KAPITOLA V NOČNÍ ÚTOK Plukovníkův odjezd nás značně zneklidnil. Sir Edward Munro se zřejmě opět zabýval minulostí a my jsme zatím mysleli, že se s ní už vyrovnal. Ale co dělat? Vydat se za plukovníkem? Nevěděli jsme, kterým směrem odešel a do které části nepálských hranic se chce dostat. A na druhé straně jsme si nemohli zastírat, že neřekl-li nic Banksovi, bál se zřejmě přítelových námitek a chtěl se jim vyhnout. Banks velmi litoval, že se naší výpravy zúčastnil.
Musili jsme se s tím smířit a čekat. Plukovník Munro se určitě před koncem srpna vrátí, protože srpen byl poslední měsíc našeho pobytu zde před odjezdem na jihozápad do Bombaje.
Kálagani po ošetření nezůstal v Parním domě ani čtyřiadvacet hodin. Jeho rána se rychle zacelovala, a tak nás opustil, aby se vrátil do kraalu.
Začátek srpna byl opět deštivý. Kapitán Hod říkal, že v takovém počasí by i žáby dostaly rýmu. Ale celkem bylo dešťů už méně než v červenci, což bylo výhodné pro naše výpravy do Tarryaní.
Velmi často jsme docházeli do kraalu. Mathias Van Guitt nebyl stále spokojen. I on počítal, že opustí svůj tábor v prvních dnech září. Ale dosud mu v jeho zvěřinci chyběli jeden lev, dva tygři a dva levharti. Počal už pochybovat, zda se mu vůbec podaří zvířecí skupinu doplnit.
Ale naopak brzy polapil zvíře, o něž neměl zájem.
Tak se mu 4. srpna chytil do jedné z pastí krásný medvěd.
Byli jsme právě v kraalu, když šikariové přivezli v pojízdné kleci vězně velké postavy, s černou kožešinou, s ostrými drápy a s dlouhýma chlupatýma ušima, což jsou typické znaky těchto indických představitelů čeledi šelem medvědovitých.
„Co mám udělat s tímhle zbytečným ploskochodcem?“ zvolal dodavatel zvěře s pokrčením ramen.
„Bratr míč! Bratr míč!“ volali Indové.
Zdá se, že pokud nejsou Indové synovci tygrů, jsou bratři míčů.
Ale Mathias Van Guitt neskrýval špatnou náladu. Nemohl být spokojen s chycením medvěda místo tygra. Co má s obtížným zvířetem dělat? Má je snad živit bez naděje na návrat výloh? Po indických medvědech je na evropských trzích velmi malá poptávka.
Nemají obchodní cenu ani amerických grizzly, ani medvědů ledních. Proto se Mathias Van Guitt jako dobrý obchodník nezajímal o zbytečné zvíře, kterého by se zbavoval jen velmi nesnadno.
„Nechcete ho?“ zeptal se kapitána Hoda.
„A co bych s ním dělal?“ odpověděl kapitán.
„Uděláte si z něho bifteky,“ řekl dodavatel zvěře.
„Tak co, Hode,“ zeptal se Banks, „vezmete si medvěda pana Van Guitta, nebo ne?“ „Namouduši ne!“ odpověděl kapitán Hod. „Udělat si bifteky ze zabitého medvěda, to ještě jde, ale zabít medvěda proto, abych si z něho udělal bifteky, to není podle mého vkusu!“ „Pak ovšem vrátíme tomuto ploskochodci svobodu,“ řekl Mathias Van Guitt a obrátil se ke svým šikariům. Muži okamžitě uposlechli jeho výzvy. Vyvezli klec z kraalu a jeden z Indů otevřel dvířka.
Bratr míč, zřejmě svou situací velmi zahanbený, nedal se dvakrát pobízet. Vyšel klidně z klece, zakýval jakoby na poděkování hlavou a se spokojeným zabručením uháněl pryč.
„Udělal jste dobrý skutek,“ řekl Banks. „To je vám ke cti, pane Van Guitte.“ Banks to vyjádřil velmi správně. Dodavatel zvěře však byl odškodněn 6. srpna, kdy získal jednu z šelem, která v jeho zvěřinci dosud chyběla.
