image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, VII. KAPITOLA Na lodi

VII. KAPITOLA

Na lodi

Cesta pana Pattersona a chovanců Antilian School měla být vykonána za příznivých podmínek. Měli živý zájem na sebemenších příhodách cestou. Bylo to hotové uniknutí ptáků z klecí - dokonale krotkých ptáků, kteří se měli vrátit. A toto byl začátek.

Tito mladí chlapci jistě nekonali svou první cestu po železnici nebo na lodi. Všichni přepluli Atlantický oceán cestou z Antil do Evropy. Avšak soudit z toho, že by moře pro ně nemělo tajemství, oh, to ne! Sotva se pamatovali na tu plavbu. Nejstaršímu z nich bylo nanejvýš deset let, když vkročil do Anglie. Plavba na Alertu pro ně měla být i něčím novým. Pokud se týká mentora, ten se poprvé odvažoval na zrádný živel ke své nemalé spokojenosti.

„Hoc erat on votis (to bylo mým přáním)!“ opakoval osmnáct set let po Horatiovi.

Když sestoupil v Bristolu z vlaku, nasedl malý hlouček v pět hodin na poštovní loď, která obstarávala pravidelné spojení mezi Anglií a Irskem na trati asi dvě stě mil.

Tyto poštovní lodi jsou krásné lodi, dobře vystrojené, rychlé; urazí za hodinu svých sedmnáct mil. Bylo právě bezvětří. Nic kromě lehkého vánku. Veplutí do přístavu St. George, když jsme minuli Milford Haven a nejzazší výběžky Walesu, je obyčejně dosti krušné. Ovšem jsme téměř už v polovici cesty, ale proto cestující nezakoušejí méně ještě půl dne. Tentokrát se mohli domnívat, že dělají výlet pro zábavu na klidných vodách Lomondského jezera nebo jezera Katrine v zemi Rob Roye ve Skotsku.

Pan Horatio Patlerson neonemocněl v průplavu St. George a vyvozoval z toho nejpříznivější věštby do budoucna. Podle jeho slov ostatně muž dobré tělesné konstituce, opatrný a energický se nemá co obávat mořské nemoci.

„Je to otázka vůle,“ opakoval, „nic jiného!“

Za těchto dobrých tělesných i duševních podmínek tedy mentor a vyznamenaní dorazili do queenstownského přístavu. Pravděpodobně nebudou mít kdy prohlédnout si Queenstown právě jako York, jeho mateřské město.

Jak lze pochopit, pociťovali všichni co nejživější touhu být už na Alertu , vkročit na loď pro ně najatou - takřka zábavní jachtu obsadit každý svou kajutu, procházet se od předního kastelu po kastel zadní, přijít do styku s kapitánem Paxtonem a jeho mužstvem, poprvé pojíst u stolu v salonu, být přítomen všem pracím při odplutí, jichž se sami zúčastní, bude-li třeba.

O toulkách queenstownskými ulicemi tedy nebylo ani řeči a kdyby Alert kotvil v přístavu, byli by se na něho pan Patterson a jeho mladí druhové ihned odebrali. Nuže, bylo pozdě, bezmála devět večer. Zítra se odeberou do Farmarského zálivu.

V tom bylo malé zklamání, neboť všichni doufali, že stráví tuto první noc na lodi, zalezli do svých loží, nastavených nad sebou „jako zásuvky prádelníku“, jak říkal Tony Renault, a jaká je to rozkoš, spát v těchto zásuvkách!

Ale bylo nutné vstup na loď odložit na zítřek.

Nicméně hned ten večer si najali Louis Clodion a John Howard v přístavu námořníka, který přislíbil, že je ve svém člunu dopraví ke kotvišti Alerta . Na otázky, které mu položili, vysvětlil polohi Farmarského zálivu u vchodu do zátoky, vzdáleného asi dvě míle. Kdyby byli chtěli, byli by je tam dopravili hned po příchodu a nejnetrpělivější jevili ochotu přijmout tento návrh. Noční projížďka zátokou za této teplé a klidné pohody mohla být jen velmi příjemná.

Pan Patterson nemyslel, že by k tomu měl dát svolení. Neopozdí se, představí-li se kapitánovi Paxtonovi zítra, neboť odjezd byl stanoven na 30. června. Zcela jistě nejsou vyznamenaní očekáváni dříve.

Pak míjel večer... Na queenstownských věžích bilo deset hodin... Nebylo pochyb, že kapitán Paxton a jeho mužstvo už spí... Nač je probouzet?

„Eh,“ zvolal Tony Renault, „kdybychom byli na lodi, možná, že by Alert ještě tuto noc zvedl kotvy?...“

„Nevěřte tomu, mladý pane,“ prohlásil námořník. „Je nemožné odplout a kdo ví, nepotrvá-li bezvětří ještě několik dní...“ „Myslíte, pane námořníku?...“ otázal se pan Patterson.

„Je možné se toho obávat...“

„Nuže, v tom případě,“ pokračoval pan Patterson, „by snad bylo lepší ubytovat se v některém hotelu v Yorku nebo v Queenstownu až do chvíle, kdy příznivý vítr nadme naše plachty...“

„Oh, pane Pattersone... pane Pattersone!...“ zvolali Magnus Anders a někteří jiní, kteří nemohli potlačit záchvat zklamání.

„Ale... drazí studenti...“

Vznikl spor a výsledkem sporu bylo, že se půjde na noc do hotelu a že hned za úsvitu, za odlivu, dopraví najatý člun cestující do Farmarského zálivu.

Pan Patterson přitom uvažoval zcela přirozeně jako hospodář, že ubytováním na lodi odpadnou výlohy v hotelu, a to už stálo za námahu. Mimo to jim nic nebude bránit, aby se vrátili do Queenstownu a do Yorku, bude-li se muset vyplutí o několik dní odložit pro nedostatek větru.

Pan Patterson a vyznamenaní se tedy dali zavézt do hotelu, stojícího na nábřeží. Ulehli, usnuli zdravým spánkem a následující den po první snídani, čaji a sucharech, nasedli do člunu, který je měl dopravit na Alerta .

