×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA IX ILÁHÁBÁD

KAPITOLA IX

ILÁHÁBÁD

Mezi Váránasí a Iláhábádem je vzdálenost asi sto třicet kilometrů.

Cesta vede téměř neustále po pravém břehu Gangy mezi železniční tratí a řečištěm. Storr si opatřil brikety a naložil jimi plný tendr.

Slon měl tedy zajištěnou potravu na několik dní. - Byl vyleštěn málem bych byl řekl vyhřebelcován - a čistý, jako by právě opustil dílny. Čekal už jen na chvíli odjezdu. Nehrabal sice nohou, ale chvění převodních kol svědčilo o tlaku páry, která už plnila jeho ocelové plíce. o Náš vlak vyjel 24. května brzy ráno rychlostí tří až čtyř mil za hodinu.

Noc uplynula bez příhod a Bengálce jsme už nespatřili.

Řekněme si teď jednou provždy, že náš denní program byl dodržován s vojenskou přesností: hodina vstávání, snídaně, přesnídávky, oběda, večeře i odpočinku. Život v Parním domě plynul stejně pravidelně jako v Kalkatském bungalovu. Krajina se před našimi zraky neustále měnila, přičemž se naše obydlí zdánlivě nepohybovalo. Zvykli jsme si už na nový život jako cestující na palubě transatlantské lodi, jenomže naše cesta nebyla tak jednotvárná, protože jsme nebyli obklopeni nezměrným mořským obzorem.

Toho dne v jedenáct hodin objevila se nám na planině hrobka postavená v mongolském slohu nad hroby dvou mohamedánských světců, otce a syna Kasima Solimana. Po půlhodině jsme minuli důležitou pevnost Chunar, jejíž malebné hradby stojí na nedostupné skále, čnějící sto padesát stop nad hladinou Gangy.

Nemělo smysl zastavovat se tu kvůli prohlídce pevnosti, jedné z nejdůležitějších v údolí Gangy a zařízené tak, aby se v případě útoku dalo šetřit prachem a olovem. A skutečně - i kdyby hnal na pevnost útokem celý pluk a snažil se ztéci její hradby, byl by rozdrcen lavinou balvanů připravených k tomuto účelu.

U paty pevnosti stojí město stejného jména, jehož hezké domy mizí v záplavě zeleně.

Ve Váránasí jsme viděli mnoho významných míst, pokládaných Indy za posvátná. Na celém poloostrově bychom však našli takových staveb na sta. I pevnost Chunar má pověst zázračného místa.

Návštěvníkům tak ukazují mramorovou desku, na které prý jakýsi bůh denně odpočívá. Je ovšem pravda, že to je bůh neviditelný!

Proto jsme se také nesnažili - ho spatřit.

Večer jsme se zastavili před Mirzápurem, abychom tam přenocovali. V tomto městě jsou sice také chrámy, ale kromě nich i továrny a nákladní přístav pro bavlnu, která se pěstuje v okolí. Jednou to bude bohaté obchodní středisko.

Nazítří, 25. května, ve dvě hodiny odpoledne jsme se přebrodili přes řeku Tons, která však v této době neměla ani píď vody. V pět hodin jsme minuli místo, kde odbočuje trať z Bombaje do Kalkaty.

Skoro u ústí řeky Jamuny do Gangy jsme obdivovali nádherný železný viadukt, který noří svých šestnáct pilířů vysokých šedesát stop do vody této krásné řeky. Když jsme dorazili k pontonovému mostu, dlouhému jeden kilometr, bez obtíží jsme ho přejeli a večer jsme se utábořili na konci předměstí Iláhábádu.

Celý den 26. května jsme věnovali návštěvě tohoto důležitého města, kde se křižují hlavní trati Indie. Má obdivuhodnou polohu uprostřed bohatého kraje mezi řekami Jamunou a Gangou.

