KAPITOLA IX JEDEN PROTI STU Sir Edward Munro se nemýlil. Za naším vlakem teď kráčelo stádo padesáti až šedesáti slonů. Pohybovali se v sevřených řadách a první z nich se už přiblížili k Parmu domu nejméně na deset metrů, takže jsme si je mohli dobře prohlédnout.
V čele kráčel jeden z největších slonů stáda. Řekl jsem už, že indičtí sloni jsou menší než sloni afričtí, z nichž někteří dosahují až čtyřmetrové výše. Jeho kly - také menší než kly slonů afrických - měly po vnějším zakřivení nejvýš půl druhého metru a v obvodu u kořene asi čtyřicet centimetrů. Na Cejlonu se vyskytuje určité množství těchto zvířat bez klů, této strašné zbraně, které sloni používají s neobyčejnou obratností, ale na území Indie to jsou případy vzácné.
Za vedoucím slonem kráčelo několik samic, skutečných vůdců karavany. Nebýt Parního domu, byly by samice vytvořily předvoj stáda a onen samec by byl kráčel vzadu v řadách svých druhů.
Samci se skutečně k vedení stáda nehodí. Nestarají se totiž o mláďata, a nemohou proto vědět, kdy si sloní „děti“ potřebují odpočinout a jaké tábořiště jim vyhovuje. A tak je morálně hlavou rodiny samice a ona také řídí všechny velké pochody.
Mohli jsme si však těžko odpovědět na otázku, proč tady celé to stádo putuje. Musilo snad opustit vyčerpané pastviny? Nebo prchalo před nebezpečným bodavým hmyzem? Anebo dostalo prostě chuť sledovat podivné vozy napříč pohořím Vindhja? Byli jsme teď v otevřeném terénu a sloni v podobných nezalesněných krajích cestují podle svého zvyku za dne. Zastaví se na noc, až to budeme muset udělat i my? To uvidíme.
„Kapitáne“ řekl jsem svému příteli, „podívejte se, jak se zadní voj slonů zvětšil! Tvrdíte stále, že se nemáme čeho bát?“ „I co?“ odpověděl kapitán. „Proč by nám ta zvířata chtěla ublížit? Nejsou to přece tygři, že, Foxi?“ „Ani levharti!“ dodal sluha, který pochopitelně souhlasil vždy se svým velitelem. Na jeho odpověď však Kálagani zavrtěl odmítavě hlavou. Zřejmě nesouhlasil s dokonalým klidem obou lovců.
Banks se právě na Inda podíval a řekl mu: „Vy moc spokojeně nevypadáte, Kálagani.“ „Nemohli bychom trochu zvýšit rychlost našeho vlaku?“ zeptal se Ind. „To je dost nesnadné,“ odpověděl inženýr. „Ale pokusíme se o to.“ Nato Banks opustil zadní verandu a vystoupil za Storrem do věže. Hned poté hukot Ocelového obra zesílil a rychlost vlak se zvýšila. Ovšem jen o málo, protože silnice byla špatná. Ale i kdybychom se rozjeli dvakrát tak rychle, na věci by se nic nezměnilo. Stádo slonů by také zrychlilo krok - a to by bylo vše. To se skutečně stalo a vzdálenost slonů od Parního domu se nezměnila.
Tak uplynulo několik hodin bez nějakých důležitých změn. Po večeři jsme zas odešli na verandu zadního vozu.
V té chvíli se za námi táhla silnice v přímé čáře nejméně na dvě míle. Našemu výhledu nebránil žádný náhlý zákrut.
Když jsme viděli, že počet slonů za uplynulou hodinu ještě vzrostl, byli jsme opravdu zneklidněni. Těch zvířat bylo nejméně sto!