Jak se pamatujeme, rozptýlila se v té chvíli mlha. Proto, jakmile urazil člun míli, objevil se Farmarský záliv za předhořím, které jej vroubilo na severu.

„ Alert !...“ zvolal Tony Renault a ukázal na jedinou loď, která tam kotvila.

„Ano, mladý pane, Alert ...“ odpověděl patron člunu. „Hezká loď, ujišťuji vás!...“

„Znáte kapitána Paxtona?...“ zeptal se Louis Clodion.

„Neznám ho a zřídka přišel na zem. Platí však za výtečného námořníka a má dobré mužstvo.“

„Jaký je to krásný trojstěžník!...“ zvolal Tony Renault a jeho přítel Magnus Anders velice sdílel jeho obdiv.

„To je hotová jachta!“ řekl Roger Hinsdale, jehož samolibosti lichotilo, že jim paní Kathleen Seymourová dala k dispozici tuto nádhernou loď.

Za čtvrt hodiny potom přistál člun u Alerta u spodu žebříku na pravém boku.

Jak známo, jak bylo stanoveno, zůstali patron a oba jeho lidé ve člunu, který pak ihned zamířil zpět do přístavu.

Je také známo, za jakých podmínek proběhlo představení, jak přijal Hany Markel cestující pod jménem kapitána Paxtona. Potom John Carpenter jako lodní mistr nabídl své služby a pozval cestující, aby ho následovali do připravených kajut.

Dříve však měl pan Patterson za svoji povinnost rozplývat se v nových poklonách na adresu kapitána. Blahopřál si, že paní Kathleen Seymourová svěřila osud jeho hloučku výletníků tak distinguovanému veliteli s tak výtečnou pověstí v námořním světě... Protože se odvažují šlapat po klíně Tethydy, vystavují se zajisté určitému nebezpečí... Ale s kapitánem Paxtonem na tak dobré lodi, jako je Alert , s tak zkušeným mužstvem bude možné vzdorovat Neptunovu hněvu...

Harry Markel zůstal chladný a lhostejný vůči tomuto přívalu gratulací. Odpověděl pouze, že jeho lidé a on se co nejvíce přičiní, aby cestující Alerta byli na této cestě úplně spokojeni.

A nyní šlo o prohlídku lodi „ode dna podpalubí až po vrchol stěžňů“, jak opakoval Tony Renault.

Že to tyto mladé chlapce navýsost zajímalo, tomu se není co divit. Cožpak to nebylo jejich obydlí, plující město, které jim bylo vyhlédnuto na dobu tří měsíců?... Cožpak to nebyla jakoby část Antilian Schooll, odtržená od Spojeného království, kterou měli obývat při této cestě?...

Především navštívili salon pod vrchní palubou, kde se mělo společně jíst, se stolem, opatřeným proti kymácení, uprostřed, s lavicemi pohyblivých opěradel, s lampami, náležitě zavěšenými, s různým náčiním, připevněným zčásti na zadní stěžeň, procházející stolem, se zamřížovaným světlíkem, jímž hojně proudilo zvenčí světlo, se spižírnou, v níž příbory, karafy, sklenice a jiné předměty byly zabezpečeny proti houpání a kymácení.

Pak se vpředu po obou stranách otvíraly kajuty cestujících, vybavené postelemi, toaletními stolky, malými skříněmi a osvětlené světlíkem s čočkovitým sklem, zejícím ve stěnách paluby. V těchto kajutách budou stipendisté umístěni podle národnosti: - vlevo Hubert Perkins a John Howard v první, Roger Hinsdale sám v druhé, Louis Clodion a Tony Renault v třetí; - vpravo Niels Harboe a Axel Wickborn ve čtvrté, v páté Albert Leuwen a v šesté Magnus Anders.

Pokud se týká kabiny, vyhrazené panu Horatiovi Pattersonovi, která tvořila protějšek ke kapitánově kajutě, když se vstoupilo do salonu, vpravo, ta hleděla na vrchní palubu a byla trochu prostornější nežli kajuty jeho mladých svěřenců. Přesně vzato se mohl považovat za prvního důstojníka Alerta a byl by měl právo nosit dva prýmky na rukávech.

Je samozřejmé, že předvídavá paní Kathleen Seymourová nezapomněla na nic z toho, co mohlo zabezpečit pohodlí a zdraví mladých Antilanů. Nebylo sice na lodi lékaře, ale opravdu se nemuseli obávat nemoci nebo nějaké vážné nehody za této plavby. Mentor dovedl potlačit nerozum nejodvážnějších ze svého hloučku. Nicméně byla lékárna Alerta hojně zásobena běžnými medikamenty. A pak v případě nepohody, větrů a vichřic, by se mohli cestující obléci za lodníky. V kajutách nescházely kapuce, pláště a spodky z voskovaného plátna.

Není divu, že Tony Renault a někteří jiní se chtěli „přelodničit“, jakmile přišli na loď. Pokud se týkalo pana Horatia Pattersona, věrného klobouku vysokého tvaru, věrného černému, šosatému kabátu, věrného bílému nákrčníku, ten by považoval za nedůstojné svého postavení a své vážnosti obléci námořnickou kazajku a pokrýt si hlavu tradiční čepicí.

Ostatně nebylo třeba měnit něco na svých zvycích za této klidné pohody, na pokojných vlnách této Yorské zátoky, kdy trojstěžník necítil ani vlnění. Kdyby se pan Patterson nacházel u něho, nebylo by se mu ani zdálo, že opustil svůj byt v Antilian School. Možná dokonce, že neviděl ani veliký rozdíl mezi Farmarským zálivem a Oxford Street mimo toho, že zde bylo méně pasátů.

Když prohlédli salon a uložili vaky na svá místa v každé kajutě, začala prohlídka lodi, při níž je vodil John Carpenter, a přitom odpovídal na všechny otázky, které mu dávali zvláště Tony Renault a Magnáš Anders. Na vrchní palubě si s krajní pozorností všimli kormidelního kola a budky a bezpochyby tyto příští námořníky svrběla ruka, aby se chopili kormidla, zatočili lodí na severoseverovýchod nebo jihojihozápad. Když sestoupili na palubu, přešli ji chlapci, pozorujíce oba čluny, zavěšené ve svých ložiskách, a jolu, vytahovanou na záď. Za předním stěžněm byla kuchyně, v níž se už vařila snídaně za řízení Ranyaha Cogha, kterému pan Horatio Patterson učinil poklonu pro jeho krásný africký typ. Konečně přišla místnost pro mužstvo, jejíž obyvatelé nevzbuzovali nedůvěru, přední kastel, kotevní kotouč, jedna z kotev, spočívající ve svém ložisku na pravém boku, zatímco kotva na levém boku byla spuštěna - to všechno vzbudilo pozornost této zvědavé mládeže.

