image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, VI. KAPITOLA Barbados

VI. KAPITOLA

Barbados

Jakkoliv doba, kdy Portugalci objevili Barbados čili Barbady, není přesně určena, je jisté, že jakási loď s britskou vlajkou tam stanula roku 1605. Ostrova se ujali jménem Jakuba I., anglického krále.

Ten akt byl ostatně pouze pro jméno. V té době nebyl na Barbadosu založen žádný závod, žádný osadník se tam neusadil ani prozatím.

Ten ostrov byl právě tak jako St. Lucy osamělý v řetězu Malých Antil. Mohlo by se říci, že k němu nepatří a dělí jej od něho hluboké propasti. Byla to náhorní rovina, zvedající se asi čtyřicet francouzských mil od St. Lucy, její sousedky na severu. Mezi nimi dosahovalo moře hloubky dva tisíce osm set metrů.

Barbados je korálového původu. Nálevníci jej ponenáhlu zbudovali a navršili nad hladinu oceánu. Jeho rozloha je šestnáct francouzských mil na délku a pět na šířku. Je pevný na svém neochvějném základě a pás obrovských úskalí obepíná ze dvou třetin jeho obvod.

Právě pro jeho osamělost bylo na počátku 17. století o vlastnictví Barbadosu méně sporů než o ostatní ostrovy Západní Indie. Díky zcela náhodné okolnosti na něj byla upoutána pozornost evropských mocností.

Anglická loď, vracející se z Brazílie, byla překvapena bouří opodál Barbadosu a musela hledat útočiště při ústí jisté řeky na jeho západním pobřeží. Velitel a mužstvo této lodi tam byli pozdrženi několik dní a měli kdy prohlédnout si ten ostrov, do té doby téměř neznámý, podivovali se jeho plodnosti; prošli lesy, které jej téměř celý pokrývaly a poznali, že by se jeho půda, kdyby byla obdělávána, velmi hodila k pěstování bavlny a cukrové třtiny.

Po návratu lodi do Londýna dostal koncesi na Barbados hrabě Marlborough a po dohodě s bohatým londýnským obchodníkem se na ostrově r. 1624 usadili plantážníci. Ti postavili první město, které nazvali Jamestown na počest svého guvernéra.

Ovšem již dříve obdržel hrabě Carlisle koncesi pro všechny Karibské ostrovy a považoval za oprávněné reklamovat Barbados pro sebe.

Z toho vznikl spor mezi oběma lordy, který se protáhl; byl neobyčejně ostrý a roku 1629 měl za následek, že Karel I., anglický král, uznal práva hraběte Carlislea.

Za doby náboženských zmatků ve Velké Británii bylo velké množství těch, kdo před nimi chtěli prchnout a Barbados měl velký prospěch z této emigrace, která zvýšila důležitost a rozkvět osady.

Když po Cromwellově diktátorství byl Karlovi II. vrácen trůn jeho otce, požádali osadníci tohoto krále, aby přijal suverenitu nad ostrovem a přislíbili, že budou koruně odvádět čtyřapůl procentní poplatek ze všech plodin ostrova. Nabídka byla příliš výhodná, než aby byla zamítnuta. 12. prosince 1667 byla tedy podepsána smlouva o připojení Barbadosu k osadním državám Velké Británie. Od té doby ustavičně vzrůstal rozkvět ostrova. Již roku 1674 dosáhlo jeho obyvatelstvo počtu sto dvacet tisíc, aby ho pak poněkud ubylo, bělochů byla jen asi pětina oproti uvolněným otrokům následkem lakoty guvernérů. Nicméně pro svou polohu netrpěl Barbados nekonečnými boji Anglie s Francií a ostatně byl chráněn svými přirozenými náspy.

Takže zatímco ostatní Antilské ostrovy většinou přešly postupně do různých rukou, Barbados, který se stal anglickým hned po svém objevení, jím zůstal stále co do jazyka i mravů.

Mimo to, jakkoliv závisel na koruně, není třeba mít za to, že nepožívá nezávislost. Jeho sněmovna měla dvacet čtyři členy, volených pěti tisíci voliči. Byl podroben moci guvernéra, zákonodárné rady a devíti členům, jmenovaným panovníkem; byl upravován výkonnou radou, v níž zasedal vedle hlavních funkcionářů člen Horní sněmovny a čtyři členové Dolní sněmovny. Ostrov byl rozdělen na jedenáct farností a měl rozpočet na šestnáct set tisíc liber šterlinků.

Vláda Barbadosu velela veškeré anglické námořní moci na Malých Antilách. Ačkoliv ostrov stál na pátém místě při své rozloze čtyři sta třicet čtverečních kilometrů, stojí na druhém místě co do počtu obyvatel a na třetím co do rozsahu svého obchodu. Jeho obyvatelstvo čítalo sto osmdesát tři tisíce lidí, z nichž třetina obývala Bridgetown s jeho předměstími.

Plavba z castrieského přístavu na St. Lucy a Bridgetownem na Barbados si vyžádala téměř osmačtyřicet hodin. Za příznivého větru a ovladatelného moře by byl Alert tuto vzdálenost urazil za poloviční dobu, ale vítr chvt1emi utichal a měnil směr a to nedovolilo ubírat se přímou cestou. Chvílemi se zdálo, že vítr bude vát na severozápad, což Harryho Markela přinutilo vzdálit se od antilských končin.

Bylo na místě se obávat, že hned první den se setkají s protipasáty ze západu. Za těch okolností by byl Alert zahnán na širé moře. Nuže, kdyby bylo nutné lavírovat celé dny, aby se dostali k pobřeží Barbadosu, kdo ví, zda by se Harry Markel nezřekl této poslední zastávky, jakkoliv by měla být výnosná pro něho a jeho kumpány!... Kdo ví, zda by neuprchl z těchto nebezpečných končin, zda by si konečně nezajistil bezpečnost a s lodí bez cestujících zamířil do moří Tichého oceánu?...

Nuže, nikoliv, při své odvážné povaze, jak ji známe, by Harry Markel odolal naléhání svého mužstva a uplatnil to, že Barbados musí být konečnou etapou; že cesta bude skončena za několik dní, že nebezpečí na tomto ostrově nebudou strašnější než na St. Lucy anebo na Dominice, což jsou anglické ostrovy stejně jako Barbados, a potom by dodal:

„Při návratu bude Alert stát o sedm tisíc liber víc, neboť nehodím do moře sedm tisíc liber, ale hodím tam ty, kteří je na Barbadosu mají přijmout!“

Změny v ovzduší, kterých se obávali, nenastaly. Odpoledne vypukla jedna z oněch velikých bouří s prudkými údery hromu a přívalovým deštěm, které jsou na Antilách vzácností a působí tam často nepředvídané pohromy. Alert musel několik hodin čekat na širém moři. Pak skončil živelný úkaz při západu slunce a počasí slibovalo klidnou noc.

Tento první den urazil Alert jen čtvrtinu vzdálenosti, která dělila oba ostrovy. Když ho bouře přinutila odchýlit se z cesty, doufal Harry Markel, že v noci dožene to, oč se opozdil.

Tak se věci udály. Směr větru se změnil a slabé přerušované pasáty se otočily na východ. Moře zůstalo drsné a až do úsvitu zachycovala loď vítr, takže ráno 6. září byla v půli cesty mezi oběma ostrovy.

