image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, II. KAPITOLA Guadeloupe

II. KAPITOLA

Guadeloupe

Vzdálenost, která dělí Antiguu od Guadeloupe, nebo lépe řečeno od skupiny ostrovů tohoto jména, je jen sto až sto dvacet mil.

Za obyčejných okolností by Alert mohl být, podporován pasátními větry, když opustí přístav ráno 16. srpna, za čtyřiadvacet hodin u cíle.

Louis Clodion tedy mohl jen doufat, že již za úsvitu následujícího dne se na obzoru objeví první výšiny francouzských Antil.

Nebylo tomu tak. Bezvětří, či spíše slabý vítr zadržely plavbu lodi, i když rozvinula veškeré plachtoví. A také se dostali do krátkého a protivného vlnění přes nedostatečný vítr. To pocházelo z toho, že tato část ostrova, velmi otevřená širému moři, už nebyla chráněna ostrovy. Vlnobití, rušené několika protiproudy, se tříštilo, než dosáhlo Montserratských skal. I kdyby byl Alert býval podporován silným větrem, nebyl by se vyhnul prudkým otřesům této plavby. Z toho vyplývalo, že pan Horatio Patterson vyslovil jisté pochybnosti o účinku třešňových jader jako prostředku proti mořské nemoci.

Přesně vzato, Harry Markel by také mohl veplout za Montserrat, kde už bylo vlnobití méně silné. Ale mohl by se vystavit příliš častým setkáním s jinými loděmi, čemuž se chtěl rozhodně vyhnout. Mimo to by se cesta prodloužila asi o sto třicet mil. Bylo by nutné sestoupit až k jižnímu konci Guadeloupe, obeplout je a potom se vydat, možná proti větru, k Pointe-a-Pitre.

Guadeloupe se skládá ze dvou velikých ostrovů.

Západní ostrov je vlastní Guadeloupe; Karibové jej nazvali Curucuera. Oficiálně se nazývá Basse-Terre (Nížina), jakkoliv je její reliéf ze skupiny nejvyšší; toto jméno pochází spíš od její polohy vůči pasátním větrům.

Východní ostrov je na mapách zachycen jako Grande-Terre (Veliká země), ačkoliv jeho plošný obsah je menší nežli plošný obsah druhého ostrova. Celková rozloha obou ostrovů je šestnáct set tři čtvereční kilometry a má sto třicet šest tisíc obyvatel.

Basse Terre a Grande Terre jsou odděleny říčkou slané vody, jejíž šířka kolísá mezi třiceti až sto dvaceti metry a kterou mohou plout lodi o ponoru asi sedmi stop. Alert by tímto průchodem, který je nejkratší, mohl proplout za nejvyššího přílivu, a to by ještě opatrný kapitán neudělal. Proto Harry Markel zamířil na širé moře východně od souostroví. Tato plavba trvala čtyřicet hodin místo čtyřiadvaceti a teprve ráno 18. srpna se trojstěžník objevil v ústí zátoky, kam se vlévá solná říčka a v jejímž pozadí leží Pointe-a-Pitre.

Nejdříve musel proplout řadou ostrůvků kolem nádrží, které tvoří přístav a kam vede přístup úzkým a klikatým průlivem.

Pět let uplynulo od té doby, co rodina Louise Clodiona opustila Antily, mimo bratra jeho matky, který zůstal v Pointe-a-Pitre. S dětmi se rodiče usadili ve Francii, v Nantes, kde řídil pan Clodion veliký loďařský závod pro dálné cesty. Mladý Louis si tedy zachoval vzpomínku na svůj rodný domov, odkud odešel až v patnácti letech, a hodlal po něm provést své druhy.

Protože cestovali od východu, spatřil Alert nejdříve předhoří de la Grande-Vigie na Grande-Terre, nejsevernější z celého souostroví, pak předhoří des Gros-Caps, pak předhoří de L'Anse aux Loups, potom záliv St. Marguerrity a zcela na jihozápadním konci Grande Terre předhoří des Chateaux.

Louis Clodion mohl ukázat na východním pobřeží město Moule, třetí v osadě co do velikosti, s deseti tisíci obyvateli. Tam vyčkávají lodi s nákladem cukru na příznivé příležitosti k vyplutí na moře, které v těchto končinách působí takové pohromy.

Než obepluli předhoří na jihovýchodě Grande-Terre, shlédli cestující Desiradu, druhou francouzskou Antilu, první, která se ohlašuje na lodích, plujících z Evropy, a jejíž vrchol vysoký dvě stě sedmdesát osm metrů je vidět na velikou vzdálenost.

Desiradu minul po levé straně a potom plul Alert podél předhoří des Chateaux a odtamtud bylo možné spatřit na jihu jiný ostrov, Petite Terre, který je částí guadeloupského souostroví.

Avšak aby se celek přehlédl úplně, bylo by nutné sestoupit jižněji až k Marie Gaslante, o rozloze sto šedesát tři čtverečních kilometrů s počtem čtrnáct tisíc obyvatel a pak navštívili hlavní město Grosbourg, Saint Louis a Vieux Fort. Konečně dále na západě téměř v téže šířce leží malé souostroví des Saintes, obydlené asi dvěma tisíci obyvatel a o rozloze čtrnáct čtverečních kilometrů. Skládá se ze sedmi zřetelných ostrovů nebo ostrůvků, nad nimiž převládá hora Chameau vysoká tři sta šestnáct metrů, a považuje se za nejzdravější sanatorium na Antilách.

Administrativně je Guadeloupe rozdělena na tři arrondissementy. Obsahují část St. Martin, která patří Francii vedle holandské části, ostrov St. Bartholomew, který Švédsko právě postoupilo Francii, les Saintes, závisející na arrondissementu Basse-Terre, hlavní město ostrova téhož jména, Desiradu, která závisí na arrondissementu Pointe-a-Pitre, Marie Gaslante, hlavní město třetího arrondissementu.

Tento osadní departement je ve společné radě zastoupen třiceti šesti zástupci a v parlamentě jedním senátorem a dvěma poslanci. Jeho obchod znamená číslici vývozu padesát milionů a dovozu třicet sedm milionů - je to obchod, který se koná téměř výhradně s Francií.

Pokud se týká místního rozpočtu - pět milionů franků - ten se uhrazuje poplatky za vývoz koloniálního zboží a daní, uvalenou na spotřebu lihovin.

