XI. KAPITOLA Signály bez odpovědi Osm dní po boji u Thasu plula Syphanta, po prohledání všech zátok tureckého břehu od Cavale po Orphanu, Conteským zálivem, pak se vydala od mysu Deprana k mysu Paliuri u vchodu do zálivů Monte Santo a Cassandra; konečně 15. dubna ztratila z očí temeno hory Athosu, jejíž nejvyšší výběžek dosahuje výšky bezmála dvou tisíc metrů nad mořskou hladinou. Žádná podezřelá loď nebyla za této plavby spatřena. Několikrát se objevily turecké eskadry; avšak Syphanta, plující pod korfskou vlajkou, neuznala za vhodné vejít do styku s těmito loděmi, které by byl její velitel raději přivítal ranami z děla než s kloboukem v ruce. Jinak tomu bylo s několika řeckými pobřežními loďmi, od nichž obdrželi některé zprávy, které mohly prospět poslání korvety.
Za těch okolností se Henri ďAlbaret 26. dubna dozvědělo události velikého dosahu. Spojené mocnosti se právě usnesly, aby veškerá posila, které by se mělo dostat Ibrahimovým sborům po moři, byla zadržena. Mimo to Rusko vypovědělo oficiálně válku sultánovi. Postavení Řecka se tedy stále zlepšovalo a i když se to mělo ještě trochu opozdit, kráčelo bezpečně k získání nezávislosti.
30. dubna se korveta pohroužila až do nejzazších končin Soluňského zálivu na nejzazších místech severozápadně od archipelu, kam dospěla za této výpravy. Měla ještě příležitost pronásledovat několik šebek a polaker, které jí unikly jen tím, že se vrhly na pobřeží. Nezahynula-li mužstva do posledního muže, aspoň byla většina těchto lodí zneškodněna.
Syphanta se pak dala jihovýchodním směrem tak, že mohla pozorovat důkladně jižní pobřeží Soluňského zálivu. Avšak tam byl patrně způsoben poplach, neboť se neobjevila ani jediná pirátská loď, nad níž by mohla vykonat spravedlnost.
V té době se na korvetě stalo něco zvláštního, dokonce nevysvětlitelného.
10. května k sedmé hodině večerní, vešel Henri ďAlbaret do kajuty, zaujímající celou záď Syphanty, a našel na stole dopis. Vzal jej, přiblížil jej k lampě, vznášející se u stropu, a přečetl adresu.
Adresa zněla: Kapitánovi Henrimu d'Albaretovi, veliteli Syphanty, na moři Henri ďAlbaret se domníval, že toto písmo poznává. Podobalo se skutečně písmu dopisu, který obdržel ve Skiu a kterým byl informován, že je na korvetě volné místo.
Poslechněme si, co stálo v tomto listě, který přišel tentokrát tak divným způsobem mimo všechny poštovní zvyklosti: Zařídí-li velitel d'Albaret svůj plán cesty archipelem tak, aby byl u ostrova Scarpanto v prvním týdnu měsíce září, bude jednat k prospěchu všech a nejlépe ve vlastním zájmu. Ani datum, dokonce ani podpis, stejně jako na dopise, který přišel do Skia. A když je Henri ďAlbaret přirovnal, mohl se přesvědčit, že oba jsou psány stejnou rukou.
Jak to vysvětlit? První dopis mu byl doručen poštou. Avšak tento mohl být položen na stůl jen osobou, která je na lodi. Buď jej tedy ta osoba měla od počátku kampaně, anebo jej dostala za posledních zastávek Syphanty. Mimo to tam ten list nebyl, když velitel před hodinou opouštěl kajutu, protože šel na palubu vydat rozkazy na noc. Byl tedy položen na stůl sotva před hodinou.
Henri ďAlbaret zazvonil. Kormidelník se objevil.
„Kdo sem přišel, dokud jsem byl na palubě?“ zeptal se Henri ďAIbaret.
„Nikdo, veliteli,“ odpověděl lodník.
„Nikdo?... Nikdo sem přece nemohl vstoupit, aniž bys ho neviděl?“ „Nikoliv, veliteli, neboť jsem od těchto dveří neodešel ani na okamžik.“ „Dobrá!“ Kormidelník odešel. „Zdá se mi skutečně nemožné,“ řekl si Henri ďAlbaret, „že by sem mohl vejít někdo dveřmi, aniž by byl spatřen! Ale copak za soumraku nemohl proklouznout až do vnější chodby a vniknout do kajuty oknem?“ Henri ďAlbaret se přesvědčil o stavu oken-střílen, která se otvírala do vnitra lodi. Ale tato okna byla právě jako okna kajuty zavřena zevnitř. Bylo tedy zřejmě nemožné, že by se nějaká osoba zvenčí mohla dostat těmito otvory.
