image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, Díl druhý I. KAPITOLA Antigua

Díl druhý

I. KAPITOLA Antigua

Nebylo třeba se obávat, že se toto vyvlastnění St. Bartholomew ve prospěch Francie, která zbavila Švédsko jeho jediné antilské osady, bude opakovat i u ostrova Antigua v neprospěch Spojeného království. Když Magnus Anders nezastihl svůj rodný ostrov již pod skandinávským označením, najde Hubert Perkins svůj v osadním držení Velké Británie.

Anglie se nevzdává ráda svých držav, má dlouhé zuby a je spíš náchylná jak z pudu tak z prospěchářství zmocnit se jiných držav, ať ostrovních, nebo na pevnině. Ona ostatně držela a drží dosud většinu Západní Indie a kdo ví, zda budoucnost neukáže ještě některou jinou, chráněnou vlajkou britských ostrovů?...

Avšak Antigua vždycky nenáležela lačnému Albionu. Zprvu byla obývána Indiány Kariby a to až do počátku 17. století, potom upadla do rukou Francouzů.

Ale důvod, který přinutil domorodce opustit ji, přinutil také Francouze po několikaměsíční okupaci vrátit se na ostrov St. Christoph, odkud přišli. Ostrovu Antigua moc chybí řeky. Sotva tam najdete jezírka, oživovaná nakrátko dešťovou vodou. Nuže, pro potřeby osady by bylo nutné zbudovat na zachycení této vody objemné cisterny.

To pochopili a učinili Angličané r. 1632, když se usadili na tomto ostrově. Tyto nádrže byly zřízeny za nejvýhodnějších podmínek. Venkov mohl být bohatě svlažován a protože se půda hodila k pěstování tabáku, věnovali se plantážníci hlavně tomuto pěstování - což zabezpečilo rozkvět ostrova.

Roku 1668 vypukla válka mezi Anglií a Francií. Výprava, sestavená na Martinique, odplula na Antiguu. Útočníci zničili plantáže, odvedli černochy a po celý rok byl ostrov tak pustý, jakoby nikdy neměl ani jediného obyvatele.

Bohatý osadník z Barbadosu, plukovník Coddington, nechtěl, aby práce, provedené na ostrově, vyšly nazmar. Odebral se tam s mnoha lidmi, přivolal osadníky a začal vedle tabáku pěstovat cukr, vrátil tím ostrovu jeho bývalý rozkvět.

Plukovník Coddington byl potom jmenován generálním velitelem všech Povětrných ostrovů, které byly podřízeny Anglii. Jako energický administrátor uspíšil veliký rozmach zemědělství a obchodu anglických osad a tento rozmach po něm neměl ochabnout.

Svým příchodem na Alertovi, měl spatřit Hubert Perkins Antiguu právě tak kvetoucí jako onoho dne, kdy ji opustil před pěti lety, odebíraje se do Evropy za vzděláním.

Vzdálenost mezi St. Bartholomew a Antiguou není delší než sedmdesát až osmdesát mil. Avšak když Alert vyplul na širé moře, zdrželo jeho plavbu trvalé bezvětří, po kterém následoval dost slabý vítr. Minul St. Christoph, ostrov, o nějž se přely Anglie, Francie a Španělsko a jehož Utrechtský mír r. 1713 odevzdal definitivně Angličanům. A jméno Christoph má po Kolumbovi, který jej objevil po Desiradě, Dominice, Guadeloupe a ostrovu Antigua. Je to podpis velikého janovského mořeplavce na této nádherné stránce Západní Indie.

St. Christoph, který měl tvar kytary a domorodci ho nazývali „úrodným“, byl pro Francouze a Angličany „matkou Antil“. Mladí cestující se nemohli vynadivit jeho přírodním krásám, když pluli podél pobřeží ve vzdálenosti ani ne čtvrt mÍle. Saint Kitts, jeho hlavní město, leží u paty Opičí hory na západním břehu zátoky mezi zahradami a palmovými háji. Sopka, jejíž jméno Misery bylo zaměněno jménem Liberty od osvobození otroků, zvedá do výše patnácti set metrů svou hmotu, z jejíž boků vystupují chumáče sirných výparů. Ve dvou vyhaslých kráterech se zachycují deště, které zabezpečují úrodnost ostrova. Rozkládá se na ploše sto sedmdesát šest čtverečních kilometrů; jeho obyvatelstvo čítalo asi třicet tisíc lidí a pěstovala se tam hlavně cukrová třtina, jejíž cukr byl první jakosti.

Jistě by bývalo velmi příjemné pobýt čtyřiadvacet hodin na St. Christophu, navštívit jeho pastviny a kultury. Ale vedle toho, že si to Harry Markel nikterak nepřál, bylo nutné dbát na cestovní plán a opravdu, žádný z rodáků Antilian School nebyl rodákem z tohoto ostrova.

Ráno 12. dubna byl Alert ohlášen semafory Antiguy, kterou tak pojmenoval Kryštof Kolumbus na památku jednoho z valladolidských kostelů. Nebylo možné ji spatřit na velikou vzdálenost, neboť má jen prostřední výšku a její nejvyšší bod nepřesahuje výšku dvou set sedmdesáti metrů. Pokud se týká rozměrů Antiguy, jsou poměrně značné v přirovnání k ostatním Antilám; mají totiž rozlohu dvě stě sedmdesát devět čtverečních mil.

Když spatřil britskou vlajku u vchodu do přístavu, pozdravil ji Hubert Perkins mohutným huráá, do něhož se mísilo huráá jeho druhů.

Alert přirazil k ostrovu na severním pobřeží, kde ležel přístav a město.

