image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, VI. KAPITOLA Trojstěžník Alert

VI. KAPITOLA

Trojstěžník Alert

Trojstěžník Alert o čtyřech stech padesáti tunách, vzniklý, jak bylo řečeno, v loděnici v Birkenheadu, obitý mědí, zapsaný pod číslem 1 v Bureau Veritas a nesoucí britskou vlajku, se chystal vyplout na svou třetí cestu.

Když na prvních dvou plavbách přeplul Atlantický oceán, obeplul Afriku, putoval Indickým oceánem, hodlal tentokrát zamířit rovnou na jihozápad, k Antilám, na účet paní Kathleen Seymourové.

Alert , dobré plavidlo, mající dobré plachtoví a pozoruhodné vlastnosti clipperů (rychlá obchodní loď), jež mají za všech okolností vysokou rychlost, nebude potřebovat ani tři týdny, aby urazil vzdálenost mezi Irskem a Antilami, nezpozdí-li jej bezvětří.

Hned na první cestě měl Alert za velitele kapitána Paxtona, prvním důstojníkem byl poručík Davis, mužstvo mělo devět lidí, kteří stačili k obsluze lodi o této nosnosti. Při druhé plavbě, z Liverpoolu do Kalkaty, nenastala v personálu žádná změna: stejní důstojníci, stejní lodníci. Takový byl a takový bude i pro tuto cestu z Evropy do Ameriky. Všechna důvěra patřila tomuto kapitánovi Paxtonovi, výtečnému námořníkovi, svědomitému a rozumnému, o němž dostala paní Kathleen Seymourová nejpříznivější informace. Mladí studenti a jejich mentor měli na Alertovi najít pro tuto plavbu veškeré pohodlí a rovněž naprostou bezpečnost, jakou si jen jejich rodiny mohly přát. Cesta tam a zpět měla být vykonána za krásné pohody a nepřítomnost devíti chovanců Antilian School neměla trvat déle než tři a půl měsíce...

Bohužel Alertu už nevelel kapitán Paxton. Jeho mužstvo bylo právě povražděno na kotvišti ve Farmarském zálivu. Loď byla v rukou pirátů z Halifaxu .

Za prvních denních svitů si Harry Markel a John Carpenter dopodrobna prohlédli loď, jejímiž pány se stali. Na první pohled poznali její výtečné vlastnosti: štíhlost tvarů, výtečné prohnutí vodní čáry, zvýšení přídě, výšku stěžňoví, bohaté zkřížení ráhen, hloubku čáry ponoru, která umožňovala rozvinout velikou plochu plachet. Kdyby byla vyplula včera v devět hodin večer, jistě by byla za noc i za malého větru proplula průplavem St. George a na úsvitu by se nacházela asi třicet mil od irského pobřeží.

Za svítání se objevila obloha pokrytá nízkými mraky či spíše mlhami, které by i slabý vítr rozehnal za několik minut. Páry a voda splývaly ani ne tři uzly od Alerta . Rozplyne-li se tato vlhká mlha bez větru, až nabude slunce větší síly, bylo pochybné. Ostatně, protože odplout nebylo možné, musel být Harry Markel rád, že mlha činila loď na jejím stanovišti neviditelnou.

Nestalo se to. K sedmé hodině, aniž by byl patrný vánek ze země nebo z moře, začaly se páry trhat vlivem slunečních paprsků, což věstilo teplý den, který vítr nebude ochlazovat. Brzy se po celé zátoce vyjasnilo.

Dvě míle od Farmarského zálivu se objevilo celé panorama queenstownského přístavu a potom o něco dál první domy města. Před přístavem bylo vidět množství plachetnic, zakotvených tu a tam většina z nich nemohla pro nedostatek větru odplout.

Pokud mizel Alert v mlhách, nevydávali se Harry Markel a jeho kumpáni žádnému nebezpečí, když byli na lodi. Když se však mlhy začaly rozptylovat, nebylo snad rozumné vystoupit z lodi a uchýlit se na zem?... Cožpak neměli za hodinu nebo za dvě být na Alertu přijati cestující, kteří podle včerejších zpráv dorazili do Queenstownu?... Ale kdyby vystoupili na pevninu v pozadí Farmarského zálivu, měli by pak kdy pustit se do kraje?...

John Carpenter, Corty a ostatní stáli v tu chvíli kolem Harryho Markela, čekajíce jen na rozkaz, aby naložili zásoby do člunu. Několika rázy vesel by dorazili k písčitému břehu v pozadí zálivu.

Ale na otázku lodního mistra Harry Markel pouze odvětil: „Jsme na lodi, zůstaňme na ní!...“

Protože mu důvěřovali, jeho lidé se dále nevyptávali. Harry Markel měl bezpochyby své důvody, aby takto mluvil.

