X. KAP I TOLA V mlhách Bylo půl dvanácté. Kdyby nebyla tak úplná tma a tak hustá mlha, bylo by ve vzdálenosti jedné nebo dvou mil vidět světlo cizí lodi, vztyčené na předním stěžni.
Nebylo však vidět nic, ani hmotu lodi, ani světlo svítilny, Will Mitz věděl, že loď, která se zastavila, se nacházela na severu. Člun tedy zamířil tím směrem, a byl si aspoň jist, že se vzdaluje od Alerta .
Mlha s noční tmou činily útěk obtížnější. Nicméně při nedostatku větru a moři hladkém jako led by mohli k lodi dorazit za půl hodiny, kdyby se Will Mitz nevydal takřka nazdařbůh!...
A nyní mohli uprchlíci přehlédnout od začátku drama, jehož rozuzlení se mělo odehrát!
„Tedy,“ řekl Hubert Perkins, „piráti z Halifaxu se zmocnili Alerta!...“ „A zatím, co se po nich slídilo v přístavní čtvrti,“ připojil Niels Harboe, „podařilo se jim dostat se do Farmarského zálivu!...“ „Ale,“ poznamenal Albert Leuwen, „věděli přece, že Alert byl na odpluti a na palubě měl jen svého kapitána a mužstvo...“ „To museli nepochybně vědět,“ odpověděl Roger Hinsdale. „Noviny toto odplutí ohlásily na 30. června a právě den před tím zločinci uprchli z queenstownského žaláře... Odvážili se úplně všeho a měli úspěch!...“ „A,“ řekl Axel Wickborn, „v noci před tím, nežli jsme nasedli na loď, byli nešťastný kapitán Paxton a jeho mužstvo přepadeni, povražděni a hozeni do moře...“ „Ano,“ připojil John Howard, „a právě tělo jednoho z nich vynesl proud na břeh, kde bylo nalezeno, jak bylo oznámeno na ostrov Barbados ...“ „A připomeňme si odvahu tohoto Harryho Markela!...“ zvolal Tony Renault. „Cožpak neřekl důstojníkovi Essexu , že pozbyl jednoho ze svých lidí v zátoce... a nepřipojil, že pokud tento ubohý Bob dostal ránu dýkou, zasadili mu ji patrně piráti z Halifaxu ?... Darebák! Kéž by byl polapen..., souzen..., odsouzen..., oběšen..., a jeho společníci s ním!“ Tento rozhovor probíhal, zatímco člun plul na sever a svědčil o tom, že cestujícím z Alerta už nebyly neznámy okolnosti, za nichž byli povražděni kapitán Paxton a jeho mužstvo. Když přišli na loď, byli Harry Markel a jeho banda už jejími pány.
Tu se Hubert Perkins otázal: „Proč se Alert nevydal na moře, aniž by na nás počkal?…“ „Pro nedostatek větru,“ odpověděl Louis Clodion. „Pamatuješ se, Huberte, že dva dny bylo tenkrát takové bezvětří jako dnes... Při plavbě z Bristolu do Yorku jsme neměli ani trochu vánku... Když provedl svůj záměr, zřejmě hodlal Harry Markel rozvinout plachty, ale nemohl...“ „Tedy,“ přisvědčil Roger Hinsdale, „darebák se rozhodl hrát svou úlohu... Stal se kapitánem Paxtonem a ostatní lodníky Alerta ...“ „A my jsme dva měsíce žili,“ zvolal Tony Renault, „ve společnosti těchto darebáků... lupičů a zákeřníků, kteří byli dost obratní, aby se tvářili jako počestní lidé...“ „Oh,“ řekl Albert Leuwen, „nikdy v nás nevzbudili sympatie...“ „Ani ten Corty, který předstíral vzhledem k nám dobré úmysly!…“ prohlásil Axel Wickborn. „A ještě méně Harry Markel, který v nás nevzbudil dobré mínění o kapitánovi Paxtonovi!“ připojil Hubert Perkinso Will Mitz je poslouchal. Nikdo se už neměl co dozvědět. A ne bez zahanbení a hněvu vzpomínali na chválu, kterou vzdávali kapitánovi a jeho mužstvu, na díky, jimiž byli tito zločinci zahrnováni, na odměnu, kterou dala paní Kathleen Seymourová této bandě vrahů... A cožpak se při této chvále neprojevil právě pan Patterson jako nejštědřejší na přehnané výrazy, vzešlé z jeho obvyklé emfase? Avšak v tuto chvíli mentor nepomýšlel na minulost ani na to, co by mohl říci na kapitánovu počest. Myslel na někoho, když seděl na dně člunu a sotva slyšel poznámky, které byly vyslovovány vedle něho, myslel zajisté na paní Pattersonovou... Ve skutečnosti nemyslel na nic. Teď padla poslední otázka, na niž se dalo odpovědět dost přijatelným způsobem, který byl ostatně správný.