Teď za námi sloni kráčeli ve dvou nebo třech řadách, podle šířky silnice. Šli tiše, stejným krokem, někteří se zdviženými choboty, jiní s kly namířenými vzhůru. Sloní těla vypadala jako vzedmuté moře, rozhoupané velkými vlnami ode dna, ale zatím nerozbouřené, abych pokračoval v tomto přirovnání. Ale jakému nebezpečí bude ne vystaveni, jestliže se tato rozhoupaná masa rozbouří!
Počala se snášet noc, bezměsíčná noc. Svítily jen hvězdy. Vysoké nebe se zatahovalo mlhou.
Jak už řekl Banks, nebudeme moci za tmy trvat na další jízdě po těchto špatných silnicích a budeme se muset zastavit. Inženýr se rozhodl přerušit jízdu, jakmile rozšířené údolí nebo dno nepříliš úzké soutěsky umožní hrozivému stádu projít podle našeho vlaku a pokračovat v cestě na jih, Ale zachová se tak stádo? Neutáboří se spíš na místě, kde budeme tábořit i my?
To, byla otázka.
K večeru vznikl totiž mezi slony jakýsi neklid, jehož známky jsme za dne nepozorovali. Bylo to silné, temné troubení, vycházející z mohutných plic. Po těchto znepokojivých zvucích zazněly další, ještě podivnější.
„Co je to za zvuky?“ ptal se plukovník Munro.
„Jsou to hlasy, kterými se tato zvířata ozývají, octne-li se jim nablízku nepřítel,“ řekl Kálagani.
Že by sloni pokládali za nepřítele nás?“ zeptal se Banks.
„Toho se právě bojím,“ odpověděl Kálagani. Hluk nám připomínal vzdálené hřmění. Zněl jako rachot, který vzniká za divadelními kulisami chvěním zavěšeného plechu. Sloni tloukli koncem chobotu do země a vyfukovali dlouhým dechem nabraná mračna prachu. Ten hluboký a hřmotný lomoz svíral srdce jako daleký rachot hromu.
Bylo už devět hodin večer.
Na těchto místech vyúsťovala silnice na malou, skoro kruhovou planinu, širokou asi jednu míli. Odtud vedla cesta k jezeru Putorii, kde chtěl Kálagani zřídit tábor. Jezero však bylo ještě osmnáct kilometrů daleko, takže jsme se musili vzdát úmyslu dorazit k němu před setměním.
Banks dal znamení k zastavení. Stop .Ocelového obra zarazil, ale neodpojil ho. Ani oheň v topeništi neuhasil. Dostal rozkaz udržovat tlak páry, aby mohl vlak na první znamení vyjet. Musili jsme být připraveni na vše.
Plukovník Munro odešel do své kabiny. Banks a kapitán Hod nechtěli jít spát a já jsem zůstal raději s nimi. Na nohou byla ostatně i posádka. Ale co budeme moci dělat, napadne-li slonům vrhnout se na Parní dům?
Nejprve se asi hodinu stále ozývalo kolem tábora jejich troubení. Stádo zaplnilo celou planinku. Přejdou ji snad a budou pokračovat v cestě na jih? „Je to docela možné,“ řekl Banks.
„Dokonce jisté,“ dodal kapitán Hod, naladěný pořád stejně optimisticky.
Asi k jedenácté hodině hluk náhle zeslábl a po deset minutách zcela ustal.
Noc teď byla docela klidná. K našim uším nedolehl jediný podezřelý zvuk. Neslyšeli jsme nic kromě tichého hukotu Ocelového obra a neviděli nic kromě rojů jisker vylétajících občas z jeho chobotu.
„Tak co?“ zeptal se kapitán Hod. „Neměl jsem pravdu?“ Ti dobří sloni odešli.
„Šťastnou cestu!“ řekl jsem.