Aby se skončila prohlídka lodi, zbývalo navštívit podlodí.

Nepřekvapí vás, že se pan Patterson neodvážil následovat své chovance do těchto tmavých hlubin lodi. V skutku, nevedlo tam schodiště, nýbrž jen zářezy po délce palubních podpěr, do nichž bylo nutné stavět nohu. Neodvážil se tam, právě jako by se neodvážil vylézat na stožáry, šplhat se do košů a na ráhna hlavního nebo předního stěžně. Ale chlapci se rychle vrhli do nitra Alerta , kde byl náklad nahrazen litinovými pruty, jež zabezpečovaly stabilitu lodi. Podpalubí sahalo od přídě, spojené žebříkem s místností pro mužstvo, po záď, kde je tlustá kovová stěna dělila od spižírny, umístěné pod vrchní palubou. Byly tam záložní plachty, lana, ráhna, a také určitý počet beden konzerv, soudků vína a pálenky, pytlů mouky. Alert byl opravdu zásoben, jakoby měl vykonat cestu kolem světa.

Když tato prohlídka byla skončena, vystoupili všichni opět nahoru a připojili se na vrchní palubě k mentorovi a kapitánovi. Oba hovořili o tom a onom, pan Patterson se svou obvyklou mnohomluvností, Harry Markel odpovídajíce krátce. Byl to bezpochyby řádný námořník, ale rozhodně málo sdílný.

A pak si začal Tony Renault prohlížet budku, obsahující kompas, ohmatávat kormidelní kolo, pohybovat jím tím a oním směrem, jak dělává kormidelník a nakonec řekl:

„Kapitáne... dovolíte nám občas... řídit trochu kolo..., bude-1i pěkně...“

„Eh,“ řekl mentor, „nevím, zda by to bylo rozumné...“

„Buďte klidný, pane Pattersone, neutopíme vás!“ prohlásil Tony Renault.

Harry Markel zůstal na tom, že učinil přisvědčující posunek.

Na co myslel tento muž?... Vplížila se mu do duše soustrast při pohledu na tyto mladé chlapce, tak šťastné, tak veselé nad tím, že vstoupili na Alberta?... Ne, příští noc nikdo z nich u něho nenajde milost!

V tom zazněl na přídi lodě zvon. Jeden z lodníků právě oznámil čtyřmi údery jedenáctou hodinu.

„Zvoní ke snídani,“ řekl Louis Clodion.

„Nuže, vzdáme jí čest,“ odpověděl pan Horatio Patterson.

„Jsem hladový jako vlk...“

„Jako mořský vlk,“ doložil Tony Renault.

„Lupus maritimus,“ přeložil pan Patterson.

Byla to skutečně hodina snídaně a Harry Markel se omluvil, že při ní nebude předsedat, protože má ve zvyku jíst ve své kajutě.

Ke snídani bylo prostřeno v saloně a každý tam našel své místo u stolu. Vejce, studené maso, čerstvé ryby, suchary, čaj, to vše bylo výtečné. Ostatně tyto mladé žaludky, vyhladovělé ranní procházkou, nebyly vybíravé a nutno přiznat, že pan Patterson snědl dvakrát více, nežli by byl snědl v Antilian School.

Po snídani se všichni přidružili k Harrymu Markelovi na vrchní palubě.

A jak se domluvili, zeptal se ho Louis Clodion:

„Kapitáne, myslíte, že budete brzy moci rozvinout plachty?...“ „Jakmile se zvedne vítr,“ odpověděl Harry Markel, který tušil účel otázky, „a to se může stát každou chvíli.“

„A... pokud bude nepříznivý?...“ poznamenal pan Horatio Patterson.

„To nám nezabrání, abychom zvedli kotvy a vypluli. Potřebujeme vítr, ať už vane odkudkoliv...“

„Ano...“ zvolal Tony Renault, „bude se lavírovat.“

„Co možná nejpřesněji...“ připojil Magnus Anders.

„Jak říkáte, pánové,“ odpověděl Harry Markel.

A vskutku, existuje snad hezčí pohled nežli na loď, která zachycuje vítr s lanovím zprava, nebo zleva, se všemi rozvinutými plachtami?

„Vůbec, kapitáne,“ otázal se Niels Harboe, „lze mít za to, že vítr opět povstane...“

„Odpoledne?...“ připojil John Howard.

„Doufám v to,“ odpověděl Harry Markel. „Téměř šedesát hodin už trvá toto bezvětří a jistě už přestane.“

„Kapitáne,“ otázal se Roger Hinsda1e, „rádi bychom se dozvěděli, jestli je nějaká vyhlídka, že Alert odpluje dnes...“

„Opakuji vám, pánové, že by mne to nikterak nepřekvapilo, neboť tlakoměr poněkud klesl... nicméně to však nemohu tvrdit...“

„V tom případě,“ řekl Louis Clodion, „bychom snad mohli odpoledne strávit na zemi?“

„Ano... ano!“ ... opakovali společně všichni jeho druhové.

Nuže, právě na tento návrh nechtěl Harry Markel přistoupit. Nikdy nepustí na zem nikoho ani z cestujících, ani z mužstva. Znesnadňovalo by to už tak nebezpečnou situaci.

A pak začal pan Horatio Patterson podporovat žádost velmi vhodnými citáty. Jeho mladí společníci a on neznají ani York... ani Queenstown... Nemohli si včera tato dvě města prohlédnout... Řekli jim, že jejich okolí je velmi zajímavé... zvláště vesnice Blarney, která dala jméno irským gaskoňádám... pak zámek, kde jeden kámen, jak se vypravuje, navždy poplete ty, kdož se k němu přiblíží rty...

