VIII. KAPITOLA U země Bylo téměř sedm hodin, když Alert vyplul z Yorské zátoky a po levé straně zanechal předhoří Roche Point. Břeh Yorského hrabství zůstal několik mil západněji.
Než upřeli oči na tuto širou mořskou rozlohu bez hrází, pozorovali cestující výšiny, mizící napůl ve tmách, na jižním pobřeží Irska. Pobývali na vrchní palubě, jejíž stan byl na noc stržen, pozorovali, nebráníce se jistému vzrušení, tak přirozenému v jejich věku. Jen matně si uchovali vzpomínku na dřívější plavby, když dorazili z Antil do Evropy.
A jejich živá fantazie pracovala, když přemýšleli o této veliké cestě, která je uvede do jejich rodné země. V jejich mysli účinkovala tato kouzelná slova: vycházky, výlety, dobrodružství, objevy, což náleží do slovníku turistů. Vypravování, která četli, a to zvláště za poslední dny, strávené v Antilian School, jim přicházela na mysl. A kolik cestopisů zhltali, když ještě ani nevěděli, kam popluje Alert !... Kolikrát prolistovali atlas a co se naprohlíželi map!...
Dovedete si tedy vysvětlit stav těchto mladých mozků, neobyčejně vzrušených, s jejich nadbytkem tužeb a přání. A nyní, ačkoliv znali cíl této cesty, velmi prosté a celkem velmi snadné, se stále nacházeli pod vlivem svého čtení. Sledovali veliké objevitele na jejich dálných výpravách, zabírali nové země, vztyčovali tam vlajku své vlasti!... Byli Kryštofem Kolumbem v Americe, Vasco da Gamou v Indii, Magellanem v Ohňové zemi, Jacquesem Cartierem v Kanadě, Jamesem Cookem na ostrovech Tichého oceánu, Dumontem d'Urvillem na Novém Zélandě a v antarktických krajinách, Livingstonem a Stanleyem v Africe, Hudsonem Parrym a Jamesem Rossem v krajinách na severním pólu!... Opakovali s Chateaubriandem, že zeměkoule je příliš malá, protože ji lze obeplout, a litovali, že tento svět má jen pět dílů a ne aspoň tucet!... Viděli se už daleko... daleko, ačkoliv Alert byl na začátku plavby a dosud v anglických vodách!...
Ovšem jinak by všichni byli šťastni, kdyby každý v okamžiku, kdy opouštěl Evropu, mohl pozdravit naposled svou vlast: Louis Clodion a Tony Renault Francii, Niels Harboe a Axel Wickborn Dánsko, Albert Leuwen Holandsko, Magnus Anders Švédsko - ale na to nebylo ani pomyšlení.
Jenom Roger Hinsdale, John Howard a Hubert Perkins měli potěšení, že mohli poslední pozdrav poslat Irsku, které s Velkou Británií doplňuje trojici Spojeného království.
A od zítřka, až proplují průlivem St. George, neuvidí zemi, dokud nedospějí do amerických moří, kde každý z nich najde trochu toho, co zanechal v Evropě.
Ostatně, jak uvidíme, uplyne jistá doba, aniž by britské břehy zmizely za obzor.
Vskutku, vítr, který se právě zvedl, umožnil Alertovi opustit kotviště ve Farmarském zálivu. Avšak, čehož bylo možné se obávat, zanikal tento vítr ze země, nemajíce síly ani trvání, několik mil na moři.
Aby se dal po vyplutí z průlivu St. George pravým směrem, měl se Alert otočit na jihozápad a to by byl kapitán Paxton učinil. A kdyby mohl urazit asi sto mil na jihozápad, snad by na širém moři našel příznivější vítr. To však nebylo úmyslem Harryho Markela, on zamíří na jih, jakmile vypluje z průplavu.
Mimoto - což by jen prospělo jeho ohavným záměrům - znamenalo to vzdálit se v noci co možná nejvíce od pobřeží, zbavit se četných lodí, které je navštěvují a které tam upoutal nedostatek větru.
Nuže, moře bylo úplně klidné. Ani vrásky na hladině, ani jediné zašplouchání o břeh nebo o boky lodi. Irské moře prázdnilo klidně své vody do Atlantického oceánu.
