image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, XIV. KAPITOLA St. Martin a St. Bartholomew

XIV. KAPITOLA

St. Martin a St. Bartholomew

Alert vyplul na širé moře a směřoval k východu. Vskutku St. Martin a ostrovy Sombrero, Anguilla, Barboude a Antigua jsou nejzazší body antilského řetězu na severovýchodě Návětrných ostrovů.

Když se dostal z krytu ostrova Sv. Kříže, zachytil trojstěžník pasáty, které vanuly s jistou silou. Musel lavírovat na dosti neklidném moři. Nicméně Alert mohl nechat rozvinuté spodní plachty, plachty košové a bramové. Často musel provádět obraty. Několikrát bylo Tonymu Renaultovi a Magnusovi Andersovi dovoleno držet kormidlo, na což byli velmi hrdí.

Vzdálenost mezi Sv. Křížem a St. Martin není větší než dvě s{ě námořních mil. Za nejpříznivějších okolností ji může plachetní loď urazit za dvacet čtyři hodin, je-li rychlá. Avšak za nepříznivého větru a při plavbě proti proudu směřujícího do Mexického zálivu, se cesta o třetinu prodloužila.

Mimo to Alert viděl téměř pořád četné parní nebo plachetní lodi. Tyto končiny jsou velmi navštěvovány a mezi ostrovy od St. Thomas po Trojici probíhá čilá plavba.

Pokud se týkalo Harryho Markela, ten nevycházel z obvyklé obezřetnosti; chránil se dostat se na dovolanou nebo na dohled k těmto lodím; raději čekal pod větrem, aby se vyhnul všemu spojení s nimi. Tato obezřetnost působila jeho mužstvu uspokojení. Když všechno šťastně dopadlo při zastávkách na St. Thomas a Sv. Kříži, bylo možné doufat, že tomu tak bude i na ostatních ostrovech? Proto se John Carpenter, Corty a ostatní vzpamatovali z prvních úzkostí a důvěra, kterou v nich vzbuzoval jejich velitel, se projevovala ještě zřejměji, než kdy jindy. Nicméně by už raději viděli konec těchto potulek po Antilách.

Za této plavby proti větru a moři pocítil pan Patterson sice jistou nevolnost, avšak za pomoci třešňového jádra si neměl proč naříkat.

Mimo to v červenci a srpnu se není co obávat velikých nepohod - jedině bouří, které vyvolávají silná horka tropického podnebí. Antilské podnebí je podivuhodně vyrovnáno a rozdíly na sloupci teploměru obnášejí jen dvacet stupňů.

Ostrovy souostroví, vystavené větru ze širého moře, nejvíce trpí poruchami v ovzduší. Jiné, jako Sv. Kříž, St. Eustach, St. Christoph a Grenadina, omývané vodami Karibského moře, jsou méně stíhány bouřemi. Ostatně většina přístavů na Návětrných ostrovech ústí na západ nebo na jihozápad a poskytují bezpečný útulek před silným vlnobitím ze širého moře.

Večer 3. srpna již pokročil, když se Alert, jež se opozdil kvůli pasátním větrům, objevil na dohled ostrovu St. Martin.

Nicméně čtyři nebo pět mil před kotvištěm mohli mladí laureáti spatřit nejvyšší vrchol ostrova, který je vysoký pět set osmdesát pět metrů a jehož zlatily ještě poslední sluneční paprsky.

Jak známo, patří St. Martin Holandsku a Francii. Z toho plyne, že Francouzi i Holanďané z Alerta tam měli najít kousek své vlasti v Západní Indii. Avšak měl-li Albert Leuwen vkročit na rodnou půdu, nemělo tomu tak být u Louise Clodiona a Tonyho Renaulta, z nichž jeden pocházel z Guadeloupe, druhý z Martinique. Ve Philsburgu, hlavním městě ostrova, se narodil mladý Holanďan a v tom přístavu zakotví trojstěžník.

Protože je nyní francouzsko-holandský, má St. Martin jako přední stráž na severozápadě malý ostrov Anguillu, který se St. Christophem a Nevisem náleží k témuž prezidentství. Jsou odděleny jen úzkým průlivem, jehož hloubka nepřevyšuje pětadvacet až třicet metrů. Není tedy nemožné, že podmořské dno, které je převážně korál ovité, se zvýší ustavičnou prací nálevníků až k mořské hladině, dokonce snad i sopečným úkazem. Za těch okolností pak utvoří St. Martin a Anguilla jediný ostrov.

Co se pak stane s tímto francouzsko-holandským ostrovem?... Budou tam všechny tři národnosti žít v dobré shodě? Zaslouží spíše nežli poslední z antilského řetězu, aby se nazýval Trojicí, a bude tam vládnout mír ve stínu tří vlajek?...

Následujícího dne vstoupil na trojstěžník lodivod a uvedl jej soutěskami do philburského přístavu.

To město leží na úzkém pobřeží, dělícím polokruhovitou zátoku od dosti rozlehlé skaliny, kde se dobývá hojně sůl. Solné bažiny, hlavní bohatství ostrova, jsou tak vydatné, že jejich roční výnos obnáší neméně než tři miliony šest set tisíc hektolitrů.

Ovšem jistý počet těchto bažin vyžaduje stálé udržování. Vypařování probíhá tak rychle, že by brzy vyschly. Proto - a tak je tomu i u philsburské skaliny - je nutné prokopat občas úzkou kosu, která ji ohraničuje směrem k moři a napustit do ní dostatek mořské vody.

Albert Leuwen neměl na St. Martin žádného člena rodiny. Asi od patnácti let bydleli všichni v Rotterdamu v Holandsku. I on opustil Philsburg jako mladý, odebral se do Evropy a nezachoval si vzpomínky na ostrov. Ze všech antilských laureátů jedině Hubert Perkins měl příbuzné, kteří zůstali na anglickém ostrově Antigua. A tak pro Alberta Leuwena to tedy bude jen přt1ežitost vkročit znovu a bezpochyby naposledy na rodnou půdu.

Ať již patří St. Martin Francii nebo Holandsku, není třeba mít za to, že tam britský živel není zastoupen. Z celkového počtu asi sedmi tisíc obyvatel je tam tři tisíce pět set Francouzů; ale Angličanů je tam tři tisíce čtyři sta. Je vidět, kolik zbývá Holanďanů.

Svoboda obchodu je na ostrově St. Martin veliká a správní autonomie téměř úplná. Odtud pochází skutečný rozkvět. Že doly ostrova jsou v rukou francouzsko-holandské společnosti, na tom nezáleží. Angličané majf jiná odvětví obchodu, zvláště všechny, co se týká spotřebních předmětů, a jejich dobře zásobené závody mají stále dobrý odbyt. Alertova zastávka u St. Martin trvala jen čtyřiadvacet hodin, aspoň v philsburském kotvišti.

Tam se nemuseli ani Harry Markel ani jeho lidé obávat, že budou poznáni. Tohoto nebezpečí se museli spíše obávat na anglických Antilách - St. Lucy, Antigua, Dominica, kam až se měli odebrat a zvláště na Barbadosu, v sídle paní Kathleen Seymourové, kde bude pobyt stipendistů z Antilian School asi delší.

Pan Patterson a jeho mladí svěřenci se mohli jen procházet po dlouhé ulici, která tvoří toto město Philsburg, jehož domy se tyčí na úzkém pobřeží na západě při pokraji moře.