Harry Markel tyto končiny dobře znal. Proto si nevyžádal služby lodivoda. Jakkoliv byl přístup do zátoky obtížný, vnikl do ní odvážně, Fort James minul vlevo, předhoří Lobloly vpravo a zakotvil tam, kde lodi, které nemají ponor větší než čtyři až pět metrů, nacházejí výtečné kotviště.

V pozadí této zátoky se objevilo hlavní město Saint John, v němž žilo šestnáct tisíc obyvatel. Toto město s ulicemi jako šachovnice, které se protínají v pravém úhlu, mělo příjemný vzhled a leželo v zeleni uprostřed nádhery horkého zeměpásu.

Sotva se Alert objevil v ústí zátoky, oddělil se od přístavního můstku člun a hnán čtyřmi vesly, zamířil k trojstěžníku.

Je zcela pochopitelné, že Harry Markel a jeho kumpáni pocítili v té chvíli nový nepokoj, celkem dost oprávněný. Cožpak se nemohli obávat, že se anglická policie dozvěděla o krvavém dramatu, jehož jevištěm byl Alert ve Farmarském zálivu, že byly nalezeny ostatní mrtvoly, možná i mrtvola kapitána Paxtona?... A pak - kdo je muž, který koná jeho funkci na Alertu ?...

Všichni se brzy upokojili. Tento člun přivážel rodinu mladého cestujícího. Jeho otec, matka a obě malé sestřičky neměli trpělivost vyčkat, až vystoupí z lodi. Už několik hodin očekávali loď a vstoupili na ni ještě dříve, nežli Alert zcela zakotvil a Hubert Perkins padl rodičům do náruče.

Ostrov Antigua byl v administračním ohledu hlavním místem prezidentství, které obsahovalo ještě sousední ostrovy Barbudu a Redondu. Zároveň mělo hodnost hlavního místa ve skupině anglických Antil, sloučených pod jménem Lieward Islands, což značí Návětrné ostrovy, od Virgin Islands po Dominiku.

Na ostrově Antigua sídlil guvernér, představitelé výkonné a zákonodárné rady, jmenovaní z poloviny korunou, z poloviny volení. Je nutné zaznamenat, že v ní bylo méně voličů nežli funkcionářů. Jak bylo tedy patrné, nebylo toto složení voličských sborů vlastní jen francouzským osadám.

Pan Perkins, jeden z členů výkonné rady, pocházel od starých osadníků, kteří následovali plukovníka Coddingtona a jeho rodina nikdy ostrov neopustila. Když doprovodil syna do Evropy, vrátil se do svého sídla na ostrově.

Představování proběhlo jak se sluší hned, jakmile Hubert Perkins objal svého otce, matku a sestřičky. Panu Horatiovi Pattersonovi se dostalo stisku ruky od pana Perkinse jako prvnímu a jeho mladí svěřenci byli poctěni rovněž tak. Ale poklony paní Perkinsové vynesly mentorovi kvetoucí zdraví cestujících Alerta - část z těchto poklon však považoval mentor za svou povinnost přenechat kapitánu Paxtonovi.

Harry Markel je ostatně přijal s obvyklou chladností. Potom pozdravil a odebral se na příď, učinit opatření k zakotvení.

Pan Perkins se otázal nejdříve pana Pattersona, jak dlouho potrvá zastávka u ostrova.

„Čtyři dny, pane Perkinsi,“ prohlásil pan Patterson. „Naše dny jsou sečteny, jak se obecně říká o lidském životě, a jsme podřízeni programu, od něhož se nesmíme odchýlit.“

„To je velmi krátká doba,“ poznamenala paní Perkinsová.

„Zajisté, drahá,“ odpověděl pan Perkins, „leč trvání cesty je omezeno a na programu máme ještě několik Antil...“

„Ars longa vita brevis,“ (Umění trvá dlouho, život krátce) připojil pan Patterson, který uznal za vhodné přidat při této příležitosti toto latinské přísloví.

„Ať je to jakkoliv,“ řekl pan Perkins, „pan Patterson a přátelé mého syna budou za svého pobytu zde mými hosty...“

„Pane Perkinsi,“ poznamenal do toho Roger Hinsdale, „je nás deset...“

„A zajisté,“ připojil pan Perkins, „by můj příbytek byl příliš malý, než aby vás všechny pojal, mladí přátelé!... Najmeme tedy pokoje v hotelu a jíst budete u našeho stolu.“

„V tom případě,“ navrhl Louis Clodion, „by snad bylo lepší zůstat na Alertu mimo Huberta, pane Perkinsi?... Ve dne budeme náležet plně vám od východu do západu slunce.“

Tato kombinace byla nejlepší a pan Patterson ji schválil. Avšak Harry Markel by si zřejmě přál, aby se cestující ubytovali na zemi. Loď by byla méně vystavena návštěvám, jejichž příchodu se stále obával.

Mimoto byl kapitán rovněž pozván k rodinnému stolu v obydlí pana Perkinse. Jako obyčejně se omluvil a Hubert dal svému otci na srozuměnou, že veškeré naléhání je zbytečné.

Když člun odvezl Huberta, začali cestující uvádět do pořádku své záležitosti a napsali několik listů, které s sebou měl vzít večer poštovní parník do Evropy. Z nich je nutno uvést nadšenou zprávu pana Horatia Pattersona, kterou obdrží paní Pattersonová asi za dvacet dní. Jeden list byl poslán řediteli Antilian School, 213 Oxford Street, Londýn, Velká Británie a pan Julian Ardagh v něm měl najít jak přesné tak i důkladné informace o stipendistech paní Kathleen Seymourové.

Zatím končil Harry Markel své obraty, dbajíce jako při dřívějších zastávkách na to, aby Alert zakotvil uprostřed přístavu. Lidem, kteří dopraví cestující na pevninu, nebude dovoleno vystoupit na břeh. On sám půjde na zemi pouze v den připluti a v den odplutí, aby vyřídil náležité formality v námořní kanceláři.

