image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA XII TŘI SVĚTELNÉ ZDROJE

KAPITOLA XII

TŘI SVĚTELNÉ ZDROJE

Indie sdílí s některými brazilskými oblastmi, například s oblastí Rio de Janeiro, pochybnou privilej země postihované největšími bouřemi. Jestliže v průměrně bouřlivých evropských zemích - ve Francii, v Anglii a v Německu - ozývá se zvuk hromu nejvýš dvacetkrát do roka, v Indii se počet bouří zvyšuje na více než padesát.

Tolik o meteorologii všeobecně. Ale v našem případě a za okolností, při nichž bouře vznikala, musili jsme očekávat bouři nesmírně prudkou.

Jakmile jsem se vrátil do Parního domu, podíval jsem se na tlakoměr. Rtuťový sloupec klesl náhle o dva palce: z devětadvaceti palců na sedmadvacet. Upozornil jsem na to plukovníka Munra.

„Znepokojuje mě nepřítomnost kapitána Hoda a jeho společníků,“ řekl plukovník. „Přichází noc, tma houstne a blíží se bouře.

Lovci chodí vždycky dál, než slíbili a než sami chtěli. Jak jen najdou v té tmě cestu zpátky?“

„Jsou to vášnivci,“ řekl Banks. „A nelze je přivést k rozumu. Určitě by byli udělali líp, kdyby tu byli zůstali.“

„Jistě, Banksi,“ souhlasil plukovník, „ale když už odešli, musíme udělat vše, aby se mohli v pořádku vrátit.“

„A co kdybychom jim nějakým signálem naznačili, kde jsme?“ zeptal jsem se inženýra.

„To můžeme,“ odpověděl Banks. „Rozsvítím elektrické reflektory, které mají velkou světelnou intenzitu a jsou zdaleka viditelné.“

„Výborný nápad, Banksi.“

„Nechcete, abych: šel kapitána Hoda hledat?“ zeptal se Mac Neil.

„Ne, Neili,“ odpověděl plukovník. „Nenašel byste je a ještě byste sám zabloudil.“

Banks se chystal použít svých elektrických světel. Uvedl v činnost články, a když je zapojil, oči Ocelového obra vrhaly jako dva elektrické majáky světelné pruhy do hustého podrostu banyánů. Je jisté, že v temné noci byl dosah světla dost velký, aby mohl lovce přivést až k nám.

V této chvíli se však rozpoutal s nesmírnou prudkostí uragán.

Prorazil korunami stromů, stočil se k zemi a hvízdal v banánových větvích jako v píšťalách varhan.

A pak to šlo ráz na ráz.

Suché větve a vichrem servané listy brzy pokryly celou silnici.

Bylo to jako krupobití. Střecha Parního domu zoufale sténala pod těmito střelami, doprovázenými trvalým rachotem.

Musili jsme utéci do salónu a zavřít všechna okna. Stále však ještě nepršelo.

„Tohle je druh tofanu,“ řekl Banks.

Tímto jménem označují Indové prudké a silné uragány, které pustoší především hornaté oblasti, kde se jich každý bojí. „Storre,“ zavolal Banks na mechanika, „uzavřel jste pečlivě okénka věže?“

„Ano, pane Banksi,“ odpověděl mechanik. „Tam se nemáme čeho bát.“

„Kde je Kálut?“

„Právě naložil do tendru palivo.“

„Zítra budeme shánět dříví už lehce,“ odpověděl inženýr. „Vichřice si zahrála na dřevorubce a ušetřila nám tím práci. Udržujte tlak, Storre, a běžte se schovat!“

„Hned, pane.“

„Nádrže jsou plné, Kálute?“ zeptal se ještě Banks.

„Ano, pane Banksi,“ odpověděl topič. „Máme plnou zásobu vody.“

„Dobrá, můžeš jít!“ Mechanik a topič odešli do svých kabin v druhém voze.

Teď už se blýskalo častěji a elektrické výboje byly doprovázeny temným rachotem. Tofan však ovzduší nijak neosvěžil. Byl to horký vítr, který svým žhavým dechem vše spaloval, jako by vycházel z otevřené pece.

Sir Edward Munro, Mac Neil a já jsme opustili salón a odešli jsme na verandu. Když jsme zdvihli hlavy k vysokým větvím banyánů, jevily se nám jako černé krajkoví na žhavém pozadí nebe.

Každý blesk byl okamžitě doprovázen rachotem hromu. Ozvěna ještě ani nedozněla, a už odrážela rachot dalšího blesku. Z hlubokého, nepřerušovaného základního hukotu vynikaly jednotlivé hromové rány, které kdosi výstižně přirovnal k ostrému zvuku trhaného papíru.

„Co to, že je bouře dosud nepřivedla?“ řekl plukovník Munro.

„Možná, že kapitán a jeho sluha našli v lese nějaký úkryt,“ mínil seržant, „třeba v dutině stromu nebo ve skalách, a vrátí se až zítra ráno. Ale tábor bude vždy připraven je přijmout.“ Banks zavrtěl znepokojeně hlavou. Nezdálo se, že je téhož mínění jako Mac Neil.

V této chvíli - bylo skoro devět hodin - snesl se neobyčejně prudký liják. S deštěm padaly i obrovské kroupy, které nás kamenovaly a rachotily na ozvučných střechách Parního domu. Znělo to jako rachot bubnů. Nebylo vůbec možné hovořit. Na všech stranách vířily banyánové listy, sražené tímto krupobitím.

Banks, kterého jsme v tom ohlušujícím rachotu nemohli slyšet, ukázal rukou na kroupy bušící do boků Ocelového obra.

