XIII. KAPITOLA Nazdařbůh Tentokrát nešlo o to, aby dorazili k lodi, vzdálené několik uzlů ani několik mil. Bylo nutné opustit loď, která se stala kořistí požáru. Na hladině pustého moře, s nejistou nadějí, že někoho potká v těchto končinách, se měl křehký člun vydat v řadu nebezpečí!
Zatímco Will Mitz konal ve velkém spěchu přípravy k odplutí, zabýval se uvolňováním posledního člunu lodi, co se dělo v podpalubí?...
Pod palubou se ozýval řev odsouzených. Neustálé rány zachvívaly poklopy. A kdo ví, zda se zajatcům nakonec nepodaří je prorazit, zda se jim nepoštěstí vrhnout se nějakou dírou v trupu do moře a potom vystoupit na palubu?...
Pokud se týkalo příčiny tohoto požáru, pravděpodobnější domněnka byla, že se rozbil soudek s lihem a jeho obsah se vzňal neopatrností nějakého Mordena nebo kohokoliv jiného, kdo už si neuvědomoval svoje činy. Nyní bylo celé podpalubí v jednom ohni od přídě až po přepážku na zádi. I kdyby se připustilo, že se požár zastaví u této přepážky, stejně by loď zahynula a na hladině moře by z ní zůstalo jen pár trosek.
Jakmile člun, odpoutaný od svých závěsů, byl spuštěn, naložil do něho Will Mitz všechno, co mohlo být potřebné k snad dlouhé plavbě.
Louis Clodion a Albert Leuwen tam zaujali místa a ostatní jim podávali dvě bedny konzerv a sucharů ze spižírny, poslední soudek lihu, dva soudky sladké vody, přenosný krb, dva pytle uhlí, malou zásobu čaje, několik zbraní, trochu střeliva a potom různé věci potřebné v kuchyni a k jídlu.
Zároveň Tony Renault a jiní zajistili pro člun lanoví, stožár, plachtu s ráhnem, čtyři vesla, kormidlo, buzolu a generální mapu Antil. K tomu přidali také několik udic, neboť bylo možné, že bude nutné sáhnout k rybolovu na doplnění potravy.
Pan Patterson sestoupil do člunu jako první. Ten ubohý muž, jehož pružnost tolikeré zkoušky zlomily, a už nemyslel ani na svého hada, odsouzeného zahynout v plamenech, ani na nepřeložitelná slova latinského citátu!... Staral se jen o to, že bude muset plout po moři v tomto člunu, do něhož hodil Will Mitz náhradní šaty, pláště z voskovaného plátna, přikrývky a látku, pomocí níž mohli zbudovat střechu.
Tyto přípravy skončily za čtvrt hodiny, zatímco řev se v plamenech zdvojnásobil, a oheň se rozšířil na lanoví a stěžňoví. A každou chvíli se museli obávat, že se v plamenech objeví některý z pirátů, který se dostane z podpalubí, zpola spálený přízrak, za řevu této výhně... Byl nejvyšší čas opustit Alerta . Na nic se nezapomnělo a Will Mitz chtěl rovněž vstoupit do člunu, když v tom řekl Niels Harboe: „A peníze?...“ „Ano,“ odpověděl Will Mitz, „tyto peníze pocházejí od naší milé paní Kathleen Seymourové... Je nutné je zachránit anebo budou ztraceny i s touto lodí, z níž nezbude nic!“ Vrátil se do salonu, vzal peníze uložené v mentorově kajutě, vyběhl na palubu, překročil okřídlí a vstoupil do člunu s povelem: „Odraz!“ Odvázali lano a člun se vzdaloval západním směrem. V té chvíli se ozval výbuch způsobený tlakem vzduchu přehřátého v podpalubí. Byl tak prudký, že přední stěžeň, zvednutý ze svého místa, se zřítil na levý bok. Zároveň se tímto otřesem Alert položil, ihned se však znovu zvedl, takže voda, která by požár uhasila, dovnitř nevnikla.
Žádný z druhů Harryho Markela se na palubě neobjevil. Buď se zadusili, anebo se dosud nedostali z plamenů a dýmu v podpalubí.