Zatím zátoka do jisté míry oživla. Několik parníků se chystalo zvednout kotvy. Pět nebo šest parních šalup plulo od jednoho k druhému, vracelo se do přístavu nebo plulo z něho, zanechávajíce za sebou dlouhou zpěněnou brázdu... Žádná ostatně nemířila do Farmarského zálivu. Alert se tedy neměl čeho obávat.

K osmé hodině bylo ovšem nutné být na stráži.

Jakýsi parník vplul právě do zátoky a činil obraty u ústí Farmářského zálivu. Najednou zahnul vpravo, jakoby hledal kotviště nedaleko Alerta . Hodlal ten parník v těchto místech zakotvit, místo aby se odebral ke queenstownskému můstku a hodlal se pouze zastavit na několik hodin nebo několik dní?... Čluny z přístavu by k němu zajisté brzy přirazily a toto přejíždění by mohlo mít pro Harryho Markela a jeho kumpány neblahé následky.

Zmíněná loď s britskou vlajkou na kormě byla jedním z oněch velikých cargo-boats (nákladní loď), jež zavezly do anglických osad uhlí a vracejí se s nákladem obilí nebo niklu.

Ale minula výběžek zálivu a plula už jen mírnou rychlostí. Harry Markel se v duchu tázal, nezastaví-li se nebo zda manévruje, aby zahnula do Farmarského zálivu.

Concordia - brzy bylo možné velice dobře rozeznat její jméno - se zřejmě nesnažila dostat se rovnou do queenstownského přístavu. Naopak, přiblížila se k Alertovi a zastavila ani ne půl uzlu od něho. Nic však nevěstilo, že by činila nějaké přípravy k zakotvení v těchto místech.

Co chce kapitán Concordie ?... Proč tento manévr?... Poznal Alerta, přečetl jeho jméno na štítu přídě?... Měl snad styky s kapitánem Paxtonem a přeje si s ním pohovořit?... Spustí jeden ze svých člunů na moře a přijde na palubu trojstěžníku?...

Lze si snadno pomyslet, jaký nepokoj se zmocnil Harryho Markela, Johna Carpentera, Cortyho a jejich společníků. Bylo by rozhodně lepší v noci opustit loď, protože nemohla vyplout, rozptýlit se po kraji, dostat se do některé části hrabství, bezpečnější než okolí Queenstownu, kde asi strážníci pátrali po uprchlících.

Nyní už bylo příliš pozdě.

Nicméně Harry Markel se držel, neukazujíce se z opatrnosti na vrchní palubě, u dveří do salonu, aby byl kryt okřídlím.

V tu chvíli zavolal na Alerta jeden z lodníků Concordie :

„Ohé...vy tam na Alertu !… Je na lodi kapitán?..“

Harry Markel s odpovědí na tuto otázku nespěchal. Nebylo pochyb, že Concordia má co jednat s kapitánem Paxtonem.

Avšak téměř hned po té byla poslána hlásnou troubou tato otázka: „Kdo velí na Alertu ?...“

Zřejmě znali jen jméno trojstěžníku a nevěděli, kdo na něm velí. Harry Markel se tedy mohl do jisté míry upokojit. Protože by se dlouhé mlčení mohlo zdát podezřelé, otázal se sám, když vystoupil na vrchní palubu:

„Kdo velí na Concordii ?...“

„Kapitán James Brown!“ odpověděl důstojník, který stál na můstku, a bylo možné ho poznat podle uniformy.

„Co chce kapitán James Brown?...“ zeptal se Harry Markel. „Nevíte, kolik stojí v Yorku nikl, hodně nebo málo?...“

„Řekni mu, že málo a půjde...“ našeptával Corty.

„Málo,“ odpověděl Harry Markel.

„Jak? ...“

„Tři šilinky šest pencí...“ napověděl Cortyo

„Tři šilinky šest pencí...“ opáčil Harry Markel.

„Pak se nedá nic dělat,“ řekl James Brown. „Díky, kapitáne...“ „K službám!“

„Nemáte komise pro Liverpool? ...“

„Ne.“

„Šťastnou cestu Alertovi !“

„Šťastnou cestu Concordii !“

Když obdržel tyto informace - lze usoudit, že jim věřil - zamanévroval parník tak, aby se dostal z Farmarského zálivu. Jakmile byl za výběžkem, přidal rychlost, obrátil se na severovýchod a zamířil k Liverpoolu.

John Carpenter učinil v té chvíli zcela přirozenou poznámku: „Na poděkovanou za to, že jsme ho tak přesně informovali o kurzu niklu, nás měl kapitán Concordie vzít do vleku a pomoci nám z této zlořečené zátoky!“

Ostatně i kdyby se zvedl vítr, bylo by příliš pozdě, než aby ho využili. Veliký ruch panoval nyní mezi Queenstownem a hrdlem. Rybářské bárky křižovaly a některé se chystaly rozestřít sítě za výběžkem, několik uzlů od lodi. Proto se Harry Markel a jeho kumpáni z opatrnosti moc neukazovali. Kdyby byl však Alert odplul před příchodem svých cestujících, kteří byli očekáváni každou hodinu, byl by se ten nevysvětlitelný odjezd zdál podezřelý. Lepší bylo nevydávat se na cestu, než nastane noc, připustí-li se ovšem, že to bude možné.