Strýc Louise Oodiona, bratr jeho matky, pan Henri Barrand, byl jedním z bohatých a vlivných guadeloupských majitelů plantáží. Bydlel v Pointe-a-Pitre a měl rozsáhlé polnosti v okolí města. Jeho bohatství, taktní chování, velmi sdílná povaha, velmi sympatická osobnost a obvyklý rozmar mu činily přátele z každého, s kým se stýkal. Byl to šestačtyřicátník, veliký lovec, veliký milovník sportu, projížděl na koni své rozsáhlé plantáže, hotový venkovský šlechtic, pokud lze toho názvu užít o osadníkovi Antil; navíc starý mládenec, strýc s dědictvím, „strýc z Ameriky“, s nímž mohli počítat jeho synovci a neteře.

Lze uhodnout, s jakou radostí a vzrušením sevřel do náruče Louise Clodiona, když dorazil Alert .

„Buď vítán, drahý Louisi,“ zvolal, „a jaké štěstí, že tě vidím opět po pětileté nepřítomnosti!... Změnil jsem se tak jak ty, stal se ze mě stařec, zatímco z tebe se stal mladý muž, dobrá!...“

„Strýčku,“ tvrdil Louis Clodion nadšeně, „jste stále stejný!“

„To je výtečné!“ pokračoval pan Barrand a obrátil se k cestujícím, shromážděným na vrchní palubě. „Buďte vítáni i vy, mladí přátelé mého synovce, a buďte si jisti, že osada je velmi potěšena, když může uvítat chovance Antilian School!“

Potom ten výtečný muž stiskl všechny ruce, které mu byly podány a obrátil se k Louisovi:

„Co otec, matka, děti..., vede se všem dobře tam v Nantes?...“ „Všem, strýčku, ale měl jste si sám vyžádat od nich zprávy...“

„Opravdu, dostal jsem předevčírem od sestry list. Smala se těší výtečnému zdraví!... A doporučují mi, abych tě dobře přijal... Pěkné doporučení od této drahé sestry!... Navštívím ji a její domácnost příští zimu...

„Ah, jakou radost nám uděláte, strýčku, neboť to už budou moje studie skončeny a bezpochyby budu v Nantes...“

„Ledaže bys byl zde, synovče, a sdílel můj život!... Mám v tom ohledu plány... Později uvidíme!“

V tom přistoupil pan Patterson, uklonil se obřadně panu Barrandovi a řekl:

„Dovolte mi, pane, abych vám představil své drahé svěřence...“

„Eh,“ zvolal plantážník, „to je... to musí být pan Patterson... Jak se daří, pane Pattersone?...“

„Co nejlépe po plavbě, která byla neustále trochu houpavá a kymácivá...

„Znám vás,“ přerušil ho pan Barrand, „jako znám všechny tyto žáky Antilian School, jehož jste almužníkem.“

„Pardon, pane Barrande, hospodářem...“

„Hospodář a almužník je totéž!“ odpověděl plantážník s veselým výbuchem smíchu. „Onen vede účty pro tento, tento pro onen svět!... A vede-li se účetnictví řádně...“

Tak mluvil pak Barrand a přitom přecházel od jednoho k druhému a nakonec stiskl ruku pana Horatia Pattersona tak silně, že, kdyby byl almužníkem, nemohl by mentor dva dny žehnat chovancům Antilian School!

A hovorný osadník pokračoval:

„Připravte se k vystoupení z lodi, přátelé!... Ubytujete se všichni u mne!... Můj dům je veliký a kdyby vás bylo stokrát víc, nevyjedli byste moje plantáže... I vy doprovodíte tyto mladé lidi, pane Pattersone... a také vy, chcete-li, kapitáne Paxtone!...“

Toto pozvání bylo zamítnuto jako vždycky. Avšak pan Barrand nenaléhal, protože se nerad opakoval.

„Avšak, pane Barrande,“ poznamenal pak mentor, „děkujeme vám z plna hrdla za pohostinství, nabídnuté s takovou... jak bych se vyjádřil?...“

„Nevyjadřujte se... Bude to lepší, pane Pattersone.“ „Kdybychom vám měli být na obtíž...“

„Mně být na obtíž... mně?... Cožpak vypadám jako člověk, jemuž je někdo na obtíž?... Ostatně, chci to!“

Proti této velitelské formuli nezbylo než uposlechnout.

Potom, když pan Patterson chtěl představit cestující podle všech pravidel, zvolal plantážník:

„Ale já znám všechny chlapce!... Noviny přinesly jejich jména a vsadím se, že se nezmýlím!... Podívejte, toto jsou Angličané, Roger Hinsdale, John Howard, Hubert Perkins... a stýkal jsem se s jejich rodinami na ostrovech St. Lucy, Dominica, Antigua...“

Třem Angličanům mohlo jen zalichotit toto prohlášení.

„A pak,“ pokračoval pan Barrand, „tento veliký blondýn je Albert Leuwen ze St. Martin...“

„Výborně, pane,“ odvětil mladý Holanďan a smekl.

„A tito dva chlapíci s dobrými tvářemi, kteří stojí opodál, to je Niels Harboe ze St. Thomas a Axel Wickborn ze Sv. Kříže... Vidíte, že se nezmýlím ani při jednom!... A ty, malý, s tím živým pohledem, jenž nemůžeš ani na okamžik setrvat na témže místě, nechť mně ďábel vezme, nemáš-li žíly plné francouzské krve.“

„Do poslední kapky,“ prohlásil Tony Renault, „ale narodil jsem se na ostrově Martinique...“

„Nuže... chybil jsi...“

„Jakže... chybil jsem?...“

„Ano! Narodí-li se Francouz na Antilách, má se narodit na Guadeloupe a ne jinde, neboť Guadeloupe... je Guadeloupe!...“

„Člověk se narodí, kde může!...“ zvolal Tony Renault a propukl ve smích.