Podívejme se, za jakých okolností se to stalo.
Mathias Van Guitt, kapitán Hod a já jsme v doprovodu Foxe, mechanika Storra a Kálaganiho procházeli od rána hustým podrostem kaktusů a lentišku, když tu najednou jsme zaslechli tlumený řev.
Okamžitě jsme si připravili pušky k palbě. Všichni jsme se srazili k sobě, abychom mohli odrazit přímý útok, a zamířili jsme k podezřelému místu.
Dodavatel zvěře nás po padesáti krocích zastavil. Podle zabarvení řevu se nám zdálo, že poznáváme, co je to za šelmu, a obrátili jsme se ke kapitánu Hodovi.
„Ani jedna rána nesmí přijít nazmar!“ řekl nám.
Pak postoupilo několik kroků a dal nám znamení, abychom zůstali vzadu.
„Lev!“ vykřikl.
Skutečně! Koncem silného provazu bylo k vidlici silné větve přivázáno velké, zmítající se zvíře.
Byl to skutečně lev, jeden ze lvů bez hřívy - čímž se liší od svých afrických příbuzných -, ale skutečný lev, hledaný Mathiasem Van Guittem.
Zuřivé zvíře, chycené jednou tlapou do provazové smyčky, sebou strašně škubalo, ale vyprostit se nemohlo.
Přes doporučení dodavatele zvěře chtěl kapitán v první chvíli vystřelit.
„Nestřílejte, kapitáne!“ zvolal Mathias Van Guitt. „Zapřísahám vás, nestřílejte!“ „Ale...“ „Ne! Ne, říkám vám! Tento lev se chytil do jedné z mých pastí a patří mně!“ Byla to skutečně past. Jakási šibenice, velmi prostá a velmi důmyslná.
Silný provaz byl připevněn k pevné pružné větvi. Větev byla ohnuta k zemi, aby konec provazu se smyčkou mohl být zachycen v zářezu hluboko zaraženého kůlu. Ke kůlu bylo upevněno vnadidlo tak, aby zvíře, které se ho chce dotknout, musilo prostrčit hlavu nebo tlapu smyčkou. Jakmile to však udělá a sebelehčeji se vnadidla dotkne, uvolní se smyčka ze zářezu, větev se napřímí a zvíře zdvihne. Současně po provazu sklouzne těžký špalek, dopadne na uzel smyčky a zajistí ji, aby se ani při zmítání zvířete nemohla uvolnit.
Tohoto druhu pasti se používá v indických džunglích velmi často a nikdo by nevěřil, kolik zvířat se tak polapí.
Nejčastěji se stává, že se zvíře chytí za krk a okamžitě se uškrtí, nadto mu dřevěný špalek téměř vždy rozbije lebku. Ale lev, který se tu před našima očima zmítal, byl chycen jen za tlapu. Byl ještě živý, dokonce velmi živý, a zasloužil si místo ve zvěřinci našeho známého dodavatele zvěře.
Mathias Van Guitt byl tímto dobrodružstvím okouzlen a vyslal Kálaganiho do kraalu s rozkazem přivést klec řízenou jedním z poháněčů. My jsme si zatím mohli podle libosti prohlédnout zvíře, které naše přítomnost rozzuřila dvojnásob.
Dodavatel zvěře je nespouštěl z očí. Stále obcházel strom, ovšem tak opatrně, že se pořád držel mimo dosah drápů, kterými lev sekal vpravo i vlevo.
Za půl hodiny přijela klec tažená dvěma buvoly. S jistými obtížemi jsme do ní oběšence vecpali a vydali se na cestu do kraalu.
„Už jsem si počínal zoufat,“ řekl nám Mathias Van Guitt. „Lvi nepatří právě mezi nejpočetnější indická zvířata. Proto si blahopřeji, že jsem ulovil tuto šelmu, která bude mé sbírce dělat čest.“ Od toho dne si Mathias Van Guitt nemohl už na nic naříkat.