Jak viděli, byla situace stále velmi znepokojivá, blížila se chvíle, kdy se mentor a jeho mladí spolucestující měli odebrat na palubu Alerta .

Nezapomínejme, že odjezd byl paní Kathleen Seymourovou v souhlasu s ředitelem Antilian School stanoven na 30. června. Nuže, bylo 30. června. Když pan Patterson dorazil včera večer, nebude se asi chtít opozdit ani o hodinu. Jako puntičkářský a přesný muž si nedovolí ani navštívit York nebo Queenstown, ačkoliv nezná žádné z obou měst. Po dobře strávené noci, za níž se zotavil po únavě z cesty, vstane, vzbudí všechny své svěřence, odebere se do přístavu, tam se dozví, kde kotví Alert a nějaký člun se nabídne, že ho k němu dopraví.

Tyto myšlenky napadaly Harryho Markela, ačkoliv nevěděl, jaký člověk pan Patterson je. Dával pozor, aby se neobjevil na horní palubě, z obavy, že by ho spatřili rybáři a bez ustání bedlivě pozoroval zátoku. Jedním z oken salonu na přídi zase Corty s dalekohledem u očí pozoroval veškerý ruch, panující v přístavu, jehož nábřeží a domy na tuto vzdálenost dvou mil rozeznával docela zřetelně. Obloha se vskutku velmi vyjasnila. Slunce vystupovalo nad velmi jasný obzor, jehož poslední mlhy rozptýlilo. Ale ani zdání po větru, dokonce ani na širém moři, a signály semaforů (vysoká tyč nebo stožár s pohyblivými rameny, jejichž polohou se dávají různé signály) oznamovaly na moři naprostý klid.

„Rozhodně,“ zvolal John Carpenter, „vězení za vězení a queenstownské bylo ještě lepší! ... Aspoň jsme mohli odtamtud prchnout... Kdežto zde...“

„Počkej,“ odpověděl mu Harry Markel.

Krátce před půl jedenáctou se objevil Corty na prahu vrchní paluby a řekl:

„Zdá se mi, že jsem spatřil člun s asi deseti lidmi, který právě opustil přístav...“

„Je to asi člun, který nám přiváží cestující!“ zvolal lodní mistr.

Harry Markel a on se ihned vrátili do salonu a namířili dalekohledy na loďku, kterou oznámil Corty.

Brzy nebylo pochyb, že tato loďka míří k Alertu , podporována odlivem. U vesel byli dva lodníci a třetí byl u kormidla. Uprostřed a na zádi sedělo asi deset osob a mezi nimi bylo možné rozeznat jisté množství balíků a vaků.

Dalo se předpokládat, že jsou to cestující Alerta , ubírající se na loď. Byl to vskutku rozhodný okamžik a možná, že se blížilo zhroucení lešení, postaveného Harrym Markelem.

Všechno ostatně spočívalo na okolnosti, zná-li pan Patterson nebo některý z chlapců kapitána Paxtona. To se však zdálo aspoň velmi pravděpodobné a na této pravděpodobnosti založil Harry Markel provedení svého plánu. Ale cožpak nebylo možné, že kapitána z Alerta znali přístavní lodníci, kteří veslovali na loďce a co ti by řekli, až by se on, Harry Markel, představil místo zmíněného Paxtona?...

Je však třeba poznamenat, že Alert se v queenstownském přístavu, či spíše v Yorské zátoce, zastavil poprvé. Že se jeho kapitán odebral na zemi, aby splnil formality, uložené každé lodi při příjezdu a odjezdu, o tom nebylo pochyb. Ale bez přílišného přehánění se dalo připustit, že ho lodníci z loďky v Queenstownu nepotkali.

„V každém případě,“ řekl John Carpenter, ukončujíce rozmluvu o tomto tématu, kterou právě měl se svými kumpány, „nepusťme tyto lidi na loď...“

„To bude nejmoudřejší...“ prohlásil Corty. „Přiložíme ruku k dílu a přestěhujeme zavazadla.“

„Na svá místa!“ velel Harry Markel.

A především byl tak opatrný, že nechal zmizet člun, kterého se včera zmocnili, aby se dostali do Farmarské zátoky. Čluny Alerta jim postačí, budou-li chtít prchnout. Několika ranami seker člun prorazili a ten se potopil.

Pak se Corty odebral na příď, připraven hodit lano, jakmile člun přirazí.

