image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, XIII. KAPITOLA St. Thomas a Svatý Kříž

XIII. KAPITOLA

St. Thomas a Svatý Kříž

Již dříve bylo řečeno, že Západní Indie obsahuje neméně než tři sta ostrovů a ostrůvků. Ve skutečnosti přísluší název ostrova jen čtyřiceti dvěma buď pro jejich rozměry, nebo pro jejich zeměpisnou důležitost. Z těchto čtyřiceti dvou ostrovů se jenom na devět měli dostat vyznamenaní z Antilian School.

Všechny patří ke skupině, označené jménem Malé Antily a ještě zvláštněji jménem Návětrné ostrovy. Angličané je dělí na dvě části: první, jež se táhne od Virgin Islands na severu po Dominiku, se nazývají Leeward Islands; druhou, která se od Martinique prostírá po Trinidad, nazývají Windward Islands.

Není třeba přijmout toto pojmenování. Tento souhrn ostrovů, který ohraničuje na západě středozemské americké moře, zasluhuje jména Návětrných ostrovů, neboť dostává první závan pasátů, které vanou od východu na západ.

Sítí těchto ostrovů se cedí vody Atlantického oceánu a Antilského moře. Elisée Reclus (1830-1904 francouzský zeměpisec, univerzitní profesor v belgickém Bruselu) je mohl přirovnat k pilířům nesmírného mostu, mezi nimiž se ženou proudy, čeřící Mexický záliv.

Tento záliv není možné směšovat s vlastním Antilským mořem: jsou to dva velmi odlišné bazény, které mají svůj zvláštní útvar a nestejnou plochu; jeden měří tisíc patnáct set čtverečních kilometrů, druhý téměř tisíc devatenáct set kilometrů čtverečních.

Je známo, že Kryštof Kolumbus objevil roku 1492 Kubu, největší ostrov z Antil, když napřed uviděl ostrovy Conception, Ferdinandinu a Isabellu, na nichž janovský plavec vztyčil španělský prapor.

Přesto měl za to, že jeho karavelly (středověká plachetní loď) přistály u nejzazších končin Asie, u Země koření, a zemřel, aniž by věděl, že vkročil na novou pevninu.

Od té doby se o nadvládu nad Antilami přely různé evropské mocnosti, válkami, krvavými a děsnými řežemi, boji, obnovovanými opět a opět, a není dokonce ani jisté, zda je nyní dosaženo konečných výsledků (Je známo, co se stalo s ostrovy Kubou a Portorikem od španělsko-americké vlády r. 1898).

Ať tomu bylo jakkoliv, nyní lze sestavit tento přehled:

Nezávislý ostrov: Haiti - San Domingo.

Ostrovů, náležejících Anglii: sedmnáct.

Ostrovů, náležejících Francii: pět a polovina ostrova St. Martin.

Ostrovů, náležejících Holandsku: pět a druhá polovina ostrova St. Martin.

Ostrovy, náležející Španělsku: dva.

Ostrovy, náležející Dánsku: tři.

Ostrovů, náležejících Venezuele: šest.

Ostrov, náležející Švédsku: jeden.

Pokud se týká jména Západní Indie, daného Antilám, vzniklo z omylu, jehož se dopustil Kryštof Kolumbus při svých objevech.

Vskutku, toto souostroví od ostrůvků Sombrero na severu po Barbados na jihu, tvořící souhrn Malých Antil, se rozkládá na prostoře šest tisíc čtyři sta osm čtverečních kilometrů. Anglie z nich má tři tisíce pět t set padesát, Francie dva tisíce sedm set sedmdesát sedm, Holandsko jedenaosmdesát.

Obyvatelstvo těchto ostrovů čítá celkem sedm set devadesát dva tisíc obyvatel, z nichž čtyři sta čtyřicet osm tisíc náleží Anglii, tři sta třicet šest tisíc Francii a osm tisíc dvě stě Holandsku.

Dánská država zasahuje spíše na skupinu Virgin Islands; Dánsku tam patří rozloha tři sta padesát devět čtverečních kilometrů a třicet čtyři tisíc obyvatel; Anglii sto šedesát pět čtverečních kilometrů a pět tisíc dvě stě obyvatel.

Celkem mohou být Virgin Islands považovány za část Malých Antil. Byly zabrány Dány roku1671, aleží většinou v dánské državě v Západní Indii. Jsou označeny jmény St. Thomas, Sv. Jan a Sv. Kříž.

Na prvním se narodil jeden z mladých stipendistů, šestý vyznamenaný ze soutěže Antilian School, Niels Harboe.

U tohoto ostrova měl zakotvit Harry Markel ráno 26. července po šťastné plavbě, která trvala pětadvacet dní. Odtud bude Alert postupovat na jih, aby se zastavil u ostatních ostrovů.

Jakkoliv má St. Thomas omezené rozměry, je jeho přístav výtečně chráněn a prostorný. Padesát lodí s velikou nosností tam může pohodlně kotvit. Proto se o něho neustále přeli angličtí a francouzští flibustýři (V 17. století námořní lupiči v Západní Indii; vznikli z francouzských osadníků na ostrově St. Christoph, kteří povstali r. 1625 proti Španělům a založili velikou námořní sílu) v době, kdy evropská loďstva bojovala v těchto končinách a brala a odnímala si navzájem Antilské ostrovy, jako divoké šelmy se rvou o kořist, která vzbudila jejich dychtivost.

Christian Harboe žil na ostrově St. Thomas a oba bratři neměli už po několik let příležitost se spatřit. S jakou netrpělivostí oba očekávali příjezd Alerta , je pochopitelné.

Christian Harboe byl starší o jedenáct let. Jako jediný příbuzný, kterého měl Niels na ostrově a patřil mezi nejbohatší obchodníky; měl velmi sympatickou povahu, jevil onu půvabnou zdrženlivost, která je příznačná severským národům. Usadil se v dánské osadě a převzal velký závod svého strýce, matčina bratra, velkoobchod s potravinami, látkami, atd.

