image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, V. KAPITOLA St. Lucy

V. KAPITOLA

St. Lucy

Plavba z ostrova Martinique na St. Lucy probíhala pravidelně a rychle. Vítr vál ostře ze severovýchodu a Alert , který měl rozvinuté všechny plachty, urazil za den čtyřiadvacet mil, které dělí Saint Pierre od Castriesu, hlavního přístavu anglického ostrova.

A však St. Lucy měli spatřit teprve na sklonku dne a Harry Markel hodlal zastavit, aby do průlivu vplul za východu slunce.

V prvních dopoledních hodinách bylo ještě vidět nejvyšší vrcholy ostrova Martinique. Mont Pelée, kterou pozdravil Tony Renault při příchodu, se dostalo jeho posledního pozdravu.

Přístav Castries měl krásnou polohu na majestátním břehu. Byla to jakási rozsáhlá kotlina, do níž proniklo moře. I lodě se značným ponorem tam nacházely bezpečné kotviště. Město, amfiteatrálně rozložené, kupilo půvabně své domy až na okolní hřbety. Jako většina měst na Antilách směřovalo k západu, aby bylo chráněno před větry ze širého moře a nejprudšími atmosférickými výbuchy.

Není divu, že Roger Hinsdale pohlížel na svůj domov jako na ostrov, vynikající nade všechny ostatní ostrovy souostroví. Ani Martinique ani Guadeloupe se k němu nemohly přirovnávat. Tento mladý Angličan, dokonale plný britské domýšlivosti a trochu pyšného chování, při každé příležitosti vyvyšoval svou národnost, což u jeho druhů vyvolávalo úsměv. Nicméně na lodi ho neustále podporovali John Howard a Hubert Perkins, ovšem méně „britanizovaní“ nežli on. Avšak, když v žilách koluje anglosaská krev, je nutno připustit, že její krůpěje mají zvláštní cenu a není třeba se tomu obzvlášť divit.

Ostatně po příkladu Louise Clodiona a Tonyho Renaulta a snad z pocitu u něho zcela přirozeného se chystal dělat domácího pána na St. Lucy, kde jeho rodiče zaujímali vysoké postavení mezi předáky ostrova.

Ostatně tam měla rodina Hinsdaleova ještě značné državy, plantáže a cukrovary a vzkvétající zemědělské závody. Tento majetek spravoval správce, pan Edward Falkes, který byl vyrozuměn o brzkém příchodu mladého dědice a měl se mu nabídnout k dispozici po celou dobu pobytu.

Bylo řečeno, že Harry Markel nehodlal vplout do přístavu v noci. Proto, jakmile bylo moře nejvýš, dřív než se dal pocítit odliv, zakotvil v malém zálivu, aby nebyl stržen na širé moře.

Když nadešlo ráno, viděl Harry Markel, že bude s odplutím nutno několik hodin vyčkat. Vítr po půlnoci utichl a bezpochyby zavane od západu, až slunce vystoupí několik stupňů nad obzor.

Nicméně hned na úsvitě se objevili všichni - Roger Hinsdale první, pan Patterson poslední - na vrchní palubě, aby se nadýchali čerstvějšího vzduchu nežli v kajutách. Spěchali spatřit v plném světle toto pobřeží, které zahlédli včera ve večerním soumraku. A jestliže neznali dějiny ostrova, tak jen proto, že neposlouchali Rogera Hinsdalea se stejnou pozorností jako mentor.

Je nutné přiznat, že se dějiny St. Lucy moc neliší od ostatních ostrovů Západní Indie.

St. Lucy byla obydlena Kariby a probíhaly na ní zemědělské práce; Kryštof Kolumbus ji objevil v době, která není určitější než doba, kdy tam přišli první osadníci. Jisté je, že Španělé tam do roku 1639 nezaložili žádný závod. Pokud se týká Angličanů, ti ostrov ovládali jen osmnáct měsíců v polovině 17. století.

Avšak když Angličané vyhnali Kariby z Dominiky, jak už bylo řečeno, vzbouřily se sousední ostrovy. R. 1640 se vrhli zfanatizovaní domorodci na rodící se osadu. Většina osadníků byla povražděna a jenom ti, jimž se podařilo vstoupit na lodě a uprchnout, unikli řeži.

Deset let po tom se na St. Lucy usadilo čtyřicet Francouzů, vedených jistým Rousselanem, odhodlaným člověkem. Rousselan se dokonce oženil s Indiánkou, naklonil si domorodce svou inteligencí a obratností a po čtyři roky, až do své smrti, zabezpečil zemi bezpečnost.

Osadníci, kteří následovali po něm, se projevili jako méně obratní. Jednali krutě a nespravedlivě, vyvolali represe Karibů, kteří se potom mstili vraždami a drancováním. To byla vhodná doba pro Angličany, aby zakročili. Flibustýři a dobrodruzi vtrhli na St. Lucy, která mohla doufat, že opět nastane klid po Utrechtském míru, kterým byl ostrov prohlášen za neutrální.

„Tedy,“ otázal se Niels Harboe, „od té doby patří St. Lucy Angličanům?“

„Ano i ne,“ odpověděl Roger Hinsdale.

„Říkám, že ne,“ řekl Louis Clodion, který přečetl všechno, co se vztahovalo k tomuto antilskému ostrovu, u něhož se měl Alert zastavit. „Ne, neboť po Utrechtském míru dostal maršál d'Estrées povolení a poslal tam roku 1718 vojsko na ochranu francouzské osady.“ „Zajisté,“ namítl Roger Hinsdale. „Nicméně po stížnosti Anglie bylo toto povolení zrušeno ve prospěch vévody de Montagne...“

„Ano,“ odsekl Louis Clodion, „ale po nové stížnosti Francie bylo zrušeno i toto povolení...“

„A co je na tom, když tam angličtí osadníci zůstali?...“

„Zůstali tam, nicméně je pravda, že Pařížským mírem r. 1763 byla úplná a výhradní suverenita nad touto osadou přiřknuta Francii!“

To byla pravda a Roger Hinsdale, odhodlaný hájit svou věc, to musel uznat. Potom, za následující periody, se rozvíjela St. Lucy pomocí četných závodů, založených okolními osadníky, z ostrovů Grenady! St. Vincent, Martinique. R. 1709 měl ostrov téměř třináct tisíc obyvatel, počítaje v to otroky, a r. 1772 přes patnáct tisíc.

Nicméně St. Lucy se nikdy neodtrhla od mocností, které se přely o vlastnictví nad ní, a Roger Hinsdale mohl připojit:

„Roku 1779 byl ostrov znovu zabrán generálem Abercrombiem a opět upadl pod britskou nadvládu...“

„To vím,“ řekl Louis Clodion, který nechtěl povolit, „ale smlouva z roku 1783 ho znovu vrátila Francii...“

„Aby se roku 1794 opět stal anglickým,“ prohlásil Roger Hinsdale, který byl připraven dát ránu k ráně.