„Nuže,“ řekl John Carpenter Harrymu Markelovi, „podstoupíme nebezpečí...“

„Už jsme podstoupili a ještě podstoupíme mnoho jiných, Johne!“

„A vždy jsme z nich vyvázli, Harry!... Ovšem, dvakrát člověka nepověsí... Dost je už na jednom pověšení!“

Zatím se blížil člun, který se zatím držel v malé vzdálenosti od břehu, tak, aby minul výběžek kryjící Farmarský záliv. Byl už jen asi sto sáhů odtud. Bylo zřetelně vidět cestující.

Otázka tedy bude rozluštěna za několik okamžiků. Budou-li se věci odvíjet jak si přál, jak Harry Markel doufal, nikdo nepozná, že kapitán Paxton zmizel, a bude jednat podle okolností. Až přivítá stipendisty paní Kathleen Seymourové, jak měli být přivítáni a jak by je byl přivítal kapitán Alerta , ubytuje je, aniž by je napadlo opustit loď.

Skutečně, když uvidí, že trojstěžník nemůže pro nedostatek větru zvednout kotvy, možná, že pan Patterson a chlapci budou žádat, aby byli dopraveni zpět do Queenstownu. Neměli jistě kdy prohlédnout si ani průmyslové město ani námořní město a protože nyní budou mít dost volných chvil, možná, že je to napadne.

Nuže, v tom vězelo skutečné nebezpečí, jemuž bylo nutné se vyhnout. Až dopraví cestující na loď, vrátí se člun, který je přivezl do přístavu a k prohlídce města by je potom musel zavézt jeden z člunů Alerta - člun se dvěma nebo třemi z lidí Harryho Markela.

Nuže, cožpak se nemuseli obávat, že strážníci, kteří marně prohledávali všechny krčmy ve čtvrti, pokračují ve svém pátrání na ulicích a nábřežích... Kdyby byl poznán některý z uprchlíků, bylo by všechno prozrazeno... Parní šalupa by se ihned odebrala do Farmarského zálivu s policejní hlídkou, agenti by se zmocnili Alerta a celá banda by jim padla do rukou...

Proto, až budou cestující na lodi, nedovolí se jim už z ní vystoupit, i kdyby mělo zpoždění trvat několik dní. Ostatně kdo ví, zda hned příští noc se nepodaří Harrymu Markelovi zbavit se jich, jako se zbavil kapitána Paxtona a jeho mužstva?...

Harry Markel pak vydal poslední pokyny. Jeho kumpáni neměli zapomínat: nejsou už mužstvem Halifaxe , uprchlíky z queenstownského vězení... jsou lodníky Alerta - aspoň pro celý tento den. Nechť se, mají na pozoru, aby nepronesli neopatrné slovo, nechť se chovají jako řádní námořníci, nechť si vedou tak, aby dělali čest šlechetné paní Kathleen Seymourové!... Všichni dobře pochopili úlohu, kterou měli hrát.

Zatím až do chvíle, kdy člun opět odrazí, měli rozkaz, aby se co možná nejméně ukazovali... Zůstanou v místnosti... Lodní mistr a Corty postačí k přestěhování zavazadel, k ubytování cestujících.

Pokud se týká snídaně, bude na stůl prostřeno v salonu - bude to dobrá snídaně, kterou dodá kuchyně Alerta. To bude věcí Ranyaha Cogha a ten sliboval, že překvapí svým kuchařským talentem.

Nadešel okamžik jednat tak, jak by jednal kapitán Paxton a jeho mužstvo. Člun byl vzdálen už jen několik sáhů a protože bylo nutné, aby někdo cestující přivítal, přistupoval Harry Markel k žebříku na pravém boku lodi.

Je samozřejmé, že si oblékl uniformu nešťastného kapitána a že všichni jeho kumpáni na sobě měli šaty nalezené v místnosti pro mužstvo.

Na Alerta pak zavolali lodníci z člunu a Corty jim hodil lano, které zachytili hákem a pak omotali na přídi.

Tony Renault a Magnus Anders se po provazovém žebříku vyšvihli jako první a skočili na palubu. Jejich druhové za nimi. Pak byla řada na panu Pattersonovi, jemuž John Corty pomáhal velmi úslužně dostat se na loď.

Ihned bylo postaráno o přeložení zavazadel, obyčejných, nepříliš těžkých vaků, zabírajících málo místa - což bylo dílem několika okamžiků.

Lodníci ze člunu na loď tedy nevystoupili. Protože jim pan Patterson už zaplatil a přidal štědré spropitné, odrazili a zamířili nazpět do přístavu.

V tom okamžiku se korektní mentor uklonil a řekl:

„Kapitán Paxton?...“

„To jsem já, pane,“ odpověděl Harry Markel.

Pan Patterson učinil druhý pozdrav, plný vybrané zdvořilosti a připojil:

„Kapitáne Paxtone, mám čest představit vám chovance Antilian School a ujistit vás svou dokonalou úctou a nejuctivější sympatií...“

„Podepsal Horatio Patterson,“ zašeptal Louisovi Clodionovi do ucha šprýmař Tony Renault a pozdravil se všemi svými pruhy kapitána Alerta .