„Dobře odpovězeno, šprýmaři,“ řekl pan Barrand, „a nemysli si, že se proto na tebe budu hněvat...“

„Aby se někdo hněval na Tonyho,“ řekl Louis Clodion, „to není možné!“

„A rovněž si nemyslete,“ pokračoval plantážník, „že chci podceňovat Martinique, Desiradu nebo ostatní francouzské ostrovy! Ale konečně jsem z Guadeloupe a tím je řečeno vše!... Pokud se týká onoho velikého secca tamhle s plavými vlasy... tak je to zajisté Magnus Anders...“

„Je to on, strýčku,“ odpověděl Louis Clodion, „a když jsme dorazili k St. Bartholomew, nenašel už svůj ostrov, neboť ten již nepatřil Švédsku ...“

„Opravdu,“ řekl pan Barrand, „dozvěděli jsme se o tom z novin... Švédsko nám přenechalo svou osadu!... Nuže, Andersi, není třeba se proto příliš rmoutit!... Budeme s vámi zacházet jako s bratrem a nakonec poznáte, že Švédsko nemá lepší přítelkyni, než je Francie...“

Takový byl pan Henri Barrand, strýc Louise Clodiona. Hned při tomto první setkání ho mladí cestující poznali, jako by na jeho plantážích žili od narození.

Než odešel, připojil pan Barrand:

„V jedenáct hodin je snídaně... dobrá snídaně pro všechny!... Slyšíte, pane Pattersone?... Nepřipustil bych desetiminutové opoždění.“

„Spolehněte se, pane, na moji dochvilnost,“ odpověděl pan Patterson.

Pan Barrand s sebou do člunu vzal synovce, který jej dopravil na loď, když Alert dorazil.

Basse Terre má možná podmínky lepší než Pointe-a-Pitre. Leží při ústí Riviere-aux-Herbes, u nejzazšího výběžku ostrova, a možná, že vzbuzuje živěji obdiv návštěvníků svými domy, rozloženými amfiteatrálně, pěknými pahorky, které ji obklopují. Nicméně je pravděpodobné, že pan Henri Barrand to neuznával, neboť stavěl-li Guadeloupe jako první ostrov francouzských Antil, potom stavěl Pointe-a-Pitre jako první město Guadeloupe. Nerad si však připomínal, že Guadeloupe kapitulovala r. 1759 před Angličany, že přešla pod anglickou nadvládu v r. 1794 a 1810 a definitivně byla Francii vrácena teprve mírem z 30. května 1814.

Ostatně Pointe-a-Pitre si zasluhovala návštěvu mladých cestovatelů. Pan Barrand dovedl uplatnit její krásy s přesvědčivostí, která na ně dokázala přejít. Byl to předmět zvláštní vycházky a jeho hosté projeli městem na povozech, daných jim k použití. Za čtvrt hodiny dorazili k obydlí Rose Croix, kde je očekávali Louis Clodion a jeho strýc.

Ve velké jídelně této nádherné vily je očekávala výtečná snídaně, spíše důkladná nežli vybraná. A jak se na ni vrhla tato vyhladovělá mládež: byly tam celé čtvrti masa, ryby a zvěřina, zelenina, kterou dodaly plantáže, ovoce, natrhané ze stromů ve štěpnicích a káva první jakosti! A stálé vychvalování Guadeloupe a zvláště Pointe-a-Pitre s četnými přípitky a zdravicemi, pronášenými nevyčerpatelným Amphitryonem (v řecké báji syn tiryntského krále Alkaia), jemuž bylo třeba je oplácet.

Nicméně, ať tomu bylo jakkoliv, příroda učinila pro Basse- Terre více nežli pro Grande-Terre. Byla to krajina hornatá, které sopečné síly dodaly malebné vzezření, Grosse Montague, vysoká sedm set dvacet metrů, tři Manilly, které ji převyšují o padesát, Karaiba, která dosahuje téměř téže výšky, pak uprostřed proslulá Soufriere, jejíž nejvyšší vrchol ční téměř do výše patnácti set metrů.

A jak by se mohla Grande-Terre přirovnávat k této krajině, tak bohaté na přírodní krásy, k tomuto malému antilskému Švýcarsku - ne-li jen v bohaté fantazii pana Barranda?... Byla to krajina plochá, řada málo zvýšených planin, kam až zrak dosáhl. Ostatně byla pro zemědělství neméně příznivá nežli její sousedka.

Proto učinil pan Horatio Patterson tuto zcela správnou poznámku: „Nechápu, pane Barrande, že právě tuto Basse-Terre ukoval strašlivý kovář Vulkán na své mytologické kovadlině - je-li přípustná tato metafora...“

„Při sklenici vína je všechno přípustné, pane Pattersone!...“ odvětil plantážník, zvedaje sklenici.

„Divím se, řekl bych,“ pokračoval mentor, „že tato Basse-Terre byla ušetřena otřesů, zatímco Grande Terre, vyšlá spíše z lichotné Neptunovy ruky, je jim zvláště vydána napospas...“

„Dobrá poznámka, pane hospodáři!“ odpověděl pan Barrand. „Ovšem tyto převraty měly stihnout Basse-Terre a ne Grande- Terre, neboť ano, spočívá jako hrnec na krbu, v němž hoří!... A přece z obou ostrovů trpěl náš více?... Co chcete?... Příroda se dopouští takových omylů a protože tu člověk nemůže nic pořídit, je nutné je přijmout. Proto opakuji, prosím vás, abyste mě doprovodili při posledním přípitku: na zdraví Grande-Terre, na rozkvět Pointe-a- Pitre...“

„A na počest našeho velkomyslného hostitele!“ připojil pan Patterson.

Ostatně tato přání již byla uskutečněna. Pointe-a-Pitre vzkvétala od svého založení stále přes útoky a invaze, které pustošily ostrov, přes požáry, jejichž obětí bylo město, přes strašlivé zemětřesení r. 1843, které si za sedmdesát vteřin vyžádalo pět tisíc obětí. Z města zbylo jen několik kusů zdí a průčelí kostela s orlojem, který se zastavil v deset hodin třicet pět minut odpoledne. Tato katastrofa se rozšířila na město Moule, na městečka Saint-Francois, Saint-Anne, Port Louis, Saint-Rose, na Bertrandův záliv, na Joinvi11e a dokonce i na Basse-Terre, nicméně zpustošenou méně nežli Pointe-a-Pitre. Zakrátko po té byly opět zbudovány nízké a oddělené domy. Nyní jsou sloučeny železnice, rozbíhající se paprskovitě z hlavního města, s cukrovary a jinými průmyslovými závody. A pak na všech stranách strmí blahovičníkové lesy, které stravují vlhkost půdy a zabezpečují dokonalou zdravost.

