image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, I. KAPITOLA Soutěž

I. KAPITOLA Soutěž

I. KAPITOLA

Soutěž

„První, ex aequo (Stejným dílem) Louis Clodion a Roger Hinsdale,“ prohlásil zvučným hlasem ředitel Julian Ardagh.

A lomozné vivat, mnohonásobné hurá přivítalo se silným potleskem oba laureáty soutěže.

Pak, pokračujíce ve čtení z listiny, ležící před ním, oznámil ředitel z estrády, zbudované na hlavním nádvoří Antilian School, tato jména:

„Druhý: Axel Hlickborn.“

„Třetí: Albert Leuhlen.“

Nová salva potlesku, méně vydatná nežli první, leč pocházející stále od velmi sympatického posluchačstva.

Pan Ardagh pokračoval:

„Čtvrtý: John Hohlard.“

„Pátý: Magnus Anders.“

„Šestý: Niels Harboe.“

„Sedmý: Hubert Perkins.“

A protože se pochvalné výkřiky ozvaly již na začátku, pokračovaly rychle po celou dobu.

Zbývalo vyhlásit poslední jméno, protože tato zcela zvláštní soutěž měla mít devět vyznamenaných.

Ředitel vykřikl ke shromážděným toto jméno:

„Osmý: Tony Renault.“

Ačkoliv byl řečený Tony Renault poslední na řadě, nebyly řidší výkřiky na jeho adresu: bravo a hip. Byl to dobrý kamarád, úslužný a chytrý, měl však vznětlivou povahu a tak měl přátele jen mezi chovanci Antilian School.

Po vyvolání jeho jména vystoupil vyznamenaný na pódium, aby přijal shake hand (Stisk ruky) od pana Ardagha, pak se vrátil mezi své méně šťastné kamarády, kteří mu tleskali ze srdce.

Všimli jste si zajisté různých jmen mezi devíti vyznamenanými, což svědčilo o různém původu co do národnosti. Tato různost se vysvětluje už tím, že ústav, řízený panem Julianem Ardaghem, v Londýně, Oxford Street 314, byl znám a to velmi dobře, pod jménem Antilian School.

Asi před dvanácti lety byl tento ústav založen pro syny osadníků, pocházejících z Velkých a Malých Antil - z Antilie, jak se nyní říká. Tam přicházeli studenti začít, pokračovat a dokončit svá studia v Anglii. Zůstávali tam většinou do svých jedenadvaceti let a získávali velmi praktické, leč také velmi úplné literární, vědecké, průmyslové a obchodní vzdělání zároveň. Antilian School čítal asi šedesát chovanců, kteří platili dost vysoké stravné. Vycházeli odtamtud připraveni na veškeré kariéry, ať už chtěli zůstat v Evropě anebo se měli vrátit do Antilie, pokud jejich rodiny neopustily tyto části Západní Indie.

Během školního roku bylo vzácností, aby se tam nesetkal - ostatně v nerovném poměru - se Španěly, Dány, Angličany, Francouzi, Holanďany, Švédy, dokonce i s Venezuelany, a všichni pocházeli ze souostroví Návětrných a Podvětrných ostrovů, o jejichž držení se dělí evropské a americké mocnosti.

Tato mezinárodní škola, vyhrazená jedině malým Antilanům, byla řízena panem Julianem Ardaghem za pomoci velmi vzácných profesorů. Pan Ardagh byl padesátník, vážný a opatrný správce a zasluhoval si právem plnou důvěru rodin. Měl nesporně cenný pedagogický personál, pracující za jeho odpovědnosti, ať už šlo o literaturu nebo o vědu či umění. Rovněž v Antilian School nebyl zanedbáván tělocvik a ve Spojeném království velice oblíbené a pěstované sporty, jako kriket, box, zápas, kopaná, plavání, tanec, jízda na koni, cyklistika, veslování - a vůbec všechna odvětví moderního tělocviku.

Pan Ardagh se snažil také semknout různé druhy temperamentů, tak promísené v povahách mladíků různých národností vyskytujících se zde a učinit ze svých chovanců pokud možno „Antilany“, vzbudit v nich navzájem trvalou sympatii. Nepodařilo se mu to vždy, jak by chtěl. Někdy vítězil živočišný pud, který byl mocnější, než dobrý příklad a dobrá rada. Ostatně, i kdyby zůstaly jen malé stopy po tomto semknutí, když se vyšlo ze školy, a pokud by to mělo v budoucnosti jen nepatrné výsledky, zasluhoval by tento koedukační systém chválu a činil by čest ústavu v Oxford Street.

Je samozřejmé, že četné jazyky, kterých se užívá v Západní Indii, byly mezi chovanci běžné. Pan Ardagh pojal dokonce šťastnou myšlenku střídat je při vyučování a oddechu.

Jeden týden se mluvilo anglicky, další francouzsky, holandsky, španělsky, dánsky, švédsky. Chovanci anglosaského původu byli v ústavu bezpochyby ve většině a možná, že se tam pokoušeli získat jakousi fyzickou i morální nadvládu. Avšak i ostatní Antilské ostrovy tam byly dostatečně zastoupeny. Dokonce i ostrov St. Bartholomew, jediný, který je odvislý od skandinávských států, tam měl několik žáků, mezi nimi i Magnuse Anderse, který skončil v soutěži jako pátý.