Proč, když přijal Harry Markel chovance Antilian School na loď, se jich nezbavil hned na začátku plavby, aby se mohl uchýlit do jižních moří.... Na tuto otázku odpověděl Louis Clodion takto: „Mám za to, že se nás Harry Markel hodlal zbavit, jakmile bude Alert na širém moři. Avšak pro nedostatek větru musel zůstat u pobřeží a dozvěděl se asi, že každý cestující má na Barbadosu dostat jistou odměnu, a proto vedl Alerta s neuvěřitelnou odvahou na Antily...“ „Ano,“ řekl Will Mitz, „ano... to je asi pravý důvod a touha zmocnit se těch peněz vám zachránila životy, mladí pánové... připustíme-li, že jsou zachráněny,“ zašeptal, neboť situace se stala vážnou. Přesto nechtěl dát najevo obavy.
Opravdu, téměř hodinu už člun bloudil mlhami. Nenašel loď, ač se vydal směrem, stanoveným včera.
Avšak Will Mitz neměl kompas a nemohl se řídit ani hvězdami a už uplynulo více času, než bylo zapotřebí, aby dorazili k lodi. Nuže, pokud ji minuli, co teď?... Vrátit se na východ nebo na západ?... Neznamenalo by to vydat se do nebezpečí, že se opět ocitnou ve vodách Alerta ?... Nebylo by lepší vyčkat na širém moři až se mlha rozptýlí a i kdyby se to stalo při východu slunce - tedy za čtyři nebo pět hodin?... Člun by pak dorazil k lodi a i kdyby byli prchající z Alerta spatřeni, neodvážil by se Harry Markel je pronásledovat. Situace by se pro něj a jeho přátele stala velmi špatná... Ovšem, kdo ví, zda trochu větru neumožní Alertovi vzdálit se na jihovýchod? Nyní Will Mitz chápal, proč se Harry Markel dal tím směrem. Bohužel by mohla i druhá loď zcela snadno pokračovat ve své cestě opačným směrem a na úsvitu by jí už nebylo vidět. Co by se pak stalo z člunu s jeho jedenácti cestujícími, které nesl vydány všanc větru a moři... Rozhodně však Will Mitz manévroval tak, aby Alert zůstal co možná nejdále. Hodinu po půlnoci nebylo nic nového. U některých prchajících se začal projevovat nepokoj. Při odplutí byli plni naděje, protože si říkali, že za půl hodiny budou v bezpečí. Nuže, už dvě hodiny pátrali po lodi v této hluboké noci.
Velikou energii projevovali Louis Clodion a Roger Hinsdale, kteří své druhy posilovali, když bylo slyšet nějaký stesk, nějakou skleslost. Pan Patterson, jak se zdálo, si už nic neuvědomoval.
Will Mitz je podporoval.
„Doufejme, mladí pánové,“ opakoval. „Vítr se nezvedl a loď musí být na své místě... Až se mlhy rozptýlí, uvidíme, že náš člun bude daleko od Alerta a postačí několik rázů vesel, abychom se ocitli na palubě cizí lodi.“ Nicméně Will Mitz pociťoval krajní úzkost, jakkoliv to na sobě nechtěl dát znát, když pomyslel na možnost, která mohla nastat. Cožpak se nemuseli obávat, že jeden z banditů objevil útěk cestujících, že Harry Markel nyní ví, na čem je, že nasedl s některými ze svých lidí do jiného člunu?...
To bylo rozhodně možné. Cožpak nebylo v zájmu tohoto zločince, aby se opět zmocnil uprchlíků, pokud Alertovi bránilo bezvětří opustit tyto končiny?...