Příroda učinila jistě vše pro to, aby se Iláhábád stal hlavním městem anglické Indie, sídlem vlády a rezidencí místokrále. Možná že jednoho dne se jím stane, až cyklóny provedou pár nemilých kousků dnešnímu hlavnímu městu Kalkatě. Je jisté, že někteří prozíraví lidé už tuto možnost předpověděli. V tom velkém těle, kterému se říká Indie, je Iláhábád srdcem, jako je Paříž srdcem Francie. Londýn sice neleží v srdci Spojených království, ale není také nadřazen velkým anglickým městům - Liverpoolu, Manchesteru a Birminghamu - tak, jako je Paříž nadřazena všem ostatním francouzským městům.

„Až odtud vyjedeme, zamíříme přímo na sever?“ ptal jsem se Bankse.

„Ano,“ odpověděl inženýr. „Nebo aspoň skoro na sever. Iláhábád je až na západním konci první etapy naší výpravy.“

„Konečně!“ zvolal kapitán Hod. „Velká města jsou pěkná věc, ale velké pláně a rozlehlé džungle jsou ještě lepší. Kdybychom takhle pořád jen sledovali železnici, skončili bychom posléze na kolejích a Ocelový obr by se změnil v docela obyčejnou lokomotivu. Jaká hrůza!“

„Uklidněte se, Hode,“ řekl mu inženýr, „to se nestane. Brzy se pustíme do vaší zaslíbené země.“

„Pojedeme tedy přímo k čínským hranicím, Banksi, a ne přes Lakhnaú.“

„Chtěl bych se tomu městu vyhnout, stejně jako Kánpuru, na nějž má plukovník Munro příliš smutné vzpomínky.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Nikdy nebudeme mít ta města dost daleko!“

„Řekněte mi, Banksi,“ ozval se kapitán Hod, „neslyšel jste při prohlídce Váránasí hovořit o Nánovi Sáhibovi?“

„Ne,“ odpověděl inženýr. „Je možné, že bombajský guvernér byl zase jednou uveden v omyl a že se Nána Sáhib v tamní provincii vůbec neobjevil.“

„To je opravdu možné,“ mínil kapitán. „Jinak by se o bývalém povstalci všude hovořilo.“

„Buď jak buď, kapitáne, koukám, abychom už byli pryč z údolí Gangy, které bylo dějištěm tolika hrůz v době povstání sipáhíů, od Iláhábádu až ke Kánpuru. Hlavně však, aby nikdo před plukovníkem nevyslovoval jméno toho města a jméno Nány Sáhiba! Nechme Munra jeho vlastním myšlenkám!“ Nazítří jsem mínil věnovat několik hodin prohlídce Iláhábádu a inženýr Banks mě chtěl zase doprovázet. K prohlídce všech tří městských čtvrtí bych byl potřeboval tři dny, ale Iláhábád není celkem tak zajímavý jako Váránasí, ač také patří mezi posvátná města.

O indické části města nelze nic říci. Je to jen shluk nízkých domů, oddělených úzkými uličkami a jen tu a tam ozdobených nádhernými tamarindy.

Ani o anglickém městě a o vojenských ubikacích netřeba mluvit.

Jsou tam krásné ulice osázené stromy, bohaté domy, široká náměstí, prostě všechno jako ve městě předurčeném k velkému rozrůstání. Celek leží v rozlehlé planině, ohraničené na severu a na jihu řekami Gangou a Jamunou. Říká se té pláni „planina Almužen“, protože indická knížata tam přicházejí vykonávat dílo milosrdenství. Podle vyprávění pana Rousseleta, který cituje stať z knihy Život. Hionena Thsanga, je prý záslužnější darovat na těchto místech jeden peníz než jinde sto tisíc.

Za prohlídku však stojí iláhábádská pevnost. Tyčí hrdě své hradby z červeného pískovce západně od planiny Almužen a dělostřelectvo odtud může - odpusťte mi ten výraz! - přerazit chapadla dvou řek. Uprostřed pevnosti stojí palác, nyní zbrojnice, kdysi oblíbené sídlo sultána Akbara. V jednom jeho rohuje nádherný monolit, vysoký šestatřicet stop a nesoucí postavu lva. Nedaleko je malý chrám, který Indové nemohou navštěvovat, protože je jim přístup do pevnosti zakázán. A je to jeden z nejposvátnějších chrámů v celé zemi! To jsou hlavní památky pevnosti, která láká pozornost turistů.