Z toho vyplývalo, že Alert byl tak nehybný, jakoby veplul mezi břehy jezera nebo řeky. Na lodi nebylo cítit sebemenší houpání, díky tomu, že byla kryta zemí. Pan Horatio Patterson si liboval při pomyšlení, že bude mít kdy se přizpůsobit a získat takzvané námořnické nohy.
Cestující tedy tento stav věcí trpělivě snášeli a ostatně co proti němu měli dělat? Ale jak znepokojeni byli Harry Markel a jeho mužstvo tak blízko země! Museli se obávat, že nějaká státní návěštní loď zakotví u vstupu do průlivu St. George a bude mít rozkaz prohlédnout všechny lodě, které vypluly z Yorské zátoky.
K tomuto nepokoji se také připojil hněv. Harry Markel se v duchu tázal, bude-li moci zabránit, aby nepropukl veřejně. Corty a ostatní ukazovali tváře, kterých se cestující nakonec snad poděsí.
John Carpenter a on se je marně pokoušeli uchlácholit. Tuto rozladěnost nebylo možné vysvětlit nepříznivým počasím. Pokud bylo toto opoždění nepříjemné, mělo být nepříjemné pro pana Pattersona a jeho mladé svěřence a ne pro lodníky, zvyklé na tyto obyčejné nepříjemnosti moře.
Harry Markel a John Carpenter hovořili, přecházejíce po palubě, a nakonec řekl John Carpenter: „Poslouchej, Harry, noc nadejde, a copak to, co jsme vykonali ve Farmarském zálivu, kde jsme se zbavili mužstva Alerta , je nemožné vykonat zde, jednu nebo dvě míle od pobřeží?... Zdá se mi, že v Yorské zátoce to bylo ještě riskantnější...“ „Zapomínáš, Johne,“ odpověděl Harry Markel, „že jsme nemohli jednat jinak, neboť bylo nutné zmocnit se lodi stůj co stůj.“ „Nuže, Harry, až cestující usnou ve svých kajutách, kdo nám zabrání s nimi skoncovat?...“ „Kdo nám zabrání, Johne?...“ „Ano,“ pokračoval John Carpenter. „Nyní jsou na lodi. Alert vyplul ze zátoky... Nemyslím, že by je někdo přišel navštívit až sem...“ „Nikdo?...“ namítl Harry Markel. „A až v Queenstownu oznámí semafory, že loď byla zadržena bezvětřím, jsi si jistý, že jim přátelé nepřijdou dát poslední sbohem?... A co se stane, až je na lodi nenajdou?...“ „Přiznej se, Harry, že je to velmi nepravděpodobné.“ „Pravděpodobně ano, ale je to samozřejmě možné! Bude-li se Alert ještě zítra nacházet u země, proč by u něho nepřistál nějaký člun?...“ Nicméně se nezdálo, že by kumpáni Harryho Markela byli přístupni těmto důvodům. Noc neuplyne, aniž by nepřinesla rozuzlení tohoto strašlivého dramatu.
Večer míjel a jeho svěžest zaháněla tíživé horko teplého dne. Po osmé hodině zmizelo slunce za bezmračným obzorem a nic nenaznačovalo očekávat brzké změny ve stavu ovzduší.
Chlapci se sešli na vrchní palubě a moc nespěchali sestoupit do salonu. Pan Patterson jim popřál dobrý večer a sestoupil do své kajuty, kde se oddal důkladné toaletě na noc. Metodicky se svlékl, položil šaty na místo, kde budou lehávat po celou cestu; na hlavu si posadil černou hedvábnou čepičku a natáhl se na postel. Jeho poslední myšlenka, než usnul, byla: „Výtečná paní Pattersonová!... Mé poslední opatření jí způsobilo trochu žalu!... Ale znamenalo, že jednám jako moudrý muž a po návratu se všechno spraví!“ Avšak jakkoliv se klid moře rovnal klidu v prostoru, podléhal Alert stále vlivu proudů, velmi patrných u východu z průplavu St. George. Příliv, přicházející ze širého moře, jej přibližoval k zemi. Přes to, že se Harry Markel mohl obávat, že bude zanesen na širé moře, neučiní-li svou loď nehybnou, nebyl by za nic na světě chtěl být zanesen severněji, až do Irského moře. Jinak kdyby Alert uvázl na břehu, ač by zachránění při tak klidném moři nevyžadovalo žádné obtíže, vznikla by nebezpečná situace pro tyto uprchlíky, kdyby museli vystoupit na zemi, protože policie asi pátrala po okolí Queenstownu a Yorku!
