KAPITOLA VIII HOD PROTI BANKSOVI Bétvu jsme tedy přepluli. Od stanice Etavahu nás dělilo už sto kilometrů. Uplynuly čtyři dny bez nehod - i bez loveckých příhod. V této části království Málvy bylo šelem málo.
„Takhle určitě přijedu do Bombaje bez svého padesátého!“ naříkal mrzutě kapitán Hod.
Kálagani nás vedl s neobyčejným důvtipem nejméně zabydlenými místy tohoto kraje, který dokonale znal, a tak 29. září počal už náš vlak stoupat do severních svahů pohoří Vindhja, aby mohl projet ságarským průsmykem.
Až dosud jsme cestovali Bundélkhandem bez překážek. A přece je to jeden z nejpodezřelejších krajů v celé Indii. Velmi rádi tam hledají útočiště nejrůznější zločinci. Je tam i dost poběhlíků, potloukajících se při hlavních silnicích. Především v těchto končinách provozují dakoiti své dvojí řemeslo travičů a zlodějů. Proto tam musí být každý opravdu velmi opatrný.
Nejhorší část Bundélkhandu je ona hornatá oblast Vindhja, kam teď Parní dům mířil. Nečekala nás dlouhá cesta; nejvýš sto kilometrů až do Džabalpuru, nejbližší stanice na trati z Bombaje do Iláhábádu. Nemohli jsme však počítat s tím, že pojedeme tak rychle a tak lehce jako přes roviny Málvy. Naši průměrnou rychlost určitě sníží strmé svahy, nedostatečně udržované silnice, skalnatý terén, prudké zákruty a na některých místech i zúžená cesta. Banks počítal, že naše denní etapy budou jen patnáct až dvacet kilometrů za deset hodin. A nutno dodat, že budeme musit dnem i nocí s největší ostražitostí hlídat okolí silnice i tábořiště.
Kálagani byl první, kdo nám to doporučil. Ne proto, že bychom byli v menšině a špatně ozbrojeni. Naše malá skupina se svými dvěma domy a s věžičkou - skutečnou pevností na zádech Ocelového obra - měla určitou „obrannou kapacitu“, abych užil módního výrazu. Jestliže v této části Bundélkhandu zůstali ještě nějací lupiči - dakoiti nebo jiní, třeba thugové -, určitě budou s útokem váhat. Konečně opatrnost není nikdy na škodu a bude lepší, když se připravíme na všechno.
Už v prvních hodinách toho dne jsme dorazili k ságarskému průsmyku a náš vlak se jím bez obtíží rozjel. Chvílemi jsme musili ve strmějších soutěskách přidávat páru. Ale Ocelový obr pod Storrovou rukou udržoval vytrvale nezbytnou výkonnost a zdolával stoupání dvanácti až patnácti centimetrů na metr.
Zdálo se, že se nemusíme bát žádného omylu v našem cestovním programu. Kálagani znal všechny křivolaké průchody v pohoří Vindhja, především ságarský průsmyk. Nikdy neváhal, i když se cesta rozdělovala na nějaké kamenité plošině! mezi vysokými skálami, na dně úzkých soutěsek nebo v hustých lesích horských stromů, které omezovaly náš výhled na pouhých dvě stě nebo tři sta metrů. Často nás opouštěl a šel napřed, někdy sám, někdy s Banksem, se mnou nebo s některým z našich druhů, aby si ověřil ne cestu, ale její sjízdnost.
Lijáky v období dešťů, které skončilo teprve nedávno, opravdu poškodily a rozryly půdu. S touto okolností jsme ovšem musili počítat, dříve než jsme se pustili tam, odkud byl návrat tak obtížný.