Bylo to neuvěřitelné! Při nárazu na tvrdou hmotu všechny svítily! Jako by tu z oblak padaly kapky roztaveného kovu, které při dopadu na ocelový plech zazářily. Tento jev prozrazoval, jak je ovzduší nabito elektřinou. Elektrická energie jím neustále pronikala, takže celý prostor byl jako v plamenech.

Banks nás gestem vyzval k návratu do salónu a dveře na verandu zavřel. Bylo opravdu nebezpečné vystavovat se venku působení elektřiny.

Octli jsme se uvnitř ve tmě, která blýskání venku ještě zdůrazňovala. A jak jsme byli překvapeni zjištěním, že světélkují i naše sliny! Musili jsme být všichni do nejvyšší míry naplněni elektrickou energií. Plivali jsme oheň, abych použil výrazu charakterizujícího tento málokdy pozorovaný, ale vždy děsivý jev. V těch neustálých výbojích s ohněm v těle i v okolí, v trvalém rachotu zdůrazňovaném velkými blesky neubránilo se ani nejstatečnější srdce rychlejšího tepu.

„A co oni?“ řekl plukovník Munro.

„Ano… oni…“ opakoval Banks.

Byli jsme velmi znepokojeni. Vždyť jsme pro záchranu kapitána Hoda a jeho společníků, velmi vážně ohrožených, nemohli nic udělat.

Jestliže si našli někde úkryt, pak jedině pod stromy. A je známo, jaké je v tom za bouře nebezpečí.

To vše mi procházelo hlavou, když jsme náhle zaslechli zvuk hromu mnohem ostřejší než jiné. Od zášlehu blesku ho dělilo sotva půl vteřiny.

Parní dům se zatřásl a nadskočil jako na pérech. Už jsem si myslel, že se vlak převrhne.

Zároveň se prostorem rozšířil silný zápach dusíkatých par. Dešťová voda byla zřejmě během bouře nasycena velkým množstvím kyseliny dusičné.

„Uhodilo!“ řekl Mac Neil.

„Storre! Kálute! Parazarde!“ zvolal Banks.

Všichni tři muži přiběhli do salónu. Naštěstí nebyl nikdo z nich zasažen. Inženýr otevřel dveře na verandu a vyšel pod balkón.

„Podívejte se! Tamhle!“ zvolal.

Právě uhodilo do obrovského banyánu, deset kroků od silnice.

V silném elektrickém světle jsme tam viděli jako ve dne. Mohutný kmen, jejíž postranní kmínky nemohly udržet, padl na okolní stromy. Po celé délce byl zbaven kůry, která se dlouhým pruhem zmítala a svíjela ve vzduchu jako had. Úder nesmírně silného blesku sloupl kůru odshora až dolů.

„O kousek dál, a byl by býval zasažen Parní dům!“ řekl inženýr.

„Ale zůstaňme zde! Stále tu máme bezpečnější úkryt než pod stromy.“

„Zůstaňme!“ opakoval plukovník Munro.

V tomto okamžiku se ozval výkřik. Že by se naši přátelé konečně vraceli?

„To je Parazardův hlas!“ řekl Storr.

Opravdu. Volal nás kuchař, který stál na verandě druhého vozu.

Okamžitě jsme tam přiběhli.

Asi sto metrů vpravo za tábořištěm hořel les. Nejvyšší vrcholky stromů už zmizely v záplavě plamenů. Požár se rozrůstal úžasnou silou a blížil se k Parnímu domu neuvěřitelně rychle.

Hrozilo přímé nebezpečí. Dlouhým suchem a velkými vedry ve třech měsících vysušily se stromy, keře i tráva. A všechny tyto hořlavé hmoty teď živily lesní požár. Bylo zcela možné, že shoří les, což se v Indii stává velmi často.

Oheň se neustále kruhovitě šířil a postupoval k nám blíž a blíž.

Dojde-li k tábořišti, budou oba vozy v několika minutách zničeny, protože jejich slabé stěny nemohly ohni vzdorovat.

Přihlíželi jsme mlčky blížícímu se nebezpečí. Plukovník Munro zkřížil paže a řekl:

„Z toho nás musíš dostat ty, Banksi!“

„Ano, Munro,“ odpověděl inženýr. „A protože se ohni nemůžeme ničím bránit, musíme utéci.“

„Pěšky?“ zeptal jsem se.

„Ne, s naším vlakem.“

„A co kapitán Hod a jeho společníci?“ řekl Mac Neil.

„Pro ně nemůžeme nic udělat. Nevrátí-li se do našeho odjezdu, odjedeme sami.“

„Nemůžeme je však opustit!“ řekl plukovník.

„Munro,“ odpověděl Banks, „až bude vlak v bezpečí mimo dosah plamenů, vrátíme se a budeme prohledávat les tak dlouho, až je najdeme.

„Udělej to, Banksi,“ řekl plukovník, který se musil smířit s inženýrovým úmyslem, protože nám nic jiného nezbývalo.

„Storre,“ nařídil Banks, „ke stroji! A ty Kálute, k topeništi! Rozdmýchejte oheň! Jaký tlak ukazuje manometr?“

„Dvě atmosféry,“ odpověděl mechanik.

„V deseti minutách ho musíme vytáhnout na čtyři! Jděte, přátelé, jděte!

Mechanik a topič okamžitě odešli. Z chobotu slona se brzy vyvalil černý dým a smísil se s lijákem, který slonu zřejmě nevadil. Bleskům v povětří odpovídal Ocelový obr chuchvalci jisker. V kotli už pískala pára a zapnuté dmychadlo urychlilo spalování dřeva, jež Kálut nacházel pod kotel.