Ovšem úloha pana Ardagha a jeho spolupracovníků nebyla bez jistých závažných obtíží. Copak nebylo třeba skutečného citu pro spravedlnost, jisté a trvalé metody, zručné a pevné ruky, aby se mezi těmito synky ze zámožných rodin zabránilo soupeření, které se projevovalo i přes úsilí potlačit je?

Nuže, právě v této soutěži bylo možné se obávat, že osobní ctižádost způsobí jistý zmatek, výtky, nevraživost, až budou vyznamenaní vyhlášeni. Celkem však byl výsledek uspokojivý: Francouz a Angličan zaujímali první místo, protože dosáhli stejného počtu jedniček. Ovšem když se na předposledním místě ocitl poddaný královny Viktorie, pyšnil se na posledním místě občan Francouzské republiky, Tony Renault, jemuž to nezáviděl žádný z chovanců. Mezi nimi na ostatních místech následovali po sobě různí rodáci z Antil anglických, francouzských, dánských, holandských a švédských. Žádný Venezuelan, dokonce ani Španěl, ačkoliv jich mezi chovanci ústavu bylo tehdy asi patnáct. Mimo to bylo nutné poznamenat, že toho roku se nacházeli žáci, pocházející z Kuby, San Dominga, Portorika a Velkých Antil, dvanáctiletí až patnáctiletí, mezi nejmladšími a nemohli se proto této soutěže zúčastnit, jelikož ta vyžadovala nejméně sedmnáct let věku.

Vskutku, soutěž obsahovala nejen látky vědecké a literární, ale též - čemuž se nemůžeme ani trochu divit - otázky etnologické, zeměpisné a obchodní, týkající se souostroví Antil, jeho historie, minulosti, přítomnosti, budoucnosti, styků s různými evropskými státy, které po prvních náhodných objevech připojily jejich část ke své koloniální državě.

A nyní, podívejme, jaký byl cíl řečené soutěže, jaké výhody z ní měly vyplynout pro vítěze: šlo o to, aby jim byla udělena cestovní stipendia a tím jim bylo umožněno uspokojovat po několik měsíců touhu po výzkumech a cestování, tak přirozenou u mladíků, kterým ještě nebylo jedenadvacet let.

Bylo jich tedy devět, kteří budou moci, díky svému pořadí, ne sice proběhnout celý svět, jak by většina z nich chtěla, ale navštívit některou zajímavou končinu staré nebo i nové pevniny.

A kdo připadl na myšlenku založit tato cestovní stipendia?... Bohatá Antilanka anglického původu, paní Kathleen Seymourová, bydlící na Barbadosu, jedné z britských osad na souostroví a pan Ardagh nyní poprvé vyslovil její jméno. Je tedy možné velice dobře si představit s jakým hromovým hurá bylo pozdraveno toto jméno a s jakým nadšením zazněly výkřiky:

„Hip!... Hip!... Hip paní Seymourové!“

Nicméně, i když ředitel Antilian School vyslovil jméno této dobrotivé dámy, o jakou cestu šlo? Nevěděl to ještě ani on ani nikdo jiný. Avšak než uplyne čtyřiadvacet hodin, budou mít v tomto směru jistotu. Ředitel bude telegrafovat do Barbadosu o výsledku soutěže a paní Kathleen Seymourová mu aspoň telegraficky odpoví, do kterých končin podniknou stipendisté cestu.

A lze si představit, s jakou živostí se hovořilo mezi těmito stipendisty, kteří už v duchu zalétali do nejzajímavějších, nejvzdálenějších a nejneznámějších krajů tohoto světa. Podle svého temperamentu a povahy se bezpochyby dávali unášet nebo se chovali zdrženlivě, avšak pravda je, že zavládlo všeobecné nadšení.

„Mám za to,“ říkal Roger Hinsdale, Angličan každým coulem, „že navštívíme některou osadní část anglické državy, a ta je dost veliká, aby bylo možné si vybrat...“

„Bude to střední Afrika,“ tvrdil Louis Clodion, „proslulá portentosa Africa (Nepřirozená Afrika), jak by řekl náš bodrý správce a budeme moci kráčet po stopách velikých objevitelů!...“

„Ne... výzkum v polárních mořích,“ řekl Magnus Anders, který by velice rád kráčel po stopách svého tak slavného krajana Fridtjofa Nansena.

„Přeji si, aby to byla Austrálie,“ řekl John Hohlard, „a i po Tasmanovi, Dampierrovi, Bursovi, Vancouverovi, Baudinovi a Dumontovi d'Urvilleovi tam zbývá objevit mnoho a možná těžit z nových zlatých dolů...“ „Bude to spíš některý krásný kraj v Evropě,“ přál si Albert Leuhlen, kterého jeho holandská povaha nesváděla k přepínání. „Dokonce kdo ví, nebude-li to prostý výlet do Skotska nebo Irska...“

„Nic takového!“ zvolal bujarý Tony Renault. „Vsadím nejméně na cestu kolem světa...“

„Hleďte,“ prohlásil moudrý Axel Hlickborn, „budeme mít k dispozici jen sedm až osm týdnů a cesta se bude moci omezit jen na sousední země. Mladý Dán měl pravdu. Ostatně rodiny by nesouhlasily s několikaměsíční nepřítomností, která by jejich děti vystavila nebezpečím dlouhé výpravy a pan Ardagh by za ni nepřevzal odpovědnost.