„Nuže,“ zvolal Tony Renault, „drž se, Louisi, a řekni nám, že St. Lucy zase spatřila vlát francouzský prapor...“

„Zajisté, Tony, neboť byla r. 1802 uznána za francouzskou osadu...“

„Ne nadlouho,“ řekl Roger Hinsdale. „Po zrušení Amienského míru byla vrácena Anglii a to definitivně, jak je možné se domnívat...“

„Oh, definitivně...“ zvolal Tony Renault a otočil se velmi pohrdavě na patě.

„Zajisté, Tony,“ odpověděl Roger Hinsdale, který se rozehříval a chtěl do své odpovědi vložit veškerou ironii, „nebo máš snad v úmyslu se jí zmocnit zcela sám?“

„Proč ne?“ odsekl Tony Renault a tvářil se jako dobyvatel.

Jisté je, že Niels Harboe, Axel Wickborn a Magnus Anders neměli pražádný zájem na tomto sporu mezi Angličanem a Francouzem. Ani Dánsko ani Holandsko nikdy nepožadovaly část této tak sporné osady. A možná že by je Magnus Anders mohl zkrotit, kdyby ji byl požadoval pro Švédsko, které nemělo ze souostroví ani ostrůvek.

Avšak protože hrozilo nebezpečí, že se spor přiostří, zakročil pan Horatio Patterson vhodným quos ego (Vás já! Výhružka boha Neptuna větrům), vzatým z Virgila a jehož by Neptun nezapřel.

Potom řekl mírněji:

„Jen klidněji, mladí přátelé! Cožpak jdete do války?... Válka, to je metla na lidi!... Válka... Bella matribus detestala (války proklínají matky), což znamená...

„Správně francouzsky,“ zvolal Tony Renault, „ohavné tchyně (Nepřeložitelná slovní hříčka: francouzské belle-mere znamená česky tchyně)!“

A po této odpovědi propukl celý hlouček v hlasitý smích a mentor si zakryl tvář.

Zkrátka, všechno to skončilo stiskem ruky, u Rogera Hinsdalea trochu zdrženlivým a u Louise Clodiona velmi upřímným. Potom bylo mezi oběma národnostmi ujednáno, že Tony Renault neučiní pokus, aby vyrval St. Lucy z anglické nadvlády. Avšak Louis Clodion by právem mohl dodat a cestující na Alertu by brzy museli konstatovat de visu et de auditu (na vlastní oči a uši), že ačkoliv má St. Lucy nyní anglickou vlajku, udržela si nezničitelně francouzský ráz svými mravy, tradicemi a přirozenými pudy. Až vystoupí na St. Lucy, budou se moci Louis Clodion a Tony Renault domnívat, že kráčejí po půdě Désirady, Guadeloupe nebo ostrova Martinique.

Krátce po deváté hodině se zvedl vítr a vál ze širého moře, jak předpokládal Harry Markel. Ač jde o západ, je ten výraz správný, pokud se týká St. Lucy, která nebyla chráněna ani na východě ani na západě. Byla úplně osamělá mezi Antilským mořem a Atlantickým oceánem, a byla z obou stran vystavena zuřivosti větrů a vlnobití.

Alert ihned učinil přípravy k vyplutí. Jakmile byla jeřábem zvednuta kotva, trojstěžník se pohnul, rozvinul velikou košovou plachtu, přední plachtu a brigantinu, aby toto kotviště opustil a obeplul jeden z výběžků, uzavírajících přístav Castriesu.

Ten přístav se nazýval le Carénage a byl jedním z nejlepších v Antilském souostroví. Tím se vysvětluje houževnatost Francie a Anglie, s níž se o něj přely. Nyní byla právě dokončována stavba nábřeží, byly budovány loděnice a můstky, aby se vyhovělo všem požadavkům námořní služby. Nebylo pochyb, že le Carénage bude mít velikou budoucnost. Tam se přicházely parníky zásobit uhlím, dováženým z Anglie, z velikých skladišť, doplňovaných bez ustání loďstvem Spojeného království.

Pokud se týkalo St. Lucy, ta, ač se plošným rozsahem nevyrovná největším z Návětrných ostrovů, nicméně měří šest set čtrnáct čtverečních kilometrů a její obyvatelstvo čítalo čtyřicet pět tisíc obyvatel; z těch připadalo pět tisíc na hlavní město Castries.

Roger Hinsdale by byl zajisté šťastný, kdyby se zastávka protáhla na delší čas, než byl na ostatních Antilách, které už navštívili. Rád by svým druhům ukázal ostrov co nejpodrobněji. Avšak cestovní plán mu povoloval jen tři dny a bylo nutné se mu podřídit.

Ostatně tam už nebydlel žádný člen rodiny Hinsdaleových, která se definitivně usadila v Londýně. Nicméně majetek, který tam měla, byl značný a Roger tam měl být jako mladý landlord, (domácí pán) který přišel prohlédnout své panství.

Jakmile Alert k desáté hodině zakotvil v Carénage, dali se Roger Hinsdale a jeho druhové, doprovázeni panem Pattersonem, dopravit na pevninu.

Město se jim zdálo čisté se svými prostornými náměstími, širokými ulicemi a vždy tak kýženými stíny pod tímto žhnoucím antilským nebem. Nicméně měli dojem, o němž jsme se nedávno zmínili: připadalo jim více francouzské než anglické.

Proto se Tony Renault nemohl zdržet poznámky, kterou přijal Roger Hinsdale s jistým pohrdáním:

„Rozhodně jsme zde ve Francii!“

Cestující byli na můstku přivítáni správcem, který je měl doprovázet na jejich vycházkách. Pan Edward Falkes v nich neopomenul vzbudit podiv nad nádhernými plantážemi rodiny, hlavně nad poli s cukrovou třtinou, tak proslulými na St. Lucy, jejichž plodiny soupeří s plodinami ostrova St. Christoph, kde se sklízela nejlepší antilská cukrová třtina.

V osadě byl tehdy počet bělochů dost omezen - bylo jich sotva tisíc. Barevní měli většinu a přibylo jich zvláště od té doby, co bylo upuštěno od prací na Panamském průplavu, což je připravilo o zaměstnání.

Bývalé obydlí Hinsdaleových, kde nyní bydlel pan Edward Falkes, bylo prostorné a pohodlné. Leželo na konci města a mohlo pohodlně pojmout cestující Alerta . Roger, který by je rád pohostil, je vybídl, aby se tam ubytovali po dobu zastávky. Každý bude mít svůj pokoj a pan Patterson dostane nejpěknější ze všech. Je samozřejmé, že se bude jíst společně ve veliké jídelně a že panské povozy budou turistům k dispozici.

