image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, III. KAPITOLA Dominica

III. KAPITOLA

Dominica

Když trojstěžník vyplul ze zátoky Pointe-a-Pitre, zvedl se východní vítr, příznivý směru, kterým měla loď plout, aby se dostala k Dominice asi sto mil jižněji. S rozvinutým plachtovím se Alert vznášel jako racek po hladině tohoto jiskérkujícího moře. Při stálém větru by mohl tu vzdálenost urazit za čtyřiadvacet hodin. Ale tlakoměr stoupal pomalu - což věstilo bezvětří a plavbu dvojnásob prodlouženou.

Alert byla dobrá loď a - to je nutné opakovat - velel jí kapitán, který znal své povolání důkladně a měl mužstvo, které se už osvědčilo. Přání pana Henriho Barranda tedy nemělo vyhlídky, že by se uskutečnilo. I za nepohody by se byl Harry Markel vydal na moře bez obavy, že najede na skaliska zátoky, a cestující by tedy nemohli využít pohostinnosti nabídnuté jim plantážníkem z Rose Croix.

Jakkoliv měla být plavba za těchto podmínek zdlouhavá, začala aspoň za okolností co nejšťastnějších.

Když opustili Pointe-a-Pitre a zamířili k jihu, minula loď souostroví des Saintes, kterému vévodil vrch vysoký tři sta metrů. Zcela zřetelně spatřili tvrz, která na něm ležela, a na ní vlál francouzský prapor. Les Saintes jsou stále v obranném stavu jako posunutá citadela, která chránila pobřeží poblíž Guadeloupe.

Ze všech nejvíce se neustále vyznamenávali Tony Renault a Magnus Anders, pokud šlo o lodní práce. Vykonávali hlídky jako skuteční lodníci a to i v noci, ať si mentor, stále znepokojený nerozvážností těchto dvou chlapců, namítal cokoliv.

„Svěřuji vám je, kapitáne Paxtone,“ opakoval stále Harrymu Markelovi. „Pomyslete si jen, kdyby se jim tak něco nepříjemného stalo!...

Když je vidím šplhat se v lanoví, zdá se mi, že budou... jak bych to řekl?...“

„Smeteni?“

„Ano... smeteni zahoupáním nebo zakymácením a kdyby spadli do moře!... Pomyslete na moji zodpovědnost, kapitáne!“

A když Harry Markel odpověděl, že je nenechá, aby se dopustili neopatrnosti, že jeho odpovědnost není menší než odpovědnost pana Pattersona, děkoval mu pohnutými výrazy, jež se hrubě dotkly chladnosti nepravého Paxtona.

Potom následovala nekonečná napomenutí mladému Švédovi a mladému Francouzovi, kteří odpovídali:

„Nebojte se, pane Pattersone... Držíme se pevně...“

„Ale kdyby se vaše ruce pustily, spadli byste...“

„De brancha in brancham degringolat atque facit puf (Z větve na větev se řítí a udělá bác!) jak praví klasik!...“ zadeklamoval Tony Renault.

„Labuť Mantovská se nikdy nedopustila takového hexametru!...“ namítl pan Patterson, zvedaje ramena k nebi.

„Nuže, měla se ho dopustit,“ odsekl neuctivý Tony Renault, „neboť konec je nádherný: atque facit tuf!“

Oba přátelé vyprskli smíchem.

Nicméně důstojný mentor se mohl upokojit: pokud byli Tony Renault a Magnus Anders odvážní až do krajnosti, byli také obratní jako opice. Ostatně nad nimi bděl John Carpenter, i když jen z obavy, že by jejich odměna zmizela s nimi. A pak bylo jen potřeba, aby nějaká nehoda přinutila Alerta k nějaké dlouhé zastávce na některém z Antilských ostrovů, a kdyby si ten nebo onen z obou chlapců zlomil některou končetinu, zdrželo by se odplutí.

Jinak je nutné zaznamenat, že mužstvo se zřídka stýkalo s cestujícími. Tito si dokonce mohli všimnout, že lodníci se jich nejčastěji straní, že se s nimi nesnaží sblížit, což námořníci obyčejně rádi dělají. Jenom Wagah a Corty navazovali hovor, ostatní se chovali rezervovaně, jak jim uložil Harry Markel. Když byli někdy Roger Hinsdale a Louis Clodion překvapeni tímto chováním, všimli si několikrát, že lodníci umlkají, jakmile se k nim blíží, ale to bylo všechno a nemohli mít vůbec žádné podezření.

Pokud se týká pana Pattersona, ten nebyl schopen, aby si něčeho takového všiml. Konstatoval, že plavba se koná podle něho za odpovídajících okolností - což byla ostatně pravda - a nyní si blahopřál, že může měřit palubu, aniž by se musel každou chvíli zachycovat.

Bezvětří trvalo a teprve k páté hodině ráno 24. srpna spatřil Alert, hnaný slabým severozápadním větříkem, Martinique.

Hlavní město kolonie, které se jmenuje Ville-des-Roseaux, mělo asi pět tisíc obyvatel. Leží na východním pobřeží ostrova, jehož výšiny jej chrání od příliš častých a prudkých pasátů. Avšak přístav není dostatečně chráněn proti vlnobití ze širého moře. Loď tam musí zakotvit a mužstva jsou stále připravena změnit kotviště při prvních známkách nepohody.

Protože měl Alert na Dominice pobýt několik dnů, Harry Markel raději, a to ne bez důvodu, ve Ville-des-Roseaux nezastavil. Na konci ostrova se v témže směru nachází znamenitá rejda, portsmouthská rejda, kde se lodě nemusí obávat uragánů ani cyklonů, které tyto končiny často pustoší.

V Portsmouthu se narodil před osmnácti lety John Howard, čtvrtý vyznamenaný ze soutěže, a měl nyní najít vzkvétající město, z něhož učiní budoucnost důležité obchodní středisko.

V neděli cestující vkročili na Dominiku a kdyby bylo 3. listopadu, bylo by to ve výroční den jejího objevení Kryštofem Kolumbem roku 1492. Slavný mořeplavec pojmenoval ostrov Dominica na počest tohoto dne, svěceného na obou karavellách.