Sir Edward Munro, Banks a já jsme zůstali na zadní verandě a pozorovali jsme, jak oheň postupuje lesem. Byl to postup rychlý a děsivý. V obrovské peci požáru hořely celé stromy, větve praskaly jako rány z revolveru, liány se stáčely z kmene na kmen a oheň se ihned přenášel na jiná místa. V pěti minutách postoupil požár o padesát metrů a plameny rozervané větrem vzlétaly do takové výše, že je nahoře všemi směry probíjely blesky.

„Do pěti minut musíme být pryč,“ řekl Banks, „nebo to všechno shoří!“

„Požár postupuje rychle,“ podotkl jsem.

„Kdyby tu už byl aspoň Hod a jeho společníci!“ vzdychl si sir Edward Munro.

„Parní píšťala!“ zvolal Banks. „Tu snad zaslechnou!“ Vrhl se k věžičce a brzy nato pronikl prostorem ostrý hvizd, který se nesl jistě velmi daleko.

Naši situaci si nelze ani představit, ani popsat. Musili jsme co nejrychleji uprchnout, ale zároveň jsme musili čekat na přátele, kteří se dosud nevrátili.

Banks přišel zas na zadní verandu. Okraj požáru se už přiblížil na padesát kroků k Parnímu domu. Bylo strašné vedro. Brzy už nebudeme moci dýchat tak žhavý vzduch. Až k našemu vlaku létaly roje jisker. Naštěstí dešťový příval je držel v jistých mezích, ale rozhodně nás nemohl uchránit před přímým útokem požáru.

Stroj vyrážel neustále ostrý hvizd. Ale ani Hod, ani Fox, ani Goúmi se neobjevili.

V této chvíli přiběhl za Banksem mechanik.

„Máme plný tlak,“ hlásil.

„Nuže na cestu, Storre!“ odpověděl Banks. „Ale pomalu! Postačí, když se jen budeme držet mimo dosah ohně.“

„Počkej, Banksi, počkej!“ zadržel ho plukovník Munro, který se stále nemohl rozhodnout pro odjezd z tábora.

„Ještě tři minuty, Munro,“ odpověděl chladně Banks. „Ale víc ne!

Za tři minuty začne totiž zadní část vlaku už hořet!“ Uplynuly dvě minuty. Na verandě jsme nemohli zůstat. Nesměli jsme se už dotknout rozžhaveného plechu, který se počínal bortit.

Zůstat ještě několik vteřin by bylo naší poslední neopatrností.

„Kupředu, Storre!“ zvolal Banks.

„Už jdou!“ vykřikl seržant.

„Jsou to oni!“ řekl jsem.

Vpravo od cesty se objevil kapitán Hod a Fox. V náručí nesli nehybné tělo Goúmiho a došli tak až ke schůdkům na zádi.

„Mrtev?“ zvolal Banks.

„Ne, zraněn bleskem, který mu přerazil pušku v ruce,“ odpověděl kapitán Hod. „A je ochromen na levé noze!“ „Zaplať bůh!“ oddechl si plukovník Munro.

„Děkuji, Banksi,“ řekl Hod. „Bez vašeho pískání bychom tábořiště nenašli.“

„Na cestu!“ zvolal Banks.

„Na cestu!“ Kapitán a Fox vyběhli do vlaku a Goúmiho, který byl stále při vědomí, uložili do jeho kabiny.

„Jaký máme tlak?“ zeptal se Banks, když přišel za mechanikem.

„Skoro pět atmosfér,“ odpověděl Storr.

„Na cestu!“ velel Banks.

Bylo půl jedenácté. Banks a Storr se usadili ve věži. Otevřeli regulátor, pára vnikla do válců, ozval se první hukot a vlak se pomalu rozjel v záři tří světelných zdrojů: elektrických reflektorů, lesního požáru a blesků na obloze.

Kapitán Hod nám několika slovy vylíčil, co se na jejich výpravě stalo. Nenarazil se svými druhy na žádné stopy zvěře. S blížící se bouří snesla se rychle tma hlubší než obvykle. První blesk je překvapil ve vzdálenosti tří mil od tábora. Chtěli se stejnou cestou vrátit, ale přes svou snahu o správnou orientaci zabloudili mezi stejnými skupinami banyánů, když nenašli žádnou stezku, po níž by se mohli pustit.

A bouře zatím propukla s největší zuřivostí. V té chvíli byli všichni tři daleko mimo dosah světel reflektorů. Nemohli proto zamířit přímo k Parnímu domu. Jako bystřina se na ně valil déšť s kroupami. A nikde úkryt, jen nedostatečná klenba stromů, která se stejně brzy prolomila.

Náhle s prudkým zábleskem zahřmělo. Bleskem zasažený Goúmi padl před kapitánem Foxovi k nohám. Z pušky, kterou měl v ruce zůstala jen pažba. Hlaveň, nábojová komora a spoušť - prostě vše kovové - byly pryč.

Jeho druhové myslili, že je mrtev. Naštěstí zůstal naživu, ale levou nohu měl ochromenou, ač ji blesk nezasáhl přímo. Ubohý Goúmi nebyl schopen udělat ani krok. Musili ho nést. Marně je prosil, aby ho tu nechali, že je později dohoní. S tím nemohli jeho druhové souhlasit. Jeden ho vzal pod pažemi, druhý za nohy, a tak se s ním jakžtakž vlekli hustým lesem.

Dvě hodiny bloudili Hod a Fox nazdařbůh, zastavovali se, váhali a pokračovali zas v cestě bez jediného opěrného bodu, který by jim naznačil cestu k Parnímu domu.