„Odešli?“ potřásl pochybovačně hlavou Banks. „To se hned uvidí!“ A zavolal mechanika: „Rozsviť reflektory, Storre!“ „Hned, pane Banksi.“ Za dvacet vteřin vyrazily z očí Ocelového obra dva světelné sloupy a automatický mechanismus je stáčel do všech stran. Sloni tu byli! Vytvořili kolem Parního domu velký kruh, nehybní, jako by spali. Reflektory, které osvětlily postupně jejich sevřené řady, vdechly jim zdánlivě jakýsi nadpřirozený život. Zvířata, na která dopadly pruhy ostrého světla, nabývaly v důsledku prostého optického klamu gigantických rozměrů, schopných soupeřit s rozměry Ocelového obra. Překvapeni silným světlem, sloni rychle vstali, jako by je zasáhla žhavá jehla. Natáhli choboty a zdvihali kly. Vypadalo to, že se chtějí na nás vrhnout. Náhlé podráždění přešlo brzy na všechny a kolem našeho tábora se zdvihl ohlušující koncert, jako když najednou zazní na povel sto trubek.
„Zhasnout!“ zvolal Banks.
Elektrický proud byl přerušen a strašný povyk okamžitě ustal.
„Jsou tady, v kruhu kolem nás!“ řekl inženýr. „A budou tady až do svítání.“ „Hm,“ řekl kapitán Hod, jehož důvěra byla zřejmě už otřesena. Co dělat? Zeptali jsme se na to Kálaganiho. Ind nijak neskrýval své znepokojení.
Mohli jsme pomýšlet na odjezd z tábořiště v noci tak temné?
Vyloučeno. A k čemu by to také bylo? Stádo slonů by nás určitě následovalo a v noci bychom měli ještě větší potíže než ve dne.
Dohodli jsme se proto, že vyjedeme až s prvním úsvitem. Budeme postupovat velmi opatrně a největší možnou rychlostí tak, abychom ten hrozný doprovod nepodráždili.
„Ale co když si ta zvířata umíní jít s námi dál?“ zeptal jsem se.
„Pak se pokusíme zajet s Parním domem někam, kam by za námi nemohla,“ odpověděl Banks.
„Ale najdeme takové místo, dříve než vyjedeme z pohoří Vindhja?“ zeptal se kapitán Hod.
„Takové místo tu je,“ odpověděl Kálagani.
„Kde?“ zeptal se Banks.
„V jezeře Putorii.“ „Jak je to daleko?“ „Asi deset mil.“ „Ale sloni dovedou plavat,“ odpověděl Banks, „a lépe než kterákoli jiná zvířata. Bylo už zjištěno, že vydrží na hladině půl dne.
Obávám se, že za námi půjdou i do jezera a že se tím situace Parního domu ještě zhorší.“ „Já však nevidím jinou možnost, jak se vyhnout jejich útoku,“ odpověděl Ind. „Pak se o to pokusíme,“ řekl Banks.
To bylo opravdu to jediné, co jsme mohli udělat Sloni se třeba neodváží plavat za námi i za těchto okolností, a nadto je snad předčíme rychlostí.
Čekali jsme netrpělivě na rozednění. Netrvalo to už dlouho a začalo svítat Po celý zbytek noci nedošlo k jedinému nepřátelskému projevu. Ale při východu slunce se ani jeden slon nepohnul a Parní dům byl ze všech stran obležen.
Náhle nastalo na tábořišti všeobecné oživení. Vypadalo to, jako by sloni uposlechli nějakého rozkazu. Mávali choboty, třeli kly o zem, stříkali na sebe vodu a omývali se, dožvýkali tu a tam vytrženou hrst husté trávy, které bylo na planině dostatek, a nakonec se natlačili k Parnímu domu tak blízko, že jsme je mohli zasáhnout z oken kopím.
Banks nám však důrazně doporučil, abychom je nedráždili. Teď bylo důležité nedat jim žádnou příčinu k náhlému útoku.
Někteří sloni postoupili až k našemu Ocelovému obru. Chtěli se zřejmě přesvědčit, co je to za obrovské, teď nehybné zvíře. Pokládali je za příslušníka svého rodu? Nevycítili jeho zázračnou sílu? Včera neměli možnost vidět ho při práci, protože jejich první řady se neustále držely v jisté vzdálenosti za vlakem.