Lze pochopit, že všichni podporovali pana Pattersona. Za půl hodiny je jeden z člunů Alerta se dvěma lodníky dopraví do přístavu a slibovali, že se do večera vrátí.

„Poslyšte, kapitáne,“ pokračoval pan Patterson, „na pána po Bohu se obracíme se svou prosbou...“

„Milerád bych svolil,“ odpověděl Harry Markel trochu drsným tónem. „Ale nemohu... Dnes máme den, určený k odplutí... I když bude vítr sebemenší, nebo dokonce žádný, až nastane odliv, doufám, že vyplujeme z Yorské zátoky...“

„Ale,“ poznamenal Louis Clodion, „co když nebudeme moci plout, až se ocitneme venku?...“

„Zakotvíme nablízku země, abychom se uchránili před příbojem,“ odpověděl Harry Markel, „a Alert aspoň bude venku z Farmarského zálivu... Zvedne-li se vítr, jak si myslím, najdeme jej spíše na moři, nežli v tomto zálivu, který je velmi krytý...“

Tyto důvody byly dost závažné a celkem bylo nutno dát kapitánovi za pravdu.

„Prosím vás tedy, pánové,“ připojil, „abyste se zřekli svého úmyslu odebrat se na pevninu... znamenalo by to možná nebezpečí, že propásneme odliv.“

„Dobrá, kapitáne,“ odpověděl pan Patterson, „nebudeme už naléhat.“

Chlapci se brzy rozhodli. Ostatně aspoň dvěma z nich nezáleželo na tom, aby se odebrali na zem. Byli to, jak uhodnete, Magnus Anders a Tony Renault. Těm stačilo k radosti, že jsou na lodi. Když vstoupili na Alerta , hodlali vystoupit teprve v některém přístavu na Antilách.

Aby se tak zvedl vítr, zatím co by si jejich druhové prohlíželi York nebo Queenstown, a loď nemohla odplout, protože by se její cestující dosud nevrátili!... A kdo ví, zda by delší opoždění neohrozilo celou cestu?...

A co by řekla paní Kathleen Seymourová?... A co by si pomyslel ředitel Antilian School?... A jakou zodpovědnost by měl mentor, který pochopil všechnu tíhu těchto důvodů!...

Otázka byla rozhodnuta: zůstane se na lodi. Potom v rozmluvě, v níž pokračovali a na níž nemohl Harry Markel odepřít účast, hovořili o cestě. Roger Hinsdale se otázal, zdali už někdy Alert vykonal cestu z Anglie na Antily.

„Ne, pane,“ odpověděl Harry Markel. „Naše loď dosud vykonala jen dvě plavby do Indického oceánu.“

„Ale vy, kapitáne,“ zeptal se Hubert Perkins, „znáte Antily?“ „Neznám je.“

„Potom,“ poznamenal pan Horatio Patterson, „může námořník jít vším právem tam, kde nikdy nebyl...“

„Ano,“ zvolal Tony Renault, „ale s očima zavřenýma...“

„Ne,“ odpověděl Harry Markel , „s očima otevřenýma, konaje svá pozorování, radíce se s mapami, stanovíce směr...“

„A uvidíme to všechno?...“ otázal se Magnus Anders.

„To všechno, ale s tou podmínkou, že budeme na moři a ne hnít v nějaké zátoce!“

Louis Clodion a jeho druhové se tedy odevzdali osudu. Ostatně z toho, že měli strávit celý den na Alertu , aniž by obdrželi povolení vystoupit, není třeba vyvozovat, že by se jim ten den měl zdát dlouhý. Nenapadlo by je ani dát se dopravit na okolní břehy- což by byl Harry Markel bezpochyby dovolil, neboť v tom pro něj nespočívalo žádné nebezpečí. Posedět si na lavicích na vrchní palubě, pohoupat se v rocking-chairs, procházet se po palubě, vystoupit do košů nebo na ráhna - cožpak to všechno nepostačí na vyplnění odpoledne, aniž by se na okamžik nudili?...

A pak, ačkoliv bylo v Yorské zátoce bezvětří, nicméně v ní vládl jistý ruch. Přístavní ruch v Queenstownu neutrpěl tím, že vítr se ustavičně nezvedal. Proto byla kukátka a ctihodný dalekohled pana Horatia Pattersona dlouhý dvě stopy a čtyři palce ustavičně v činnosti. Neušel jim žádný z přejíždějících člunů, lovících v zátoce, parních šalup, obstarávajících pobřežní službu, tugů, které vláčely plachetní lodě, spěchající ven, transatlantických parníků a jiných, jež pluly do přístavu nebo z něho a jichž se každodenně vystřídalo veliké množství v Yorské zátoce.

Ostatně po obědě v pět hodin, který se vyrovnal snídani a při němž mentor skládal Ranyahu Coghovi zcela zasloužené poklony, vystoupili cestující na vrchní palubu a tam jim Harry Markel oznámil, že ze země začíná vanout vítr. Vydrží-li ještě hodinu, pravděpodobně se vypluje.

Posuďte, zdali byla tato zpráva přijata radostně!

Opravdu, na severovýchodě se ukazovaly mraky, které umožňovaly

očekávat změnu počasí. Přicházely ovšem ze země a bylo by bývalo lepší, kdyby přicházely ze širého moře. Ale konečně mohl Alertopustit své kotviště a jakmile bude za Roche Point, budou jednat podle okolností.

„Všichni na palubu,“ velel Harry Markel, „a proveďte přípravy ke zvednutí kotev!“

Několik mužů přistoupilo ke kotevnímu kotouči. Chlapci jim chtěli pomoci. Zatím byly uvolněny plachty a vytáhnuta ráhna. Potom, když byl kotevní řetěz napjat a kotva vystupovala nahoru, zachytil trojstěžník vítr svou přední plachtou, plachtami příďovými, košovými a brigantinou a za několik okamžiků obepluli nejzazší výběžek Farmarského zálivu.