Ostatně na dohled Alerta se nacházelo množství lodí - nejméně sto - lodí plachetních, které se nemohly dostat do přístavu. Tak stály tento večer a tak budou bezpochyby stát zítra, většinou zakotvily, aby odolaly nočnímu přílivu a odlivu.
V deset hodin dělilo trojstěžník od pobřeží už jen půl mí1e. Uchýlil se poněkud na západ až naproti Roberts Cove.
Harry Markel soudil, že není třeba vyčkávat se spuštěním kotvy a svolal své lidi.
Když ho Louis Clodion, Roger Hinsdale a ostatní zaslechli, pospíšili si z vrchní paluby.
„Zakotvíte, kapitáne Paxtone?...“ zeptal se Tony Renault.
„Ihned,“ odpověděl Harry Markel. „Příliv nabývá síly... Jsme příliš blízko země... a bojím se, že uvázneme...“ „Tedy,“ vyptával se Roger Hinsdale, „není ani zdání o tom, že by se zvedl vítr?...“ „Ani zdání.“ „To začíná být mrzuté,“ poznamenal Niels Harboe. „Velmi mrzuté.“ „Možná, že na širém moři se vítr zvedne,“ řekl Magnus Anders. „Proto musíme být připraveni ho využít, neboť Alert bude zakotven jen jednou kotvou,“ odpověděl Harry Markel.
„V tom případě nám o tom řeknete, kapitáne, abychom vám pomohli při odplutí?...“ otázal se Tony Renault.
„Slibuji vám to.“ „Ano... probudím vás včas!“ zamručel ironicky John Carpenter. Přípravy k zakotvení byly provedeny asi čtvrt míle od pobřeží, které zahýbalo výběžkem na západ.
Když byla kotva na levém boku spuštěna a řetěz se napjal, obrátil se Alert zádí ke břehu.
Po této práci se cestující odebrali do svých kajut, kde každý brzy usnul klidným spánkem.
Co si nyní počne Harry Markel?... Poddá se přání svého mužstva?... Bude hromadná vražda provedena již tuto noc?... Cožpak mu opatrnost nevelela vyčkat na příznivější okolnosti?...
Zajisté, neboť Alert , místo aby byl sám v končinách Roberts Cove, jako ve Farmarském zálivu, nacházel se mezi těmito četnými loděmi, stiženými bezvětřím u západního průlivu St. George. Po příkladu Alerta většinou zakotvily, aby odolaly přílivu, který je tlačil k pobřeží. Dvě nebo tři dokonce stály nablízku trojstěžníku, nejvýše půl uzlu od něho. Jak se tedy odvážit hodit cestující z paluby?... Ačkoliv bylo snadné překvapit je v tvrdém spánku, bylo jisté, že se nebudou bránit, že nebudou volat o pomoc, že jejich výkřiky nezaslechnou hlídky na jiných lodích?...
O tom Harry Markel přesvědčil, ovšem ne bez obtíží, Johna Carpentera, Cortyho a všechny piráty, kteří spěchali všechno co nejdříve skoncovat, a museli se vzdát. Avšak kdyby byl Alert jen čtyři nebo pět mil od pobřeží, nepochybně by nastala pro pana Horatia Pattersona a mladé vyznamenané z Antilian School poslední noc.
Následující den už v pět hodin přecházeli Louis Clodion, Roger Hinsdale a jejich druhové po vrchní palubě, zatímco pan Patterson, méně netrpělivý a méně živý, se ještě povaloval ve své posteli.
Ani Harry Markel, ani lodní mistr, ještě nevstali. Jejich rozmluva se protáhla dlouho do noci. Čekali na příchod větru, který nevál ani ze země, ani ze širého moře. Kdyby ho bylo jen tolik, aby naplnil horní plachty, neváhali by zvednout kotvy, majíce se na pozoru, aby neprobudili spáče, a vyprostili by se z loďstva, které je obklopovalo. Avšak ke čtvrté hodině ranní, když byl odliv nejnižší a měl opět nastat přIliv, se museli zříci veškeré naděje, že se vzdálí od Roberts Cove. Vrátili se tedy jeden do své kajuty pod vrchní palubou, druhý do své místnosti vedle místnosti pro mužstvo, aby si několik hodin odpočinuli.
Chlapci tedy našli jen Cortyho na zádi, zatímco dva lodníci drželi hlídku na přídi.