Ten den probíhala plavba za příhodných podmínek střední rychlostí a večer se Alert nacházel nedaleko Barbadosu.

Tento ostrov, stejně jako Martinique, nebyl zdálky vidět. Byla to nízká země bez velikého zvlnění, která, jak už jsme poznamenali, vyvstala poznenáhlu nad mořskou hladinou. Její nejvyšší vrchol, Hillaby, nepřesahoval výšku tři sta padesát metrů. Kolem ostrova jako na St. Lucy rostou ustavičně korálové vrstvy a jeho vnější pás se na některých místech rozšiřoval na několik kilometrů.

Harry Markel tedy zamířil na západ a protože měl k ostrovu už jen patnáct mil, mohl k němu dorazit za několik hodin. Nicméně, nechtěl se odvážit do blízkosti příbojů, rozvinul jen několik plachet a čekal na úsvit, aby vplul do bridgetownského přístavu.

Následující den, 7. září, Alert zakotvil.

Dojem mladých cestujících, když se octli v tomto přístavu, byl stejný, jak líčí Elisée Reclus ve své tak dokumentované Geografii. Měli za to, že se octli v některém přístavu Anglie, Belfastu, nebo Liverpoolu. Nic z toho, co pozorovali v Amalia Charlotte na St. Thomas nebo v Pointe-a-Pitre na Guadeloupe nebo v Saint Pierre na ostrově Martinique. Podle výroku velkého francouzského zeměpisce se zdálo, že se palmy z tohoto ostrova vystěhovaly.

Ačkoliv má Barbados jen prostřední rozlohu, měl nicméně jistý počet dost důležitých měst, ležících na jeho pobřeží; Sperghstown, Hoistingtown, Hobetown, Hastings, lázeňské, dosti navštěvované místo. Všechna jsou právě tak anglická jako jejich jména.

Dalo by se říci, že Spojené království je tam poslalo rozložené na části a že bylo třeba je jen sestavit na patřičných místech.

Jakmile Alert spustil kotvy, prvním člověkem, který se objevil na lodi, byl jakýsi gentleman, vážný a korektní, v černém oděvu a klobouku vysokého tvaru.

Tato osobnost přinesla kapitánovi Paxtonovi a jeho cestujícím poklonu paní Kathleen Seymourové.

Byl to pan Well, správce, jenž se zdvořile uklonil a jehož pozdrav pan Patterson neméně zdvořile opětoval. Potom mezi sebou vyměnili několik vět a mladí laureáti se netajili živou touhou poznat zámeckou paní z Nording House.

Na to odpověděl pan Well, že, jakmile vystoupí na břeh, najdou příští hosté paní Kathleen Seymourové povozy, dané jim k dispozici, a že budou bez otálení dopraveni do Nording House, kde je očekává paní Kathleen Seymourová.

Pak se pan Well důstojně vzdálil, což dokázal pan Patterson plně ocenit; správce neopominul říci, že pokoje pro hosty Nording House jsou přichystány a že snídaně bude připravena v jedenáct hodin.

Bylo ostatně pravděpodobné, že zastávka Alerta u Barbadosu potrvá déle než u jiných ostrovů.

Cožpak nebylo přirozené, že si paní Kathleen Seymourová přála u sebe podržet po jistou dobu stipendisty Antilian School a mohli by jí oni potom odepřít toto potěšení?... A nebylo stejně přirozené, že ta výtečná paní jim chtěla ukázat tento ostrov, který považovala bezpochyby za nejkrásnější z celé Západní Indie?...

V půl jedenácté byli pan Patterson, oblečený do bezvadně černého oděvu, a jeho mladí svěřenci, oblečení do svých nejlepších oděvů, připraveni jít.

Veliký člun Alerta na ně čekal. Dali do něho složit velké množství vaků, zaujmuli svoje místa a člun se vrátil k lodi, jakmile je vysadil na nábřeží.

Tam čekaly, jak řekl pan Well, dva povozy s kočími na kozlíku a lokaji u dvířek.

Pan Patterson a jeho svěřenci ihned nasedli do povozů, které klusem odjely a po projetí obchodnickými ulicemi v sousedství přístavu, dorazily na fontabellské předměstí.

Byla to elegantní čtvrť, obývaná bohatými bridgetownskými obchodníky. Nádherné příbytky, bohaté vily se tam tyčily mezi stromy a ze všech těch rezidencí byla nejluxusnější bezesporu rezidence paní Kathleen Seymourové.

Bylo stanoveno, že za pobytu na Barbadosu se nikdo nevrátí na loď Harryho Markela, a tu spatří teprve v den odjezdu.

Tomu to do jisté míry mohlo být jen vhod. Jakmile se cestující ubytují v Nording House, nepřijme Alert žádné návštěvy a nepravý kapitán Paxton bude méně v nebezpečí, že ho někdo pozná.

Avšak stejně ho ustavičně znepokojovala délka zastávky. Jestliže podle programu sestaveného paní Kathleen Seymourovou byly na návštěvu ostatních ostrovů Antil vymezeny dva až tři dny, nebyly mu známy úmysly této paní, pokud se týkalo Barbadosu. Bylo lehce možné, že Alert zůstane v Bridgetownu týden, popřípadě dva, tedy do 20. září. I když odpluje v té době a průměrná plavba z Ameriky do Evropy si vyžádá pětadvacet dní, vrátí se chovanci Antilian School v polovině října, téměř na začátku školního roku. Bylo tedy možné, že zastávka skončí teprve kolem dvacátého, což umožní hostům paní Kathleen Seymourové prohlédnout si důkladně ostrov.

O tom uvažovali Harry Markel a jeho kumpáni. Pokud měli doposud úspěch, když se vyhnuli návštěvě starého námořníka na Dominice, který chtěl stisknout ruku kapitánovi Paxtonovi, obrátí se na Barbadosu osud proti nim?...

V každém případě se Harry Markel bude mít na pozoru ještě mnohem více než kdy jindy. Odmítne každé pozvání do Nording House, které dostane. Ani jediný z jeho lidí nevystoupí na břeh. Tentokrát nebude mít Morden ani nikdo jiný příležitost jít se opít do bridgetownských krčem.

Panství Nording House bylo nádhernou državou značné důležitosti. Zámek stál ve stinném parku z nejkrásnějších stromů horkého zeměpásu. Kolem něho se rozkládaly plantáže na cukrovou třtinu a bavlníková pole; na severovýchodním obzoru se táhly lesy. Rybníky a řeky tam byly stále živeny čerstvou vodou, ačkoliv obdělání ostrova přivodilo úbytek dešťů, svlažovalo jej několik řek a četné studny, kde v malé hloubce bylo možné nalézt vodu.

Do prostorné haly zámku uvedl správce pana Patlersona a chlapce, zatímco černí sluhové se ujali jejich zavazadel a odnášeli je do ,pokojů, určených pro hosty. Pak je pan Well zavedl do salonu, kde čekala paní Kathleen Seymourová.

Byla to dvaašedesátiletá žena, měla bílé vlasy, modré oči, vlídné tváře, byla vysokého vzrůstu, měla vznešené a dobré vzezření, o němž pan Horatio Patlerson nemeškal užít Virgilova výrazu patuit incessu Dea (Po kroku se objevila bohyně). Tato paní je co nejsrdečněji přivítala a neskrývala velikou radost, kterou pociťovala, když přijímala laureáty ze soutěže Antilian School.