Návrh Rogera Hinsdalea byl radostně přijat, neboť přes svou vrozenou pýchu byl mladý Angličan velkomyslný a úslužný, ačkoliv jednal vůči svým druhům vždy jaksi ostentativně.

Ostatně pociťoval-li jistou žárlivost, platila hlavně Louisi Clodionovi. V Antilian School byli stále soupeři a zápasili o první místo. Nezapomněli jsme, že se oba octli v čele soutěže o cestovní stipendia, „dead heat“, jak se říká na závodištích, ex aequo - říkal Tony Renault a překládal „na témže koni“, používaje k slovní hříčce slov equus a aequus (Equus - kůň; aequus - rovný, stejný) k velikému pohoršení nedůtklivého mentora.

Hned první den začali s výlety na plantáže. Nádherné lesy tohoto ostrova, jednoho z nejzdravějších ostrovů Antil, ho pokrývaly nejméně ze čtyř pětin. Vystoupili na horu Fortuné, vysokou dvě stě čtyřiatřicet metrů, na níž byly vystavěny kasárna, na hory Asabot a du Chazeau - jak je vidět, samá francouzská jména - kde bylo zbudováno sanatorium. Potom, ve středu ostrova, navštívili turisté Aiguilles de Sainte Alousie, vyhaslé krátery, které by se mohly jednoho dne probudit, neboť vody sousedních rybníků se tam stále udržovaly ve varu.

Toho večera po návratu řekl Roger Hinsdale panu Pattersonovi: „Na St. Lucy je nutno bát se trigonokefalů stejně jako na ostrově Martinique... Na našem ostrově jsou hadi... a to neméně nebezpeční...“

„Už se jich nebojím,“ prohlásil pan Patterson, který se tvářil velkolepě, „a dám při této zastávce vycpat toho svého...“

„Máte pravdu!...“ řekl Tony Renault a sotva si dokázal udržet vážný tón.

Proto dal následující den pan Falkes zanést strašlivého hada k jistému přírodovědci v Castries a Tony Renault vzal toho muže stranou, aby mu vysvětlil, oč jde. Had je již vycpán a to dlouhá léta... Nechtějí, aby pan Patterson něco věděl... Den před odplutím dá vycpavač hada opět dopravit na Alerta .

Než toho večera pan Patterson ulehl, napsal druhý dopis paní Pattersonové. Že z jeho pera vyplynulo na papír množství citátů z Horatia, Virgila a Ovidia, není divu a výtečná dáma na ně byla ostatně zvyklá.

Tento dopis, který měla následujícího dne odvézt poštovní loď do Evropy, popisoval s úzkostlivou důkladností podrobnosti této podivuhodné cesty. Byl přesnější než ve svém první listu, rozepisoval se o sebemenších příhodách a doprovázel je zcela osobními úvahami. Vyprávěl, jak byla vykonána šťastná cesta ze Spojeného království do Západní Indie, jak se mu podařilo překonat mořskou nemoc, jaké množství třešňových pecek, jimiž ho tak prozřetelně zásobila paní Pattersonová, zkonzumoval. Hovořilo uvítání na ostrovech St. Thomas, Sv. Kříži, St. Martin, Antigua, Guadeloupe, Dominica, Martinique, St. Lucy, než dojde k přijetí, které jim chystá šlechetná a velkomyslná paní Kathleen Seymourová na Barbadosu. Předpokládal, že zpáteční cesta proběhne opět za co nejpříznivějších podmínek. Ne, nemusí se obávat srážek, ztroskotání!... Atlantický oceán bude vůči cestujícím Alerta blahovolný a Aeolovy kožené měchy na ně nevyprázdní závan bouří!... Paní Pattersonová tedy nebude muset otevřít závěť, kterou její choť považoval za vhodné pořídit před odplutím, ani použít jiných tak prozřetelných opatření, která byla učiněna vzhledem k možnému věčnému rozloučení... Jaká byla?... To věděl jenom tento podivínský pár.

Potom začal pan Patterson vypravovat o velikém výletě na šíji ostrova Martinique, o objevení hada ve větvích stromu, o prudké ráně, kterou zasadil této obludě, monstrum horrendum, informe, ingens (obluda strašlivá, netvorná, nesmírná), které nebylo odňato světlo, nýbrž život!... A nyní je vycpán slámou, oči planoucí, chřtán otevřený, vyplazuje rozeklaný jazyk; prostě tento netvor je jedním z nejbezbrannějších!... Ten nádherný plaz bude budit veliký dojem, až se ocitne na patřičném místě v knihovně Antilian School.

V závorkách nutno připojit, že pozadí této příhody nemělo být nikdy odhaleno. Její tajemství zbožně zachovával i Tony Renault, ačkoliv měl několikrát chuť všechno říci. A sláva, kterou získal neohrožený mentor při této pamětihodné srážce s vycpaným hadem, zůstane úplná!

Pan Patterson ukončil ten dlouhý list odůvodněným a procítěným vychvalováním Alertova kapitána a jeho mužstva. Měl jen slova chvály pro výtečného stewarda, jemuž byla svěřena posluha v salonu a jehož péči zamýšlel štědře odměnit. Pokud se týká kapitána Paxtona, nikdy velitel lodi státního nebo obchodního loďstva nezasloužil více být nazýván Dominus secundum Deum, pánem po Bohu!

Konečně, když něžně zlíbal paní Pattersonovou, učinil pan Patterson pod posledními řádky dopisu onen podpis složitých klikyháků, který prozrazoval u toho důstojného muže skutečný talent ke krasopisu.

Teprve k osmé hodině následujícího rána se měli turisté vrátit na loď. Strávili tedy tento večer v domě, kde je chtěl Roger Hinsdale hostit do poslední chvíle.

Někteří přátelé pana Edwarda Falkese byli pozváni ke stolu a jako obyčejně po přípitcích na zdraví každého z hodovníků se připilo paní Kathleen Seymourové. Za několik dní se mladí stipendisté seznámí s touto velikou dámou... Barbados už není daleko... Barbados, poslední zastávka na Antilách, na něž si mladí laureáti uchovají věčnou vzpomínku!

Avšak toho odpoledne se seběhla tak vážná příhoda, že mužstvo lodi mohlo mít za to, že jeho situace je už už nenapravitelně ohrožena.

Jak známo, nechával Harry Markel své lidi vystoupit na zemi jen když bylo něčeho zapotřebí pro loď. Takto jednat mu velela nejobyčejnější opatrnost.

Avšak ke třetí hodině bylo nutno dopravit na loď čerstvé maso a zeleninu, kterou nakoupil kuchař Ranyah Cogh na trhu v Castriesu.

Harry Markel dal tedy spustit člun, aby dopravil kuchaře na břeh a s ním jednoho lodníka, jménem Morden.