Nebylo to ještě tak dlouho, co se veškerý obchod na ostrově St. Thomas nacházel v rukou židů. Byl široce rozvětven, jakkoliv válka ty končiny ustavičně vzrušovala, a zvláště, když obchod s otroky byl definitivně zakázán. Jeho přístav Charlotta-Amalie byl brzy prohlášen za svobodný přístav a to přispělo k jeho rozkvětu. Poskytoval vážné výhody všem lodím, ať už byly jakékoliv národnosti. Nacházely tam bezpečný útulek před pasáty a bouřemi zálivu, díky výšce ostrova, úzké kose země, o níž se tříštilo vlnobití širého moře a ostrůvků, na němž byla zbudována nábřeží a skladiště uhlí.

Když Alert , ohlášený semafory, spatřil předhoří Covell a Molhenters, obeplul konec kosy a ostrůvek a zanechal vlevo Signal, veplul do kruhovité nádrže, otevřené na severu, na jejímž pozadí se tyčily první domy města. Když rozmotali sedm až osm loket řetězu, zůstal trojstěžník stát nad hlubinou čtyř až pěti metrů.

Reclus poznamenal, že poloha ostrova St. Thomas je ze všech nejvýtečnější, neboť ostrov zaujímá příznivé místo na hlavní křivce Antil, tam, kde se „rozdávání na všechny strany souostroví může provádět nejsnadněji“.

Proto je pochopitelné, že hned od začátku tento přístav vábil pozornost flibustýrů a měl u nich přednost. Stal se tedy hlavním skladištěm podloudnického obchodu se španělskými osadami a brzy největším tržištěm na „ebenové dřevo“, totiž na černochy, koupené na africkém pobřeží a dovážené do Západní Indie. Proto živě přešel pod dánskou nadvládu a nikdy z ní nevyšel, protože byl přenechán finanční společnosti, která jej získala od braniborského kurfiřta, jehož dědicem byl právě dánský král.

Jakmile Alert zakotvil, dal se Christian Harboe dopravit na loď a oba bratři si padli do náruče. Potom, když si vyměnil stisk ruky s panem Horatiem Pattersonem a jeho druhy, řekl obchodník:

„Přátelé, doufám, že za svého pobytu v St. Thomas budete mými hosty... Jak dlouho se zde Alert zdrží?...“

„Tři dny,“ odpověděl Niels Harboe.

„Jenom?...“

„Bohužel, Christiane, a to k mé veliké lítosti, neboť je to tak dlouho, co jsme se neobjali...“

„Pane Harboe,“ řekl mentor, „přijímáme radostně váš vlídný návrh... Budeme vašimi hosty za svého pobytu na ostrově St. Thomas..., který se nemůže prodloužit...“

„V skutku, pane Pattersone, váš cestovní plán je vytčený...“

„Ano, paní Kathleen Seymourovou.“

„Znáte tu paní, pane Harboe?...“ otázal se Louis Clodion. „Ne,“ odpověděl obchodník, „ale slyšel jsem o ní často a na Antilách vychvalují její nevyčerpatelnou dobročinnost.“

Pak se obrátil k Harrymu Markelovi:

„Pokud se týká vás, kapitáne Paxtone, dovolte mi, abych vám jménem všech rodin těchto mladých cestujících vyslovil upřímné poděkování...

„Díky, které kapitán Paxton právem zasluhuje,“ pospíšil si připojit pan Patterson. „Jakkoliv nás moře zkoušelo, mě více než ostatní, nutno uznat, že náš statečný kapitán učinil všechno, co záviselo na něm, aby nám učinil plavbu jak klidnou, tak příjemnou...“

Harry Markel nebyl zvyklý rozplývat se v komplimentech a zdvořilostech. Snad mu překážel i Christian Harboe, jehož pohled se na něho upíral. Proto lehce sklonil hlavu a pouze odpověděl:

„Nevidím překážky v tom, aby cestující Alerta přijali pohostinství, které jim nabízíte, pane, nicméně s tou podmínkou, že neprodlouží zastávku přes stanovenou lhůtu...“

„Platí, kapitáne Paxtone,“ odpověděl Christian Harboe. „A proto hned dnes přijďte laskavě ke mně poobědvat s mými hosty...“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Harry Markel. „Mám provést jisté opravy a nemohu zmeškat ani hodinu. Ostatně hodlám svoji loď opouštět co nejméně.“

Pan Christian Harboe byl, jak se zdálo, překvapen chladným tónem této odpovědi. Zajisté se mezi námořníky a velmi často mezi kapitány anglického obchodního námořnictva vyskytují drsné povahy, lidé málo vybroušení, jejichž způsoby se nevytříbily při provozování jejich řemesla ve styku s hrubými lodníky. Nebylo pochyb, že jeho první dojem byl nepříznivý, když poznal Harryho Markela a jeho mužstvo. Ale Alert byl během cesty dobře řízen, plavba byla šťastná a to bylo hlavní. Půl hodiny po tom vystoupili cestující na nábřeží Charlotty - Amalie a zamířili do domu pana Christiana Harboea.

Jakmile odešli, poznamenal John Carpenter:

„Nuže, Harry, zdá se mi, že se dosud všechno podivuhodně daří!...“ „Máš pravdu...“ odpověděl Harry Markel. „Ale na svých zastávkách musíme zdvojnásobit svou opatrnost...“

„Budeme opatrní, Harry, a nikdo z nás nemá chuť uvést do nebezpečí tuto kampaň... Začala dobře a skončí rovněž tak...“

„Zajisté, Johne, pokud Paxtona na ostrově St. Thomas nikdo nezná. Ostatně budeš muset dávat pozor, aby nikdo z našich lidí nevystoupil na pevninu.“

Harry Markel měl pravdu, když chtěl svému mužstvu zabránit, aby opustilo loď. Potloukajíce se po krčmách a výčepech, popíjejíce nadmíru - což činili vždy, když byli ponecháni sami sobě - mohli by tito lodníci vypustit nějaké podezřelé slovo a bylo lepší přísně je střežit na Alertu.