Roger Hinsdale odpověděl ve jménu svých přátel dobře naučeným, dobře předneseným proslovem, kterým byla paní Kathleen Seymourová okouzlena. Vyslovila se o tom vybranými výrazy a prohlásila k cestujícím Alerta, že budou jejími hosty po celou dobu svého pobytu na Barbadosu.

Pan Patterson odpověděl, že přání paní Kathleen Seymourové jsou pro ně rozkazem a protože mu podala ruku, složil na ni co nejuctivější polibky.

Paní Kathleen Seymourová, narozená na Barbadosu, patřila k bohaté rodině, které připadlo toto panství hned na počátku osady. Mezi její předky patřil lord Carlisle, jeden z koncesionářů ostrova. V té době musel každý vlastník pozemků ročně odvádět za čtyřicet liber bavlny. Odtud plynuly velmi značné příjmy, jež získávala tato panství a mezi nimi i panství Nording House.

Není zbytečné připomenout, že podnebí na Barbadosu bylo nejzdravější na Antilách. Horko mírnilo každodenně větry z moře. Nikdy tam neřádila žlutá zimnice, tak obecná a zhoubná na tomto souostroví. Tento ostrov se musel obávat jen prudkosti uragánů, obyčejně strašlivých a v těchto končinách častých.

Guvernér anglických Antil, sídlící na Barbadosu, si velmi vážil paní Kathleen Seymourové. Protože byla ženou šlechetného srdce, velkomyslná a lidumilná, ubožáci se nedovolávali její nevyčerpatelné dobročinnosti nadarmo.

Snídaně byla podávána v prostorném sále v přízemí. Na stole bylo mnoho plodin ostrova, ryb, zvěřiny, ovoce, jehož rozmanitost se vyrovnala jeho lahodnosti, a stolovníci po zásluze ocenili tento jídelní lístek.

Byli-li oni uspokojeni přijetím své hostitelky, ta pociťovala úplné uspokojení, když viděla kolem sebe tyto mladé cestující, jejichž tvář,e, ošlehané mořskými větry, dýchaly radostí a zdravím.

A když se při snídani mluvilo o délce pobytu na Barbadosu, odpověděla paní Kathleen Seymourová:

„Myslím, drahé děti, že nebude kratší než dva týdny. Dnes máme 7. září a odjedete-li dvaadvacátého, dá se předpokládat, že dorazíte do Anglie asi v polovině měsíce října... Doufám, že nebudete litovat svého pobytu na Barbadosu... Co o tom soudíte, pane Pattersone?...“

„Madam,“ odpověděl pan Patterson a uklonil se nad svým příborem, „naše dny náleží vám a můžete jimi disponovat podle libosti...“

„Pak, mladí přátelé, kdybych poslouchala jenom svoje srdce, bych vás už nenechala vrátit se do Evropy!... A co by řekly vaše rodiny?... Co by řekla vaše manželka, kdybyste se nevracel, pane Pattersone!...“

„Ten případ bych předvídal,“ odvětil mentor. „Ano... případ, že by Alert zmizel... že by uplynula léta, aniž by o mně byly nějaké zprávy...“

„Oh, to se nestane!“ tvrdila paní Kathleen Seymourová. „Vaše plavba sem byla šťastná a bude šťastná i při návratu... Máte dobrou loď... Kapitán Paxton je výtečný námořník...“

„Zajisté,“ připojil pan Patterson, „mohli jsme jeho chování vždy jen chválit!“

„Nezapomenu na něj,“ řekla paní Kathleen Seymourová.

„Právě tak, šlechetná paní, jako my nezapomeneme na den, kdy nám bylo popřáno složit vám poprvé svoje poklony, na onen dies alba notanda lapillo... a jak řekl Martiac hanc lucem lactea notet, anebo, jak řekl Horatio: cressa ne careat pulchra dies nota, anebo, jak řekl Statius creta signare diem...“

Naštěstí přestal pan Patterson na tomto posledním citátě a mladí stolovníci uznali za vhodné přerušit ho radostným hurá.

Že by paní Kathleen Seymourová pochopila tyto latinské formule, nebylo pravděpodobné, ale nemohla být na omylu co do úmyslu výmluvného deklamátora. A ostatně možná, že ani všichni laureáti neporozuměli větám, vypůjčeným z Martiala, Statia nebo Horatia. Vskutku, když osaměli, řekl mu Roger Hinsdale:

„Pane Pattersone, jak překládáte přesně creta signare diem?...“

„Ale zapisovat den tužkou, což znamená totéž jako zapisovat bílým kamínkem, lactea gemma... Jakže, vy, Rogere Hinsdale, jste neporozuměl, zatímco paní Kathleen Seymourová zajisté ano...“

„Oh!“ zvolal Tony Renault.

„Ano, ano!“ tvrdil mentor. „Tato podivuhodná latina se pochopí sama.“

„Oh!“ zvolal znova šibalsky Tony.

„Nač toto oh?“

„Protože latina, i když je podivuhodná, se nepochopí vždy sama, jak říkáte, pane Pattersone,“ tvrdil Tony Renault. „A počkejte, dovolte mi citovat vám jistou větu a otázat se vás, jak byste ji přeložil...“

Ten nenapravitelný chlapec chtěl zajisté opět uvést některý ze šprýmů, na které byl zvyklý a jeho druhové se nemýlili.

„Vida..., citujte...“ odpověděl pan Patterson a posunul si brýle doktorským posunkem.

„Je to věta: Rosam angelum letorum.“

„Ah,“ řekl pan Patterson překvapeně. „Od koho pochází tato věta?...“

„Od neznámého autora... ale na tom nezáleží! ... Co může znamenat!...“

„Neznamená nic, Tony!... Jsou to slova bez ladu a skladu!... Rosam, růže ve čtvrtém pádě; angelum, anděl, letorum, šťastných, genitiv pluralis...“

„Prosím o prominutí,“ namítl Tony Renault, jehož zrak plál zlomyslností. „Tato věta má zcela přesný význam...“

„A znáte jej?...“

„Znám jej.“

„Ah!... Nuže... budu hledat,“ řekl pan Patterson, „budu hledat!“

A opravdu, měl hledat... a to ještě dlouho, jak uvidíme.

Od toho dne plynula zastávka samými výlety, na nichž často měla podíl i paní Kathleen Seymourová. Mohli vskutku spatřit nejen panství Nording House, nýbrž i ostatní krajiny na východním pobřeží. Bridgetown neměl jako jediný privilegia hostit mladé hosty bohaté dámy. Rozšířili své výzkumy až na město na pobřeží a paní Kathleen Seymourová měla opravdu radost nad poklonami, které ji skládali pro její ostrov.

Z toho vyplývalo, že při této zastávce cestující Alerta úplně zapomínali na svou loď. Ani jedenkrát neměli příležitost se na ni vrátit. Ostatně Harry Markel a ostatní byli neustále na stráži a ačkoliv je neohrozila žádná příhoda, hořeli touhou opustit Barbados co nejdříve. Na širém moři budou v bezpečí před veškerou možností a přivodí rozuzlení tohoto dramatu!

Bez přílišného nadsazování lze říci, že ostrov byl nesmírnou zahradou, bohatou na ovoce, bohatou na květiny. Z této zahrady, která je také zahradou zelinářskou, těžil zemědělský průmyslník hodně rýže, bavlny druhu „barbadeuse“, hledané na různých evropských tržištích. Pokud se týká cukru, toho se vyrábělo značné množství. Dlužno připojit, že průmyslové závody se tam nacházely ve stálém rozkvětu. Vskutku, na Barbadosu bylo více než pět set továren.

