VII. KAPITOLA Začátek plavby V deset hodin ráno zanechal Alert nejzazší obrysy Barbadosu, nejvýchodnějšího z ostrovů maloantilského řetězu, za obzorem. Tato malá návštěva laureátů ve vlasti se tedy odbyla za velmi příznivých okolností. Na svých plavbách příliš netrpěli prudkými převraty v ovzduší, tak častými v těch končinách. Zpáteční cesta začínala. Místo, aby se vrátila do Evropy, zamíří loď, jejímiž pány budou hned zítra Harry Markel a jeho spřeženci, do vod Tichého oceánu.
Opravdu se zdálo, že cestující Alerta nemohou ujít osudu, chystanému jim těmito zločinci. Příští noc budou přepadeni ve svých kajutách, zardoušeni, dříve, než se budou moci bránit!... A kdo kdy odhalí toto krvavé drama na Alertu ?... V rubrice námořních zpráv se objeví trojstěžník mezi loděmi zahynulými se vším všudy, o nichž už nejsou zprávy. Nadarmo je budou hledat, zatímco pod jiným jménem, pod jinou vlajkou po některých změnách na lanoví bude kapitán Markel podnikat své zločinné výpravy po západních mořích Tichého oceánu.
A přítomnost nového námořníka nepřinese vůbec žádné naděje na záchranu. Nyní ovšem bylo na lodi jedenáct cestujících a mužstvo i s Harrym Markelem mělo deset lidí. Avšak tito budou mít výhodu překvapení. Ostatně klást vydatný odpor těmto statným mužům, zvyklým prolévat krev?... A pak se v noci provede řež... Oběti budou přepadeny v tvrdém spánku. Aby prosily tyto bídníky o milost, by bylo zbytečné!... Nemohly žádnou očekávat.
Tak se tomuto odvážnému zločinci zdaří všechno. Jeho plány se uskuteční dopodrobna. Zvítězí nad váháním Johna Carpentera a některých jiných. Plavba Antilami je nezradila a zastávka na Barbadosu jim vynesla obnos sedm tisíc liber, nemluvě o odměně, kterou dostali od paní Kathleen Seymourové.
Lodník, přijatý na Alerta , se jmenoval Will Mitz. Bylo mu teprve pětadvacet - sotva o pět let více, nežli Rogeru Hinsdaleovi, Louisi Clodionovi a Albertu Leuwenovi.
Will Mitz, muž prostředního vzrůstu, silný, svalnatý, čilý a mrštný, jak vyžadovalo povolání košového hlídače, jevil všechny známky poctivosti a upřímnosti. Byl to také úslužný mladík dobrých způsobů a bezvadné pověsti, velmi proniknutý náboženským citem. Nikdy nebyl trestán a nikdo nejevil ve službě více poslušnosti a nevyvinoval více horlivosti. Do služby vstoupil ve dvanácti letech jako plavčík, postupně se stal nováčkem, lodníkem, ubytovatelem. Byl to jediný syn paní Mitzové, která před několika lety ovdověla, jež byla zaměstnána v sídle Nording House.
Po poslední plavbě po jižních mořích zůstal Will Mitz dva měsíce u matky. Paní Kathleen Seymourová mohla ocenit vlastnosti tohoto řádného muže. Díky jeho stykům obdržel právě místo druhého lodního mistra na lodi, která měla odplout z Liverpoolu do Sydney v Austrálii. Nebylo pochyb, že Will Mitz, mající veliké praktické vědomosti, inteligentní a horlivý, vykoná svou povinnost a domůže se později důstojnického místa v obchodním loďstvu. Byl statečný a odhodlaný, měl onu neochvějnou chladnokrevnost, onu soudnost, které jsou nezbytné pro námořníky a mají být jejich první vlastností.
Will Mitz vyčkával v Bridgetownu na příležitost k odplutí do Liverpoolu, když vtom zakotvil v přístavu Alert . Tu napadlo paní Kathleen Seymourovou, aby se dohodla s kapitánem Paxtonem a zabezpečila mladému námořníkovi návrat do Evropy. Will Mitz tedy měl přeplout Atlantický oceán za velmi příjemných podmínek do Liverpoolu, kam až se měl trojstěžník odebrat. Odtamtud se měl vrátit pan Horatio Patterson a jeho mladí svěřenci do Londýna po železnici a konečně do Antilian School, kde měli být po zásluze uvítáni.
Ostatně Will Mitz nehodlal zůstat za plavby nečinný. Kapitán Paxton jím s radostí nahradí muže, kterého naneštěstí ztratil v Yorské zátoce.