Banks mi vysvětlil, že i Iláhábád měl kdysi svou legendu, připomínající biblickou legendu o stavbě Šalamounova chrámu.

Když prý chtěl sultán toto město postavit, ukázalo se, že stavební kámen je příliš vzpurný. Jakmile byla postavena zeď, ihned se zbořila. Pozvali tedy na radu věštce. Ten prohlásil, že je jako obvykle třeba, aby se někdo dobrovolně obětoval, zlou věštbu tím zažehnal. Jakýsi Ind se přihlásil jako zápalná oběť. Byt obětován a pevnost byla dostavěna. Tento Ind se jmenoval Brog a město od té doby nesl!? dvojí jméno: Brog a Iláhábád.

Pak mě Banks odvedl do zahrad, které jsou velmi slavné a svou slávu si skutečně zaslouží. Tam je,pod nejnádhernějšími tamarindy na světě několik mohamedánských hrobek. Jedna z nich je místem posledního odpočinku sultána - zakladatele zahrad. Na jedné z bílých mramorových zdí je otisk dlaně obyčejného smrtelníka, malého Mohamedova vnuka.

Za povstání roku 1857 nebyl ušetřen krve ani Iláhábád, stejně jako ostatní města v údolí Gangy. Bitva svedená mezi královským vojskem a vzbouřenci na cvičišti ve Váránasí podnítila k povstání 6. pluk domorodců bengálské armády. Zprvu bylo zavražděno osm praporčíků, ale pak díky energickému zákroku evropského dělostřelectva sboru vysloužilců v Chunaru sipáhíové složili zbraně.

V kasárnách už to bylo horší. Domorodci povstali, otevřeli vězení, vyloupili loděnice a zapálili domy Evropanů. Zatím však plukovník Neil sjednal ve Váránasí pořádek a přitáhl sem se svým střeleckým plukem a se stem střelců z mádráského pluku. Dobyl na vzbouřencích pontonový most, ráno 18. června obsadil předměstí, rozehnal členy místní vlády, kterou tu ustavil jakýsi mohamedán, a stal se pánem celé provincie.

Během krátké prohlídky Iláhábádu jsme se s Banksem přesvědčovali, nejsme-li sledováni jako ve Váránasí. Tentokrát jsme však nespatřili nic podezřelého.

„Na tom nezáleží,“ řekl inženýr. „Stejně se musíme mít neustále na pozoru. Chtěl bych, abychom nebyli nikde poznáni, protože plukovníka Munra znají domorodci v tomto kraji příliš dobře.“ Vrátili jsme se v šest hodin večer k večeři. Sir Edward Munro opustil tábor na hodinu nebo dvě, ale teď už byl zpátky a čekal na nás. Téměř zároveň s námi se vrátil i kapitán Hod, který byl navštívit několik přátel v kasárnách místní posádky.

Všiml jsem si, a upozornil jsem na to i Bankse, že plukovník Munro je když ne snad smutnější, tak rozhodně zasmušilejší než obvykle. Zdálo se mi, že mu v očích plane oheň, který už musily slzy přece dávno uhasit.

„Máte pravdu,“ řekl Banks. „Něco v tom je. Ale co se vlastně stalo?“

„Že bych se na to zeptal Mac Neile?“ odpověděl jsem.

„Ano, Mac Neil by možná mohl...“ A inženýr vyšel ze salónu a otevřel dveře do seržantovy kabiny.

Seržant tam nebyl.

„Kde je Mac Neil?“ zeptal se Banks Goúmiho, který se právě chystal prostírat.

„Odešel z tábora,“ odpověděl Goúmi.