Jakou radost učinili všichni tito hosté svému hostiteli, když navštívili jeho panství, tak pozoruhodně udržované a na které byl tak hrdý! Díky důmyslně provedené zavlažovací soustavě slibovaly rozsáhlé sady cukrové třtiny vydatnou sklizeň.

Kávové plantáže, jimž se tak dobře dařilo na březích ostrova mezi dvěma sty a šesti sty metrů výšky, jak opakoval pan Barrand, plodily kávu, která předčila kávu z ostrova Martinique. Pak se procházeli poli kolem příbytku, pastvinami, které vodní síť udržuje ve svěží zeleni, bohatými lány aloe a plantážemi bavlníků, které mají dosud omezený význam, ale o jejichž úspěchu není pochyb, poli tabákovými, vyhraženými místní spotřebě a jejichž plodina podle slov ctihodného plantážníka se vyrovná kterémukoliv jinému antilskému tabáku; konečně poli maniokovými, batatovými, yamovými, štěpnicemi, kde byla hojnost ovocných stromů nejlepších druhů.

Je samozřejmé, že pan Barrand měl ve službách svobodný personál, hluboce mu oddaný, který by se raději vzdal všech výhod osvobození spíš, než by opustil panství Rose Croix.

Nicméně, jakkoliv byl výjimečný, nebyl by strýc Louise Clodiona chtěl připravit cestující Alerta o rozkoš navštívit některá zajímavá místa vlastní Guadeloupe, sousedky na západě. Proto dva dny po jejich příjezdu, 20. srpna, schválně najal parní člun, který na cestující čekal v přístavu Pointe-a-Pitre a dopravil je na Basse Terre na jižním pobřeŽÍ.

Jakkoliv bylo hlavním politickým místem souostroví, zaujímalo Basse-Terre teprve třetí místo mezi městy osady. Avšak, třebaže to pan Barrand nechtěl připustit, nemohlo k němu být přirovnáno žádné jiné město. Leželo při ústí Riviere-aux-Herbes, a rozkládalo se amfiteatrálně na návrší; jeho domy byly seskupeny mezi velkolepými stromy, vily byly roztroušeny po okolí a byly ustavičně osvěžovány zdravými vánky ze širého moře. Když chlapce na tomto výletu neprovázel jejich hostitel, aspoň Louis Clodion, který znal Basse-Terre, plnil podivuhodně úlohu průvodce. Ani na botanickou zahradu, která byla po Antilách proslulá, ani na Jacobovo sanatorium nezapomněli.

Tak uplynuly ty čtyři dny v procházkách a výletech, které nenechaly ani jedinou hodinu volnou. A jaké bohaté hody, a jaká vyhlídka, aspoň u pana Horatia Pattersona, byla na znetvoření a rozšíření žaludku, kdyby pobyt trval ještě o několik dní déle!... Ovšem nadešel okamžik k opětnému vyplutí. Tuto tak úslužnou, tak štědrou, tak srdečnou, slovem tak francouzskou pohostinnost najdou cestující Alerta zajisté i na ostrově Martinique. Přesto to nebude důvod, aby si nezachovali skvělé vzpomínky na Guadeloupe a upřímnou vděčnost za přijetí, jehož se jim dostalo od pana Henriho Barranda.

Nebylo ovšem třeba vyvolávat jeho žárlivost zmínkami o ostrově Martinique a ještě den před odplutím řekl panu Horatiovi Pattersonovi.

„Zlobí mě, že francouzská vláda, jak se zdá, nadržuje tomuto sokovi.“

„A jakápak je to přízeň, kterou jí věnuje?...“ zeptal se pan Patterson.

„Eh, mezi jiným,“ odpověděl pan Barrand, aniž se snažil zatajit svoji nespokojenost, „což nezvolila Fort-de-France za východiště linie svých transatlantických poštovních lodí?... Což mu bylo zcela přirozené, aby se jejich přístavištěm stala Pointe-a-Pitre?“

„Zajisté,“ odpověděl pan Patterson, „a mám za to, že Guadeloupané mají právo si stěžovat...“

„Stěžovat si,“ zvolal plantážník, „a kdo bude dbát na jejich stížnosti?..“

„Cožpak nemáte zástupce ve francouzském parlamentě?“

„Jednoho senátora... dva poslance...“ odpověděl pan Barrand, „a ti dělají všechno možné na uhájení zájmů osady!...“

„To je jejich povinnost,“ odpověděl mentor.

Večer 21. srpna doprovodil pan Barrand své hosty zpět na Alerta .

Potom naposledy políbil svého synovce, stiskl všem jeho druhům ruku a řekl:

„Hleďte, neučinili byste lépe, kdybyste strávili ještě týden na Guadeloupe, místo abyste šli na ostrov Martinique?“

„A můj ostrov?...“ zvolal Tony Renault.

„Tvůj ostrov, chlapče, neodpluje a vyhledáš jej při jiné cestě!“ „Pane Barrande,“ namítl pan Patterson, „vaše nabídka nás nekonečně dojímá... a děkujeme vám z celého srdce... Ale je nutné podřídit se programu paní Kathleen Seymourové...“

„Budiž... běžte tedy na Martinique, moji mladí přátelé!“ odpověděl pan Barrand. „A zvláště se mějte na pozoru před hady!... Jsou jich tam tisíce a dopravili je tam prý Angličané, než odevzdali ostrov Francouzi...

„Je to možné?...“ odpověděl mentor. „Ne, nikdy bych neuvěřil, že jsou moji krajané schopni takové zlomyslnosti...“

„To je historické, pane Pattersone, to je historické!“ řekl plantážník.

„A necháte-li se tam uštknout, provede to aspoň britský had...“

„Ať už britský nebo ne,“ prohlásil Louis Clodion, „budeme velmi opatrní, strýčku!“

„Abych nezapomněl,“ otázal se pan Barrand, když už už chtěl opustit loď, „máte dobrého kapitána?“

„Prvního řádu,“ odpověděl pan Patterson, „a můžeme s ním být zcela právem spokojeni... Paní Kathleen Seymourová by nemohla zvolit nikoho lepšího.“

„Tím hůř,“ odpověděl velmi vážně pan Barrand a zavrtěl hlavou. „Tím hůř?... A proč prosím?“

„Protože kdybyste měli špatného kapitána, snad by Alert najel na břeh, když bude opouštět přístav a já bych měl potěšení zdržet vás v Rose Croix několik týdnů.“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

II. KAPITOLA

Guadeloupe

 

Vzdálenost, která dělí Antiguu od Guadeloupe, nebo lépe řečeno od skupiny ostrovů tohoto jména, je jen sto až sto dvacet mil.