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

VI. KAPITOLA

Trojstěžník Alert

 

Trojstěžník Alert o čtyřech stech padesáti tunách, vzniklý, jak bylo řečeno, v loděnici v Birkenheadu, obitý mědí, zapsaný pod číslem 1 v Bureau Veritas a nesoucí britskou vlajku, se chystal vyplout na svou třetí cestu.

Když na prvních dvou plavbách přeplul Atlantický oceán, obeplul Afriku, putoval Indickým oceánem, hodlal tentokrát zamířit rovnou na jihozápad, k Antilám, na účet paní Kathleen Seymourové.

Alert , dobré plavidlo, mající dobré plachtoví a pozoruhodné vlastnosti clipperů (rychlá obchodní loď), jež mají za všech okolností vysokou rychlost, nebude potřebovat ani tři týdny, aby urazil vzdálenost mezi Irskem a Antilami, nezpozdí-li jej bezvětří.

Hned na první cestě měl Alert za velitele kapitána Paxtona, prvním důstojníkem byl poručík Davis, mužstvo mělo devět lidí, kteří stačili k obsluze lodi o této nosnosti. Při druhé plavbě, z Liverpoolu do Kalkaty, nenastala v personálu žádná změna: stejní důstojníci, stejní lodníci. Takový byl a takový bude i pro tuto cestu z Evropy do Ameriky. Všechna důvěra patřila tomuto kapitánovi Paxtonovi, výtečnému námořníkovi, svědomitému a rozumnému, o němž dostala paní Kathleen Seymourová nejpříznivější informace. Mladí studenti a jejich mentor měli na Alertovi najít pro tuto plavbu veškeré pohodlí a rovněž naprostou bezpečnost, jakou si jen jejich rodiny mohly přát. Cesta tam a zpět měla být vykonána za krásné pohody a nepřítomnost devíti chovanců Antilian School neměla trvat déle než tři a půl měsíce...

Bohužel Alertu už nevelel kapitán Paxton. Jeho mužstvo bylo právě povražděno na kotvišti ve Farmarském zálivu. Loď byla v rukou pirátů z Halifaxu .

Za prvních denních svitů si Harry Markel  a John Carpenter dopodrobna prohlédli loď, jejímiž pány se stali. Na první pohled poznali její výtečné vlastnosti: štíhlost tvarů, výtečné prohnutí vodní čáry, zvýšení přídě, výšku stěžňoví, bohaté zkřížení ráhen, hloubku čáry ponoru, která umožňovala rozvinout velikou plochu plachet. Kdyby byla vyplula včera v devět hodin večer, jistě by byla za noc i za malého větru proplula průplavem St. George a na úsvitu by se nacházela asi třicet mil od irského pobřeží.          

Za svítání se objevila obloha pokrytá nízkými mraky či spíše mlhami, které by i slabý vítr rozehnal za několik minut. Páry a voda splývaly ani ne tři uzly od Alerta . Rozplyne-li se tato vlhká mlha bez větru, až nabude slunce větší síly, bylo pochybné. Ostatně, protože odplout nebylo možné, musel být Harry Markel  rád, že mlha činila loď na jejím stanovišti neviditelnou.

Nestalo se to. K sedmé hodině, aniž by byl patrný vánek ze země nebo z moře, začaly se páry trhat vlivem slunečních paprsků, což věstilo teplý den, který vítr nebude ochlazovat. Brzy se po celé zátoce vyjasnilo.

Dvě míle od Farmarského zálivu se objevilo celé panorama queenstownského přístavu a potom o něco dál první domy města. Před přístavem bylo vidět množství plachetnic, zakotvených tu a tam většina z nich nemohla pro nedostatek větru odplout.

Pokud mizel Alert v mlhách, nevydávali se Harry Markel  a jeho kumpáni žádnému nebezpečí, když byli na lodi. Když se však mlhy začaly rozptylovat, nebylo snad rozumné vystoupit z lodi a uchýlit se na zem?... Cožpak neměli za hodinu nebo za dvě být na Alertu přijati cestující, kteří podle včerejších zpráv dorazili do Queenstownu?... Ale kdyby vystoupili na pevninu v pozadí Farmarského zálivu, měli by pak kdy pustit se do kraje?...

John Carpenter, Corty a ostatní stáli v tu chvíli kolem Harryho Markela, čekajíce jen na rozkaz, aby naložili zásoby do člunu. Několika rázy vesel by dorazili k písčitému břehu v pozadí zálivu.

Ale na otázku lodního mistra Harry Markel  pouze odvětil: „Jsme na lodi, zůstaňme na ní!...“

Protože mu důvěřovali, jeho lidé se dále nevyptávali. Harry Markel  měl bezpochyby své důvody, aby takto mluvil.