Přesto však tato událost nevzbudila v Henrim ďAlbaretovi sebemenší nepokoj; nanejvýš překvapení a snad onen pocit neukojené zvědavosti, který prožíváme vůči nevysvětlitelné události. Jisté bylo, že nějakým způsobem dorazil na loď anonymní list a že adresátem není nikdo jiný než velitel Syphanty.
Uvažoval o tom, a rozhodl se, že se o této věci nikomu nezmíní, dokonce ani prvnímu důstojníkovi korvety. Proč by o tom mluvil? Jeho tajemný dopisovatel, ať je to kdokoliv, by se zajisté nedal poznat.
Dalo se předpokládat, že velitel bude respektovat oznámení obsažené v tomto listě?
„Zajisté!“ řekl si. „Ten kdo mi psal poprvé do Skia, mě neoklamal, že ve štábu Syphanty je uprázdněno místo. Proč by mě měl klamat podruhé, když mě vybízí, abych se přiblížil k ostrovu Scarpantu v prvním týdnu měsíce září? Jestliže to činí, je to zajisté jen v zájmu poslání, které mi bylo svěřeno. Ano! Změním plán své výpravy a budu v udanou dobu tam, kde mám být!“ Henri ďAlbaret uschoval pečlivě list, který mu dával tyto nové instrukce; pak vzal své mapy a začal studovat nový plán cesty, aby vyplnil čtyři měsíce, které ještě zbývaly do konce srpna. Ostrov Scarpanto leží na jihovýchodě, na opačném konci archipelu, totiž několik set mil přímé vzdálenosti odtud. Korveta bude tedy mít dost času na to, aby navštívila různá pobřeží Morey, kde piráti tak snadno nacházeli útulek, rovněž jako celé souostroví Kyklad, roztroušené od ústí Aiginského zálivu až po ostrov Kréta.
Celkem měl závazek, být u Scarpanta v udané době, jen velmi málo změnit cestovní plán, který už velitel ďAlbaret sestavil. To, co se rozhodl vykonat, vykoná, aniž by ustoupil od svého programu. Proto odplula Syphanta 20. května ke Skyru, když míjela malé ostrovy Pelerissu, Peperi, Sarakino, Skantxouru a na severu Negrepontu.
Skyros je jedním z nejdůležitějších ostrovů, které tvoří toto souostroví, z něhož by snad starověk učinil sídlo devíti múz. V jeho bezpečném a prostorném přístavu Sv. Georgis se mohlo mužstvo korvety snadno zásobit čerstvými potravinami, skopci, křepelkami, obilím, ječmenem a výtečným vínem, které je jedním z velikých pokladů této země! - Ostrov, velmi zapletený do polobájných událostí války v Tróji a proslavený jmény Lykodema, Achilla a Odyssea, měl brzy připadnout opět novému řeckému království, eubojské eparchii.
Protože břehy Skyru jsou neobyčejně zbrázděny zátokami a zálivy, v nichž piráti mohou snadno najít útulek, dal je Henri ďAlbaret důkladně prohledat. Zatímco korveta byla pohotově připravena několik uzlů od nich, nenechaly její čluny ani jediné místečko neprozkoumané.
Tato přísná prohlídka neměla výsledek. Útulky byly prázdné. Jediná zpráva, kterou velitel ďAlbaret dostal od ostrovních úřadů, byla, že měsíc předtím bylo v těchto končinách napadeno, vydrancováno a zničeno několik obchodních lodí jakousi lodí, plující pod pirátskou vlajkou, a že se tento čin připisuje pověstnému Sacratifovi. Ale nikdo nemohl říci, o co je opřeno toto tvrzení - tolik nejistoty panovalo kolem existence této osobnosti.
Korveta opustila Skyros po pětidenní nebo šestidenní zastávce. Koncem května se přiblížila pobřeží velikého ostrova Euboje, zvaného též Negrepont, jehož okolí v délce více než čtyřicet mil bedlivě pozorovala.
Je známé, že tento ostrov byl jedním z prvních, které povstaly hned na počátku války roku 1821; Turci, kteří se opevnili ve tvrzi Negreponta, se tam udrželi houževnatým odporem a zároveň se opevnili ve tvrzi Karystu. Potom, když byli posíleni sbory paši Jusufa, rozptýlili se po ostrově a prováděli obvyklé řeže, až se řeckému náčelníkovi Diamantovi podařilo v září roku 1823 je zastavit. Napadl znenadání turecké vojáky, většinu jich pobil a zbylé přinutil překročit úžinu a uchýlit se do Thessalie.