Večer jedenadvacátého přinesl Will Mitz svůj tlumok na Alerta , když se rozloučil s paní Kathleen Seymourovou a vřele objal svou matku. Mimo to obdržel malý obnos, který měla přijmout dobrá zámecká paní - obnos, který mu umožní vyčkat v Liverpoolu na odplutí jeho lodi.
Ačkoliv všechny postele v místnosti pro mužstvo nebyly obsazeny jeho lidmi, nedal Harry Markel raději Willa Mitze mezi ně. To by snad mohlo být na překážku provedení jeho plánů. Pod vrchní palubou zbývala volná kajuta a nový cestující se jí ihned ujal.
Při svém příchodu řekl Will Mitz Harrymu Markelovi: „Kapitáne Paxtone, chci být na lodi užitečný... Jsem vám k dispozici a, chcete-li, budu vykonávat službu jako ostatní...“ „Dobrá,“ odpověděl Harry Markel. Nutno podotknout, že Will Mitz pocítil málo příznivý dojem, když spatřil mužstvo lodi. A tím byl nejen kapitán Alerta , nýbrž i John Carpenter, Corty a ostatní. Pokud se mu zdálo držení trojstěžníku bezvadné, nemohly mu vnuknout důvěru tyto tváře, v nichž se odráželo tolik prudkých vášní, tyto divoké výrazy, jejichž faleš byla špatně zastřena. Proto se rozhodl, že se vůči mužstvu bude chovat s jistou zdrženlivostí.
Ostatně Will Mitz neznal kapitána Paxtona, ale slyšelo něm jako o výtečném námořníkovi ještě dříve, než se ujal velení na Alertovi , a paní Kathleen Seymourová by ho nezvolila bez závažných doporučení.
Mimo to za svého pobytu v Nording House vychvalovali mladí cestující kapitána Paxtona co nejvíce a vynášeli obratnost, jejíž důkazy podal za bouře opodál Bermud. Plavba na Antily proběhla uspokojivým způsobem; proč by tomu tak nemělo být i při zpáteční cestě?... Will Mitz měl tedy za to, že první dojem, který měl, když přišel na loď, brzy zmizí.
Když se Corty dozvěděl, že Will Mitz nabídl své služby, řekl Harrymu Markelovi a Johnu Carpenterovi: „Eh, to je dobrý přírůstek, s nímž jsme nepočítali!... Proslulý námořník, který může velet vedle tebe, Johne...“ „A kterého lze s plnou důvěrou pustit ke kormidlu!...“ připojil John Carpenter stejně ironicky. „S takovým kormidelníkem není třeba obávat se odchylky od pravé cesty a Alert popluje přímo do Liverpoolu...“ „Policie bezpochyby upozorněná tak či onak,“ pokračoval Corty, „nás přijme s poctami, které nám příslušejí...“ „Dost žertů,“ připojil přísně Harry Markel, „a každý ať si dá ještě čtyřiadvacet hodin pozor na jazyk.“ „A to tím spíš,“ poznamenal John Carpenter, „že, jak se mi zdá, nás tento mrož pozoroval zvláštním způsobem...“ „To určitě,“ pokračoval Harry Markel, „nechť se mu odpovídá málo nebo nic, když bude chtít mluvit!... A zvláště ať Morden neopakuje to, co provedl na St. Lucy...“ „Dobrá,“ ukončil Corty, „dokud se Morden nenapije, je němý jako ryba a my mu v pití zabráníme, dokud se nebude pít na zdraví kapitána Markela!“ Ale nezdálo se, že by Will Mitz chtěl zavést hovor s lidmi z mužstva. Hned po svém příchodu se uchýlil do své kajuty, kde složil svůj tlumok a čekal na návrat cestujících; následující den pomáhal při zvednutí kotvy.
Hned první den našel Will Mitz na zádi to, co by nenašel na přídi lodi - hodné chlapce, kteří se o něho zajímali. Zvláště Tony Renault a Magnus Anders vypadali velice šťastně, „že mohou mluvit námořnicky s námořníkem“.
Po snídani se šel Will Mitz projít po palubě a pokuřoval přitom z dýmky.
Alert měl rozvinuty spodní plachty košové a bramové. Měl lavírovat daleko na severovýchod, aby minul ústí Bahamského průlivu za Antilami a použil Golfského proudu, mířícího k Evropě. Will Mitz se mohl divit, že kapitán použil lanoví na pravém boku místo lanoví na levém boku, což dávalo lodi jihovýchodní směr. Avšak Harry Markel měl bezpochyby své důvody, aby takto jednal a Willu Mitzovi nepříslušelo ptát se ho na to. Ostatně si řekl, že Alert , jakmile urazí padesát nebo šedesát mil, se dá zase na severovýchod.
Opravdu ne bez úmyslu manévroval Harry Markel tak, aby dosáhl jižního konce Afriky, a občas přihlížel, udržuje-li kormidelník loď v tomto směru.