„Kdy?“

„Asi před hodinou, na rozkaz plukovníka Munra.“

„A víte, kam šel?“

„Ne, pane Banksi. A nevím ani, proč odešel.“

„Nestalo se tady po našem odchodu nic mimořádného?“

„Nic.“ Banks se vrátil, řekl mi, že seržant z neznámých důvodů odešel, a opakoval:

„Nevím, co to je, ale něco v tom určitě bude. Čekejme!“ Zasedli jsme ke stolu. Plukovník Munro se obvykle zúčastnil hovoru při jídle. Rád si dal vypravovat o našich vycházkách. Zajímal se o to, co jsme celý den dělali. Já jsem si dával pozor, abych se ani slovem nezmínilo povstání sipáhíů. To bylo ovšem dost těžké, když jsme se octli ve městě, jako je Váránasí nebo Iláhábád, přímo v dějišti povstaleckých událostí.

Dnes jsem byl při jídle v nebezpečí, že budu muset mluvit o Iláhábádu. Byly to však zbytečné obavy. Plukovník Munro se nezeptal ani Bankse, ani mne, jak jsme strávili dnešní den. Během celé večeře zůstal zamlklý. A jeho zasmušilost jako by se ještě prohlubovala. Často se díval na cestu ke kasárnám, a mně se dokonce zdálo, že několikrát téměř povstal, aby tam lépe viděl. Plukovník zřejmě očekával tak netrpělivě seržanta Mac Neile. Večeře skončila dost smutně. Kapitán Hod se pohledem ptal inženýra Bankse, co se stalo. Ale Banks nevěděl víc než on.

Když jsme se navečeřeli, plukovník Munro, místo aby si šel jako obvykle odpočinout, sestoupil po schůdkách z verandy, udělal několik kroků po silnici a naposled se po ní dlouze podíval. Pak se k nám obrátil se slovy:

„Banksi, Hode a vy, Mauclere, nechtěli byste mě doprovodit k prvním domům vojenského tábora?“ Vstali jsme ihned od stolu a pustili se za plukovníkem, který bez jediného slova kráčel před námi.

Když jsme udělali asi sto kroků, zastavil se plukovník před sloupem vpravo u cesty, kde byla vyvěšena jakási vyhláška.

„Čtěte!“ řekl nám.

Byla to dva měsíce stará vyhláška, vypisující odměnu za hlavu Nány Sáhiba a hovořící o jeho příchodu do bombajské provincie.

Banks a Hod nemohli potlačit gesto zklamání. Až dosud se jim dařilo v Kalkatě i na cestě nedopustit, aby se tato vyhláška dostala plukovníkovi na oči. Mrzutá náhoda však jejich úmysly zhatila.

„Banksi,“ řekl plukovník Munro a sevřel inženýrovi ruku, „tys o té vyhlášce věděl?“ Banks neodpověděl.

„Tys už před dvěma měsíci věděl, že se v bombajské provincii objevil Nána Sáhib, a nic jsi mi neřekl!“

Banks stále mlčel, nevěda, co říci.

„Nuže, ano, pane plukovníku,“ ozval se kapitán Hod. „Ano, věděli jsme to, ale proč jsme vám to měli říkat? Proč jsme ve vás měli budit vzpomínky, které vám působí takovou bolest?“

„Banksi,“ zvolal plukovník Munro se zcela změněným výrazem, „zapomněl jsi, že právě mně náleží víc než komu jinému vykonat na tom člověku spravedlnost! Věz, že jsem souhlasil s odjezdem z Kalkaty jen proto, že naše cesta vede do severní Indie, že jsem nikdy neuvěřil ve smrt Nány Shiba, že jsem nikdy nezapomněl na svou povinnost vykonavatele spravedlnosti! Když jsem s vámi tehdy hovořil, měl jsem jedinou myšlenku, jedinou naději! Počítal jsem, že náhodné události této cesty a boží pomoc mi umožní dosáhnout cíle. Měl jsem pravdu! Nánu Sáhiba nemohu tedy hledat na severu, ale na jihu. Dobrá, půjdu na jih!“ Naše předtucha ,nás nezklamala. Byla to pravda. Plukovníka Munra skutečně stále ještě ovládala postranní myšlenka, vlastně utkvělá myšlenka. Teď se nám otevřeně doznal.