A i kdyby mu vítr umožnil rozvinout plachty, cožpak se nevydával v nebezpečí, že bude pronásledován touto lodí, rychlejší a zajisté silnější než jeho loď a jejíž kapitán byl asi o všem zpraven?...
Proto Will Mitz napínal sluch při sebemenším zvuku, ozývajícím se na moři. Chvílemi se domníval, že slyší rozmachy vesel v malé vzdálenosti, což by bylo znamením, že je člun Alerta pronásleduje.
Tedy doporučoval neveslovat. Člun, nehybný, poslouchal jen lehké houpání vln. Všichni tiše naslouchali v obavě, že se z mlh ozve hlas Johna Carpentera, nebo kohokoliv jiného.
Uplynula ještě hodina: Louis Clodion a jeho druhové se, opírali o vesla, jen aby se udrželi na místě. Will Mitz se nechtěl více vzdálit, protože nevěděl, kterým směrem se má vydat. Ostatně bylo nutné, aby při východu slunce nebyli příliš daleko od cizí lodi, aby jí buď mohli dát znamení anebo se pokusili dohonit ji, kdyby se vydala na cestu.
V této době rovnodennosti v druhé polovině měsíce září se nerozednívalo dříve než před šestou hodinou ranní. Ovšem kdyby se mlha rozptýlila, bylo by již od pěti hodin vidět loď v okruhu tří až čtyř mil.
Proto si Will Mitz přál, a zmínil se o tom i Rogerovi Hinsdaleovi, Louisi Clodionovi a Tonymu Renaultovi, který neklesal na mysli, aby se mlha před úsvitem zvedla.
„Ne působením větru,“ připojil, „neboť kdyby se Alert vzdálil, vzdálila by se rovněž druhá loď a měli bychom kolem sebe jen pusté moře!“ Nuže, bylo by možné dostat se do některého přístavu Antil s tímto člunem bez paluby, velmi zatíženým, bez možnosti rozvinout plachtu, s člunem, jehož by zničil sebemenší poryv moře?... Will Mitz měl za to, že za prvního dne plavby urazil Alert asi šedesát mil na jihovýchod od Barbadosu. Šedesát mil by urazil člun i s plachtami, za příznivého větru a klidného moře za osmačtyřicet hodin!... a neměli zásoby, ani vodu, ani potraviny!... Až nadejde den, jak utiší žízeň a hlad?...
Hodinu poté podlehli chlapci většinou spánku, natáhli se na lavicích, protože byli zničeni únavou a zachváceni neodolatelnou potřebou spát. Jakkoliv Louis Clodion a Roger Hinsdale dosud odolávali, asi by neuplynula noc, aniž by nenásledovali své přátele.
Will Mitz tedy bude bdít sám. A kdo ví, nezmocní-li se ho beznaděj vůči tolika nepříznivým okolnostem, tolika protivenstvím?
Vskutku, bylo potřeba uchylovat se k veslům jen proto, aby se zmařil účinek proudu, nežli se zvednou mlhy nebo nastane den.
Nicméně se zdálo, že přerývané závany pronikaly mlhami a ačkoliv ihned zase nastalo bezvětří, věštily jisté známky návrat větru za úsvitu.
Bylo krátce po čtvrté, když ucítili náraz. Příď člunu právě lehce na razila na jakousi překážku a touto překážkou mohl být jen trup lodi. Byla to loď, kterou prchající marně hledali po tak dlouhé hodiny?... Jedni se probudili sami, jiní byli probuzeni svými druhy.
Will Mitz uchopil jedno z vesel, aby přirazil člun k boku lodi. Člun narazil do zádi a Will Mitz nahmatal kování kormidla.
Člun se tedy nacházel pod klenutím lodi a ač byla mlha trochu řidší, asi ho stráže nespatřily.
Náhle se ruka Willa Mitze dotkla lana, které viselo čtyři až pět stop přes okřídlí.
Will Mitz toto lano poznal... Bylo to lano, které sám přeřízl, když prchali, a tato loď to byla Alert ! „ Alert !“ opakoval s posunkem zoufalství.
A tak, když už probloudili celou noc, zanesl je neblahý osud k Alertovi a opět měli upadnout do rukou Harryho Markela.