Avšak nakonec měli Turci navrch, protože měli početní převahu. Po marném pokusu plukovníKa Fabviera a velitele škadrony Regnauda de Saint-Jean ďAngély roku 1826 zůstali definitivně pány celého ostrova.
Byli jimi ještě když Syphanta míjela pobřeží Negepontu. Z paluby mohl Henri ďAlbaret pozorovat toto jeviště krvavého boje, jehož se osobně zúčastnil. Nyní se tam už nebojovalo a po uznání nového království měl ostrov Euboja se svými šedesáti tisíci obyvateli utvořit jednu z řeckých monarchií.
I když bylo nebezpečné konat bezpečnostní službu na tomto moři téměř pod tureckými děly, korveta pokračovala ve své výpravě a zničila ještě asi dvacet pirátských lodí, které se odvážily až k souostroví Kykladám.
Tato výprava zabrala větší část června; pak zamířila Syphanta na jihovýchod. V posledních dnech měsíce byla naproti Andru, prvnímu z Kykladských ostrovů, ležícímu na konci Euboje - vlasteneckému ostrovu, jehož obyvatelé povstali zároveň s obyvateli Psary proti turecké nadvládě.
Odtud zamířil velitel ďAlbaret rovnou na jihozápad, když uznal za vhodné změnit směr, aby se přiblížil pobřeží Peloponésu. 2. července zahlédl ostrov Zeu, bývalý Keos nebo Kos, ovládaný vysokým vrcholkem Eliášovy hory. Syphanta zakotvila na několik dní v přístavu Zea, jednoho z nejlepších v těchto končinách. Tam našli Henri ďAlbaret a jeho důstojníci některé z těch statečných Zeanů, kteří byli jejich spolubojovníky během prvního roku války. Proto se korvetě dostalo velmi sympatického přijetí. Avšak protože žádného piráta ani nenapadlo uchýlit se do zátok tohoto ostrova, pokračovala Syphanta zase brzy v plavbě a 5. července obeplula mys Colonnu na jihovýchodním konci Attiky.
Koncem týdne byla plavba zvolněna pro nedostatek větru u ústí Aiginského zálivu, který vniká hluboko do řecké pevniny až po Korintskou šíji. Bylo nutno mít se co nejbedlivěji na pozoru. Syphanta, stižená bezvětřím, nemohla sem ani tam. Kdyby k ní na těchto málo navštěvovaných mořích přirazilo několik set veslových lodic, měla by opravdu co dělat, aby se ubránila. Proto bylo mužstvo v pohotovosti, aby odrazilo každý útok, a to právem.
Bylo skutečně vidět blížící se čluny, o jejichž úmyslech se nedalo pochybovat; neodvážily se však blíž k dělům a ručnicím korvety.
10. července začal ze severu vát vítr - byla to okolnost pro Syphantu příznivá, minula malé město Damalu a rychle obeplula mys Skyli na nejzazším výběžku Nauplijského zálivu.
Jedenáctého minula Hydru a následujícího dne Spezii. Bylo by zbytečné šířit se o účastenství, které měli obyvatelé obou těchto ostrovů ve válce o nezávislost. Na počátku měli Hydřané, Speziané a jejich sousedé, Ipsařané, přes tři sta obchodních lodí. Proměnili je ve válečné lodě, a s úspěchem je pak vyslali proti tureckým loďstvům. Tam stála kolébka řeckých rodin Konduriotidů, Tombasidů, Miauliů, Orlandů a tolika jiných rodů vznešeného původu, které splatily své vlasti daň nejprve majetkem, potom krví. Odtamtud pocházeli strašliví vůdcové paličských lodí, kteří se brzy stali postrachem Turků. Proto přes vzpoury v nitru se těchto ostrovů nikdy nedotkla utlačovatelova noha.
V době, kdy je navštívil Henri ďAlbaret, začínali jeho obyvatelé ustupovat od zápasu, vedeného oběma stranami už se značně menším úsilím. Nebyla daleko hodina, kdy se měli spojit s novým královstvím a utvořit dvě eparchie korintského a argolidského kraje.
20. července přistála korveta v přístavu Hermopoli na ostrově Syra, vlasti věrného Eumea, tak básnicky opěvované Homérem. V té době byla ještě útulkem pro všechny ty, které Turci zahnali z pevniny. Syra, jejíž katolický biskup je stále pod ochranou Francie, nabídla Henrimu ďAlbaretovi všechny své prostředky. V žádném přístavu jeho vlasti by se nebylo mladému veliteli dostalo lepšího a srdečnějšího přijetí.
Jediná lítost se mísila v radost, kterou pociťoval nad tím, že byl tak dobře přijat: že nepřišel o tři dny dříve.