Zatím rozmlouvali Tony Renault, Magnus Anders a dva nebo tři z jejich přátel s mladým námořníkem, procházejíce se po palubě, brzy po vrchní palubě. Kladli mu otázky, vztahující se k jeho povolání, což nemohli dosud učinit u málo sdílného kapitána. Will Mitz odpovídal ochotně; bavil se hovorem s nimi, když viděl náklonnost, kterou projevovali k námořním věcem.
A především, které země navštívil za svých plaveb na státních a obchodních lodích?
„Mladí pánové,“ odpověděl Will Mitz, „cestuji už dvanáct let, takřka od svého dětství...“ „Přeplul jste vícekrát Atlantický a Tichý oceán?“ otázal se Tony Renault. „Ano, víckrát, na plachetních i parních lodích.“ „Plavil jste se také na válečných lodích?“ řekl Magnus Anders. „Ano,“ odpověděl Will Mitz, „když Anglie vyslala eskadru do Žlutého moře.“ „Vy jste byl v Číně!...“ zvolal Tony Renault a neskrýval svůj obdiv nad mužem, který přistál u břehů Říše středu. „Ano... pane Renaulte, a ujišťuji vás, že cesta do Číny není obtížnější než cesta na Antily.“ „A na které lodi?“ otázal se John Howard. „Na obrněném křižníku Standard s velitelem kontradmirálem sirem Harrym Walkerem.“ „Tedy,“ pokračoval Magnus Anders, „jste tam vstoupil jako plavčík?“ „Ano... jako plavčík.“ „A byla na Standardu veliká děla?“ otázal se Tony Renault. „Velmi veliká... dvacetitunová...“ „Dvacetitunová!“ opakoval Tony Renault. A bylo patrné, jak šťasten by byl tento neohrožený chlapec, kdyby mohl někdy vystřelit z jednoho z těchto strašlivých kusů.
„Avšak,“ připojil pak Louis Clodion, „na válečných lodích jste se neplavil nejdéle?...“ „Nikoliv, mladí pánové,“ odpověděl Will Mitz. „Sloužil jsem státu jen tři léta a na obchodních lodích jsem se vyučil povolání košového hlídače.“ „Na kterých lodích?“ otázal se Magnus Anders. „Na North's Brothers z Cardiffu, po níž jsem plul do Bostonu, a Great Britain z Newcastlu.“ „Je to veliká loď?“ řekl Tony Renault. „Zajisté, uhlák o třech tisících pěti stech tunách, který se s plným nákladem vydal do Melbourne.“ „A co jste přivezli nazpět?“ „Australské obilí pro Leith, edinburský přístav.“ „Měl jste raději plavbu plachetní nebo parní?...“ pokračoval Niels Harboe. „Plavbu plachetní,“ odpověděl Will Mitz. „Tato plavba je více námořnická a celkem je právě tak rychlá jako každá jiná. A pak neplujeme v kotoučích dýmu z uhlí a nic není nádhernější než loď, pokrytásvým plachtovím, která může urazit svých patnáct nebo šestnáct mil za hodinu!“ „Věřím vám... věřím vám!...“ odpověděl Tony Renault, kterého jeho obrazotvornost nesla všemi moři světa. „A na kterou loď nastoupíte nyní?...“ „Na Elisu Warden z Liverpoolu; je to nádherný čtyřstěžník o třech tisících osmi stech tunách, jenž se vrátil z Thia na Nové Kaledonii s nákladem niklu.“ „A jaký náklad vezme s sebou z Anglie?“ otázal se John Howard. „Náklad uhlí pro San Francisco,“ odpověděl Will Mitz, „a vím, že na zpáteční plavbě přiveze do Dublinu obilí z Oregonu.“ „Plavba tedy potrvá?...“ pokračoval Magnus Anders. „Asi jedenáct až dvanáct měsíců.“ „Ah,“ zvolal Tony Renault, „takové plavby bych se chtěl zúčastnit! Rok mezi oblohou a vodou!... Atlantický oceán, jižní moře, Tichý oceán!... Tam se pluje kolem Hoornova mysu a vracíme se kolem mysu Dobré naděje!... to je téměř cesta kolem světa!...“ „Eh, mladý pane,“ odpověděl Will Mitz s úsměvem, „rád byste konal velikou plavbu...“ „Zajisté... a to spíše jako námořník nežli jako cestující!“ „To je dobře řečeno,“ prohlásil Will Mitz, „a vidím, že máte k moři náklonnost.“ „Magnus Anders a on,“ potvrdil Niels Harboe s úsměvem. „Kdyby mělo být po jejich, mělo by se jim svěřit řízení lodi a jeden by střídal druhého u kormidla!“ „Bohužel,“ poznamenal Louis Clodion, „jsou Magnus a Tony příliš staří na to, aby začali s námořnictvím...“ „Řeklo by se, že je nám šedesát! ...“ odsekl Tony Renault.