A mezi posledními zprávami večerní listy ohlásily, že trojstěžník Alert s kapitánem Paxtonem, majíce na palubě vyznamenané ze soutěže v Antilian School, odplul na Antily.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

VII. KAPITOLA

Na lodi

 

Cesta pana Pattersona a chovanců Antilian School měla být vykonána za příznivých podmínek. Měli živý zájem na sebemenších příhodách cestou. Bylo to hotové uniknutí ptáků z klecí - dokonale krotkých ptáků, kteří se měli vrátit. A toto byl začátek.

Tito mladí chlapci jistě nekonali svou první cestu po železnici nebo na lodi. Všichni přepluli Atlantický oceán cestou z Antil do Evropy. Avšak soudit z toho, že by moře pro ně nemělo tajemství, oh, to ne! Sotva se pamatovali na tu plavbu. Nejstaršímu z nich bylo nanejvýš deset let, když vkročil do Anglie. Plavba na Alertu pro ně měla být i něčím novým. Pokud se týká mentora, ten se poprvé odvažoval na zrádný živel ke své nemalé spokojenosti.

„Hoc erat on votis (to bylo mým přáním)!“ opakoval osmnáct set let po Horatiovi.

Když sestoupil v Bristolu z vlaku, nasedl malý hlouček v pět hodin na poštovní loď, která obstarávala pravidelné spojení mezi Anglií a Irskem na trati asi dvě stě mil.

Tyto poštovní lodi jsou krásné lodi, dobře vystrojené, rychlé; urazí za hodinu svých sedmnáct mil. Bylo právě bezvětří. Nic kromě lehkého vánku. Veplutí do přístavu St. George, když jsme minuli Milford Haven a nejzazší výběžky Walesu, je obyčejně dosti krušné. Ovšem jsme téměř už v polovici cesty, ale proto cestující nezakoušejí méně ještě půl dne. Tentokrát se mohli domnívat, že dělají výlet pro zábavu na klidných vodách Lomondského jezera nebo jezera Katrine v zemi Rob Roye ve Skotsku.

Pan Horatio Patlerson neonemocněl v průplavu St. George a vyvozoval z toho nejpříznivější věštby do budoucna. Podle jeho slov ostatně muž dobré tělesné konstituce, opatrný a energický se nemá co obávat mořské nemoci.

„Je to otázka vůle,“ opakoval, „nic jiného!“

Za těchto dobrých tělesných i duševních podmínek tedy mentor a vyznamenaní dorazili do queenstownského přístavu. Pravděpodobně nebudou mít kdy prohlédnout si Queenstown právě jako York, jeho mateřské město.

Jak lze pochopit, pociťovali všichni co nejživější touhu být už na Alertu , vkročit na loď pro ně najatou - takřka zábavní jachtu obsadit každý svou kajutu, procházet se od předního kastelu po kastel zadní, přijít do styku s kapitánem Paxtonem a jeho mužstvem, poprvé pojíst u stolu v salonu, být přítomen všem pracím při odplutí, jichž se sami zúčastní, bude-li třeba.

O toulkách queenstownskými ulicemi tedy nebylo ani řeči a kdyby Alert kotvil v přístavu, byli by se na něho pan Patterson a jeho mladí druhové ihned odebrali. Nuže, bylo pozdě, bezmála devět večer. Zítra se odeberou do Farmarského zálivu.

V tom bylo malé zklamání, neboť všichni doufali, že stráví tuto první noc na lodi, zalezli do svých loží, nastavených nad sebou „jako zásuvky prádelníku“, jak říkal Tony  Renault, a jaká je to rozkoš, spát v těchto zásuvkách!

Ale bylo nutné vstup na loď odložit na zítřek.

Nicméně hned ten večer si najali Louis Clodion a John Howard v přístavu námořníka, který přislíbil, že je ve svém člunu dopraví ke kotvišti Alerta . Na otázky, které mu položili, vysvětlil poloh\i Farmarského zálivu u vchodu do zátoky, vzdáleného asi dvě míle. Kdyby byli chtěli, byli by je tam dopravili hned po příchodu a nejnetrpělivější jevili ochotu přijmout tento návrh. Noční projížďka zátokou za této teplé a klidné pohody mohla být jen velmi příjemná.

Pan Patterson nemyslel, že by k tomu měl dát svolení. Neopozdí se, představí-li se kapitánovi Paxtonovi zítra, neboť odjezd byl stanoven na 30. června. Zcela jistě nejsou vyznamenaní očekáváni dříve.

Pak míjel večer... Na queenstownských věžích bilo deset hodin... Nebylo pochyb, že kapitán Paxton a jeho mužstvo už spí... Nač je probouzet?

„Eh,“ zvolal Tony  Renault, „kdybychom byli na lodi, možná, že by Alert ještě tuto noc zvedl kotvy?...“

„Nevěřte tomu, mladý pane,“ prohlásil námořník. „Je nemožné odplout a kdo ví, nepotrvá-li bezvětří ještě několik dní...“ „Myslíte, pane námořníku?...“ otázal se pan Patterson.

„Je možné se toho obávat...“

„Nuže, v tom případě,“ pokračoval pan Patterson, „by snad bylo lepší ubytovat se v některém hotelu v Yorku nebo v Queenstownu až do chvíle, kdy příznivý vítr nadme naše plachty...“

„Oh, pane Pattersone... pane Pattersone!...“ zvolali Magnus Anders a někteří jiní, kteří nemohli potlačit záchvat zklamání.

„Ale... drazí studenti...“

Vznikl spor a výsledkem sporu bylo, že se půjde na noc do hotelu a že hned za úsvitu, za odlivu, dopraví najatý člun cestující do Farmarského zálivu.

Pan Patterson přitom uvažoval zcela přirozeně jako hospodář, že ubytováním na lodi odpadnou výlohy v hotelu, a to už stálo za námahu. Mimo to jim nic nebude bránit, aby se vrátili do Queenstownu a do Yorku, bude-li se muset vyplutí o několik dní odložit pro nedostatek větru.

Pan Patterson a vyznamenaní se tedy dali zavézt do hotelu, stojícího na nábřeží. Ulehli, usnuli zdravým spánkem a následující den po první snídani, čaji a sucharech, nasedli do člunu, který je měl dopravit na Alerta .

Jak se pamatujeme, rozptýlila se v té chvíli mlha. Proto, jakmile urazil člun míli, objevil se Farmarský záliv za předhořím, které jej vroubilo na severu.