Ale co udělají, až ho uslyší zapískat, až z jeho chobotu vyrazí sloup páry, až uvidí, že jeho obrovské pohyblivé nohy se zvedají a klesají a táhnou za sebou dva vozy?
Plukovník Munro, kapitán Hod, Kálagani a já jsme se postavili na příď vlaku. Seržant Mac Neil a jeho druhové zůstali na zádi.
Kálut stál před topeništěm kotle a přikládal, takže pára dosáhla brzy tlaku pěti atmosfér.
Banks ve věži vedle Storra položil ruku na regulátor.
Přišla chvíle odjezdu. Na Banksovo znamení stiskl mechanik páku píšťaly a vzduchem se rozlehl pronikavý hvizd.
Sloni napřímili uši, pak trochu couvli a uvolnili nám cestu v šířce několika kroků.
Pára vnikla do válců, z chobotu vyrazil oblak dýmu, kola stroje se roztočila, pohnula nohama Ocelového obra a vlak se rozjel.
Žádný z mých přátel nepopře, že zvířata tísnící se v prvních řadách překvapením až poskočila. Vznikla mezi nimi široká ulička a silnice tím byla uvolněna natolik, že jsme mohli rozjet Parní dům rychlostí klusajícího koně.
Ale zároveň se celá ta „masa chobotnatců“ - což byl výrok kapitána Hoda - dala vpředu i vzadu do pohybu. Skupina před námi se nám postavila v čelo a ostatní šlapali za vlakem. Všichni sloni byli zřejmě rozhodnuti neopustit nás.
Zároveň nás další sloni doprovázeli po stranách silnice, která byla v těchto místech trochu širší. Připadali nám jako jezdci vedle dveří kočáru. Samice i samci byli pomíchání. Viděli jsme tu slony všech velikostí a všech věků, pětadvacetileté „mladíky“ i šedesátileté „zralé muže“, skoro stoleté tlustokožce i matky s jejich „děťátky“ přisátými k matčiným strukům rty - a ne chobotem, jak se mnozí domnívají - a sajícími cestou mléko. Celé to stádo zachovávalo určitý pořádek, nespěchalo víc, než bylo nutno, a řídilo svůj krok podle rychlosti Ocelového obra.
„Kdyby nás takhle doprovázeli až do jezera,“ řekl plukovník Munro, „nic bych nenamítal…“ „Ano,“ odpověděl Kálagani. „Ale co by se stalo, kdyby se silnice zúžila?“ Právě v tom tkvělo nebezpečí. Po celé tři hodiny nedošlo k žádné příhodě. Za tu dobu jsme urazili dvanáct kilometrů z oněch osmnácti, které dělily jezero Putorii od našeho posledního tábora. Jen dvakrát nebo třikrát se nám několik slonů postavilo do cesty, jako by ji chtěli zahradit. Ale Ocelový obr se svými vodorovně nataženými kly kráčel rovnou k nim, vyrazil jim do tváře oblak páry a přinutil je uvolnit cestu. V deset hodin dopoledne nám zbývalo k jezeru nejvýš pět kilometrů. Tam budeme - jak jsme aspoň doufali - v poměrném bezpečí.
Kdyby se nepřátelské projevy obrovského stáda do našeho příjezdu k jezeru nevystupňovaly, měl Banks v úmyslu nechat jezero na západě a vůbec tam nezastavit, aby už druhého dne byl z pohoří Vindhja venku. Od jezera do stanice Džabalpuru bude cesta trvat jen několik hodin.
Dodal bych ještě, že kraj tu byl nejen divoký, ale i naprosto pustý. Nikde nebyla jediná vesnice, jediná farma - což vyplývalo z nedostatku pastvin -, nikde žádná karavana, žádný poutník. Od našeho vstupu do této hornaté části Bundélkhandu jsme nepotkali živou duši.
