IV. KAPITOLA Krčma U krvavé lišky York se nejdřív jmenoval Coves - toto jméno označuje močálovitou krajinu - a Corroch v galské řeči. Začal skromně jako vesnice, potom se York stal městečkem a nyní, když je hlavním městem Munsteru (Největší provincie Irska, obsahuje 6 hrabství), zaujímá toto město třetí stupeň mezi irskými městy.
Jakkoliv je průmyslovým městem určité důležitosti, možná, že jeho přímořská cena převládá, díky přístavu Queenstownu - starému Covesu - nad řekou Lee. Tam jsou zbudovány loděnice, skladiště, továrny. Přístav na obnovování zásob potravin a na odpočinek přijímá lodi, hlavně plachetní, pro které nemá Lee dostatečnou hloubku.
Když se do Yorku dostanou pozdě, nebudou mít mentor a stipendisté kdy prohlédnout si a proběhnout ten rozkošný ostrov, spojený dvěma mosty s oběma břehy řeky Lee, ani projít se krásnými zahradami sousedních ostrovů, prohlédnout si jeho okolí. Všechen ten městský okrsek čítá neméně nežli osmdesát devět tisíc obyvatel - sedmdesát devět tisíc jich má York a deset tisíc Queenstown.
Avšak o tyto potulky, které umožní strávit příjemně několik hodin, se hrubě nestarala tři individua, sedící večer 29. června v jedné z místností krčmy U krvavé lišky. Mizíce napůl ve tmavém koutě, hovořili šeptem u číšek, často plněných a vyprazdňovaných. Už podle jejich divokých tváří a neklidného chování by pozorovatel poznal lidi nejhoršího druhu, darebáky, jistě stíhané policií. Jaké nedůvěřivé a podezřívavé pohledy vrhali na každého, kdo vstupoval do této nečisté místnosti, do tohoto málo navštěvovaného lokálu U krvavé lišky!
Ostatně v této námořnické čtvrti bylo krčem dostatek a tato individua, hledající úkryt, si jen mohla vybrat.
Jestliže je York elegantní město, u Queenstownu tomu tak není, i když je to velmi navštěvovaný a jeden z nejdůležitějších irských přístavů. Vystřídá-li se tam ročně čtyři tisíce pět set lodí, vážících dvanáct set tisíc tun, lze si bez obtíží představit, kolik cestujícího obyvatelstva se tam vychrlí každý den. Z toho pramení ono velké množství krčem, kde se hemží hosté, vyžadující co nejméně, pokud se týká klidu, čistoty a pohodlí. Cizí lodníci se tam potkávají s domácími. A tento styk vyvolává časté a brutální rvačky, které vyžadují zakročení strážníků.
Kdyby tohoto dne policie vnikla do dolní místnosti U krvavé lišky , mohla by se zmocnit jisté bandy zločinců, hledaných několik hodin, kteří unikli z vězení v Queenstownu.
Podívejme, za jakých okolností.
Před týdnem dopravila britská válečná loď do Queenstownu mužstvo anglického trojstěžníku Halifax , pronásledované a přistižené v mořích Tichého oceánu. Po šest měsíců byla tato loď postrachem končin mezi Šalomounovými ostrovy, Novými Hebridami a souostrovím Nové Británie. Toto polapení učinilo konec celé řadě pirátských a lupičských kousků, jejichž obětí byli zvláště angličtí rodáci.
Následkem zločinů, které jim vytkla spravedlnost - zločinů, zjištěných jak svědeckými výpověďmi tak skutečnými fakty - bude nad, nimi vyřčen příkladný ortel. Bude to odsouzení k smrti oběšením aspoň pro nejkompromitovanější vůdce, kapitána a lodního mistra Halifaxe.
Tato banda čítala deset členů, polapených na lodi. Sedm ostatních, kteří scházeli, se zachránilo v člunu a prchlo na nějaký ostrov, kde nebylo možné se jich zmocnit. Avšak konečně se nejobávanější z nich nacházeli v rukou anglické policie a do přelíčení byli uvězněni v námořním queenstownském žaláři.