Dominica je důležitou anglickou osadou, protože se rozkládá na sedm set padesáti čtyřech čtverečních kilometrech, měří tedy dvanáct francouzských mil na délku a šest na šířku. Nyní má třicet tisíc obyvatel, kteří vystřídali Kariby z dobyvatelské doby. Španělé se tam zprvu nesnažili usadit, ačkoliv kotliny ostrova byly úrodné, voda výtečná, lesy bohaté na stavební dřevo.

Rovněž jako její sestry ze Západní Indie prošla Dominica postupně rukama různých evropských mocností. - Na počátku 17. století byla francouzská. První osadníci tam zavedli pěstování kávy a bavlny, v r. 1622 obnášel jejich počet tři sta čtyřicet devět, k nimž přistoupilo tři sta třicet osm otroků, narozených v Africe.

Zpočátku žili Francouzi s Kariby, jejichž počet nepřevyšoval tisíc, v dobré shodě. Tito domorodci pocházeli ze silného a pracovitého národa, nikoliv však z národa černochů, nýbrž spíše z národa Indiánů, kteří obsadili Guayany a severní končiny Jižní Ameriky.

Je nutné podotknout, že na celém Antilském souostroví neexistuje jazyk, kterým mluví, naprosto totožný s jazykem, jímž mluví muži. Je to dvojí nářečí; jedno je - pro ženy - aronacké, druhé - pro muže - galibské. Tito krutí a nehostinní domorodci založili, ačkoliv měli jisté náboženské znalosti, oprávněnou pověst lidojedů a možná, že jméno Karib znamená lidojed. To ovšem nemohlo omluvit ukrutnosti, jichž se vůči nim dopustili španělští dobyvatelé.

Když se však tito Karibové vydávali na nepřátelské vpády na různé ostrovy souostroví ve svých pirogách, vyhloubených sekerou ze stromového kmene a protože, Indiáni byli hlavně obětí jejich krvežíznivosti, bylo nutné je vyhladit. Proto od objevení Antil téměř úplně vymizeli z národa, který předčil národ ze severu; zbyl jen malý počet typů na ostrově Martinique, a na St. Vincent. Pokud se týká Dominiky, kde nebyli tak důsledně pronásledováni, tam se jejich počet omezil asi na třicet rodin.

Nicméně, jakkoliv Evropané přísahali Karibům vyhlazení, neštítili se používat je ve svých osobních bojích. Několikrát si z nich Angličané a Francouzi učinili strašlivé pomocníky, když využívali jejich bojové pudy, ačkoliv byli připraveni je později zničit.

Zkrátka, hned za prvních dob po dobytí získala Dominica dostatečnou osadní důležitost, aby vzbudila choutky a přivábila flibustýry.

Po Francouzích, kteří tam založili první závody, upadl ostrov do moci Angličanů, později Holanďanů. Bylo tedy možné, že by se tam Roger Hinsdale, John Howard, Hubert Perkins, Louis Clodion, Tony Renault a Albert Leuwen mohli dovolávat předků, kteří zde byli zabiti před dvěma nebo třemi stoletími.

R. 1745, když vypukla válka mezi Anglií a Francií, přešla Dominica do rukou Angličanů. Nadarmo francouzská vláda energicky protestovala, domáhajíce se navrácení této osady, pro niž obětovala tolik lidí i peněz. Dokonce se jí nepodařilo ani vymoci, aby jí byla vrácena Pařížským mírem r.1763, azůstala pod řasnatou vlajkou Velké Britáme.

Nicméně Francie tyto okolnosti nepřijala, aniž by se pokusila o odvetu. R. 1778 se vydal markýz de Bouillé, guvernér na ostrově Martinique, na moře; s eskadrou se zmocnil Ville-des-Roseaux a uhájil své državy do roku 1783. Avšak Angličané se objevili v silnějším počtu a Dominica opět upadla pod britskou nadvládu, tentokrát definitivně.

Uklidněte se mladí angličtí, holandští a francouzští vyznamenaní z Alerta nehodlali obnovit dřívější boje a dovolávat se pro svou vlast držení tohoto ostrova. Pan Horatio Patterson, muž dbalý získaných práv, jakkoliv byl Anglosas, nemusel zakročit ve sporu tohoto druhu, který by ohrozil evropskou rovnováhu.

Nanejvýš šest let žila rodina Johna Howarda, když opustila město Portsmouth, v Manchesteru v Lancashiru.

Chlapci zůstaly některé vzpomínky na ostrov, neboť mu už bylo dvanáct let, v době, kdy pan a paní Howardovi opustili osadu, kde nezanechali žádné příbuzné. John Howard tam nemohl najít ani bratra jako Niels Harboe na ostrově St. Thomas, ani strýce jako Louis Clodion na Guadeloupe. Mohl se tam však setkat s některým přítelem své rodiny, který určitě přichystá žákům Antilian School dobré přijetí.

Ovšem i v nedostatku přátel nebo aspoň lidí, kteří měli obchodní styky s panem Howardem, slíbil si syn při příchodu do Portsmouthu, že vykoná návštěvu, která mu ležela na srdci. Nepůjde ovšem o tak srdečné přijetí jako u pana Christiana Harboea na ostrově St. Thomas, ani o bohaté pohostinství jako u pana Henriho Barranda na Guadeloupe. Avšak nicméně John Howard a jeho druhové budou vítáni několika řádnými lidmi.

Zde v Portsmouthu ještě žila se svým starým mužem stará černoška, která bývala ve službách Howardovy rodiny a jejíž skromná existence byla touto rodinou zabezpečena.

A kdo bude nadšen, dokonce více než nadšen - hluboce dojat, až spatří opět tohoto velikého chlapce, kterého nosila kdysi v náručí?... Bude to Kate Grindahová. Ani její muž ani ona se nenadají této návštěvy... Nevěděli ani, že se Alert zastaví na Dominice, že se malý John nachází na jeho palubě a pospíší si, aby je navštívil.