K jedenácté hodině projížděl Parní dům zužujícím se údolím mezi dvěma prudkými svahy horských hřebenů. Jak nám řekl Kálagani, další cesta je až k jezeru velmi úzká.
Naše vážná situace se tím ještě zhoršila.
Kdyby se byly řady slonů před vlakem i za ním prostě protáhly, naše potíže by se byly zvětšily. Ale ti, kteří nám kráčeli po boku, nemohli tam už zůstat. Určitě by nás rozmačkali o skalnaté stěny svahu nad silnicí nebo by se sami zřítili na mnohých místech do strží při cestě.
Proto se pudově snažili dostat se buď dopředu, nebo dozadu. Ale tím se brzy stalo, že nemohli ani postoupit, ani couvnout.
„Tohle už je horší,“ řekl plukovník Munro.
„Ano,“ odpověděl Banks. „Budeme musit stádem prorazit.“ „Tak jím proražme! Proražme jím! zvolal kapitán Hod.
„K čertu s nimi! Ocelové kly našeho obra přece předčí kostěné kly těch pitomých hovad.“ Chobotnatci se tedy stali pro nervózního kapitána „pitomými hovady!“ „Možná,“ odpověděl seržant Mac Neil, „ale jsme tu jeden proti stu!“ „Ať,“ namítl Banks. „Kupředu! Nebo to stádo přejde přes nás!“ Storr zesílil přívod páry a Ocelový obr se rozjel rychleji. Jeho kly zasáhly jednoho slona do boku.
Ozval se bolestný řev, kterému odpovědělo vzteklé troubení celého stáda. Teď dojde jistě k boji, jehož výsledek nemohl nikdo předvídat.
Popadli jsme své zbraně, nabili pušky kuželovými střelami a karabiny výbušnými kulemi, do revolverů jsme zasunuli náboje. Musili jsme být připraveni odrazit každý útok.
Jako první se na nás obořil obrovský rozzuřený samec, který se s namířenými kly a s předníma nohama vzepřenýma do země obrátil proti Ocelovému obru.
„To je guneš!“ zvolal Kálagani.
„I co? Vždyť má jen jeden kel!“ řekl kapitán Hod a pokrčil pohrdavě rameny.
„Tím však strašnější,“ odpověděl Ind.
Kálagani nazval toho slona jménem, kterým Indové označují samce s jedním klem. Indové taková zvířata uctívají, zvlášť když jim chybí kel pravý. A právě ten chyběl slonovi, který teď stál proti nám, a jak už Kálagani řekl, takové zvíře je nebezpečnější než všechna ostatní.
A brzy se to také potvrdilo. Guneš vyrazil dlouhý řev, ohnul chobot, kterého slon v boji nikdy nepoužívá, a vrhl se proti Ocelovému obru.
Jeho kel udeřil přímo do plechu na hrudi našeho slona a projel jím, ale pak narazil na tvrdý rám topeniště a nárazem se zlomil.
Celý vlak se otřásl. Síla jeho stroje ho však táhla dál. Marně se slon snažil Ocelovému obru čelit. Ten ho prostě odstrčil.
Ale ostatní sloni jeho výzvu slyšeli a uposlechli jí. Celá přední skupina se zastavila a vytvořila nepřekonatelnou překážku z živého masa. Zadní skupina zatím pokračovala v cestě a natlačila se prudce na zadní verandu. Jak vzdorovat té drtivé síle?
Zároveň někteří ze slonů po stranách vlaku zdvihli choboty, zachytili se jimi za výstupky vozů a zuřivě jimi třásli. Musili jsme bojovat. Nedalo se už váhat. Namířili jsme všechny zbraně na útočníky.
„Ani jedna rána nesmí přijít nazmar!“ zvolal kapitán Hod. „Miřte, přátelé, na kořen chobotu nebo důlku pod okem! Tam je to nejjistější.“ Všichni jsme kapitána poslechli. Zaznělo několik ran a po nich se ozval bolestný řev.