K jedenácté hodině byl přichystán veliký člun.

Dva lodníci u vesel a Corty u kormidla dopravili hosty pana a paní Perkinsový na nábřeží.

Čtvrt hodiny na to seděli všichni u bohatě prostřeného stolu v komfortním příbytku v horní čtvrti a hovor byl zaveden na příhody po cestě.

Jako pětačtyřicátník byl pan Perkins, jehož vousy a vlasy šedivěly, důstojného chování, sympatického zevnějšku, upřímného pohledu dokonalé vlastnosti, které se jednoho dne jistě objeví i u jeho syna. Nikdo v osadě nebyl váženější nežli on, třeba jen pro služby, které konal jako pravá ruka výkonné rady. Byl zároveň mužem majícím vkus a velmi zkušený ve všem, co se týkalo historie Západní Indie, a mohl panu Horatiovi Pattersonovi podat v tomto ohledu přesné informace a autentické důkazy. A buďte si jisti, že ten by si neodepřel uchýlit se k panu Perkinsovi a obohatit tak svůj cestovní zápisník, který vedl právě tak řádně jako své účetní knihy.

Paní Perkinsové, rodilé kreolce, šlo na čtyřicátý rok. Tato roztomilá, úslužná, lidumilná paní, se věnovala plně výchově svých dvou dcerušek, Betty a Mary, starých deset a dvanáct let. Lze si představit radost, kterou měla ta výtečná matka, když opět spatřila svého syna, když ho stiskla v náručí po jeho čtyřleté nepřítomnosti. Avšak, jak bylo řečeno při snídani, blížila se chvíle, kdy se Hubert vrátí na Antiguu, kterou jeho rodina nikdy nechtěla opustit. Za rok se dovrší jeho čas na Antilian School.

„Budeme ho postrádat,“ prohlásil John Howard, který měl strávit ještě dvě léta v ústavu na Oxford Street, „Hubert je dobrý přítel...“

„Na něhož si zachováme výtečnou vzpomínku,“ připojil Louis Clodion.

„Kdo ví, nebudete-li mít příležitost setkat se s ním později?...“ poznamenal pan Perkins. „Možná, že se někteří z vás, mladí přátelé, vrátí na Antily?... A až bude Hubert v obchodním závodě, oženíme jej...

„Co možná nejdříve,“ poznamenala paní Perkinsová.

„Hubert ženatý!...“ zvolal Tony Renault. „Ah, to bych rád viděl!...“

„Eh, proč bys mi nešel za svědka?“ odpověděl Hubert s úsměvem. „Nežertujte, mladíci,“ napomenul je vážně pan Patterson. „Základ celé společnosti, manželství, je nejúctyhodnější institucí tohoto světa.“

V tomto ohledu nebylo možné se přít. Avšak paní Perkinsová začala přirozeně hovořit o paní Pattersonové. Požádala o zprávy o této paní. Mentor odpověděl s vybranou slušností. Brzy od ní dostane dopis, možná na Barbados, než vyplují na zpáteční cestu. A pak vyndal z kapsy fotografii, kterou měl neustále při sobě, a s jistou pýchou ji ukázal. „To je podobizna dobré a půvabné ženy,“ řekla paní Perkinsová. „A důstojné choti pana Horatia Pattersona,“ připojil pan Perkins. „Je družkou mého života,“ odpověděl pan Patterson, lehce dojat, „a vše, oč prosím nebesa, je, abych ji při návratu našel takovou, jakou je nyní...“

Kdo by mohl říci, co míní pan Patterson posledními slovy?... Pronesl je značně přitlumeným hlasem a nikdo jim nevěnoval žádnou pozornost.

Po snídani šli na prohlídku ostrova, pak na procházku okolím. Nicméně dopřáli si hodinu odpočinku v krásné zahradě vilky pod velikými stromy. Pan Perkins podal panu Pattersonovi zajímavé zprávy o zrušení otroctví na ostrově Antigua. R. 1842 prohlásila Anglie její osvobození a to zcela opačně, než se dělo v jiných osadách, bez přechodných opatření, aniž by černoši uvykli tomuto novému životu.

Akt ovšem ukládal jisté závazky, které měly zmírnit jeho účinek, ale černoši, téměř ihned vyproštění z těchto závazků, měli všechny výhody a všechny nevýhody úplné svobody.

Ovšem tato náhlá změna byla usnadněna situací pánů a otroků, kteří tvořili skutečné rodiny. Proto, ačkoliv aboliční akt rázem osvobodil čtyřiatřicet tisíc černochů, zatím co v osadě bylo jen 2000 bělochů, nevznikaly žádné výstřednosti, nevznikaly žádné násilné výjevy. Na obou stranách zavládla dokonalá shoda a osvobození si přáli jen zůstat na plantážích jako sluhové nebo dělníci. Je nutné připojit, že osadníci projevovali velikou péči o blahobyt bývalých otroků. Zabezpečili jim živobytí pravidelnou a výnosnou prací: zbudovali pro ně pohodlnější příbytky než chýše z antanu. Tito černoši, lépe odívaní, jedli, místo aby se živili pouze kořínky a nasolenými rybami, čerstvé maso a jejich výživa tím doznala šťastné zlepšení.

Byl-li výsledek výtečný pro barevné lidi, pak pro osadu byl neméně výtečný a její rozkvět narostl do velkých rozměrů. Výnosu veřejného majetku přibývalo, zatím co správních výdajů ubývalo ve všech směrech.

Za svých výletů po ostrově se pan Patterson a jeho svěřenci podivili při pohledu na pole, pozoruhodně obdělávaná. Jaká úrodnost byla na pláních z vrstvy vápence! Všude dobře udržované farmy, sledující veškerý pokrok zemědělství!