Naštěstí zaslechli konečně hvizd, pronikající vichřicí mnohem výrazněji než výstřely z pušek v rachotu živlů. Byl to hlas Ocelového obra.

Za čtvrt hodiny všichni tři dorazili k táboru právě v okamžiku, kdy už měl vlak odjet. Byl nejvyšší čas.

I když se vlak rychle rozjel po široké a rovné silnici, požár postupoval stejně rychle. Nebezpečí se ještě zvýšilo tím, že se změnil vítr, což se při bouřkách stává často. Nevanul teď z boku, ale odzadu a svou prudkostí rozdmychával oheň jako měch sytící plamen kyslíkem. Požár se viditelně rozrůstal. Hořící větve a žhavé jiskry přímo pršely z mračen horkého popela, zdviženého do výše jako by tu chrlil do vzduchu sopečnou hmotu nějaký kráter. Tento požár se dal opravdu přirovnat jen k proudu lávy valící se na kraj a cestou vše stravující.

Banks to dobře viděl. Ale i kdyby to byl neviděl, byl by to býval vycítil ze žhavého vzduchu, který se nesl prostorem.

Zrychlil proto jízdu, i když to bylo na neznámé silnici dost nebezpečné. Ale silnice byla lijavcem hodně narušena, takže stroj stejně nemohl jet tak rychle, jak by si byl inženýr přál. Před půl dvanáctou se znovu zablýsklo a zarachotil strašný hrom. Vykřikli jsme. Mysleli jsme, že Banks a Storr byli zasaženi nahoře ve věžičce.

Takového neštěstí jsme však byli ušetřeni. Elektrický výboj zasáhl pouze našeho obra do konce dlouhého spuštěného ucha.

Stroj nebyl naštěstí nijak poškozen. Zdálo se jen, že Ocelový obr chce na úder bouře odpovědět důraznějším hvizdem.

„Hurá!“ zvolal kapitán Hod. „Hurá! Slon z masa a kostí by pod takovým úderem padl. Tebe však, Ocelový obře, nemůže nic zastavit! Vzdoruješ i bleskům! Hurá!“ Vlak si ještě půl hodiny udržoval svou vzdálenost od ohně.

Z obavy před nárazem na nějakou nepředvídatelnou překážku jel Banks jen tak rychle, aby nás oheň nedostihl.

Plukovník Munro, Hod a já jsme se usadili na verandě a pozorovali jsme velké stíny, které vystupovaly ze tmy v záři plamenů a ve světle blesků. Konečně jsme viděli šelmy!

Kapitán Hod se chopil z opatrnosti své pušky, protože vyděšená zvířata se mohla docela dobře vrhnout na vlak, aby si v něm vyhledala úkryt.

Obrovský tygr se o to skutečně pokusil. Ale při své úžasném skoku uvízl krkem mezi dvěma postranními kmínky banyánu.

Hlavní kmen pak pod tlakem větru kmínky napjal jako struny a zvíře se v nich uškrtilo.

„Ubohý tygr!“ zvolal Fox.

„Tyhle šelmy jsou opravdu stvořeny pro čestnou kuli z karabiny!“ řekl kapitán Hod. „Ano, ubohý tygr!“ Kapitán Hod měl skutečně smůlu. Když tygry hledal, nenašel je.

A když je nehledal, když nemohl střílet, míhali se před ním nebo se uškrtili jako krysy v krysařově síti.

V jednu hodinu s půlnoci se nebezpečí - už tak dost velké ještě zvětšilo.

Vlivem bláznivého větru, který se stáčel do všech směrů, přeskočil oheň na cestu před nás. Teď jsme byli zcela obklíčeni.

Bouře však už na své prudkosti hodně polevila, jak se skoro pravidelně stává nad lesem, protože stromy elektřinu zvolna odčerpávají. Ale i když se už méně blýskalo, i když hrom tolik nerachotil, i když liják už nebyl tak prudký, vichřice stále ještě neustupovala.

Musili jsme stůj co stůj zrychlit jízdu vlaku, třebaže jsme přitom mohli narazit na nějakou překážku nebo se v nějaké široké trhlině převrhnout.

Banks to udělal s obdivuhodnou chladnokrevností. Oči měl upřeny na čočku ve věžním okénku a ruku nespouštěl z regulátoru.

Zdálo se, že silnice je mezi dvěma řadami hořících křovin ještě volná. Nezbývalo než projet mezi těmito křovisky.

Banks se tam odvážně pustil rychlosti šesti až sedmi mil za hodinu. Už jsem myslel, že tam zůstaneme, zvlášť když jsme musili projet úzkou mezerou v podrostu, dlouhou asi padesát metrů. Kola vozů skřípala na žhavých uhlících, které tu pokrývaly zem. Obklopilo nás přímo, žhavé ovzduší.

Ale projeli jsme!

Konečně ve dvě hodiny ráno se nám v záři řídkých blesků objevil druhý okraj lesa. Za námi se táhlo široké panoráma plamenů. Požár zřejmě skončí, teprve až sežehne poslední banyán v obrovském lese.

Ráno se vlak konečně zastavil. Bouře se úplně rozplynula a my jsme si zřídili provizorní tábořiště.

Pečlivou prohlídkou slona jsme zjistili, že má ve špičce pravého ucha několik děr, od nichž se všemi směry táhly pukliny.

Po úderu takového blesku by každé zvíře - kromě ocelového - padlo a už nikdy nevstalo, a požár by pak rychle vozy zničil.