Zdálo se, že jakmile skončí návštěva Alberta Leuwena, bude moci Alert rozvinout plachty. Avšak Louis Clodion a Tony Renault si jako Francouzi živě přáli navštívit francouzskou část ostrova v jeho severní končině, zaujímající téměř dvě třetiny celé jeho plochy.

Jejím hlavním městem je Marigot - na tom jménu, jak je vidět, není nic holandského. Proto je pochopitelné, že Louis Clodion a Tony Renault měli velikou chuť strávit v Marigotu aspoň den.

Mentor v tom ohledu svolil, ostatně tento výlet v cestovním plánu nic nezmění.

Nedivte se tedy, že tento důstojný muž dal zcela přirozenou odpověď.

„Protože zde Albert kráčel po holandské půdě,“ řekl, „proč by Louis a Tony, Arcades nevkročili na francouzskou půdu?“

Z toho důvodu vyhledal pan Horatio Patterson Harryho Markela a zmínil se mu o návrhu, který podporoval svojí autoritou.

„Co si o tom myslíte, kapitáne Paxtone?“ otázal se.

Harry Markel by z jistých důvodů nerad rozmnožoval počet zastávek. Avšak tentokrát neměl důvod, aby odepřel dopravit své cestující na jiné místo ostrova. Vypluje-li večer, bude Alert následující den v Marigotu, odkud se za osmačtyřicet hodin vypluje k St. Bartholomew.

Tak se stalo. Pátého v devět hodin večer trojstěžník vyplul pod vedením philsburského lodivoda. Noc byla jasná, měsíc téměř v úplňku, moře klidné, chráněné výšinami ostrova, podél jehož břehu bylo možné plout ve vzdálenosti ani ne čtvrt míle. Příznivý vítr umožňoval plout se všemi rozvinutými plachtami.

Cestující zůstali na palubě až do půlnoci, navnaděni touto noční plavbou; pak se vrátili do svých kajut a probudili se teprve, když Alert spouštěl kotvy.

Marigot je obchodnější město než Philsburg. Leží na břehu průlivu, spojujícího zátoku a Simpsonský rybník. Tento souhrn tvoří velmi bezpečný přístav, dobře chráněný proti vlnobití ze širého moře. Navštěvují jej ve velkém počtu lodi, pro dalekou plavbu i pro pobřežní plavbu, které vábí výsady, jež jim Marigot zabezpečuje. Je to nejdůležitější město ostrova St. Martin.

Ostatně cestující nemuseli této cesty litovat. Měli podíl na výtečném přijetí, které uchystali francouzští občané svým dvěma krajanům. Sympatie, které jim prokazovali, nečinily rozdíl mezi národnostmi a při banketu, který uspořádaly úřady města, bylo vidět jen Antilany, shromážděné kolem téhož stolu.

Toto uvítání uspořádal jeden z předních obchodníků města, pan Anselm Guillon. Bylo pozváno asi čtyřicet osob a přirozeně i kapitán Alerta byl vybídnut k účasti na hostině.

Pan Guillon se odebral na loď a požádal Harryho Markela, aby se zúčastnil banketu, který se bude ještě ten den odbývat v zasedací síni městské rady.

Nicméně, jakkoliv byl odvážný, nechtěl Harry Markel přijmout pozvání. Nadarmo spojil pan Patterson své naléhání s naléháním pana Guillona. Oba nezviklali pevné rozhodnutí, jež učinil kapitán Alerta. Na ostrově St. Martin právě jako na ostrovech St. Thomas a Sv. Kříž nehodlal opustit svou loď a nedovolil žádnému ze svých lidí vystoupit na pevninu.

„Budeme litovat vaší nepřítomnosti, kapitáne Paxtone,“ prohlásil pan Guillon. „Vše dobré, co o vás říkali tito mladí lidé, péče, jejímž předmětem jsou za této plavby Alerta , touha, kterou mají, aby vám veřejně mohli prokázat svoji vděčnost, tyto důvody mě přinutily, abych na vás naléhal, a lituji, že nemám úspěch.“

Harry Markel se chladně uklonil a obchodník se dal dopravit nazpět na pobřeží.

Nutno dodat, že právě jako na pana Christiana Harboea, na něho neučinil kapitán Alerta příznivý dojem. Tato drsná a divoká tvář, v níž násilnický a bezuzdný život zanechal své stopy, byla skutečně schopná, aby vzbudila antipatii, ne-li už nedůvěru. Avšak jak neuvěřit řečem cestujících a pana Horatia Pattersona, když vychvalovali kapitána Paxtona?... Cožpak ho paní Kathleen Seymourová nezvolila?... Ta paní se jistě rozhodla teprve po solidních informacích a dobrém doporučení...

Mimoto bylo zapotřebí velmi málo, aby situace Harryho Markela a jeho bandy byla ohrožena a dokonce ztracena. Ovšem tato okolnost mohla jen zvýšit důvěru pana Guillona a marigotských úředníků v kapitána a jeho mužstvo.

Vskutku, den před připlutím Alerta se v Marigotu ještě nacházela anglická briga Firefly. Její kapitán znal dobře pana Paxtona a vychvaloval jeho vlastnosti, jako člověka a námořníka. Kdyby se dozvěděl, že sem Alert připluje, nepochybně by na něj počkal, a s jakou radostí by pak stiskl ruku svému starému příteli! Avšak Firefly odplula a bylo velmi pravděpodobné, že se v noci minula s Alertem západně od ostrova.

Ve své rozmluvě se pan Guillon zmínil Harrymu Markelovi o kapitánovi Fireflya lze si představit, jaká úzkost se tohoto zločince zmocnila při pomyšlení na nebezpečí, do něhož by se dostal v přítomnosti kapitána Firefly.

Nyní byla briga na širém moři, plula do Bristolu a nebyla naděje, že se s ní setkají cestou po Antilách.

A když o tom Harry Markel řekl Johnu Carpenterovi a Cortymu, ti nedokázali potlačit své dojmy.

„To jsme krásně vyvázli!...“ opakoval lodní mistr.

„Nezmiňuj se o tom ostatním,“ připojil Harry Markel. „Bylo by zbytečné děsit je a nechť jsou opatrnější než kdy jindy...“

„Skutečně bych byl už raději pryč z těchto proklatých Antil!“ řekl Corty. „Zdá se mi, že na každé větvi vidím viset oprátku!“

Corty měl pravdu a kdyby se briga Firefly nacházela v marigotském přístavu, v den, kdy se tam dostal Alert, bylo by veta po Harrym Markelovi a jeho kumpánech.

Banket, tak vybraný jako radostně přijatý, se konal večer. Nechyběli ani přípitky kapitánu Paxtonovi. Mluvilo se o první části cesty, vykonané za příznivých podmínek. Bylo vysloveno přání, aby druhá část nezaostala za první. Mladí Antilané si z návštěvy v Západní Indii odnesou nezapomenutelné vzpomínky, když se nadýchají trochu rodného vzduchu.

Při zákusku povstal Louis Clodion a pronesl vřelý dík panu Guillonovi a úředníkům osady za jejich sympatické přivítání a spojil Francii, Anglii, Dánsko, Holandsko a Švédsko, zastoupené u tohoto stolu, v témže souzvuku bratrství.