Tři nebo čtyři sloni, zasažení na správné místo, padli naštěstí vzadu a po stranách vozu, takže nám jejich mrtvoly nezahradily cestu. Přední skupina trochu ucouvla a vlak mohl pokračovat v jízdě.
„Nabijte si znova a čekejte,“ zvolal kapitán.
Jestliže jsme měli čekat na útok celého stáda, pak jsme nečekali dlouho. Byl tak prudký, že jsme se už pokládali za ztracené.
Náhle se ozval zuřivý, drsný ryk. Právě takový, jaký vyrážejí váleční sloni, zvlášť k tomu cvičení, které Indové vydražďují až do zuřivosti. Byl to ryk tak strašný, že i nejstatečnější bojovníci, vychovaní v Gykovaru k boji s těmito obávanými zvířaty, byli by jistě tentokrát před útočníky ustoupili.
„Kupředu,“ zvolal Banks.
Ke zvýšenému hukotu parního stroje se připojily rány z pušek.
Nebylo ovšem možné mířit v tom zmatku tak přesně, jak nám to doporučil kapitán. Každá kule proto nezasáhla smrtelně. Poranění sloni se rozzuřili ještě víc a na naše výstřely odpovídali údery klů, kterými náš Parní dům rozbíjeli.
K výstřelům z karabin, vypalovaným před vlakem i za ním, a k explozím výbušných kulí v tělech zvířat pojil se sykot záměrně přehřáté páry. Její tlak neustále stoupal. Ocelový obr vnikl do stáda, rozdělil je a zatlačoval. Zároveň zdvihal a spouštěl svůj pohyblivý chobot jako obrovský kyj a bušil jím do těl potrhaných jeho kly.
A tak jsme postupovali po úzké cestě dál. Kola se občas po povrchu silnice smekla, ale vždycky se zas svými rýhovanými obručemi zakousla pevně do země a rozjela se dál k jezeru.
„Hurá!“ zvolal kapitán Hod jako voják, který se vrhá do nejprudší seče.
„Hurá! Hurá!“ opakovali jsme po něm.
Ale v tom na přední verandu dopadl mohutný chobot. Viděl jsem, jak toto živé laso uchopilo plukovníka Munra a chtělo ho hodit ostatním slonům pod nohy. Bylo by k tomu skutečně došlo, kdyby byl nezasáhl Kálagani, který prudkým rozmachem sekery chobot usekl.
Ind se plně zúčastnil společné obrany, ale přitom neztrácel z očí sira Edwarda Munra. Z jeho nepopíratelné oddanosti k plukovníkově osobě bylo zřejmé, že Ind pochopil, jak je důležité chránit právě sira, Edwarda.
Náš Ocelový obr skrýval ve svých bocích neuvěřitelnou sílu.
S naprostou jistotou rozrážel stádo jako klín o průraznosti téměř nekonečné. A protože nás zadní sloni hlavami zároveň postrkovali, pohyboval se náš vlak bez přerušení, i když ne bez otřesů, a jel dokonce rychleji, než jsme si mohli přát.
Náhle se ve všeobecné vřavě ozval nový rachot.
To skupina slonů přitiskla náš druhý vůz ke skále při silnici.
„Přejděte! Přejděte k nám!“ vykřikl Banks na naše druhy, kteří hájili zadní část vlaku.
Goúmi, Fox a seržant rychle přeběhli z druhého vozu do prvního.
„A co Parazard?“ zvolal kapitán Hod.
„Ten nechce opustit svou kuchyni,“ odpověděl Fox.
„Přiveďte ho! Přiveďte ho!“ Náš šéfkuchař pokládal zřejmě za nečestné opustit svěřené mu místo. Ale vzdorovat silným pažím Goúmiho, když se daly do práce, bylo totéž, jako chtít uniknout z kleští. A Goúmi pana Parazarda prostě do jídelny přinesl.