Jakmile Alert zakotvil, dali se jeho cestující dopravit na zem. Za tohoto osmačtyřicetihodinového pobytu na Dominice se každý večer vrátí na loď a omezí se na vycházky kolem města. Jeden z člunů je měl vždy dopravit nazpět na loď.

Opravdu, Harry Markel byl rád, že tomu tak bude, aby se vyhnul veškerému styku s lidmi v Portsmouthu s výjimkou vyřízení námořních formalit. V anglickém přístavu se více než v kterémkoliv jiném mohl obávat ze setkání s osobami, které znaly kapitána Paxtona nebo některého lodníka z jeho mužstva. Harry Markel umístil Alerta v určité vzdálenosti od nábřeží a zakázal vystupovat na pevninu. Ostatně potom, protože nemusí obnovovat své zásoby mimo mouku a čerstvé maso, provede svá opatření, aby se to stalo co možná nejopatrněji.

John Howard si uchoval dost přesné vzpomínky na Portsmouth a proto mohl být svým přátelům dobrým průvodcem. Ti věděli o jeho úmyslu napřed obejmout staré Grindahovy v jejich malém domku.

Proto jakmile vystoupili z lodi, prošli městem a zamířili na předměstí, jehož poslední domy sousedily s venkovem.

Procházka nebyla dlouhá. Po čtvrthodině stanuli všichni u skromné chýše čistého zevnějšku, obklopené zahradou, vysázenou ovocnými stromy a zakončené voliérou, kde se hemžili pernatci.

Stařík pracoval na zahradě, stařenka byla uvnitř a právě vyšla, když John otvíral branku v plotě.

Kate nemohla zadržet radostný výkřik, když poznala chlapce, kterého šest let neviděla!... I kdyby ho neviděla dvacet let, stejně by ho poznala, tohoto prvorozence rodiny!... To se dalo poznat srdcem, ne očima!

„Ty..., ty..., Johne!“ opakovala a tiskla chlapce v náručí.

„Ano..., já..., dobrá Kate..., já!“

A stařík se ozval:

„Ano..., je to on...“

„Ano..., jsem to já!“

A nebylo možné říci něco jiného. Potom oba manžele obklopili přátelé Johna Howarda a objali se s nimi zase oni.

„Ano...“ opakoval Tony Renault, „jsme to my... Cožpak nás ne poznáváte?...“

Museli všechno vysvětlit a říci, proč připlul Alert na Dominiku... jedině kvůli staré černošce a jejímu muži!... Důkazem toho bylo, že první návštěva platila jim!... A rovněž pan Horatio Patterson, neskrývaje své pohnutí, stiskl srdečně ruku oběma starým lidem!...

Pak propukl obdiv Kate nad „jejím chlapcem“. Jak vyrostl!... Jak se změnil!... Jaký je to hezký hoch!... Nicméně ho ihned dobře poznala!... A stařík váhal!... Vzala ho do náruče..., plakala radostí a pohnutím...

Pak bylo nutno podat zprávu o celé Howardově rodině, otci, matce, bratrech a sestrách!... Všem se vedlo dobře.

Mluví se tam často o Kate a jejím muži?... Nezapomíná se na ni ani na něho... John Howard jim také každému odevzdal dárek, který každému z nich přivezl. Pokud zde Alert bude, nevynechá John Howard ani jediný den, jediné ráno, aniž by obejmul tyto hodné lidi. Potom dostali skleničku tafie, jamajského rumu, a rozešli se.

Vycházky, které podnikali John Howard a jeho druhové po okolí Portsmouthu, je přivedly k úpatí hory Diablotimu, na niž vystoupili. Z vrcholku jejich zrak obsáhl celý ostrov. Mentor byl dost utrmácený, když usedl na temeni, ale považoval za svoji povinnost vypůjčit si z Virgilových Georgik tento citát:

„Velut stabuli custos in montibus olim considit scopulo (Jako hlídač stáda v horách kdysi usedl na vrcholu)...“

Jak poznamenal šprýmař Tony Renault, i když se pan Patterson nenacházel na skutečné hoře a i když nebyl pastýř, custos stabuli, citát mohl být schválen.

Z vrcholu Diablotinu přehlédl jeho zrak dobře obhospodařovanou rovinu, která zabezpečovala důležitý obchod s ovocem, nemluvíce o síře, které dodával ostrov hojnost. Pěstování kávovníku, nyní značně pokročilé, se stalo hlavním bohatstvím ostrova.

Následujícího dne navštívili mladí cestující Ville-des-Roseaux, které mělo pět tisíc obyvatel, málo obchodů, velmi příjemný vzhled, které však anglická vláda „stihla ochrnutím“, abychom užili běžného výrazu.

Odplutí Alerta bylo stanoveno, na následující den, 26. srpna. Proto šel John Howard k páté hodině, zatímco se mladí turisté naposledy procházeli po pobřeží severně od města, ještě jednou navštívit starou Kate.

Ubíral se jednou z ulic, vedoucích po nábřeží, když ho oslovil jakýsi muž, asi padesátiletý, zřejmě vysloužilý námořník, který ukázal na Alerta a řekl:

„To je hezká loď, mladý pane, a pro námořníka je rozkoší ji pozorovat.“

„Skutečně,“ odpověděl John Howard, „loď je stejně hezká jako

dobrá a právě koná šťastnou plavbu z Evropy na Antily.“

„Ano, vím... vím,“ odpověděl námořník, „jako také vím, že jste syn pana Howarda, u něhož sloužili stará Kate a její muž...“

„Znáte je?...“

„Jsme sousedé, pane Johne!“

„Nuže, jdu jim dát sbohem, neboť zítra odplujeme...“

„Už zítra?...“

„Ano... Máme ještě navštívit Martinique, St. Lucy, Barbados...“ „Vím..., vím..., vím... Ale řekněte mi, pane Johne, kdo velí na Alertovi?...“

„Kapitán Paxton.“

„Kapitán Paxton?...“ opáčil lodník. „Eh, znám ho... znám ho...“

„Znáte ho?“

„Jestli ho zná Ned Butler?... To si myslím!... Pluli jsme spolu na Northumberlandu po jižních mořích... je to asi patnáct let... tenkrát byl teprve prvním důstojníkem... je asi čtyřicetiletý, je to pravda?“