Dne 11. srpna chytil najednou dva levharty do oné tygří pasti, z níž jsme dobyvatele zvěře kdysi zachránili.
Byly to dvě čity, podobné té, která tak odvážně napadla Ocelového obra na planině v Rohilkhandu a pak nám unikla.
K doplnění Van Guittovi sbírky chyběli už jen dva tygři.
Přišel 15. srpen. Plukovník Munro se dosud neobjevil. Neměli jsme o něm jedinou zprávu. Banks byl zneklidněn víc, než dával najevo. Vyptával se Kálaganiho, dobrého znalce nepálských hranic, jaká nebezpečí by mohla plukovníkovi hrozit, kdyby se pustil na toto nezávislé území. Ind ho ujišťoval, že v tibetských krajích už není ani jeden ze společníků Nány Sáhiba. A zřejmě litoval, že si plukovník nevzal za průvodce jeho. Mohl mu být svými službami velmi užitečný, vždyť tu znal každou sebemenší stezku.
Kapitán Hod a Fox zatím vycházeli ještě častěji do tarryaníské džungle. S pomocí šikariů z kraalu se jim podařilo bez nebezpečí zastřelit další tři tygry střední velikosti. Dvě z těchto šelem si připsal na svůj účet kapitán a třetí jeho sluha.
„Osmačtyřicet!“ řekl Hod, který chtěl do odchodu z himálaje zaokrouhlit počet ulovených tygrů na padesát.
„Devětatřicet!“ řekl Fox. Nepočítal však hrozného levharta, který také padl jeho kulí.
Dne 20. srpna se chytil předposlední tygr Mathiase Van Guitta do jedné z lapacích jam, které se až dosud buď pudově, nebo náhodou vyhýbal. Jak se často stává, zvíře se pádem do jámy zranilo, ale jeho zranění nebylo nijak vážné. K uzdravení mu stačilo několik dní odpočinku, a až bude předáno hamburskému Hagenbeckovi, nebude na něm už nic znát.
Používání lapacích jam pokládají znalci za barbarský způsob lovu. Jde-li o zničení zvířete, je však každý prostředek dobrý. Ale při lapání živého zvířete se kořist často pádem zabije, zvlášť spadne-li do jámy patnáct až dvacet stop hluboké, určené k lapání slonů.
Sotva jedno z deseti lapených zvířat vyvázne bez smrtelného zranění. Dodavatel zvěře nám řekl, že z těchto důvodů v Mysoru, kde se lapacích jam užívalo nejvíc, počíná se od tohoto způsobu lovu upouštět.
Teď už zvěřinci v kraalu chyběl jen jeden tygr a Mathias Van Guitt by ho už byl měl rád ve své kleci. Pospíchal s odjezdem do Bombaje.
I tento tygr se dal zanedlouho polapit, ale za jakou cenu! Ten příběh stojí za podrobné vypravování.
Péčí kapitána Hoda byla v noci 26. srpna zorganizována nová výprava. Vše nasvědčovalo tomu, že lov proběhne za příznivých okolností. Nebe bylo bezmračné, ovzduší klidné, měsíce ubývalo.
Za hluboké tmy nevycházejí šelmy ze svých brlohů rády, kdežto pološero je láká. A té noci měsíční meniscus - jak Van Guitt označoval měsíc - po půlnoci trochu zářil.
Jádro výpravy jsme tvořili kapitán Hod, já, Fox a Storr, který našel v lovu zálibu. Měli se k nám ještě připojit Mathias Van Guitt, Kálagani a několik dalších Indů.
Po večeři jsme se rozloučili s Banksem, který účast na lovu odmítl, a v sedm hodin jsme opustili Parní dům. V osm jsme dorazili do kraalu, aniž jsme cestou zažili nějaké nepříjemné setkání.
Mathias Van Guitt právě dojídal večeři. Přivítal nás svými obvyklými projevy. Na krátké poradě jsme si ihned stanovili plán lovu.