Opravdu, v rozhovoru, který měl s francouzským konzulem, mu bylo řečeno, že sakoleva jménem Karysta, plující pod řeckou vlajkou, opustila před šedesáti minutami přístav. Z toho se dalo soudit, že Karysta, která uprchla od ostrova Thasu během boje korvety s piráty, zamířila do jižních končin archipelu.
„Avšak snad je známo, kam odplula?“ otázal se živě Henri ďAlbaret.
„Podle toho, co jsem slyšel,“ odpověděl konzul, „odplula k jihovýchodním ostrovům, ne-li do některého přístavu Kréty.“ „Nepřišel jste do styku s jejím kapitánem?“ otázal se Henri ďAlbaret. „Nikoliv, veliteli.“ „A nevíte, jestli se nejmenoval kapitán Nikos Starkos?“ „Nevím.“ „A nic nevzbudilo podezření, že tato sakoleva náleží k pirátskému loďstvu, které znepokojuje tuto část archipelu?“ „Nic; ale je-li tomu tak,“ odpověděl konzul, „nebylo by divu, kdyby odplula na Krétu, jejíž určité přístavy jsou těmto banditům stále otevřeny.“ Tato zpráva vzrušovala velitele Syphanty neustále jako všechno, co se mohlo týkat přímo nebo nepřímo zmizení Hadžiny Elizundové. Skutečně, byla to smůla, že připlul tak krátce po odplutí sakolevy. Avšak protože zamířila na jih, snad se podaří korvetě, která bude plout stejným směrem, ji dohonit? Proto opustil Henri ďAlbaret, který tak horoucně toužil octnout se Nikosi Starkovi tváří v tvář, Syru již večer 21. července za slabého větru, který měl vzrůstat, jak věstil tlakoměr.
Čtrnáct dní - to je nutné přiznat - hledal velitel d'Albaret sakolevu aspoň právě tak jako piráty. V jeho mysli rozhodně zasloužila Karysta, aby se s ní naložilo jako s nimi, a to ze stejných důvodů. V daném případě uvidí, co bude muset učinit.
Nicméně přes všechno pátrání se korvetě nepodařilo najít stopy sakolevy. Na Naxu, jehož všechny přístavy navštívili, se Karysta nezastavila. Mezi ostrůvky a úskalími, které ten ostrov obklopují, neměli více štěstí. Ostatně v končinách, které navštěvovali, nebyli žádní piráti. A přece obchod mezi bohatými Kykladami je značný a naděje na loupež je tam asi obzvlášť lákala.
Stejně tak tomu bylo na Paru, jehož od Naxu dělí obyčejný průliv široký sedm mil. Ani přístavy Parkie, Nausse, Sv. Marie, Agule a Diku nepoctil Nikos Starkos svojí návštěvou. Bezpochyby, jak řekl konzul v Syře, zamířila sakoleva k některému místu na pobřeží Kréty.
Syphanta kotvila 9. srpna v přístavu Milo. Tento ostrov, který sopečné otřesy učinily chudým, ačkoliv byl do poloviny 18. století bohatý, byl nyní otravován škodlivými výpary půdy a jeho obyvatelstva víc a více ubývalo.
Tam bylo pátrání rovněž bezvýsledné. Nejenže se tam Karysta neobjevila, navíc nebyla ani příležitost podniknout honbu ani za jedinou z pirátských lodí, které obyčejně brázdily Kykladské moře. V duchu se nabízela otázka, zdali nebyla Syphanta včas ohlášena a lodě tak měly čas utéci. Korveta způsobila pirátům dost zla na severu archipelu, takže piráti jihu se snažili vyhnout setkání s ní. Ale ať už z toho či onoho důvodu, tyto končiny nikdy nebyly bezpečnější. Zdálo se, že obchodní lodě mohou tamtudy nyní plout úplně bezpečně. Vyptávali se některých z velikých pobřežních lodí, šebek, polaker, tartan, feluk a karavel, s nimiž se cestou setkali; ale z odpovědí jejich patronů a kapitánů se velitel ďAlbaret nedozvěděl nic, co by mu vneslo do pátrání trochu světla.
Zatím nadešel den 14. srpna. Už jen dva týdny zbývaly do prvních dnů měsíce září k cestě k ostrovu Scarpantu. Po opuštění Kyklad měla Syphanta už jen zamířit přímo na jih a urazit tak sedmdesát mil. Toto moře ohraničuje dlouhý břeh Kréty a nejvyšší vrcholy ostrova, pokryté věčným sněhem, se už objevovaly nad obzorem.
Tím směrem se rozhodl plout velitel ďAlbaret. Až se dostane ke Krétě, zamíří jen na východ, aby se dostal ke Scarpantu.