Pak došlo na pana Horatia Pattersona, který se neustále účastnil více než obyčejně četných, velmi četných přípitků, pronášených po každém jídle. Mentor tedy povstal se sklenkou v ruce a ujal se slova.

Jakýkoliv latinský citát, který lze vplést do umělých vět, splynul z řečníkových rtů. Mluvil o upomínkách, trvanlivějších než bronz, které v něm zanechá tato slavnost, aere perennius podle Horatia, o štěstí, které napomáhá odvážným, audentes fortuna juvat podle Virgila. Je šťastný, že může pronést své komplimenty veřejně, coram publico. Nicméně nemůže zapomenout na vlast, od níž ho nyní dělí celý oceán, a dulces reminisceuter Argos, ale rovněž nezapomene už na uspokojení samolibosti, které našel na Antilách, a ve své poslední hodince si bude moci opakovat: At in Arcadia ego, neboť Antily jsou kusem této Arkadie, která byla sídlem nevinnosti a štěstí. Konečně si vždy přál navštívit toto nádherné souostroví, hoc erat in votis, opakoval s Horatiem, už citovaným, kam až, si parva licet componere magnis - podle Virgila už jmenovaného - on, hospodář Antilian School, právě vkročil téměř čtyři sta let po Kryštofovi Kolumbovi.

Posuďte úspěch, jehož docílil pan Horatio Patterson, a výkřiky bravo, které ho zahrnuly, když se posadil. Pak naplnili všichni své sklenice na počest paní Kathleen Seymourové. Navzájem si stiskli ruce a stipendisté se vrátili do přístavu.

Když se opět ocitli na lodi - k desáté hodině večer - ač bylo moře klidné jako jezero, možná, že se panu Pattersonovi zdálo, že Alert pociťuje houpavé a kymácivé otřesy. Byl přesvědčen, že je bude méně cítit ve vodorovné poloze, a odebral se do své kajuty, kde se svlékl s pomocí úslužného Wagaha a usnul tvrdým spánkem.

Celý následující den byl věnován procházkám po městě a okolí.

Na turisty čekaly dva povozy, kterým chtěl pan Anselm Guillon

dělat průvodce. Přáli si navštívit místo, kde byla r. 1648 podepsána smlouva o ostrově mezi Francií a Holandskem.

Šlo o to, aby dorazili k pahorku, ležícímu východně od Marigotu a majícímu významné jméno hory Smíření.

Když tam dorazili, sestoupili výletníci u paty pahorku z povozů a bez problémů na něj vystoupili. A potom odzátkovali a vyprázdnili na památku smlouvy z roku 1648 několik lahví šampaňského, přinesených z povozu.

Je samozřejmé, že mezi těmito mladými Antilany panovala úplná shoda. Možná, že si Roger Hinsdale v duchu myslel, že St. Martin a ostatní ostrovy budou jednoho dne anglickou osadou. Ale Albert Leuwen, Louis Clodion a Tony Renault si bratrsky stiskli ruce, přejíce oběma národům věčnou shodu.

Pak, když oba Francouzi připili Jeho Veličenstvu Vilémovi III., holandskému králi, zvedl také Holanďan sklenici na počest prezidenta Francouzské republiky. Oba přípitky byly přijaty nadšenými vivat a huráá všech jejich přátel.

Nutno poznamenat, že pan Horatio Patterson se za této výměny blahopřání a poklon neujal slova. Včera bezpochyby vyčerpal pokladnici své vrozené výmluvnosti anebo aspoň bylo záhodno nechat ji odpočinout si. Ovšem když ne rty, tedy aspoň srdcem se jistě připojil k tomuto mezinárodnímu projevu.

Po návštěvě nejzajímavějších partií v této části ostrova, po snídani na břehu a po obědě pod stromy nádherného lesa se turisté vrátili do Marigotu. Potom, když se rozloučili s panem Anselmem Guillonem, vůči němuž neskrblili díkem, se vrátili na loď.

Všichni - a pan Patterson s nimi - měli čas napsat domů. Doma věděli už 26. července, že Alert dorazil na St. Thomas. Bylo jim to oznámeno depeší a nepokoj, vzniklý z několikadenního opoždění, rázem pominul. Nicméně bylo vhodné o všem rodiny informovat a dopisy, napsané toho večera a podané druhý den na poštu, vezme za čtyřiadvacet hodin poštovní loď do Evropy.

V noci se nic nepřihodilo. Nic nevyrušilo chlapce ze spánku po tak namáhavém dni. Avšak možná, že Johnu Carpenterovi a Cortymu se zdálo, že poškození přimělo brigu Firefly vrátit se do přístavu... což se naštěstí pro ně nestalo.

Následujícího dne už v osm hodin vyplul Alert z marigotského přístavu využívajíce odlivu a zamířil k St. Bartholomew.

Ačkoliv bylo moře trochu nepokojné, neměla loď, pokud by byla kryta ostrovem, trpět přílišnými otřesy. Ovšem, až mine Philsburg, nebude Alert už chráněn vysokými hřebeny ostrova St. Martin proti vlnobití ze širého moře. Také v ústí mezi oběma ostrovy jej z boku napadla vlna a musel dokonce ubrat plachet, aby se příliš nezmítal.

I když se však plavba protáhne, zpozdí se o několik hodin a trojstěžník se jistě následující den za úsvitu objeví u St. Bartholomew.

Jako obyčejně se cestující účastnili prací, když šlo o uvolnění nebo napnutí lan. Tony Renault a Magnus Anders drželi střídavě kormidlo - byli to dva hotoví kormidelníci, zcela na svém místě, nenechávající loď uchýlit se ani na tu ani na onu stranu, s pohledem upřeným na kompas.

K páté hodině večerní byla na jihozápadě ohlášena loď, plující tak rychle, že mohla předstihnout Alerta, jehož směrem se ubírala.

V tu chvíli se ke kormidlu postavil Corty, protože úmyslem Harryho Markela bylo vyhnout se blízkosti tohoto parníku. Alert se tedy uchýlil o čtvrt, aby se s ním nesetkal.

Parník byla francouzská válečná loď - což poznali podle vlajky, se kterou si pohrával vítr na jeho hlavním stěžni - patřící do kategorie malých státních křižníků. Louis Clodion a Tony Renault by byli šťastni, kdyby jej mohli pozdravit a přijmout jeho pozdrav. Ale nejmenší vzdálenost, která dělila obě lodi, byla díky manévru Harryho Markela dobrou míli, a proto nebylo na místě vztyčit vlajku.

Pokud se týká křižníku, který plul plnou parou na severozápad, zdálo se, že míří na některý z ostrovů Antil. Bylo ostatně možné, že se ubírá do některého z jižních přístavů Spojených států amerických, například Key Westu na konci Floridy, kde se zastavují lodi všech národností.

Ostatně křižník brzy zanechal Alerta za sebou a před západem slunce z něho na obzoru zmizel poslední dým.

„Šťastnou cestu,“ řekl John Carpenter, „také máme to potěšení, že se už nikdy nesetkáme... Nerad pluji v doprovodu válečných lodí...“

Právě jako já se nerad nacházím mezi strážníky...!“ připojil Corty. „Ti lidé vypadají, jakoby se nás ptali, odkud přicházíte a kam jdete, a není vždy záhodno jim to povědět.“

Ostrov St. Bartholomew - jediný, který vlastní v Západní Indii Švédsko - leží na konci řady, kterou tvoří anglický ostrov Anguilla a francouzsko-holandský ostrov St. Martin.