„Ne... ale je nám dvacet...“ přiznal se mladý Švéd, „a možná, že je příliš pozdě...“ „Kdo ví?“ odpověděl Will Mitz. „Jste odvážní, mrštní, zdraví a při těchto vlastnostech se člověk naučí brzy řemeslu!... Nicméně je lepší začít zamlada... Ovšem pro obchodní námořnictvo není předepsán věk.“ „Ostatně,“ řekl Louis Clodion, „Tony a Magnus uvidí, až ukončí studia na Antilian School...“ „A když člověk vyjde z Antilian School,“ ukončil Tony Renault, „je způsobilý ke každému povolání... Je to pravda, pane Pattersone?...“ Mentor, který právě přicházel, vypadal ustaraně. Možná, že přemýšlel o pověstné latinské větě, jejíž smysl dosud nevyzkoumal. Nicméněneřekl ani slovo a Tony Renault, který na něho potměšile hleděl, neučinil žádné narážky. Avšak průběh rozmluvy dal za pravdu mladému chovanci, který třímal tak statečnou rukou vlajku antilské školy. A ten výtečný muž se uvedl za příklad. Je hospodářem Antilian School, to je naprosto cizí všem námořním vědomostem... Nikdy se neplavil po oceánech - ani ve snách... Pokud se týká lodí, viděl nanejvýš ty, které plují Londýnem po Temži... Nuže, pouze proto, že náleží ke správnímu personálu proslulého ústavu, byl schopen čelit Neptunovu hněvu!... Ovšem na začátku po několik dní houpavé otřesy... „Kymácivé,“ napověděl Tony Renault. „Ano... kymácivé...“ pokračoval pan Patterson, „kymácivé a hou... ano, houpavé mě sužovaly, tuším!... Avšak cožpak nyní nejsem obrněn proti mořské nemoci?... Cožpak nemám námořnické nohy?... Věřte mi... experto crede Roberto (Věř zkušenému Robertovi).“ „Horatio,“ napověděl opět Tony Renault. „Horatio... protože jsem byl pokřtěn týmž jménem jako božský Flaccus!... A nepřeji-li si zápasit s bouřemi, tornády a cyklony, býti hříčkou vichřic a uragánů, aspoň je budu pozorovat pevným pohledem a bez blednutí...“ „Klaním se vám proto, pane Pattersone,“ řekl Will Mitz. „Ostatně, mezi námi řečeno, je lepší nezkoušet to... Prodělal jsem to a viděl jsem občas i nejstatečnější uchvácené hrůzou, když se cítili bezmocnými vůči bouři...“ „Oh,“ řekl pan Patterson, „neříkám to, abych vyvolal vztek živlů... Vzdálená je mi taková myšlenka, která by byla nedůstojná opatrného muže a mentora, majícího na starosti duše, a pociťujícího celou tíži své odpovědnosti!... Ostatně, Wille Mitzi, doufám, že se nemusíme obávat ničeho takového...“ „Rovněž v to doufám, pane Pattersone. V této roční době je nepohoda v této části Atlantického oceánu dost vzácná. Ovšem bouře je stále nutné se obávat a při bouři nikdy nevíme, jaká bude nebo jak dlouho potrvá... Bezpochyby se s nimi setkáme, neboť v září jsou časté a jen si přeji, aby se nezměnily v orkán...“ „To si přejeme všichni,“ odpověděl Niels Harboe. „Nicméně za nepohody můžeme úplně důvěřovat svému kapitánovi. Je to zručný námořník...“ „Ano,“ odpověděl Will Mitz, „vím, že se kapitán Paxton osvědčil, a slyšel jsem o něm v Anglii největší chvály...“ „A to právem,“ prohlásil Hubert Perkins. „A viděli jste jeho mužstvo při práci?“ otázal se Will Mitz.
„Zdá se, že John Carpenter je velmi zkušený lodní mistr,“ prohlásil Niels Harboe, „a jeho lidé se dobře vyznají v lodních pracích.“ „Nejsou žvanilové,“ poznamenal Will Mitz.
„Opravdu, ale mají dobré chování,“ odpověděl Magnus Anders. „Potom je na lodi přísná kázeň a kapitán Paxton nikdy nedovolí žádnému lodníkovi vystoupit na břeh... Ne, nelze jim nic vytýkat...“ „Tím lépe,“ řekl Will Mitz. „A přejeme si jen jediné,“ připojil Louis Clodion, „totiž aby plavba pokračovala za dosavadních podmínek.“