Nicméně, když opustil Milo, pronikla Syphanta ještě dále na jihovýchod až k ostrovu Santorinu a prozkoumala sebemenší záhyby jeho černavého pobřeží. Byly to nebezpečné soutěsky, z nichž mohlo každým okamžikem vyvstat nové úskalí vlivem vulkanických ohňů. Pak si vzali za cíl starověkou horu Idu, moderní Psilanti, která ovládá Krétu výškou víc než sedm tisíc stop a korveta se rozletěla přímo pod pěkným západoseverozápadním větrem, který jí umožnil použít všechny plachty.
Následující den, 15. srpna, ukázaly výšiny tohoto ostrova, největšího z celého archipelu, na jasném obzoru své malebné obrysy od mysu Spada po mys Stavros. Náhlý ohyb pobřeží zakrýval ještě záliv, v jehož pozadí leží hlavní město Kandia.
„Hodláte, veliteli,“ otázal se kapitán Todros, „zastavit se v některém přístavu ostrova?“ „Kréta je stále v rukou Turků,“ odpověděl Henri ďAlbaret, „a mám za to, že tam nemáme co dělat. Soudě ze zpráv, které jsem dostal na Syře, stali se Mustafovi vojáci, kteří se zmocnili Rethymna, pány celé země i přes odpor sfakiotů.“ „Tito Sfakiotové jsou odvážní horalé,“ řekl kapitán Todros, „a od počátku války si zjednali právem pověst velmi statečných lidí...“ „Ano, statečných... a lakotných, kapitáne,“ odpověděl Henri ďAlbaret. „Jsou to sotva dva měsíce, co drželi osud Kréty ve svých rukou. Mustafa a jeho lidé, jimi překvapení, by byli bývali pobiti; avšak na jeho rozkaz odhodili jeho vojáci klenoty, šperky, vzácné zbraně, všechno cenné, co měli, a zatímco se Sfakiové vrhli na tyto předměty, podařilo se Turkům uniknout soutěskou, v níž měli najít smrt.“ „To je velmi smutné, ale ovšem, veliteli, Kréťané nejsou úplnými Řeky!“ Nebylo divu, že první důstojník Syphanty, který byl rodilý Helén, takto mluvil. Kréťané, ať už bylo jejich vlastenectví jakékoliv, nejenže v jeho očích nebyli Řeky, ale neměli se jimi stát ani po definitivním utvoření nového království. Tak jako Samos měla Kréta zůstat pod tureckým útlakem, anebo aspoň do roku 1832, tedy do doby, kdy musel sultán Mehemedu Alimu postoupit všechna svá práva na ostrov.
Nuže, za nynějšího stavu věcí neměl velitel ďAlbaret zájem na tom, aby přišel do styku s různými přístavy Kréty. Kandia se stala hlavní zbrojnicí Egypťanů a odtamtud vrhl paša své divoké vojáky do Řecka. Pokud se týká Kaneje, její obyvatelstvo by na popud tureckých úřadů přichystalo špatné přivítání korfské vlajce, vlající na kormě Syphanty. Konečně ani v Gira-Petře, ani v Sudě, ani v Kisamu by se nedostalo Henrimu d'Albaretovi zpráv, které by mu umožnily korunovat svou výpravu nějakou důležitou kořistí. „Ne,“ řekl kapitánovi Todrovi, „zdá se mi zbytečné pozorovat severní pobřeží, avšak mohli bychom obeplout ostrov na severozápadě, obeplout mys Spada a křižovat den nebo dva poblíž Grabusy.“ Bylo to zřejmě to nejlepší, co, se dalo učinit. Ve vodách Grabusy, majících špatnou pověst, snad najde Syphanta příležitost poslat několik salv pirátům archipelu, příležitost, která se jí nenaskytla už přes měsíc.
Mimo to, odplula-li sakoleva, jak se dalo předpokládat, ke Krétě, nebylo nemožné, že se zastavila v Grabuse. O důvod více, aby velitel ďAlbaret chtěl propátrat okolí tohoto přístavu.
V té době byla skutečně Grabusa ještě hnízdem pirátů. Téměř sedm měsíců předtím bylo zapotřebí celé anglicko-francouzské loďstvo a oddíl pravidelného řeckého vojska pod Maurokordatovým velením, aby vojáci zdolali toto hnízdo nevěřících. A zvláštní přitom bylo, že samy krétské úřady se zdráhaly vydat asi tucet pirátů, vyžádaných velitelem anglického loďstva. Proto musel zahájit palbu na tvrz, spálit několik korábů a vysadit vojsko na zemi, aby se mu dostalo satisfakce.