V šest hodin ráno jsme po krátkém odpočinku pokračovali v cestě a v poledne jsme se utábořili před Riváhem.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA XII

TŘI SVĚTELNÉ ZDROJE

 

 Indie sdílí s některými brazilskými oblastmi, například s oblastí Rio de Janeiro, pochybnou privilej země postihované největšími bouřemi. Jestliže v průměrně bouřlivých evropských zemích - ve Francii, v Anglii a v Německu - ozývá se zvuk hromu nejvýš dvacetkrát do roka, v Indii se počet bouří zvyšuje na více než padesát.

 Tolik o meteorologii všeobecně. Ale v našem případě a za okolností, při nichž bouře vznikala, musili jsme očekávat bouři nesmírně prudkou.

 Jakmile jsem se vrátil do Parního domu, podíval jsem se na tlakoměr. Rtuťový sloupec klesl náhle o dva palce: z devětadvaceti palců na sedmadvacet. Upozornil jsem na to plukovníka Munra.

 „Znepokojuje mě nepřítomnost kapitána Hoda a jeho společníků,“ řekl plukovník. „Přichází noc, tma houstne a blíží se bouře.

 Lovci chodí vždycky dál, než slíbili a než sami chtěli. Jak jen najdou v té tmě cestu zpátky?“

 „Jsou to vášnivci,“ řekl Banks. „A nelze je přivést k rozumu. Určitě by byli udělali líp, kdyby tu byli zůstali.“

 „Jistě, Banksi,“ souhlasil plukovník, „ale když už odešli, musíme udělat vše, aby se mohli v pořádku vrátit.“

 „A co kdybychom jim nějakým signálem naznačili, kde jsme?“ zeptal jsem se inženýra.

 „To můžeme,“ odpověděl Banks. „Rozsvítím elektrické reflektory, které mají velkou světelnou intenzitu a jsou zdaleka viditelné.“

 „Výborný nápad, Banksi.“

 „Nechcete, abych: šel kapitána Hoda hledat?“ zeptal se Mac Neil.

 „Ne, Neili,“ odpověděl plukovník. „Nenašel byste je a ještě byste sám zabloudil.“

 Banks se chystal použít svých elektrických světel. Uvedl v činnost články, a když je zapojil, oči Ocelového obra vrhaly jako dva elektrické majáky světelné pruhy do hustého podrostu banyánů. Je jisté, že v temné noci byl dosah světla dost velký, aby mohl lovce přivést až k nám.

 V této chvíli se však rozpoutal s nesmírnou prudkostí uragán.

 Prorazil korunami stromů, stočil se k zemi a hvízdal v banánových větvích jako v píšťalách varhan.

 A pak to šlo ráz na ráz.

 Suché větve a vichrem servané listy brzy pokryly celou silnici.

 Bylo to jako krupobití. Střecha Parního domu zoufale sténala pod těmito střelami, doprovázenými trvalým rachotem.

 Musili jsme utéci do salónu a zavřít všechna okna. Stále však ještě nepršelo.

 „Tohle je druh tofanu,“ řekl Banks.

 Tímto jménem označují Indové prudké a silné uragány, které pustoší především hornaté oblasti, kde se jich každý bojí. „Storre,“ zavolal Banks na mechanika, „uzavřel jste pečlivě okénka věže?“

 „Ano, pane Banksi,“ odpověděl mechanik. „Tam se nemáme čeho bát.“

 „Kde je Kálut?“

 „Právě naložil do tendru palivo.“

 „Zítra budeme shánět dříví už lehce,“ odpověděl inženýr. „Vichřice si zahrála na dřevorubce a ušetřila nám tím práci. Udržujte tlak, Storre, a běžte se schovat!“

 „Hned, pane.“

 „Nádrže jsou plné, Kálute?“ zeptal se ještě Banks.

 „Ano, pane Banksi,“ odpověděl topič. „Máme plnou zásobu vody.“

 „Dobrá, můžeš jít!“ Mechanik a topič odešli do svých kabin v druhém voze.

 Teď už se blýskalo častěji a elektrické výboje byly doprovázeny temným rachotem. Tofan však ovzduší nijak neosvěžil. Byl to horký vítr, který svým žhavým dechem vše spaloval, jako by vycházel z otevřené pece.

 Sir Edward Munro, Mac Neil a já jsme opustili salón a odešli jsme na verandu. Když jsme zdvihli hlavy k vysokým větvím banyánů, jevily se nám jako černé krajkoví na žhavém pozadí nebe.

 Každý blesk byl okamžitě doprovázen rachotem hromu. Ozvěna ještě ani nedozněla, a už odrážela rachot dalšího blesku. Z hlubokého, nepřerušovaného základního hukotu vynikaly jednotlivé hromové rány, které kdosi výstižně přirovnal k ostrému zvuku trhaného papíru.

 „Co to, že je bouře dosud nepřivedla?“ řekl plukovník Munro.

 „Možná, že kapitán a jeho sluha našli v lese nějaký úkryt,“ mínil seržant, „třeba v dutině stromu nebo ve skalách, a vrátí se až zítra ráno. Ale tábor bude vždy připraven je přijmout.“ Banks zavrtěl znepokojeně hlavou. Nezdálo se, že je téhož mínění jako Mac Neil.

 V této chvíli - bylo skoro devět hodin - snesl se neobyčejně prudký liják. S deštěm padaly i obrovské kroupy, které nás kamenovaly a rachotily na ozvučných střechách Parního domu. Znělo to jako rachot bubnů. Nebylo vůbec možné hovořit. Na všech stranách vířily banyánové listy, sražené tímto krupobitím.

 Banks, kterého jsme v tom ohlušujícím rachotu nemohli slyšet, ukázal rukou na kroupy bušící do boků Ocelového obra.