Při různých příležitostech, když turisté navštívili jiná města a jejich výlet se protáhl, nemohli se téhož dne vrátit ani do Nording House. To bylo ovšem výjimkou a téměř každý večer se scházeli v salonech honosného sídla. Několikrát přišli ke stolu paní Kathleen Seymourové zasednout bridgetownští úředníci, Jeho Excellence guvernér, členové výkonné rady a několik vysokých hodnostářů.

Sedmnáctého byla veliká slavnost, k níž bylo pozváno asi šedesát osob - ta slavnost měla být zakončena ohňostrojem. Mladí laureáti bez rozdílu národnosti sklízeli všemožnou poctu.

A paní Kathleen Seymourová opakovala bez ustání:

„Nechci zde vidět ani Angličany, ani Francouze, ani Holanďany, ani Švédy, ani Dány... Ne, pouze Antilany, své krajany!...“

Po koncertě, při němž hrála výtečná hudba, bylo postaveno několik stolků pro whist a pan Horatio Patterson, partner paní Kathleen Seymourové, sehrál partii, o níž se dosud mluví v Západní Indii.

Tak uplynul čas tak rychle, že hosté Nording House mohli dny považovat za hodiny, hodiny za minuty. 21. září nadešlo, aniž to pozorovali. Harry Markel je dosud na lodi ani nespatřil. Ostatně brzy měli přijít, neboť odjezd byl stanoven na dvaadvacátého.

Avšak den před tím projevila paní Kathleen Seymourová přání navštívit Alerta . Bylo to veliké uspokojení pro Louise Clodiona a jeho přátele, kteří byli šťastní, že ji budou moci uctít na lodi jako je ona uctila na svém zámku. Tato výtečná paní chtěla poznat kapitána Paxtona, vyslovit mu svůj dík - a to tím spíše, že k němu měla prosbu.

Dopoledne tedy opustily povozy panství a zastavily se na bridgetownském nábřeží.

Veliký člun námořního ředitelství, jenž čekal u schodiště, dopravil návštěvníky na palubu.

Harry Markel bylo návštěvě zpraven správcem a jeho kumpáni a on by se jistě bez této návštěvy obešli; obávali se stále nějaké nepředvídané komplikace. Nuže, bylo nemožné se jí vyhnout.

„Ke všem čertům s těmito lidmi!...“ zvolal John Carpenter. „Ano... ale později,“ odpověděl Harry Markel.

Paní Kathleen Seymourová byla přijata s ochotou a úctou, jež vyžadovalo její vynikající postavení na Barbadosu. A především adresovala kapitánovi výraz svých díků.

Harry Markel vložil do své odpovědi krajní zdvořilost. Pak, když zámecká paní Nording House připojila, že jako uznání za dobré služby jeho mužstva mu věnuje odměnu pět set liber, dal Corty znamení k hurá, jehož ohnivost se jí velmi upřímně dotkla.

Paní Kathleen Seymourová pak navštívila salon a kajuty. Toto zařízení ji uspokojilo, jak se zdálo, úplně. A jakých poklon se dostalo panu Horatio Pattersonovi, když ukázal strašlivého hada, ovinutého v děsivé poloze kolem zadního stěžně!

„Jakže,“ zvolala paní Kathleen Seymourová, „vy, pane Pattersone, jste zabil tuto strašlivou obludu?“

„Ano, já,“ odpověděl pan Patterson, „a má-li ještě po smrti tak strašlivé vzezření, můžete z toho posoudit, jaká asi byla zaživa, když na mě vyplázla svůj jazyk!“

A nedostal-li Tony Renault při této odpovědi křeče, tak proto, že ho Louis Clodion do krve štípnul.

„Zdá se ostatně právě tak živý, jako když jsem ho zabil!...“ prohlásil pan Patterson.

„To opravdu!“ řekl Tony Renault, jehož jeho přítel tentokrát nedovedl zadržet.

Když se vrátili na vrchní palubu, přistoupila paní Kathleen Seymourová k Harrymu Markelovi a řekla mu:

„Zítra se vydáte na moře, kapitáne Paxtone?...“

„Zítra, madam, a to hned při východu slunce.“

„Nuže, mám k vám prosbu... Jde o mladého, pětadvacetiletého námořníka, syna jedné z našich žen, řádného muže, který se má vrátit do Anglie, aby se stal druhým lodním mistrem na jisté obchodní lodi... Byla bych vám velmi vděčná, kdybyste ho svezl na Alertu .“

Ať už se tato prosba Harrymu Markelovi líbila či nikoliv, bylo zřejmé, že ji nemůže odmítnout, neboť loď plula na útraty paní Kathleen Seymourové. Odvětil tedy pouze:

„Nechť ten mladý muž přijde na loď, madam, bude mi vítán.“ Paní Kathleen Seymourová obnovila své díky kapitánovi. Pak mu doporučila pro zpáteční plavbu pana Pattersona a mladé cestující, za něž byla odpovědna vůči jejich rodinám.

A potom - a to byl hlavní bod pro Harryho Markela, kvůli němuž se on a jeho kumpáni vydali do tak vážných nebezpečí - ohlásila paní Kathleen Seymourová, že ještě ten den dostanou pan Patterson a stipendisté každý odměnu sedm set liber.

Pan Patterson poznamenal zcela upřímně, že by to znamenalo zneužívání šlechetnosti zámecké paní Nording House. Roger Hinsdale, Louis Clodion a jiní se k němu připojili.

Když pak paní Kathleen Seymourová prohlásila, že by ji odmítnutí zamrzelo, nesmělo se naléhat k nejvyššímu uspokojení Johna Carpentera a celého mužstva.

Pak po přátelském sbohem kapitánovi Alerta , po přání šťastné cesty nasedli návštěvníci a její hosté opět do člunu, jenž je dopravil k nábřeží, odkud je vozy zavezly do zámku, aby tam strávili tento poslední den.

A když všichni opustili loď, zvolal Corty:

„Tady to máme!...“

„Tisíc a tisíc ďáblů!“ připojil John Carpenter. „Už už jsem viděl okamžik, kdy tito pitomci odmítnou svou odměnu!... Stálo by za to nasadit hlavu a vrátit se s prázdnou kapsou!“

Ostatně nevrátí se nyní cestující bez obnosu, který má zdvojnásobit výnosnost podniku.

„A ten námořník?...“ řekl pak Corty.

„Dobrá!...“ odpověděl lodní mistr. „O jednoho více nám nebude vadit, myslím...“

„Ne,“ odpověděl Corty, „a já si ho beru na starost.“

Toho večera se v Nording House sešlo veliké shromáždění úředníků osady a hostů paní Kathleen Seymourové. Po hostině se znovu rozloučili a cestující z Alerta se vrátili na loď. Každý z nich dostal ve guinejích v hedvábném váčku odměnu, přiřknutou laureátům ze soutěže Antilian School.

Hodinu před tím přišel mladý námořník, o jehož převezení žádala paní Kathleen Seymourová, a byl uveden do kajuty, kde měl bydlet.