„Munro,“ řekl Banks, „neřekl jsem ti nic jen proto, že jsem příchodu Nány Sáhiba do bombajské provincie nevěřil. Úřady zřejmě zase jednou nalétly. Vyhláška je datována šestým březnem a od té doby nebyla zpráva o nababově objevení ničím potvrzena.“ Plukovník Munro na inženýrovu připomínku hned neodpověděl.

Pak vrhl poslední pohled na cestu a řekl:

„Přátelé, chci vám říci, co se stalo. Mac Neil odešel do Iláhábádu s dopisem pro guvernéra. Za chvíli se dovím, zda se Nána Sáhib opravdu objevil v některé ze západních provincií, zda tam ještě je nebo zdali už odešel.“

„A jestliže ho někdo spatřil, jestliže to je zcela nepochybné, co uděláš, Munro?“ zeptal se inženýr a uchopil plukovníka za ruku.

„Odejdu,“ odpověděl sir Edward Munro. „Pojedu tam, kam je mou povinností ve jménu spravedlnosti jet.“

„Jsi pevně rozhodnut, Munro?“

„Ano, Banksi, naprosto pevně. Vy budete pokračovat v cestě beze mne, přátelé… Dnes večer odjedu vlakem do Bombaje.“

„Dobrá, ale nepojedeš sám!“ odpověděl inženýr a obrátil se k nám. „Nedoprovodíme plukovníka Munra?“

„Ano, pane plukovníku,“ zvolal kapitán Hbd. „Nenecháme vás odjet samotného! Místo šelem budeme lovit ničemy!“

„Plukovníku Munro,“ dodal jsem, „ještě dnes večer opustíme všichni Iláhábád!“

„Ano, Mauclere,“ odpověděl mi Banks, „ještě dnes večer odjedeme z Iláhábádu.“

„To je zbytečné,“ zazněl vážný hlas.

Obrátili jsme se. Byl to seržant Mac Neil, který stál před námi s novinami v ruce.

„Čtěte, pane plukovníku!“ řekl. „Guvernér mi nařídil, abych vám to dal přečíst.“ Sir Edward Munro tedy četl:

Guvernér bombajské provincie oznamuje vší veřejnosti, že vyhlášku ze 6. března, týkající se Dandua Panta, nutno pokládat za bezpředmětnou. Včera byl Nána Sáhib zaskočen v průsmycích pohoří Satpura, kam se uchýlil se svou skupinou a kde byl zabit. O jeho totožnosti nelze pochybovat. Poznali ho lidé z Kánpuru i z Lakhnaú.

Na levé ruce mu chybí prst a je známo, že Nána Sáhib si jeden prst uřízl před fingovaným pohřebním obřadem, kterým chtěl veřejnost přesvědčit o své smrti. Indické království se už nemusí bát rejdů tohoto krutého nababa, který stál zemi tolik krve!

Plukovník Munro dočetl a upustil noviny na zem.

My jsme mlčeli. Smrt Nány Sáhiba, tentokrát zcela nepochybná, zbavila nás všech obav z budoucnosti.

Plukovník Munro si po chvíli ticha přejel rukou přes oči, jako by chtěl zaplašit své kruté vzpomínky. Pak se zeptal:

„Kdy máme opustit Iláhábád?“

„Zítra za svítání,“ odpověděl inženýr.

„A pak?“ zeptal se plukovník Munro.

„Pak?“ opakoval Banks. „Pak budeme pokračovat v cestě do severní části Indie.“

„Ano… na sever...,“ řekl plukovník Munro hlasem, který mi vnikl až do hloubi duše.

Opravdu se mi zdálo, že sir Edward Munro stále ještě pochybuje o výsledku posledního boje Nány Sáhiba s agenty anglické policie.

A měl snad právo na pochyby, když už bylo zřejmě všechno jasné?

To nám ukáže budoucnost.


KAPITOLA IX

 ILÁHÁBÁD

 

 Mezi Váránasí a Iláhábádem je vzdálenost asi sto třicet kilometrů.

 Cesta vede téměř neustále po pravém břehu Gangy mezi železniční tratí a řečištěm. Storr si opatřil brikety a naložil jimi plný tendr.