Bylo půl šesté večer. Dosti nepravidelný vítr dovoloval rozvinout plachtu člunu, která byla připravena k svinutí, kdyby vítr vzrostl. Tony Renault a Magnus Anders ji rozvinuli právě jako příďovou plachtu. Will Mitz se postavil ke kormidlu, uvolnili vesla z ložisk a vtáhli je do člunu. Aby se docílilo větší rychlosti, aniž by byla ohrožena bezpečnost, poněkud uvolnili cípová lana a člun se rozletěl po mořské hladině velikou rychlostí.
Člun ještě nebyl ani půl míle vzdálen, když na Alertu padly první stožáry, poté co se vzňala lana, která je držela. Loď, oholená jako ponton, se tentokrát nahnula na levý bok a už se nevzpřímila. Voda se tak ponenáhlu hrnula přes okřídlí. Na jejím boku se objevilo několik mužů - mezi nimi byl i Harry Markel. Zločinec vydal ještě poslední výkřik vzteku, když viděl, že člun už je tak daleko, že ho nemohou dostihnout.
Konečně Alert zmizel - potopil se kolmo do propasti. Bůh vykonal spravedlnost nad těmito piráty z Halifaxu , kteří unikli lidské spravedlnosti. Z lodi zbývaly jen beztvaré trosky stěžňoví, s nimiž si pohrávaly vlny.
Mladí cestující se nemohli ubránit hlubokému vzrušení a z očí se jim řinuly slzy, když viděli zánik Alerta .
Avšak i když asi před dvanácti hodinami bouře ustala, stejně byla situace cestujících děsivá.
Člun, měřící třicet stop na délku a pět na šířku, pro jedenáct cestujících stačil. Neměl však palubu, neposkytoval ochranu proti dešti a větru a bylo nebezpečí, že ho naplní voda při prvním návalu vln.
Nicméně mezi patou stěžně a kýlem umístil Will Mitz látku, která byla napnuta z boku na bok a držena žerděmi, čímž utvořila jakýsi kryt, pod něhož se vešly tři osoby.
Zároveň Louis Clodion a Roger Hinsdale z opatrnosti ukryli buzolu, bedny se suchary a konzervami na dně člunu.
Pokud se týkalo zásob, které vzali s sebou, ty měly postačit asi na deset dní, nepočítajíc v to ryby, které by mohl vynést rybolov. Sladká voda, budou-li opatrní, jim vystačí, nepočítaje tu, která by mohla napršet, na týden.
Bylo možné doufat, že za tu dobu dorazí k nějaké zemi, buď k Antilám nebo k Bermudám?...
Zajisté nikoliv. Alert byl asi zahnán příliš daleko na jihovýchod, což ho vzdálilo od Bermud. Proto se Will Mitz chtěl pokusit dorazit buď k některému z antilských ostrovů anebo k americkému pobřeží, Brazílii, Venezuele nebo Guayaně.
Avšak naděje na záchranu spočívala spíše v setkání s nějakou lodí. Taková byla situace večer 26. září. Noc se blížila a brzy měla nastat úplná tma. Při západu slunce nevypadal obzor špatně, byl spíš zastřen parami než zatažen mraky, na východě stejně jako na západě. Moře postupně klesalo, vlny se dlouze kolébaly. Foukání pasátů bylo stále cítit, což umožňovalo mít rozvinutou plachtu. Na osvětlení cesty měsícem, který byl v úplňku, se spoléhat nedalo; avšak mezi četnými hvězdami měla zářit Polárka na severu několik stupňů nad obzorem.
Louis Clodion a jeho druhové se nabídli, že se chopí vesel a budou se po hodinách střídat. Will Mitz poznamenal, že takové zbytečné unavování nebude potřeba a že bude lepší šetřit síly.
„Vítr je pravidelný,“ řekl, „a zdá se, že vydrží. Budeme muset veslovat, když opět nastane bezvětří anebo když bude nutné zvýšit rychlost, abychom dohonili nějakou loď...“ „Wille,“ otázal se Roger Hinsdale, „v jaké vzdálenosti myslíte, že se nachází nejbližší země?“ „Nejméně čtyři sta mil...“ „A kolik může náš člun urazit při středně silném větru?...“ připojil Louis Clodion. „Téměř šedesát mil za čtyřiadvacet hodin.“ „Museli bychom tedy plout šest až sedm dní? ...“ řekl Albert Leuwen.