Představit si odvahu kapitána Harryho Markela a jeho pravé ruky, lodního mistra Johna Carpentera, by bylo nemožné. Také, když využili jistých okolností, podařilo se jim prchnout den před tím, než se skryli v této krčmě U krvavé lišky, jedné z těch, jež měly v přístavu nejhorší pověst. Ihned byly vyslány pátrat policejní hlídky. Tito zločinci, schopní všech zločinů, nemohli doposud opustit York nebo Queenstown a pátrání se provádělo v různých čtvrtích obou měst.
Nicméně jistý počet agentů střežil z opatrnosti břeh v rozloze několika mil kolem Yorské zátoky. Zároveň se započalo s prohlídkami, které se měly rozšířit na všechny lokály v námořnické čtvrti.
Byla to hotová útočiště, kde se zločincům často dařilo uniknout pronásledování. Ukáží-li se peníze, přijmou krčmáři kohokoliv, kdo je požádá o přístřeší, nestarajíce se, co jsou to za lidi a odkud přicházejí.
Ostatně je dlužno poznamenat, že lodníci Halifaxe pocházeli z různých anglických a skotských přístavů.
Žádný z nich nebydlel v Irsku. V Yorku ani ve Queenstownu je neznal nikdo - což činilo jejich polapení nepravděpodobným. Nicméně, protože policie měla popis každého z nich, cítili se velmi ohroženi. Neměli v úmyslu prodlužovat svůj tak nebezpečný pobyt ve městě. Chtěli využít první příležitosti k útěku, která se naskytne a prchnout buď na venkov, nebo na moře.
Nuže, možná, že tato příležitost nadešla, a to za příznivých okolností. Bylo to možné posoudit z rozmluvy tří hostů, kteří seděli v nejtmavějším koutě U krvavé lišky, kde mohli hovořit bez nebezpečí, že je zaslechne nějaké nepovolané ucho.
Harry Markel byl skutečně důstojný vůdce této bandy, která neváhala podat mu pomocnou ruku, když z Halifaxe, jemuž velel ve službách jisté liverpoolské firmy, učinil v nejzazších mořích Tichého oceánu pirátskou loď.
Měl pětačtyřicet let, byl prostřední postavy, statného těla, železného zdraví a divokého vzezření, a neustoupil před žádnou krutostí. Byl mnohem vzdělanější nežli jeho druhové, ačkoliv vyšel z řad lodníků, a vyšvihnul se postupně na kapitána obchodního loďstva. Ve svém řemesle se vyznal dobře a byl by mohl udělat čestnou kariéru, kdyby ho strašlivé vášně, divoká touha po penězích, vůle být svým pánem, nestrhly na cestu zločinu. A protože byl obratný v zakrývání svých neřestí a hrubostí námořníka a měl dost stálé štěstí, nikdy nevzbudil nedůvěru v loďařích, na jejichž lodích velel.
Lodní mistr John Carpenter, čtyřicátník menšího vzrůstu a pozoruhodné síly kontrastoval s Harrym Markelem svým potměšilým vzezřením, pokryteckými způsoby, zvykem pochlebovat lidem, instinktivním chytráctvím, pozoruhodnou dávkou licoměrnosti, která ho činila ještě nebezpečnějším. Byl stejně krutý a stejně lakotný jako jeho vůdce, který měl na něho škodlivý vliv, jemuž se John Carpenter rád poddával.
Harry Markel a Corty se dali opačným směrem a učinili dobře, neboť ulice byla zatarasena strážníky, na protějším konci, tam, kde ústila na nábřeží. Četní agenti už obsadili tuto ulici uprostřed rostoucího davu. Muži i ženy této lidnaté čtvrti chtěli být přítomni zatčení pirátů z Halifaxe , kteří prchli z námořnické věznice.
Za několik minut dorazili Harry Markel a Corty k protějšímu konci ulice, na této straně volné a špatně osvětlené. Pak se vydali rovnoběžnou uličkou a vrátili se k přístavu.