Po rozmluvě o úmyslech paní Kathleen Seymourové - vzhledem k projektované cestě - následoval jiný rozhovor o způsobu, jímž se cesta vykoná.

„Budeme putovat pěšky jako turisté, s vakem na zádech a holí v ruce?...“ otázal se Hubert Perkins.

„Ne, ve voze..., v mail-coach!“ (Mail-coach - poštovní vůz - angl.) hádal Niels Harboe.

„Po železnici,“ namítl Albert Leuhlen, „s okružními lístky a za vedení Cookovy agentury (Cookova agentura, londýnská cestovní kancelář, která pořádá zábavní cesty po celém světě. Byla založena Thomasem Cookem 1808-1892 aměla 170 filiálek po celém světě)...“

„Myslím spíš, že si to odbudeme na palubě poštovní lodi, snad transatlantské,“ prohlásil Magnus Anders, který se viděl už na širém oceáně.

„Ne, v baloně,“ zvolal Tony Renault, „a cesta povede na severní pól!“

A v hovoru se pilně pokračovalo, jak zajisté uznáte tak zbytečně, ale se vznětem tak přirozeným u mladých chlapců, ačkoliv Roger Hinsdale a Louis Clodion do něho vnášeli více zdrženlivosti, protože stejně nikdo nechtěl upustit od svého názoru.

Musel tedy zakročit ředitel, když ne přímo aby všechny sjednotil, tedy aspoň aby jim doporučil vyčkat na odpověď na telegram, poslaný do Barbadosu.

„Jen trpělivost!“ řekl. „Oznámil jsem paní Kathleen Seymourové jména vyznamenaných, jejich pořadí a národnost a ta šlechetná paní nám sdělí své úmysly, pokud se týká použití cestovních stipendií. Pokud odpoví depeší, budeme vědět již dnes za několik hodin, na čem jsme. Odpoví-li dopisem, budeme muset vyčkat šest nebo sedm dní. A nyní ke knihám a ke svým úkolům...“

„Šest dní!“ opáčil šotek Tony Renault. „Nedožij u se jich!“

A možná, že tímto způsobem vyjádřil duševní stav některých svých kamarádů, Huberta Perkinse, Nielse Harboea, Axela Wickboma, kteří měli stejně živou povahu jako on. Louis Clodion a Roger Hinsdale, oba v soutěži ex aequo, projevovali nejvíce klidu. Pokud se týkalo Švéda a Holanďana, ti se nevyrušili z vrozené flegmatičnosti. Avšak kdyby byl Antilian School měl americké chovance, velmi pravděpodobně by jim nepřipadla cena trpělivosti.

Vzrušení těchto chlapců bylo ovšem vysvětlitelné. Nevěděli, do které části světa je paní Kathleen Seymourová pošle! Ostatně je nutné poznamenat, že byla teprve polovina června a budou-li cestování věnovány prázdniny, dojde k odjezdu teprve za šest týdnů.

A to bylo možné se domnívat a to si myslel pan Ardagh, shodujíc se v tom ohledu s většinou v Antilian School. Za těchto okolností nepotrvá nepřítomnost mladých stipendistů déle než dva měsíce. Vrátí se do svých tříd v říjnu, což uspokojí rodiny i personál ústavu zároveň.

Při délce prázdnin tedy nemohlo jít o cestu do vzdálených končin. Proto se nejmoudřejší varovali cestovat ve své fantazii sibiřskými tundrami, pouštěmi střední Asie, africkými pralesy nebo jihoamerickýn1i pampami. Aniž by museli opustit starou pevninu nebo jen Evropu, kolik zajímavých krajů mohli navštívit uvnitř Spojeného království, nebo Německa, Ruska, Švédska, Rakouska, Francie, Itálie, Španělska, Holandska, Řecka! Kolik vzpomínek by mohli zaznamenat do svého cestovního alba a kolik nových dojmů by tito mladí Antilané, kteří byli povětšinou ještě dětmi, prožili, když by pluli Atlantickým oceánem z Ameriky do Evropy. I když se omezila jen na státy sousedící s Anglií, musela ta cesta hojnou měrou vzbudit jejich netrpělivost a zvědavost.

Konečně, protože telegram nedošel ani ten den, ani v následujících dnech, to proto, že na ředitelův telegram se odpoví listem, - listem poslaným z Barbadosu na adresu pana Juliana Ardagha, Antilian School, Oxford Street 314, Londýn, Spojené království, Velká Británie.

Nyní slovo na vysvětlenou k označení Antilian, pyšnícího se nad bránou ústavu. Nebylo pochyb, že bylo vytvořeno schválně. Vskutku, v britském zeměpisném názvosloví se Antily nazývají Karibské ostrovy. Na mapách Spojeného království i na mapách amerických se označují stejně. A však název Karibské ostrovy příliš neblaze připomíná divoké domorodce souostroví, výjevy vražd a lidojedství, které zpustošily Západní Indii. Měl snad stát na prospektech ústavu ošklivý titul Škola Karibů?... Neuváděl by na myšlenku, že se v ní učí vzájemnému vraždění a kuchyňským receptům z lidského masa?... Proto se zdál název Antilian School vhodnější pro mladé chlapce, narozené na Antilách, jimž se mělo dostat čistě evropského vychování.