„To je správné, Harry,“ odpověděl John Carpenter, „a mají-li tolik chuti do pití, dá se jim dvojnásobná nebo trojnásobná porce... Nyní jsou cestující na tři dny na zemi a spotřebují-li naši lidé na lodi o něco více, na tom nezáleží!“

Avšak mužstvo Alerta, jakkoliv náchylné oddat se výstřednostem, odškodnit se v přístavu za újmy cestou, chápalo, že situace je vážná. Budou-li se mít na pozoru, neohrozí ji. Z toho důvodu bylo nutné rozhodnout se a vyhýbat se veškerému styku s obyvatelstvem ostrova, s námořníky různých národností, kteří navštěvují přístavní krčmy, vůbec se nevydávat v nebezpečí, že by některý z pirátů Halifaxu mohl být poznán od těchto dobrodruhů, kteří se potloukali po všech mořích. Harry Markel tedy výslovně rozkázal, aby jednak nikdo nevystupoval na pevninu a jednak, aby žádný cizinec nebyl vpuštěn na loď.

Obchodní dům pana Christiana Harboea stál na nábřeží. V této obchodní čtvrti se projednávalo mnoho obchodů, a pouze dovoz sem reprezentovalo obnos pět milionů šest set tisíc franků při počtu dvanáct milionů obyvatel.

Na tomto ostrově nebyli mladí cestující na rozpacích, jak se dorozumět, neboť se zde mluví španělsky, dánsky, holandsky, anglicky a francouzsky a mohli mít za to, že se dosud nacházejí v učebnách Antilian School pod vedením pana Ardagha.

Rodinný příbytek pana Christiana Harboea ležel asi míli za městem na svahu hory, která se amfiteatrálně zvedala nad moře.

Tam jsou roztroušeny v rozkošné poloze vily bohatých osadníků ostrova mezi nádhernými stromy tropického pásma. Vila Christiana Harboea byla v tomto překrásném koutě světa jednou z nejkomfortnějších a nejelegantnějších.

Před sedmi lety si vzal pan Christian Harboe za ženu mladou Dánku z jedné z nejlepších rodin osady a z tohoto manželství se narodila dvě děvčátka. Jak přivítala mladá žena svého švagra, kterého ještě neznala, a jeho přátele, kteří jí byli představeni! Pokud se týká Nielse, strýc nikdy neobjímal a neUbal své neteře s takovou rozkoší a tak srdečně!

„Jak jsou roztomilé!... Jak jsou roztomilé!...“ opakoval.

„A proč by nebyly?“ prohlásil pan Horatio Patterson, „talis pater... talis mater... quales filiale!“ (Takový otec... taková matka... jaké dcery!)

A citát došel všeobecného souhlasu.

Mladí cestující a on byli ubytováni ve víle, dost prostorné, aby jim poskytla pohodlné pokoje. Tam se mohli chutným obědem zotavit po lodní kuchyni, málo rozmanité přes talent Ranyaha Cogha. A jak příjemný byl odpočinek za horkých denních hodin ve stinných zahradách, obklopujících příbytek pana Christiana Harboea! Za denních rozhovorů se často rozmlouvalo o rodinách, zanechaných v Evropě, o Nielsovi Harboeovi, jenž, už bez rodičů, se vrátí k bratrovi, až se studia skončí. Bude pracovat v jeho obchodním závodě a pan Christian Harboe zamýšlel založit odbočku na ostrově Sv. Jan, sousedícím se St. Thomas, který nabídli Dánové kdysi Spojeným státům za obnos pět milionů piastrů - a ta nabídka nebyla přijata.

Tam se na počátku usadili osadníci, když se zdálo, že St. Thomas nestačí rozvoji obchodu. Avšak protože ostrov Sv. Jan měří pouze tři francouzské míle na délku a dvě na šířku, takže brzy také nestačil a přesídlilo se na Sv. Kříž.

Pan Christian Harboe několikrát začal o kapitánovi Alerta , o jeho mužstvu a předsudky, které snad měl, brzy zmizely, když ho pan Patterson ujistil, že personál lodi zasluhuje spravedlivou pochvalu.

Je pochopitelné, že se konaly výlety po ostrově St. Thomas, který stojí za to, aby jej turisté navštívili. Je to porfyrovitý ostrov, velmi zvlněný ve své severní části a bohatý na nádherné pahorky, z nichž nejvyšší ční do výše čtrnáct set stop nad mořskou hladinou.

Mladí výletníci chtěli zdolat vrchol tohoto pahorku a tento únavný výstup byl bohatě odměněn krásnou podívanou, která se naskytla jejich zrakům. Oči dohlédly až k Sv. Janovi, podobnému veliké rybě, plující na hladině antilského moře mezi ostrůvky, které jej obklopovaly - Hans Lellikem, Loangem, Buekem, Sabou, Savanou a v dáli se prostírala hladina, třpytící se ve slunečních paprscích.

St. Thomas je celkem jen ostrov o rozloze osmdesát šest čtverečních kilometrů, tedy, jak poznamenal Louis Clodion, sotva sto dvaasedmdesátkrát větší nežli Martovo pole v Paříži.

Když strávili tři dny ve víle Harboe, vrátili se cestující na Alerta, kde bylo všechno přichystáno k odplutí. Pan a paní Harboeovi je doprovodili na loď. Tam jim pan Patterson poděkoval za laskavé pohostinství a oba bratři se naposledy objali.

Hned večer 28. července zvedl trojstěžník kotvy, rozvinul plachty a za přispění severovýchodního větru zamířil na jihozápad, k ostrovu Sv. Kříže, kde měl učinit druhou zastávku.

Šedesát mil, které dělí oba ostrovy, urazili za třicet šest hodin. Když, jak už bylo řečeno, se osadníci, kteří měli málo místa na ostrovech St. Thomas a Sv. Jan, chtěli usadit na Sv. Kříži, jehož rozloha obnáší dvě stě osmnáct čtverečních kilometrů, našli tento ostrov v moci anglických flibustýrů, kteří se tam usadili v polovině 17. století. Proto s nimi museli začít bojovat; nastaly četné a krvavé zápasy, které skončily ve prospěch velkobritských dobrodruhů. Avšak tito lidé, spíše piráti než osadníci, se již od počátku oddávali potulkám po těch končinách a zanedbávali úplně veškeré zemědělství.