 Slon měl tedy zajištěnou potravu na několik dní. - Byl vyleštěn málem bych byl řekl vyhřebelcován - a čistý, jako by právě opustil dílny. Čekal už jen na chvíli odjezdu. Nehrabal sice nohou, ale chvění převodních kol svědčilo o tlaku páry, která už plnila jeho ocelové plíce. o Náš vlak vyjel 24. května brzy ráno rychlostí tří až čtyř mil za hodinu.

 Noc uplynula bez příhod a Bengálce jsme už nespatřili.

 Řekněme si teď jednou provždy, že náš denní program byl dodržován s vojenskou přesností: hodina vstávání, snídaně, přesnídávky, oběda, večeře i odpočinku. Život v Parním domě plynul stejně pravidelně jako v Kalkatském bungalovu. Krajina se před našimi zraky neustále měnila, přičemž se naše obydlí zdánlivě nepohybovalo. Zvykli jsme si už na nový život jako cestující na palubě transatlantské lodi, jenomže naše cesta nebyla tak jednotvárná, protože jsme nebyli obklopeni nezměrným mořským obzorem.

 Toho dne v jedenáct hodin objevila se nám na planině hrobka postavená v mongolském slohu nad hroby dvou mohamedánských světců, otce a syna Kasima Solimana. Po půlhodině jsme minuli důležitou pevnost Chunar, jejíž malebné hradby stojí na nedostupné skále, čnějící sto padesát stop nad hladinou Gangy.

 Nemělo smysl zastavovat se tu kvůli prohlídce pevnosti, jedné z nejdůležitějších v údolí Gangy a zařízené tak, aby se v případě útoku dalo šetřit prachem a olovem. A skutečně - i kdyby hnal na pevnost útokem celý pluk a snažil se ztéci její hradby, byl by rozdrcen lavinou balvanů připravených k tomuto účelu.

 U paty pevnosti stojí město stejného jména, jehož hezké domy mizí v záplavě zeleně.

 Ve Váránasí jsme viděli mnoho významných míst, pokládaných Indy za posvátná. Na celém poloostrově bychom však našli takových staveb na sta. I pevnost Chunar má pověst zázračného místa.

 Návštěvníkům tak ukazují mramorovou desku, na které prý jakýsi bůh denně odpočívá. Je ovšem pravda, že to je bůh neviditelný!

 Proto jsme se také nesnažili - ho spatřit.

 Večer jsme se zastavili před Mirzápurem, abychom tam přenocovali. V tomto městě jsou sice také chrámy, ale kromě nich i továrny a nákladní přístav pro bavlnu, která se pěstuje v okolí. Jednou to bude bohaté obchodní středisko.

 Nazítří, 25. května, ve dvě hodiny odpoledne jsme se přebrodili přes řeku Tons, která však v této době neměla ani píď vody. V pět hodin jsme minuli místo, kde odbočuje trať z Bombaje do Kalkaty.

 Skoro u ústí řeky Jamuny do Gangy jsme obdivovali nádherný železný viadukt, který noří svých šestnáct pilířů vysokých šedesát stop do vody této krásné řeky. Když jsme dorazili k pontonovému mostu, dlouhému jeden kilometr, bez obtíží jsme ho přejeli a večer jsme se utábořili na konci předměstí Iláhábádu.

 Celý den 26. května jsme věnovali návštěvě tohoto důležitého města, kde se křižují hlavní trati Indie. Má obdivuhodnou polohu uprostřed bohatého kraje mezi řekami Jamunou a Gangou.

 Příroda učinila jistě vše pro to, aby se Iláhábád stal hlavním městem anglické Indie, sídlem vlády a rezidencí místokrále. Možná že jednoho dne se jím stane, až cyklóny provedou pár nemilých kousků dnešnímu hlavnímu městu Kalkatě. Je jisté, že někteří prozíraví lidé už tuto možnost předpověděli. V tom velkém těle, kterému se říká Indie, je Iláhábád srdcem, jako je Paříž srdcem Francie. Londýn sice neleží v srdci Spojených království, ale není také nadřazen velkým anglickým městům - Liverpoolu, Manchesteru a Birminghamu - tak, jako je Paříž nadřazena všem ostatním francouzským městům.