Rozhodli jsme se jít na čekanou k břehům jedné bystřiny na dně hluboké strže asi dvě míle od kraalu. Chodil tam v noci pravidelně párek tygrů. Předem jsme tam žádnou návnadu nedávali. Indové tvrdili, že to je zbytečné. Poslední hon v této části tarryaníské džungle ukázal, že tygry přiláká na dno strže žízeň. Věděli jsme také, že bude snadné najít tam výhodné místo pro čekanou.
Z kraalu jsme chtěli odejít až před půlnocí. Protože bylo teprve osm pryč, musili jsme vydržet nudné čekání na hodinu odchodu.
„Pánové,“ řekl nám Mathias Van Guitt, „mé obydlí je vám plně k dispozici. Navrhuji vám, abyste udělali totéž co já a šli se vyspat.
Musíme vstávat velmi brzy a několik hodin spánku nás na zápas připraví nejlépe.“ „Toužíte po spánku?“ zeptal se mě kapitán Hod. „Ne“, odpověděl jsem. „Raději se budu trochu procházet, než abych se dal budit v nejtvrdším spánku.“ „Jak chcete, pánové,“ řekl dodavatel zvěře. „Já sám z křečovitého stahování víček vyciťuji potřebu spánku. Vidíte sami, že se pohybuji už jen setrvačností.“ A Mathias Van Guitt zdvihl paže, zvrátil hlavu i trup bezděčným uvolněním břišních svalů nazad a několikrát významně zívl. Když se „setrvačností“ dosyta vyzíval, dal nám dobrou noc a vstoupil do svého stavení, kde ihned usnul.
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se kapitána.
„Půjdeme se projít kraalem, Mauclere,“ odpověděl mi Hod. „Noc je krásná a mě to před odchodem osvěží víc než tři čtyři hodiny spánku. I když je spánek náš nejlepší přítel, dává na sebe často dlouho čekat.“ Tak jsme se vydali na obchůzku kraalem a cestou jsme přemýšleli i hovořili. Storr si lehl pod strom a už spal. Stejně zalezli do svých koutů i šikariové a poháněči. V celé ohradě nikdo nebděl. Bylo by to také zbytečné, protože kraal byl obehnán pevnou ohradou a dobře uzavřen.
Sám Kálagani se šel přesvědčit, jsou-li vrata zajištěna. Pak nám dal dobrou noc a odešel do společného obydlí, kde bydlil se svými druhy.
Zůstal jsem s kapitánem sám.
Nespali však jen Van Guittovi lidé, ale i domácí buvoli a šelmy.
Venku bylo naprosté ticho.
Naše procházka nás napřed přivedla k místu, kde leželi buvoli.
Tito nádherní mírní a poslušní přežvýkavci nebyli vůbec uvázáni.
Zvykli si odpočívat pod korunami obrovských jeřábů. Tam klidně leželi s rohem na rohu a s nohama složenýma pod sebou. Slyšeli jsme jejich pomalý a hlučný dech, šířící se od jejich mohutných těl.
Nevzbudil je ani náš příchod. Jen jeden z nich vztyčil na chvíli velkou hlavu, vrhl po nás netečný pohled, tak typický pro tato zvířata, a znovu se uložil mezi ostatní.
„Tady vidíte, do jakého stavu je vrhla domestikace,“ řekl jsem kapitánovi.
„Ano,“ souhlasil Hod. „A přece to jsou strašná zvířata, žijí-li divoce. Ač je domácí buvol tak silný, chybí mu hbitost. A co potom zmůže se svými rohy proti zubům lva nebo spárům tygra? Divocí buvoli jsou opravdu ve výhodě.“ Během hovoru jsme došli ke klecím. I tam vládl hluboký klid.
Tygři, lvi, levharti a gepardi ve svých oddělených kotcích spali. Mathias Van Guitt je právem nepouštěl k sobě, dokud se v zajetí trochu neuklidnili, což trvalo několik týdnů. Jinak by se byla tato divoká zvířata navzájem sežrala.
Tři zcela nehybní lvi se stočili jako velké kočky. Jejich hlavy nebylo v husté tmavé srsti vůbec vidět; tak spali spánkem spravedlivých.
V tygřích klecích už takový klid nebyl. V temnu tam svítily lesklé oči. Silná tlapa se občas natáhla a hrábla po železné mříži. Byl to hněvivý spánek porobených šelem.