Roku 1750 se podařilo Španělům zmocnit se Sv. Kříže, když odtud vyhnali Angličany.

Neudrželi ho však a za několik měsíců byla slabá posádka, hájící ostrov, přinucena ustoupit před francouzským sborem.

V té době se začalo na Sv. Kříži rozvíjet zemědělství. Avšak než se mohlo začít, bylo nutné spálit husté pralesy ve vnitrozemí; tyto požáry uvolnily a obohatily půdu.

Díky těmto pracem, pokračujícím půl druhého století, se Alert zastavil u ostrova zajímavě obdělaného a majícího rozsáhlé zemědělství.

Je samozřejmé, že tam již nebyli Karibové, kteří ostrov obývali před jeho objevením, ani Angličané, kteří jej obývali zpočátku, ani Španělé, kteří následovali po nich, ani Francouzi, kteří učinili první kolonizační pokusy. V polovině 17. století tam nebyl nikdo. Protože osadníci tak byli zbaveni obchodu a výhod podloudnictví, rozhodli se ostrov opustit.

Svatý Kříž zůstal neobydlen třicet sedm let, do roku 1733. Potom jej Francie prodala Dánsku za sedm set padesát tisíc livrů a od té doby je jeho osadou.

Když z Alerta uviděl ostrov, manévroval Harry Markel tak, aby se dostal do přístavu Barnes, jeho hlavního města, čili dánsky Christiantoedu. Leží v pozadí malého zálivu na severním pobřeží. Pokud se týká druhého města Sv. Kříže, Friederichstoedu, spáleného kdysi vzbouřenými černochy, to bylo vystavěno na západním břehu.

Ve Friederichstoedu se narodil Axel Wickborn, druhý laureát konkurzu. Nyní už tam neměl příbuzné. Od dvanácti let bydlela jeho rodina, která prodala nemovitosti, které měla na ostrově, v Kodani.

Když tedy při této zastávce nebyli ničími hosty, přijali je dobře staří přátelé Wickbornovy rodiny. Zůstali po většinu času na zemi a každý večer se vraceli spát na loď.

Je velmi zajímavé prohlédnout si tento ostrov, který projeli v povoze. Pokud trvalo otroctví, nadělali si tam plantážníci veliký majetek a Sv. Kříž lze považovat za nejbohatší z Antil. Progresivní zemědělství zužitkovalo půdu až po temena pahorků. Mělo tři sta padesát plantáží, každou na sto padesát jiter, byly spravovány dokonale a měly velice vycvičené lidi. Dvě třetiny půdy byly věnovány pěstování cukru a průměrně se sklízelo na jitro šestnáct centů, nepočítajíce melasu.

Mimo cukr se ročně do Evropy vyváželo osm set balíků bavlny.

Turisté se ubírali po pěkných cestách, vroubených palmami, které spojovaly každou vesnici s hlavním městem. Terén, svažující se mírně na sever, zvolna stoupal od severozápadního pobřeží po horu Eagle, která je vysoká čtyři sta metrů.

Je nutné přiznat, že při pohledu na tento tak krásný a tak úrodný ostrov prožívali Louis Clodion a Tony Renault živou lítost, že si jej Francie neudržela ve svém bohatém antilském panství. Za to Niels Harboe a Axel Wickborn si libovali, že Dánsko koupilo velmi šťastně, a měli jen jediné přání: aby Sv. Kříž, patřící Angličanům, Francouzům a Španělům, patřil definitivně jejich vlasti.

Celkem mělo Dánsko při své rozloze v Evropě mimo kontinentní blokádu, při níž byla Kodaň bombardována anglickým loďstvem, to štěstí, že se nezúčastnilo dlouhých a krvavých bojů mezi Francií a Anglií na počátku předešlého století. Protože bylo mocností druhého řádu, netrpělo její území invazí evropských armád. Výsledek tohoto stavu věcí byl, že dánské antilské osady neprožily ony strašné války, které se vedly za Atlantickým oceánem. Mohly pracovat v míru a pojistit si šťastnou budoucnost.

Nicméně osvobození otroků, prohlášené r. 1862, přivodilo zprvu jisté zmatky, které musela osadní vláda potlačit násilím. Osvobození měli důvod ke stížnostem v tom směru, že sliby, které jim byly dány, nebyly dodrženy - mezi jinými slib, že jim bude do úplného vlastnictví odevzdána jistá část pozemků. Odtud vyšly reklamace, které neměly žádný výsledek a nakonec povstání černochů, které roznítilo požár na několika místech ostrova.

Když Alert navštívil christianstoedský přístav, nebyly styky mezi osadníky a osvobozenými ještě definitivně uspořádány. Nicméně ostrov požíval úplného klidu a turisté nebyli na svých výletech nikdy vyrušeni. O rok později by tam zastihli vzpouru v nejvyšším vyvrcholení a to tak vážnou, že rodné město Axela Wickborna bylo černochy spáleno.

Je nutné poznamenat, že od sedmi nebo osmi let ubylo obyvatelstva Sv. Kříže následkem ustavičné emigrace, která je zmenšila o pětinu.

Při zastávce byl dánský guvernér, který sídlí střídavě šest měsíců na ostrově St. Thomas a šest měsíců na Sv. Kříži, na Sv. Janovi, kde se obávali zmatků. Nemohl tedy mladým Antilanům uspořádat takové přivítání, které je očekávalo na všech Antilách. Ale nařídil, aby jim co nejvíce byla usnadněna prohlídka ostrova, a jeho rozkazy byly zcela uposlechnuty.

Proto, než odpluli, list, napsaný panem Horatiem Pattersonem a jeho nejkrásnějším písmem - list, podepsaný devíti vyznamenanými - tlumočil Jeho Excellenci nejvřelejší ruky.