Obrátili se na ně s jedinou otázkou, která byla přirozená: „A počasí?...“ „Příliš krásné.“ „A vítr?...“ „Ani svíčku by nezhasil!“ Slunce vyskočilo nad obzor v dáli od průlivu St. George, v oblaku teplých par. Tyto mlhy se téměř ihned rozptýlily a moře se zaskvělo v prvních paprscích tohoto rána.
V sedm hodin otevřel Harry Markel dveře své kajuty a setkal se s panem Pattersonem, který vycházel ze své. Z jedné strany roztomilé „dobrý den“, pronesené co nejlepší formou, z druhé strohá úklona. Mentor vystoupil na vrchní palubu, kde našel všechny studenty. „Nuže, mladí vyznamenaní,“ promluvil, „zdali pak dnes zbrázdíme horoucí přídí nesmírný oceán?...“ „Spíš se bojím, že ztratíme ještě tento den, pane Pattersone...“ odpověděl Roger Hinsdale a ukázal na klidné moře, vzdouvané sotva táhlými vlnami. „Až tedy nadejde večer, budu moci zvolat jako Titus: Deem perdi di...“ (Den jsem ztratil. Zvolal prý římský císař Titus, když kdysi za celý den nemohl nikomu prokázat nic dobrého) „Zajisté,“ podotkl Louis Clodion, „ale Titus to řekl, protože nemohl vykonat nic dobrého, a my protože nebudeme moci vyplout.“ V tom byli Harry Markel a John Carpenter, rozmlouvající na přídi, vyrušeni Cortym, který jim říkal tlumeným hlasem: „Pozor...“ „Co se děje?...“ zeptal se lodní mistr. „Pozorujte..., ale neukazujte se,“ odpověděl Corty a ukázal prstem na část pobřeží, kde se tyčil vysoký hřeben.
Po hřebenu se ubíral hlouček asi dvaceti lidí. Táhli, pozorujíce chvíli zemi, chvíli moře.
„Jsou to policisté...“ řekl Corty.
„Ano...“ řekl Harry Markel.
„A vím, co hledají!...“ připojil lodní mistr.
„Všichni do místnosti pro mužstvo!“ nařídil Harry Markel. Lodníci, shromáždění u předního kastelu, ihned sestoupili. Harry Markel a oba ostatní zůstali na palubě, přiblížili se k okřídlí na levém boku, tak, aby nebyli spatřeni, a pozorovali policisty.
Byl to vskutku oddíl strážníků, vyslaný za uprchlíky. Když prohledali bezvýsledně přístav a město, začali pátrat po břehu a zdálo se, že si prohlížejí Alerta se zvláštní vytrvalostí.
Avšak že by si mohli myslet, že se banda Harryho Markela uchýlila na trojstěžník, kterého se zmocnila včera ve Farmarském zálivu, se zdálo velmi nepravděpodobné. U Roberts Cove bylo tolik lodí, že by bylo nemožné prohlédnout je všechny. Šlo by ovšem jen o lodě, které vypluly z Yorské zátoky a policisté zajisté věděli, že Alert je jednou z nich.
Naskytla se tedy otázka, zda sestoupí na břeh, nasednou do rybářské bárky a dají se dopravit na loď.
Harry Markel a jeho kumpáni čekali, logicky ovládáni snadno pochopitelnou úzkostí.
I pozornost cestujících upoutala přítomnost této hlídky, kterou poznali podle stejnokrojů. Jistě to není prostá procházka po hřebenu. Tito policisté provádějí jakési pátrání v okolí Yorku a Queenstownu a hlídají pobřeží. Možná, že chtějí překazit nějaké podezřelé vylodění, zabavit nějaké pašované zboží... „Ano, jsou to policisté...“ prohlásil Axel Wickborn. „A dokonce ozbrojení revolvery,“ podotkl Hubert Perkins, který je pozoroval s dalekohledem u očí.
Ostatně vzdálenost, dělící trojstěžník od hřebene, nebyla větší než dvě stě sáhů. A proto, bylo-li z lodi dobře vidět všechno, co se dělo na zemi, bylo ze země dokonale vidět všechno, co se dělo na lodi.