Člun odrazil a několik minut po té zmizel za zádí Alerta .

Ve čtyři hodiny uplynulo čtyřicet minut od té chvíle, co jej lodní mistr poslal na břeh a člun se nevracel.

Z toho pramenil značný nepokoj u Harryho Markela, který s ním sdíleli John Carpenter a Corty. Co se stalo?... Proč toto zpoždění?...

Vzbudily snad zprávy, došlé z Evropy, podezření proti kapitánovi a mužstvu Alerta ?...

Konečně krátce před pátou hodinou zamířil člun k lodi.

Avšak než přistál, vzkřikl Corty:

„Ranyah se vrací sám!... Morden s ním není...“

„Kde asi je?...“ otázal se John Carpenter.

„V některé krčmě, kde se asi zpil namol!...“ připojil Corty. „Přesto ho měl Ranyah dopravit nazpět,“ řekl Harry Markel. „Ten prokletý Morden je schopen, aby vlivem jeho brandy nebo ginu řekl více, než je třeba!“

To se pravděpodobně stalo a dozvěděli se o tom i z úst Ranyaha Cogha. Zatímco se zabýval nákupy na trhu ve městě, opustil ho Marden, aniž by mu něco řekl. Byl popuzen pijáckou vášní, kterou nemohl ukojit hned na lodi, a zapadl do některé krčmy. Kuchař svého kumpána hledal. Marně prochodil krčmy v námořnické čtvrti! Nebylo možné dopadnout zlořečeného Mordena, kterého by spoutal na dně člunu.

„Je nutné ho najít stůj co stůj...“ zvolal John Carpenter.

„A nemůžeme ho nechat na St. Lucy!... Žvanil by... Když se napije, neví co mluví, a měli bychom brzy návěštní loď v patách!...“

Tyto obavy byly až příliš odůvodněné a Harry Markel se nikdy neocitl ve větším nebezpečí!...

Bylo tedy nutné vypátrat Mordena. Bylo to ostatně kapitánovým právem a povinností... Nemohl nechat na břehu jednoho ze svých lidí a vrátí mu ho, jakmile zjistí jeho totožnost. Ledaže by mluvil páté přes deváté.

Harry Markel se chystal na zem, aby požádal námořní kancelář, aby pátrala po zmizelém námořníkovi, když v té chvíli zamířil k Alertovi jakýsi člun.

V Carénage se právě nacházela staniční loď, pověřená policejní službou v přístavu.

Nuže, právě se blížil jeden z jejích člunů s půltuctem lidí a důstojníkem. Byl už asi jen půl uzlu od lodi, když Corty zvolal:

„Morden je tam!“

Opravdu, Morden „tam byl“ a to dvojnásob, dalo by se říci. Když se oddělil od kuchaře, zapadl do krčmy nejnižšího řádu. Brzy se opil na mol, sebrali jej a člun staniční lodi ho dopravil na Alerta, kam musel být vytažen jeřábem.

Když důstojník vystoupil na palubu, otázal se:

„Kapitán Paxton?...“

„To jsem já, pane,“ odpověděl Harry Markel.

„Tento opilec je asi jedním z vašich lodníků?“

„Ano, a již jsem ho chtěl dát hledat, neboť zítra máme zvednout kotvy...“

„Nuže, přivezl jsem vám ho... vidíte, v jakém stavu...“

„Bude potrestán,“ odpověděl Harry Markel.

„Ale..., nějaké vysvětlení, kapitáne Paxtone,“ pokračoval důstojník. „Při jeho opilosti mu uklouzly nesouvislé věty... Mluvil o kampaních na Tichém oceánu..., o lodi Halifax , o níž se nedávno mluvilo..., o Harrym Markelovi, který jí velel a o jehož útěku z queenstownského žaláře jsme se dozvěděli...“

Lze si představit, jaké úsilí musel Harry Markel vynaložit, aby se ovládl, aby nepozbyl chladnokrevnost, když slyšel důstojníka. John Carpenter a Corty, ovládajíce se méně, odvrátili hlavy a ponenáhlu se vzdálili. Naštěstí si důstojník nevšiml jejich zmatku a pouze se otázal:

„Co to znamená, kapitáne Paxtone?...“

„Nemohu si to vysvětlit, pane,“ odpověděl Harry Markel. „Tento Morden je opilec a když se napije, nikdo neví, co se v jeho hlavě děje...“

„Neplavil se tedy nikdy na Halifaxu ?...“

„Nikdy, už přes deset let se plavíme po mořích spolu.“

„Proč potom tedy mluvil o Harrym Markelovi?...“ naléhal důstojník.

„Aféra Halifaxe způsobila veliký povyk, pane... Mluvilo se o útěku zločinců, když jsme opouštěli Queenstown... Mluvilo se o tom často i na lodi... Asi to utkvělo v paměti tohoto muže... To je jediné vysvětlení, které mohu podat...“

Celkem nic nemohlo v důstojníkovi vzbudit podezření, že před ním stojí Harry Markel, ani že toto mužstvo není mužstvem kapitána Paxtona. Ukončil tedy rozmluvu a řekl:

„Co učiníte s tímto lodníkem?...“

„Pošlu ho na osm dní na dno lodi, kde vystřízliví,“ odpověděl Harry Markel. „A kdybych neměl nouzi o lidi - ztratil jsem jednoho v Yorské zátoce - vysadil bych Mordena na St. Lucy... Ale nemám ho kým nahradit...“

„A kdy očekáváte své cestující, kapitáne Paxtone?...“

„Zítra ráno, neboť odplujeme za nejvyššího stavu moře.“

„Tedy šťastnou cestu!“

„Díky, pane.“

Důstojník opět vstoupil do člunu a člun se vzdálil, vraceje se ke staniční lodi.

Je samozřejmé, že Morden, který ve své zvířecí opilosti neslyšel a nechápal nic, byl do podpalubí dopraven mohutnými kopanci. Faktem bylo, že by bezmála všechno prozradil, když hovořil o Halifaxu a o Harrym Markelovi.

„Cítím doposud na svém obličeji studený pot!...“ řekl Corty a osušil si čelo.

„Harry,“ poznamenal John Carpenter, „měli bychom odplout hned v noci a nečekat na své cestující!... Je nám na těchto Antilách příliš horko!...“

„A jakmile odplujeme,“ odpověděl Harry Markel, „pochopí to, co řekl Morden!... Všechno bude odhaleno a tato staniční loď se rychle vrhne za námi!... Chcete-li být pověšeni, nedržím vás, ale já zůstanu!“

Následující den v osm hodin byli cestující na lodi. Bylo zbytečné vyprávět jim o včerejší události. Že se jeden z lodníků opil, nemělo vůbec žádnou důležitost.