Pamatujeme si, že na ostrově Antigua bylo málo vody, a proto bylo nutné zbudovat rozsáhlé cisterny na zachycování dešťové vody. V tom ohledu měl pan Perkins příležitost podotknout, že, pokud dali domorodci ostrovu jméno Yacama, „Řinoucí se“, učinili to asi v ironickém smyslu. Nyní jeho nádrže dostačují pro různé potřeby města i venkova.

Zavodnění, rozumně sestavené, bylo provedeno ke všeobecné spokojenosti. Ostrovu zajišťovalo zdravé prostředí, zabezpečovalo jej do budoucna proti suchu, které již dvakrát, r.1779 a1784, přivodilo nezměrné pohromy. Osadníci se ocitli v postavení trosečníků, kteří už nemohou utišit muka žízně a když ne lidí, tedy aspoň zvířat na ostrově zahynuly tisíce.

To vypravoval pan Perkins a ne bez oprávněného uspokojení ukazoval svým hostům tyto cisterny, obsahující dva miliony pět set tisíc krychlových metrů, což znamenalo pro ostrov větší průměr, než u nejednoho velikého evropského města.

Výlety, podnikané pod vedením pana Perkinse, se neomezily pouze na okolí hlavního města. Ostatně byly vždy sestaveny tak, aby se cestující každý večer mohli vrátit na Alerta .

Tak turisté navštívili druhý přístav Antiguy, English Harbour, ležící na jižním pobřeží. Tento přístav, byl kdysi opatřen válečnými loděmi, kasárnami a arzenály, určenými k obraně Antiguy. Ve skutečnosti se skládal ze skupiny kráterů, jejichž niveau ponenáhlu kleslo a do nichž vnikla mořská voda.

V procházkách, hostinách a siestách v Perkinsově vile čtyři dny, stanovené pro zastávku, rychle uplynuly. Hned ráno se dávali na cestu a ač bylo v tu dobu veliké horko, chlapci jím příliš netrpěli. Potom, zatímco Hubert Perkins zůstal u rodičů, vraceli se jeho druhové na loď zotavit se po únavě v ložích kajut. Ostatně šuškal Tony Renault, že, nevrací-li se Hubert na loď s nimi, to proto, že je v tom cosi - například jeho sňatek s mladou kreolkou, a že se sňatek odbude před odplutím do Evropy...

Smáli se těmto fantaziím a důstojný pan Patterson je bral zcela vážně.

Den před odplutím, 15. srpna, se Harry Markel polekal za následujících okolností.

Odpoledne přistál u lodi člun, jenž odrazil od anglické brigy Flag, která dorazila z Liverpoolu. Jeden z lodníků brigy vystoupil na palubu a přál si mluvit s kapitánem.

Bylo by velice nesnadné odpovědět mu, že se kapitán právě nenachází na lodi, protože od té doby, co Alert zakotvil, neopustil ho Harry Markel ani jednou.

Harry Markel pozoroval tohoto muže oknem své kajuty. Slyšel ho a střežil se ukázat se. Stejně ho neznal a nebylo pravděpodobné, že by on znal jeho. Ale bylo možné, že tento lodník plul někdy s kapitánem Paxtonem, velitelem Alerta , a nyní ho chtěl navštívit.

V tom spočívalo nebezpečí - nebezpečí všech zastávek - a skončí to teprve ten den, až Alert opustí Barbados a nebude muset přistát u žádného z Antilských ostrovů.

Corty přijal tohoto lodníka, jakmile vkročil na palubu.

„Chcete mluvit s kapitánem Paxtonem?...“ otázal se ho.

„Ano, příteli,“ odpověděl lodník, „pokud on velí Alertovi z Liverpoolu?...“

„Znáte ho?...“

„Ne, ale mám přítele, který se nachází v jeho mužstvu.“

„Ah, a jmenuje se?...“

„Forster... John Forster.“

Když zaslechl tato slova, vyšel Harry Markel, plně uspokojen, právě tak jako Corty.

„Jsem kapitán Paxton,“ řekl mu.

„Kapitáne...“ řekl mu lodník a zvedl ruku k čepici.

„Co chcete?...“

„Stisknout ruku příteli.“

„Jmenuje se?...“

„John Forster.“

Harry Markel měl v první chvíli chuť odpovědět, že se John Forster utopil v Yorské zátoce. Vzpomněl si však, že nešťastníka, jehož mrtvola vyplula na břeh, nazval Bobem. Ztráta dvou lodníků před odplutím by se zdála bezpochyby cestujícím Alerta podezřelá.

Harry Markel tedy pouze odpověděl: „John Forster na lodi není...“

„Není zde? ...“ opáčil lodník, který byl velice překvapen. „A přece jsem si myslel, že ho zde najdu...“

„Není zde, říkám vám, či spíše už zde není...“

„Přihodilo se mu nějaké neštěstí?...“

„Onemocněl, když jsme měli vyplout a musel vystoupit z lodi.“ Corty se nemohl dost vynadivit duchapřítomnosti svého velitele. Avšak kdyby byl lodník Flaga znal kapitána Paxtona, asi by celá záležitost pro Harryho Markela a jeho kumpány dopadla špatně.

Lodník tedy jen řekl: „Díky, kapitáne!“ a sestoupil do člunu, velmi zarmoucen, že se neshledal s přítelem.

A když byl kus od lodi, zvolal Corty:

„Namouvěru, hrajeme zde velmi nebezpečnou úlohu!...“

„Možná, ale stojí za to!“

„Nevadí!... U všech čertů, Harry, raději bych byl už na širém Atlantickém oceánu!... Tam už bychom se nemuseli ničeho obávat...“ „To přijde, Corty... Zítra se Alert vydá opět na moře...“

„A odpluje?...“

„Na Guadeloupe, to je francouzská osada, která je pro nás méně nebezpečná, než anglická osada.“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

Díl druhý

 

I. KAPITOLA Antigua

 

Nebylo třeba se obávat, že se toto vyvlastnění St. Bartholomew ve prospěch Francie, která zbavila Švédsko jeho jediné antilské osady, bude opakovat i u ostrova Antigua v neprospěch Spojeného království. Když Magnus Anders nezastihl svůj rodný ostrov již pod skandinávským označením, najde Hubert Perkins svůj v osadním držení Velké Británie.