Při chůzi slyšeli slova, která k nim zalétala z davu, složeného z různých vrstev obyvate1stva přímořského města. Tato slova byla pro zločince velice nepřívětivá a vyznívalo z nich, že zločinci si zasluhují, aby byli pověšeni. Ti se však o veřejné mínění nijak nezajímali a nebylo se tomu co divit. Jen přemýšleli, jak by se vyhnuli setkání s policisty, aniž by vypadali jako lidé, kteří prchají, a aby se dostali na místo setkání.
Když vyšli z krčmy, kráčeli čtvrtí Harry Markel a Corty každý zvlášť, a byli si jistí, že se touto ulicí dostanou k nábřeží. Když přišli na jeho konec, sešli se a pustili se k můstku.
Toto nábřeží bylo téměř pusté, a bylo matně osvětleno několika plynovými plameny. Žádný rybářský člun se nevracel a nevrátí se dříve, než za dvě nebo tři hodiny. Příliv ještě nebylo poznat. Člun se tedy nevydá v nebezpečí nějakého setkání, až bude plout Yorskou zátokou.
„Tudy,“ řekl Corty a ukázal vlevo, kde zářilo přístavní světlo a dále, na výšině, maják, vyznačující vjezd do Queenstownu.
„Jeto daleko?...“ otázal se Harry Markel.
„Pět nebo šest set kroků.“ „Ale nevidím ani Johna Carpentera ani Ranyaha Cogha...“ „Snad nemohli dolním koncem ulice na nábřeží...“ „Museli asi učinit okliku... zdrží nás...“ „Leda,“ odvětil Corty, „že by už byli na můstku...“ „Pojďme,“ řekl Harry Markel. A oba se zase dali do kroku, vyhýbajíce se pečlivě chodcům, mířícím do čtvrti, stále naplněné hlukem davu v okolí krčmy U krvavé lišky . Minutu po tom stanuli Harry Markel a jeho kumpán na nábřeží. Ostatních šest tam bylo: byli nataženi v loďce, kterou drželi stále u nábřeží, i za odlivu. Proto bylo snadné v ní zaujmout místo.
„Neviděli jste ani Johna Carpentera ani Ranyaha Cogha?“ otázal se Corty.
„Ne,“ odpověděl jeden z lodníků a vstal.
„Nemohou být daleko,“ řekl Harry Markel. „Zůstaňme zde a čekejme.“ Místo bylo tmavé a nevydávali se v nebezpečí, že budou spatřeni. Uplynulo šest minut. Ani lodní mistr ani kuchař se neobjevovali. To bylo velmi znepokojivé. Byli snad už zatčeni?... Na to, aby je opustili, nebylo ani pomyšlení... Ostatně Harry Markel by neměl dostatek mužstva, aby se pokusil o ten odvážný čin a v případě potřeby zápasit s mužstvem Alerta , nedá-li se překvapit.
Bylo téměř devět hodin. Večer byl velmi tmavý, obloha se víc a více zahalovala nízkými a nehybnými mraky. Ačkoliv nepršelo, snášela se na hladinu zátoky jakási mlha - byla to příznivá okolnost pro uprchlíky, ačkoliv jim zřejmě dá trochu práce najít kotviště Alerta .
„Kde je loď?...“ zeptal se Harry Markel.
„Tam,“ odpověděl Corty a vztáhl ruku k jihovýchodu.
Ovšem, až se k ní člun přiblíží, zajisté rozeznají svítilnu, zavěšenou na ráhně předního stěžně.
Zachvácen netrpělivostí a nepokojem, postoupil Corty asi o padesát kroků k domům, vroubícím nábřeží, jejichž některá okna byla osvětlena. Tak se přiblížil k jedné z uliček, jimiž měli přijít John Carpenter a kuchař. Vycházel-li z nich někdo, ptal se Corty, není-li to jeden z nich pro případ, že by se museli rozdělit. Pak by lodní mistr počkal na svého kumpána, který nevěděl, kterým směrem se dát, aby našel loďku u můstku.