Protože tedy depeše nepřicházela, bylo nutné vyčkat na list - ledaže by tato soutěž o cestovní stipendia byla jen špatným žertem. Ale ne, mezi paní Kathleen Seymourovou a panem Ardaghem byla vyměněna velká korespondence! Šlechetná dáma nebyla vymyšlenou bytostí, žila na Barbadosu, dlouho ji tam znali a platila za jednu z nejbohatších statkářek ostrova.

A nyní zbývalo jen zásobit se dobře trpělivostí a čekat každé ráno a každý večer hodinu, kdy z ciziny dorazí poštovní loď. Je samozřejmé, že obzvláště devět vyznamenaných číhalo u oken, vedoucích na Oxford Street, aby spatřili listonoše této čtvrti. Jakmile se v dáli objevila jeho červená halena - a je známo, že červené je vidět zdaleka sestupovali zainteresovaní, berouce čtyři schody najednou; vrhli se do dvora, běželi k hlavní bráně a dotazovali se listonoše, zahrnovali ho otázkami a bezmála by vztáhli ruku na jeho brašnu.

Ne, žádný dopis z Antil, žádný! Nuže, nebylo by záhodno poslat paní Kathleen Seymourové druhý telegram, přesvědčit se, zda jí první došel a urychlit odpověď?...

A pak vyvstávaly v těch mladých fantaziích tisíce obav na vysvětlenou tohoto nevysvětlitelného otálení. Byla snad poštovní loď, konající službu mezi Antilami a Anglií, zničena nějakou velikou bouří?...

Ztroskotala snad následkem srážky?... Uvázla na některé neznámé mělčině?... Zmizel snad Barbados při jednom zemětřesení, která bývají v Západní Indii tak strašlivá?... Zahynula snad šlechetná dáma při jedné z těchto pohrom?... Pozbyly Francie, Holandsko, Dánsko, Švédsko a Spojené království nejkrásnější místa osadních držav v Novém světě?...

„Ne, ne,“ opakoval pan Ardagh, „o takové katastrofě by se vědělo!... Všechny noviny by přinesly podrobnosti!...“

„Vida!“ odpovídal Tony Renault. „Kdyby si transatlantické lodi braly s sebou holuby, vědělo by se vždy, plují-li správně!“

To bylo správné, ale holubí pošta ještě tenkrát k veliké lítosti chovanců Antilian School neexistovala.

Avšak tento stav věcí nemohl dlouho trvat. Profesoři nebyli schopni omezit duševní vzrušení. Nepracovalo se už ani v třídách, ani ve studijních síních. Nejen vyznamenaní při soutěži, nýbrž i jejich přátelé mysleli na všechno ostatní - jen ne na své úlohy.

Přiznáme se, že je to ryzí přehánění. Pokud se týká pana Ardagha, ten nepociťoval vůbec žádný nepokoj. Cožpak nebylo přirozené, že paní Kathleen Seymourová neodpověděla telegramem, který by nebyl dost vysvětlující? Jenom dopis, a to podrobný dopis, mohl obsahovat instrukce, kterým bude nutné se přizpůsobit, jen on mohl oznámit, jaká to bude cesta, za jakých podmínek se uskuteční, kdy má být nastoupena, jak dlouho potrvá, jak bude uhrazena, a jak vysoká budou stipendia, poskytnutá devíti vyznamenaným k použití. Na tato vysvětlení bude zapotřebí nejméně dvou nebo tří stránek a nebudou moci být podána v negrogramatickém jazyku, kterým ještě hovoří černoši v indických osadách.

Avšak všechny tyto správné poznámky zůstaly bez účinku a vzrušení se neutišilo. A pak chovanci, jimž se nedostalo výhod ze soutěže, v hloubi duše žárlíce na úspěch svých přátel, se začali bavit tím, že si je „dobírali“, abychom použili slova, které se brzy bude pyšnit na patřičném místě slovníku. Je to naprostá mystifikace... Na tato domnělá cestovní stipendia nebyl ani centime ani farthing (Centime - francouzský peníz, 1/100 franku; farthing - bronzová anglická mince). Dokonce tento mecenáš v sukních, jmenující se Kathleen Seymourová, ani neexistuje!... Soutěž byla jen jedním z „humbuků“, donesených z Ameriky, která je bohužel jejich vlastí!...

Konečně určil pan Ardagh tento plán: počká na příští poštovní loď, která připluje do Liverpoolu třiadvacátého a přiveze, jak bylo ohlášeno, poštu z Antil. Nedorazí-li k němu do tohoto dne dopis paní Kathleen Seymourové, pošle jí druhý telegram.