„Mají zlé sny a já to chápu,“ řekl soucitně kapitán.
Nějaké zlé myšlenky - nebo snad lítostivé - zmítaly i třemi levharty. Kdyby teď byli volní, probíhali by džunglí! Potulovali by se podle pastvin a slídili po živém mase!
Spánek čtyř gepardů však žádná noční můra netížila. Spali zcela klidně. Dvě z těchto kočkovitých šelem, samec a samice, obývaly společný kotec a bylo jim tam jako v hloubi jejich pelechu.
Zbýval už jen jediný prázdný kotec, ten, který měl obsadit šestý, stále ještě nepolapený tygr, na kterého Mathias Van Guitt dosud čekal, aby mohl tarryanískou džungli opustit.
Naše procházka trvala skoro hodinu. Když jsme obešli celý vnitřní obvod ohrady, vrátili jsme se k patě obrovské citlivky.
V džungli vládlo naprosté ticho. Vítr, který ještě večer šelestil v korunách stromů, zcela ulehl. Na stromech se nehnul ani jediný list.
Sedli jsme si s kapitánem Hodem vedle sebe a hovořili jsme. Nebyli jsme vůbec ospalí. Já jsem jen pociťoval onen útlum, spíš duševní než tělesný, jehož vliv se projevuje při dokonalém klidu přírody. Člověk při tom myslí, ale své myšlenky nevyjadřuje. Sní tak, jako sní lidé, když nespí. A oči, nezakryté ještě víčky, snaží se spíš proniknout nějakou fantastickou vidinou.
Jedna věc však udivila kapitána, který bezděčně mluvil tiše, jak to dělají lidé uprostřed hlubokého ticha. Řekl mi: „Mauclere, tohle ticho mě opravdu překvapuje. Šelmy za šera obyčejně řvou a les je v noci hlučný. Nejsou-li v něm tygři a levharti, jsou v něm jistě šakali, kteří nikdy nezahálejí. A tenhle kraal, plný živých zvířat, musel by přece lákat stovky šakalů. My přesto neslyšíme nic, ani zapraskání větve na zemi, ani jediné zařvání zvenčí. Kdyby se vzbudil Mathias Van Guitt, byl by asi stejně překvapen jako já a jistě by našel nějaké divné slovo k vyjádření svého údivu.“ „To je správný postřeh, Hode,“ odpověděl jsem. „Sám nevím, čemu přičíst nepřítomnost těch nočních tuláků. Ale dejme si pozor, nebo v tom tichu usneme nakonec i my!“ „Tomu se musíme ubránit,“ odpověděl kapitán Hod a protáhl se. „Blíží se hodina našeho odchodu.“ Pokračovali jsme v hovoru, ale často jsme se odmlčovali.
Nemohu říci, jak dlouho trvalo naše zasnění. A tu nás náhle vytrhlo z ospalého stavu temné mručení.
Kapitán Hod se rychle probral a vstal zároveň se mnou.
Nebylo pochyb, že mručení vychází z klecí šelem.
Lvi, tygři, levharti a gepardi, dosud tak klidní, pobíhali drobnými kroky po kotcích, větřili nějaký pach zvenčí a s funěním naráželi na mříže klecí.
„Co to s nimi je?“ ptal jsem se.
„Nevím,“ odpověděl kapitán Hod. „Bojím se však, že cítí nablízku...“ Náhle se ozvalo za ohradou strašné zařvání.
„Tygři!“ vykřikl kapitán Hod a vrhl se ke stavení Mathiase Van Guitta.
Ale hrozný řev už probudil celou posádku kraalu. Dodavatel zvěře, sledovaný svými lidmi, objevil se na prahu.
„Přepadení!“ zvolal.
„Také si to myslím,“ řekl kapitán Hod.
„Počkejte! Podívám se...“ Van Guitt větu ani nedokončil, popadl žebřík a opřel jej o ohradu. Za chvíli byl na nejvyšší příčce.
„Deset tygrů a tucet levhartů!“ vykřikl.