„Jsme tu všichni?“ zvolal Banks.
„Odpojte spojovací táhlo!“ „Nechat tady polovinu vlaku?“ zvolal kapitán Hod.
„Je to nutné,“ odpověděl Banks.
Táhlo bylo odpojeno, můstek sražen sekerou a náš druhý vůz zůstal vzadu.
Byl nejvyšŠí čas. Sloni vůz převrhli a úplně rozdrtili. Zbyla z něho jen beztvará troska, která teď zatarasila cestu za námi.
„No tohle!“ zvolal kapitán Hod, kterému bychom se byli v jiné situaci zasmáli. „Ať mi ještě někdo povídá, že by slon nezašlápl ani slunéčko!“ Kdyby rozzuření sloni naložili s prvním vozem jako s druhým, nemohli bychom si udělat o našem osudu žádné iluze.
„Přilož na oheň, Kálute!“ zvolal inženýr.
Ještě půl kilometru, ještě poslední úsilí, a dorazíme snad k jezeru Putorii.
Náš mechanik otevřel regulátor naplno. V hradbě sloních těl vznikla skutečná průrva. Zadky zvířat vystupovaly z té masy jako ony zveličené boky koní na obrazech Salvatora Rosy. Ocelový obr se však nespokojil jen s údery svých klů. Chrlil na slony oblaka horké páry, jak to dělal poutníkům od řeky Falgy, a skrápěl je proudy vařící vody. Byl úžasný.
Konečně se nám za posledním zákrutem objevilo jezero.
Bude-li náš vlak moci vzdorovat ještě deset minut, octneme se v poměrném bezpečí.
Sloni to patrně vytušili, což svědčilo o jejich inteligenci, kterou kapitán Hod tak obhajoval. Pokusili se naposled převrhnout náš vůz.
Ale tu znovu promluvily naše zbraně. Na první řady slonů se sneslo krupobití střel. V cestě už nám stálo jen pět nebo šest zvířat.
Většina jich padla a kola vozu zaskřípěla na zemi rudé od krve. Asi sto kroků před jezerem jsme musili zdolat zvířata, která nám vytvořila poslední překážku.
„Přidej! Přidej!“ zvolal Banks na mechanika.
Ocelový obr supěl, jako by měl v bocích celou továrnu plnou pracujících strojů. Zpod záklopek unikala pára pod tlakem osmi atmosfér. Kdybychom byli záklopky ještě zatížili, byl by parní kotel vybuchl. Už teď se celý otřásal. Naštěstí to nebylo zapotřebí.
Ocelový obr měl nyní nezdolatelnou sílu. Zdálo se, že pod nárazy pístů přímo skáče. Zbytek našeho vlaku se řítil za ním a drtil údy slonů ležících na zemi, div se nepřevrhl. Kdyby se to bylo stalo, bylo rázem veta po celé posádce Parního domu.
K takovému neštěstí však nedošlo. Dojeli jsme až na jezerní břeh a vlak brzy poté už plul po hladině jezera.
„Bohudík!“ řekl jen plukovník Munro.
Dva nebo tři vztekem oslepení sloni se vrhli do jezera a pokoušeli se pronásledovat na hladině ty, které nemohli zničit na pevné zemi.
Ale nohy Ocelového obra zapracovaly. Vlak se pomalu vzdaloval od břehu a několik dobře mířených ran nás zbavilo „vodních netvorů“ ve chvíli, kdy jejich choboty už dopadaly na zadní verandu.
„Nu, kapitáne,“ zvolal Banks, „co si teď myslíte o mírnosti indických slonů?“ „Co?“ odpověděl kapitán Hod. „Že se šelmám stejně nevyrovnají. Postavte místo sta těch tlustokožců třicet tygrů a ať ztratím svůj důstojnický dekret, když z nás za hodinu zbude naživu aspoň jeden, aby mohl vyprávět o svém dobrodružství!“