To nebylo zapotřebí. Třiadvacátého odpolední poštou došel list s razítkem Barbadosu. Tento list pocházel z rukou paní Kathleen Seymourové a podle smyslů té paní - to bylo nutné vědět - byla stipendia určena na cestu na Antily.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

I. KAPITOLA Soutěž

I. KAPITOLA

Soutěž

„První, ex aequo (Stejným dílem) Louis Clodion a Roger Hinsdale,“ prohlásil zvučným hlasem ředitel Julian Ardagh.

A lomozné vivat, mnohonásobné hurá přivítalo se silným potleskem oba laureáty soutěže.

Pak, pokračujíce ve čtení z listiny, ležící před ním, oznámil ředitel z estrády, zbudované na hlavním nádvoří Antilian School, tato jména:

„Druhý: Axel Hlickborn.“

„Třetí: Albert Leuhlen.“

Nová salva potlesku, méně vydatná nežli první, leč pocházející stále od velmi sympatického posluchačstva.

Pan Ardagh pokračoval:

„Čtvrtý: John Hohlard.“

„Pátý: Magnus Anders.“

„Šestý: Niels Harboe.“

„Sedmý: Hubert Perkins.“

A protože se pochvalné výkřiky ozvaly již na začátku, pokračovaly rychle po celou dobu.

Zbývalo vyhlásit poslední jméno, protože tato zcela zvláštní soutěž měla mít devět vyznamenaných.

Ředitel vykřikl ke shromážděným toto jméno:

„Osmý: Tony Renault.“

Ačkoliv byl řečený Tony Renault poslední na řadě, nebyly řidší výkřiky na jeho adresu: bravo a hip. Byl to dobrý kamarád, úslužný a chytrý, měl však vznětlivou povahu a tak měl přátele jen mezi chovanci Antilian School.

Po vyvolání jeho jména vystoupil vyznamenaný na pódium, aby přijal shake hand (Stisk ruky) od pana Ardagha, pak se vrátil mezi své méně šťastné kamarády, kteří mu tleskali ze srdce.

Všimli jste si zajisté různých jmen mezi devíti vyznamenanými, což svědčilo o různém původu co do národnosti. Tato různost se vysvětluje už tím, že ústav, řízený panem Julianem Ardaghem, v Londýně, Oxford Street 314, byl znám a to velmi dobře, pod jménem Antilian School.

Asi před dvanácti lety byl tento ústav založen pro syny osadníků, pocházejících z Velkých a Malých Antil - z Antilie, jak se nyní říká. Tam přicházeli studenti začít, pokračovat a dokončit svá studia v Anglii. Zůstávali tam většinou do svých jedenadvaceti let a získávali velmi praktické, leč také velmi úplné literární, vědecké, průmyslové a obchodní vzdělání zároveň. Antilian School čítal asi šedesát chovanců, kteří platili dost vysoké stravné. Vycházeli odtamtud připraveni na veškeré kariéry, ať už chtěli zůstat v Evropě anebo se měli vrátit do Antilie, pokud jejich rodiny neopustily tyto části Západní Indie.

Během školního roku bylo vzácností, aby se tam nesetkal - ostatně v nerovném poměru - se Španěly, Dány, Angličany, Francouzi, Holanďany, Švédy, dokonce i s Venezuelany, a všichni pocházeli ze souostroví Návětrných a Podvětrných ostrovů, o jejichž držení se dělí evropské a americké mocnosti.

Tato mezinárodní škola, vyhrazená jedině malým Antilanům, byla řízena panem Julianem Ardaghem za pomoci velmi vzácných profesorů. Pan Ardagh byl padesátník, vážný a opatrný správce a zasluhoval si právem plnou důvěru rodin. Měl nesporně cenný pedagogický personál, pracující za jeho odpovědnosti, ať už šlo o literaturu nebo o vědu či umění. Rovněž v Antilian School nebyl zanedbáván tělocvik a ve Spojeném království velice oblíbené a pěstované sporty, jako kriket, box, zápas, kopaná, plavání, tanec, jízda na koni, cyklistika, veslování - a vůbec všechna odvětví moderního tělocviku.

Pan Ardagh se snažil také semknout různé druhy temperamentů, tak promísené v povahách mladíků různých národností vyskytujících se zde a učinit ze svých chovanců pokud možno „Antilany“, vzbudit v nich navzájem trvalou sympatii. Nepodařilo se mu to vždy, jak by chtěl. Někdy vítězil živočišný pud, který byl mocnější, než dobrý příklad a dobrá rada. Ostatně, i kdyby zůstaly jen malé stopy po tomto semknutí, když se vyšlo ze školy, a pokud by to mělo v budoucnosti jen nepatrné výsledky, zasluhoval by tento koedukační systém chválu a činil by čest ústavu v Oxford Street.

Je samozřejmé, že četné jazyky, kterých se užívá v Západní Indii, byly mezi chovanci běžné. Pan Ardagh pojal dokonce šťastnou myšlenku střídat je při vyučování a oddechu.

Jeden týden se mluvilo anglicky, další francouzsky, holandsky, španělsky, dánsky, švédsky. Chovanci anglosaského původu byli v ústavu bezpochyby ve většině a možná, že se tam pokoušeli získat jakousi fyzickou i morální nadvládu. Avšak i ostatní Antilské ostrovy tam byly dostatečně zastoupeny. Dokonce i ostrov St. Bartholomew, jediný, který je odvislý od skandinávských států, tam měl několik žáků, mezi nimi i Magnuse Anderse, který skončil v soutěži jako pátý.