Z prostého hlediska dopravy šlo všechno neobyčejně dobře. Už vůbec nepršelo. Nebe, na němž sluneční paprsky pronikaly lehkým závojem mlhy, nehrozilo už oněmi bouřemi, jejichž neobyčejná zuřivost je postrachem celé střední Indie. Vedro nebylo nijak velké a sužovalo nás jen několik hodin denně. Celkem však byla průměrná denní teplota docela snesitelná, když jsme před ní byli tak dobře chráněni. Ani zvěřina nám nechyběla, protože naši lovci zajišťovali potřeby kuchyně, aniž se od Parního domu vzdalovali víc, než bylo nutné.
Jedině kapitán Hod, a samozřejmě i Fox litovali, že tu nejsou žádné šelmy, kterými se to v Tarryaní hemžilo. Ale copak bylo možné setkat se se lvy, s tygry a s levharty tam, kde nežili ani přežvýkavci, jejich jediná potrava?
I když šelmy ve fauně pohoří Vindhja chyběly, naskytla se nám příležitost seznámit se důkladněji s indickými slony. Míním tím slony divoké, s nimiž jsme se až dosud setkávali jen zřídka.
Bylo to 30. září v poledne, když jsme pár těchto překrásných zvířat zahlédli před naším vlakem. Jakmile jsme se k nim přiblížili, seběhli z cesty stranou a nechali projet ten zvláštní dopravní prostředek, který je jistě vyděsil.
Proč je však bezdůvodně zabíjet? Jen pro uspokojení z lovu? Na to kapitán Hod vůbec nepomýšlel. Spokojil se jen s obdivem nádherných zvířat ve volné přírodě, kde se procházelo opuštěnými průsmyky a kde jim k životu stačily potoky, bystřiny a pastviny.
„Tohle by byla pro našeho přítele Van Guitta báječná příležitost k přednášce z praktické zoologie,“ řekl.
Je známo, že Indie je především zemí slonů. Tito tlustokožci patří vesměs k druhu vývojově trochu nižšímu, než jsou sloni afričtí, ať už žijí v indických provinciích, nebo Barmě, v Thajsku a v zemích na východ od Bengálského zálivu.
A jak se loví? Obyčejně do kolové ohrady. Má-li se polapit celé stádo, zatlačuje je zvolna do ohrady tři sta až čtyři sta lovců pod vedením zvláštního džamadata, domorodého seržanta. Po uzavření ohrady rozdělí lovci úlovek za pomoci slonů zvlášť k tomu vycvičených, spoutají všem zvířatům nohy a tím lov končí.
Ale tento způsob, který vyžaduje hodně času a značných sil, je často neúčinný, jde-li o lov velkých samců. To jsou zvířata nesmírně vychytralá a natolik bystrá, aby prorazila kruhem nadháněčů a vyhnula se tak uvěznění v ohradě. Proto musí staré samce několik dní sledovat ochočené samice. Na nich sedí mahauti zahalení do tmavých pokrývek, a když se nic netušící samec oddá sladkému spánku, je zaskočen, spoután a odvlečen, dříve než se z toho může vzpamatovat. Už jsem se zmínil o tom, že dříve chytali Indové slony do jam vykopaných na sloních stezkách a hlubokých asi patnáct stop. Ale zvířata se pádem do jámy zraňovala, někdy i zabila, a tak se od tohoto barbarského způsobu skoro všeobecně upouští.
V Bengálsku a v Nepálu používají lovci i lasa. To je pak pravý lov, plný nečekaných zvratů. Při něm sed! na dobře vycvičeném slonu, tři lidé. Na krku sedí mahaut, který slona řídí, vzadu je poháněč, který slona pobízí holi nebo hákem, uprostřed pak sedí Ind a ten vrhá laso s pohyblivou smyčkou. Tlustokožec s takto vyzbrojenou posádkou pronásleduje divokého slona, často ke škodě svých jezdců, a zvíře chycené do lasa nakonec padne těžce na zem, vydáno na milost a nemilost lovcům.
Těmito různými způsoby se uloví v Indii ročně velké množství slonů. A vyplatí se to. Za samici se dává až sedm tisíc franků, za samce dvacet tisíc, a je-li čistokrevný, až padesát tisíc!