„Asi,“ odpověděl John Howard. „Poněkud omezeného vzrůstu?“

„Nikoliv, spíše veliký a statný...“

„Rudovlasý?...“

„Ne... černovlasý.“

„To je zvláštní!...“ prohlásil lodník. „A přece si ho pamatuji, jako kdybych ho měl před sebou...“

„Nuže,“ pokračoval John Howard, „znáte-li kapitána Paxtona, běžte ho navštívit... Bude šťasten, když bude moci stisknout ruku kamarádovi z cest...“

„To učiním, pane Johne...“

„Ale dnes a to bez prodlení... Alert odpluje zítra časně ráno...“

„Díky za vaši radu, pane Johne, a zajisté nenechám Alerta odplout, aniž bych navštívil kapitána Paxtona.“

Oba se rozloučili a John Howard zamířil do horní městské čtvrti. Pokud se týká námořníka, ten vskočil do člunu a dal se dopravit na trojstěžník.

Bylo to vážné nebezpečí pro Harryho Markela a jeho mužstvo. Tento Ned Butler znal kapitána Paxtona, protože se spolu plavili dva roky, a co řekne, co si pomyslí, až se ocitne tváří v tvář Harrymu Markelovi, který se zřejmě bývalému prvnímu důstojníkovi Northumberlandu vůbec nepodobal?

Když zastavil lodník u žebříku na pravém boku, zakročil Corty, procházející se po palubě.

„Eh pane co chcete…,“ zvolal

„Promluvit s kapitánem Paxtonem.“

„Znáte ho?...“ otázal se živě Corty, mající se stále na pozoru. „Znám-li ho?... Pluli jsme spolu po jižních mořích...“

„Ah, skutečně?... A co chcete kapitánovi Paxtonovi?...“ „Pohovořit si s ním, nežli odpluje... Shledání vždy způsobí radost, je to tak, kamaráde?...“

„Zajisté.“

„Vystoupím tedy na loď.“

„Kapitán Paxton ale na lodi není.“

„Počkám na něho.“

„To by bylo zbytečné... Vrátí se teprve velmi pozdě večer.“

„To je smůla!“ řekl lodník.

„Ano... to je smůla!“

„Ale zítra, nežli Alert zvedne kotvy...“

„Možná... chcete-li!...“

„Zajisté, chci spatřit kapitána Paxtona právě jako on by chtěl spatřit mě, kdyby věděl, že jsem zde...“

„O tom nepochybuji...“ odpověděl ironicky Corty.

„Řekněte mu, kamaráde, že Ned Butler... Ned Butler z Northumberlandu mu přišel popřát dobrý den...“

„Stane se...“

„Tedy na shledanou!“

„Na shledanou!“

A Ned Butler odrazil člun a dal se dopravit nazpět na nábřeží. Jakmile se vzdálil, odebral se Corty do kajuty Harryho Markela a všechno mu řekl.

„Je zcela zřejmé, že tento lodník zná kapitána Paxtona...“ řekl. „A že zítra ráno opět přijde,“ připojil Corty.

„Ať si přijde! ... My už zde nebudeme!...“

„ Alert má odplout teprve v devět hodin, Harry...“

„ Alert odpluje v příhodnou chvíli!...“ odpověděl Harry Markel.

„Ale cestujícím o této návštěvě ani slovo!“

„Dobrá, Harry! Nevadí, dal bych svůj podíl na odměně za to, abychom opustili tyto končiny, kde nás nic dobrého nečeká...“

„Ještě dva týdny trpělivosti a opatrnosti, Corty, víc není zapotřebí.“

Když se pan Horatio Patterson a jeho svěřenci vrátili na loď, bylo už deset hodin. John Howard se rozloučil se starou Kate a jejím manželem. Že byl mnohokrát obejmut a že jeho rodině bylo vzkazováno mnoho pozdravů, je zcela zřejmé.

Po únavném dni pociťovali cestující velikou potřebu natáhnout se na svá lůžka a už se chystali do svých kajut, když se John Howard zeptal, jestli nepřišel lodník, který se jmenuje Ned Butler, který si přál obnovit známost s kapitánem Paxtonem.

„Ano,“ odpověděl Corty, „ale kapitán byl zrovna na zemi v námořní kanceláři.“

„Zítra se tedy bezpochyby tento Butler vrátí ještě před odplutím Alerta ?“

„To je domluveno,“ odpověděl Corty.

Čtvrt hodiny na to se salonem rozléhalo hlasité chrápání, jaké mohla vydávat jen tlupa hodně unavených spáčů, mezi nimiž převládalo barytonové oddechování pana Pattersona.

Cestující tedy neslyšeli lomoz, který nastal, když se ke třetí hodině ráno Alert pohnul, aby odplul z Portsmouthu.

A když se šest hodin na to objevili opět na palubě, byli už pět nebo šest mil od Dominiky a Magnus Anders a Tony Renault zvolali: „Cože, to už jsme vypluli?“

„A kotvy jste zdvihli bez nás?…“ připojil Tony Renault.

„Obával jsem se změny počasí,“ odpověděl Harry Markel, „a chtěl jsem využít větru, vanoucího ze země...“

„Dobrá,“ řekl John Howard, „ale ten statečný Butler, který by vás tak rád viděl, kapitáne Paxtone...“

„Ano... Butler... pamatuji se... pluli jsme spolu,“ odpověděl Harry Markel, „ale nemohli jsme čekat!...“

„Ubohý muž,“ řekl John Howard, „to ho zabolí! Ostatně nevím, jestli by vás poznal... Líčil vás jako velikého muže s rudými vousy…“

„Je to stařec, který už ztratil paměť,“ poznamenal jenom Harry Markel.

„To jsme zase vyvázli!…“ zašeptal Corty kapitánovi do ucha.

