VI. Vír Corryvrekan Bylo už šest hodin večer a slunce urazilo teprve čtyři pětiny své dráhy, to znamená, že Glengarry dojede do Obanu ještě dřív, než se slunce ponoří do vod Atlantického oceánu. Slečna Helena měla tedy naději, že se její touha vyplní ještě téhož večera.
A opravdu, obloha bez mraků a oparu se zdála být vhodná k pozorování přírodního úkazu. Zvláště mořský obzor měl zůstat viditelný mezi ostrovy Oronsayem, Colonsayem a Mullem. Zbývala už jen poslední část plavby, ale nepředvídaná událost poněkud zdržela cestu.
Slečna Campbellová, stále v zajetí své myšlenky, byla na stejném místě a svůj pohled neodvracela od kružnice mezi ostrovy. Na mořské hladině se odrazem slunečních paprsků rýsoval stříbřitý trojúhelník.
Slečna Helena byla bezpochyby jediná z paluby, která neustále sledovala tuto část obzoru. A rovněž tak ona jediná viděla, jak se mezi pevninou a ostrovem Scarbou moře vzdouvá.
Náhle zaslechla vzdálený hukot srážejících se vln. Ovšem vody v blízkém okolí parníku se zdály klidné, pouze slabý vánek čeřil hladinu.
„Kde se bere ten nezvyklý šum a hukot?“ zeptala se Helena strýčků, kteří právě přišli na palubu.
Bratři Melvillovi jí nemohli odpovědět, protože nerozuměli tomu, co se děje v úzkém průplavu, vzdáleném asi tři míle.
Slečna si tedy obrátila na kapitána parníku, který se právě procházel po můstku. „Jaký je důvod toho neobvyklého hukotu a vlnění vody, pane?“ „Jde o jednoduchý úkaz mořského přílivu,“ zněla kapitánova odpověď. „Co slyšíte, je hučení víru Corryvrekanu.“ „Ale počasí je překrásné,“ řekla Helena, „a není cítit ani závan větru.“ „Tenhle výjev není závislý vůbec na počasí,“ podotkl kapitán. „Je to účinek stoupajícího moře, které vychází z Jura Sundu a může unikat jen mezi ostrovy Jurou a Scarbou. Proto se tam příliv vřítí neobyčejnou silou. Pro malou loď by to bylo velmi nebezpečné.“ Vír Corryvrekan, opravdové nebezpečí, je pokládán za nejpodivuhodnější místo Hebridského souostroví. Dá se přirovnat snad jen k víru Sekvany mezi hatí stejného jména a zálivem Trépassés na bretaňském pobřeží. Nebo snad ještě k víru Blanchartu, přes který se ženou vody z průplavu La Manche, mezi Aurigny a Cherbourgem.
Pověst vypravuje, že své jméno má po skandinávském princi. Za keltských časů se v něm potopila jeho loď. Plavba tímto místem je opravdu velmi nebezpečná a již mnoho menších plavidel tu ztroskotalo. Corryvrekan snese srovnání s neblahým Maelstromem na norském pobřeží.
Pozornost slečny Heleny, která bez přestání pozorovala mohutné vlnění víru, se náhle přenesla k jednomu místu úžiny. Mohlo by se zdát, že se tam z vody vynořovalo skalisko, ale ta hmota se zdvihala a klesala zároveň s vlnami.
„Podívejte se, kapitáne, když tamhleto není skalisko, co je to tedy?“ vykřikla slečna Campbellová.
„Opravdu,“ odpověděl kapitán, „snad je to jen opuštěná lodice, kterou unáší proud, anebo spíše...“ Kapitán nedořekl, co chtěl, rychle vzal do rukou dalekohled a zvolal: „Člun!“ „Člun!“ opakovala slečna Helena. „Ano! Nemýlím se! Šalupa vydaná zkáze vodám Corryvrekanu!“ Po těchto kapitánových výkřicích se začali na můstek hrnout cestující. Dívali se směrem k víru. Nebylo pochyb, že to, co vidí, je skutečně lodice, kterou uchvátil proud příboje a teď ji přitahuje vír vstříc jisté záhubě. Bylo to asi pět nebo šest mil od místa, kde se právě nacházel parm'k. „Není to nic víc než odtržená šalupa, kterou unáší proud,“ podotkl jeden z cestujících.
„Ne, ne, vidím tam muže!“ vykřikl další.
„Muž... dva muži!“ zvolal Partridge, který se právě objevil vedle vyděšené slečny Campbellové.
Skutečně tam byli dva muži, ale člun se v té době stal neovladatelný. Vánek, přicházející z pevniny, nebyl dostatečně silný k vzdutí plachty a také použití vesel už neumožňovalo překonat sílu Corryvrekanu.