Jak bylo řečeno, postačilo by, aby se mořské dno zvedlo asi o osmdesát stop, aby všechny tři ostrovy splynuly v jediný, jehož celková délka by obnášela sedmdesát pět kilometrů. Nuže, při těchto mořských dnech sopečné povahy by nebylo divu, kdyby toto zvednutí v budoucnosti nastalo.

A při té příležitosti poznamenal Roger Hinsdale, že by se toto zvednutí mohlo rozšířit na celé Antily, jak na Návětrné ostrovy, tak na Závětrné ostrovy. Což kdyby se ovšem v době ještě velmi vzdálené tyto ostrovy navzájem spojily a utvořily by jakousi rozlehlou pevninu od ústí Mexického zálivu, která by snad dokonce splynula s americkou pevninou?... V jakých poměrech by se pak ocitla, kdyby tam Anglie, Francie, Holandsko a Dánsko chtěly udržet svou národní vlajku?...

Zcela pravděpodobně by zakročil princip Monroeovy doktríny, aby zjednal shodu mezi mocnostmi, tím že by otázku rozřešil ve prospěch Spojených států. Amerika Američanům a jen Američanům! Brzy by připojili novou hvězdu k těm padesáti, které se tehdy pyšnily na praporu Unie!

Pokud se týká ostrova St. Bartholomew, ten by se měl pro své velmi malé rozměry nazývat vlastně jen ostrůvkem, neboť jeho délka nepřevyšovala tři a půl francouzské míle a plocha obnášela jedenadvacet čtverečních kilometrů.

St. Bartholomew byl chráněn tvrzí Gustav. Jeho hlavní město Gustavia, město malé důležitosti, by mohlo získat na významu, neboť leželo na místě důležitém pro pobřežní plavbu mezi malými Antilami těchto končin. Tam se před devatenácti lety narodil Magnus Anders, jehož rodina se před patnácti lety usadila v Goteborgu ve Švédsku.

Tento ostrov byl střídavě chráněn různými vlajkami. Od roku 1648 do roku 1784 byl francouzský. Potom jej Francie postoupila Švédsku výměnou za povolení skladiště na Kattegatu v Goteborgu a za některé jiné politické výhody. Avšak ačkoliv se stal skandinávským následkem této smlouvy a kdysi byl osídlen Normany, zůstal francouzský svými aspiracemi, svými zálibami, svými mravy a je pravděpodobné, že jím bude vždy.

Když zmizelo slunce za obzorem, nebylo St. Bartholomew ještě vidět. Protože ležel nanejvýš ještě asi dvacet mil odtud, nebylo pochyb, že u něho Alert zakotví na úsvitě, ačkoliv vítr utichl večer a ačkoliv se v noci mohlo plout jen pomalu.

Nicméně již ve čtyři hodiny ráno opustil mladý Švéd svou kajutu a vyšplhal se až do ráhnoví bramového stěžně.

Magnus Anders prý chtěl ohlásit svůj ostrova spatřil krátce před šestou hodinou hlavní vápencový masiv, který jej ovládá uprostřed výškou tři sta deset metrů. Pak zvolal: „Země!...“ hlasem tak zvučným, že se jeho druhové vyřítili na palubu.

Alert ihned zamířil k západnímu pobřeží St. Bartholomew, tak aby se ocitl před přístavem Carenage, hlavním, či lépe řečeno, jediným na ostrově.

Ačkoliv se vítr zmírnil a bylo nutno lavírovat, plul trojstěžník dost rychle a tou měrou, jak se pohyboval vpřed, shledával, že vody jsou klidnější.

Krátce po sedmé hodině zřetelně spatřili na pahorku skupinu několika lidí v místech, kde osada vztyčovala vlajku se švédskými barvami.

„To je pravidelný obřad každého rána,“ prohlásil Tony Renault, „a švédská vlajka bude pozdravena ranou z děla...“

„Divím se,“ poznamenal Magnus Anders, „že se to už nestalo!... Obyčejně se to stává při východu slunce a nyní je slunce již tři hodiny nad obzorem!“

Tato poznámka byla správná a celkem bylo možné se tázat, jestli je to skutečně zmíněný obřad.

Přístav Gustavia poskytoval lodím o ponoru dva až tři metry výtečné kotviště, chráněné mělčinami, o něž se tříštilo vlnobití ze širého moře.

Pozornost mladých cestujících upoutala nejdříve přítomnost křižníku, který potkali včera. Kotvil uprostřed přístavu, ohně zhasnuty, plachty svinuty jako loď, která se chce po jistou dobu zdržet. To potěšilo Louise Clodiona a Tonyho Renaulta, kteří si slibovali, že se odeberou na loď, když si budou jisti, že tam budou dobře přijati. Avšak pohled na tento křižník byl velmi nepříjemný Harrymu Markelovi i jeho kumpánům a možná, že je též znepokojoval.

Alert byl už jen asi čtvrt míle od přístavu a i kdyby chtěl, jaký důvod by mohl udat Harry Markel, aby tam nevpluli, protože St. Bartholomew byl jednou ze zastávek podle cestovního plánu?... I když se mu to nelíbilo - i když sám méně znepokojen nežli John Carpenter a ostatní - učinil obrat, aby vplul do soutěsky, když v tom zazněla rána z děla.

Zároveň byla na pahorku vztyčena vlajka.

Jaké bylo jejich překvapení - překvapení, které se u Magnáše Anderse změnilo v úžas - když jeho druhové a on poznali, že to nejsou barvy švédské, nýbrž trojbarevná francouzská vlajka!

Pokud se týká Harryho Markela a mužstva, i když ti jevili jisté překvapení, co jim záleželo na tom, je-li to vlajka té či oné země?...

Znali jen jedinou, černou pirátskou vlajku, tu, pod níž bude plout Alert, až se bude potulovat končinami Tichého oceánu!

„Francouzská vlajka!...“ zvolal Tony Renault.

„Francouzská vlajka?...“ opáčil Louis Clodion.

„Cožpak se kapitán Paxton zmýlil,“ poznamenal Roger Hinsdale, „a zavezl nás omylem na Guadeloupe nebo Martinique?“

Harry Markel se omylu nedopustil. Alert právě opravdu dorazil k St. Bartholomew a tři čtvrtě hodiny po té zakotvil v přístavu Gustavia.

Magnus Anders tím byl velmi sklíčen. Až dosud na ostrovech St. Thomas, Sv. Kříž a St. Martin viděli Dánové a Francouzi vlát vlajku své vlasti a ten den, kdy on měl vkročit do švédské osady, tam už švédská vlajka nevlála...

Všechno se vysvětlilo. Ostrov St. Bartholomew byl právě postoupen Francii za obnos dvou set sedmdesáti sedmi tisíc pěti set franků.

Tento postup byl schválen osadníky, kteří byli téměř vesměs normanského původu a ze tří set jedenapadesáti hlasů se vyslovilo tři sta padesát pro připojení.

Ubohý Magnus Anders se tomu ovšem nemohl vzepřít a byly zajisté vážné důvody, které přiměly Švédsko zříci se své jediné državy v Západní Indii. Proto mohl jen statečně čelit osudu a potom se naklonil k uchu svého přítele Louise Clodiona a řekl:

„Celkem vzato, pokud bylo nutné, aby přešel pod jinou vlajku, je nejlepší, že tato vlajka je vlajka francouzská!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

XIV. KAPITOLA

St. Martin a St. Bartholomew

 

Alert vyplul na širé moře a směřoval k východu. Vskutku St. Martin a ostrovy Sombrero, Anguilla, Barboude a Antigua jsou nejzazší body antilského řetězu na severovýchodě Návětrných ostrovů.

