu právě unikla, a to bezpochyby navždy!
„Pojď!“ řekl Skopelovi temným hlasem.
A bylo ho slyšet, jak zabručel: „Bude to jistější a méně drahé!“ Oba pak vsedli do své araby a zmizeli v zatáčce cesty, vedoucí do nitra ostrova. Hadžina Elizundová, vlečena Xarisem, překročila zábradlí batistanu. Byla už v náručí Henriho ďAlbareta, který ji tiskl na srdce: „Hadžino!...Hadžino!... Všechno své jmění bych obětoval, abych vás vykoupil...“ „Jako jsem já obětovala svoje, abych vykoupila čest svého jména!“ odpověděla dívka. „Ano, Henri!... Hadžina Elizundová je nyní chudobná a vás hodna!“