Vše bylo připraveno pro zítřejší odplutí a za úsvitu měl opustit Alert bridgetownský přístav, svou poslední zastávku v Západní Indii.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

VI. KAPITOLA

Barbados

 

Jakkoliv doba, kdy Portugalci objevili Barbados čili Barbady, není přesně určena, je jisté, že jakási loď s britskou vlajkou tam stanula roku 1605. Ostrova se ujali jménem Jakuba I., anglického krále.

Ten akt byl ostatně pouze pro jméno. V té době nebyl na Barbadosu založen žádný závod, žádný osadník se tam neusadil ani prozatím.

Ten ostrov byl právě tak jako St. Lucy osamělý v řetězu Malých Antil. Mohlo by se říci, že k němu nepatří a dělí jej od něho hluboké propasti. Byla to náhorní rovina, zvedající se asi čtyřicet francouzských mil od St. Lucy, její sousedky na severu. Mezi nimi dosahovalo moře hloubky dva tisíce osm set metrů.

Barbados je korálového původu. Nálevníci jej ponenáhlu zbudovali a navršili nad hladinu oceánu. Jeho rozloha je šestnáct francouzských mil na délku a pět na šířku. Je pevný na svém neochvějném základě a pás obrovských úskalí obepíná ze dvou třetin jeho obvod.

Právě pro jeho osamělost bylo na počátku 17. století o vlastnictví Barbadosu méně sporů než o ostatní ostrovy Západní Indie. Díky zcela náhodné okolnosti na něj byla upoutána pozornost evropských mocností.

Anglická loď, vracející se z Brazílie, byla překvapena bouří opodál Barbadosu a musela hledat útočiště při ústí jisté řeky na jeho západním pobřeží. Velitel a mužstvo této lodi tam byli pozdrženi několik dní a měli kdy prohlédnout si ten ostrov, do té doby téměř neznámý, podivovali se jeho plodnosti; prošli lesy, které jej téměř celý pokrývaly a poznali, že by se jeho půda, kdyby byla obdělávána, velmi hodila k pěstování bavlny a cukrové třtiny.

Po návratu lodi do Londýna dostal koncesi na Barbados hrabě Marlborough a po dohodě s bohatým londýnským obchodníkem se na ostrově r. 1624 usadili plantážníci. Ti postavili první město, které nazvali Jamestown na počest svého guvernéra.

Ovšem již dříve obdržel hrabě Carlisle koncesi pro všechny Karibské ostrovy a považoval za oprávněné reklamovat Barbados pro sebe.

Z toho vznikl spor mezi oběma lordy, který se protáhl; byl neobyčejně ostrý a roku 1629 měl za následek, že Karel I., anglický král, uznal práva hraběte Carlislea.

Za doby náboženských zmatků ve Velké Británii bylo velké množství těch, kdo před nimi chtěli prchnout a Barbados měl velký prospěch z této emigrace, která zvýšila důležitost a rozkvět osady.

Když po Cromwellově diktátorství byl Karlovi II. vrácen trůn jeho otce, požádali osadníci tohoto krále, aby přijal suverenitu nad ostrovem a přislíbili, že budou koruně odvádět čtyřapůl procentní poplatek ze všech plodin ostrova. Nabídka byla příliš výhodná, než aby byla zamítnuta. 12. prosince 1667 byla tedy podepsána smlouva o připojení Barbadosu k osadním državám Velké Británie.

Od té doby ustavičně vzrůstal rozkvět ostrova. Již roku 1674 dosáhlo jeho obyvatelstvo počtu sto dvacet tisíc, aby ho pak poněkud ubylo, bělochů byla jen asi pětina oproti uvolněným otrokům následkem lakoty guvernérů. Nicméně pro svou polohu netrpěl Barbados nekonečnými boji Anglie s Francií a ostatně byl chráněn svými přirozenými náspy.

Takže zatímco ostatní Antilské ostrovy většinou přešly postupně do různých rukou, Barbados, který se stal anglickým hned po svém objevení, jím zůstal stále co do jazyka i mravů.

Mimo to, jakkoliv závisel na koruně, není třeba mít za to, že nepožívá nezávislost. Jeho sněmovna měla dvacet čtyři členy, volených pěti tisíci voliči. Byl podroben moci guvernéra, zákonodárné rady a devíti členům, jmenovaným panovníkem; byl upravován výkonnou radou, v níž zasedal vedle hlavních funkcionářů člen Horní sněmovny a čtyři členové Dolní sněmovny. Ostrov byl rozdělen na jedenáct farností a měl rozpočet na šestnáct set tisíc liber šterlinků.

Vláda Barbadosu velela veškeré anglické námořní moci na Malých Antilách. Ačkoliv ostrov stál na pátém místě při své rozloze čtyři sta třicet čtverečních kilometrů, stojí na druhém místě co do počtu obyvatel a na třetím co do rozsahu svého obchodu. Jeho obyvatelstvo čítalo sto osmdesát tři tisíce lidí, z nichž třetina obývala Bridgetown s jeho předměstími.

Plavba z castrieského přístavu na St. Lucy a Bridgetownem na Barbados si vyžádala téměř osmačtyřicet hodin. Za příznivého větru a ovladatelného moře by byl Alert tuto vzdálenost urazil za poloviční dobu, ale vítr chvt1emi utichal a měnil směr a to nedovolilo ubírat se přímou cestou. Chvílemi se zdálo, že vítr bude vát na severozápad, což Harryho Markela přinutilo vzdálit se od antilských končin.

Bylo na místě se obávat, že hned první den se setkají s protipasáty ze západu. Za těch okolností by byl Alert zahnán na širé moře. Nuže, kdyby bylo nutné lavírovat celé dny, aby se dostali k pobřeží Barbadosu, kdo ví, zda by se Harry Markel nezřekl této poslední zastávky, jakkoliv by měla být výnosná pro něho a jeho kumpány!... Kdo ví, zda by neuprchl z těchto nebezpečných končin, zda by si konečně nezajistil bezpečnost a s lodí bez cestujících zamířil do moří Tichého oceánu?...

Nuže, nikoliv, při své odvážné povaze, jak ji známe, by Harry Markel odolal naléhání svého mužstva a uplatnil to, že Barbados musí být konečnou etapou; že cesta bude skončena za několik dní, že nebezpečí na tomto ostrově nebudou strašnější než na St. Lucy anebo na Dominice, což jsou anglické ostrovy stejně jako Barbados, a potom by dodal:

„Při návratu bude Alert stát o sedm tisíc liber víc, neboť nehodím do moře sedm tisíc liber, ale hodím tam ty, kteří je na Barbadosu mají přijmout!“

Změny v ovzduší, kterých se obávali, nenastaly. Odpoledne vypukla jedna z oněch velikých bouří s prudkými údery hromu a přívalovým deštěm, které jsou na Antilách vzácností a působí tam často nepředvídané pohromy. Alert musel několik hodin čekat na širém moři. Pak skončil živelný úkaz při západu slunce a počasí slibovalo klidnou noc.

Tento první den urazil Alert jen čtvrtinu vzdálenosti, která dělila oba ostrovy. Když ho bouře přinutila odchýlit se z cesty, doufal Harry Markel, že v noci dožene to, oč se opozdil.

Tak se věci udály. Směr větru se změnil a slabé přerušované pasáty se otočily na východ. Moře zůstalo drsné a až do úsvitu zachycovala loď vítr, takže ráno 6. září byla v půli cesty mezi oběma ostrovy.