Ale jsou ta zvířata skutečně tak užitečná, že se za ně platí takové peníze?
Jsou-li správně živena, pak ano. Spotřebují denně šest až sedm liber zelené píce, to jest skoro váha nákladu průměrné denní etapy.
Pak konají skutečně dobré služby. Přepravují vojáky i vojenské zásoby, přenášejí děla horami i nesjízdnými džunglemi, vykonávají těžké práce i pro soukromníky, kteří si je najímají jako tažná zvířata. Tito mohutní a učenliví obři se dají lehce a rychle vycvičit, poněvadž zvláštní pud je vede k poslušnosti. Používá se jich v nejrůznějších indických provinciích. V zajetí se však nerozmnožují, a proto je nutno slony neustále lovit, aby se vyhovělo poptávce na poloostrově i v cizině.
A tak je Indové uvedenými způsoby neustále pronásledují, loví a lapají. Přesto počet slonů zřejmě neklesá, v různých krajích Indie je jich dosud pozoruhodné množství.
A dodal bych, že velmi pozoruhodné, jak brzy uvidíme.
Řekl jsem už, že oba sloni ustoupili, aby nechali náš vlak projet.
Ale když jsme je minuli, pokračovali po krátkém přerušení v cestě. Zároveň se však za nimi objevili další sloni a zrychleným krokem se připojili k páru, který jsme právě minuli. Za čtvrt hodiny jsme jich napočítali už dvanáct. Pozorovali Parní dům a sledovali nás ve vzdálenosti nejvýš padesáti kroků. Nezdálo se, že by nás chtěli dohonit, ale ani ne opustit. Bylo to pro ně tím snadnější, že Ocelový obr nemohl na svazích hlavních hřebenů pohoří Vindhja zrychlit krok.
Slon se ostatně dokáže pohybovat rychleji, než by si kdo myslil.
Podle Sandersona, odborníka v tomto oboru, překračuje slon svou rychlostí někdy i rychlost pětadvacet kilometrů za hodinu. A pro slony, kteří šli za námi, bylo tedy hračkou dohnat nás, nebo dokonce předehnat.
Nezdálo se však, že by to měli v úmyslu - aspoň v této chvíli.
Chtěli se patrně shromáždit ve větším počtu. A skutečně. Na jakousi výzvu, vycházející z jejich mohutných chřtánu, odpovídalo troubení opozdilců, kteří se ubírali stejnou cestou.
K jedné hodině odpolední už za námi po silnici kráčelo třicet slonu. To už bylo pěkné stádo. A nic nenasvědčovalo tomu, že se jejich počet ještě nezvětší. Ač se sloní stádo skládá obvykle jen z třiceti až čtyřiceti jedinců, z členu jedné rodiny a více nebo méně vzdálených příbuzných, lze se nezřídka setkat se skupinou až sta zvířat. V takovém případě tomu musí cestující přihlížet s jistým zneklidněním.