Ovšem úloha pana Ardagha a jeho spolupracovníků nebyla bez jistých závažných obtíží. Copak nebylo třeba skutečného citu pro spravedlnost, jisté a trvalé metody, zručné a pevné ruky, aby se mezi těmito synky ze zámožných rodin zabránilo soupeření, které se projevovalo i přes úsilí potlačit je?

Nuže, právě v této soutěži bylo možné se obávat, že osobní ctižádost způsobí jistý zmatek, výtky, nevraživost, až budou vyznamenaní vyhlášeni. Celkem však byl výsledek uspokojivý: Francouz a Angličan zaujímali první místo, protože dosáhli stejného počtu jedniček. Ovšem když se na předposledním místě ocitl poddaný královny Viktorie, pyšnil se na posledním místě občan Francouzské republiky, Tony Renault, jemuž to nezáviděl žádný z chovanců. Mezi nimi na ostatních místech následovali po sobě různí rodáci z Antil anglických, francouzských, dánských, holandských a švédských. Žádný Venezuelan, dokonce ani Španěl, ačkoliv jich mezi chovanci ústavu bylo tehdy asi patnáct. Mimo to bylo nutné poznamenat, že toho roku se nacházeli žáci, pocházející z Kuby, San Dominga, Portorika a Velkých Antil, dvanáctiletí až patnáctiletí, mezi nejmladšími a nemohli se proto této soutěže zúčastnit, jelikož ta vyžadovala nejméně sedmnáct let věku.

Vskutku, soutěž obsahovala nejen látky vědecké a literární, ale též - čemuž se nemůžeme ani trochu divit - otázky etnologické, zeměpisné a obchodní, týkající se souostroví Antil, jeho historie, minulosti, přítomnosti, budoucnosti, styků s různými evropskými státy, které po prvních náhodných objevech připojily jejich část ke své koloniální državě.

A nyní, podívejme, jaký byl cíl řečené soutěže, jaké výhody z ní měly vyplynout pro vítěze: šlo o to, aby jim byla udělena cestovní stipendia a tím jim bylo umožněno uspokojovat po několik měsíců touhu po výzkumech a cestování, tak přirozenou u mladíků, kterým ještě nebylo jedenadvacet let.

Bylo jich tedy devět, kteří budou moci, díky svému pořadí, ne sice proběhnout celý svět, jak by většina z nich chtěla, ale navštívit některou zajímavou končinu staré nebo i nové pevniny.

A kdo připadl na myšlenku založit tato cestovní stipendia?... Bohatá Antilanka anglického původu, paní Kathleen Seymourová, bydlící na Barbadosu, jedné z britských osad na souostroví a pan Ardagh nyní poprvé vyslovil její jméno. Je tedy možné velice dobře si představit s jakým hromovým hurá bylo pozdraveno toto jméno a s jakým nadšením zazněly výkřiky:

„Hip!... Hip!... Hip paní Seymourové!“

Nicméně, i když ředitel Antilian School vyslovil jméno této dobrotivé dámy, o jakou cestu šlo? Nevěděl to ještě ani on ani nikdo jiný. Avšak než uplyne čtyřiadvacet hodin, budou mít v tomto směru jistotu. Ředitel bude telegrafovat do Barbadosu o výsledku soutěže a paní Kathleen Seymourová mu aspoň telegraficky odpoví, do kterých končin podniknou stipendisté cestu.

A lze si představit, s jakou živostí se hovořilo mezi těmito stipendisty, kteří už v duchu zalétali do nejzajímavějších, nejvzdálenějších a nejneznámějších krajů tohoto světa. Podle svého temperamentu a povahy se bezpochyby dávali unášet nebo se chovali zdrženlivě, avšak pravda je, že zavládlo všeobecné nadšení.

„Mám za to,“ říkal Roger Hinsdale, Angličan každým coulem, „že navštívíme některou osadní část anglické državy, a ta je dost veliká, aby bylo možné si vybrat...“

„Bude to střední Afrika,“ tvrdil Louis Clodion, „proslulá portentosa Africa (Nepřirozená Afrika), jak by řekl náš bodrý správce a budeme moci kráčet po stopách velikých objevitelů!...“

„Ne... výzkum v polárních mořích,“ řekl Magnus Anders, který by velice rád kráčel po stopách svého tak slavného krajana Fridtjofa Nansena.

„Přeji si, aby to byla Austrálie,“ řekl John Hohlard, „a i po Tasmanovi, Dampierrovi, Bursovi, Vancouverovi, Baudinovi a Dumontovi d'Urvilleovi tam zbývá objevit mnoho a možná těžit z nových zlatých dolů...“ „Bude to spíš některý krásný kraj v Evropě,“ přál si Albert Leuhlen, kterého jeho holandská povaha nesváděla k přepínání. „Dokonce kdo ví, nebude-li to prostý výlet do Skotska nebo Irska...“

„Nic takového!“ zvolal bujarý Tony Renault. „Vsadím nejméně na cestu kolem světa...“

„Hleďte,“ prohlásil moudrý Axel Hlickborn, „budeme mít k dispozici jen sedm až osm týdnů a cesta se bude moci omezit jen na sousední země. Mladý Dán měl pravdu. Ostatně rodiny by nesouhlasily s několikaměsíční nepřítomností, která by jejich děti vystavila nebezpečím dlouhé výpravy a pan Ardagh by za ni nepřevzal odpovědnost.