Ten den probíhala plavba za příhodných podmínek střední rychlostí a večer se Alert nacházel nedaleko Barbadosu.           

Tento ostrov, stejně jako Martinique, nebyl zdálky vidět. Byla to nízká země bez velikého zvlnění, která, jak už jsme poznamenali, vyvstala poznenáhlu nad mořskou hladinou. Její nejvyšší vrchol, Hillaby, nepřesahoval výšku tři sta padesát metrů. Kolem ostrova jako na St. Lucy rostou ustavičně korálové vrstvy a jeho vnější pás se na některých místech rozšiřoval na několik kilometrů.

Harry Markel tedy zamířil na západ a protože měl k ostrovu už jen patnáct mil, mohl k němu dorazit za několik hodin. Nicméně, nechtěl se odvážit do blízkosti příbojů, rozvinul jen několik plachet a čekal na úsvit, aby vplul do bridgetownského přístavu.

Následující den, 7. září, Alert zakotvil.

Dojem mladých cestujících, když se octli v tomto přístavu, byl stejný, jak líčí Elisée Reclus ve své tak dokumentované Geografii. Měli za to, že se octli v některém přístavu Anglie, Belfastu, nebo Liverpoolu. Nic z toho, co pozorovali v Amalia Charlotte na St. Thomas nebo v Pointe-a-Pitre na Guadeloupe nebo v Saint Pierre na ostrově Martinique. Podle výroku velkého francouzského zeměpisce se zdálo, že se palmy z tohoto ostrova vystěhovaly.

Ačkoliv má Barbados jen prostřední rozlohu, měl nicméně jistý počet dost důležitých měst, ležících na jeho pobřeží; Sperghstown, Hoistingtown, Hobetown, Hastings, lázeňské, dosti navštěvované místo. Všechna jsou právě tak anglická jako jejich jména.

Dalo by se říci, že Spojené království je tam poslalo rozložené na části a že bylo třeba je jen sestavit na patřičných místech.

Jakmile Alert spustil kotvy, prvním člověkem, který se objevil na lodi, byl jakýsi gentleman, vážný a korektní, v černém oděvu a klobouku vysokého tvaru.

Tato osobnost přinesla kapitánovi Paxtonovi a jeho cestujícím poklonu paní Kathleen Seymourové.

Byl to pan Well, správce, jenž se zdvořile uklonil a jehož pozdrav pan Patterson neméně zdvořile opětoval. Potom mezi sebou vyměnili několik vět a mladí laureáti se netajili živou touhou poznat zámeckou paní z Nording House.

Na to odpověděl pan Well, že, jakmile vystoupí na břeh, najdou příští hosté paní Kathleen Seymourové povozy, dané jim k dispozici, a že budou bez otálení dopraveni do Nording House, kde je očekává paní Kathleen Seymourová.

Pak se pan Well důstojně vzdálil, což dokázal pan Patterson plně ocenit; správce neopominul říci, že pokoje pro hosty Nording House jsou přichystány a že snídaně bude připravena v jedenáct hodin.

Bylo ostatně pravděpodobné, že zastávka Alerta u Barbadosu potrvá déle než u jiných ostrovů.

Cožpak nebylo přirozené, že si paní Kathleen Seymourová přála u sebe podržet po jistou dobu stipendisty Antilian School a mohli by jí oni potom odepřít toto potěšení?... A nebylo stejně přirozené, že ta výtečná paní jim chtěla ukázat tento ostrov, který považovala bezpochyby za nejkrásnější z celé Západní Indie?...

V půl jedenácté byli pan Patterson, oblečený do bezvadně černého oděvu, a jeho mladí svěřenci, oblečení do svých nejlepších oděvů, připraveni jít.

Veliký člun Alerta na ně čekal. Dali do něho složit velké množství vaků, zaujmuli svoje místa a člun se vrátil k lodi, jakmile je vysadil na nábřeží.

Tam čekaly, jak řekl pan Well, dva povozy s kočími na kozlíku a lokaji u dvířek.

Pan Patterson a jeho svěřenci ihned nasedli do povozů, které klusem odjely a po projetí obchodnickými ulicemi v sousedství přístavu, dorazily na fontabellské předměstí.

Byla to elegantní čtvrť, obývaná bohatými bridgetownskými obchodníky. Nádherné příbytky, bohaté vily se tam tyčily mezi stromy a ze všech těch rezidencí byla nejluxusnější bezesporu rezidence paní Kathleen Seymourové.

Bylo stanoveno, že za pobytu na Barbadosu se nikdo nevrátí na loď Harryho Markela, a tu spatří teprve v den odjezdu.

Tomu to do jisté míry mohlo být jen vhod. Jakmile se cestující ubytují v Nording House, nepřijme Alert žádné návštěvy a nepravý kapitán Paxton bude méně v nebezpečí, že ho někdo pozná.

Avšak stejně ho ustavičně znepokojovala délka zastávky. Jestliže podle programu sestaveného paní Kathleen Seymourovou byly na návštěvu ostatních ostrovů Antil vymezeny dva až tři dny, nebyly mu známy úmysly této paní, pokud se týkalo Barbadosu. Bylo lehce možné, že Alert zůstane v Bridgetownu týden, popřípadě dva, tedy do 20. září. I když odpluje v té době a průměrná plavba z Ameriky do Evropy si vyžádá pětadvacet dní, vrátí se chovanci Antilian School v polovině října, téměř na začátku školního roku. Bylo tedy možné, že zastávka skončí teprve kolem dvacátého, což umožní hostům paní Kathleen Seymourové prohlédnout si důkladně ostrov.

O tom uvažovali Harry Markel a jeho kumpáni. Pokud měli doposud úspěch, když se vyhnuli návštěvě starého námořníka na Dominice, který chtěl stisknout ruku kapitánovi Paxtonovi, obrátí se na Barbadosu osud proti nim?...

V každém případě se Harry Markel bude mít na pozoru ještě mnohem více než kdy jindy. Odmítne každé pozvání do Nording House, které dostane. Ani jediný z jeho lidí nevystoupí na břeh. Tentokrát nebude mít Morden ani nikdo jiný příležitost jít se opít do bridgetownských krčem.

Panství Nording House bylo nádhernou državou značné důležitosti. Zámek stál ve stinném parku z nejkrásnějších stromů horkého zeměpásu. Kolem něho se rozkládaly plantáže na cukrovou třtinu a bavlníková pole; na severovýchodním obzoru se táhly lesy. Rybníky a řeky tam byly stále živeny čerstvou vodou, ačkoliv obdělání ostrova přivodilo úbytek dešťů, svlažovalo jej několik řek a četné studny, kde v malé hloubce bylo možné nalézt vodu.

Do prostorné haly zámku uvedl správce pana Patlersona a chlapce, zatímco černí sluhové se ujali jejich zavazadel a odnášeli je do ,pokojů, určených pro hosty. Pak je pan Well zavedl do salonu, kde čekala paní Kathleen Seymourová.

Byla to dvaašedesátiletá žena, měla bílé vlasy, modré oči, vlídné tváře, byla vysokého vzrůstu, měla vznešené a dobré vzezření, o němž pan Horatio Patlerson nemeškal užít Virgilova výrazu patuit incessu Dea (Po kroku se objevila bohyně). Tato paní je co nejsrdečněji přivítala a neskrývala velikou radost, kterou pociťovala, když přijímala laureáty ze soutěže Antilian School.