Anglie se nevzdává ráda svých držav, má dlouhé zuby a je spíš náchylná jak z pudu tak z prospěchářství zmocnit se jiných držav, ať ostrovních, nebo na pevnině. Ona ostatně držela a drží dosud většinu Západní Indie a kdo ví, zda budoucnost neukáže ještě některou jinou, chráněnou vlajkou britských ostrovů?...

Avšak Antigua vždycky nenáležela lačnému Albionu. Zprvu byla obývána Indiány Kariby a to až do počátku 17. století, potom upadla do rukou Francouzů.

Ale důvod, který přinutil domorodce opustit ji, přinutil také Francouze po několikaměsíční okupaci vrátit se na ostrov St. Christoph, odkud přišli. Ostrovu Antigua moc chybí řeky. Sotva tam najdete jezírka, oživovaná nakrátko dešťovou vodou. Nuže, pro potřeby osady by bylo nutné zbudovat na zachycení této vody objemné cisterny.

To pochopili a učinili Angličané r. 1632, když se usadili na tomto ostrově. Tyto nádrže byly zřízeny za nejvýhodnějších podmínek. Venkov mohl být bohatě svlažován a protože se půda hodila k pěstování tabáku, věnovali se plantážníci hlavně tomuto pěstování - což zabezpečilo rozkvět ostrova.

Roku 1668 vypukla válka mezi Anglií a Francií. Výprava, sestavená na Martinique, odplula na Antiguu. Útočníci zničili plantáže, odvedli černochy a po celý rok byl ostrov tak pustý, jakoby nikdy neměl ani jediného obyvatele.

Bohatý osadník z Barbadosu, plukovník Coddington, nechtěl, aby práce, provedené na ostrově, vyšly nazmar. Odebral se tam s mnoha lidmi, přivolal osadníky a začal vedle tabáku pěstovat cukr, vrátil tím ostrovu jeho bývalý rozkvět.

Plukovník Coddington byl potom jmenován generálním velitelem všech Povětrných ostrovů, které byly podřízeny Anglii. Jako energický administrátor uspíšil veliký rozmach zemědělství a obchodu anglických osad a tento rozmach po něm neměl ochabnout.

Svým příchodem na Alertovi, měl spatřit Hubert Perkins Antiguu právě tak kvetoucí jako onoho dne, kdy ji opustil před pěti lety, odebíraje se do Evropy za vzděláním.

Vzdálenost mezi St. Bartholomew a Antiguou není delší než sedmdesát až osmdesát mil. Avšak když Alert  vyplul na širé moře, zdrželo jeho plavbu trvalé bezvětří, po kterém následoval dost slabý vítr. Minul St. Christoph, ostrov, o nějž se přely Anglie, Francie a Španělsko a jehož Utrechtský mír r. 1713 odevzdal definitivně Angličanům. A jméno Christoph má po Kolumbovi, který jej objevil po Desiradě, Dominice, Guadeloupe a ostrovu Antigua. Je to podpis velikého janovského mořeplavce na této nádherné stránce Západní Indie.

St. Christoph, který měl tvar kytary a domorodci ho nazývali „úrodným“, byl pro Francouze a Angličany „matkou Antil“. Mladí cestující se nemohli vynadivit jeho přírodním krásám, když pluli podél pobřeží ve vzdálenosti ani ne čtvrt mÍle. Saint Kitts, jeho hlavní město, leží u paty Opičí hory na západním břehu zátoky mezi zahradami a palmovými háji. Sopka, jejíž jméno Misery bylo zaměněno jménem Liberty od osvobození otroků, zvedá do výše patnácti set metrů svou hmotu, z jejíž boků vystupují chumáče sirných výparů. Ve dvou vyhaslých kráterech se zachycují deště, které zabezpečují úrodnost ostrova. Rozkládá se na ploše sto sedmdesát šest čtverečních kilometrů; jeho obyvatelstvo čítalo asi třicet tisíc lidí a pěstovala se tam hlavně cukrová třtina, jejíž cukr byl první jakosti.

Jistě by bývalo velmi příjemné pobýt čtyřiadvacet hodin na St. Christophu, navštívit jeho pastviny a kultury. Ale vedle toho, že si to Harry Markel nikterak nepřál, bylo nutné dbát na cestovní plán a opravdu, žádný z rodáků Antilian School nebyl rodákem z tohoto ostrova.

Ráno 12. dubna byl Alert ohlášen semafory Antiguy, kterou tak pojmenoval Kryštof Kolumbus na památku jednoho z valladolidských kostelů. Nebylo možné ji spatřit na velikou vzdálenost, neboť má jen prostřední výšku a její nejvyšší bod nepřesahuje výšku dvou set sedmdesáti metrů. Pokud se týká rozměrů Antiguy, jsou poměrně značné v přirovnání k ostatním Antilám; mají totiž rozlohu dvě stě sedmdesát devět čtverečních mil.

Když spatřil britskou vlajku u vchodu do přístavu, pozdravil ji Hubert Perkins mohutným huráá, do něhož se mísilo huráá jeho druhů.

Alert přirazil k ostrovu na severním pobřeží, kde ležel přístav a město.

Harry Markel tyto končiny dobře znal. Proto si nevyžádal služby lodivoda. Jakkoliv byl přístup do zátoky obtížný, vnikl do ní odvážně, Fort James minul vlevo, předhoří Lobloly vpravo a zakotvil tam, kde lodi, které nemají ponor větší než čtyři až pět metrů, nacházejí výtečné kotviště.