„ Alert !...“ zvolal Tony  Renault a ukázal na jedinou loď, která tam kotvila.

„Ano, mladý pane, Alert ...“ odpověděl patron člunu. „Hezká loď, ujišťuji vás!...“

„Znáte kapitána Paxtona?...“ zeptal se Louis Clodion.

„Neznám ho a zřídka přišel na zem. Platí však za výtečného námořníka a má dobré mužstvo.“

„Jaký je to krásný trojstěžník!...“ zvolal Tony  Renault a jeho přítel Magnus Anders velice sdílel jeho obdiv.

„To je hotová jachta!“ řekl Roger Hinsdale, jehož samolibosti lichotilo, že jim paní Kathleen Seymourová dala k dispozici tuto nádhernou loď.

Za čtvrt hodiny potom přistál člun u Alerta u spodu žebříku na pravém boku.

Jak známo, jak bylo stanoveno, zůstali patron a oba jeho lidé ve člunu, který pak ihned zamířil zpět do přístavu.

Je také známo, za jakých podmínek proběhlo představení, jak přijal Hany Markel cestující pod jménem kapitána Paxtona. Potom John Carpenter jako lodní mistr nabídl své služby a pozval cestující, aby ho následovali do připravených kajut.

Dříve však měl pan Patterson za svoji povinnost rozplývat se v nových poklonách na adresu kapitána. Blahopřál si, že paní Kathleen Seymourová svěřila osud jeho hloučku výletníků tak distinguovanému veliteli s tak výtečnou pověstí v námořním světě... Protože se odvažují šlapat po klíně Tethydy, vystavují se zajisté určitému nebezpečí... Ale s kapitánem Paxtonem na tak dobré lodi, jako je Alert , s tak zkušeným mužstvem bude možné vzdorovat Neptunovu hněvu...

Harry Markel zůstal chladný a lhostejný vůči tomuto přívalu gratulací. Odpověděl pouze, že jeho lidé a on se co nejvíce přičiní, aby cestující Alerta byli na této cestě úplně spokojeni.

A nyní šlo o prohlídku lodi „ode dna podpalubí až po vrchol stěžňů“, jak opakoval Tony  Renault.

Že to tyto mladé chlapce navýsost zajímalo, tomu se není co divit. Cožpak to nebylo jejich obydlí, plující město, které jim bylo vyhlédnuto na dobu tří měsíců?... Cožpak to nebyla jakoby část Antilian Schooll, odtržená od Spojeného království, kterou měli obývat při této cestě?...

Především navštívili salon pod vrchní palubou, kde se mělo společně jíst, se stolem, opatřeným proti kymácení, uprostřed, s lavicemi pohyblivých opěradel, s lampami, náležitě zavěšenými, s různým náčiním, připevněným zčásti na zadní stěžeň, procházející stolem, se zamřížovaným světlíkem, jímž hojně proudilo zvenčí světlo, se spižírnou, v níž příbory, karafy, sklenice a jiné předměty byly zabezpečeny proti houpání a kymácení.

Pak se vpředu po obou stranách otvíraly kajuty cestujících, vybavené postelemi, toaletními stolky, malými skříněmi a osvětlené světlíkem s čočkovitým sklem, zejícím ve stěnách paluby. V těchto kajutách budou stipendisté umístěni podle národnosti: - vlevo Hubert Perkins a John Howard v první, Roger Hinsdale sám v druhé, Louis Clodion a Tony  Renault v třetí; - vpravo Niels Harboe a Axel Wickborn ve čtvrté, v páté Albert Leuwen a v šesté Magnus Anders.

Pokud se týká kabiny, vyhrazené panu Horatiovi Pattersonovi, která tvořila protějšek ke kapitánově kajutě, když se vstoupilo do salonu, vpravo, ta hleděla na vrchní palubu a byla trochu prostornější nežli kajuty jeho mladých svěřenců. Přesně vzato se mohl považovat za prvního důstojníka Alerta a byl by měl právo nosit dva prýmky na rukávech.

Je samozřejmé, že předvídavá paní Kathleen Seymourová nezapomněla na nic z toho, co mohlo zabezpečit pohodlí a zdraví mladých Antilanů. Nebylo sice na lodi lékaře, ale opravdu se nemuseli obávat nemoci nebo nějaké vážné nehody za této plavby. Mentor dovedl potlačit nerozum nejodvážnějších ze svého hloučku. Nicméně byla lékárna Alerta hojně zásobena běžnými medikamenty. A pak v případě nepohody, větrů a vichřic, by se mohli cestující obléci za lodníky. V kajutách nescházely kapuce, pláště a spodky z voskovaného plátna.

Není divu, že Tony  Renault a někteří jiní se chtěli „přelodničit“, jakmile přišli na loď. Pokud se týkalo pana Horatia Pattersona, věrného klobouku vysokého tvaru, věrného černému, šosatému kabátu, věrného bílému nákrčníku, ten by považoval za nedůstojné svého postavení a své vážnosti obléci námořnickou kazajku a pokrýt si hlavu tradiční čepicí.

Ostatně nebylo třeba měnit něco na svých zvycích za této klidné pohody, na pokojných vlnách této Yorské zátoky, kdy trojstěžník necítil ani vlnění. Kdyby se pan Patterson nacházel u něho, nebylo by se mu ani zdálo, že opustil svůj byt v Antilian School. Možná dokonce, že neviděl ani veliký rozdíl mezi Farmarským zálivem a Oxford Street mimo toho, že zde bylo méně pasátů.

Když prohlédli salon a uložili vaky na svá místa v každé kajutě, začala prohlídka lodi, při níž je vodil John Carpenter, a přitom odpovídal na všechny otázky, které mu dávali zvláště Tony  Renault a Magnáš Anders. Na vrchní palubě si s krajní pozorností všimli kormidelního kola a budky a bezpochyby tyto příští námořníky svrběla ruka, aby se chopili kormidla, zatočili lodí na severoseverovýchod nebo jihojihozápad. Když sestoupili na palubu, přešli ji chlapci, pozorujíce oba čluny, zavěšené ve svých ložiskách, a jolu, vytahovanou na záď. Za předním stěžněm byla kuchyně, v níž se už vařila snídaně za řízení Ranyaha Cogha, kterému pan Horatio Patterson učinil poklonu pro jeho krásný africký typ. Konečně přišla místnost pro mužstvo, jejíž obyvatelé nevzbuzovali nedůvěru, přední kastel, kotevní kotouč, jedna z kotev, spočívající ve svém ložisku na pravém boku, zatímco kotva na levém boku byla spuštěna - to všechno vzbudilo pozornost této zvědavé mládeže.