Bylo tedy přirozené domnívat se, že po odplutí spojené eskadry se piráti rádi uchylovali do Grabusy, protože tam nacházeli tak neočekávané zastání. Proto se rozhodl Henri d' Albaret odebrat se ke Scarpantu podél jižního pobřeží Kréty tak, aby minul Grabusu. Udělil tedy svérozkazy a kapitán Todros je spěchal vyplnit.
Pohoda byla taková, že si lepší ani nemohli přát. Ostatně pod tímto příjemným podnebím je prosinec začátkem zimy a leden koncem. Kréta je šťastný ostrov, vlast krále Mina a „inženýra“ Daidala! Zdalipak tam Hippokrates neposílal svou bohatou klientelu z Řecka, kterým putoval, když vyučoval lékařskému umění?
Syphanta se otočila tak, aby obeplula mys Spada, tyčící se na konci dlouhé zemské kosy, která se táhne mezi Kanejskou zátokou a Kisamskou zátokou. Mys minuli večer. V noci - byla to jedna z průzračných nocí Orientu -obeplula korveta nejzazší výběžek ostrova. Obrat větru postačil, aby zamířila opět k jihu, ráno ubrala plachet a lavírovala lehce podél vchodu do přístavu Grabusy.
Po šest dní neustále pozoroval velitel ďAlbaret celé toto západní pobřeží ostrova mezi Grabusou a Kisamem. Několik lodí vyplulo z přístavu; byly to feluky nebo obchodní šebeky. Syphanta některé „zkoušela“ a neměla příčinu podezřívat jejich odpovědi. Na otázky, které jim byly dány vzhledem k pirátům, jimž mohla Grabusa poskytnout útulek, se ukázaly ostatně neobyčejně zdrženlivé. Bylo vidět, že se bojí, že by se kompromitovaly. Henri ďAlbaret se dokonce ani nedozvěděl, je-li sakoleva Karysta v té chvíli v přístavu.
Pak zvětšila korveta své pozorovací pole. Navštívila končiny mezi Grabusou a mysem Kriem. Potom, dvaadvacátého, za příznivého větru, který vzrůstal, když nadcházel den, a utichal, když nadcházela noc, obeplula ten mys a začali plout co možná nejblíže podél břehu Libyjského moře, méně bouřlivého, méně rozčleněného, méně pokrytého mysy a předhořími nežli břeh Krétského moře na protější straně. Na severním obzoru se táhl řetěz Asprovunských hor, který na východě ovládala poetická hora Ida, jejíž věčné sněhy vzdorují slunci archipelu.
Několikrát, aniž se zastavila v některém z těchto malých přístavů na pobřeží, stanula korveta asi půl míle od Rumeli, Anopoli, Sfakie; avšak lodní hlídky nemohly ohlásit ani jedinou pirátskou loď v končinách ostrova.
27. srpna obeplula Syphanta, která sledovala obrysy veliké Messarské zátoky, mys Matalu, nejjižnější výběžek Kréty, jehož šířka v těch místech měří jen deset až jedenáct mil. Nezdálo se, že by toto pátrání mělo mít sebemenší výsledek, prospěšný výpravě. Skutečně, málo lodí se snaží přeplout Libyjské moře v těchto šířkách. Plují buď severněji archipelem, nebo jižněji, a přibližují se egyptskému pobřeží. Bylo tam vidět jen rybářské loďky, kotvící u skal, a občas některou z dlouhých bárek, vezoucích náklad mořských plžů, velmi hledaných měkkýšů, kterých se na všech ostrovech nakládá veliké množství.
Nuže, nepotkala-li korveta nikoho u této části pobřeží, kterou zakončuje mys Matala, tam, kde četné ostrůvky mohou ukrýt tolik malých lodí, nebylo pravděpodobné, že bude mít větší štěstí při druhé polovici jižního pobřeží. Henri ďAlbaret se tedy téměř rozhodoval, že zamíří přímo ke Scarpantu, kde se chtěl objevit dříve, než oznamoval tajemný list, když vtom byly jeho plány večer 29. srpna změněny.
Bylo šest hodin. Velitel, první důstojník a několik důstojníků byli shromážděni na vrchní palubě a pozorovali mys Matalu. Vtom se ozval jeden z košových hlídačů, který byl na stráži na ráhnech bramového stěžně: „Loď vlevo před námi!“ Dalekohledy byly ihned namířeny udaným směrem, několik mil před korvetu. „Skutečně,“ řekl velitel ďAlbaret, „loď, plující při zemi...“ „A zná ji asi dobře, neboť se jí drží velmi zblízka!“ připojil kapitán Todros. „Vztyčila vlajku?“ „Nikoliv, veliteli,“ odpověděl jeden z důstojníků. „Zeptejte se hlídek, je-li možné určit národnost této lodi!“ Rozkazy byly vykonány. O několik okamžiků později přišla odpověď, že žádná vlajka nevlaje ani na kormě, ani na stěžňoví.