„Kapitáne, nemůžeme přece nechat ty ubožáky zahynout!“ řekla důrazně Helena. „Jestli je necháme sobě samým, jsou ztraceni! Musíme jim pomoct... je to víc než nutné!“ Všichni na lodi s mladou ženou souhlasili a čekali jen na to, co řekne kapitán. „Glengarry se nemůže odvážit až doprostřed Corryvrekanu! Ale když se nám podaří přiblížit k šalupě, je naděje na záchranu!“ řekl kapitán všem cestujícím, kteří beze slova vyslechli jeho návrh.
Kapitán se potom obrátil ke svým pasažérům s otázkou: „Souhlasíte se mnou?“ Helena Campbellová promluvila za všechny. „Ano, kapitáne, musíte se o to pokusit. Všichni cestující chtějí totéž - zachránit dva lidi!“ Kapitán vzal do rukou dalekohled a pozorně sledoval proudění vod v úžině. Po chvilce se obrátil ke kormidelníkovi, který stál na můstku hned vedle kapitána.
„Pozor na kormidlo! Musíte s ním vpravo!“ Hned nato se parník obrátil k západu.
Strojník dostal rozkaz, aby jel plnou parou a Glengarry ve chvíli nechal vlevo od předhůří ostrova Jury.
Na lodi nikdo nemluvil, všechny oči s úzkostí pohlížely na člun, který byl stále viditelnější.
A už poznali, že jde skutečně o malou rybářskou šalupu, které muži zřejmě strhli stěžeň, aby se vyhnuli zlým následkům odrazu, způsobeného mohutným nárazem vln.
Jeden muž ležel roztažený na zádi a druhý se snažil usilovným veslováním dostat ze středu víru. Pokud by se mu to nepodařilo, bylo jasné, že jsou oba ztraceni.
Během půl hodiny se parník dostal až ke kraji Corryvrekanu a začal na krajních vlnách silně kolísat... Nikdo však neodporoval, nikdo nehlesl, třebaže prudkost proudu byla obrovská.
Tato část úžiny měla jednotvárně bílou barvu jako kdyby vál silný vítr.
Šlo o rozsáhlou hladinu pěny, která se v důsledku malé hloubky vody zdvihala v tak ohromném množství.
Parník byl od šalupy vzdálený už jen asi půl míle. Muž, který se nahýbal nad vesly, se namáhal ze všech sil dál, aby unikl nebezpečí.
Věděl, že mu Glengarry jede na pomoc a věděl jistě také, že se parník už dále nemůže odvážit a že je tedy jen a jen na něm, ubohém tvoru, aby jej dostihl. Druhý muž ležel dál nehybně v lodici, a zdálo se, že nic nevnímá.
Slečna Campbellová s pohnutím dál sledovala člun, který jako první zpozorovala ve vodách víru a k němuž díky její naléhavé prosbě nyní Glengarry plul.
Mezitím se situace ještě víc vyhrotila. Hrozilo nebezpečí, že parník nedojede k nebezpečnému místu včas. Jel kupředu jen velmi pomalu, aby se vyhnul svému poškození, protože vlny valící se přes příď hrozily, že se dostanou i do strojovny. Tím by uhasily oheň a parník by se stal neovladatelným.
Kapitán se opíralo zábradlí a dával pozor, aby je vody nestrhly z průplavu, a zároveň musel řídit loď tak, aby se nedostali napříč... Mezitím se šalupa marně dál snažila vyprostit z víru. V některých okamžicích náhle mizela za obrovitou vlnou, pak ji uchvátil soustředěný proud víru, jehož rychlost narůstala stejnoměrně s přibližováním se ke středu. Lodice se točila v kruhu s prudkostí podobající se šípu či kameni otáčejícím se na konci praku.
„Rychle! Rychle!“ křičela slečna Helena vzrušeně.
Někteří cestující při pohledu na spousty zmítaných vln začali křičet a zakrývat si oči v očekávání toho nejhoršího. A kapitán si rozmýšlel, zda má vůbec pokračovat v plavbě nebezpečnou drahou Corryvrekanu.
Mezitím se délka mezi šalupou a parníkem zmenšila na vzdálenost půl lana, tedy asi na tři sta stop. Dva pasažéři, které lodice unášela k záhubě, byli snadno rozeznatelní pro oči těch, jimž vydržely nervy a vše sledovali dál.
Posádku šalupy tvořili starý námořník a mladý muž, zápasící s proudem pomocí vesel. Starý námořník ležel dál na palubě bez hnutí.