Zvedli kotvy, rozvinuli plachty a Alert vyplul z castriesského přístavu směrem na jih, k Barbadosu.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

V. KAPITOLA

St. Lucy

 

Plavba z ostrova Martinique na St. Lucy probíhala pravidelně a rychle. Vítr vál ostře ze severovýchodu a Alert , který měl rozvinuté všechny plachty, urazil za den čtyřiadvacet mil, které dělí Saint Pierre od Castriesu, hlavního přístavu anglického ostrova.

A však St. Lucy měli spatřit teprve na sklonku dne a Harry Markel hodlal zastavit, aby do průlivu vplul za východu slunce.

V prvních dopoledních hodinách bylo ještě vidět nejvyšší vrcholy ostrova Martinique. Mont Pelée, kterou pozdravil Tony Renault při příchodu, se dostalo jeho posledního pozdravu.     

Přístav Castries měl krásnou polohu na majestátním břehu. Byla to jakási rozsáhlá kotlina, do níž proniklo moře. I lodě se značným ponorem tam nacházely bezpečné kotviště. Město, amfiteatrálně rozložené, kupilo půvabně své domy až na okolní hřbety. Jako většina měst na Antilách směřovalo k západu, aby bylo chráněno před větry ze širého moře a nejprudšími atmosférickými výbuchy.

Není divu, že Roger Hinsdale pohlížel na svůj domov jako na ostrov, vynikající nade všechny ostatní ostrovy souostroví. Ani Martinique ani Guadeloupe se k němu nemohly přirovnávat. Tento mladý Angličan, dokonale plný britské domýšlivosti a trochu pyšného chování, při každé příležitosti vyvyšoval svou národnost, což u jeho druhů vyvolávalo úsměv. Nicméně na lodi ho neustále podporovali John Howard a Hubert Perkins, ovšem méně „britanizovaní“ nežli on. Avšak, když v žilách koluje anglosaská krev, je nutno připustit, že její krůpěje mají zvláštní cenu a není třeba se tomu obzvlášť divit.

Ostatně po příkladu Louise Clodiona a Tonyho Renaulta a snad z pocitu u něho zcela přirozeného se chystal dělat domácího pána na St. Lucy, kde jeho rodiče zaujímali vysoké postavení mezi předáky ostrova.

Ostatně tam měla rodina Hinsdaleova ještě značné državy, plantáže a cukrovary a vzkvétající zemědělské závody. Tento majetek spravoval správce, pan Edward Falkes, který byl vyrozuměn o brzkém příchodu mladého dědice a měl se mu nabídnout k dispozici po celou dobu pobytu.

Bylo řečeno, že Harry Markel nehodlal vplout do přístavu v noci. Proto, jakmile bylo moře nejvýš, dřív než se dal pocítit odliv, zakotvil v malém zálivu, aby nebyl stržen na širé moře.

Když nadešlo ráno, viděl Harry Markel, že bude s odplutím nutno několik hodin vyčkat. Vítr po půlnoci utichl a bezpochyby zavane od západu, až slunce vystoupí několik stupňů nad obzor.

Nicméně hned na úsvitě se objevili všichni - Roger Hinsdale první, pan Patterson poslední - na vrchní palubě, aby se nadýchali čerstvějšího vzduchu nežli v kajutách. Spěchali spatřit v plném světle toto pobřeží, které zahlédli včera ve večerním soumraku. A jestliže neznali dějiny ostrova, tak jen proto, že neposlouchali Rogera Hinsdalea se stejnou pozorností jako mentor.

Je nutné přiznat, že se dějiny St. Lucy moc neliší od ostatních ostrovů Západní Indie.

St. Lucy byla obydlena Kariby a probíhaly na ní zemědělské práce; Kryštof Kolumbus ji objevil v době, která není určitější než doba, kdy tam přišli první osadníci. Jisté je, že Španělé tam do roku 1639 nezaložili žádný závod. Pokud se týká Angličanů, ti ostrov ovládali jen osmnáct měsíců v polovině 17. století.

Avšak když Angličané vyhnali Kariby z Dominiky, jak už bylo řečeno, vzbouřily se sousední ostrovy. R. 1640 se vrhli zfanatizovaní domorodci na rodící se osadu. Většina osadníků byla povražděna a jenom ti, jimž se podařilo vstoupit na lodě a uprchnout, unikli řeži.

Deset let po tom se na St. Lucy usadilo čtyřicet Francouzů, vedených jistým Rousselanem, odhodlaným člověkem. Rousselan se dokonce oženil s Indiánkou, naklonil si domorodce svou inteligencí a obratností a po čtyři roky, až do své smrti, zabezpečil zemi bezpečnost.

Osadníci, kteří následovali po něm, se projevili jako méně obratní. Jednali krutě a nespravedlivě, vyvolali represe Karibů, kteří se potom mstili vraždami a drancováním. To byla vhodná doba pro Angličany, aby zakročili. Flibustýři a dobrodruzi vtrhli na St. Lucy, která mohla doufat, že opět nastane klid po Utrechtském míru, kterým byl ostrov prohlášen za neutrální.

 „Tedy,“ otázal se Niels Harboe, „od té doby patří St. Lucy Angličanům?“

„Ano i ne,“ odpověděl Roger Hinsdale.

„Říkám, že ne,“ řekl Louis Clodion, který přečetl všechno, co se vztahovalo k tomuto antilskému ostrovu, u něhož se měl Alert zastavit. „Ne, neboť po Utrechtském míru dostal maršál d'Estrées povolení a poslal tam roku 1718 vojsko na ochranu francouzské osady.“

„Zajisté,“ namítl Roger Hinsdale. „Nicméně po stížnosti Anglie bylo toto povolení zrušeno ve prospěch vévody de Montagne...“

„Ano,“ odsekl Louis Clodion, „ale po nové stížnosti Francie bylo zrušeno i toto povolení...“

„A co je na tom, když tam angličtí osadníci zůstali?...“

„Zůstali tam, nicméně je pravda, že Pařížským mírem r. 1763 byla úplná a výhradní suverenita nad touto osadou přiřknuta Francii!“

To byla pravda a Roger Hinsdale, odhodlaný hájit svou věc, to musel uznat. Potom, za následující periody, se rozvíjela St. Lucy pomocí četných závodů, založených okolními osadníky, z ostrovů Grenady! St. Vincent, Martinique. R. 1709 měl ostrov téměř třináct tisíc obyvatel, počítaje v to otroky, a r. 1772 přes patnáct tisíc.

Nicméně St. Lucy se nikdy neodtrhla od mocností, které se přely o vlastnictví nad ní, a Roger Hinsdale mohl připojit:

„Roku 1779 byl ostrov znovu zabrán generálem Abercrombiem a opět upadl pod britskou nadvládu...“

„To vím,“ řekl Louis Clodion, který nechtěl povolit, „ale smlouva z roku 1783 ho znovu vrátila Francii...“

„Aby se roku 1794 opět stal anglickým,“ prohlásil Roger Hinsdale, který byl připraven dát ránu k ráně.