1. srpna vyplul Alert z christianstoedského přístavu. Pak, vyplul ze soutěsek a zamířil za jemného větru na východ, k ostrovu St. Martin.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

XIII. KAPITOLA

St. Thomas a Svatý Kříž

 

Již dříve bylo řečeno, že Západní Indie obsahuje neméně než tři sta ostrovů a ostrůvků. Ve skutečnosti přísluší název ostrova jen čtyřiceti dvěma buď pro jejich rozměry, nebo pro jejich zeměpisnou důležitost. Z těchto čtyřiceti dvou ostrovů se jenom na devět měli dostat vyznamenaní z Antilian School.

Všechny patří ke skupině, označené jménem Malé Antily a ještě zvláštněji jménem Návětrné ostrovy. Angličané je dělí na dvě části: první, jež se táhne od Virgin Islands na severu po Dominiku, se nazývají Leeward Islands; druhou, která se od Martinique prostírá po Trinidad, nazývají Windward Islands.

Není třeba přijmout toto pojmenování. Tento souhrn ostrovů, který ohraničuje na západě středozemské americké moře, zasluhuje jména Návětrných ostrovů, neboť dostává první závan pasátů, které vanou od východu na západ.

Sítí těchto ostrovů se cedí vody Atlantického oceánu a Antilského moře. Elisée Reclus (1830-1904 francouzský zeměpisec, univerzitní profesor v belgickém Bruselu) je mohl přirovnat k pilířům nesmírného mostu, mezi nimiž se ženou proudy, čeřící Mexický záliv.

Tento záliv není možné směšovat s vlastním Antilským mořem: jsou to dva velmi odlišné bazény, které mají svůj zvláštní útvar a nestejnou plochu; jeden měří tisíc patnáct set čtverečních kilometrů, druhý téměř tisíc devatenáct set kilometrů čtverečních.

Je známo, že Kryštof Kolumbus objevil roku 1492 Kubu, největší ostrov z Antil, když napřed uviděl ostrovy Conception, Ferdinandinu a Isabellu, na nichž janovský plavec vztyčil španělský prapor.

Přesto měl za to, že jeho karavelly (středověká plachetní loď) přistály u nejzazších končin Asie, u Země koření, a zemřel, aniž by věděl, že vkročil na novou pevninu.

Od té doby se o nadvládu nad Antilami přely různé evropské mocnosti, válkami, krvavými a děsnými řežemi, boji, obnovovanými opět a opět, a není dokonce ani jisté, zda je nyní dosaženo konečných výsledků (Je známo, co se stalo s ostrovy Kubou a Portorikem od španělsko-americké vlády r. 1898).

Ať tomu bylo jakkoliv, nyní lze sestavit tento přehled:

Nezávislý ostrov: Haiti - San Domingo.

Ostrovů, náležejících Anglii: sedmnáct.

Ostrovů, náležejících Francii: pět a polovina ostrova St. Martin. Ostrovů, náležejících Holandsku: pět a druhá polovina ostrova St. Martin.

Ostrovy, náležející Španělsku: dva.

Ostrovy, náležející Dánsku: tři.

Ostrovů, náležejících Venezuele: šest.

Ostrov, náležející Švédsku: jeden.

Pokud se týká jména Západní Indie, daného Antilám, vzniklo z omylu, jehož se dopustil Kryštof Kolumbus při svých objevech.

Vskutku, toto souostroví od ostrůvků Sombrero na severu po Barbados na jihu, tvořící souhrn Malých Antil, se rozkládá na prostoře šest tisíc čtyři sta osm čtverečních kilometrů. Anglie z nich má tři tisíce pět t set padesát, Francie dva tisíce sedm set sedmdesát sedm, Holandsko jedenaosmdesát.

Obyvatelstvo těchto ostrovů čítá celkem sedm set devadesát dva tisíc obyvatel, z nichž čtyři sta čtyřicet osm tisíc náleží Anglii, tři sta třicet šest tisíc Francii a osm tisíc dvě stě Holandsku.

Dánská država zasahuje spíše na skupinu Virgin Islands; Dánsku tam patří rozloha tři sta padesát devět čtverečních kilometrů a třicet čtyři tisíc obyvatel; Anglii sto šedesát pět čtverečních kilometrů a pět tisíc dvě stě obyvatel.

Celkem mohou být Virgin Islands považovány za část Malých Antil. Byly zabrány Dány roku1671, aleží většinou v dánské državě v Západní Indii. Jsou označeny jmény St. Thomas, Sv. Jan a Sv. Kříž. Na prvním se narodil jeden z mladých stipendistů, šestý vyznamenaný ze soutěže Antilian School, Niels Harboe.

U tohoto ostrova měl zakotvit Harry Markel ráno 26. července po šťastné plavbě, která trvala pětadvacet dní. Odtud bude Alert postupovat na jih, aby se zastavil u ostatních ostrovů.

Jakkoliv má St. Thomas omezené rozměry, je jeho přístav výtečně chráněn a prostorný. Padesát lodí s velikou nosností tam může pohodlně kotvit. Proto se o něho neustále přeli angličtí a francouzští flibustýři (V 17. století námořní lupiči v Západní Indii; vznikli z francouzských osadníků na ostrově St. Christoph, kteří povstali r. 1625 proti Španělům a založili velikou námořní sílu) v době, kdy evropská loďstva bojovala v těchto končinách a brala a odnímala si navzájem Antilské ostrovy, jako divoké šelmy se rvou o kořist, která vzbudila jejich dychtivost.

Christian Harboe žil na ostrově St. Thomas a oba bratři neměli už po několik let příležitost se spatřit. S jakou netrpělivostí oba očekávali příjezd Alerta , je pochopitelné.

Christian Harboe byl starší o jedenáct let. Jako jediný příbuzný, kterého měl Niels na ostrově a patřil mezi nejbohatší obchodníky; měl velmi sympatickou povahu, jevil onu půvabnou zdrženlivost, která je příznačná severským národům. Usadil se v dánské osadě a převzal velký závod svého strýce, matčina bratra, velkoobchod s potravinami, látkami, atd.