Náhle na parník narazila obrovská vlna a jeho postavení zhoršila. Kapitán už nemohl plavidlo vést dál kupředu, ale musel s velkou námahou otočit kola a plout proti proudu. A v té chvíli šalupa zakolísala na vrcholu vlny, svezla se dolů a zmizela.
„Proboha! Ach Bože! Pro smilování!“ ozývalo se z paluby parníku.
Kapitán předpokládal, že člun vlna převrhla, ale naštěstí se mýlil. Objevil se stejně nečekaně, jak zmizel, a to na hřbetě jiné vlny. Nové zamávání vesly jej vrhlo k boku parníku.
„Honem! Honem!“ volali námořníci stojící na přídi a mávali uzlem provazu.
Čekali na vhodnou chvíli, aby jej mohli hodit.
Kapitán postřehl náhlý klid víru a okamžitě vydal rozkaz k maximálnímu zvýšení tlaku páry.
Rychlost parníku se zdvojnásobila a Glengarry projel mezi ostrovy, kdežto šalupa se ještě víc přiblížila k jeho boku.
Námořníci vyhodili provazy, zachytili je a otáčeli kolem stožáru. Stroj hnal parník zpět, aby snáze unikl, zatímco lodice na vlečném laně jela s ním.
Mladý muž odhodil vesla a vzal do náručí svého kamaráda. S pomocí lodníků dopravili starého námořníka na parník. Mladý muž ještě chvíli bojoval s mohutnými vlnami, ale vzápětí se mu podařilo vyhoupnout se vzhůru a dostat se až na palubu Glengarry. Nic neztratil ze své chladnokrevnosti a tvář měl klidnou. Byl silný tělesně, ale i duševně a nikdo o tom teď nepochyboval. Začal se hned starat o svého druha, kterému námořníci dali k ústům láhev s brandy, a jakmile si loknul, vrátilo se mu vědomí.
„Pane Oliviere,“ zašeptal.
„Konečně, můj starý námořníku,“ odpověděl mladý muž, „co ta vlna?“ „Nic to není. Už jsem viděl horší.“ „Díky Bohu!“ vzdychl mladý muž. „Ale můj nerozum nás mohl přijít pěkně draho... Naštěstí jsme zachráněni.“ „A to hlavně díky vám, pane Oliviere!“ „Ne... přispěním osudu.“ Mladý muž objímal starého námořníka a z jeho tváře se dalo číst velké dojetí, jehož byli všichni pasažéři Glengarry svědky. Mladý muž se obrátil ke kapitánovi, který právě sestupoval z můstku: „Nevím, jak vám poděkovat za to, co jste pro nás udělal...“ „Pane, byla to má povinnost. Musím vám ale říct, že nejen já, nýbrž všichni moji cestující mají právo na vaše poděkování.“ Mladý muž stiskl kapitánovi ruku a poté smekl klobouk a pozdravil pasažéry parníku i jeho posádku vděčným posunkem. Slečna Helena Campbellová při výměně zdvořilostí ustoupila poněkud stranou, aby předešla tomu, že na ni kapitán upozorní, protože stejně jako všichni cestující i on věděl, jak velký podíl měla na záchraně dvou ztroskotanců. Stála na kraji můstku. Náhle, jako by se znovu probudila její fantazie, obrátila tvář k západu, a vykřikla: „A paprsek? A slunce?“ „Žádné slunce!“ řekl Samo „Žádný paprsek!“ pronesl Sib. Bylo už velmi pozdě. Slunce právě zapadalo za obzor, zatímco obloha se skvěla nejjasnější modří! A před okamžikem slunce zcela nepochybně vrhlo svůj zelený paprsek!
Ale v této vzácné a neopakovatelné chvíli myšlenky slečny Heleny zůstávaly někde docela jinde a její roztržitý pohled propásl vzácnou příležitost vidět zázračný přírodní úkaz. Možná že se jí tato příležitost už nenaskytne hodně dlouho... „Škoda,“ zašeptala, ale v tomto slově nebylo příliš zklamání, jak by se dalo očekávat. Mezitím se Glengarry obrátil, aby se dostal z proudu Corryvrekanu a pokračoval ve své cestě na sever. Starý námořník, už zcela v pořádku, stiskl ruku svého přítele, vstoupil zpět do své šalupy a odvesloval k ostrovu Jura.
Mladý muž zůstal na palubě parníku mířícího do Obanu.
Glengarry nechal vpravo za sebou ostrovy Shun a Luing, kde se nacházejí bohaté břidlicové doly markýze Breadalbana. Plul podél ostrova Seil, který chrání tuto část skotského pobřeží a brzy vplul do Firth of Lorn. Uháněl mezi vulkanickým ostrovem Kerrerou a hrází a za pozdního soumraku spustil kotvu v obanském přístavu.