„Ano,“ odpověděl Will Mitz, „ledaže bychom dříve našli útočiště na některé lodi...“ To by byla nejšťastnější náhoda a na tu se asi dalo nejvíce spoléhat. „V každém případě, Wille,“ pokračoval Louis Clodion, „nás nešetřete. Jsme vám k dispozici, zeslábne-li vítr...“ „Vím to, mladí pánové,“ odpověděl Will Mitz, „a nepochybuji, že se všichni zachráníme!... Ale bylo by zbytečné unavovat se bez potřeby... Ulehněte si pod stanem nebo na dně člunu a spěte... Bude-li třeba, probudím vás. Noc bude klidná, myslím...“ „Nechcete, aby jeden z nás zůstal u plachty?...“ navrhl Axel Wickbom. „To není potřeba, pane Axele, a postačím ke všemu... Opakuji vám, kdyby vítr vyžadoval ubrat plachtoví a chopit se vesel, zavolal bych vás... Věřte mi, zahalte se do svých pokrývek a spěte až do rána!“ Chlapci učinili, co jim radil Will Mitz. Dva z nich vklouzli za panem Pattersonem pod střechu; ostatní se natáhli na lavicích a brzy všichni spali.
Will Mitz na zádi osaměl, jednou rukou držel kormidlo, druhou měl připravenou k napínání a povolování cípového lana plachty. Malá svítilna ozařující kompas, ležící před ním, mu ukazovala, jestli se člun neodchyluje od své cesty.
Tak uplynuly dlouhé hodiny, aniž Will Mitz na jediný okamžik podlehl spánku. Příliš mnoho myšlenek vzrušovalo jeho ducha, příliš mnoho obav! Byl však podporován neochvějnou důvěrou v Boha a nezoufal. Byl na zádi člunu jako minulou noc na vrchní palubě Alerta a řídil člun stejně pevnou rukou, jako dříve řídil Alerta . Avšak místo pevné lodi, která dříve nesla jeho mladé druhy a jeho, měl pod sebou křehký člun se zásobami potravin, které za týden dojdou a všichni tak budou, při nejistotě této plavby, vydáni napospas všem rozmarům a nebezpečím moře.
Protože vítr zůstával mírný a pravidelný, neměl Will Mitz důvod budit svoji mladou osádku a když se ten či onen chvílemi něco zeptali, zvedl se a odpovídal: „Všechno v pořádku... všechno v pořádku.“ A po přátelském posunku se natáhli a znova se pod svými přikrývka mi oddali spánku. Hned za úsvitu byli všichni na nohou, dokonce i pan Patterson, který vylezl zpod střechy a usedl na přídi.
Ohlašoval se krásný den. Slunce vycházelo nad obzor, zahalený trochou mlh, jež brzy rozptýlily jeho první paprsky. Hladina moře se čeřila malými vlnami, šplouchajícími podél člunu.
Tony Renault se podle svého obyčeje, jak dělával na Alertovi , nejdříve zabýval snídaní; čajem, který uvařil na samovaru, suchary, které vyndal z jedné bedny, pak několika kapkami brandy, přimísenými do sladké vody.
Roger Hinsdale se obrátil k Willovi Mitzovi a řekl mu: „Musíte se také prospat... budete to potřebovat, máte-li příští noc strávit u kormidla...“ „Jeto zapotřebí,“ připojil Louis Clodion. Will Mitz přelétl zrakem obzor a když viděl moře tak klidné a vítr tak pravidelný, odpověděl: „Zdřímnu si dvě hodiny.“ Odevzdal kormidlo Magnusovi Andersovi, předal mu nějaké pokyny a natáhl se pod stanem. Za dvě hodiny, jak předtím řekl, se opět objevil a přišel na záď. Jakmile se přesvědčil, že se člun ubírá správným směrem, pozoroval oblohu a moře.