Nicméně bylo ještě dost světla, aby šlo odhadnout ne-li národnost, tedy aspoň její sílu.
Byla to briga, jejíž hlavní stěžeň se klonil značně dopředu. Byla neobyčejně dlouhá, velmi štíhlých rozměrů, nadmíru opatřena stožáry a měla hodně plachet, mohla, jak se dalo soudit na tuto vzdálenost, vážit sedm až osm set tun a mít neobyčejnou rychlost za všech okolností. Ale byla ozbrojena pro válku? Měla na palubě dělostřelectvo nebo ne? Byly její boky provrtány střílnami, jejichž pláštíky jsou sklopeny? To se nemohlo rozpoznat ani nejlepšími dalekohledy.
Skutečně, vzdálenost nejméně čtyř mil dělila nyní brigu od korvety. Mimo to slunce zmizelo právě za Asprovunskými výšinami, večer nadcházel a při zemi už byla hluboká tma.
„Podivná loď!“ řekl kapitán Todros.
„Řeklo by se, že hodlá projet mezi ostrovem Platanou a pobřežím,“ připojil jeden z důstojníků.
„Ano, jako loď, která lituje, že byla spatřena,“ odpověděl první důstojník, „která se chce skrýt!“ Henri ďAlbaret neodpověděl; avšak zřejmě sdílel stejný názor jako jeho důstojníci. Manévrování brigy mu připadalo v tu chvíli podezřelé.
„Kapitáne Todre,“ řekl ďAIbaret, „je nutné, abychom v noci neztratili stopu této lodě. Budeme manévrovat tak, abychom zůstali v je jích vodách až do úsvitu. Avšak protože není třeba, aby nás viděla, dáte zhasnout všechna světla na lodi!“ První důstojník dal příslušné rozkazy. Pozoroval brigu stále, pokud byla viditelná u vysokého pobřeží, které ji chránilo. Když nadešla noc, úplně zmizela a žádné světlo neprozradilo její polohu. Následující den již za prvních paprsků úsvitu byl Henri ďAlbaret na přídi Syphanty, a čekal, až mlhy vystoupí od povrchu moře.
K sedmé hodině se mlha rozptýlila a všechny dalekohledy mířily k východu. Briga byla stále při zemi, naproti mysu Alikaporithe, asi šest mil před korvetou. Předstihla ji tedy v noci, a to aniž přidala od včerejška plachtoví; plula s přední plachtou, velikou a malou košovou a malou bramovou a nechávala hlavní plachtu a brigantinu na jejich ráhnech.
„Takhle se nechová loď, která se snaží prchnout,“ poznamenal první důstojník.
„Na tom vůbec nezáleží!“ odpověděl velitel Syphanty. „Pokusme se spatřit ji co možná zblízka. Kapitáne Todre, dejte rozkaz zamířit k brize!“ Horní plachty byly ihned na zahvízdnutí lodního mistra rozvinuty a rychlost korvety značně vzrostla. Avšak briga se chtěla bezpochyby udržet ve stejné vzdálenosti, neboť rozvinula brigantinu a velkou bramovou plachtu - nic víc. Nechtěla-li, aby se k ní Syphanta přiblížila, velmi pravděpodobně ji také nechtěla nechat za sebou. Nicméně se držela u břehu, a plula co možná proti větru.
K desáté hodině dopolední získala korveta čtyři míle, buď proto, že měla příznivější vítr, nebo proto, že neznámá loď svolila pustit ji poněkud vpřed.
Teď bylo možné ji pozorovat za lepších podmínek. Byla ozbrojena asi dvaceti karonádami a měla asi mezipalubí, ačkoliv byla velmi nízko nad vodou.
„Vztyčte vlajku, „řekl Henri d'Albaret. Vlajka byla vztyčena a pozdravena ranou z děla. To znamenalo, že korveta chce poznat národnost lodi. Avšak na signál nedostali žádnou odpověď. Briga nezměnila ani směr, ani rychlost a otočila se o čtvrt, aby obeplula Keratonskou zátoku.
„Ten chlapík není zdvořilý!“ řekli lodníci.
„Ale snad opatrný!“ odpověděl starý košový hlídač. „Se svým nakloněným hlavním stěžněm se podobá někomu, kdo má klobouk na uchu a nechce ho opotřebovat pozdravováním lidí.“ Druhá rána z děla vyšla ze střílny korvety - marně. Briga se nezastavila a pokračovala klidně v cestě, aniž by se starala o signály korvety více, než kdyby ta byla na mořském dně.
Mezi oběma loděmi pak nastal opravdový závod v rychlosti. Na Syphantě byly rozvinuty všechny plachty až po nosovou plachtu. Avšak i briga přidala plachty a houževnatě udržovala stejnou vzdálenost.