„Ano,“ odpověděl John Carpenter, „a to dvojnásob..., když jsme už skoro viseli!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

III. KAPITOLA

Dominica

 

Když trojstěžník vyplul ze zátoky Pointe-a-Pitre, zvedl se východní vítr, příznivý směru, kterým měla loď plout, aby se dostala k Dominice asi sto mil jižněji. S rozvinutým plachtovím se Alert vznášel jako racek po hladině tohoto jiskérkujícího moře. Při stálém větru by mohl tu vzdálenost urazit za čtyřiadvacet hodin. Ale tlakoměr stoupal pomalu - což věstilo bezvětří a plavbu dvojnásob prodlouženou.

Alert byla dobrá loď a - to je nutné opakovat - velel jí kapitán, který znal své povolání důkladně a měl mužstvo, které se už osvědčilo. Přání pana Henriho Barranda tedy nemělo vyhlídky, že by se uskutečnilo. I za nepohody by se byl Harry Markel vydal na moře bez obavy, že najede na skaliska zátoky, a cestující by tedy nemohli využít pohostinnosti nabídnuté jim plantážníkem z Rose Croix.

Jakkoliv měla být plavba za těchto podmínek zdlouhavá, začala aspoň za okolností co nejšťastnějších.

Když opustili Pointe-a-Pitre a zamířili k jihu, minula loď souostroví des Saintes, kterému vévodil vrch vysoký tři sta metrů. Zcela zřetelně spatřili tvrz, která na něm ležela, a na ní vlál francouzský prapor. Les Saintes jsou stále v obranném stavu jako posunutá citadela, která chránila pobřeží poblíž Guadeloupe.

Ze všech nejvíce se neustále vyznamenávali Tony Renault a Magnus Anders, pokud šlo o lodní práce. Vykonávali hlídky jako skuteční lodníci a to i v noci, ať si mentor, stále znepokojený nerozvážností těchto dvou chlapců, namítal cokoliv.

„Svěřuji vám je, kapitáne Paxtone,“ opakoval stále Harrymu Markelovi. „Pomyslete si jen, kdyby se jim tak něco nepříjemného stalo!...

Když je vidím šplhat se v lanoví, zdá se mi, že budou... jak bych to řekl?...“

„Smeteni?“

„Ano... smeteni zahoupáním nebo zakymácením a kdyby spadli do moře!... Pomyslete na moji zodpovědnost, kapitáne!“

A když Harry Markel odpověděl, že je nenechá, aby se dopustili neopatrnosti, že jeho odpovědnost není menší než odpovědnost pana Pattersona, děkoval mu pohnutými výrazy, jež se hrubě dotkly chladnosti nepravého Paxtona.

Potom následovala nekonečná napomenutí mladému Švédovi a mladému Francouzovi, kteří odpovídali:

„Nebojte se, pane Pattersone... Držíme se pevně...“

„Ale kdyby se vaše ruce pustily, spadli byste...“

„De brancha in brancham degringolat atque facit puf  (Z větve na větev se řítí a udělá bác!) jak praví klasik!...“ zadeklamoval Tony Renault.

„Labuť Mantovská se nikdy nedopustila takového hexametru!...“ namítl pan Patterson, zvedaje ramena k nebi.

„Nuže, měla se ho dopustit,“ odsekl neuctivý Tony Renault, „neboť konec je nádherný: atque facit tuf!“

Oba přátelé vyprskli smíchem.

Nicméně důstojný mentor se mohl upokojit: pokud byli Tony Renault a Magnus Anders odvážní až do krajnosti, byli také obratní jako opice. Ostatně nad nimi bděl John Carpenter, i když jen z obavy, že by jejich odměna zmizela s nimi. A pak bylo jen potřeba, aby nějaká nehoda přinutila Alerta k nějaké dlouhé zastávce na některém z Antilských ostrovů, a kdyby si ten nebo onen z obou chlapců zlomil některou končetinu, zdrželo by se odplutí.

Jinak je nutné zaznamenat, že mužstvo se zřídka stýkalo s cestujícími. Tito si dokonce mohli všimnout, že lodníci se jich nejčastěji straní, že se s nimi nesnaží sblížit, což námořníci obyčejně rádi dělají. Jenom Wagah a Corty navazovali hovor, ostatní se chovali rezervovaně, jak jim uložil Harry Markel. Když byli někdy Roger Hinsdale a Louis Clodion překvapeni tímto chováním, všimli si několikrát, že lodníci umlkají, jakmile se k nim blíží, ale to bylo všechno a nemohli mít vůbec žádné podezření.

Pokud se týká pana Pattersona, ten nebyl schopen, aby si něčeho takového všiml. Konstatoval, že plavba se koná podle něho za odpovídajících okolností - což byla ostatně pravda - a nyní si blahopřál, že může měřit palubu, aniž by se musel každou chvíli zachycovat.

Bezvětří trvalo a teprve k páté hodině ráno 24. srpna spatřil Alert, hnaný slabým severozápadním větříkem, Martinique.

Hlavní město kolonie, které se jmenuje Ville-des-Roseaux, mělo asi pět tisíc obyvatel. Leží na východním pobřeží ostrova, jehož výšiny jej chrání od příliš častých a prudkých pasátů. Avšak přístav není dostatečně chráněn proti vlnobití ze širého moře. Loď tam musí zakotvit a mužstva jsou stále připravena změnit kotviště při prvních známkách nepohody.

Protože měl Alert na Dominice pobýt několik dnů, Harry Markel raději, a to ne bez důvodu, ve Ville-des-Roseaux nezastavil. Na konci ostrova se v témže směru nachází znamenitá rejda, portsmouthská rejda, kde se lodě nemusí obávat uragánů ani cyklonů, které tyto končiny často pustoší.

V Portsmouthu se narodil před osmnácti lety John Howard, čtvrtý vyznamenaný ze soutěže, a měl nyní najít vzkvétající město, z něhož učiní budoucnost důležité obchodní středisko.

V neděli cestující vkročili na Dominiku a kdyby bylo 3. listopadu, bylo by to ve výroční den jejího objevení Kryštofem Kolumbem roku 1492. Slavný mořeplavec pojmenoval ostrov Dominica na počest tohoto dne, svěceného na obou karavellách.