Corty postupoval jen s krajní opatrností. Plížil se podél zdí a při sebemenším zvuku napínal sluch. Každou chvíli sem mohli vtrhnout strážníci. Pátrajíce bezvýsledně po krčmách, bude jistě policie pokračovat v pátrání v přístavu a prohledá čluny, uvázané u nábřeží.
V tu chvíli museli Harry Markel a ostatní, celí vyplašení, mít za to, že se k nim štěstí obrátilo zády.
Vskutku, na konci ulice poblíž krčmy U krvavé lišky zazněl hluk a lomoz. Dav se tam hrnul za vydatného křiku a povyku. V tuto hodinu tam plynový plamen osvětloval první domy a místo bylo méně tmavé.
Protože zůstal na pokraji nábřeží, mohl Harry Markel vidět, co se děje. Ostatně brzy se vrátil Corty, který netoužil po tom, aby se zúčastnil shromáždění, kde by mu hrozilo nebezpečí, že bude poznán.
Ve shonu zatkli strážníci dva muže a drželi je pevně, odvádějíce je na protější nábřeží.
Tito dva muži se zmítali a kladli strážníkům značný odpor. K jejich křiku se přidával křik asi dvaceti lidí, kteří se rozhodovali pro nebo proti. Dalo se předpokládat, že tito muži jsou lodní mistr a kuchař.
To si pomysleli kumpáni Harryho Markela a jeden z nich opakoval: „Jsou zajati... jsou zajati...“ „A jak jim pomoci?“ odpověděl jeden z jeho přátel. „Lehněte!“ zavelel Harry Markel.
Bylo to moudré opatření, neboť když se John Carpenter a kuchař nacházeli v rukou strážníků, ti z toho mohli soudit, že ostatní asi nejsou daleko. Měli by jistotu, že neopustili město. Budou je hledat až v hloubi přístavu. Prohledají lodě, kotvící na rejdě, a zabrání jim tím vydat se na moře. Ani jediný člun, ani jediná rybářská loďka nebudou vyjmuty a uprchlíci budou brzy objeveni.
Harry Markel nepozbyl trpělivost.
Když se jeho kumpáni natáhli v člunu, takže je díky tmě nebylo možné spatřit, uplynulo několik minut, které se zdály dlouhé. Lomoz na nábřeží se zdvojnásobil. Zatčení muži se stále vzpírali. Dav je zahrnoval hulákáním a zdálo se, že to platí jen zločincům Marcelovy bandy. Chvílemi se Harrymu zdálo, že slyší a poznává hlasy Johna Carpentera a Ranyaha Cogha. Vedou je snad k můstku?... Věděli strážníci, že jejich spoluviníci se ukrývali na dně loďky?... Budou všichni polapeni a odvedeni do vězení, odkud už podruhé nevyváznou?...
Konečně křik utichl. Hlídka se vzdalovala s muži, zatčenými v ulici poblíž krčmy U krvavé lišky a ubírala se po protější části nábřeží.
Harry Markel a ostatní už nebyli bezprostředně ohroženi.
Co teď?... Lodní mistr a kuchař, ať už byli zatčeni nebo ne, zde nebyli. Může za těchto podmínek při nerovnosti sil, když mu ubyli dva muži, Harry Markel provést svůj plán, zamířit k Alertovi, pokusit se překvapit kotvící loď, provést s osmi lidmi to, co bylo už tak odvážné provést s deseti?... Na každý pád bylo nutné použít člunu, dosáhnout některého místa zátoky a vrhnout se do nebezpečného podniku.
Než se rozhodl, vystoupil Harry Markel na můstek.
Neviděl na nábřeží nikoho, chystal se vstoupit opět do člunu a odrazit, když vtom se na rohu jedné z ulic, vpravo od té, kterou sem přišli Corty a Harry Markel , objevili dva muži.
Byli to John Carpenter a Ranyah Cogh. Mířili chvatným krokem k můstku. Ostatně neměli v patách žádného strážníka. Zatčeni byli dva lodníci, kteří zabili třetího právě v krčmě U krvavé lišky .