V pozadí této zátoky se objevilo hlavní město Saint John, v němž žilo šestnáct tisíc obyvatel. Toto město s ulicemi jako šachovnice, které se protínají v pravém úhlu, mělo příjemný vzhled a leželo v zeleni uprostřed nádhery horkého zeměpásu.

Sotva se Alert objevil v ústí zátoky, oddělil se od přístavního můstku člun a hnán čtyřmi vesly, zamířil k trojstěžníku.

Je zcela pochopitelné, že Harry Markel a jeho kumpáni pocítili v té chvíli nový nepokoj, celkem dost oprávněný. Cožpak se nemohli obávat, že se anglická policie dozvěděla o krvavém dramatu, jehož jevištěm byl Alert ve Farmarském zálivu, že byly nalezeny ostatní mrtvoly, možná i mrtvola kapitána Paxtona?... A pak - kdo je muž, který koná jeho funkci na Alertu ?...

Všichni se brzy upokojili. Tento člun přivážel rodinu mladého cestujícího. Jeho otec, matka a obě malé sestřičky neměli trpělivost vyčkat, až vystoupí z lodi. Už několik hodin očekávali loď a vstoupili na ni ještě dříve, nežli Alert  zcela zakotvil a Hubert Perkins padl rodičům do náruče.

Ostrov Antigua byl v administračním ohledu hlavním místem prezidentství, které obsahovalo ještě sousední ostrovy Barbudu a Redondu. Zároveň mělo hodnost hlavního místa ve skupině anglických Antil, sloučených pod jménem Lieward Islands, což značí Návětrné ostrovy, od Virgin Islands po Dominiku.

Na ostrově Antigua sídlil guvernér, představitelé výkonné a zákonodárné rady, jmenovaní z poloviny korunou, z poloviny volení. Je nutné zaznamenat, že v ní bylo méně voličů nežli funkcionářů. Jak bylo tedy patrné, nebylo toto složení voličských sborů vlastní jen francouzským osadám.

Pan Perkins, jeden z členů výkonné rady, pocházel od starých osadníků, kteří následovali plukovníka Coddingtona a jeho rodina nikdy ostrov neopustila. Když doprovodil syna do Evropy, vrátil se do svého sídla na ostrově.

Představování proběhlo jak se sluší hned, jakmile Hubert Perkins objal svého otce, matku a sestřičky. Panu Horatiovi Pattersonovi se dostalo stisku ruky od pana Perkinse jako prvnímu a jeho mladí svěřenci byli poctěni rovněž tak. Ale poklony paní Perkinsové vynesly mentorovi kvetoucí zdraví cestujících Alerta - část z těchto poklon však považoval mentor za svou povinnost přenechat kapitánu Paxtonovi.

Harry Markel je ostatně přijal s obvyklou chladností. Potom pozdravil a odebral se na příď, učinit opatření k zakotvení.

Pan Perkins se otázal nejdříve pana Pattersona, jak dlouho potrvá zastávka u ostrova.

„Čtyři dny, pane Perkinsi,“ prohlásil pan Patterson. „Naše dny jsou sečteny, jak se obecně říká o lidském životě, a jsme podřízeni programu, od něhož se nesmíme odchýlit.“

„To je velmi krátká doba,“ poznamenala paní Perkinsová.

„Zajisté, drahá,“ odpověděl pan Perkins, „leč trvání cesty je omezeno a na programu máme ještě několik Antil...“

„Ars longa vita brevis,“ (Umění trvá dlouho, život krátce) připojil pan Patterson, který uznal za vhodné přidat při této příležitosti toto latinské přísloví.

„Ať je to jakkoliv,“ řekl pan Perkins, „pan Patterson a přátelé mého syna budou za svého pobytu zde mými hosty...“

„Pane Perkinsi,“ poznamenal do toho Roger Hinsdale, „je nás deset...“

„A zajisté,“ připojil pan Perkins, „by můj příbytek byl příliš malý, než aby vás všechny pojal, mladí přátelé!... Najmeme tedy pokoje v hotelu a jíst budete u našeho stolu.“

„V tom případě,“ navrhl Louis Clodion, „by snad bylo lepší zůstat na Alertu mimo Huberta, pane Perkinsi?... Ve dne budeme náležet plně vám od východu do západu slunce.“

Tato kombinace byla nejlepší a pan Patterson ji schválil. Avšak Harry Markel by si zřejmě přál, aby se cestující ubytovali na zemi. Loď by byla méně vystavena návštěvám, jejichž příchodu se stále obával.

Mimoto byl kapitán rovněž pozván k rodinnému stolu v obydlí pana Perkinse. Jako obyčejně se omluvil a Hubert dal svému otci na srozuměnou, že veškeré naléhání je zbytečné.

Když člun odvezl Huberta, začali cestující uvádět do pořádku své záležitosti a napsali několik listů, které s sebou měl vzít večer poštovní parník do Evropy. Z nich je nutno uvést nadšenou zprávu pana Horatia Pattersona, kterou obdrží paní Pattersonová asi za dvacet dní. Jeden list byl poslán řediteli Antilian School, 213 Oxford Street, Londýn, Velká Británie a pan Julian Ardagh v něm měl najít jak přesné tak i důkladné informace o stipendistech paní Kathleen Seymourové.

Zatím končil Harry Markel své obraty, dbajíce jako při dřívějších zastávkách na to, aby Alert zakotvil uprostřed přístavu. Lidem, kteří dopraví cestující na pevninu, nebude dovoleno vystoupit na břeh. On sám půjde na zemi pouze v den připluti a v den odplutí, aby vyřídil             náležité formality v námořní kanceláři.