A právě tato okolnost právem působila Harry Markelovi tolik úzkostí - úzkostí, které by zmizely, kdyby se loď nacházela o čtvrt míle dále na moři. Dalekohledem by je mohl velitel hlídky snadno poznat a víme, co by následovalo. Kdyby se vrhli do jednoho z lodních člunů, ať už by přistáli kdekoliv, byli by Harry Markel a jeho společníci jistě polapeni. Proto se neukazovali; jedni byli skryti v místnosti pro mužstvo, jiní se choulili za okřídlí a snažili se, aby nevzbudili podezření mladých cestujících.
Ovšem jak ti mohli tušit, že upadli do rukou uprchlíků z queenstownského žaláře?...
Proto prohlásil Tony Renault žertem, že nejde o policejní hlídku.
„Tito dobří strážníci sem byli posláni podívat se, zdali mohl Alert odplout, aby naše odplutí ohlásili našim rodinám...“ „Žertuješ?...“ odpověděl John Howard, který bral tuto poznámku vážně. „Ale ne, Johne, ale ne!... Pojďme se na to zeptat kapitána Paxtona.“ Všichni sestoupili na palubu a odebrali se na příď lodi. Harry Markel, John Carpenter a Corty je viděli přicházet s jistým nepokojem. Jak jim nařídit, aby zůstali na vrchní palubě?... A jak neodpovídat na jejich otázky?...
Louis Clodion se ujal slova: „Vidíte onu skupinu na hřebenu, kapitáne Paxtone?...“ „Ano,“ řekl Harry Markel, „a nevím, co ti lidé v těchto místech chtějí.“ „Nepozorují snad Alerta ?...“ připojil Albert Leuwen. „Ani Alerta ani jiné lodi,“ odpověděl John Carpenter.
„Ale jsou to policisté?...“ otázal se Roger Hinsdale.
„Myslím,“ řekl Harry Markel.
„Pátrají snad po zločincích?...“ připojil Louis Clodion.
„Po zločincích?...“ opáčil lodní mistr.
„Zajisté,“ pokračoval Louis Clodion. „Neslyšeli jste, že piráti z Halifaxu , kteří byli polapeni na Tichém oceáně, byli dopraveni do Anglie, do Queenstownu, aby tam byli souzeni, a že se jim podařilo prchnout ze žaláře?...“ „O tom nevíme,“ prohlásil John Carpenter nejpřirozenějším a nejlhostejnějším tónem. „A přece,“ řekl Hubert Perkins, „jsme předevčírem, když jsme vystoupili z poštovní lodi, slyšeli ustavičně jen o tom...“ „To je možné, ale my jsme ani včera ani předevčírem neopustili loď ani na okamžik a o těchto novinách nevíme.“ „Přesto,“ otázal se Louis Clodion, „slyšeli jste asi, že mužstvo Halifaxu bylo dopraveno do Evropy?“ „Ano,“ odpověděl John Carpenter, který nechtěl vypadat jako nevědoucí, když to nebylo zapotřebí... „Ostatně jsme ani nevěděli, že tito lidé unikli z queenstownského žaláře.“ „A přece se tento útěk povedl,“ řekl Roger Hinsdale, „a to den před tím, kdy ti darebáci měli být souzeni...“ „A odsouzeni!...“ zvolal Tony Renault. „Doufejme, že se policii podaří přijít jim na stopu.“ „A,“ připojil Louis Clodion, „že neujdou trestu, který jejich hnusné zločiny zasluhují...“ „Jak říkáte,“ odvětil stručně Harry Markel. Ale obavy, které tak právem prožívali Harry Markel a jeho kumpáni, měly brzký konec. Po čtvrthodinovém pobytu na vrcholu hřebene se hlídka ubírala po břehu jihozápadním směrem. Policisté brzy zmizeli a Corty zamručel, když si z plných plic oddechl: „Konečně dýchám!“ „Souhlasím,“ odpověděl John Carpenter, „ale odešli-li strážníci, vítr zůstal, u všech čertů!... Nezvedne-li se do večera, budeme se muset v noci stůj co stůj hnout...“ „Hneme se, je to tak, Harry?...“ zeptal se Corty. „Naše čluny povlečou Alerta ... Cestující se nebudou bránit chopit se vesel, aby nám pomohli...“ „Dobrá,“ prohlásil lodní mistr, „a až nás odliv zanese tři nebo čtyři míle od země, nebudeme už v takovém nebezpečí jako zde...“ „A,“ připojil Corty, „budeme moci vykonat, co nám vykonat zbývá.“