Za obyčejných okolností by Alert   mohl být, podporován pasátními větry, když opustí přístav ráno 16. srpna, za čtyřiadvacet hodin u cíle.

Louis Clodion tedy mohl jen doufat, že již za úsvitu následujícího dne se na obzoru objeví první výšiny francouzských Antil.

Nebylo tomu tak. Bezvětří, či spíše slabý vítr zadržely plavbu lodi, i když rozvinula veškeré plachtoví. A také se dostali do krátkého a protivného vlnění přes nedostatečný vítr. To pocházelo z toho, že tato část ostrova, velmi otevřená širému moři, už nebyla chráněna ostrovy. Vlnobití, rušené několika protiproudy, se tříštilo, než dosáhlo Montserratských skal. I kdyby byl Alert   býval podporován silným větrem, nebyl by se vyhnul prudkým otřesům této plavby. Z toho vyplývalo, že pan Horatio Patterson vyslovil jisté pochybnosti o účinku třešňových jader jako prostředku proti mořské nemoci.

Přesně vzato, Harry Markel by také mohl veplout za Montserrat, kde už bylo vlnobití méně silné. Ale mohl by se vystavit příliš častým setkáním s jinými loděmi, čemuž se chtěl rozhodně vyhnout. Mimo to by se cesta prodloužila asi o sto třicet mil. Bylo by nutné sestoupit až k jižnímu konci Guadeloupe, obeplout je a potom se vydat, možná proti větru, k Pointe-a-Pitre.

Guadeloupe se skládá ze dvou velikých ostrovů.

Západní ostrov je vlastní Guadeloupe; Karibové jej nazvali Curucuera. Oficiálně se nazývá Basse-Terre (Nížina), jakkoliv je její reliéf ze skupiny nejvyšší; toto jméno pochází spíš od její polohy vůči pasátním větrům.

Východní ostrov je na mapách zachycen jako Grande-Terre (Veliká země), ačkoliv jeho plošný obsah je menší nežli plošný obsah druhého ostrova. Celková rozloha obou ostrovů je šestnáct set tři čtvereční kilometry a má sto třicet šest tisíc obyvatel.

Basse Terre a Grande Terre jsou odděleny říčkou slané vody, jejíž šířka kolísá mezi třiceti až sto dvaceti metry a kterou mohou plout lodi o ponoru asi sedmi stop. Alert   by tímto průchodem, který je nejkratší, mohl proplout za nejvyššího přílivu, a to by ještě opatrný kapitán neudělal. Proto Harry Markel zamířil na širé moře východně od souostroví. Tato plavba trvala čtyřicet hodin místo čtyřiadvaceti a teprve ráno 18. srpna se trojstěžník objevil v ústí zátoky, kam se vlévá solná říčka a v jejímž pozadí leží Pointe-a-Pitre.

Nejdříve musel proplout řadou ostrůvků kolem nádrží, které tvoří přístav a kam vede přístup úzkým a klikatým průlivem.

Pět let uplynulo od té doby, co rodina Louise Clodiona opustila Antily, mimo bratra jeho matky, který zůstal v Pointe-a-Pitre. S dětmi se rodiče usadili ve Francii, v Nantes, kde řídil pan Clodion veliký loďařský závod pro dálné cesty. Mladý Louis si tedy zachoval vzpomínku na svůj rodný domov, odkud odešel až v patnácti letech, a hodlal po něm provést své druhy.

Protože cestovali od východu, spatřil Alert  nejdříve předhoří de la Grande-Vigie na Grande-Terre, nejsevernější z celého souostroví, pak předhoří des Gros-Caps, pak předhoří de L'Anse aux Loups, potom záliv St. Marguerrity a zcela na jihozápadním konci Grande Terre předhoří des Chateaux.

Louis Clodion mohl ukázat na východním pobřeží město Moule, třetí v osadě co do velikosti, s deseti tisíci obyvateli. Tam vyčkávají lodi s nákladem cukru na příznivé příležitosti k vyplutí na moře, které v těchto končinách působí takové pohromy.

Než obepluli předhoří na jihovýchodě Grande-Terre, shlédli cestující Desiradu, druhou francouzskou Antilu, první, která se ohlašuje na lodích, plujících z Evropy, a jejíž vrchol vysoký dvě stě sedmdesát osm metrů je vidět na velikou vzdálenost.

Desiradu minul po levé straně a potom plul Alert podél předhoří des Chateaux a odtamtud bylo možné spatřit na jihu jiný ostrov, Petite Terre, který je částí guadeloupského souostroví.

Avšak aby se celek přehlédl úplně, bylo by nutné sestoupit jižněji až k Marie Gaslante, o rozloze sto šedesát tři čtverečních kilometrů s počtem čtrnáct tisíc obyvatel a pak navštívili hlavní město Grosbourg, Saint Louis a Vieux Fort. Konečně dále na západě téměř v téže šířce leží malé souostroví des Saintes, obydlené asi dvěma tisíci obyvatel a o rozloze čtrnáct čtverečních kilometrů. Skládá se ze sedmi zřetelných ostrovů nebo ostrůvků, nad nimiž převládá hora Chameau vysoká tři sta šestnáct metrů, a považuje se za nejzdravější sanatorium na Antilách.

Administrativně je Guadeloupe rozdělena na tři arrondissementy. Obsahují část St. Martin, která patří Francii vedle holandské části, ostrov St. Bartholomew, který Švédsko právě postoupilo Francii, les Saintes, závisející na arrondissementu Basse-Terre, hlavní město ostrova téhož jména, Desiradu, která závisí na arrondissementu Pointe-a-Pitre, Marie Gaslante, hlavní město třetího arrondissementu.

Tento osadní departement je ve společné radě zastoupen třiceti šesti zástupci a v parlamentě jedním senátorem a dvěma poslanci. Jeho obchod znamená číslici vývozu padesát milionů a dovozu třicet sedm milionů - je to obchod, který se koná téměř výhradně s Francií.

Pokud se týká místního rozpočtu - pět milionů franků - ten se uhrazuje poplatky za vývoz koloniálního zboží a daní, uvalenou na spotřebu lihovin.