Zatím zátoka do jisté míry oživla. Několik parníků se chystalo zvednout kotvy. Pět nebo šest parních šalup plulo od jednoho k druhému, vracelo se do přístavu nebo plulo z něho, zanechávajíce za sebou dlouhou zpěněnou brázdu... Žádná ostatně nemířila do Farmarského zálivu. Alert se tedy neměl čeho obávat.

K osmé hodině bylo ovšem nutné být na stráži.

Jakýsi parník vplul právě do zátoky a činil obraty u ústí Farmářského zálivu. Najednou zahnul vpravo, jakoby hledal kotviště nedaleko Alerta . Hodlal ten parník v těchto místech zakotvit, místo aby se odebral ke queenstownskému můstku a hodlal se pouze zastavit na několik hodin nebo několik dní?... Čluny z přístavu by k němu zajisté brzy přirazily a toto přejíždění by mohlo mít pro Harryho Markela a jeho kumpány neblahé následky.

Zmíněná loď s britskou vlajkou na kormě byla jedním z oněch velikých cargo-boats (nákladní loď), jež zavezly do anglických osad uhlí a vracejí se s nákladem obilí nebo niklu.

Ale minula výběžek zálivu a plula už jen mírnou rychlostí. Harry Markel  se v duchu tázal, nezastaví-li se nebo zda manévruje, aby zahnula do Farmarského zálivu.

Concordia - brzy bylo možné velice dobře rozeznat její jméno - se zřejmě nesnažila dostat se rovnou do queenstownského přístavu. Naopak, přiblížila se k Alertovi a zastavila ani ne půl uzlu od něho. Nic však nevěstilo, že by činila nějaké přípravy k zakotvení v těchto místech.

Co chce kapitán Concordie ?... Proč tento manévr?... Poznal Alerta, přečetl jeho jméno na štítu přídě?... Měl snad styky s kapitánem Paxtonem a přeje si s ním pohovořit?... Spustí jeden ze svých člunů na moře a přijde na palubu trojstěžníku?...

Lze si snadno pomyslet, jaký nepokoj se zmocnil Harryho Markela, Johna Carpentera, Cortyho a jejich společníků. Bylo by rozhodně lepší v noci opustit loď, protože nemohla vyplout, rozptýlit se po kraji, dostat se do některé části hrabství, bezpečnější než okolí Queenstownu, kde asi strážníci pátrali po uprchlících.

Nyní už bylo příliš pozdě.

Nicméně Harry Markel  se držel, neukazujíce se z opatrnosti na vrchní palubě, u dveří do salonu, aby byl kryt okřídlím.

V tu chvíli zavolal na  Alerta jeden z lodníků Concordie :

„Ohé...vy tam na Alertu !… Je na lodi kapitán?..“

Harry Markel  s odpovědí na tuto otázku nespěchal. Nebylo pochyb, že Concordia má co jednat s kapitánem Paxtonem.

Avšak téměř hned po té byla poslána hlásnou troubou tato otázka: „Kdo velí na Alertu ?...“

Zřejmě znali jen jméno trojstěžníku a nevěděli, kdo na něm velí. Harry Markel  se tedy mohl do jisté míry upokojit. Protože by se dlouhé mlčení mohlo zdát podezřelé, otázal se sám, když vystoupil na vrchní palubu:

„Kdo velí na Concordii ?...“

„Kapitán James Brown!“ odpověděl důstojník, který stál na můstku, a bylo možné ho poznat podle uniformy.

„Co chce kapitán James Brown?...“ zeptal se Harry Markel.  „Nevíte, kolik stojí v Yorku nikl, hodně nebo málo?...“

„Řekni mu, že málo a půjde...“ našeptával Corty.

„Málo,“ odpověděl Harry Markel.

„Jak? ...“

„Tři šilinky šest pencí...“ napověděl Cortyo

„Tři šilinky šest pencí...“ opáčil Harry Markel.

„Pak se nedá nic dělat,“ řekl James Brown. „Díky, kapitáne...“ „K službám!“

„Nemáte komise pro Liverpool? ...“

„Ne.“

„Šťastnou cestu Alertovi !“

„Šťastnou cestu Concordii !“

Když obdržel tyto informace - lze usoudit, že jim věřil - zamanévroval parník tak, aby se dostal z Farmarského zálivu. Jakmile byl za výběžkem, přidal rychlost, obrátil se na severovýchod a zamířil k Liverpoolu.

John Carpenter učinil v té chvíli zcela přirozenou poznámku: „Na poděkovanou za to, že jsme ho tak přesně informovali o kurzu niklu, nás měl kapitán Concordie vzít do vleku a pomoci nám z této zlořečené zátoky!“

Ostatně i kdyby se zvedl vítr, bylo by příliš pozdě, než aby ho využili. Veliký ruch panoval nyní mezi Queenstownem a hrdlem. Rybářské bárky křižovaly a některé se chystaly rozestřít sítě za výběžkem, několik uzlů od lodi. Proto se Harry Markel  a jeho kumpáni z opatrnosti moc neukazovali. Kdyby byl však Alert odplul před příchodem svých cestujících, kteří byli očekáváni každou hodinu, byl by se ten nevysvětlitelný odjezd zdál podezřelý. Lepší bylo nevydávat se na cestu, než nastane noc, připustí-li se ovšem, že to bude možné.