K jedenácté hodině byl přichystán veliký člun.

Dva lodníci u vesel a Corty u kormidla dopravili hosty pana a paní Perkinsový na nábřeží.

Čtvrt hodiny na to seděli všichni u bohatě prostřeného stolu v komfortním příbytku v horní čtvrti a hovor byl zaveden na příhody po cestě.

Jako pětačtyřicátník byl pan Perkins, jehož vousy a vlasy šedivěly, důstojného chování, sympatického zevnějšku, upřímného pohledu dokonalé vlastnosti, které se jednoho dne jistě objeví i u jeho syna. Nikdo v osadě nebyl váženější nežli on, třeba jen pro služby, které konal jako pravá ruka výkonné rady. Byl zároveň mužem majícím vkus a velmi zkušený ve všem, co se týkalo historie Západní Indie, a mohl panu Horatiovi Pattersonovi podat v tomto ohledu přesné informace a autentické důkazy. A buďte si jisti, že ten by si neodepřel uchýlit se k panu Perkinsovi a obohatit tak svůj cestovní zápisník, který vedl právě tak řádně jako své účetní knihy.

Paní Perkinsové, rodilé kreolce, šlo na čtyřicátý rok. Tato roztomilá, úslužná, lidumilná paní, se věnovala plně výchově svých dvou dcerušek, Betty a Mary, starých deset a dvanáct let. Lze si představit radost, kterou měla ta výtečná matka, když opět spatřila svého syna, když ho stiskla v náručí po jeho čtyřleté nepřítomnosti. Avšak, jak bylo řečeno při snídani, blížila se chvíle, kdy se Hubert vrátí na Antiguu, kterou jeho rodina nikdy nechtěla opustit. Za rok se dovrší jeho čas na Antilian School.

„Budeme ho postrádat,“ prohlásil John Howard, který měl strávit ještě dvě léta v ústavu na Oxford Street, „Hubert je dobrý přítel...“

„Na něhož si zachováme výtečnou vzpomínku,“ připojil Louis Clodion.

„Kdo ví, nebudete-li mít příležitost setkat se s ním později?...“ poznamenal pan Perkins. „Možná, že se někteří z vás, mladí přátelé, vrátí na Antily?... A až bude Hubert v obchodním závodě, oženíme jej...

„Co možná nejdříve,“ poznamenala paní Perkinsová.

„Hubert ženatý!...“ zvolal Tony Renault. „Ah, to bych rád viděl!...“

„Eh, proč bys mi nešel za svědka?“ odpověděl Hubert s úsměvem. „Nežertujte, mladíci,“ napomenul je vážně pan Patterson. „Základ celé společnosti, manželství, je nejúctyhodnější institucí tohoto světa.“

V tomto ohledu nebylo možné se přít. Avšak paní Perkinsová začala přirozeně hovořit o paní Pattersonové. Požádala o zprávy o této paní. Mentor odpověděl s vybranou slušností. Brzy od ní dostane dopis, možná na Barbados, než vyplují na zpáteční cestu. A pak vyndal z kapsy fotografii, kterou měl neustále při sobě, a s jistou pýchou ji ukázal. „To je podobizna dobré a půvabné ženy,“ řekla paní Perkinsová. „A důstojné choti pana Horatia Pattersona,“ připojil pan Perkins. „Je družkou mého života,“ odpověděl pan Patterson, lehce dojat, „a vše, oč prosím nebesa, je, abych ji při návratu našel takovou, jakou je nyní...“

Kdo by mohl říci, co míní pan Patterson posledními slovy?... Pronesl je značně přitlumeným hlasem a nikdo jim nevěnoval žádnou pozornost.

Po snídani šli na prohlídku ostrova, pak na procházku okolím. Nicméně dopřáli si hodinu odpočinku v krásné zahradě vilky pod velikými stromy. Pan Perkins podal panu Pattersonovi zajímavé zprávy o zrušení otroctví na ostrově Antigua. R. 1842 prohlásila Anglie její osvobození a to zcela opačně, než se dělo v jiných osadách, bez přechodných opatření, aniž by černoši uvykli tomuto novému životu.

Akt ovšem ukládal jisté závazky, které měly zmírnit jeho účinek, ale černoši, téměř ihned vyproštění z těchto závazků, měli všechny výhody a všechny nevýhody úplné svobody.

Ovšem tato náhlá změna byla usnadněna situací pánů a otroků, kteří tvořili skutečné rodiny. Proto, ačkoliv aboliční akt rázem osvobodil čtyřiatřicet tisíc černochů, zatím co v osadě bylo jen 2000 bělochů, nevznikaly žádné výstřednosti, nevznikaly žádné násilné výjevy. Na obou stranách zavládla dokonalá shoda a osvobození si přáli jen zůstat na plantážích jako sluhové nebo dělníci. Je nutné připojit, že osadníci projevovali velikou péči o blahobyt bývalých otroků. Zabezpečili jim živobytí pravidelnou a výnosnou prací: zbudovali pro ně pohodlnější příbytky než chýše z antanu. Tito černoši, lépe odívaní, jedli, místo aby se živili pouze kořínky a nasolenými rybami, čerstvé maso a jejich výživa tím doznala šťastné zlepšení.

Byl-li výsledek výtečný pro barevné lidi, pak pro osadu byl neméně výtečný a její rozkvět narostl do velkých rozměrů. Výnosu veřejného majetku přibývalo, zatím co správních výdajů ubývalo ve všech směrech.

Za svých výletů po ostrově se pan Patterson a jeho svěřenci podivili při pohledu na pole, pozoruhodně obdělávaná. Jaká úrodnost byla na pláních z vrstvy vápence! Všude dobře udržované farmy, sledující veškerý pokrok zemědělství!