 Bylo to neuvěřitelné! Při nárazu na tvrdou hmotu všechny svítily! Jako by tu z oblak padaly kapky roztaveného kovu, které při dopadu na ocelový plech zazářily. Tento jev prozrazoval, jak je ovzduší nabito elektřinou. Elektrická energie jím neustále pronikala, takže celý prostor byl jako v plamenech.

 Banks nás gestem vyzval k návratu do salónu a dveře na verandu zavřel. Bylo opravdu nebezpečné vystavovat se venku působení elektřiny.

 Octli jsme se uvnitř ve tmě, která blýskání venku ještě zdůrazňovala. A jak jsme byli překvapeni zjištěním, že světélkují i naše sliny! Musili jsme být všichni do nejvyšší míry naplněni elektrickou energií. Plivali jsme oheň, abych použil výrazu charakterizujícího tento málokdy pozorovaný, ale vždy děsivý jev. V těch neustálých výbojích s ohněm v těle i v okolí, v trvalém rachotu zdůrazňovaném velkými blesky neubránilo se ani nejstatečnější srdce rychlejšího tepu.

 „A co oni?“ řekl plukovník Munro.

 „Ano… oni…“ opakoval Banks.

 Byli jsme velmi znepokojeni. Vždyť jsme pro záchranu kapitána Hoda a jeho společníků, velmi vážně ohrožených, nemohli nic udělat.

 Jestliže si našli někde úkryt, pak jedině pod stromy. A je známo, jaké je v tom za bouře nebezpečí.

 To vše mi procházelo hlavou, když jsme náhle zaslechli zvuk hromu mnohem ostřejší než jiné. Od zášlehu blesku ho dělilo sotva půl vteřiny.

 Parní dům se zatřásl a nadskočil jako na pérech. Už jsem si myslel, že se vlak převrhne.

 Zároveň se prostorem rozšířil silný zápach dusíkatých par. Dešťová voda byla zřejmě během bouře nasycena velkým množstvím kyseliny dusičné.

 „Uhodilo!“ řekl Mac Neil.

 „Storre! Kálute! Parazarde!“ zvolal Banks.

 Všichni tři muži přiběhli do salónu. Naštěstí nebyl nikdo z nich zasažen. Inženýr otevřel dveře na verandu a vyšel pod balkón.

 „Podívejte se! Tamhle!“ zvolal.

 Právě uhodilo do obrovského banyánu, deset kroků od silnice.

 V silném elektrickém světle jsme tam viděli jako ve dne. Mohutný kmen, jejíž postranní kmínky nemohly udržet, padl na okolní stromy. Po celé délce byl zbaven kůry, která se dlouhým pruhem zmítala a svíjela ve vzduchu jako had. Úder nesmírně silného blesku sloupl kůru odshora až dolů.

 „O kousek dál, a byl by býval zasažen Parní dům!“ řekl inženýr.

 „Ale zůstaňme zde! Stále tu máme bezpečnější úkryt než pod stromy.“

 „Zůstaňme!“ opakoval plukovník Munro.

 V tomto okamžiku se ozval výkřik. Že by se naši přátelé konečně vraceli?

 „To je Parazardův hlas!“ řekl Storr.

 Opravdu. Volal nás kuchař, který stál na verandě druhého vozu.

 Okamžitě jsme tam přiběhli.

 Asi sto metrů vpravo za tábořištěm hořel les. Nejvyšší vrcholky stromů už zmizely v záplavě plamenů. Požár se rozrůstal úžasnou silou a blížil se k Parnímu domu neuvěřitelně rychle.

 Hrozilo přímé nebezpečí. Dlouhým suchem a velkými vedry ve třech měsících vysušily se stromy, keře i tráva. A všechny tyto hořlavé hmoty teď živily lesní požár. Bylo zcela možné, že shoří les, což se v Indii stává velmi často.

 Oheň se neustále kruhovitě šířil a postupoval k nám blíž a blíž.

 Dojde-li k tábořišti, budou oba vozy v několika minutách zničeny, protože jejich slabé stěny nemohly ohni vzdorovat.

 Přihlíželi jsme mlčky blížícímu se nebezpečí. Plukovník Munro zkřížil paže a řekl:

 „Z toho nás musíš dostat ty, Banksi!“

 „Ano, Munro,“ odpověděl inženýr. „A protože se ohni nemůžeme ničím bránit, musíme utéci.“

 „Pěšky?“ zeptal jsem se.

 „Ne, s naším vlakem.“

 „A co kapitán Hod a jeho společníci?“ řekl Mac Neil.

 „Pro ně nemůžeme nic udělat. Nevrátí-li se do našeho odjezdu, odjedeme sami.“

 „Nemůžeme je však opustit!“ řekl plukovník.

 „Munro,“ odpověděl Banks, „až bude vlak v bezpečí mimo dosah plamenů, vrátíme se a budeme prohledávat les tak dlouho, až je najdeme.

 „Udělej to, Banksi,“ řekl plukovník, který se musil smířit s inženýrovým úmyslem, protože nám nic jiného nezbývalo.

 „Storre,“ nařídil Banks, „ke stroji! A ty Kálute, k topeništi! Rozdmýchejte oheň! Jaký tlak ukazuje manometr?“

 „Dvě atmosféry,“ odpověděl mechanik.

 „V deseti minutách ho musíme vytáhnout na čtyři! Jděte, přátelé, jděte!

 Mechanik a topič okamžitě odešli. Z chobotu slona se brzy vyvalil černý dým a smísil se s lijákem, který slonu zřejmě nevadil. Bleskům v povětří odpovídal Ocelový obr chuchvalci jisker. V kotli už pískala pára a zapnuté dmychadlo urychlilo spalování dřeva, jež Kálut nacházel pod kotel.