Když se dostal z krytu ostrova Sv. Kříže, zachytil trojstěžník pasáty, které vanuly s jistou silou. Musel lavírovat na dosti neklidném moři. Nicméně Alert mohl nechat rozvinuté spodní plachty, plachty košové a bramové. Často musel provádět obraty. Několikrát bylo Tonymu Renaultovi a Magnusovi Andersovi dovoleno držet kormidlo, na což byli velmi hrdí.

Vzdálenost mezi Sv. Křížem a St. Martin není větší než dvě s{ě námořních mil. Za nejpříznivějších okolností ji může plachetní loď urazit za dvacet čtyři hodin, je-li rychlá. Avšak za nepříznivého větru a při plavbě proti proudu směřujícího do Mexického zálivu, se cesta o třetinu prodloužila.

Mimo to Alert viděl téměř pořád četné parní nebo plachetní lodi. Tyto končiny jsou velmi navštěvovány a mezi ostrovy od St. Thomas po Trojici probíhá čilá plavba.

Pokud se týkalo Harryho Markela, ten nevycházel z obvyklé obezřetnosti; chránil se dostat se na dovolanou nebo na dohled k těmto lodím; raději čekal pod větrem, aby se vyhnul všemu spojení s nimi. Tato obezřetnost působila jeho mužstvu uspokojení. Když všechno šťastně dopadlo při zastávkách na St. Thomas a Sv. Kříži, bylo možné doufat, že tomu tak bude i na ostatních ostrovech? Proto se John Carpenter, Corty a ostatní vzpamatovali z prvních úzkostí a důvěra, kterou v nich vzbuzoval jejich velitel, se projevovala ještě zřejměji, než kdy jindy. Nicméně by už raději viděli konec těchto potulek po Antilách.

Za této plavby proti větru a moři pocítil pan Patterson sice jistou nevolnost, avšak za pomoci třešňového jádra si neměl proč naříkat.

Mimo to v červenci a srpnu se není co obávat velikých nepohod - jedině bouří, které vyvolávají silná horka tropického podnebí. Antilské podnebí je podivuhodně vyrovnáno a rozdíly na sloupci teploměru obnášejí jen dvacet stupňů.

Ostrovy souostroví, vystavené větru ze širého moře, nejvíce trpí poruchami v ovzduší. Jiné, jako Sv. Kříž, St. Eustach, St. Christoph a Grenadina, omývané vodami Karibského moře, jsou méně stíhány bouřemi. Ostatně většina přístavů na Návětrných ostrovech ústí na západ nebo na jihozápad a poskytují bezpečný útulek před silným vlnobitím ze širého moře.

Večer 3. srpna již pokročil, když se Alert, jež se opozdil kvůli pasátním větrům, objevil na dohled ostrovu St. Martin.

Nicméně čtyři nebo pět mil před kotvištěm mohli mladí laureáti spatřit nejvyšší vrchol ostrova, který je vysoký pět set osmdesát pět metrů a jehož zlatily ještě poslední sluneční paprsky.

Jak známo, patří St. Martin Holandsku a Francii. Z toho plyne, že Francouzi i Holanďané z Alerta tam měli najít kousek své vlasti v Západní Indii. Avšak měl-li Albert Leuwen vkročit na rodnou půdu, nemělo tomu tak být u Louise Clodiona a Tonyho Renaulta, z nichž jeden pocházel z Guadeloupe, druhý z Martinique. Ve Philsburgu, hlavním městě ostrova, se narodil mladý Holanďan a v tom přístavu zakotví trojstěžník.

Protože je nyní francouzsko-holandský, má St. Martin jako přední stráž na severozápadě malý ostrov Anguillu, který se St. Christophem a Nevisem náleží k témuž prezidentství. Jsou odděleny jen úzkým průlivem, jehož hloubka nepřevyšuje pětadvacet až třicet metrů. Není tedy nemožné, že podmořské dno, které je převážně korál ovité, se zvýší ustavičnou prací nálevníků až k mořské hladině, dokonce snad i sopečným úkazem. Za těch okolností pak utvoří St. Martin a Anguilla jediný ostrov.

Co se pak stane s tímto francouzsko-holandským ostrovem?... Budou tam všechny tři národnosti žít v dobré shodě? Zaslouží spíše nežli poslední z antilského řetězu, aby se nazýval Trojicí, a bude tam vládnout mír ve stínu tří vlajek?...

Následujícího dne vstoupil na trojstěžník lodivod a uvedl jej soutěskami do philburského přístavu.

To město leží na úzkém pobřeží, dělícím polokruhovitou zátoku od dosti rozlehlé skaliny, kde se dobývá hojně sůl. Solné bažiny, hlavní bohatství ostrova, jsou tak vydatné, že jejich roční výnos obnáší neméně než tři miliony šest set tisíc hektolitrů.

Ovšem jistý počet těchto bažin vyžaduje stálé udržování. Vypařování probíhá tak rychle, že by brzy vyschly. Proto - a tak je tomu i u philsburské skaliny - je nutné prokopat občas úzkou kosu, která ji ohraničuje směrem k moři a napustit do ní dostatek mořské vody.

Albert Leuwen neměl na St. Martin žádného člena rodiny. Asi od patnácti let bydleli všichni v Rotterdamu v Holandsku. I on opustil Philsburg jako mladý, odebral se do Evropy a nezachoval si vzpomínky na ostrov. Ze všech antilských laureátů jedině Hubert Perkins měl příbuzné, kteří zůstali na anglickém ostrově Antigua. A tak pro Alberta Leuwena to tedy bude jen přt1ežitost vkročit znovu a bezpochyby naposledy na rodnou půdu.

Ať již patří St. Martin Francii nebo Holandsku, není třeba mít za to, že tam britský živel není zastoupen. Z celkového počtu asi sedmi tisíc obyvatel je tam tři tisíce pět set Francouzů; ale Angličanů je tam tři tisíce čtyři sta.!

Je vidět, kolik zbývá Holanďanů.

Svoboda obchodu je na ostrově St. Martin veliká a správní autonomie téměř úplná. Odtud pochází skutečný rozkvět. Že doly ostrova jsou v rukou francouzsko-holandské společnosti, na tom nezáleží. Angličané majf jiná odvětví obchodu, zvláště všechny, co se týká spotřebních předmětů, a jejich dobře zásobené závody mají stále dobrý odbyt. Alertova zastávka u St. Martin trvala jen čtyřiadvacet hodin, aspoň v philsburském kotvišti.

Tam se nemuseli ani Harry Markel ani jeho lidé obávat, že budou poznáni. Tohoto nebezpečí se museli spíše obávat na anglických Antilách - St. Lucy, Antigua, Dominica, kam až se měli odebrat a zvláště na Barbadosu, v sídle paní Kathleen Seymourové, kde bude pobyt stipendistů z Antilian School asi delší.

Pan Patterson a jeho mladí svěřenci se mohli jen procházet po dlouhé ulici, která tvoří toto město Philsburg, jehož domy se tyčí na úzkém pobřeží na západě při pokraji moře.