Nebylo to ještě tak dlouho, co se veškerý obchod na ostrově St. Thomas nacházel v rukou židů. Byl široce rozvětven, jakkoliv válka ty končiny ustavičně vzrušovala, a zvláště, když obchod s otroky byl definitivně zakázán. Jeho přístav Charlotta-Amalie byl brzy prohlášen za svobodný přístav a to přispělo k jeho rozkvětu. Poskytoval vážné výhody všem lodím, ať už byly jakékoliv národnosti. Nacházely tam bezpečný útulek před pasáty a bouřemi zálivu, díky výšce ostrova, úzké kose země, o níž se tříštilo vlnobití širého moře a ostrůvků, na němž byla zbudována nábřeží a skladiště uhlí.

Když Alert , ohlášený semafory, spatřil předhoří Covell a Molhenters, obeplul konec kosy a ostrůvek a zanechal vlevo Signal, veplul do kruhovité nádrže, otevřené na severu, na jejímž pozadí se tyčily první domy města. Když rozmotali sedm až osm loket řetězu, zůstal trojstěžník stát nad hlubinou čtyř až pěti metrů.

Reclus poznamenal, že poloha ostrova St. Thomas je ze všech nejvýtečnější, neboť ostrov zaujímá příznivé místo na hlavní křivce Antil, tam, kde se „rozdávání na všechny strany souostroví může provádět nejsnadněji“.

Proto je pochopitelné, že hned od začátku tento přístav vábil pozornost flibustýrů a měl u nich přednost. Stal se tedy hlavním skladištěm podloudnického obchodu se španělskými osadami a brzy největším tržištěm na „ebenové dřevo“, totiž na černochy, koupené na africkém pobřeží a dovážené do Západní Indie. Proto živě přešel pod dánskou nadvládu a nikdy z ní nevyšel, protože byl přenechán finanční společnosti, která jej získala od braniborského kurfiřta, jehož dědicem byl právě dánský král.

Jakmile Alert zakotvil, dal se Christian Harboe dopravit na loď a oba bratři si padli do náruče. Potom, když si vyměnil stisk ruky s panem Horatiem Pattersonem a jeho druhy, řekl obchodník:

„Přátelé, doufám, že za svého pobytu v St. Thomas budete mými hosty... Jak dlouho se zde Alert  zdrží?...“

„Tři dny,“ odpověděl Niels Harboe.

„Jenom?...“

„Bohužel, Christiane, a to k mé veliké lítosti, neboť je to tak dlouho, co jsme se neobjali...“

„Pane Harboe,“ řekl mentor, „přijímáme radostně váš vlídný návrh... Budeme vašimi hosty za svého pobytu na ostrově St. Thomas..., který se nemůže prodloužit...“

„V skutku, pane Pattersone, váš cestovní plán je vytčený...“

„Ano, paní Kathleen Seymourovou.“

„Znáte tu paní, pane Harboe?...“ otázal se Louis Clodion. „Ne,“ odpověděl obchodník, „ale slyšel jsem o ní často a na Antilách vychvalují její nevyčerpatelnou dobročinnost.“

Pak se obrátil k Harrymu Markelovi:

„Pokud se týká vás, kapitáne Paxtone, dovolte mi, abych vám jménem všech rodin těchto mladých cestujících vyslovil upřímné poděkování...

„Díky, které kapitán Paxton právem zasluhuje,“ pospíšil si připojit pan Patterson. „Jakkoliv nás moře zkoušelo, mě více než ostatní, nutno uznat, že náš statečný kapitán učinil všechno, co záviselo na něm, aby nám učinil plavbu jak klidnou, tak příjemnou...“

Harry Markel nebyl zvyklý rozplývat se v komplimentech a zdvořilostech. Snad mu překážel i Christian Harboe, jehož pohled se na něho upíral. Proto lehce sklonil hlavu a pouze odpověděl:

„Nevidím překážky v tom, aby cestující Alerta přijali pohostinství, které jim nabízíte, pane, nicméně s tou podmínkou, že neprodlouží zastávku přes stanovenou lhůtu...“

„Platí, kapitáne Paxtone,“ odpověděl Christian Harboe. „A proto hned dnes přijďte laskavě ke mně poobědvat s mými hosty...“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Harry Markel. „Mám provést jisté opravy a nemohu zmeškat ani hodinu. Ostatně hodlám svoji loď opouštět co nejméně.“

Pan Christian Harboe byl, jak se zdálo, překvapen chladným tónem této odpovědi. Zajisté se mezi námořníky a velmi často mezi kapitány anglického obchodního námořnictva vyskytují drsné povahy, lidé málo vybroušení, jejichž způsoby se nevytříbily při provozování jejich řemesla ve styku s hrubými lodníky. Nebylo pochyb, že jeho první dojem byl nepříznivý, když poznal Harryho Markela a jeho mužstvo. Ale Alert   byl během cesty dobře řízen, plavba byla šťastná a to bylo hlavní. Půl hodiny po tom vystoupili cestující na nábřeží Charlotty - Amalie a zamířili do domu pana Christiana Harboea.

Jakmile odešli, poznamenal John Carpenter:

„Nuže, Harry, zdá se mi, že se dosud všechno podivuhodně daří!...“ „Máš pravdu...“ odpověděl Harry Markel. „Ale na svých zastávkách musíme zdvojnásobit svou opatrnost...“

„Budeme opatrní, Harry, a nikdo z nás nemá chuť uvést do nebezpečí tuto kampaň... Začala dobře a skončí rovněž tak...“

„Zajisté, Johne, pokud Paxtona na ostrově St. Thomas nikdo nezná. Ostatně budeš muset dávat pozor, aby nikdo z našich lidí nevystoupil na pevninu.“

Harry Markel měl pravdu, když chtěl svému mužstvu zabránit, aby opustilo loď. Potloukajíce se po krčmách a výčepech, popíjejíce nadmíru - což činili vždy, když byli ponecháni sami sobě - mohli by tito lodníci vypustit nějaké podezřelé slovo a bylo lepší přísně je střežit na Alertu.