Stav povětří se nezměnil. Slunce stoupalo po obloze. Teplota by při odrazu paprsků mořem byla nesnesitelná, kdyby ji nemírnil svěží vítr.
Avšak, kam až zrak sahal, nebylo vidět ani bílou siluetu plachty ani černý oblak dýmu. Nadarmo se pohybovaly dalekohledy po obvodu nesmírného obzoru.
V tuto roční dobu obyčejně tyto končiny, ohraničené na severu souostrovím Bermud, na západě Západní Indií, navštěvují anglické, francouzské, americké a německé lodi. Sotva uplyne den, aniž by se tam lodě potkaly.
Proto se Will Mitz v duchu tázal, jestli vichřice nezahnala Alerta dále, než se domníval, tak daleko, že bude moci tu vzdálenost urazit teprve za dva nebo tři týdny... A dávno před tím budou zásoby vyčerpány!... Bude možné spoléhat jen na rybolov, aby si opatřili trochu potravy a na déšť, aby utišili žíznivá muka!...
Will Mitz tyto znepokojivé úvahy tajil, předstíraje důvěru, kterou začínal pozbývat.
Dopoledne uplynulo za těchto okolností, které nic nezměnilo. Když byl vztyčen jakýsi vrcholík, zvýšila se rychlost člunu, který dostal vítr zezadu.
Druhá snídaně, méně zběžná než první, se skládala ze sucharů, ze sušeného masa, z konzervované zeleniny, která stačila trochu ohřát a z čaje na zapití. Pan Patterson přivykl na situaci a jedl s jistou chutí. Jeho mladí svěřenci jedli plnými ústy a srdce Willa Mitze se svíralo, když pomyslel na strašlivé možnosti v budoucnosti, protáhne-li se plavba... Odpoledne vylovili udice, které byly nahozeny do moře, a na nich byly chyceny různé ryby, jež uvařili v mořské vodě, čímž rozmnožili jídelní lístek pro oběd. Potom nadešla noc. Do západu slunce nespatřili žádnou plachtu. Will Mitz přinutil Louise Clodiona a jeho druhy jako včera ke spánku a sám zůstal u kormidla až do nového dne.
Následující den, 28. září, vzrůstal vítr, který mezi západem a východem slunce poněkud ochabl, do té míry, jako denní hvězda stoupala k nadhlavníku. Dopoledne bylo nutno rozvinout vrcholík. Při rychlosti, kterou uháněli, nabral člun přídí trochu vody a bylo nesnadné vyhnout se kymácení. Will Mitz předvídal, že bude nutné ubrat plachet a proto nespal ani své dvě hodiny.
Vítr se zdál tím spíše ustálen, protože obloha, silně modrá, byla bez mraků. Ačkoliv slunce od rovnodennosti opisovalo kratší denní oblouk, byly jeho nejzazší paprsky neobyčejně žhavé. Proto bylo na místě šetřit sladkou vodou, neboť jenom déšť by umožnil obnovit už zcela vyčerpanou zásobu. Bylo nutné uskrovnit se a všichni to činili bez reptání.
Ten den ke třetí hodině odpoledne se na severovýchodě objevil dým a byla naděje, že potkají nějakou loď.
Tato naděje měla krátké trvání. Objevily se obrysy velikého parníku, ale deset mil od člunu. Nebylo možné vzbudit jeho pozornost a Will Mitz brzy poznal, že jim nezkříží cestu.
Opravdu, hodinu na to minul parník člun a brzy bylo vidět jen poslední kotouče dýmu, hnané větrem.
Před obědem ulovili Tony Renault, Hubert Perkins a Albert Leuwen opět několik ryb, které upravili jako včera. Ostatně bylo také nutné pomýšlet na úsporu uhlí do samovaru.
Následující den pokračovali v plavbě za téměř stejných okolností. Pouze vítr zavál poněkud více k severu; bylo nutné napnout cípová lana a lavírovat.
Ne že by se rychlost zmírnila, ale člun dělal chvílemi takové skoky, že se jeho paluba snižovala až k hladině.
Will Mitz se zabýval kormidlem, zatímco Tony Renault řídil cípové lano plachty.
Willa Mitze znepokojovalo, že obavy, které se marně snažil skrývat, se začaly zmocňovat i jeho mladých druhů.