„Copak má ďábelskou mechaniku v břiše?“ vzkřikl košový hlídač. Pravda byla, že na palubě korvety se začínali zlobit, a to nejen mužstvo, nýbrž i důstojníci a nejvíce netrpělivý Todros. Skutečně, byl by dal svůj podíl na kořisti za to, kdyby mohl dát na pamětnou té brize, ať už je jakékoliv národnosti!
Syphanta byla na přídi opatřena dalekonosným dělem, které mohlo vyslat třicetiliberní kouli na vzdálenost téměř dvou mil.
Velitel ďAlbaret, klidný - alespoň naoko - rozkázal vypálit.
Rána vyšla, avšak koule odskočila a padla do moře asi dvacet loket od brigy.
Ta místo odpovědi rozvinula nejhořejší plachty a brzy zvětšila vzdá lenost, která ji dělila od korvety.
Bylo tedy nutné zříci se toho, že ji dostihnou jak přidáním plachet, tak svými střelami. To bylo ponižující pro tak rychlou loď jako Syphanta.
Zatím nadešla noc. Korveta byla téměř naproti mysu Peristeře. Vítr dost citelně vzrostl, takže bylo nutné svinout nejhořejší plachty a ponechat plachtoví pro vhodnější noc.
Velitel měl zato, že až nadejde den, nespatří už nic z této lodi, dokonce ani konec jejích stěžňů, který mu zakryje buď obzor na východě anebo ohyb pobřeží.
Mýlil se.
Když slunce vyšlo, byla tam briga stále, chovala se stejně a udržovala vzdálenost. Dalo by se říci, že řídí svoji rychlost rychlostí korvety.
„Kdyby nás měla ve vleku,“ říkali na kastelu na přídi, „bylo by to přesně takové.“ Nic nebylo pravdivější. V té chvíli plula briga, vplouvající do průlivu Kuphonisi mezi ostrovem téhož jména a zemí, kolem předhoří Kakialithi, aby vystoupila podél východní části Kréty.
Uchýlí se do některého přístavu anebo zmizí v některém z úzkých průlivů u břehu?
Nestalo se ani to, ani ono.
V sedm hodin ráno zamířila briga rovnou na severovýchod a pustila se na širé moře.
„Míří snad ke Scarpantu?“ tázal se Henri ďAlbaret v duchu, ne bez překvapení.
A ve větru, který rostl víc a více, pokračovali, ačkoliv bylo nebezpečí, že část jeho stěžňoví bude stržena, v tom nekonečném pronásledování, které ďAlbaretovi přikazovaly jak zájem jeho poslání, tak čest jeho lodi.
Tam, v této části archipelu, nabízející se všem směrům kompasu, na širém moři, které už nezastíraly krétské výšiny, se zprvu zdálo, že Syphanta dosáhla jakéhosi úspěchu nad brigou. K jedné hodině po poledni se zmenšila vzdálenost mezi oběma loděmi na méně než tři míle. Vystřelili ještě několik koulí, které však nemohly zasáhnout svůj cíl a nezpůsobily změny v plavbě brigy.
Na obzoru se už objevily vrcholky Scarpanta za malým ostrovem Kasem, který visí na konci ostrova jako Sicílie na konci Itálie.
Velitel ďAlbaret, jeho důstojníci a mužstvo mohli nyní doufat, že se konečně seznámí s touto tajemnou lodí, tak nezdvořilou, že neodpověděla ani na signály, ani na koule.
A však k páté hodině odpolední ochabl vítr a briga získala zase svůj náskok.
„Oh, ničema… Ďábel je s ní!…Unikne nám!“ vykřikl kapitán Todros.
A pak učinili všechno, co může učinit zkušený námořník, aby zvětšil rychlost své lodi - navlhčili plachty, aby se jejich tkanivo stáhlo, zavěsili hamaky, jejichž kývání může dodat lodi příznivé kolébání všechno provedli a ne bez jistého úspěchu. K sedmé hodině krátce po západu slunce skutečně dělily obě lodě jen nejvýše dvě míle.
Avšak noc přichází v těchto šířkách rychle. Soumrak tam trvá krátce. Aby brigu dostihli, museli by zvětšit rychlost korvety ještě více.
V té chvíli míjela briga ostrůvky Kaso-Pulo a ostrov Kaso. Pak, když ho obeplula, ztratili ji z očí v úzké soutěsce, která je dělí od Scarpanta.
Půl hodiny po ní dorazila Syphanta na totéž místo, přiblížila se zemi, aby si udržela vítr. Bylo ještě dost světla, takže bylo možné rozeznat loď této velikosti v okruhu několika mil.