Jak viděli, byla situace stále velmi znepokojivá, blížila se chvíle, kdy se mentor a jeho mladí spolucestující měli odebrat na palubu Alerta .

Nezapomínejme, že odjezd byl paní Kathleen Seymourovou v souhlasu s ředitelem Antilian School stanoven na 30. června. Nuže, bylo 30. června. Když pan Patterson dorazil včera večer, nebude se asi chtít opozdit ani o hodinu. Jako puntičkářský a přesný muž si nedovolí ani navštívit York nebo Queenstown, ačkoliv nezná žádné z obou měst. Po dobře strávené noci, za níž se zotavil po únavě z cesty, vstane, vzbudí všechny své svěřence, odebere se do přístavu, tam se dozví, kde kotví Alert a nějaký člun se nabídne, že ho k němu dopraví.

Tyto myšlenky napadaly Harryho Markela, ačkoliv nevěděl, jaký člověk pan Patterson je. Dával pozor, aby se neobjevil na horní palubě, z obavy, že by ho spatřili rybáři a bez ustání bedlivě pozoroval zátoku. Jedním z oken salonu na přídi zase Corty s dalekohledem u očí pozoroval veškerý ruch, panující v přístavu, jehož nábřeží a domy na tuto vzdálenost dvou mil rozeznával docela zřetelně. Obloha se vskutku velmi vyjasnila. Slunce vystupovalo nad velmi jasný obzor, jehož poslední mlhy rozptýlilo. Ale ani zdání po větru, dokonce ani na širém moři, a signály semaforů (vysoká tyč nebo stožár s pohyblivými rameny, jejichž polohou se dávají různé signály) oznamovaly na moři naprostý klid.

„Rozhodně,“ zvolal John Carpenter, „vězení za vězení a queenstownské bylo ještě lepší! ... Aspoň jsme mohli odtamtud prchnout... Kdežto zde...“

„Počkej,“ odpověděl mu Harry Markel.

Krátce před půl jedenáctou se objevil Corty na prahu vrchní paluby a řekl:

„Zdá se mi, že jsem spatřil člun s asi deseti lidmi, který právě opustil přístav...“

„Je to asi člun, který nám přiváží cestující!“ zvolal lodní mistr.

Harry Markel  a on se ihned vrátili do salonu a namířili dalekohledy na loďku, kterou oznámil Corty.

Brzy nebylo pochyb, že tato loďka míří k Alertu , podporována odlivem. U vesel byli dva lodníci a třetí byl u kormidla. Uprostřed a na zádi sedělo asi deset osob a mezi nimi bylo možné rozeznat jisté množství balíků a vaků.

Dalo se předpokládat, že jsou to cestující Alerta , ubírající se na loď. Byl to vskutku rozhodný okamžik a možná, že se blížilo zhroucení lešení, postaveného Harrym Markelem.

Všechno ostatně spočívalo na okolnosti, zná-li pan Patterson nebo některý z chlapců kapitána Paxtona. To se však zdálo aspoň velmi pravděpodobné a na této pravděpodobnosti založil Harry Markel  provedení svého plánu. Ale cožpak nebylo možné, že kapitána z Alerta znali přístavní lodníci, kteří veslovali na loďce a co ti by řekli, až by se on, Harry Markel, představil místo zmíněného Paxtona?...

Je však třeba poznamenat, že Alert se v queenstownském přístavu, či spíše v Yorské zátoce, zastavil poprvé. Že se jeho kapitán odebral na zemi, aby splnil formality, uložené každé lodi při příjezdu a odjezdu, o tom nebylo pochyb. Ale bez přílišného přehánění se dalo připustit, že ho lodníci z loďky v Queenstownu nepotkali.

„V každém případě,“ řekl John Carpenter, ukončujíce rozmluvu o tomto tématu, kterou právě měl se svými kumpány, „nepusťme tyto lidi na loď...“

„To bude nejmoudřejší...“ prohlásil Corty. „Přiložíme ruku k dílu a přestěhujeme zavazadla.“

„Na svá místa!“ velel Harry Markel.           

A především byl tak opatrný, že nechal zmizet člun, kterého se včera zmocnili, aby se dostali do Farmarské zátoky. Čluny Alerta jim postačí, budou-li chtít prchnout. Několika ranami seker člun prorazili a ten se potopil.

Pak se Corty odebral na příď, připraven hodit lano, jakmile člun přirazí.