„Nuže,“ zvolal Tony Renault, „drž se, Louisi, a řekni nám, že St. Lucy zase spatřila vlát francouzský prapor...“

„Zajisté, Tony, neboť byla r. 1802 uznána za francouzskou osadu...“

„Ne nadlouho,“ řekl Roger Hinsdale. „Po zrušení Amienského míru byla vrácena Anglii a to definitivně, jak je možné se domnívat...“

„Oh, definitivně...“ zvolal Tony Renault a otočil se velmi pohrdavě na patě.

„Zajisté, Tony,“ odpověděl Roger Hinsdale, který se rozehříval a chtěl do své odpovědi vložit veškerou ironii, „nebo máš snad v úmyslu se jí zmocnit zcela sám?“

„Proč ne?“ odsekl Tony Renault a tvářil se jako dobyvatel.

Jisté je, že Niels Harboe, Axel Wickborn a Magnus Anders neměli pražádný zájem na tomto sporu mezi Angličanem a Francouzem. Ani Dánsko ani Holandsko nikdy nepožadovaly část této tak sporné osady. A možná že by je Magnus Anders mohl zkrotit, kdyby ji byl požadoval pro Švédsko, které nemělo ze souostroví ani ostrůvek.

Avšak protože hrozilo nebezpečí, že se spor přiostří, zakročil pan Horatio Patterson vhodným quos ego (Vás já! Výhružka boha Neptuna větrům), vzatým z Virgila a jehož by Neptun nezapřel.

Potom řekl mírněji:

„Jen klidněji, mladí přátelé! Cožpak jdete do války?... Válka, to je metla na lidi!... Válka... Bella matribus detestala (války proklínají matky), což znamená...

„Správně francouzsky,“ zvolal Tony Renault, „ohavné tchyně (Nepřeložitelná slovní hříčka: francouzské belle-mere znamená česky tchyně)!“

A po této odpovědi propukl celý hlouček v hlasitý smích a mentor si zakryl tvář.

Zkrátka, všechno to skončilo stiskem ruky, u Rogera Hinsdalea trochu zdrženlivým a u Louise Clodiona velmi upřímným. Potom bylo mezi oběma národnostmi ujednáno, že Tony Renault neučiní pokus, aby vyrval St. Lucy z anglické nadvlády. Avšak Louis Clodion by právem mohl dodat a cestující na Alertu by brzy museli konstatovat de visu et de auditu (na vlastní oči a uši), že ačkoliv má St. Lucy nyní anglickou vlajku, udržela si nezničitelně francouzský ráz svými mravy, tradicemi a přirozenými pudy. Až vystoupí na St. Lucy, budou se moci Louis Clodion a Tony Renault domnívat, že kráčejí po půdě Désirady, Guadeloupe nebo ostrova Martinique.

Krátce po deváté hodině se zvedl vítr a vál ze širého moře, jak předpokládal Harry Markel. Ač jde o západ, je ten výraz správný, pokud se týká St. Lucy, která nebyla chráněna ani na východě ani na západě. Byla úplně osamělá mezi Antilským mořem a Atlantickým oceánem, a byla z obou stran vystavena zuřivosti větrů a vlnobití.

Alert ihned učinil přípravy k vyplutí. Jakmile byla jeřábem zvednuta kotva, trojstěžník se pohnul, rozvinul velikou košovou plachtu, přední plachtu a brigantinu, aby toto kotviště opustil a obeplul jeden z výběžků, uzavírajících přístav Castriesu.

Ten přístav se nazýval le Carénage a byl jedním z nejlepších v Antilském souostroví. Tím se vysvětluje houževnatost Francie a Anglie, s níž se o něj přely. Nyní byla právě dokončována stavba nábřeží, byly budovány loděnice a můstky, aby se vyhovělo všem požadavkům námořní služby. Nebylo pochyb, že le Carénage bude mít velikou budoucnost. Tam se přicházely parníky zásobit uhlím, dováženým z Anglie, z velikých skladišť, doplňovaných bez ustání loďstvem Spojeného království.

Pokud se týkalo St. Lucy, ta, ač se plošným rozsahem nevyrovná největším z Návětrných ostrovů, nicméně měří šest set čtrnáct čtverečních kilometrů a její obyvatelstvo čítalo čtyřicet pět tisíc obyvatel; z těch připadalo pět tisíc na hlavní město Castries.

Roger Hinsdale by byl zajisté šťastný, kdyby se zastávka protáhla na delší čas, než byl na ostatních Antilách, které už navštívili. Rád by svým druhům ukázal ostrov co nejpodrobněji. Avšak cestovní plán mu povoloval jen tři dny a bylo nutné se mu podřídit.

Ostatně tam už nebydlel žádný člen rodiny Hinsdaleových, která se definitivně usadila v Londýně. Nicméně majetek, který tam měla, byl značný a Roger tam měl být jako mladý landlord, (domácí pán) který přišel prohlédnout své panství.

Jakmile Alert k desáté hodině zakotvil v Carénage, dali se Roger Hinsdale a jeho druhové, doprovázeni panem Pattersonem, dopravit na pevninu.

Město se jim zdálo čisté se svými prostornými náměstími, širokými ulicemi a vždy tak kýženými stíny pod tímto žhnoucím antilským nebem. Nicméně měli dojem, o němž jsme se nedávno zmínili: připadalo jim více francouzské než anglické.

Proto se Tony Renault nemohl zdržet poznámky, kterou přijal Roger Hinsdale s jistým pohrdáním:

„Rozhodně jsme zde ve Francii!“

Cestující byli na můstku přivítáni správcem, který je měl doprovázet na jejich vycházkách. Pan Edward Falkes v nich neopomenul vzbudit podiv nad nádhernými plantážemi rodiny, hlavně nad poli s cukrovou třtinou, tak proslulými na St. Lucy, jejichž plodiny soupeří s plodinami ostrova St. Christoph, kde se sklízela nejlepší antilská cukrová třtina.

V osadě byl tehdy počet bělochů dost omezen - bylo jich sotva tisíc. Barevní měli většinu a přibylo jich zvláště od té doby, co bylo upuštěno od prací na Panamském průplavu, což je připravilo o zaměstnání.

Bývalé obydlí Hinsdaleových, kde nyní bydlel pan Edward Falkes, bylo prostorné a pohodlné. Leželo na konci města a mohlo pohodlně pojmout cestující Alerta . Roger, který by je rád pohostil, je vybídl, aby se tam ubytovali po dobu zastávky. Každý bude mít svůj pokoj a pan Patterson dostane nejpěknější ze všech. Je samozřejmé, že se bude jíst společně ve veliké jídelně a že panské povozy budou turistům k dispozici.