 „Až odtud vyjedeme, zamíříme přímo na sever?“ ptal jsem se Bankse.

 „Ano,“ odpověděl inženýr. „Nebo aspoň skoro na sever. Iláhábád je až na západním konci první etapy naší výpravy.“

 „Konečně!“ zvolal kapitán Hod. „Velká města jsou pěkná věc, ale velké pláně a rozlehlé džungle jsou ještě lepší. Kdybychom takhle pořád jen sledovali železnici, skončili bychom posléze na kolejích a Ocelový obr by se změnil v docela obyčejnou lokomotivu. Jaká hrůza!“

 „Uklidněte se, Hode,“ řekl mu inženýr, „to se nestane. Brzy se pustíme do vaší zaslíbené země.“

 „Pojedeme tedy přímo k čínským hranicím, Banksi, a ne přes Lakhnaú.“

 „Chtěl bych se tomu městu vyhnout, stejně jako Kánpuru, na nějž má plukovník Munro příliš smutné vzpomínky.“

 „Máte pravdu,“ řekl jsem. „Nikdy nebudeme mít ta města dost daleko!“

 „Řekněte mi, Banksi,“ ozval se kapitán Hod, „neslyšel jste při prohlídce Váránasí hovořit o Nánovi Sáhibovi?“

 „Ne,“ odpověděl inženýr. „Je možné, že bombajský guvernér byl zase jednou uveden v omyl a že se Nána Sáhib v tamní provincii vůbec neobjevil.“

 „To je opravdu možné,“ mínil kapitán. „Jinak by se o bývalém povstalci všude hovořilo.“

 „Buď jak buď, kapitáne, koukám, abychom už byli pryč z údolí Gangy, které bylo dějištěm tolika hrůz v době povstání sipáhíů, od Iláhábádu až ke Kánpuru. Hlavně však, aby nikdo před plukovníkem nevyslovoval jméno toho města a jméno Nány Sáhiba! Nechme Munra jeho vlastním myšlenkám!“ Nazítří jsem mínil věnovat několik hodin prohlídce Iláhábádu a inženýr Banks mě chtěl zase doprovázet. K prohlídce všech tří městských čtvrtí bych byl potřeboval tři dny, ale Iláhábád není celkem tak zajímavý jako Váránasí, ač také patří mezi posvátná města.

 O indické části města nelze nic říci. Je to jen shluk nízkých domů, oddělených úzkými uličkami a jen tu a tam ozdobených nádhernými tamarindy.

 Ani o anglickém městě a o vojenských ubikacích netřeba mluvit.

 Jsou tam krásné ulice osázené stromy, bohaté domy, široká náměstí, prostě všechno jako ve městě předurčeném k velkému rozrůstání. Celek leží v rozlehlé planině, ohraničené na severu a na jihu řekami Gangou a Jamunou. Říká se té pláni „planina Almužen“, protože indická knížata tam přicházejí vykonávat dílo milosrdenství. Podle vyprávění pana Rousseleta, který cituje stať z knihy Život. Hionena Thsanga, je prý záslužnější darovat na těchto místech jeden peníz než jinde sto tisíc.

 Za prohlídku však stojí iláhábádská pevnost. Tyčí hrdě své hradby z červeného pískovce západně od planiny Almužen a dělostřelectvo odtud může - odpusťte mi ten výraz! - přerazit chapadla dvou řek. Uprostřed pevnosti stojí palác, nyní zbrojnice, kdysi oblíbené sídlo sultána Akbara. V jednom jeho rohuje nádherný monolit, vysoký šestatřicet stop a nesoucí postavu lva. Nedaleko je malý chrám, který Indové nemohou navštěvovat, protože je jim přístup do pevnosti zakázán. A je to jeden z nejposvátnějších chrámů v celé zemi! To jsou hlavní památky pevnosti, která láká pozornost turistů.