Strýc Louise Oodiona, bratr jeho matky, pan Henri Barrand, byl jedním z bohatých a vlivných guadeloupských majitelů plantáží. Bydlel v Pointe-a-Pitre a měl rozsáhlé polnosti v okolí města. Jeho bohatství, taktní chování, velmi sdílná povaha, velmi sympatická osobnost a obvyklý rozmar mu činily přátele z každého, s kým se stýkal. Byl to šestačtyřicátník, veliký lovec, veliký milovník sportu, projížděl na koni své rozsáhlé plantáže, hotový venkovský šlechtic, pokud lze toho názvu užít o osadníkovi Antil; navíc starý mládenec, strýc s dědictvím, „strýc z Ameriky“, s nímž mohli počítat jeho synovci a neteře.

Lze uhodnout, s jakou radostí a vzrušením sevřel do náruče Louise Clodiona, když dorazil Alert .

„Buď vítán, drahý Louisi,“ zvolal, „a jaké štěstí, že tě vidím opět po pětileté nepřítomnosti!... Změnil jsem se tak jak ty, stal se ze mě stařec, zatímco z tebe se stal mladý muž, dobrá!...“

„Strýčku,“ tvrdil Louis Clodion nadšeně, „jste stále stejný!“

„To je výtečné!“ pokračoval pan Barrand a obrátil se k cestujícím, shromážděným na vrchní palubě. „Buďte vítáni i vy, mladí přátelé mého synovce, a buďte si jisti, že osada je velmi potěšena, když může uvítat chovance Antilian School!“

Potom ten výtečný muž stiskl všechny ruce, které mu byly podány a obrátil se k Louisovi:

„Co otec, matka, děti..., vede se všem dobře tam v Nantes?...“ „Všem, strýčku, ale měl jste si sám vyžádat od nich zprávy...“

„Opravdu, dostal jsem předevčírem od sestry list. Smala se těší výtečnému zdraví!... A doporučují mi, abych tě dobře přijal... Pěkné doporučení od této drahé sestry!... Navštívím ji a její domácnost příští zimu...

„Ah, jakou radost nám uděláte, strýčku, neboť to už budou moje studie skončeny a bezpochyby budu v Nantes...“

„Ledaže bys byl zde, synovče, a sdílel můj život!... Mám v tom ohledu plány... Později uvidíme!“

V tom přistoupil pan Patterson, uklonil se obřadně panu Barrandovi a řekl:

„Dovolte mi, pane, abych vám představil své drahé svěřence...“

„Eh,“ zvolal plantážník, „to je... to musí být pan Patterson... Jak se daří, pane Pattersone?...“

„Co nejlépe po plavbě, která byla neustále trochu houpavá a kymácivá...

„Znám vás,“ přerušil ho pan Barrand, „jako znám všechny tyto žáky Antilian School, jehož jste almužníkem.“

„Pardon, pane Barrande, hospodářem...“

„Hospodář a almužník je totéž!“ odpověděl plantážník s veselým výbuchem smíchu. „Onen vede účty pro tento, tento pro onen svět!... A vede-li se účetnictví řádně...“

Tak mluvil pak Barrand a přitom přecházel od jednoho k druhému a nakonec stiskl ruku pana Horatia Pattersona tak silně, že, kdyby byl almužníkem, nemohl by mentor dva dny žehnat chovancům Antilian School!

A hovorný osadník pokračoval:

„Připravte se k vystoupení z lodi, přátelé!... Ubytujete se všichni u mne!... Můj dům je veliký a kdyby vás bylo stokrát víc, nevyjedli byste moje plantáže... I vy doprovodíte tyto mladé lidi, pane Pattersone... a také vy, chcete-li, kapitáne Paxtone!...“

Toto pozvání bylo zamítnuto jako vždycky. Avšak pan Barrand nenaléhal, protože se nerad opakoval.

„Avšak, pane Barrande,“ poznamenal pak mentor, „děkujeme vám z plna hrdla za pohostinství, nabídnuté s takovou... jak bych se vyjádřil?...“

„Nevyjadřujte se... Bude to lepší, pane Pattersone.“ „Kdybychom vám měli být na obtíž...“

„Mně být na obtíž... mně?... Cožpak vypadám jako člověk, jemuž je někdo na obtíž?... Ostatně, chci to!“

Proti této velitelské formuli nezbylo než uposlechnout.

Potom, když pan Patterson chtěl představit cestující podle všech pravidel, zvolal plantážník:

„Ale já znám všechny chlapce!... Noviny přinesly jejich jména a vsadím se, že se nezmýlím!... Podívejte, toto jsou Angličané, Roger Hinsdale, John Howard, Hubert Perkins... a stýkal jsem se s jejich rodinami na ostrovech St. Lucy, Dominica, Antigua...“

Třem Angličanům mohlo jen zalichotit toto prohlášení.

„A pak,“ pokračoval pan Barrand, „tento veliký blondýn je Albert Leuwen ze St. Martin...“

„Výborně, pane,“ odvětil mladý Holanďan a smekl.

„A tito dva chlapíci s dobrými tvářemi, kteří stojí opodál, to je Niels Harboe ze St. Thomas a Axel Wickborn ze Sv. Kříže... Vidíte, že se nezmýlím ani při jednom!... A ty, malý, s tím živým pohledem, jenž nemůžeš ani na okamžik setrvat na témže místě, nechť mně ďábel vezme, nemáš-li žíly plné francouzské krve.“

„Do poslední kapky,“ prohlásil Tony Renault, „ale narodil jsem se na ostrově Martinique...“

„Nuže... chybil jsi...“

„Jakže... chybil jsem?...“

„Ano! Narodí-li se Francouz na Antilách, má se narodit na Guadeloupe a ne jinde, neboť Guadeloupe... je Guadeloupe!...“

„Člověk se narodí, kde může!...“ zvolal Tony Renault a propukl ve smích.