Všichni byli zdrceni a slzy se jim hrnuly z očí.
Ale copak ještě nebyl čas prchnout a hledat cizí loď znovu?... Na východě už pronikaly první svity... Pátá hodina se blížila... Ranní chlad se dával pocítit... Náhle vystoupily mlhy a odestřely hladinu oceánu. Zrak mohl dohlédnout do vzdálenosti tří až čtyř mil... Cizí loď využila prvního vánku a vzdalovala se na východ... Bylo nutné zříci se veškeré naděje, že na ní najdou útočiště. Ale na Alertovi se dosud neozval žádný zvuk. Nebylo pochyb, že Harry Markel a mužstvo dosud spí. Lodník na stráži ani nepostřehl návrat větru, zatímco v nepořádek uvedené plachtoví plácalo o stěžně.
Nuže, protože cestující už neměli naději na jinou záchranu, bylo nutné, aby se stali pány Alerta .
Když Will Mitz dostal tento odvážný nápad, chystal se ho provést. Sdělil to několika přitlumenými slovy. Louis Clodion, Tony Renault a Roger Hinsdale pochopili. Byla to jediná naděje, protože nikdo neviděl člun ani odjíždět ani se vracet.
„Budeme vás následovat, Wille Mitzi...“ řekl Magnus Anders. „Kdy budete chtít,“ řekl Louis Clodion.
Protože nastával den, šlo o to, aby byl Alert přepaden, než by mohl být učiněn poplach, a aby Harry Markel byl zavřen ve své kajutě a mužstvo ve své místnosti. Potom, za pomoci chlapců bude Will Mitz manévrovat tak, aby se buď vrátili na Antily nebo se připojili k první lodi, kterou cestou potkají.
Člun tiše proklouzl podél kýlu a stanul naproti pardunám hlavního stěžně po levém boku. Na tom místě nebylo obtížné dostat se na palubu. Po pardunách zadního stěžně by bylo při výšce vrchní paluby vystupování nesnadnější.
Will Mitz vystoupil jako první. Sotva dosáhl hlavou nad pažení, zastavil a dal znamení, aby se nikdo ani nehýbal.
Harry Markel právě vyšel ze své kajuty a pozoroval počasí. Protože plachty plácaly o stěžně, zavolal na mužstvo, aby provedlo přípravy,ke zvednutí kotvy.
Lidé spali, nikdo se mu neozval, a proto zamířil k místnosti pro mužstvo.
Will Mitz, sledující jeho pohyby, jej viděl zmizet pod poklopem.
To byl pravý okamžik. Bylo lepší nebýt přinucen zavřít Harryho Markela a snad vyvolat zápas, jehož lomoz by bylo slyšet na přídi. Budou-li všichni uvězněni v místnosti pro mužstvo, bude lehčí zabránit jim vyjít, než se dorazí na Antily a vydrží-li pasátní větry, uvidí Barbados za šestatřicet hodin.
Will Mitz se vyšvihl na palubu. Chlapci ho následovali, když přivázali člun, v němž zůstal pan Patterson, a plížili se vpřed, takže je nebylo vidět ani slyšet.
Za několik vteřin dorazili k poklopu do místnosti pro mužstvo a uzavřeli ho zvenčí. Potom byl tlustý, dehtem napuštěný povlak, chránící je za nepohody, upevněn na okrajích těžkými trámy.
A nyní bylo celé mužstvo lodi i s Harrym Markelem uvězněno. Zbývalo jen hlídat tyto zločince až do chvíle, kdy budou vydáni buď některé lodi, kterou cestou potkají, anebo v prvním přístavu na Antilách, kde se Alert zastaví.
Pomalu se rozednívalo. Oblaka mlh stoupala do prostoru. V prvních jitřních svitech se šířil obzor.
Zároveň lehce vzrůstal vítr, aniž se ustálil na některém místě kompasu. Plachty, jak byly nyní uspořádány, mohly nanejvýš udržet trojstěžník na místě.
Pokus Willa Mitze se tedy zdařil. Jeho mladí druhové a on byli pány Alerta !
Pokud se týkalo lodi, na níž chtěli najít útočiště, ta už byla pět nebo šest mil na východ a rychle mizela.