„To je správné, Harry,“ odpověděl John Carpenter, „a mají-li tolik chuti do pití, dá se jim dvojnásobná nebo trojnásobná porce... Nyní jsou cestující na tři dny na zemi a spotřebují-li naši lidé na lodi o něco více, na tom nezáleží!“

Avšak mužstvo Alerta, jakkoliv náchylné oddat se výstřednostem, odškodnit se v přístavu za újmy cestou, chápalo, že situace je vážná. Budou-li se mít na pozoru, neohrozí ji. Z toho důvodu bylo nutné rozhodnout se a vyhýbat se veškerému styku s obyvatelstvem ostrova, s námořníky různých národností, kteří navštěvují přístavní krčmy, vůbec se nevydávat v nebezpečí, že by některý z pirátů Halifaxu mohl být poznán od těchto dobrodruhů, kteří se potloukali po všech mořích. Harry Markel tedy výslovně rozkázal, aby jednak nikdo nevystupoval na pevninu a jednak, aby žádný cizinec nebyl vpuštěn na loď.

Obchodní dům pana Christiana Harboea stál na nábřeží. V této obchodní čtvrti se projednávalo mnoho obchodů, a pouze dovoz sem reprezentovalo obnos pět milionů šest set tisíc franků při počtu dvanáct milionů obyvatel.

Na tomto ostrově nebyli mladí cestující na rozpacích, jak se dorozumět, neboť se zde mluví španělsky, dánsky, holandsky, anglicky a francouzsky a mohli mít za to, že se dosud nacházejí v učebnách Antilian School pod vedením pana Ardagha.

Rodinný příbytek pana Christiana Harboea ležel asi míli za městem na svahu hory, která se amfiteatrálně zvedala nad moře.

Tam jsou roztroušeny v rozkošné poloze vily bohatých osadníků ostrova mezi nádhernými stromy tropického pásma. Vila Christiana Harboea byla v tomto překrásném koutě světa jednou z nejkomfortnějších a nejelegantnějších.

Před sedmi lety si vzal pan Christian Harboe za ženu mladou Dánku z jedné z nejlepších rodin osady a z tohoto manželství se narodila dvě děvčátka. Jak přivítala mladá žena svého švagra, kterého ještě neznala, a jeho přátele, kteří jí byli představeni! Pokud se týká Nielse, strýc nikdy neobjímal a neUbal své neteře s takovou rozkoší a tak srdečně!

„Jak jsou roztomilé!... Jak jsou roztomilé!...“ opakoval.

„A proč by nebyly?“ prohlásil pan Horatio Patterson, „talis pater... talis mater... quales filiale!“ (Takový otec... taková matka... jaké dcery!)

A citát došel všeobecného souhlasu.

Mladí cestující a on byli ubytováni ve víle, dost prostorné, aby jim poskytla pohodlné pokoje. Tam se mohli chutným obědem zotavit po lodní kuchyni, málo rozmanité přes talent Ranyaha Cogha. A jak příjemný byl odpočinek za horkých denních hodin ve stinných zahradách, obklopujících příbytek pana Christiana Harboea! Za denních rozhovorů se často rozmlouvalo o rodinách, zanechaných v Evropě, o Nielsovi Harboeovi, jenž, už bez rodičů, se vrátí k bratrovi, až se studia skončí. Bude pracovat v jeho obchodním závodě a pan Christian Harboe zamýšlel založit odbočku na ostrově Sv. Jan, sousedícím se St. Thomas, který nabídli Dánové kdysi Spojeným státům za obnos pět milionů piastrů - a ta nabídka nebyla přijata.

Tam se na počátku usadili osadníci, když se zdálo, že St. Thomas nestačí rozvoji obchodu. Avšak protože ostrov Sv. Jan měří pouze tři francouzské míle na délku a dvě na šířku, takže brzy také nestačil a přesídlilo se na Sv. Kříž.

Pan Christian Harboe několikrát začal o kapitánovi Alerta , o jeho mužstvu a předsudky, které snad měl, brzy zmizely, když ho pan Patterson ujistil, že personál lodi zasluhuje spravedlivou pochvalu.

Je pochopitelné, že se konaly výlety po ostrově St. Thomas, který stojí za to, aby jej turisté navštívili. Je to porfyrovitý ostrov, velmi zvlněný ve své severní části a bohatý na nádherné pahorky, z nichž nejvyšší ční do výše čtrnáct set stop nad mořskou hladinou.

Mladí výletníci chtěli zdolat vrchol tohoto pahorku a tento únavný výstup byl bohatě odměněn krásnou podívanou, která se naskytla jejich zrakům. Oči dohlédly až k Sv. Janovi, podobnému veliké rybě, plující na hladině antilského moře mezi ostrůvky, které jej obklopovaly - Hans Lellikem, Loangem, Buekem, Sabou, Savanou a v dáli se prostírala hladina, třpytící se ve slunečních paprscích.

St. Thomas je celkem jen ostrov o rozloze osmdesát šest čtverečních kilometrů, tedy, jak poznamenal Louis Clodion, sotva sto dvaasedmdesátkrát větší nežli Martovo pole v Paříži.

Když strávili tři dny ve víle Harboe, vrátili se cestující na Alerta, kde bylo všechno přichystáno k odplutí. Pan a paní Harboeovi je doprovodili na loď. Tam jim pan Patterson poděkoval za laskavé pohostinství a oba bratři se naposledy objali.

Hned večer 28. července zvedl trojstěžník kotvy, rozvinul plachty a za přispění severovýchodního větru zamířil na jihozápad, k ostrovu Sv. Kříže, kde měl učinit druhou zastávku.

Šedesát mil, které dělí oba ostrovy, urazili za třicet šest hodin. Když, jak už bylo řečeno, se osadníci, kteří měli málo místa na ostrovech St. Thomas a Sv. Jan, chtěli usadit na Sv. Kříži, jehož rozloha obnáší dvě stě osmnáct čtverečních kilometrů, našli tento ostrov v moci anglických flibustýrů, kteří se tam usadili v polovině 17. století. Proto s nimi museli začít bojovat; nastaly četné a krvavé zápasy, které skončily ve prospěch velkobritských dobrodruhů. Avšak tito lidé, spíše piráti než osadníci, se již od počátku oddávali potulkám po těch končinách a zanedbávali úplně veškeré zemědělství.