Návrh Rogera Hinsdalea byl radostně přijat, neboť přes svou vrozenou pýchu byl mladý Angličan velkomyslný a úslužný, ačkoliv jednal vůči svým druhům vždy jaksi ostentativně.

Ostatně pociťoval-li jistou žárlivost, platila hlavně Louisi Clodionovi. V Antilian School byli stále soupeři a zápasili o první místo. Nezapomněli jsme, že se oba octli v čele soutěže o cestovní stipendia, „dead heat“, jak se říká na závodištích, ex aequo - říkal Tony Renault a překládal „na témže koni“, používaje k slovní hříčce slov equus a aequus (Equus - kůň; aequus - rovný, stejný) k velikému pohoršení nedůtklivého mentora.

Hned první den začali s výlety na plantáže. Nádherné lesy tohoto ostrova, jednoho z nejzdravějších ostrovů Antil, ho pokrývaly nejméně ze čtyř pětin. Vystoupili na horu Fortuné, vysokou dvě stě čtyřiatřicet metrů, na níž byly vystavěny kasárna, na hory Asabot a du Chazeau - jak je vidět, samá francouzská jména - kde bylo zbudováno sanatorium. Potom, ve středu ostrova, navštívili turisté Aiguilles de Sainte Alousie, vyhaslé krátery, které by se mohly jednoho dne probudit, neboť vody sousedních rybníků se tam stále udržovaly ve varu.

Toho večera po návratu řekl Roger Hinsdale panu Pattersonovi: „Na St. Lucy je nutno bát se trigonokefalů stejně jako na ostrově Martinique... Na našem ostrově jsou hadi... a to neméně nebezpeční...“

„Už se jich nebojím,“ prohlásil pan Patterson, který se tvářil velkolepě, „a dám při této zastávce vycpat toho svého...“

„Máte pravdu!...“ řekl Tony Renault a sotva si dokázal udržet vážný tón.

Proto dal následující den pan Falkes zanést strašlivého hada k jistému přírodovědci v Castries a Tony Renault vzal toho muže stranou, aby mu vysvětlil, oč jde. Had je již vycpán a to dlouhá léta... Nechtějí, aby pan Patterson něco věděl... Den před odplutím dá vycpavač hada opět dopravit na Alerta .

Než toho večera pan Patterson ulehl, napsal druhý dopis paní Pattersonové. Že z jeho pera vyplynulo na papír množství citátů z Horatia, Virgila a Ovidia, není divu a výtečná dáma na ně byla ostatně zvyklá.

Tento dopis, který měla následujícího dne odvézt poštovní loď do Evropy, popisoval s úzkostlivou důkladností podrobnosti této podivuhodné cesty. Byl přesnější než ve svém první listu, rozepisoval se o sebemenších příhodách a doprovázel je zcela osobními úvahami. Vyprávěl, jak byla vykonána šťastná cesta ze Spojeného království do Západní Indie, jak se mu podařilo překonat mořskou nemoc, jaké množství třešňových pecek, jimiž ho tak prozřetelně zásobila paní Pattersonová, zkonzumoval. Hovořilo uvítání na ostrovech St. Thomas, Sv. Kříži, St. Martin, Antigua, Guadeloupe, Dominica, Martinique, St. Lucy, než dojde k přijetí, které jim chystá šlechetná a velkomyslná paní Kathleen Seymourová na Barbadosu. Předpokládal, že zpáteční cesta proběhne opět za co nejpříznivějších podmínek. Ne, nemusí se obávat srážek, ztroskotání!... Atlantický oceán bude vůči cestujícím Alerta blahovolný a Aeolovy kožené měchy na ně nevyprázdní závan bouří!... Paní Pattersonová tedy nebude muset otevřít závěť, kterou její choť považoval za vhodné pořídit před odplutím, ani použít jiných tak prozřetelných opatření, která byla učiněna vzhledem k možnému věčnému rozloučení... Jaká byla?... To věděl jenom tento podivínský pár.

Potom začal pan Patterson vypravovat o velikém výletě na šíji ostrova Martinique, o objevení hada ve větvích stromu, o prudké ráně, kterou zasadil této obludě, monstrum horrendum, informe, ingens (obluda strašlivá, netvorná, nesmírná), které nebylo odňato světlo, nýbrž život!... A nyní je vycpán slámou, oči planoucí, chřtán otevřený, vyplazuje rozeklaný jazyk; prostě tento netvor je jedním z nejbezbrannějších!... Ten nádherný plaz bude budit veliký dojem, až se ocitne na patřičném místě v knihovně Antilian School.

V závorkách nutno připojit, že pozadí této příhody nemělo být nikdy odhaleno. Její tajemství zbožně zachovával i Tony Renault, ačkoliv měl několikrát chuť všechno říci. A sláva, kterou získal neohrožený mentor při této pamětihodné srážce s vycpaným hadem, zůstane úplná!

Pan Patterson ukončil ten dlouhý list odůvodněným a procítěným vychvalováním Alertova kapitána a jeho mužstva. Měl jen slova chvály pro výtečného stewarda, jemuž byla svěřena posluha v salonu a jehož péči zamýšlel štědře odměnit. Pokud se týká kapitána Paxtona, nikdy velitel lodi státního nebo obchodního loďstva nezasloužil více být nazýván Dominus secundum Deum, pánem po Bohu!

Konečně, když něžně zlíbal paní Pattersonovou, učinil pan Patterson pod posledními řádky dopisu onen podpis složitých klikyháků, který prozrazoval u toho důstojného muže skutečný talent ke krasopisu.

Teprve k osmé hodině následujícího rána se měli turisté vrátit na loď. Strávili tedy tento večer v domě, kde je chtěl Roger Hinsdale hostit do poslední chvíle.

Někteří přátelé pana Edwarda Falkese byli pozváni ke stolu a jako obyčejně po přípitcích na zdraví každého z hodovníků se připilo paní Kathleen Seymourové. Za několik dní se mladí stipendisté seznámí s touto velikou dámou... Barbados už není daleko... Barbados, poslední zastávka na Antilách, na něž si mladí laureáti uchovají věčnou vzpomínku!

Avšak toho odpoledne se seběhla tak vážná příhoda, že mužstvo lodi mohlo mít za to, že jeho situace je už už nenapravitelně ohrožena.

Jak známo, nechával Harry Markel své lidi vystoupit na zemi jen když bylo něčeho zapotřebí pro loď. Takto jednat mu velela nejobyčejnější opatrnost.

Avšak ke třetí hodině bylo nutno dopravit na loď čerstvé maso a zeleninu, kterou nakoupil kuchař Ranyah Cogh na trhu v Castriesu.

Harry Markel dal tedy spustit člun, aby dopravil kuchaře na břeh a s ním jednoho lodníka, jménem Morden.

Člun odrazil a několik minut po té zmizel za zádí Alerta .