Po rozmluvě o úmyslech paní Kathleen Seymourové - vzhledem k projektované cestě - následoval jiný rozhovor o způsobu, jímž se cesta vykoná.

„Budeme putovat pěšky jako turisté, s vakem na zádech a holí v ruce?...“ otázal se Hubert Perkins.

„Ne, ve voze..., v mail-coach!“ (Mail-coach - poštovní vůz - angl.) hádal Niels Harboe.

„Po železnici,“ namítl Albert Leuhlen, „s okružními lístky a za vedení Cookovy agentury (Cookova agentura, londýnská cestovní kancelář, která pořádá zábavní cesty po celém světě. Byla založena Thomasem Cookem 1808-1892 aměla 170 filiálek po celém světě)...“

„Myslím spíš, že si to odbudeme na palubě poštovní lodi, snad transatlantské,“ prohlásil Magnus Anders, který se viděl už na širém oceáně.

„Ne, v baloně,“ zvolal Tony Renault, „a cesta povede na severní pól!“

A v hovoru se pilně pokračovalo, jak zajisté uznáte tak zbytečně, ale se vznětem tak přirozeným u mladých chlapců, ačkoliv Roger Hinsdale a Louis Clodion do něho vnášeli více zdrženlivosti, protože stejně nikdo nechtěl upustit od svého názoru.

Musel tedy zakročit ředitel, když ne přímo aby všechny sjednotil, tedy aspoň aby jim doporučil vyčkat na odpověď na telegram, poslaný do Barbadosu.

„Jen trpělivost!“ řekl. „Oznámil jsem paní Kathleen Seymourové jména vyznamenaných, jejich pořadí a národnost a ta šlechetná paní nám sdělí své úmysly, pokud se týká použití cestovních stipendií. Pokud odpoví depeší, budeme vědět již dnes za několik hodin, na čem jsme. Odpoví-li dopisem, budeme muset vyčkat šest nebo sedm dní. A nyní ke knihám a ke svým úkolům...“

„Šest dní!“ opáčil šotek Tony Renault. „Nedožij u se jich!“

A možná, že tímto způsobem vyjádřil duševní stav některých svých kamarádů, Huberta Perkinse, Nielse Harboea, Axela Wickboma, kteří měli stejně živou povahu jako on. Louis Clodion a Roger Hinsdale, oba v soutěži ex aequo, projevovali nejvíce klidu. Pokud se týkalo Švéda a Holanďana, ti se nevyrušili z vrozené flegmatičnosti. Avšak kdyby byl Antilian School měl americké chovance, velmi pravděpodobně by jim nepřipadla cena trpělivosti.

Vzrušení těchto chlapců bylo ovšem vysvětlitelné. Nevěděli, do které části světa je paní Kathleen Seymourová pošle! Ostatně je nutné poznamenat, že byla teprve polovina června a budou-li cestování věnovány prázdniny, dojde k odjezdu teprve za šest týdnů.

A to bylo možné se domnívat a to si myslel pan Ardagh, shodujíc se v tom ohledu s většinou v Antilian School. Za těchto okolností nepotrvá nepřítomnost mladých stipendistů déle než dva měsíce. Vrátí se do svých tříd v říjnu, což uspokojí rodiny i personál ústavu zároveň.

Při délce prázdnin tedy nemohlo jít o cestu do vzdálených končin. Proto se nejmoudřejší varovali cestovat ve své fantazii sibiřskými tundrami, pouštěmi střední Asie, africkými pralesy nebo jihoamerickýn1i pampami. Aniž by museli opustit starou pevninu nebo jen Evropu, kolik zajímavých krajů mohli navštívit uvnitř Spojeného království, nebo Německa, Ruska, Švédska, Rakouska, Francie, Itálie, Španělska, Holandska, Řecka! Kolik vzpomínek by mohli zaznamenat do svého cestovního alba a kolik nových dojmů by tito mladí Antilané, kteří byli povětšinou ještě dětmi, prožili, když by pluli Atlantickým oceánem z Ameriky do Evropy. I když se omezila jen na státy sousedící s Anglií, musela ta cesta hojnou měrou vzbudit jejich netrpělivost a zvědavost.

Konečně, protože telegram nedošel ani ten den, ani v následujících dnech, to proto, že na ředitelův telegram se odpoví listem, - listem poslaným z Barbadosu na adresu pana Juliana Ardagha, Antilian School, Oxford Street 314, Londýn, Spojené království, Velká Británie.

Nyní slovo na vysvětlenou k označení Antilian, pyšnícího se nad bránou ústavu. Nebylo pochyb, že bylo vytvořeno schválně. Vskutku, v britském zeměpisném názvosloví se Antily nazývají Karibské ostrovy. Na mapách Spojeného království i na mapách amerických se označují stejně. A však název Karibské ostrovy příliš neblaze připomíná divoké domorodce souostroví, výjevy vražd a lidojedství, které zpustošily Západní Indii. Měl snad stát na prospektech ústavu ošklivý titul Škola Karibů?... Neuváděl by na myšlenku, že se v ní učí vzájemnému vraždění a kuchyňským receptům z lidského masa?... Proto se zdál název Antilian School vhodnější pro mladé chlapce, narozené na Antilách, jimž se mělo dostat čistě evropského vychování.