Roku 1750 se podařilo Španělům zmocnit se Sv. Kříže, když odtud vyhnali Angličany.

Neudrželi ho však a za několik měsíců byla slabá posádka, hájící ostrov, přinucena ustoupit před francouzským sborem.

V té době se začalo na Sv. Kříži rozvíjet zemědělství. Avšak než se mohlo začít, bylo nutné spálit husté pralesy ve vnitrozemí; tyto požáry uvolnily a obohatily půdu.

Díky těmto pracem, pokračujícím půl druhého století, se Alert zastavil u ostrova zajímavě obdělaného a majícího rozsáhlé zemědělství.

Je samozřejmé, že tam již nebyli Karibové, kteří ostrov obývali před jeho objevením, ani Angličané, kteří jej obývali zpočátku, ani Španělé, kteří následovali po nich, ani Francouzi, kteří učinili první kolonizační pokusy. V polovině 17. století tam nebyl nikdo. Protože osadníci tak byli zbaveni obchodu a výhod podloudnictví, rozhodli se ostrov opustit.

Svatý Kříž zůstal neobydlen třicet sedm let, do roku 1733. Potom jej Francie prodala Dánsku za sedm set padesát tisíc livrů a od té doby je jeho osadou.

Když z Alerta uviděl ostrov, manévroval Harry Markel tak, aby se dostal do přístavu Barnes, jeho hlavního města, čili dánsky Christiantoedu. Leží v pozadí malého zálivu na severním pobřeží. Pokud se týká druhého města Sv. Kříže, Friederichstoedu, spáleného kdysi vzbouřenými černochy, to bylo vystavěno na západním břehu.

Ve Friederichstoedu se narodil Axel Wickborn, druhý laureát konkurzu. Nyní už tam neměl příbuzné. Od dvanácti let bydlela jeho rodina, která prodala nemovitosti, které měla na ostrově, v Kodani.

Když tedy při této zastávce nebyli ničími hosty, přijali je dobře staří přátelé Wickbornovy rodiny. Zůstali po většinu času na zemi a každý večer se vraceli spát na loď.

Je velmi zajímavé prohlédnout si tento ostrov, který projeli v povoze. Pokud trvalo otroctví, nadělali si tam plantážníci veliký majetek a Sv. Kříž lze považovat za nejbohatší z Antil. Progresivní zemědělství zužitkovalo půdu až po temena pahorků. Mělo tři sta padesát plantáží, každou na sto padesát jiter, byly spravovány dokonale a měly velice vycvičené lidi. Dvě třetiny půdy byly věnovány pěstování cukru a průměrně se sklízelo na jitro šestnáct centů, nepočítajíce melasu.

Mimo cukr se ročně do Evropy vyváželo osm set balíků bavlny.

Turisté se ubírali po pěkných cestách, vroubených palmami, které spojovaly každou vesnici s hlavním městem. Terén, svažující se mírně na sever, zvolna stoupal od severozápadního pobřeží po horu Eagle, která je vysoká čtyři sta metrů.

Je nutné přiznat, že při pohledu na tento tak krásný a tak úrodný ostrov prožívali Louis Clodion a Tony Renault živou lítost, že si jej Francie neudržela ve svém bohatém antilském panství. Za to Niels Harboe a Axel Wickborn si libovali, že Dánsko koupilo velmi šťastně, a měli jen jediné přání: aby Sv. Kříž, patřící Angličanům, Francouzům a Španělům, patřil definitivně jejich vlasti.

Celkem mělo Dánsko při své rozloze v Evropě mimo kontinentní blokádu, při níž byla Kodaň bombardována anglickým loďstvem, to štěstí, že se nezúčastnilo dlouhých a krvavých bojů mezi Francií a Anglií na počátku předešlého století. Protože bylo mocností druhého řádu, netrpělo její území invazí evropských armád. Výsledek tohoto stavu věcí byl, že dánské antilské osady neprožily ony strašné války, které se vedly za Atlantickým oceánem. Mohly pracovat v míru a pojistit si šťastnou budoucnost.

Nicméně osvobození otroků, prohlášené r. 1862, přivodilo zprvu jisté zmatky, které musela osadní vláda potlačit násilím. Osvobození měli důvod ke stížnostem v tom směru, že sliby, které jim byly dány, nebyly dodrženy - mezi jinými slib, že jim bude do úplného vlastnictví odevzdána jistá část pozemků. Odtud vyšly reklamace, které neměly žádný výsledek a nakonec povstání černochů, které roznítilo požár na několika místech ostrova.

Když Alert navštívil christianstoedský přístav, nebyly styky mezi osadníky a osvobozenými ještě definitivně uspořádány. Nicméně ostrov požíval úplného klidu a turisté nebyli na svých výletech nikdy vyrušeni. O rok později by tam zastihli vzpouru v nejvyšším vyvrcholení a to tak vážnou, že rodné město Axela Wickborna bylo černochy spáleno.

Je nutné poznamenat, že od sedmi nebo osmi let ubylo obyvatelstva Sv. Kříže následkem ustavičné emigrace, která je zmenšila o pětinu.

Při zastávce byl dánský guvernér, který sídlí střídavě šest měsíců na ostrově St. Thomas a šest měsíců na Sv. Kříži, na Sv. Janovi, kde se obávali zmatků. Nemohl tedy mladým Antilanům uspořádat takové přivítání, které je očekávalo na všech Antilách. Ale nařídil, aby jim co nejvíce byla usnadněna prohlídka ostrova, a jeho rozkazy byly zcela uposlechnuty.

Proto, než odpluli, list, napsaný panem Horatiem Pattersonem a jeho nejkrásnějším písmem - list, podepsaný devíti vyznamenanými - tlumočil Jeho Excellenci nejvřelejší ruky.

1. srpna vyplul Alert z christianstoedského přístavu. Pak, vyplul ze soutěsek a zamířil za jemného větru na východ, k ostrovu St. Martin.

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.