Několika slovy byl Harry Markel informován o stavu věcí. Protože část policistů uzavřela ulici, nemohli se lodní mistr a kuchař tam tudy dostat na nábřeží, když dorazili k jejímu východu. Oba museli nazpět až k uličce obsazené již jinými strážníky, a proto prchali nahoru do čtvrti. Proto to zpoždění, které by málem všechno ohrozilo.
„Do loďky!“ řekl pouze Harry Markel.
Rázem vstoupili John Carpenter, Ranyah Cogh a on do člunu. Čtyři muži byli připraveni na přídi s vesly. Ihned odvázali lano. Lodní mistr vládl kormidlem a u něho byli Harry Markel a ostatní.
Moře dosud klesalo. Při odlivu, který potrvá ještě půl hodiny, bude mít člun dost času, aby dorazil do Farmarského zálivu, vzdáleného nanejvýš dvě míle. Uprchlíci nakonec měli spatřit Alerta na jeho kotvišti a pak nebude nemožné překvapit loď dříve, nežli se bude moci vzchopit k obraně.
John Carpenter zátoku znal. Byl si jistý, že najde záliv i v této hluboké tmě, zamíří-li na jihovýchod. Jistě pak spatří obvyklé světlo, které má každá loď na přídi, kotví-li v zálivu nebo přístavu.
Tou měrou, jakou plul člun, hroužila se poslední světla ve městě do tmy. Ani sebemenší vánek nebyl patrný. Žádné vlnění se neobjevovalo na hladině zátoky. Nejúplnější klid asi vládl na širém moři.
Dvacet minut potom, co odrazili od můstku, člun zastavil.
John Carpenter řekl, když se napůl zvedl: „Lodní světlo... tamhle...“ Bílé světlo zářilo asi patnáct stop nad vodou ve vzdálenosti asi sto sáhů. Když urazil polovinu této vzdálenosti, člun opět zastavil.
Nebylo pochyb, že tato loď je Alert, neboť podle zpráv žádná jiná nekotvila ve Farmarské zátoce. Šlo tedy o to, aby přistáli, aniž by způsobili poplach. Že se mužstvo za tohoto sychravého počasí nachází dole, bylo pravděpodobné. Avšak aspoň jediný muž bude na stráži na palubě. Bylo nutné se vyvarovat vzbudit jeho pozornost. Proto zvedli vesla a spoléhali se na to, že je proud zanese k boku Alerta.
Opravdu, za necelou minutu se Harry Markel a jeho kumpáni ocitli u pravého kormového boku lodi. Nebudou-li spatřeni ani zaslechnuti, nebude pro ně nesnadné vyšvihnout se přes okřídlí a zbavit se lodníka na stráži ještě dříve, než bude moci způsobit poplach.
Loď se právě pohnula na své kotvě. První příliv se dal pocítit, aniž s sebou přinesl vítr. Za těch okolností mířil Alert přídí k ústí zátoky, záď měl obrácenou do pozadí Farmarského zálivu, uzavřeného na jihovýchodě předhořím. Toto předhoří bude nutné obeplout, aby se dostali na širé moře a dali se průplavem St. George.
V tu chvíli tedy za hluboké tmy přirazil k lodi člun na jejím pravém boku. Jen nad předním kastelem zářila svítilna, zavěšená na ráhně předního stěžně, a světlo chvílemi mizelo, když mlha hustěji padala.
Nebylo slyšet žádný zvuk a příchod Harryho Markela a jeho kumpánů nevzbudil pozornost žádného námořníka.
Nicméně mohli mít za to, že jejich příchod bude ihned prozrazen. Pravděpodobně se k uchu lodníka doneslo lehké šplouchání a jeho kroky podél pažení teď zaslechli. Jeho silueta se na okamžik objevila na vrchní palubě, pak se naklonil a obrátil hlavu vpravo i vlevo, jako člověk, který chce vidět... Harry Markel a ostatní ulehli na lavice v člunu. Ovšem i když je lodník nespatří, postřehne člun, zavolá své druhy na palubu, i když jen proto, aby zadrželi unášenou loďku. Ti se pokusí zachytit ji a pak už nebude možné loď překvapit.