Pamatujeme si, že na ostrově Antigua bylo málo vody, a proto bylo nutné zbudovat rozsáhlé cisterny na zachycování dešťové vody. V tom ohledu měl pan Perkins příležitost podotknout, že, pokud dali domorodci ostrovu jméno Yacama, „Řinoucí se“, učinili to asi v ironickém smyslu. Nyní jeho nádrže dostačují pro různé potřeby města i venkova.

Zavodnění, rozumně sestavené, bylo provedeno ke všeobecné spokojenosti. Ostrovu zajišťovalo zdravé prostředí, zabezpečovalo jej do budoucna proti suchu, které již dvakrát, r.1779 a1784, přivodilo nezměrné pohromy. Osadníci se ocitli v postavení trosečníků, kteří už nemohou utišit muka žízně a když ne lidí, tedy aspoň zvířat na ostrově zahynuly tisíce.

To vypravoval pan Perkins a ne bez oprávněného uspokojení ukazoval svým hostům tyto cisterny, obsahující dva miliony pět set tisíc krychlových metrů, což znamenalo pro ostrov větší průměr, než u nejednoho velikého evropského města.

Výlety, podnikané pod vedením pana Perkinse, se neomezily pouze na okolí hlavního města. Ostatně byly vždy sestaveny tak, aby se cestující každý večer mohli vrátit na Alerta .          

Tak turisté navštívili druhý přístav Antiguy, English Harbour, ležící na jižním pobřeží. Tento přístav, byl kdysi opatřen válečnými loděmi, kasárnami a arzenály, určenými k obraně Antiguy. Ve skutečnosti se skládal ze skupiny kráterů, jejichž niveau ponenáhlu kleslo a do nichž vnikla mořská voda.

V procházkách, hostinách a siestách v Perkinsově vile čtyři dny, stanovené pro zastávku, rychle uplynuly. Hned ráno se dávali na cestu a ač bylo v tu dobu veliké horko, chlapci jím příliš netrpěli. Potom, zatímco Hubert Perkins zůstal u rodičů, vraceli se jeho druhové na loď zotavit se po únavě v ložích kajut. Ostatně šuškal Tony Renault, že, nevrací-li se Hubert na loď s nimi, to proto, že je v tom cosi - například jeho sňatek s mladou kreolkou, a že se sňatek odbude před odplutím do Evropy...

Smáli se těmto fantaziím a důstojný pan Patterson je bral zcela vážně.

Den před odplutím, 15. srpna, se Harry Markel polekal za následujících okolností.

Odpoledne přistál u lodi člun, jenž odrazil od anglické brigy Flag, která dorazila z Liverpoolu. Jeden z lodníků brigy vystoupil na palubu a přál si mluvit s kapitánem.

Bylo by velice nesnadné odpovědět mu, že se kapitán právě nenachází na lodi, protože od té doby, co Alert   zakotvil, neopustil ho Harry Markel ani jednou.

Harry Markel pozoroval tohoto muže oknem své kajuty. Slyšel ho a střežil se ukázat se. Stejně ho neznal a nebylo pravděpodobné, že by on znal jeho. Ale bylo možné, že tento lodník plul někdy s kapitánem Paxtonem, velitelem Alerta , a nyní ho chtěl navštívit.

V tom spočívalo nebezpečí - nebezpečí všech zastávek - a skončí to teprve ten den, až Alert  opustí Barbados a nebude muset přistát u žádného z Antilských ostrovů.

Corty přijal tohoto lodníka, jakmile vkročil na palubu.

„Chcete mluvit s kapitánem Paxtonem?...“ otázal se ho.

„Ano, příteli,“ odpověděl lodník, „pokud on velí Alertovi z Liverpoolu?...“

„Znáte ho?...“

„Ne, ale mám přítele, který se nachází v jeho mužstvu.“

„Ah, a jmenuje se?...“

„Forster... John Forster.“

Když zaslechl tato slova, vyšel Harry Markel, plně uspokojen, právě tak jako Corty.

„Jsem kapitán Paxton,“ řekl mu.

„Kapitáne...“ řekl mu lodník a zvedl ruku k čepici.

„Co chcete?...“

„Stisknout ruku příteli.“

„Jmenuje se?...“

„John Forster.“

Harry Markel měl v první chvíli chuť odpovědět, že se John Forster utopil v Yorské zátoce. Vzpomněl si však, že nešťastníka, jehož mrtvola vyplula na břeh, nazval Bobem. Ztráta dvou lodníků před odplutím by se zdála bezpochyby cestujícím Alerta podezřelá.

Harry Markel tedy pouze odpověděl: „John Forster na lodi není...“

„Není zde? ...“ opáčil lodník, který byl velice překvapen. „A přece jsem si myslel, že ho zde najdu...“

„Není zde, říkám vám, či spíše už zde není...“

„Přihodilo se mu nějaké neštěstí?...“

„Onemocněl, když jsme měli vyplout a musel vystoupit z lodi.“ Corty se nemohl dost vynadivit duchapřítomnosti svého velitele. Avšak kdyby byl lodník Flaga znal kapitána Paxtona, asi by celá záležitost pro Harryho Markela a jeho kumpány dopadla špatně.

Lodník tedy jen řekl: „Díky, kapitáne!“ a sestoupil do člunu, velmi zarmoucen, že se neshledal s přítelem.

A když byl kus od lodi, zvolal Corty:

„Namouvěru, hrajeme zde velmi nebezpečnou úlohu!...“

„Možná, ale stojí za to!“

„Nevadí!... U všech čertů, Harry, raději bych byl už na širém Atlantickém oceánu!... Tam už bychom se nemuseli ničeho obávat...“ „To přijde, Corty... Zítra se Alert vydá opět na moře...“

„A odpluje?...“

„Na Guadeloupe, to je francouzská osada, která je pro nás méně nebezpečná, než anglická osada.“

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.