Protože tedy depeše nepřicházela, bylo nutné vyčkat na list - ledaže by tato soutěž o cestovní stipendia byla jen špatným žertem. Ale ne, mezi paní Kathleen Seymourovou a panem Ardaghem byla vyměněna velká korespondence! Šlechetná dáma nebyla vymyšlenou bytostí, žila na Barbadosu, dlouho ji tam znali a platila za jednu z nejbohatších statkářek ostrova.

A nyní zbývalo jen zásobit se dobře trpělivostí a čekat každé ráno a každý večer hodinu, kdy z ciziny dorazí poštovní loď. Je samozřejmé, že obzvláště devět vyznamenaných číhalo u oken, vedoucích na Oxford Street, aby spatřili listonoše této čtvrti. Jakmile se v dáli objevila jeho červená halena - a je známo, že červené je vidět zdaleka sestupovali zainteresovaní, berouce čtyři schody najednou; vrhli se do dvora, běželi k hlavní bráně a dotazovali se listonoše, zahrnovali ho otázkami a bezmála by vztáhli ruku na jeho brašnu.

Ne, žádný dopis z Antil, žádný! Nuže, nebylo by záhodno poslat paní Kathleen Seymourové druhý telegram, přesvědčit se, zda jí první došel a urychlit odpověď?...

A pak vyvstávaly v těch mladých fantaziích tisíce obav na vysvětlenou tohoto nevysvětlitelného otálení. Byla snad poštovní loď, konající službu mezi Antilami a Anglií, zničena nějakou velikou bouří?...

Ztroskotala snad následkem srážky?... Uvázla na některé neznámé mělčině?... Zmizel snad Barbados při jednom zemětřesení, která bývají v Západní Indii tak strašlivá?... Zahynula snad šlechetná dáma při jedné z těchto pohrom?... Pozbyly Francie, Holandsko, Dánsko, Švédsko a Spojené království nejkrásnější místa osadních držav v Novém světě?...

„Ne, ne,“ opakoval pan Ardagh, „o takové katastrofě by se vědělo!... Všechny noviny by přinesly podrobnosti!...“

„Vida!“ odpovídal Tony Renault. „Kdyby si transatlantické lodi braly s sebou holuby, vědělo by se vždy, plují-li správně!“

To bylo správné, ale holubí pošta ještě tenkrát k veliké lítosti chovanců Antilian School neexistovala.

Avšak tento stav věcí nemohl dlouho trvat. Profesoři nebyli schopni omezit duševní vzrušení. Nepracovalo se už ani v třídách, ani ve studijních síních. Nejen vyznamenaní při soutěži, nýbrž i jejich přátelé mysleli na všechno ostatní - jen ne na své úlohy.

Přiznáme se, že je to ryzí přehánění. Pokud se týká pana Ardagha, ten nepociťoval vůbec žádný nepokoj. Cožpak nebylo přirozené, že paní Kathleen Seymourová neodpověděla telegramem, který by nebyl dost vysvětlující? Jenom dopis, a to podrobný dopis, mohl obsahovat instrukce, kterým bude nutné se přizpůsobit, jen on mohl oznámit, jaká to bude cesta, za jakých podmínek se uskuteční, kdy má být nastoupena, jak dlouho potrvá, jak bude uhrazena, a jak vysoká budou stipendia, poskytnutá devíti vyznamenaným k použití. Na tato vysvětlení bude zapotřebí nejméně dvou nebo tří stránek a nebudou moci být podána v negrogramatickém jazyku, kterým ještě hovoří černoši v indických osadách.

Avšak všechny tyto správné poznámky zůstaly bez účinku a vzrušení se neutišilo. A pak chovanci, jimž se nedostalo výhod ze soutěže, v hloubi duše žárlíce na úspěch svých přátel, se začali bavit tím, že si je „dobírali“, abychom použili slova, které se brzy bude pyšnit na patřičném místě slovníku. Je to naprostá mystifikace... Na tato domnělá cestovní stipendia nebyl ani centime ani farthing (Centime - francouzský peníz, 1/100 franku; farthing - bronzová anglická mince). Dokonce tento mecenáš v sukních, jmenující se Kathleen Seymourová, ani neexistuje!... Soutěž byla jen jedním z „humbuků“, donesených z Ameriky, která je bohužel jejich vlastí!...

Konečně určil pan Ardagh tento plán: počká na příští poštovní loď, která připluje do Liverpoolu třiadvacátého a přiveze, jak bylo ohlášeno, poštu z Antil. Nedorazí-li k němu do tohoto dne dopis paní Kathleen Seymourové, pošle jí druhý telegram.

To nebylo zapotřebí. Třiadvacátého odpolední poštou došel list s razítkem Barbadosu. Tento list pocházel z rukou paní Kathleen Seymourové a podle smyslů té paní - to bylo nutné vědět - byla stipendia určena na cestu na Antily.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.