Plukovník Munro, Banks, Hod, seržant, Kálagani a já jsme vyšli na verandu druhého vozu a dívali jsme se, co se za námi děje. „Jejich počet neustále vzrůstá,“ řekl Banks. „A Určitě se k nim připojí všichni sloni rozptýlení po kraji.“ „Nemohou se přece dorozumět na příliš velkou vzdálenost,“ namítl jsem. „To ne,“ odpověděl inženýr, „ale ucítí se. Mají. tak jemný čich, že ochočený slon ucítí divokého druha na vzdálenost tří až čtyř mil.“ „Tohle už je opravdu stěhování slonu,“ řekl plukovník Munro. „Hleďte! Za vlakem už jde celé stádo, rozdělené do skupin po deseti až dvanácti slonech. A všechny skupiny se pohybují stejně. Budeš musit zvýšit rychlost vlaku, Banksi.“ „Ocelový obr udělá vše, co může, Munro,“ odpověděl inženýr. „Při tlaku pěti atmosfér máme však co táhnout a cesta je příliš strmá.“ „A proč zvyšovat rychlost?“ zvolal kapitán Hod, kterého žádná příhoda nemohla vyvést z dobré nálady. „Jen ta milá zvířata nechte! Ať si nás doprovázejí! Je to doprovod hodný našeho vlaku. Ten kraj tady byl hrozně pustý, ale už není. Jen se podívejte, že si tu jedeme jako rádžové na cestách!“ „Nechat je?“ odpověděl Banks. „To stejně musíme. Nevím totiž, jak bychom jim mohli v dalším doprovodu bránit.“ „A čeho se bojíte?“ zeptal se kapitán Hod. „Což nevíte, že stádo slonů není nikdy tak nebezpečné jako jednotlivý slon? Tohle jsou výborná zvířata…“ „Jen berani, velcí berani s chobotem... a to je vše!“ „Dobrá,“ řekl plukovník Munro. „Hod už se zase rozjařuje. Já sice uznávám, že bude-li to stádo udržovat stále stejnou vzdálenost, nemáme se čeho bát. Ale napadne-li slonům předejít nás na této úzké cestě, muže z toho vzniknout Parnímu domu vážná škoda.“ „Nemluvě o tom,“ dodal jsem, „že octnou-li se ti sloni poprvé tváří v tvář Ocelovému obru, nevím, nevím, jaké přijetí mu připraví.“ „Pozdraví ho přece, tisíc ďáblu!“ vykřikl kapitán Hod. „Pozdraví ho tak, jako ho pozdravili sloni knížete Gurua Singha.“ „Ale to byli sloni ochočení,“ připomněl správně seržant Mac Neil. „Však tihle se také ochočí,“ namítl kapitán Hod. „Nebo je pojme před naším obrem úžas, který se změní v úctu.“ Jak je vidět, náš přítel neztratil nic ze svého nadšení nad umělým slonem, tímto „mistrovským dílem mechaniky, vytvořeným rukou anglického inženýra.“ „Ostatně tihle chobotnatci,“ dodal s důrazem na tomto slově, „jsou nesmírně inteligentní. Dovedou uvažovat, soudit, srovnávat i sdružovat své představy a dokazují tím svou téměř lidskou inteligenci.“ „To je sporné,“ řekl Banks. „Proč sporné?“ zvolal kapitán Hod. „To jste asi nežil v Indii, když takhle mluvíte! Nepoužívá se snad těchto schopných zvířat ke všem domácím pracím? Muže se jim vyrovnat dvounohý služebný tvor bez peří? Není snad slon připraven v domě svého pána ke všem službám? A víte, Mauclere, co říkají lidé, kteří slona poznali nejlépe? Podle nich je slon úslužný ke každému, kdo ho má rád.
Zbavuje svého pána břemene, trhá pro něho květiny a ovoce, sbírá almužny pro klášter, jak to dělají sloni ze slavné vilnurské pagody u Pondišery, kupuje si sám pro sebe na bazaru cukrovou třtinu, banány a mangové plody, v Sandarbanu chrání stáda i příbytek svého pána před šelmami, čerpá vodu z cisterny, pečuje o svěřené mu děti lépe než nejlepší chůva v celé Anglii! Je laskavý a vděčný, protože má zázračnou paměť, nezapomíná ani na dobro, ani na příkoří.