„Nuže,“ řekl John Carpenter Harrymu Markelovi, „podstoupíme nebezpečí...“

„Už jsme podstoupili a ještě podstoupíme mnoho jiných, Johne!“

„A vždy jsme z nich vyvázli, Harry!... Ovšem, dvakrát člověka nepověsí... Dost je už na jednom pověšení!“

Zatím se blížil člun, který se zatím držel v malé vzdálenosti od břehu, tak, aby minul výběžek kryjící Farmarský záliv. Byl už jen asi sto sáhů odtud. Bylo zřetelně vidět cestující.

Otázka tedy bude rozluštěna za několik okamžiků. Budou-li se věci odvíjet jak si přál, jak Harry Markel  doufal, nikdo nepozná, že kapitán Paxton zmizel, a bude jednat podle okolností. Až přivítá stipendisty paní Kathleen Seymourové, jak měli být přivítáni a jak by je byl přivítal kapitán Alerta , ubytuje je, aniž by je napadlo opustit loď.

Skutečně, když uvidí, že trojstěžník nemůže pro nedostatek větru zvednout kotvy, možná, že pan Patterson a chlapci budou žádat, aby byli dopraveni zpět do Queenstownu. Neměli jistě kdy prohlédnout si ani průmyslové město ani námořní město a protože nyní budou mít dost volných chvil, možná, že je to napadne.

Nuže, v tom vězelo skutečné nebezpečí, jemuž bylo nutné se vyhnout. Až dopraví cestující na loď, vrátí se člun, který je přivezl do přístavu a k prohlídce města by je potom musel zavézt jeden z člunů Alerta - člun se dvěma nebo třemi z lidí Harryho Markela.

Nuže, cožpak se nemuseli obávat, že strážníci, kteří marně prohledávali všechny krčmy ve čtvrti, pokračují ve svém pátrání na ulicích a nábřežích... Kdyby byl poznán některý z uprchlíků, bylo by všechno prozrazeno... Parní šalupa by se ihned odebrala do Farmarského zálivu s policejní hlídkou, agenti by se zmocnili Alerta a celá banda by jim padla do rukou...

Proto, až budou cestující na lodi, nedovolí se jim už z ní vystoupit, i kdyby mělo zpoždění trvat několik dní. Ostatně kdo ví, zda hned příští noc se nepodaří Harrymu Markelovi zbavit se jich, jako se zbavil kapitána Paxtona a jeho mužstva?...

Harry Markel pak vydal poslední pokyny. Jeho kumpáni neměli zapomínat: nejsou už mužstvem Halifaxe , uprchlíky z queenstownského vězení... jsou lodníky Alerta - aspoň pro celý tento den. Nechť se, mají na pozoru, aby nepronesli neopatrné slovo, nechť se chovají jako řádní námořníci, nechť si vedou tak, aby dělali čest šlechetné paní Kathleen Seymourové!... Všichni dobře pochopili úlohu, kterou měli hrát.

Zatím až do chvíle, kdy člun opět odrazí, měli rozkaz, aby se co možná nejméně ukazovali... Zůstanou v místnosti... Lodní mistr a Corty postačí k přestěhování zavazadel, k ubytování cestujících.

Pokud se týká snídaně, bude na stůl prostřeno v salonu - bude to dobrá snídaně, kterou dodá kuchyně Alerta. To bude věcí Ranyaha Cogha a ten sliboval, že překvapí svým kuchařským talentem.

Nadešel okamžik jednat tak, jak by jednal kapitán Paxton a jeho mužstvo. Člun byl vzdálen už jen několik sáhů a protože bylo nutné, aby někdo cestující přivítal, přistupoval Harry Markel  k žebříku na pravém boku lodi.

Je samozřejmé, že si oblékl uniformu nešťastného kapitána a že všichni jeho kumpáni na sobě měli šaty nalezené v místnosti pro mužstvo.

Na  Alerta pak zavolali lodníci z člunu a Corty jim hodil lano, které zachytili hákem a pak omotali na přídi.

Tony Renault a Magnus Anders se po provazovém žebříku vyšvihli jako první a skočili na palubu. Jejich druhové za nimi. Pak byla řada na panu Pattersonovi, jemuž John Corty pomáhal velmi úslužně dostat se na loď.

Ihned bylo postaráno o přeložení zavazadel, obyčejných, nepříliš těžkých vaků, zabírajících málo místa - což bylo dílem několika okamžiků.

Lodníci ze člunu na loď tedy nevystoupili. Protože jim pan Patterson už zaplatil a přidal štědré spropitné, odrazili a zamířili nazpět do přístavu.

V tom okamžiku se korektní mentor uklonil a řekl:

„Kapitán Paxton?...“

„To jsem já, pane,“ odpověděl Harry Markel.

Pan Patterson učinil druhý pozdrav, plný vybrané zdvořilosti a připojil:

„Kapitáne Paxtone, mám čest představit vám chovance Antilian School a ujistit vás svou dokonalou úctou a nejuctivější sympatií...“

„Podepsal Horatio Patterson,“ zašeptal Louisovi Clodionovi do ucha šprýmař Tony  Renault a pozdravil se všemi svými pruhy kapitána Alerta .

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.