„Dobře odpovězeno, šprýmaři,“ řekl pan Barrand, „a nemysli si, že se proto na tebe budu hněvat...“

„Aby se někdo hněval na Tonyho,“ řekl Louis Clodion, „to není možné!“

„A rovněž si nemyslete,“ pokračoval plantážník, „že chci podceňovat Martinique, Desiradu nebo ostatní francouzské ostrovy! Ale konečně jsem z Guadeloupe a tím je řečeno vše!... Pokud se týká onoho velikého secca tamhle s plavými vlasy... tak je to zajisté Magnus Anders...“

„Je to on, strýčku,“ odpověděl Louis Clodion, „a když jsme dorazili k St. Bartholomew, nenašel už svůj ostrov, neboť ten již nepatřil Švédsku ...“

„Opravdu,“ řekl pan Barrand, „dozvěděli jsme se o tom z novin... Švédsko nám přenechalo svou osadu!... Nuže, Andersi, není třeba se proto příliš rmoutit!... Budeme s vámi zacházet jako s bratrem a nakonec poznáte, že Švédsko nemá lepší přítelkyni, než je Francie...“

Takový byl pan Henri Barrand, strýc Louise Clodiona. Hned při tomto první setkání ho mladí cestující poznali, jako by na jeho plantážích žili od narození.

Než odešel, připojil pan Barrand:

„V jedenáct hodin je snídaně... dobrá snídaně pro všechny!... Slyšíte, pane Pattersone?... Nepřipustil bych desetiminutové opoždění.“

„Spolehněte se, pane, na moji dochvilnost,“ odpověděl pan Patterson.

Pan Barrand s sebou do člunu vzal synovce, který jej dopravil na loď, když Alert dorazil. 

Basse Terre má možná podmínky lepší než Pointe-a-Pitre. Leží při ústí Riviere-aux-Herbes, u nejzazšího výběžku ostrova, a možná, že vzbuzuje živěji obdiv návštěvníků svými domy, rozloženými amfiteatrálně, pěknými pahorky, které ji obklopují. Nicméně je pravděpodobné, že pan Henri Barrand to neuznával, neboť stavěl-li Guadeloupe jako první ostrov francouzských Antil, potom stavěl Pointe-a-Pitre jako první město Guadeloupe. Nerad si však připomínal, že Guadeloupe kapitulovala r. 1759 před Angličany, že přešla pod anglickou nadvládu v r. 1794 a 1810 a definitivně byla Francii vrácena teprve mírem z 30. května 1814.

Ostatně Pointe-a-Pitre si zasluhovala návštěvu mladých cestovatelů. Pan Barrand dovedl uplatnit její krásy s přesvědčivostí, která na ně dokázala přejít. Byl to předmět zvláštní vycházky a jeho hosté projeli městem na povozech, daných jim k použití. Za čtvrt hodiny dorazili k obydlí Rose Croix, kde je očekávali Louis Clodion a jeho strýc.

Ve velké jídelně této nádherné vily je očekávala výtečná snídaně, spíše důkladná nežli vybraná. A jak se na ni vrhla tato vyhladovělá mládež: byly tam celé čtvrti masa, ryby a zvěřina, zelenina, kterou dodaly plantáže, ovoce, natrhané ze stromů ve štěpnicích a káva první jakosti! A stálé vychvalování Guadeloupe a zvláště Pointe-a-Pitre s četnými přípitky a zdravicemi, pronášenými nevyčerpatelným Amphitryonem (v řecké báji syn tiryntského krále Alkaia), jemuž bylo třeba je oplácet.

Nicméně, ať tomu bylo jakkoliv, příroda učinila pro Basse- Terre více nežli pro Grande-Terre. Byla to krajina hornatá, které sopečné síly dodaly malebné vzezření, Grosse Montague, vysoká sedm set dvacet metrů, tři Manilly, které ji převyšují o padesát, Karaiba, která dosahuje téměř téže výšky, pak uprostřed proslulá Soufriere, jejíž nejvyšší vrchol ční téměř do výše patnácti set metrů.

A jak by se mohla Grande-Terre přirovnávat k této krajině, tak bohaté na přírodní krásy, k tomuto malému antilskému Švýcarsku - ne-li jen v bohaté fantazii pana Barranda?... Byla to krajina plochá, řada málo zvýšených planin, kam až zrak dosáhl. Ostatně byla pro zemědělství neméně příznivá nežli její sousedka.

Proto učinil pan Horatio Patterson tuto zcela správnou poznámku: „Nechápu, pane Barrande, že právě tuto Basse-Terre ukoval strašlivý kovář Vulkán na své mytologické kovadlině - je-li přípustná tato metafora...“

„Při sklenici vína je všechno přípustné, pane Pattersone!...“ odvětil plantážník, zvedaje sklenici.

„Divím se, řekl bych,“ pokračoval mentor, „že tato Basse-Terre byla ušetřena otřesů, zatímco Grande Terre, vyšlá spíše z lichotné Neptunovy ruky, je jim zvláště vydána napospas...“

„Dobrá poznámka, pane hospodáři!“ odpověděl pan Barrand. „Ovšem tyto převraty měly stihnout Basse-Terre a ne Grande- Terre, neboť ano, spočívá jako hrnec na krbu, v němž hoří!... A přece z obou ostrovů trpěl náš více?... Co chcete?... Příroda se dopouští takových omylů a protože tu člověk nemůže nic pořídit, je nutné je přijmout. Proto opakuji, prosím vás, abyste mě doprovodili při posledním přípitku: na zdraví Grande-Terre, na rozkvět Pointe-a- Pitre...“

„A na počest našeho velkomyslného hostitele!“ připojil pan Patterson.

Ostatně tato přání již byla uskutečněna. Pointe-a-Pitre vzkvétala od svého založení stále přes útoky a invaze, které pustošily ostrov, přes požáry, jejichž obětí bylo město, přes strašlivé zemětřesení r. 1843, které si za sedmdesát vteřin vyžádalo pět tisíc obětí. Z města zbylo jen několik kusů zdí a průčelí kostela s orlojem, který se zastavil v deset hodin třicet pět minut odpoledne. Tato katastrofa se rozšířila na město Moule, na městečka Saint-Francois, Saint-Anne, Port Louis, Saint-Rose, na Bertrandův záliv, na Joinvi11e a dokonce i na Basse-Terre, nicméně zpustošenou méně nežli Pointe-a-Pitre. Zakrátko po té byly opět zbudovány nízké a oddělené domy. Nyní jsou sloučeny železnice, rozbíhající se paprskovitě z hlavního města, s cukrovary a jinými průmyslovými závody. A pak na všech stranách strmí blahovičníkové lesy, které stravují vlhkost půdy a zabezpečují dokonalou zdravost.