A vězte, přátelé, že tito obři lidskosti - ano, říkám lidskosti! - odmítli zašlápnout docela neškodný hmyz! Jeden z mých přátel zjistil u slona nezapomenutelný povahový rys. Spatřil totiž jednou slunéčko, které si sedlo na kámen, a nařídil svému domácímu slonu, aby broučka zašlápl. Ale slon pokaždé kámen překročil a ani rozkazy, ani rány ho nepřinutily, aby na hmyz šlápl. Když mu naopak poručili, aby slunéčko přinesl, uchopil je jemně do podivuhodných prstíků na konci chobotu a daroval mu svobodu! A teď mi řekněte, Banksi, zda slon není dobrý, šlechetný a nadřazený všem ostatním tvorům, dokonce i opicím a psům! Lze snad nesouhlasit s tím, že Indové po právu přisuzují slonům stejnou inteligenci jako lidem?“ A kapitán Hod pokládal za nutné zakončit svůj projev tak, že smekl čapku a pozdravil strašné stádo, které nás volným krokem sledovalo.
„Výborně řečeno, kapitáne,“ odpověděl mu plukovník Munro s úsměvem. „Sloni ve vás našli zaníceného obhájce!“ „A nemám snad naprostou pravdu, pane plukovníku?“ zeptal se kapitán Hod. „Je možné, že kapitán Hod má pravdu,“ odpověděl Banks, „ale já myslím, že mám zas pravdu spolu s lovcem slonů Sandersonem, který je pokládán v této věci za odborníka.“ „A co říká ten váš Sanderson?“ zvolal kapitán Hod pohrdavým tónem. „Tvrdí, že slon má jen průměrnou inteligenci a že i provádění nejúžasnějších výkonů, které u slona pozoroval, vyplývá z jeho dost otrocké poslušnosti rozkazů, a ty rozkazy mu dává více nebo méně skrytě jeho vodič.“ „No tohle!“ ohradil se dopálený kapitán Hod. „A dále poznamenává,“ pokračoval Banks, „že si Indové nikdy nezvolili slona jako symbol inteligence ve svém sochařství nebo v náboženských malbách. V tom dávají přednost lišce, havranu a opici!“ „Protestuji!“ vykřikl kapitán Hod a naznačil paží vlnivý pohyb chobotu. „Protestujte si, kapitáne, ale poslouchejte!“ pokračoval Banks.
„Sanderson dodává, že slona nejvýrazněji charakterizuje obrovský mozkový hrbol poslušnosti, který zaujímá pozoruhodnou výduť lebky. Upozorňuje také, že slon se dá chytit do dětsky jednoduchých pastí - ano, to je to pravé slovo! -, jako jsou jámy překryté větvemi. A vůbec se nesnaží dostat se z nich ven. Uvádí dále, že se slon dá zavřít do ohrady, kam by nikdo žádné jiné zvíře nedostal. A konečně konstatuje, že zajatý slon, kterému se podařilo uniknout, dá se znovu polapit s lehkostí, která jeho smyslům nedělá žádnou čest! Zkušeností se nenaučí dokonce ani opatrnosti!“ „Ach vy ubohá zvířata!“ zvolal kapitán Hod směšným tónem. „Ten inženýr vás ale znectil!“ „Já bych jen připojil poslední argument na podporu svého tvrzení,“ pokračoval Banks. „Sloni se často brání všem snahám o domestikaci z nedostatku inteligence. Někdy je velmi nesnadné ochočit je, zvlášť v mládí nebo patří-li ke slabému pohlaví.“ „V tom je právě důkaz o jejich podobnosti k lidem,“ odpověděl kapitán Hod. „Dá se snad někdo z lidí ovládat hůře než ženy a děti?“ „Kapitáne,“ odpověděl Banks, „my oba jsme staří mládenci, a nepřísluší nám proto řešit právě tuto otázku!“ „Výborně řečeno!“ „Na závěr tvrdím,“ dodal Banks, „že nesmíme příliš důvěřovat přeceněné dobrotě slona, že bychom nedokázali čelit tomuto stádu, kdyby je něco rozzuřilo, a že bych byl raději, kdyby se náš doprovod obrátil teď k severu, protože my jedeme k jihu.“ „Tím spíš, Banksi,“ odpověděl plukovník Munro, „že počet těch slonů během vaší hádky nebezpečně vzrostl!“