Aby se skončila prohlídka lodi, zbývalo navštívit podlodí.

Nepřekvapí vás, že se pan Patterson neodvážil následovat své chovance do těchto tmavých hlubin lodi. V skutku, nevedlo tam schodiště, nýbrž jen zářezy po délce palubních podpěr, do nichž bylo nutné stavět nohu. Neodvážil se tam, právě jako by se neodvážil vylézat na stožáry, šplhat se do košů a na ráhna hlavního nebo předního stěžně. Ale chlapci se rychle vrhli do nitra Alerta , kde byl náklad nahrazen litinovými pruty, jež zabezpečovaly stabilitu lodi. Podpalubí sahalo od přídě, spojené žebříkem s místností pro mužstvo, po záď, kde je tlustá kovová stěna dělila od spižírny, umístěné pod vrchní palubou. Byly tam záložní plachty, lana, ráhna, a také určitý počet beden konzerv, soudků vína a pálenky, pytlů mouky. Alert byl opravdu zásoben, jakoby měl vykonat cestu kolem světa.

Když tato prohlídka byla skončena, vystoupili všichni opět nahoru a připojili se na vrchní palubě k mentorovi a kapitánovi. Oba hovořili o tom a onom, pan Patterson se svou obvyklou mnohomluvností, Harry Markel  odpovídajíce krátce. Byl to bezpochyby řádný námořník, ale rozhodně málo sdílný.

A pak si začal Tony  Renault prohlížet budku, obsahující kompas, ohmatávat kormidelní kolo, pohybovat jím tím a oním směrem, jak dělává kormidelník a nakonec řekl:

„Kapitáne... dovolíte nám občas... řídit trochu kolo..., bude-1i pěkně...“

„Eh,“ řekl mentor, „nevím, zda by to bylo rozumné...“

„Buďte klidný, pane Pattersone, neutopíme vás!“ prohlásil Tony  Renault.

Harry Markel  zůstal na tom, že učinil přisvědčující posunek.

Na co myslel tento muž?... Vplížila se mu do duše soustrast při pohledu na tyto mladé chlapce, tak šťastné, tak veselé nad tím, že vstoupili na Alberta?... Ne, příští noc nikdo z nich u něho nenajde milost!

V tom zazněl na přídi lodě zvon. Jeden z lodníků právě oznámil čtyřmi údery jedenáctou hodinu.

„Zvoní ke snídani,“ řekl Louis Clodion.

„Nuže, vzdáme jí čest,“ odpověděl pan Horatio Patterson.

„Jsem hladový jako vlk...“

„Jako mořský vlk,“ doložil Tony  Renault.

„Lupus maritimus,“ přeložil pan Patterson.

Byla to skutečně hodina snídaně a Harry Markel  se omluvil, že při ní nebude předsedat, protože má ve zvyku jíst ve své kajutě.

Ke snídani bylo prostřeno v saloně a každý tam našel své místo u stolu. Vejce, studené maso, čerstvé ryby, suchary, čaj, to vše bylo výtečné. Ostatně tyto mladé žaludky, vyhladovělé ranní procházkou, nebyly vybíravé a nutno přiznat, že pan Patterson snědl dvakrát více, nežli by byl snědl v Antilian School.

Po snídani se všichni přidružili k Harrymu Markelovi na vrchní palubě.

A jak se domluvili, zeptal se ho Louis Clodion:

„Kapitáne, myslíte, že budete brzy moci rozvinout plachty?...“ „Jakmile se zvedne vítr,“ odpověděl Harry Markel, který tušil účel otázky, „a to se může stát každou chvíli.“

„A... pokud bude nepříznivý?...“ poznamenal pan Horatio Patterson.

„To nám nezabrání, abychom zvedli kotvy a vypluli. Potřebujeme vítr, ať už vane odkudkoliv...“

„Ano...“ zvolal Tony  Renault, „bude se lavírovat.“

„Co možná nejpřesněji...“ připojil Magnus Anders.

„Jak říkáte, pánové,“ odpověděl Harry Markel.

A vskutku, existuje snad hezčí pohled nežli na loď, která zachycuje vítr s lanovím zprava, nebo zleva, se všemi rozvinutými plachtami?

„Vůbec, kapitáne,“ otázal se Niels Harboe, „lze mít za to, že vítr opět povstane...“

„Odpoledne?...“ připojil John Howard.

„Doufám v to,“ odpověděl Harry Markel.  „Téměř šedesát hodin už trvá toto bezvětří a jistě už přestane.“

„Kapitáne,“ otázal se Roger Hinsda1e, „rádi bychom se dozvěděli, jestli je nějaká vyhlídka, že Alert odpluje dnes...“

„Opakuji vám, pánové, že by mne to nikterak nepřekvapilo, neboť tlakoměr poněkud klesl... nicméně to však nemohu tvrdit...“

„V tom případě,“ řekl Louis Clodion, „bychom snad mohli odpoledne strávit na zemi?“

„Ano... ano!“ ... opakovali společně všichni jeho druhové.

Nuže, právě na tento návrh nechtěl Harry Markel  přistoupit. Nikdy nepustí na zem nikoho ani z cestujících, ani z mužstva. Znesnadňovalo by to už tak nebezpečnou situaci.

A pak začal pan Horatio Patterson podporovat žádost velmi vhodnými citáty. Jeho mladí společníci a on neznají ani York... ani Queenstown... Nemohli si včera tato dvě města prohlédnout... Řekli jim, že jejich okolí je velmi zajímavé... zvláště vesnice Blarney, která dala jméno irským gaskoňádám... pak zámek, kde jeden kámen, jak se vypravuje, navždy poplete ty, kdož se k němu přiblíží rty...