Ve čtyři hodiny uplynulo čtyřicet minut od té chvíle, co jej lodní mistr poslal na břeh a člun se nevracel.

Z toho pramenil značný nepokoj u Harryho Markela, který s ním sdíleli John Carpenter a Corty. Co se stalo?... Proč toto zpoždění?...

Vzbudily snad zprávy, došlé z Evropy, podezření proti kapitánovi a mužstvu Alerta ?...

Konečně krátce před pátou hodinou zamířil člun k lodi.

Avšak než přistál, vzkřikl Corty:

„Ranyah se vrací sám!... Morden s ním není...“

„Kde asi je?...“ otázal se John Carpenter.

„V některé krčmě, kde se asi zpil namol!...“ připojil Corty. „Přesto ho měl Ranyah dopravit nazpět,“ řekl Harry Markel. „Ten prokletý Morden je schopen, aby vlivem jeho brandy nebo ginu řekl více, než je třeba!“

To se pravděpodobně stalo a dozvěděli se o tom i z úst Ranyaha Cogha. Zatímco se zabýval nákupy na trhu ve městě, opustil ho Marden, aniž by mu něco řekl. Byl popuzen pijáckou vášní, kterou nemohl ukojit hned na lodi, a zapadl do některé krčmy. Kuchař svého kumpána hledal. Marně prochodil krčmy v námořnické čtvrti! Nebylo možné dopadnout zlořečeného Mordena, kterého by spoutal na dně člunu.

„Je nutné ho najít stůj co stůj...“ zvolal John Carpenter.

„A nemůžeme ho nechat na St. Lucy!... Žvanil by... Když se napije, neví co mluví, a měli bychom brzy návěštní loď v patách!...“

Tyto obavy byly až příliš odůvodněné a Harry Markel se nikdy neocitl ve větším nebezpečí!...

Bylo tedy nutné vypátrat Mordena. Bylo to ostatně kapitánovým právem a povinností... Nemohl nechat na břehu jednoho ze svých lidí a vrátí mu ho, jakmile zjistí jeho totožnost. Ledaže by mluvil páté přes deváté.

Harry Markel se chystal na zem, aby požádal námořní kancelář, aby pátrala po zmizelém námořníkovi, když v té chvíli zamířil k Alertovi jakýsi člun.

V Carénage se právě nacházela staniční loď, pověřená policejní službou v přístavu.

Nuže, právě se blížil jeden z jejích člunů s půltuctem lidí a důstojníkem. Byl už asi jen půl uzlu od lodi, když Corty zvolal:

„Morden je tam!“

Opravdu, Morden „tam byl“ a to dvojnásob, dalo by se říci. Když se oddělil od kuchaře, zapadl do krčmy nejnižšího řádu. Brzy se opil na mol, sebrali jej a člun staniční lodi ho dopravil na Alerta, kam musel být vytažen jeřábem.

Když důstojník vystoupil na palubu, otázal se:

„Kapitán Paxton?...“

„To jsem já, pane,“ odpověděl Harry Markel.

„Tento opilec je asi jedním z vašich lodníků?“

„Ano, a již jsem ho chtěl dát hledat, neboť zítra máme zvednout kotvy...“

„Nuže, přivezl jsem vám ho... vidíte, v jakém stavu...“        

„Bude potrestán,“ odpověděl Harry Markel.

„Ale..., nějaké vysvětlení, kapitáne Paxtone,“ pokračoval důstojník. „Při jeho opilosti mu uklouzly nesouvislé věty... Mluvil o kampaních na Tichém oceánu..., o lodi Halifax , o níž se nedávno mluvilo..., o Harrym Markelovi, který jí velel a o jehož útěku z queenstownského žaláře jsme se dozvěděli...“

Lze si představit, jaké úsilí musel Harry Markel vynaložit, aby se ovládl, aby nepozbyl chladnokrevnost, když slyšel důstojníka. John Carpenter a Corty, ovládajíce se méně, odvrátili hlavy a ponenáhlu se vzdálili. Naštěstí si důstojník nevšiml jejich zmatku a pouze se otázal:

„Co to znamená, kapitáne Paxtone?...“

„Nemohu si to vysvětlit, pane,“ odpověděl Harry Markel. „Tento Morden je opilec a když se napije, nikdo neví, co se v jeho hlavě děje...“

„Neplavil se tedy nikdy na Halifaxu ?...“

„Nikdy, už přes deset let se plavíme po mořích spolu.“

„Proč potom tedy mluvil o Harrym Markelovi?...“ naléhal důstojník.

„Aféra Halifaxe způsobila veliký povyk, pane... Mluvilo se o útěku zločinců, když jsme opouštěli Queenstown... Mluvilo se o tom často i na lodi... Asi to utkvělo v paměti tohoto muže... To je jediné vysvětlení, které mohu podat...“

Celkem nic nemohlo v důstojníkovi vzbudit podezření, že před ním stojí Harry Markel, ani že toto mužstvo není mužstvem kapitána Paxtona. Ukončil tedy rozmluvu a řekl:

„Co učiníte s tímto lodníkem?...“

„Pošlu ho na osm dní na dno lodi, kde vystřízliví,“ odpověděl Harry Markel. „A kdybych neměl nouzi o lidi - ztratil jsem jednoho v Yorské zátoce - vysadil bych Mordena na St. Lucy... Ale nemám ho kým nahradit...“

„A kdy očekáváte své cestující, kapitáne Paxtone?...“

„Zítra ráno, neboť odplujeme za nejvyššího stavu moře.“

„Tedy šťastnou cestu!“

„Díky, pane.“

Důstojník opět vstoupil do člunu a člun se vzdálil, vraceje se ke staniční lodi.

Je samozřejmé, že Morden, který ve své zvířecí opilosti neslyšel a nechápal nic, byl do podpalubí dopraven mohutnými kopanci. Faktem bylo, že by bezmála všechno prozradil, když hovořil o  Halifaxu a o Harrym Markelovi.

„Cítím doposud na svém obličeji studený pot!...“ řekl Corty a osušil si čelo.

„Harry,“ poznamenal John Carpenter, „měli bychom odplout hned v noci a nečekat na své cestující!... Je nám na těchto Antilách příliš horko!...“

„A jakmile odplujeme,“ odpověděl Harry Markel, „pochopí to, co řekl Morden!... Všechno bude odhaleno a tato staniční loď se rychle vrhne za námi!... Chcete-li být pověšeni, nedržím vás, ale já zůstanu!“

Následující den v osm hodin byli cestující na lodi. Bylo zbytečné vyprávět jim o včerejší události. Že se jeden z lodníků opil, nemělo vůbec žádnou důležitost.

Zvedli kotvy, rozvinuli plachty a Alert vyplul z castriesského přístavu směrem na jih, k Barbadosu.

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.