Zdálo se, že jakmile skončí návštěva Alberta Leuwena, bude moci Alert rozvinout plachty. Avšak Louis Clodion a Tony Renault si jako Francouzi živě přáli navštívit francouzskou část ostrova v jeho severní končině, zaujímající téměř dvě třetiny celé jeho plochy.

Jejím hlavním městem je Marigot - na tom jménu, jak je vidět, není nic holandského. Proto je pochopitelné, že Louis Clodion a Tony Renault měli velikou chuť strávit v Marigotu aspoň den.

Mentor v tom ohledu svolil, ostatně tento výlet v cestovním plánu nic nezmění.

Nedivte se tedy, že tento důstojný muž dal zcela přirozenou odpověď.

„Protože zde Albert kráčel po holandské půdě,“ řekl, „proč by Louis a Tony, Arcades nevkročili na francouzskou půdu?“

Z toho důvodu vyhledal pan Horatio Patterson Harryho Markela a zmínil se mu o návrhu, který podporoval svojí autoritou.

„Co si o tom myslíte, kapitáne Paxtone?“ otázal se.

Harry Markel by z jistých důvodů nerad rozmnožoval počet zastávek. Avšak tentokrát neměl důvod, aby odepřel dopravit své cestující na jiné místo ostrova. Vypluje-li večer, bude Alert následující den v Marigotu, odkud se za osmačtyřicet hodin vypluje k St. Bartholomew.

Tak se stalo. Pátého v devět hodin večer trojstěžník vyplul pod vedením philsburského lodivoda. Noc byla jasná, měsíc téměř v úplňku, moře klidné, chráněné výšinami ostrova, podél jehož břehu bylo možné plout ve vzdálenosti ani ne čtvrt míle. Příznivý vítr umožňoval plout se všemi rozvinutými plachtami.

Cestující zůstali na palubě až do půlnoci, navnaděni touto noční plavbou; pak se vrátili do svých kajut a probudili se teprve, když Alert spouštěl kotvy.

Marigot je obchodnější město než Philsburg. Leží na břehu průlivu, spojujícího zátoku a Simpsonský rybník. Tento souhrn tvoří velmi bezpečný přístav, dobře chráněný proti vlnobití ze širého moře. Navštěvují jej ve velkém počtu lodi, pro dalekou plavbu i pro pobřežní plavbu, které vábí výsady, jež jim Marigot zabezpečuje. Je to nejdůležitější město ostrova St. Martin.

Ostatně cestující nemuseli této cesty litovat. Měli podíl na výtečném přijetí, které uchystali francouzští občané svým dvěma krajanům. Sympatie, které jim prokazovali, nečinily rozdíl mezi národnostmi a při banketu, který uspořádaly úřady města, bylo vidět jen Antilany, shromážděné kolem téhož stolu.

Toto uvítání uspořádal jeden z předních obchodníků města, pan Anselm Guillon. Bylo pozváno asi čtyřicet osob a přirozeně i kapitán Alerta byl vybídnut k účasti na hostině.

Pan Guillon se odebral na loď a požádal Harryho Markela, aby se zúčastnil banketu, který se bude ještě ten den odbývat v zasedací síni městské rady.

Nicméně, jakkoliv byl odvážný, nechtěl Harry Markel přijmout pozvání. Nadarmo spojil pan Patterson své naléhání s naléháním pana Guillona. Oba nezviklali pevné rozhodnutí, jež učinil kapitán Alerta. Na ostrově St. Martin právě jako na ostrovech St. Thomas a Sv. Kříž nehodlal opustit svou loď a nedovolil žádnému ze svých lidí vystoupit na pevninu.

„Budeme litovat vaší nepřítomnosti, kapitáne Paxtone,“ prohlásil pan Guillon. „Vše dobré, co o vás říkali tito mladí lidé, péče, jejímž předmětem jsou za této plavby Alerta , touha, kterou mají, aby vám veřejně mohli prokázat svoji vděčnost, tyto důvody mě přinutily, abych na vás naléhal, a lituji, že nemám úspěch.“

Harry Markel se chladně uklonil a obchodník se dal dopravit nazpět na pobřeží.

Nutno dodat, že právě jako na pana Christiana Harboea, na něho neučinil kapitán Alerta příznivý dojem. Tato drsná a divoká tvář, v níž násilnický a bezuzdný život zanechal své stopy, byla skutečně schopná, aby vzbudila antipatii, ne-li už nedůvěru. Avšak jak neuvěřit řečem cestujících a pana Horatia Pattersona, když vychvalovali kapitána Paxtona?... Cožpak ho paní Kathleen Seymourová nezvolila?... Ta paní se jistě rozhodla teprve po solidních informacích a dobrém doporučení...

Mimoto bylo zapotřebí velmi málo, aby situace Harryho Markela a jeho bandy byla ohrožena a dokonce ztracena. Ovšem tato okolnost mohla jen zvýšit důvěru pana Guillona a marigotských úředníků v kapitána a jeho mužstvo.

Vskutku, den před připlutím Alerta se v Marigotu ještě nacházela anglická briga Firefly. Její kapitán znal dobře pana Paxtona a vychvaloval jeho vlastnosti, jako člověka a námořníka. Kdyby se dozvěděl, že sem Alert připluje, nepochybně by na něj počkal, a s jakou radostí by pak stiskl ruku svému starému příteli! Avšak Firefly odplula a bylo velmi pravděpodobné, že se v noci minula s Alertem západně od ostrova.

Ve své rozmluvě se pan Guillon zmínil Harrymu Markelovi o kapitánovi Fireflya lze si představit, jaká úzkost se tohoto zločince zmocnila při pomyšlení na nebezpečí, do něhož by se dostal v přítomnosti kapitána Firefly.

Nyní byla briga na širém moři, plula do Bristolu a nebyla naděje, že se s ní setkají cestou po Antilách.

A když o tom Harry Markel řekl Johnu Carpenterovi a Cortymu, ti nedokázali potlačit své dojmy.

„To jsme krásně vyvázli!...“ opakoval lodní mistr.

„Nezmiňuj se o tom ostatním,“ připojil Harry Markel. „Bylo by zbytečné děsit je a nechť jsou opatrnější než kdy jindy...“

„Skutečně bych byl už raději pryč z těchto proklatých Antil!“ řekl Corty. „Zdá se mi, že na každé větvi vidím viset oprátku!“

Corty měl pravdu a kdyby se briga Firefly nacházela v marigotském přístavu, v den, kdy se tam dostal Alert, bylo by veta po Harrym Markelovi a jeho kumpánech.

Banket, tak vybraný jako radostně přijatý, se konal večer. Nechyběli ani přípitky kapitánu Paxtonovi. Mluvilo se o první části cesty, vykonané za příznivých podmínek. Bylo vysloveno přání, aby druhá část nezaostala za první. Mladí Antilané si z návštěvy v Západní Indii odnesou nezapomenutelné vzpomínky, když se nadýchají trochu rodného vzduchu.

Při zákusku povstal Louis Clodion a pronesl vřelý dík panu Guillonovi a úředníkům osady za jejich sympatické přivítání a spojil Francii, Anglii, Dánsko, Holandsko a Švédsko, zastoupené u tohoto stolu, v témže souzvuku bratrství.

Pak došlo na pana Horatia Pattersona, který se neustále účastnil více než obyčejně četných, velmi četných přípitků, pronášených po každém jídle. Mentor tedy povstal se sklenkou v ruce a ujal se slova.