A nejdříve pan Patterson, nadaný menší vytrvalostí, jak se zdálo, neodolával tak jako dosud. Ne že by byl stižen mořskou nemocí! Sužovaly ho záchvaty horečky, které byly doprovázeny palčivou žízní. A aby ji utišil, každý byl ochoten milerád mu přenechat svůj díl vody, už tak dost omezený. Zeslábne-li ještě, začne-li třepit - a chvílemi mu z úst vycházela nesouvislá slova - co pro něho budou moci ještě učinit?...
Mimo to byli Axel Wickborn a Hubert Perkins zachváceni takovou slabostí, že se nemohli udržet na lavičkách. Jejich bledé tváře, skleněné oči a nejisté pohledy dokazovaly, že jsou se svými silami u konce, a bylo nutné uložit je vedle pana Pattersona.
Noc z 29. na 30. září ještě zvětšila úzkost Willa Mitze. Roger Hinsdale, Tony Renault a Magnus Anders, kteří projevovali dosud nejvíce energie, je asi pociťovali též. A na dovršení všeho začal vítr, dosud příznivý pro plavbu jejich člunu, pomalu slábnout.
A nejvíce bylo nutné se obávat bezvětří, což hrozilo největším nebezpečím v jejich postavení. Při novém opoždění jim nakonec mohly brzy dojít zásoby, kterých každým dnem ubývalo a sladké vody by nakonec zbylo jen několik pint... Šestadvacátého večer opustil člun Alerta . Čtyři dny bloudil potom člun nazdařbůh po tomto stále zcela pustém moři. A když se Louis Clodion otázal, kolik mil asi urazili směrem na západ, odpověděl Will Mitz: „Snad sto padesát...“ ,;Sto padesát,“ zvolal John Howard, „a dosud nevidíme zemi...“ „Cožpak není země na té straně?...“ zašeptal Niels Harboe. Will Mitz odpověděl. Země tam je, ale jak daleko, to nelze ani odhadnout!
Vskutku, když bylo potravin ještě na několik dní, sladké vody už zbývalo jen na osmačtyřicet hodin - ledaže by sprchlo.
V tomto ohledu čistota oblohy brala veškerou naději. Vítr, vanoucí ze severu, nepřinesl ani mráček. Člun byl hnán na jih a v tom směru se nerozkládalo americké pobřeží nýbrž širý oceán, rozvírající se až po hranice severního polárního kruhu.
Ostatně v noci z 28. na 29. září utichl ponenáhlu vítr a na úsvitu plácala plachta o stěžeň.
Jak velice zoufalý pohled vyslali i ti nejsilnější při tomto smutném zjištění!
Tehdy Will Mitz zkřížil ruce a mohl pouze pronést toto poslední zvolání k Prozřetelnosti: „Bože můj... Bože můj..., smiluj se nad námi!“ Opět uplynul den beze změny a za tohoto úmorného vedra bylo nutné neustále se chápat vesel. Už jen čtyři to mohli dělat: Louis Clodion, Tony Renault, John Howard a Magnus Anders. Jejich druhové, zničení únavou a zmítaní horečkou, leželi na dně člunu a už se jim nedostávalo pitné vody... Nicméně Will Mitz si zatím ještě udržel dostatek energie, aby své mladé druhy povzbuzoval. Kormidlo pouštěl jen proto, aby se sám chopil vesla. Zbytečně doufal, že se vrátí vítr! Řídké mraky na obzoru se téměř ihned rozptýlily. Plachta se už vůbec nepohybovala a na stěžni ji nechali jen proto, že tvořila jakýsi úkryt před žhnoucími slunečními paprsky.
Tato situace nemohla trvat dlouho.
V noci z 1. na 2. října už většina ubohých chlapců třeštila. Křičeli... volali své matky... Nebýt ustavičného dohledu Willa Mitze, byli by se vrhli do moře pod vlivem strašných halucinací... Nadešel konečně den, který měl být možná pro některé z nich dnem, kdy skončí jejich útrapy?... Náhle se ozval výkřik - výkřik, který uklouzl Louisi Clodionovi: „Loď!“