 Sir Edward Munro, Banks a já jsme zůstali na zadní verandě a pozorovali jsme, jak oheň postupuje lesem. Byl to postup rychlý a děsivý. V obrovské peci požáru hořely celé stromy, větve praskaly jako rány z revolveru, liány se stáčely z kmene na kmen a oheň se ihned přenášel na jiná místa. V pěti minutách postoupil požár o padesát metrů a plameny rozervané větrem vzlétaly do takové výše, že je nahoře všemi směry probíjely blesky.

 „Do pěti minut musíme být pryč,“ řekl Banks, „nebo to všechno shoří!“

 „Požár postupuje rychle,“ podotkl jsem.

 „Kdyby tu už byl aspoň Hod a jeho společníci!“ vzdychl si sir Edward Munro.

 „Parní píšťala!“ zvolal Banks. „Tu snad zaslechnou!“ Vrhl se k věžičce a brzy nato pronikl prostorem ostrý hvizd, který se nesl jistě velmi daleko.

 Naši situaci si nelze ani představit, ani popsat. Musili jsme co nejrychleji uprchnout, ale zároveň jsme musili čekat na přátele, kteří se dosud nevrátili.

 Banks přišel zas na zadní verandu. Okraj požáru se už přiblížil na padesát kroků k Parnímu domu. Bylo strašné vedro. Brzy už nebudeme moci dýchat tak žhavý vzduch. Až k našemu vlaku létaly roje jisker. Naštěstí dešťový příval je držel v jistých mezích, ale rozhodně nás nemohl uchránit před přímým útokem požáru.

 Stroj vyrážel neustále ostrý hvizd. Ale ani Hod, ani Fox, ani Goúmi se neobjevili.

 V této chvíli přiběhl za Banksem mechanik.

 „Máme plný tlak,“ hlásil.

 „Nuže na cestu, Storre!“ odpověděl Banks. „Ale pomalu! Postačí, když se jen budeme držet mimo dosah ohně.“

 „Počkej, Banksi, počkej!“ zadržel ho plukovník Munro, který se stále nemohl rozhodnout pro odjezd z tábora.

 „Ještě tři minuty, Munro,“ odpověděl chladně Banks. „Ale víc ne!

 Za tři minuty začne totiž zadní část vlaku už hořet!“ Uplynuly dvě minuty. Na verandě jsme nemohli zůstat. Nesměli jsme se už dotknout rozžhaveného plechu, který se počínal bortit.

 Zůstat ještě několik vteřin by bylo naší poslední neopatrností.

 „Kupředu, Storre!“ zvolal Banks.

 „Už jdou!“ vykřikl seržant.

 „Jsou to oni!“ řekl jsem.

 Vpravo od cesty se objevil kapitán Hod a Fox. V náručí nesli nehybné tělo Goúmiho a došli tak až ke schůdkům na zádi.

 „Mrtev?“ zvolal Banks.

 „Ne, zraněn bleskem, který mu přerazil pušku v ruce,“ odpověděl kapitán Hod. „A je ochromen na levé noze!“ „Zaplať bůh!“ oddechl si plukovník Munro.

 „Děkuji, Banksi,“ řekl Hod. „Bez vašeho pískání bychom tábořiště nenašli.“

 „Na cestu!“ zvolal Banks.

 „Na cestu!“ Kapitán a Fox vyběhli do vlaku a Goúmiho, který byl stále při vědomí, uložili do jeho kabiny.

 „Jaký máme tlak?“ zeptal se Banks, když přišel za mechanikem.

 „Skoro pět atmosfér,“ odpověděl Storr.

 „Na cestu!“ velel Banks.

 Bylo půl jedenácté. Banks a Storr se usadili ve věži. Otevřeli regulátor, pára vnikla do válců, ozval se první hukot a vlak se pomalu rozjel v záři tří světelných zdrojů: elektrických reflektorů, lesního požáru a blesků na obloze.

 Kapitán Hod nám několika slovy vylíčil, co se na jejich výpravě stalo. Nenarazil se svými druhy na žádné stopy zvěře. S blížící se bouří snesla se rychle tma hlubší než obvykle. První blesk je překvapil ve vzdálenosti tří mil od tábora. Chtěli se stejnou cestou vrátit, ale přes svou snahu o správnou orientaci zabloudili mezi stejnými skupinami banyánů, když nenašli žádnou stezku, po níž by se mohli pustit.

 A bouře zatím propukla s největší zuřivostí. V té chvíli byli všichni tři daleko mimo dosah světel reflektorů. Nemohli proto zamířit přímo k Parnímu domu. Jako bystřina se na ně valil déšť s kroupami. A nikde úkryt, jen nedostatečná klenba stromů, která se stejně brzy prolomila.

 Náhle s prudkým zábleskem zahřmělo. Bleskem zasažený Goúmi padl před kapitánem Foxovi k nohám. Z pušky, kterou měl v ruce zůstala jen pažba. Hlaveň, nábojová komora a spoušť - prostě vše kovové - byly pryč.

 Jeho druhové myslili, že je mrtev. Naštěstí zůstal naživu, ale levou nohu měl ochromenou, ač ji blesk nezasáhl přímo. Ubohý Goúmi nebyl schopen udělat ani krok. Musili ho nést. Marně je prosil, aby ho tu nechali, že je později dohoní. S tím nemohli jeho druhové souhlasit. Jeden ho vzal pod pažemi, druhý za nohy, a tak se s ním jakžtakž vlekli hustým lesem.

 Dvě hodiny bloudili Hod a Fox nazdařbůh, zastavovali se, váhali a pokračovali zas v cestě bez jediného opěrného bodu, který by jim naznačil cestu k Parnímu domu.