Dominica je důležitou anglickou osadou, protože se rozkládá na sedm set padesáti čtyřech čtverečních kilometrech, měří tedy dvanáct francouzských mil na délku a šest na šířku. Nyní má třicet tisíc obyvatel, kteří vystřídali Kariby z dobyvatelské doby. Španělé se tam zprvu nesnažili usadit, ačkoliv kotliny ostrova byly úrodné, voda výtečná, lesy bohaté na stavební dřevo.

Rovněž jako její sestry ze Západní Indie prošla Dominica postupně rukama různých evropských mocností. - Na počátku 17. století byla francouzská. První osadníci tam zavedli pěstování kávy a bavlny, v r. 1622 obnášel jejich počet tři sta čtyřicet devět, k nimž přistoupilo tři sta třicet osm otroků, narozených v Africe.

Zpočátku žili Francouzi s Kariby, jejichž počet nepřevyšoval tisíc, v dobré shodě. Tito domorodci pocházeli ze silného a pracovitého národa, nikoliv však z národa černochů, nýbrž spíše z národa Indiánů, kteří obsadili Guayany a severní končiny Jižní Ameriky.

Je nutné podotknout, že na celém Antilském souostroví neexistuje jazyk, kterým mluví, naprosto totožný s jazykem, jímž mluví muži. Je to dvojí nářečí; jedno je - pro ženy - aronacké, druhé - pro muže - galibské. Tito krutí a nehostinní domorodci založili, ačkoliv měli jisté náboženské znalosti, oprávněnou pověst lidojedů a možná, že jméno Karib znamená lidojed. To ovšem nemohlo omluvit ukrutnosti, jichž se vůči nim dopustili španělští dobyvatelé.

Když se však tito Karibové vydávali na nepřátelské vpády na různé ostrovy souostroví ve svých pirogách, vyhloubených sekerou ze stromového kmene a protože, Indiáni byli hlavně obětí jejich krvežíznivosti, bylo nutné je vyhladit. Proto od objevení Antil téměř úplně vymizeli z národa, který předčil národ ze severu; zbyl jen malý počet typů na ostrově Martinique, a na St. Vincent. Pokud se týká Dominiky, kde nebyli tak důsledně pronásledováni, tam se jejich počet omezil asi na třicet rodin.

Nicméně, jakkoliv Evropané přísahali Karibům vyhlazení, neštítili se používat je ve svých osobních bojích. Několikrát si z nich Angličané a Francouzi učinili strašlivé pomocníky, když využívali jejich bojové pudy, ačkoliv byli připraveni je později zničit.

Zkrátka, hned za prvních dob po dobytí získala Dominica dostatečnou osadní důležitost, aby vzbudila choutky a přivábila flibustýry.

Po Francouzích, kteří tam založili první závody, upadl ostrov do moci Angličanů, později Holanďanů. Bylo tedy možné, že by se tam Roger Hinsdale, John Howard, Hubert Perkins, Louis Clodion, Tony Renault a Albert Leuwen mohli dovolávat předků, kteří zde byli zabiti před dvěma nebo třemi stoletími.

R. 1745, když vypukla válka mezi Anglií a Francií, přešla Dominica do rukou Angličanů. Nadarmo francouzská vláda energicky protestovala, domáhajíce se navrácení této osady, pro niž obětovala tolik lidí i peněz. Dokonce se jí nepodařilo ani vymoci, aby jí byla vrácena Pařížským mírem r.1763, azůstala pod řasnatou vlajkou Velké Britáme.

Nicméně Francie tyto okolnosti nepřijala, aniž by se pokusila o odvetu. R. 1778 se vydal markýz de Bouillé, guvernér na ostrově Martinique, na moře; s eskadrou se zmocnil Ville-des-Roseaux a uhájil své državy do roku 1783. Avšak Angličané se objevili v silnějším počtu a Dominica opět upadla pod britskou nadvládu, tentokrát definitivně.

Uklidněte se mladí angličtí, holandští a francouzští vyznamenaní z Alerta nehodlali obnovit dřívější boje a dovolávat se pro svou vlast držení tohoto ostrova. Pan Horatio Patterson, muž dbalý získaných práv, jakkoliv byl Anglosas, nemusel zakročit ve sporu tohoto druhu, který by ohrozil evropskou rovnováhu.

Nanejvýš šest let žila rodina Johna Howarda, když opustila město Portsmouth, v Manchesteru v Lancashiru.

Chlapci zůstaly některé vzpomínky na ostrov, neboť mu už bylo dvanáct let, v době, kdy pan a paní Howardovi opustili osadu, kde nezanechali žádné příbuzné. John Howard tam nemohl najít ani bratra jako Niels Harboe na ostrově St. Thomas, ani strýce jako Louis Clodion na Guadeloupe. Mohl se tam však setkat s některým přítelem své rodiny, který určitě přichystá žákům Antilian School dobré přijetí.

Ovšem i v nedostatku přátel nebo aspoň lidí, kteří měli obchodní styky s panem Howardem, slíbil si syn při příchodu do Portsmouthu, že vykoná návštěvu, která mu ležela na srdci. Nepůjde ovšem o tak srdečné přijetí jako u pana Christiana Harboea na ostrově St. Thomas, ani o bohaté pohostinství jako u pana Henriho Barranda na Guadeloupe. Avšak nicméně John Howard a jeho druhové budou vítáni několika řádnými lidmi.

Zde v Portsmouthu ještě žila se svým starým mužem stará černoška, která bývala ve službách Howardovy rodiny a jejíž skromná existence byla touto rodinou zabezpečena.

A kdo bude nadšen, dokonce více než nadšen - hluboce dojat, až spatří opět tohoto velikého chlapce, kterého nosila kdysi v náručí?... Bude to Kate Grindahová. Ani její muž ani ona se nenadají této návštěvy... Nevěděli ani, že se Alert zastaví na Dominice, že se malý John nachází na jeho palubě a pospíší si, aby je navštívil.       