Nuže, i v tom případě by se Harry Markel nevzdal svých záměrů. Zmocnit se Alerta bylo pro něho a pro jeho kumpány otázkou života a smrti. Proto se nebudou pokoušet prchnout. Vrhnou se na palubu, použijí nožů a protože povedou první rány, budou pravděpodobně zcela ve výhodě.
Ostatně okolnosti pro ně zůstaly příznivé. Když lodník postál několik okamžiků na vrchní palubě, vrátil se na své stanoviště na přídi. Neslyšeli ho zavolat. Nespatřil ani člun, který se pohyboval ve tmě.
Minutu na to plul člun podél boku lodi a zastavil naproti hlavnímu stěžni, kde bylo snadné vystoupit, když se použil pardun.
Alert čněl stejně jen šest stop nad čarou ponoru, která přesahovala sotva měděné plátoví jeho trupu. Pomáhajíce si rukama a nohama, budou Harry Markel a jeho lidé dvěma skoky na palubě.
Jakmile byl člun přivázán, aby ho příboj nemohl zanést nazpět do zátoky, vytáhli zločinci nože schované za pasy - nože, které se uprchlíkům podařilo po útěku ukrást. Corty se vyšvihl jako první přes pažení. Jeho kumpáni ho následovali s takovou obratností a opatrností, že je hlídka ani neslyšela, ani nespatřila.
Plížíce se pak podél pažení, dostali se k přednímu kastelu. Tam seděl lodník, opřený o kotevní nátoč téměř na pokraji spánku. John Carpenter k němu přišel jako první a bodl ho nožem přímo do prsou.
Ubožák byl zasažen přímo do srdce a klesl na palubu, aniž by vydal jediný výkřik. Potom se jen několikrát křečovitě zachvěl a vydal poslední vzdech.
Pokud se týkalo Harryho Markela a obou ostatních, Cortyho a Ranyaha Cogha, ti vyběhli na vrchní palubu a Corty tlumeně zamumlal: „Nyní na kapitána!“ Kabina kapitána Paxtona se nacházela pod vrchní palubou v levém rohu. Vnikli tam dveřmi z rohu salonu.
Okno vedoucí na palubu ji osvětlovalo a tímto oknem, opatřeným záclonou, pronikal svit lampy, visící na dvojím kruhu.
Kapitán ještě neležel. Urovnával lodní listiny vzhledem k odplutí za ranního odlivu, až dorazí jeho cestující.
Náhle se prudce otevřely dveře jeho kajuty a než se vzpamatoval, chroptěl pod nožem Harryho Markela, přičemž se snažil křičet: „Pomóc!... pomóc!“ Jakmile se ten křik donesl do místnosti mužstva, vyběhlo pět nebo šest námořníků. Corty a ostatní na ně čekali u vchodu a tak jak vycházeli, byli vraždě ni, aniž by se mohli vzchopit k obraně.
Za několik okamžiků leželo šest lodníků na palubě. Někteří, smrtelně zranění, vyráželi výkřiky zděšení a bolesti. Avšak kdo mohl zaslechnout tyto výkřiky a jak by se mohla do tohoto zálivu, kde kotvil Alert osamocený v hluboké noční tmě, dostat pomoc?...
Šest mužů a kapitán netvořili celé mužstvo. Tři nebo čtyři byli asi ještě v místnosti pro mužstvo, odkud se neodvažovali vyjít... Vytáhli je odtamtud přes jejich vzpouzení a rázem zrudla paluba krví jedenácti mrtvol. „Těla do moře!...“ vzkřikl Corty.
A chystal se hodit mrtvoly přes palubu.
„Počkej!...“ řekl mu Harry Markel. „Příliv by je zanesl do přístavu... Vyčkejme na odliv a ten je zanese na širé moře.“