Lze pochopit, že všichni podporovali pana Pattersona. Za půl hodiny je jeden z člunů Alerta se dvěma lodníky dopraví do přístavu a slibovali, že se do večera vrátí.

„Poslyšte, kapitáne,“ pokračoval pan Patterson, „na pána po Bohu se obracíme se svou prosbou...“

„Milerád bych svolil,“ odpověděl Harry Markel  trochu drsným tónem. „Ale nemohu... Dnes máme den, určený k odplutí... I když bude vítr sebemenší, nebo dokonce žádný, až nastane odliv, doufám, že vyplujeme z Yorské zátoky...“

„Ale,“ poznamenal Louis Clodion, „co když nebudeme moci plout, až se ocitneme venku?...“

„Zakotvíme nablízku země, abychom se uchránili před příbojem,“ odpověděl Harry Markel, „a Alert aspoň bude venku z Farmarského zálivu... Zvedne-li se vítr, jak si myslím, najdeme jej spíše na moři, nežli v tomto zálivu, který je velmi krytý...“

Tyto důvody byly dost závažné a celkem bylo nutno dát kapitánovi za pravdu.

„Prosím vás tedy, pánové,“ připojil, „abyste se zřekli svého úmyslu odebrat se na pevninu... znamenalo by to možná nebezpečí, že propásneme odliv.“

„Dobrá, kapitáne,“ odpověděl pan Patterson, „nebudeme už naléhat.“

Chlapci se brzy rozhodli. Ostatně aspoň dvěma z nich nezáleželo na tom, aby se odebrali na zem. Byli to, jak uhodnete, Magnus Anders a Tony Renault. Těm stačilo k radosti, že jsou na lodi. Když vstoupili na Alerta , hodlali vystoupit teprve v některém přístavu na Antilách.

Aby se tak zvedl vítr, zatím co by si jejich druhové prohlíželi York nebo Queenstown, a loď nemohla odplout, protože by se její cestující dosud nevrátili!... A kdo ví, zda by delší opoždění neohrozilo celou cestu?...

A co by řekla paní Kathleen Seymourová?... A co by si pomyslel ředitel Antilian School?... A jakou zodpovědnost by měl mentor, který pochopil všechnu tíhu těchto důvodů!...

Otázka byla rozhodnuta: zůstane se na lodi. Potom v rozmluvě, v níž pokračovali a na níž nemohl Harry Markel  odepřít účast, hovořili o cestě. Roger Hinsdale se otázal, zdali už někdy Alert vykonal cestu z Anglie na Antily.

„Ne, pane,“ odpověděl Harry Markel.  „Naše loď dosud vykonala jen dvě plavby do Indického oceánu.“

„Ale vy, kapitáne,“ zeptal se Hubert Perkins, „znáte Antily?“ „Neznám je.“

„Potom,“ poznamenal pan Horatio Patterson, „může námořník jít vším právem tam, kde nikdy nebyl...“

„Ano,“ zvolal Tony Renault, „ale s očima zavřenýma...“

„Ne,“ odpověděl Harry Markel , „s očima otevřenýma, konaje svá pozorování, radíce se s mapami, stanovíce směr...“

„A uvidíme to všechno?...“ otázal se Magnus Anders.

„To všechno, ale s tou podmínkou, že budeme na moři a ne hnít v nějaké zátoce!“

Louis Clodion a jeho druhové se tedy odevzdali osudu. Ostatně z toho, že měli strávit celý den na Alertu , aniž by obdrželi povolení vystoupit, není třeba vyvozovat, že by se jim ten den měl zdát dlouhý. Nenapadlo by je ani dát se dopravit na okolní břehy- což by byl Harry Markel  bezpochyby dovolil, neboť v tom pro něj nespočívalo žádné nebezpečí. Posedět si na lavicích na vrchní palubě, pohoupat se v rocking-chairs, procházet se po palubě, vystoupit do košů nebo na ráhna - cožpak to všechno nepostačí na vyplnění odpoledne, aniž by se na okamžik nudili?...

A pak, ačkoliv bylo v Yorské zátoce bezvětří, nicméně v ní vládl jistý ruch. Přístavní ruch v Queenstownu neutrpěl tím, že vítr se ustavičně nezvedal. Proto byla kukátka a ctihodný dalekohled pana Horatia Pattersona dlouhý dvě stopy a čtyři palce ustavičně v činnosti. Neušel jim žádný z přejíždějících člunů, lovících v zátoce, parních šalup, obstarávajících pobřežní službu, tugů, které vláčely plachetní lodě, spěchající ven, transatlantických parníků a jiných, jež pluly do přístavu nebo z něho a jichž se každodenně vystřídalo veliké množství v Yorské zátoce.

Ostatně po obědě v pět hodin, který se vyrovnal snídani a při němž mentor skládal Ranyahu Coghovi zcela zasloužené poklony, vystoupili cestující na vrchní palubu a tam jim Harry Markel  oznámil, že ze země začíná vanout vítr. Vydrží-li ještě hodinu, pravděpodobně se vypluje.

Posuďte, zdali byla tato zpráva přijata radostně!

Opravdu, na severovýchodě se ukazovaly mraky, které umožňovaly

očekávat změnu počasí. Přicházely ovšem ze země a bylo by bývalo lepší, kdyby přicházely ze širého moře. Ale konečně mohl Alertopustit své kotviště a jakmile bude za Roche Point, budou jednat podle okolností.

„Všichni na palubu,“ velel Harry Markel, „a proveďte přípravy ke zvednutí kotev!“

Několik mužů přistoupilo ke kotevnímu kotouči. Chlapci jim chtěli pomoci. Zatím byly uvolněny plachty a vytáhnuta ráhna. Potom, když byl kotevní řetěz napjat a kotva vystupovala nahoru, zachytil trojstěžník vítr svou přední plachtou, plachtami příďovými, košovými a brigantinou a za několik okamžiků obepluli nejzazší výběžek Farmarského zálivu.

A mezi posledními zprávami večerní listy ohlásily, že trojstěžník Alert s kapitánem Paxtonem, majíce na palubě vyznamenané ze soutěže v Antilian School, odplul na Antily.

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.