Jakmile Alert zakotvil, dali se jeho cestující dopravit na zem. Za tohoto osmačtyřicetihodinového pobytu na Dominice se každý večer vrátí na loď a omezí se na vycházky kolem města. Jeden z člunů je měl vždy dopravit nazpět na loď.

Opravdu, Harry Markel byl rád, že tomu tak bude, aby se vyhnul veškerému styku s lidmi v Portsmouthu s výjimkou vyřízení námořních formalit. V anglickém přístavu se více než v kterémkoliv jiném mohl obávat ze setkání s osobami, které znaly kapitána Paxtona nebo některého lodníka z jeho mužstva. Harry Markel umístil Alerta v určité vzdálenosti od nábřeží a zakázal vystupovat na pevninu. Ostatně potom, protože nemusí obnovovat své zásoby mimo mouku a čerstvé maso, provede svá opatření, aby se to stalo co možná nejopatrněji.

John Howard si uchoval dost přesné vzpomínky na Portsmouth a proto mohl být svým přátelům dobrým průvodcem. Ti věděli o jeho úmyslu napřed obejmout staré Grindahovy v jejich malém domku.

Proto jakmile vystoupili z lodi, prošli městem a zamířili na předměstí, jehož poslední domy sousedily s venkovem.

Procházka nebyla dlouhá. Po čtvrthodině stanuli všichni u skromné chýše čistého zevnějšku, obklopené zahradou, vysázenou ovocnými stromy a zakončené voliérou, kde se hemžili pernatci.

Stařík pracoval na zahradě, stařenka byla uvnitř a právě vyšla, když John otvíral branku v plotě.

Kate nemohla zadržet radostný výkřik, když poznala chlapce, kterého šest let neviděla!... I kdyby ho neviděla dvacet let, stejně by ho poznala, tohoto prvorozence rodiny!... To se dalo poznat srdcem, ne očima!

„Ty..., ty..., Johne!“ opakovala a tiskla chlapce v náručí.

„Ano..., já..., dobrá Kate..., já!“

A stařík se ozval:

„Ano..., je to on...“

„Ano..., jsem to já!“

A nebylo možné říci něco jiného. Potom oba manžele obklopili přátelé Johna Howarda a objali se s nimi zase oni.

„Ano...“ opakoval Tony Renault, „jsme to my... Cožpak nás ne poznáváte?...“

Museli všechno vysvětlit a říci, proč připlul Alert na Dominiku... jedině kvůli staré černošce a jejímu muži!... Důkazem toho bylo, že první návštěva platila jim!... A rovněž pan Horatio Patterson, neskrývaje své pohnutí, stiskl srdečně ruku oběma starým lidem!...

Pak propukl obdiv Kate nad „jejím chlapcem“. Jak vyrostl!... Jak se změnil!... Jaký je to hezký hoch!... Nicméně ho ihned dobře poznala!... A stařík váhal!... Vzala ho do náruče..., plakala radostí a pohnutím...

Pak bylo nutno podat zprávu o celé Howardově rodině, otci, matce, bratrech a sestrách!... Všem se vedlo dobře.

Mluví se tam často o Kate a jejím muži?... Nezapomíná se na ni ani na něho... John Howard jim také každému odevzdal dárek, který každému z nich přivezl. Pokud zde Alert bude, nevynechá John Howard ani jediný den, jediné ráno, aniž by obejmul tyto hodné lidi. Potom dostali skleničku tafie, jamajského rumu, a rozešli se.

Vycházky, které podnikali John Howard a jeho druhové po okolí Portsmouthu, je přivedly k úpatí hory Diablotimu, na niž vystoupili. Z vrcholku jejich zrak obsáhl celý ostrov. Mentor byl dost utrmácený, když usedl na temeni, ale považoval za svoji povinnost vypůjčit si z Virgilových Georgik tento citát:

„Velut stabuli custos in montibus olim considit scopulo (Jako hlídač stáda v horách kdysi usedl na vrcholu)...“

Jak poznamenal šprýmař Tony Renault, i když se pan Patterson nenacházel na skutečné hoře a i když nebyl pastýř, custos stabuli, citát mohl být schválen.

Z vrcholu Diablotinu přehlédl jeho zrak dobře obhospodařovanou rovinu, která zabezpečovala důležitý obchod s ovocem, nemluvíce o síře, které dodával ostrov hojnost. Pěstování kávovníku, nyní značně pokročilé, se stalo hlavním bohatstvím ostrova.

Následujícího dne navštívili mladí cestující Ville-des-Roseaux, které mělo pět tisíc obyvatel, málo obchodů, velmi příjemný vzhled, které však anglická vláda „stihla ochrnutím“, abychom užili běžného výrazu.

Odplutí Alerta bylo stanoveno, na následující den, 26. srpna. Proto šel John Howard k páté hodině, zatímco se mladí turisté naposledy procházeli po pobřeží severně od města, ještě jednou navštívit starou Kate.

Ubíral se jednou z ulic, vedoucích po nábřeží, když ho oslovil jakýsi muž, asi padesátiletý, zřejmě vysloužilý námořník, který ukázal na Alerta a řekl:

„To je hezká loď, mladý pane, a pro námořníka je rozkoší ji pozorovat.“

„Skutečně,“ odpověděl John Howard, „loď je stejně hezká jako

dobrá a právě koná šťastnou plavbu z Evropy na Antily.“

„Ano, vím... vím,“ odpověděl námořník, „jako také vím, že jste syn pana Howarda, u něhož sloužili stará Kate a její muž...“

„Znáte je?...“

„Jsme sousedé, pane Johne!“

„Nuže, jdu jim dát sbohem, neboť zítra odplujeme...“

„Už zítra?...“

„Ano... Máme ještě navštívit Martinique, St. Lucy, Barbados...“ „Vím..., vím..., vím... Ale řekněte mi, pane Johne, kdo velí na Alertovi?...“

„Kapitán Paxton.“

„Kapitán Paxton?...“ opáčil lodník. „Eh, znám ho... znám ho...“

„Znáte ho?“

„Jestli ho zná Ned Butler?... To si myslím!... Pluli jsme spolu na Northumberlandu po jižních mořích... je to asi patnáct let... tenkrát byl teprve prvním důstojníkem... je asi čtyřicetiletý, je to pravda?“