Jakýkoliv latinský citát, který lze vplést do umělých vět, splynul z řečníkových rtů. Mluvil o upomínkách, trvanlivějších než bronz, které v něm zanechá tato slavnost, aere perennius podle Horatia, o štěstí, které napomáhá odvážným, audentes fortuna juvat podle Virgila. Je šťastný, že může pronést své komplimenty veřejně, coram publico. Nicméně nemůže zapomenout na vlast, od níž ho nyní dělí celý oceán, a dulces reminisceuter Argos, ale rovněž nezapomene už na uspokojení samolibosti, které našel na Antilách, a ve své poslední hodince si bude moci opakovat: At in Arcadia ego, neboť Antily jsou kusem této Arkadie, která byla sídlem nevinnosti a štěstí. Konečně si vždy přál navštívit toto nádherné souostroví, hoc erat in votis, opakoval s Horatiem, už citovaným, kam až, si parva licet componere magnis - podle Virgila už jmenovaného - on, hospodář Antilian School, právě vkročil téměř čtyři sta let po Kryštofovi Kolumbovi.

Posuďte úspěch, jehož docílil pan Horatio Patterson, a výkřiky bravo, které ho zahrnuly, když se posadil. Pak naplnili všichni své sklenice na počest paní Kathleen Seymourové. Navzájem si stiskli ruce a stipendisté se vrátili do přístavu.

Když se opět ocitli na lodi - k desáté hodině večer - ač bylo moře klidné jako jezero, možná, že se panu Pattersonovi zdálo, že Alert  pociťuje houpavé a kymácivé otřesy. Byl přesvědčen, že je bude méně cítit ve vodorovné poloze, a odebral se do své kajuty, kde se svlékl s pomocí úslužného Wagaha a usnul tvrdým spánkem.

Celý následující den byl věnován procházkám po městě a okolí.

Na turisty čekaly dva povozy, kterým chtěl pan Anselm Guillon

dělat průvodce. Přáli si navštívit místo, kde byla r. 1648 podepsána smlouva o ostrově mezi Francií a Holandskem.

Šlo o to, aby dorazili k pahorku, ležícímu východně od Marigotu a majícímu významné jméno hory Smíření.

Když tam dorazili, sestoupili výletníci u paty pahorku z povozů a bez problémů na něj vystoupili. A potom odzátkovali a vyprázdnili na památku smlouvy z roku 1648 několik lahví šampaňského, přinesených z povozu.

Je samozřejmé, že mezi těmito mladými Antilany panovala úplná shoda. Možná, že si Roger Hinsdale v duchu myslel, že St. Martin a ostatní ostrovy budou jednoho dne anglickou osadou. Ale Albert Leuwen, Louis Clodion a Tony Renault si bratrsky stiskli ruce, přejíce oběma národům věčnou shodu.

Pak, když oba Francouzi připili Jeho Veličenstvu Vilémovi III., holandskému králi, zvedl také Holanďan sklenici na počest prezidenta Francouzské republiky. Oba přípitky byly přijaty nadšenými vivat a huráá všech jejich přátel.

Nutno poznamenat, že pan Horatio Patterson se za této výměny blahopřání a poklon neujal slova. Včera bezpochyby vyčerpal pokladnici své vrozené výmluvnosti anebo aspoň bylo záhodno nechat ji odpočinout si. Ovšem když ne rty, tedy aspoň srdcem se jistě připojil k tomuto mezinárodnímu projevu.

Po návštěvě nejzajímavějších partií v této části ostrova, po snídani na břehu a po obědě pod stromy nádherného lesa se turisté vrátili do Marigotu. Potom, když se rozloučili s panem Anselmem Guillonem, vůči němuž neskrblili díkem, se vrátili na loď.

Všichni - a pan Patterson s nimi - měli čas napsat domů. Doma věděli už 26. července, že Alert dorazil na St. Thomas. Bylo jim to oznámeno depeší a nepokoj, vzniklý z několikadenního opoždění, rázem pominul. Nicméně bylo vhodné o všem rodiny informovat a dopisy, napsané toho večera a podané druhý den na poštu, vezme za čtyřiadvacet hodin poštovní loď do Evropy.

V noci se nic nepřihodilo. Nic nevyrušilo chlapce ze spánku po tak namáhavém dni. Avšak možná, že Johnu Carpenterovi a Cortymu se zdálo, že poškození přimělo brigu Firefly vrátit se do přístavu... což se naštěstí pro ně nestalo.

Následujícího dne už v osm hodin vyplul Alert z marigotského přístavu využívajíce odlivu a zamířil k St. Bartholomew.

Ačkoliv bylo moře trochu nepokojné, neměla loď, pokud by byla kryta ostrovem, trpět přílišnými otřesy. Ovšem, až mine Philsburg, nebude Alert už chráněn vysokými hřebeny ostrova St. Martin proti vlnobití ze širého moře. Také v ústí mezi oběma ostrovy jej z boku napadla vlna a musel dokonce ubrat plachet, aby se příliš nezmítal.

I když se však plavba protáhne, zpozdí se o několik hodin a trojstěžník se jistě následující den za úsvitu objeví u St. Bartholomew.

Jako obyčejně se cestující účastnili prací, když šlo o uvolnění nebo napnutí lan. Tony Renault a Magnus Anders drželi střídavě kormidlo - byli to dva hotoví kormidelníci, zcela na svém místě, nenechávající loď uchýlit se ani na tu ani na onu stranu, s pohledem upřeným na kompas.

K páté hodině večerní byla na jihozápadě ohlášena loď, plující tak rychle, že mohla předstihnout Alerta, jehož směrem se ubírala.

V tu chvíli se ke kormidlu postavil Corty, protože úmyslem Harryho Markela bylo vyhnout se blízkosti tohoto parníku. Alert se tedy uchýlil o čtvrt, aby se s ním nesetkal.

Parník byla francouzská válečná loď - což poznali podle vlajky, se kterou si pohrával vítr na jeho hlavním stěžni - patřící do kategorie malých státních křižníků. Louis Clodion a Tony Renault by byli šťastni, kdyby jej mohli pozdravit a přijmout jeho pozdrav. Ale nejmenší vzdálenost, která dělila obě lodi, byla díky manévru Harryho Markela dobrou míli, a proto nebylo na místě vztyčit vlajku.

Pokud se týká křižníku, který plul plnou parou na severozápad, zdálo se, že míří na některý z ostrovů Antil. Bylo ostatně možné, že se ubírá do některého z jižních přístavů Spojených států amerických, například Key Westu na konci Floridy, kde se zastavují lodi všech národností.

Ostatně křižník brzy zanechal Alerta za sebou a před západem slunce z něho na obzoru zmizel poslední dým.        

„Šťastnou cestu,“ řekl John Carpenter, „také máme to potěšení, že se už nikdy nesetkáme... Nerad pluji v doprovodu válečných lodí...“

Právě jako já se nerad nacházím mezi strážníky...!“ připojil Corty. „Ti lidé vypadají, jakoby se nás ptali, odkud přicházíte a kam jdete, a není vždy záhodno jim to povědět.“

Ostrov St. Bartholomew - jediný, který vlastní v Západní Indii Švédsko - leží na konci řady, kterou tvoří anglický ostrov Anguilla a francouzsko-holandský ostrov St. Martin. Jak bylo řečeno, postačilo by, aby se mořské dno zvedlo asi o osmdesát stop, aby všechny tři ostrovy splynuly v jediný, jehož celková délka by obnášela sedmdesát pět kilometrů. Nuže, při těchto mořských dnech sopečné povahy by nebylo divu, kdyby toto zvednutí v budoucnosti nastalo.