Roger Hinsdale odpověděl ve jménu svých přátel dobře naučeným, dobře předneseným proslovem, kterým byla paní Kathleen Seymourová okouzlena. Vyslovila se o tom vybranými výrazy a prohlásila k cestujícím Alerta, že budou jejími hosty po celou dobu svého pobytu na Barbadosu.

Pan Patterson odpověděl, že přání paní Kathleen Seymourové jsou pro ně rozkazem a protože mu podala ruku, složil na ni co nejuctivější polibky.

Paní Kathleen Seymourová, narozená na Barbadosu, patřila k bohaté rodině, které připadlo toto panství hned na počátku osady. Mezi její předky patřil lord Carlisle, jeden z koncesionářů ostrova. V té době musel každý vlastník pozemků ročně odvádět za čtyřicet liber bavlny. Odtud plynuly velmi značné příjmy, jež získávala tato panství a mezi nimi i panství Nording House.

Není zbytečné připomenout, že podnebí na Barbadosu bylo nejzdravější na Antilách. Horko mírnilo každodenně větry z moře. Nikdy tam neřádila žlutá zimnice, tak obecná a zhoubná na tomto souostroví. Tento ostrov se musel obávat jen prudkosti uragánů, obyčejně strašlivých a v těchto končinách častých.

Guvernér anglických Antil, sídlící na Barbadosu, si velmi vážil paní Kathleen Seymourové. Protože byla ženou šlechetného srdce, velkomyslná a lidumilná, ubožáci se nedovolávali její nevyčerpatelné dobročinnosti nadarmo.

Snídaně byla podávána v prostorném sále v přízemí. Na stole bylo mnoho plodin ostrova, ryb, zvěřiny, ovoce, jehož rozmanitost se vyrovnala jeho lahodnosti, a stolovníci po zásluze ocenili tento jídelní lístek.

Byli-li oni uspokojeni přijetím své hostitelky, ta pociťovala úplné uspokojení, když viděla kolem sebe tyto mladé cestující, jejichž tvář,e, ošlehané mořskými větry, dýchaly radostí a zdravím.

A když se při snídani mluvilo o délce pobytu na Barbadosu, odpověděla paní Kathleen Seymourová:

„Myslím, drahé děti, že nebude kratší než dva týdny. Dnes máme 7. září a odjedete-li dvaadvacátého, dá se předpokládat, že dorazíte do Anglie asi v polovině měsíce října... Doufám, že nebudete litovat svého pobytu na Barbadosu... Co o tom soudíte, pane Pattersone?...“

„Madam,“ odpověděl pan Patterson a uklonil se nad svým příborem, „naše dny náleží vám a můžete jimi disponovat podle libosti...“

„Pak, mladí přátelé, kdybych poslouchala jenom svoje srdce, bych vás už nenechala vrátit se do Evropy!... A co by řekly vaše rodiny?... Co by řekla vaše manželka, kdybyste se nevracel, pane Pattersone!...“

„Ten případ bych předvídal,“ odvětil mentor. „Ano... případ, že by Alert zmizel... že by uplynula léta, aniž by o mně byly nějaké zprávy...“

„Oh, to se nestane!“ tvrdila paní Kathleen Seymourová. „Vaše plavba sem byla šťastná a bude šťastná i při návratu... Máte dobrou loď... Kapitán Paxton je výtečný námořník...“

„Zajisté,“ připojil pan Patterson, „mohli jsme jeho chování vždy jen chválit!“

„Nezapomenu na něj,“ řekla paní Kathleen Seymourová.

„Právě tak, šlechetná paní, jako my nezapomeneme na den, kdy nám bylo popřáno složit vám poprvé svoje poklony, na onen dies alba notanda lapillo... a jak řekl Martiac hanc lucem lactea notet, anebo, jak řekl Horatio: cressa ne careat pulchra dies nota, anebo, jak řekl Statius creta signare diem...“

Naštěstí přestal pan Patterson na tomto posledním citátě a mladí stolovníci uznali za vhodné přerušit ho radostným hurá.

Že by paní Kathleen Seymourová pochopila tyto latinské formule, nebylo pravděpodobné, ale nemohla být na omylu co do úmyslu výmluvného deklamátora. A ostatně možná, že ani všichni laureáti neporozuměli větám, vypůjčeným z Martiala, Statia nebo Horatia. Vskutku, když osaměli, řekl mu Roger Hinsdale:

„Pane Pattersone, jak překládáte přesně creta signare diem?...“

„Ale zapisovat den tužkou, což znamená totéž jako zapisovat bílým kamínkem, lactea gemma... Jakže, vy, Rogere Hinsdale, jste neporozuměl, zatímco paní Kathleen Seymourová zajisté ano...“

„Oh!“ zvolal Tony Renault.

„Ano, ano!“ tvrdil mentor. „Tato podivuhodná latina se pochopí sama.“

„Oh!“ zvolal znova šibalsky Tony.

„Nač toto oh?“

„Protože latina, i když je podivuhodná, se nepochopí vždy sama, jak říkáte, pane Pattersone,“ tvrdil Tony Renault. „A počkejte, dovolte mi citovat vám jistou větu a otázat se vás, jak byste ji přeložil...“

Ten nenapravitelný chlapec chtěl zajisté opět uvést některý ze šprýmů, na které byl zvyklý a jeho druhové se nemýlili.

„Vida..., citujte...“ odpověděl pan Patterson a posunul si brýle doktorským posunkem.

„Je to věta: Rosam angelum letorum.“

„Ah,“ řekl pan Patterson překvapeně. „Od koho pochází tato věta?...“

„Od neznámého autora... ale na tom nezáleží! ... Co může znamenat!...“

„Neznamená nic, Tony!... Jsou to slova bez ladu a skladu!... Rosam, růže ve čtvrtém pádě; angelum, anděl, letorum, šťastných, genitiv pluralis...“

„Prosím o prominutí,“ namítl Tony Renault, jehož zrak plál zlomyslností. „Tato věta má zcela přesný význam...“

„A znáte jej?...“

„Znám jej.“

„Ah!... Nuže... budu hledat,“ řekl pan Patterson, „budu hledat!“

A opravdu, měl hledat... a to ještě dlouho, jak uvidíme.

Od toho dne plynula zastávka samými výlety, na nichž často měla podíl i paní Kathleen Seymourová. Mohli vskutku spatřit nejen panství Nording House, nýbrž i ostatní krajiny na východním pobřeží. Bridgetown neměl jako jediný privilegia hostit mladé hosty bohaté dámy. Rozšířili své výzkumy až na město na pobřeží a paní Kathleen Seymourová měla opravdu radost nad poklonami, které ji skládali pro její ostrov.

Z toho vyplývalo, že při této zastávce cestující Alerta úplně zapomínali na svou loď. Ani jedenkrát neměli příležitost se na ni vrátit. Ostatně Harry Markel a ostatní byli neustále na stráži a ačkoliv je neohrozila žádná příhoda, hořeli touhou opustit Barbados co nejdříve. Na širém moři budou v bezpečí před veškerou možností a přivodí rozuzlení tohoto dramatu!

Bez přílišného nadsazování lze říci, že ostrov byl nesmírnou zahradou, bohatou na ovoce, bohatou na květiny. Z této zahrady, která je také zahradou zelinářskou, těžil zemědělský průmyslník hodně rýže, bavlny druhu „barbadeuse“, hledané na různých evropských tržištích. Pokud se týká cukru, toho se vyrábělo značné množství. Dlužno připojit, že průmyslové závody se tam nacházely ve stálém rozkvětu. Vskutku, na Barbadosu bylo více než pět set továren.