„Asi,“ odpověděl John Howard. „Poněkud omezeného vzrůstu?“

„Nikoliv, spíše veliký a statný...“

„Rudovlasý?...“

„Ne... černovlasý.“

„To je zvláštní!...“ prohlásil lodník. „A přece si ho pamatuji, jako kdybych ho měl před sebou...“

„Nuže,“ pokračoval John Howard, „znáte-li kapitána Paxtona, běžte ho navštívit... Bude šťasten, když bude moci stisknout ruku kamarádovi z cest...“

„To učiním, pane Johne...“

„Ale dnes a to bez prodlení... Alert odpluje zítra časně ráno...“

 „Díky za vaši radu, pane Johne, a zajisté nenechám Alerta odplout, aniž bych navštívil kapitána Paxtona.“

Oba se rozloučili a John Howard zamířil do horní městské čtvrti. Pokud se týká námořníka, ten vskočil do člunu a dal se dopravit na trojstěžník.

Bylo to vážné nebezpečí pro Harryho Markela a jeho mužstvo. Tento Ned Butler znal kapitána Paxtona, protože se spolu plavili dva roky, a co řekne, co si pomyslí, až se ocitne tváří v tvář Harrymu Markelovi, který se zřejmě bývalému prvnímu důstojníkovi Northumberlandu vůbec nepodobal?

Když zastavil lodník u žebříku na pravém boku, zakročil Corty, procházející se po palubě.

„Eh pane co chcete…,“ zvolal

„Promluvit s kapitánem Paxtonem.“

„Znáte ho?...“ otázal se živě Corty, mající se stále na pozoru. „Znám-li ho?... Pluli jsme spolu po jižních mořích...“

„Ah, skutečně?... A co chcete kapitánovi Paxtonovi?...“ „Pohovořit si s ním, nežli odpluje... Shledání vždy způsobí radost, je to tak, kamaráde?...“

„Zajisté.“

„Vystoupím tedy na loď.“

„Kapitán Paxton ale na lodi není.“

„Počkám na něho.“

„To by bylo zbytečné... Vrátí se teprve velmi pozdě večer.“

„To je smůla!“ řekl lodník.

„Ano... to je smůla!“

„Ale zítra, nežli Alert zvedne kotvy...“

„Možná... chcete-li!...“

„Zajisté, chci spatřit kapitána Paxtona právě jako on by chtěl spatřit mě, kdyby věděl, že jsem zde...“

„O tom nepochybuji...“ odpověděl ironicky Corty.

„Řekněte mu, kamaráde, že Ned Butler... Ned Butler z Northumberlandu mu přišel popřát dobrý den...“

„Stane se...“

„Tedy na shledanou!“

„Na shledanou!“

A Ned Butler odrazil člun a dal se dopravit nazpět na nábřeží. Jakmile se vzdálil, odebral se Corty do kajuty Harryho Markela a všechno mu řekl.

„Je zcela zřejmé, že tento lodník zná kapitána Paxtona...“ řekl. „A že zítra ráno opět přijde,“ připojil Corty.

„Ať si přijde! ... My už zde nebudeme!...“

„ Alert má odplout teprve v devět hodin, Harry...“

„ Alert odpluje v příhodnou chvíli!...“ odpověděl Harry Markel.

„Ale cestujícím o této návštěvě ani slovo!“

„Dobrá, Harry! Nevadí, dal bych svůj podíl na odměně za to, abychom opustili tyto končiny, kde nás nic dobrého nečeká...“

„Ještě dva týdny trpělivosti a opatrnosti, Corty, víc není zapotřebí.“

Když se pan Horatio Patterson a jeho svěřenci vrátili na loď, bylo už deset hodin. John Howard se rozloučil se starou Kate a jejím manželem. Že byl mnohokrát obejmut a že jeho rodině bylo vzkazováno mnoho pozdravů, je zcela zřejmé.

Po únavném dni pociťovali cestující velikou potřebu natáhnout se na svá lůžka a už se chystali do svých kajut, když se John Howard zeptal, jestli nepřišel lodník, který se jmenuje Ned Butler, který si přál obnovit známost s kapitánem Paxtonem.

„Ano,“ odpověděl Corty, „ale kapitán byl zrovna na zemi v námořní kanceláři.“

„Zítra se tedy bezpochyby tento Butler vrátí ještě před odplutím Alerta ?“

„To je domluveno,“ odpověděl Corty.

Čtvrt hodiny na to se salonem rozléhalo hlasité chrápání, jaké mohla vydávat jen tlupa hodně unavených spáčů, mezi nimiž převládalo barytonové oddechování pana Pattersona.

Cestující tedy neslyšeli lomoz, který nastal, když se ke třetí hodině ráno Alert pohnul, aby odplul z Portsmouthu.

A když se šest hodin na to objevili opět na palubě, byli už pět nebo šest mil od Dominiky a Magnus Anders a Tony Renault zvolali: „Cože, to už jsme vypluli?“

„A kotvy jste zdvihli bez nás?…“ připojil Tony Renault.

„Obával jsem se změny počasí,“ odpověděl Harry Markel, „a chtěl jsem využít větru, vanoucího ze země...“

„Dobrá,“ řekl John Howard, „ale ten statečný Butler, který by vás tak rád viděl, kapitáne Paxtone...“

„Ano... Butler... pamatuji se... pluli jsme spolu,“ odpověděl Harry Markel, „ale nemohli jsme čekat!...“

„Ubohý muž,“ řekl John Howard, „to ho zabolí! Ostatně nevím, jestli by vás poznal... Líčil vás jako velikého muže s rudými vousy…“

„Je to stařec, který už ztratil paměť,“ poznamenal jenom Harry Markel.

„To jsme zase vyvázli!…“ zašeptal Corty kapitánovi do ucha.

„Ano,“ odpověděl John Carpenter, „a to dvojnásob..., když jsme už skoro viseli!“

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.