A při té příležitosti poznamenal Roger Hinsdale, že by se toto zvednutí mohlo rozšířit na celé Antily, jak na Návětrné ostrovy, tak na Závětrné ostrovy. Což kdyby se ovšem v době ještě velmi vzdálené tyto ostrovy navzájem spojily a utvořily by jakousi rozlehlou pevninu od ústí Mexického zálivu, která by snad dokonce splynula s americkou pevninou?... V jakých poměrech by se pak ocitla, kdyby tam Anglie, Francie, Holandsko a Dánsko chtěly udržet svou národní vlajku?...

Zcela pravděpodobně by zakročil princip Monroeovy doktríny, aby zjednal shodu mezi mocnostmi, tím že by otázku rozřešil ve prospěch Spojených států. Amerika Američanům a jen Američanům! Brzy by připojili novou hvězdu k těm padesáti, které se tehdy pyšnily na praporu Unie!

Pokud se týká ostrova St. Bartholomew, ten by se měl pro své velmi malé rozměry nazývat vlastně jen ostrůvkem, neboť jeho délka nepřevyšovala tři a půl francouzské míle a plocha obnášela jedenadvacet čtverečních kilometrů.

St. Bartholomew byl chráněn tvrzí Gustav. Jeho hlavní město Gustavia, město malé důležitosti, by mohlo získat na významu, neboť leželo na místě důležitém pro pobřežní plavbu mezi malými Antilami těchto končin. Tam se před devatenácti lety narodil Magnus Anders, jehož rodina se před patnácti lety usadila v Goteborgu ve Švédsku.

Tento ostrov byl střídavě chráněn různými vlajkami. Od roku 1648 do roku 1784 byl francouzský. Potom jej Francie postoupila Švédsku výměnou za povolení skladiště na Kattegatu v Goteborgu a za některé jiné politické výhody. Avšak ačkoliv se stal skandinávským následkem této smlouvy a kdysi byl osídlen Normany, zůstal francouzský svými aspiracemi, svými zálibami, svými mravy a je pravděpodobné, že jím bude vždy.

Když zmizelo slunce za obzorem, nebylo St. Bartholomew ještě vidět. Protože ležel nanejvýš ještě asi dvacet mil odtud, nebylo pochyb, že u něho Alert  zakotví na úsvitě, ačkoliv vítr utichl večer a ačkoliv se v noci mohlo plout jen pomalu.

Nicméně již ve čtyři hodiny ráno opustil mladý Švéd svou kajutu a vyšplhal se až do ráhnoví bramového stěžně.

Magnus Anders prý chtěl ohlásit svůj ostrova spatřil krátce před šestou hodinou hlavní vápencový masiv, který jej ovládá uprostřed výškou tři sta deset metrů. Pak zvolal: „Země!...“ hlasem tak zvučným, že se jeho druhové vyřítili na palubu.

Alert  ihned zamířil k západnímu pobřeží St. Bartholomew, tak aby se ocitl před přístavem Carenage, hlavním, či lépe řečeno, jediným na ostrově.

Ačkoliv se vítr zmírnil a bylo nutno lavírovat, plul trojstěžník dost rychle a tou měrou, jak se pohyboval vpřed, shledával, že vody jsou klidnější.

Krátce po sedmé hodině zřetelně spatřili na pahorku skupinu několika lidí v místech, kde osada vztyčovala vlajku se švédskými barvami.

„To je pravidelný obřad každého rána,“ prohlásil Tony Renault, „a švédská vlajka bude pozdravena ranou z děla...“

„Divím se,“ poznamenal Magnus Anders, „že se to už nestalo!... Obyčejně se to stává při východu slunce a nyní je slunce již tři hodiny nad obzorem!“

Tato poznámka byla správná a celkem bylo možné se tázat, jestli je to skutečně zmíněný obřad.

Přístav Gustavia poskytoval lodím o ponoru dva až tři metry výtečné kotviště, chráněné mělčinami, o něž se tříštilo vlnobití ze širého moře.

Pozornost mladých cestujících upoutala nejdříve přítomnost křižníku, který potkali včera. Kotvil uprostřed přístavu, ohně zhasnuty, plachty svinuty jako loď, která se chce po jistou dobu zdržet. To potěšilo Louise Clodiona a Tonyho Renaulta, kteří si slibovali, že se odeberou na loď, když si budou jisti, že tam budou dobře přijati. Avšak pohled na tento křižník byl velmi nepříjemný Harrymu Markelovi i jeho kumpánům a možná, že je též znepokojoval.

Alert  byl už jen asi čtvrt míle od přístavu a i kdyby chtěl, jaký důvod by mohl udat Harry Markel, aby tam nevpluli, protože St. Bartholomew byl jednou ze zastávek podle cestovního plánu?... I když se mu to nelíbilo - i když sám méně znepokojen nežli John Carpenter a ostatní - učinil obrat, aby vplul do soutěsky, když v tom zazněla rána z děla.

Zároveň byla na pahorku vztyčena vlajka.

Jaké bylo jejich překvapení - překvapení, které se u Magnáše Anderse změnilo v úžas - když jeho druhové a on poznali, že to nejsou barvy švédské, nýbrž trojbarevná francouzská vlajka!

Pokud se týká Harryho Markela a mužstva, i když ti jevili jisté překvapení, co jim záleželo na tom, je-li to vlajka té či oné země?...

Znali jen jedinou, černou pirátskou vlajku, tu, pod níž bude plout Alert, až se bude potulovat končinami Tichého oceánu!

„Francouzská vlajka!...“ zvolal Tony Renault.

„Francouzská vlajka?...“ opáčil Louis Clodion.

„Cožpak se kapitán Paxton zmýlil,“ poznamenal Roger Hinsdale, „a zavezl nás omylem na Guadeloupe nebo Martinique?“

Harry Markel se omylu nedopustil. Alert právě opravdu dorazil k St. Bartholomew a tři čtvrtě hodiny po té zakotvil v přístavu Gustavia.

Magnus Anders tím byl velmi sklíčen. Až dosud na ostrovech St. Thomas, Sv. Kříž a St. Martin viděli Dánové a Francouzi vlát vlajku své vlasti a ten den, kdy on měl vkročit do švédské osady, tam už švédská vlajka nevlála...

Všechno se vysvětlilo. Ostrov St. Bartholomew byl právě postoupen Francii za obnos dvou set sedmdesáti sedmi tisíc pěti set franků.

Tento postup byl schválen osadníky, kteří byli téměř vesměs normanského původu a ze tří set jedenapadesáti hlasů se vyslovilo tři sta padesát pro připojení.

Ubohý Magnus Anders se tomu ovšem nemohl vzepřít a byly zajisté vážné důvody, které přiměly Švédsko zříci se své jediné državy v Západní Indii. Proto mohl jen statečně čelit osudu a potom se naklonil k uchu svého přítele Louise Clodiona a řekl:

„Celkem vzato, pokud bylo nutné, aby přešel pod jinou vlajku, je nejlepší, že tato vlajka je vlajka francouzská!“

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.