„To bude vážné,“ odpověděl kapitán Hod. „Chtěli jsme jít na hon šelem, a šelmy teď honí nás!“ Všichni jsme ho poslechli a ve dvaceti vteřinách jsme byli připraveni k palbě.
Hromadné útoky šelem nejsou v Indii nijak vzácné. Obyvatelé území navštěvovaných tygry, především v Sandarbanu, bývají často šelmami obleženi ve svých obydlích. Je to hrozný případ, v němž bývají většinou ve výhodě útočníci.
K řevu za ohradou se připojil řev z vnitřku. Kraal odpovídal džungli. Neslyšeli jsme vlastního slova.
„K ohradě!“ zvolal Mathias Van Guitt, kterému jsme porozuměli spíš podle jeho gest než podle hlasu.
Všichni jsme se vrhli k ohradě.
V této chvíli vstali vyděšení buvol i a pokoušeli se v tom zmatku utéci ze svého kouta. Poháněči se marně snažili jim v tom zabránit.
Tu se najednou prudce rozlétla špatně zajištěná vrata a horda šelem vnikla do ohrady.
„Do domu! Do domu!“ vykřikl Mathias Van Guitt a zamířil ke stavení, které jediné nás mohlo zachránit. Ale dostaneme se tam včas?
Dva šikariové, napadení tygry, leželi už na zemi. Ostatní, kteří nestačili doběhnout ke stavení, rozběhli se po kraalu, aby si našli nějaký vhodný úkryt.
Dodavatel zvěře a šest Indů už byli v domě a přirazili za sebou dveře zrovna ve chvíli, kdy tam chtěli vniknout dva levharti.
Kálagani, Fox a ostatní se vyhoupli do korun stromů a zavěsili se na spodní větve.
Já s kapitánem Hodem jsme už neměli čas ani možnost dostihnout Mathiase Van Guitta.
„Mauclere! Mauclere!“ vykřikl kapitán Hod, kterému drápy jedné šelmy roztrhly rameno.
Obrovský tygr mě srazil švihnutím ocasu k zemi. Vstal jsem, právě když se zvíře ke mně obracelo, a rozběhl jsem se kapitánu Hodovi na pomoc.
Zbýval nám jediný úkryt: prázdný kotec v jedné kleci. Okamžitě jsme tam s Hodem vklouzli. Spuštěná dvířka nás zatím chránila před rozzuřenými šelmami, které se s řevem vrhly na železné mříže klece.
Rozběsněné bestie spolu s podrážděnými tygry uvězněnými v sousedních kotcích doráželi na nás tak zuřivě, že klec se na svých kolech rozhoupala, div se nepřevrhla.
Ale tygři nás brzy opustili, aby si vyhledali jistější kořist.
Dívali jsme se mřížemi svého kotce, takže nám neunikla jediná podrobnost hrůzné scény.
„To je zvrácený svět!“ zvolal rozzuřený kapitán Hod. „Šelmy venku a my vevnitř!“ „A co vaše zranění?“ zeptal jsem se. „To nic není.“ Vtom zaznělo pět nebo šest výstřelů, a to ze stavení, kde se skryl Mathias Van Guitt a kam se teď dobývali dva tygři a tři levharti. Jedno ze zvířat padlo pod výbušnou kulí, která vyšla ze Storrovy karabiny.
Ostatní šelmy se vrhly na skupinu buvolů. Ti nešťastní přežvýkavci byli proti takovým protivníkům bezbranní.
Fox, Kálagani a Indové, kteří musili odhodit pušky, než vylezli na stromy, nemohli jim nijak pomoci.
Ale kapitán Hod prostrčil pušku mřížemi klece a vystřelil. Ač měl pravé rameno napůl ochrnuté zraněním a nemohl tedy střílet s obvyklou přesností, podařilo se mu skolit tygra - devětačtyřicátého.
V této chvíli se strachem šílení buvoli rozběhli s bučením po kraalu. Marně se snažili čelit tygrům, kteří obrovskými skoky unikali úderům jejich rohů. Jeden z buvolů s levhartem na zádech a s krkem rozervaným drápy šelmy doběhl ke vratům ohrady a vyrazil ven.