Při různých příležitostech, když turisté navštívili jiná města a jejich výlet se protáhl, nemohli se téhož dne vrátit ani do Nording House. To bylo ovšem výjimkou a téměř každý večer se scházeli v salonech honosného sídla. Několikrát přišli ke stolu paní Kathleen Seymourové zasednout bridgetownští úředníci, Jeho Excellence guvernér, členové výkonné rady a několik vysokých hodnostářů.

Sedmnáctého byla veliká slavnost, k níž bylo pozváno asi šedesát osob - ta slavnost měla být zakončena ohňostrojem. Mladí laureáti bez rozdílu národnosti sklízeli všemožnou poctu.

A paní Kathleen Seymourová opakovala bez ustání:

„Nechci zde vidět ani Angličany, ani Francouze, ani Holanďany, ani Švédy, ani Dány... Ne, pouze Antilany, své krajany!...“

Po koncertě, při němž hrála výtečná hudba, bylo postaveno několik stolků pro whist a pan Horatio Patterson, partner paní Kathleen Seymourové, sehrál partii, o níž se dosud mluví v Západní Indii.

Tak uplynul čas tak rychle, že hosté Nording House mohli dny považovat za hodiny, hodiny za minuty. 21. září nadešlo, aniž to pozorovali. Harry Markel je dosud na lodi ani nespatřil. Ostatně brzy měli přijít, neboť odjezd byl stanoven na dvaadvacátého.

Avšak den před tím projevila paní Kathleen Seymourová přání navštívit Alerta . Bylo to veliké uspokojení pro Louise Clodiona a jeho přátele, kteří byli šťastní, že ji budou moci uctít na lodi jako je ona uctila na svém zámku. Tato výtečná paní chtěla poznat kapitána Paxtona, vyslovit mu svůj dík - a to tím spíše, že k němu měla prosbu.

Dopoledne tedy opustily povozy panství a zastavily se na bridgetownském nábřeží.

Veliký člun námořního ředitelství, jenž čekal u schodiště, dopravil návštěvníky na palubu.

Harry Markel bylo návštěvě zpraven správcem a jeho kumpáni a on by se jistě bez této návštěvy obešli; obávali se stále nějaké nepředvídané komplikace. Nuže, bylo nemožné se jí vyhnout.

„Ke všem čertům s těmito lidmi!...“ zvolal John Carpenter. „Ano... ale později,“ odpověděl Harry Markel.

Paní Kathleen Seymourová byla přijata s ochotou a úctou, jež vyžadovalo její vynikající postavení na Barbadosu. A především adresovala kapitánovi výraz svých díků.

Harry Markel vložil do své odpovědi krajní zdvořilost. Pak, když zámecká paní Nording House připojila, že jako uznání za dobré služby jeho mužstva mu věnuje odměnu pět set liber, dal Corty znamení k hurá, jehož ohnivost se jí velmi upřímně dotkla.

Paní Kathleen Seymourová pak navštívila salon a kajuty. Toto zařízení ji uspokojilo, jak se zdálo, úplně. A jakých poklon se dostalo panu Horatio Pattersonovi, když ukázal strašlivého hada, ovinutého v děsivé poloze kolem zadního stěžně!

„Jakže,“ zvolala paní Kathleen Seymourová, „vy, pane Pattersone, jste zabil tuto strašlivou obludu?“

„Ano, já,“ odpověděl pan Patterson, „a má-li ještě po smrti tak strašlivé vzezření, můžete z toho posoudit, jaká asi byla zaživa, když na mě vyplázla svůj jazyk!“

A nedostal-li Tony Renault při této odpovědi křeče, tak proto, že ho Louis Clodion do krve štípnul.

„Zdá se ostatně právě tak živý, jako když jsem ho zabil!...“ prohlásil pan Patterson.

„To opravdu!“ řekl Tony Renault, jehož jeho přítel tentokrát nedovedl zadržet.

Když se vrátili na vrchní palubu, přistoupila paní Kathleen Seymourová k Harrymu Markelovi a řekla mu:

„Zítra se vydáte na moře, kapitáne Paxtone?...“

„Zítra, madam, a to hned při východu slunce.“

„Nuže, mám k vám prosbu... Jde o mladého, pětadvacetiletého námořníka, syna jedné z našich žen, řádného muže, který se má vrátit do Anglie, aby se stal druhým lodním mistrem na jisté obchodní lodi... Byla bych vám velmi vděčná, kdybyste ho svezl na Alertu .“

Ať už se tato prosba Harrymu Markelovi líbila či nikoliv, bylo zřejmé, že ji nemůže odmítnout, neboť loď plula na útraty paní Kathleen Seymourové. Odvětil tedy pouze:

„Nechť ten mladý muž přijde na loď, madam, bude mi vítán.“ Paní Kathleen Seymourová obnovila své díky kapitánovi. Pak mu doporučila pro zpáteční plavbu pana Pattersona a mladé cestující, za něž byla odpovědna vůči jejich rodinám.

A potom - a to byl hlavní bod pro Harryho Markela, kvůli němuž se on a jeho kumpáni vydali do tak vážných nebezpečí - ohlásila paní Kathleen Seymourová, že ještě ten den dostanou pan Patterson a stipendisté každý odměnu sedm set liber.

Pan Patterson poznamenal zcela upřímně, že by to znamenalo zneužívání šlechetnosti zámecké paní Nording House. Roger Hinsdale, Louis Clodion a jiní se k němu připojili.

Když pak paní Kathleen Seymourová prohlásila, že by ji odmítnutí zamrzelo, nesmělo se naléhat k nejvyššímu uspokojení Johna Carpentera a celého mužstva.

Pak po přátelském sbohem kapitánovi Alerta , po přání šťastné cesty nasedli návštěvníci a její hosté opět do člunu, jenž je dopravil k nábřeží, odkud je vozy zavezly do zámku, aby tam strávili tento poslední den.

A když všichni opustili loď, zvolal Corty:

„Tady to máme!...“

„Tisíc a tisíc ďáblů!“ připojil John Carpenter. „Už už jsem viděl okamžik, kdy tito pitomci odmítnou svou odměnu!... Stálo by za to nasadit hlavu a vrátit se s prázdnou kapsou!“

Ostatně nevrátí se nyní cestující bez obnosu, který má zdvojnásobit výnosnost podniku.

„A ten námořník?...“ řekl pak Corty.

„Dobrá!...“ odpověděl lodní mistr. „O jednoho více nám nebude vadit, myslím...“

„Ne,“ odpověděl Corty, „a já si ho beru na starost.“

Toho večera se v Nording House sešlo veliké shromáždění úředníků osady a hostů paní Kathleen Seymourové. Po hostině se znovu rozloučili a cestující z Alerta se vrátili na loď. Každý z nich dostal ve guinejích v hedvábném váčku odměnu, přiřknutou laureátům ze soutěže Antilian School.

Hodinu před tím přišel mladý námořník, o jehož převezení žádala paní Kathleen Seymourová, a byl uveden do kajuty, kde měl bydlet.

Vše bylo připraveno pro zítřejší odplutí a za úsvitu měl opustit Alert bridgetownský přístav, svou poslední zastávku v Západní Indii.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.