Jakou radost učinili všichni tito hosté svému hostiteli, když navštívili jeho panství, tak pozoruhodně udržované a na které byl tak hrdý! Díky důmyslně provedené zavlažovací soustavě slibovaly rozsáhlé sady cukrové třtiny vydatnou sklizeň.

Kávové plantáže, jimž se tak dobře dařilo na březích ostrova mezi dvěma sty a šesti sty metrů výšky, jak opakoval pan Barrand, plodily kávu, která předčila kávu z ostrova Martinique. Pak se procházeli poli kolem příbytku, pastvinami, které vodní síť udržuje ve svěží zeleni, bohatými lány aloe a plantážemi bavlníků, které mají dosud omezený význam, ale o jejichž úspěchu není pochyb, poli tabákovými, vyhraženými místní spotřebě a jejichž plodina podle slov ctihodného plantážníka se vyrovná kterémukoliv jinému antilskému tabáku; konečně poli maniokovými, batatovými, yamovými, štěpnicemi, kde byla hojnost ovocných stromů nejlepších druhů.

Je samozřejmé, že pan Barrand měl ve službách svobodný personál, hluboce mu oddaný, který by se raději vzdal všech výhod osvobození spíš, než by opustil panství Rose Croix.

Nicméně, jakkoliv byl výjimečný, nebyl by strýc Louise Clodiona chtěl připravit cestující Alerta o rozkoš navštívit některá zajímavá místa vlastní Guadeloupe, sousedky na západě. Proto dva dny po jejich příjezdu, 20. srpna, schválně najal parní člun, který na cestující čekal v přístavu Pointe-a-Pitre a dopravil je na Basse Terre na jižním pobřeŽÍ.

Jakkoliv bylo hlavním politickým místem souostroví, zaujímalo Basse-Terre teprve třetí místo mezi městy osady. Avšak, třebaže to pan Barrand nechtěl připustit, nemohlo k němu být přirovnáno žádné jiné město. Leželo při ústí Riviere-aux-Herbes, a rozkládalo se amfiteatrálně na návrší; jeho domy byly seskupeny mezi velkolepými stromy, vily byly roztroušeny po okolí a byly ustavičně osvěžovány zdravými vánky ze širého moře. Když chlapce na tomto výletu neprovázel jejich hostitel, aspoň Louis Clodion, který znal Basse-Terre, plnil podivuhodně úlohu průvodce. Ani na botanickou zahradu, která byla po Antilách proslulá, ani na Jacobovo sanatorium nezapomněli.

Tak uplynuly ty čtyři dny v procházkách a výletech, které nenechaly ani jedinou hodinu volnou. A jaké bohaté hody, a jaká vyhlídka, aspoň u pana Horatia Pattersona, byla na znetvoření a rozšíření žaludku, kdyby pobyt trval ještě o několik dní déle!... Ovšem nadešel okamžik k opětnému vyplutí. Tuto tak úslužnou, tak štědrou, tak srdečnou, slovem tak francouzskou pohostinnost najdou cestující Alerta zajisté i na ostrově Martinique. Přesto to nebude důvod, aby si nezachovali skvělé vzpomínky na Guadeloupe a upřímnou vděčnost za přijetí, jehož se jim dostalo od pana Henriho Barranda.

Nebylo ovšem třeba vyvolávat jeho žárlivost zmínkami o ostrově Martinique a ještě den před odplutím řekl panu Horatiovi Pattersonovi.

„Zlobí mě, že francouzská vláda, jak se zdá, nadržuje tomuto sokovi.“

„A jakápak je to přízeň, kterou jí věnuje?...“ zeptal se pan Patterson.

„Eh, mezi jiným,“ odpověděl pan Barrand, aniž se snažil zatajit svoji nespokojenost, „což nezvolila Fort-de-France za východiště linie svých transatlantických poštovních lodí?... Což mu bylo zcela přirozené, aby se jejich přístavištěm stala Pointe-a-Pitre?“

„Zajisté,“ odpověděl pan Patterson, „a mám za to, že Guadeloupané mají právo si stěžovat...“

„Stěžovat si,“ zvolal plantážník, „a kdo bude dbát na jejich stížnosti?..“

„Cožpak nemáte zástupce ve francouzském parlamentě?“

„Jednoho senátora... dva poslance...“ odpověděl pan Barrand, „a ti dělají všechno možné na uhájení zájmů osady!...“

„To je jejich povinnost,“ odpověděl mentor.

Večer 21. srpna doprovodil pan Barrand své hosty zpět na Alerta .

Potom naposledy políbil svého synovce, stiskl všem jeho druhům ruku a řekl:

„Hleďte, neučinili byste lépe, kdybyste strávili ještě týden na Guadeloupe, místo abyste šli na ostrov Martinique?“

„A můj ostrov?...“ zvolal Tony Renault.

„Tvůj ostrov, chlapče, neodpluje a vyhledáš jej při jiné cestě!“ „Pane Barrande,“ namítl pan Patterson, „vaše nabídka nás nekonečně dojímá... a děkujeme vám z celého srdce... Ale je nutné podřídit se programu paní Kathleen Seymourové...“

„Budiž... běžte tedy na Martinique, moji mladí přátelé!“ odpověděl pan Barrand. „A zvláště se mějte na pozoru před hady!... Jsou jich tam tisíce a dopravili je tam prý Angličané, než odevzdali ostrov Francouzi...

„Je to možné?...“ odpověděl mentor. „Ne, nikdy bych neuvěřil, že jsou moji krajané schopni takové zlomyslnosti...“

„To je historické, pane Pattersone, to je historické!“ řekl plantážník.

„A necháte-li se tam uštknout, provede to aspoň britský had...“

„Ať už britský nebo ne,“ prohlásil Louis Clodion, „budeme velmi opatrní, strýčku!“

„Abych nezapomněl,“ otázal se pan Barrand, když už už chtěl opustit loď, „máte dobrého kapitána?“

„Prvního řádu,“ odpověděl pan Patterson, „a můžeme s ním být zcela právem spokojeni... Paní Kathleen Seymourová by nemohla zvolit nikoho lepšího.“

„Tím hůř,“ odpověděl velmi vážně pan Barrand a zavrtěl hlavou. „Tím hůř?... A proč prosím?“

„Protože kdybyste měli špatného kapitána, snad by Alert  najel na břeh, když bude opouštět přístav a já bych měl potěšení zdržet vás v Rose Croix několik týdnů.“

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.