Pět nebo šest dalších, sražených šelmami dohromady, uniklo také.
Někteří z tygrů se pustili za nimi. Ostatní buvoli, kteří už nemohli z kraalu uniknout, leželi na zemi s rozervanými krky a s vyhřezlými vnitřnostmi. Z oken stavení se ozvaly další rány. Také kapitán Hod a já jsme dělali, co jsme mohli. Hrozilo nám však nové nebezpečí.
Zvířata zavřená v klecích, vzrušená vřavou zápasu, pachem krve a řevem svých druhů, počala s nepopsatelnou zuřivostí řádit. Nepodaří se jim nakonec mříž prolomit? Toho jsme se právem obávali.
Jedna z tygřích klecí se už převrhla. Zdálo se mi, že zborcenými stěnami zvířata uniknou… Naštěstí k tomu nedošlo a vězni už ani nemohli vidět, co se děje venku, protože klec se převrátila zamřížovanou stěnou k zemi. „No tohle už je moc!“ prohlásil kapitán Hod a nabil znovu svou karabinu.
V tom okamžiku se jeden z tygrů vymrštil skokem tak úžasným, že se mu podařilo zachytit se ve větvích stromu, na který se uchýlili dva nebo tři šikariové.
Jednomu z těch nešťastníků zaťal tygr drápy do krku a strhl ho na zem.
O mrtvé tělo se však s tygrem serval ještě jeden z levhartů.
„Palte! Palte přece!“ křičel kapitán Hod, jako by ho byl mohl Van Guitt slyšet.
My sami jsme zakročit nemohli. Naše krabice s náboji už byly prázdné, takže se z nás stali jen bezmocní diváci zápasu.
Ale vtom se tygr v sousední kleci pokusil prolomit mříže. Strašným nárazem se mu však podařilo jen porušit rovnováhu klece. Ta se na chvíli rozkymácela a pak se převrhla.
Lehce ochromeni pádem, zvedli jsme se na kolena. Stěny to vydržely, avšak my jsme už neviděli nic z toho, co se dělo venku.
Neviděli jsme sice nic, ale slyšeli jsme všechno! V kraalu byla nepopsatelná vřava. Co se vlastně dělo? Unikli vězňové z ostatních klecí? Neútočí teď na Mathiase Van Guitta? Nevyskočili levharti a tygři na stromy, aby strhli ostatní Indy?
„A my z té škatule nemůžeme!“ křičel kapitán Hod v záchvatu zuřivosti.
Tak uplynulo čtvrt hodiny - čtvrt hodiny, v níž jsme odpočítávali nekonečné minuty.
Vřava zápasu zvolna utichala. Řev slábl. Skoky tygrů v sousedních kotcích byly stále řidší. Je snad tomu krveprolití už konec?
Náhle jsme zaslechli zvuk uzavíraných vrat kraalu. A poté se ozvalo volání Kálaganiho. K jeho hlasu se připojil hlas Foxův.
„Pane kapitáne! Pane kapitáne!“ volal sluha.
„Tady!“ odpověděl Hod.
Fox ho zaslechl a hned nato jsme cítili, že se klec zvedá. Ještě okamžik, a byli jsme volní.
„Foxi! Storre!“ zvolal kapitán, jehož první myšlenka patřila našim druhům.
„Zde!“ odpověděli sluha i mechanik.
Nebyli vůbec poraněni. I Van Guitt a Kálagani byli živi a zdrávi.
Na zemi leželi dva mrtví tygři a levhart. Ostatní šelmy z kraalu utekly a Kálagani za nimi přirazil vrata. Byli jsme všichni v bezpečí.
Žádné šelmě ze zvěřince se nepodařilo během zápasu utéci a dodavatel zvěře získal dokonce jednoho tygra navíc. Byl to mladý tygr, uvězněný pod pojízdnou klecí, která se na něho převrhla a pod níž dosud vězel jako v pasti.
Sbírka Mathiase Van Guitta byla teď úplná. Pět jeho buvolů bylo však zabito, ostatní utekli a tři strašně zohavení Indové tu leželi v kalužích krve.