 Naštěstí zaslechli konečně hvizd, pronikající vichřicí mnohem výrazněji než výstřely z pušek v rachotu živlů. Byl to hlas Ocelového obra.

 Za čtvrt hodiny všichni tři dorazili k táboru právě v okamžiku, kdy už měl vlak odjet. Byl nejvyšší čas.

 I když se vlak rychle rozjel po široké a rovné silnici, požár postupoval stejně rychle. Nebezpečí se ještě zvýšilo tím, že se změnil vítr, což se při bouřkách stává často. Nevanul teď z boku, ale odzadu a svou prudkostí rozdmychával oheň jako měch sytící plamen kyslíkem. Požár se viditelně rozrůstal. Hořící větve a žhavé jiskry přímo pršely z mračen horkého popela, zdviženého do výše jako by tu chrlil do vzduchu sopečnou hmotu nějaký kráter. Tento požár se dal opravdu přirovnat jen k proudu lávy valící se na kraj a cestou vše stravující.

 Banks to dobře viděl. Ale i kdyby to byl neviděl, byl by to býval vycítil ze žhavého vzduchu, který se nesl prostorem.

 Zrychlil proto jízdu, i když to bylo na neznámé silnici dost nebezpečné. Ale silnice byla lijavcem hodně narušena, takže stroj stejně nemohl jet tak rychle, jak by si byl inženýr přál. Před půl dvanáctou se znovu zablýsklo a zarachotil strašný hrom. Vykřikli jsme. Mysleli jsme, že Banks a Storr byli zasaženi nahoře ve věžičce.

 Takového neštěstí jsme však byli ušetřeni. Elektrický výboj zasáhl pouze našeho obra do konce dlouhého spuštěného ucha.

 Stroj nebyl naštěstí nijak poškozen. Zdálo se jen, že Ocelový obr chce na úder bouře odpovědět důraznějším hvizdem.

 „Hurá!“ zvolal kapitán Hod. „Hurá! Slon z masa a kostí by pod takovým úderem padl. Tebe však, Ocelový obře, nemůže nic zastavit! Vzdoruješ i bleskům! Hurá!“ Vlak si ještě půl hodiny udržoval svou vzdálenost od ohně.

 Z obavy před nárazem na nějakou nepředvídatelnou překážku jel Banks jen tak rychle, aby nás oheň nedostihl.

 Plukovník Munro, Hod a já jsme se usadili na verandě a pozorovali jsme velké stíny, které vystupovaly ze tmy v záři plamenů a ve světle blesků. Konečně jsme viděli šelmy!

 Kapitán Hod se chopil z opatrnosti své pušky, protože vyděšená zvířata se mohla docela dobře vrhnout na vlak, aby si v něm vyhledala úkryt.

 Obrovský tygr se o to skutečně pokusil. Ale při své úžasném skoku uvízl krkem mezi dvěma postranními kmínky banyánu.

 Hlavní kmen pak pod tlakem větru kmínky napjal jako struny a zvíře se v nich uškrtilo.

 „Ubohý tygr!“ zvolal Fox.

 „Tyhle šelmy jsou opravdu stvořeny pro čestnou kuli z karabiny!“ řekl kapitán Hod. „Ano, ubohý tygr!“ Kapitán Hod měl skutečně smůlu. Když tygry hledal, nenašel je.

 A když je nehledal, když nemohl střílet, míhali se před ním nebo se uškrtili jako krysy v krysařově síti.

 V jednu hodinu s půlnoci se nebezpečí - už tak dost velké ještě zvětšilo.

 Vlivem bláznivého větru, který se stáčel do všech směrů, přeskočil oheň na cestu před nás. Teď jsme byli zcela obklíčeni.

 Bouře však už na své prudkosti hodně polevila, jak se skoro pravidelně stává nad lesem, protože stromy elektřinu zvolna odčerpávají. Ale i když se už méně blýskalo, i když hrom tolik nerachotil, i když liják už nebyl tak prudký, vichřice stále ještě neustupovala.

 Musili jsme stůj co stůj zrychlit jízdu vlaku, třebaže jsme přitom mohli narazit na nějakou překážku nebo se v nějaké široké trhlině převrhnout.

 Banks to udělal s obdivuhodnou chladnokrevností. Oči měl upřeny na čočku ve věžním okénku a ruku nespouštěl z regulátoru.

 Zdálo se, že silnice je mezi dvěma řadami hořících křovin ještě volná. Nezbývalo než projet mezi těmito křovisky.

 Banks se tam odvážně pustil rychlosti šesti až sedmi mil za hodinu. .

 Už jsem myslel, že tam zůstaneme, zvlášť když jsme musili projet úzkou mezerou v podrostu, dlouhou asi padesát metrů. Kola vozů skřípala na žhavých uhlících, které tu pokrývaly zem. Obklopilo nás přímo, žhavé ovzduší.

 Ale projeli jsme!

 Konečně ve dvě hodiny ráno se nám v záři řídkých blesků objevil druhý okraj lesa. Za námi se táhlo široké panoráma plamenů. Požár zřejmě skončí, teprve až sežehne poslední banyán v obrovském lese.

 Ráno se vlak konečně zastavil. Bouře se úplně rozplynula a my jsme si zřídili provizorní tábořiště.

 Pečlivou prohlídkou slona jsme zjistili, že má ve špičce pravého ucha několik děr, od nichž se všemi směry táhly pukliny.

 Po úderu takového blesku by každé zvíře - kromě ocelového - padlo a už nikdy nevstalo, a požár by pak rychle vozy zničil.

 V šest hodin ráno jsme po krátkém odpočinku pokračovali v cestě a v poledne jsme se utábořili před Riváhem.

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.