 Banks mi vysvětlil, že i Iláhábád měl kdysi svou legendu, připomínající biblickou legendu o stavbě Šalamounova chrámu.

 Když prý chtěl sultán toto město postavit, ukázalo se, že stavební kámen je příliš vzpurný. Jakmile byla postavena zeď, ihned se zbořila. Pozvali tedy na radu věštce. Ten prohlásil, že je jako obvykle třeba, aby se někdo dobrovolně obětoval, zlou věštbu tím zažehnal. Jakýsi Ind se přihlásil jako zápalná oběť. Byt obětován a pevnost byla dostavěna. Tento Ind se jmenoval Brog a město od té doby nesl!? dvojí jméno: Brog a Iláhábád.

 Pak mě Banks odvedl do zahrad, které jsou velmi slavné a svou slávu si skutečně zaslouží. Tam je,pod nejnádhernějšími tamarindy na světě několik mohamedánských hrobek. Jedna z nich je místem posledního odpočinku sultána - zakladatele zahrad. Na jedné z bílých mramorových zdí je otisk dlaně obyčejného smrtelníka, malého Mohamedova vnuka.

 Za povstání roku 1857 nebyl ušetřen krve ani Iláhábád, stejně jako ostatní města v údolí Gangy. Bitva svedená mezi královským vojskem a vzbouřenci na cvičišti ve Váránasí podnítila k povstání 6. pluk domorodců bengálské armády. Zprvu bylo zavražděno osm praporčíků, ale pak díky energickému zákroku evropského dělostřelectva sboru vysloužilců v Chunaru sipáhíové složili zbraně.

 V kasárnách už to bylo horší. Domorodci povstali, otevřeli vězení, vyloupili loděnice a zapálili domy Evropanů. Zatím však plukovník Neil sjednal ve Váránasí pořádek a přitáhl sem se svým střeleckým plukem a se stem střelců z mádráského pluku. Dobyl na vzbouřencích pontonový most, ráno 18. června obsadil předměstí, rozehnal členy místní vlády, kterou tu ustavil jakýsi mohamedán, a stal se pánem celé provincie.

 Během krátké prohlídky Iláhábádu jsme se s Banksem přesvědčovali, nejsme-li sledováni jako ve Váránasí. Tentokrát jsme však nespatřili nic podezřelého.

 „Na tom nezáleží,“ řekl inženýr. „Stejně se musíme mít neustále na pozoru. Chtěl bych, abychom nebyli nikde poznáni, protože plukovníka Munra znají domorodci v tomto kraji příliš dobře.“ Vrátili jsme se v šest hodin večer k večeři. Sir Edward Munro opustil tábor na hodinu nebo dvě, ale teď už byl zpátky a čekal na nás. Téměř zároveň s námi se vrátil i kapitán Hod, který byl navštívit několik přátel v kasárnách místní posádky.

 Všiml jsem si, a upozornil jsem na to i Bankse, že plukovník Munro je když ne snad smutnější, tak rozhodně zasmušilejší než obvykle. Zdálo se mi, že mu v očích plane oheň, který už musily slzy přece dávno uhasit.

 „Máte pravdu,“ řekl Banks. „Něco v tom je. Ale co se vlastně stalo?“

 „Že bych se na to zeptal Mac Neile?“ odpověděl jsem.

 „Ano, Mac Neil by možná mohl...“ A inženýr vyšel ze salónu a otevřel dveře do seržantovy kabiny.

 Seržant tam nebyl.

 „Kde je Mac Neil?“ zeptal se Banks Goúmiho, který se právě chystal prostírat.

 „Odešel z tábora,“ odpověděl Goúmi.

 „Kdy?“

 „Asi před hodinou, na rozkaz plukovníka Munra.“

 „A víte, kam šel?“

 „Ne, pane Banksi. A nevím ani, proč odešel.“

 „Nestalo se tady po našem odchodu nic mimořádného?“

 „Nic.“ Banks se vrátil, řekl mi, že seržant z neznámých důvodů odešel, a opakoval:

 „Nevím, co to je, ale něco v tom určitě bude. Čekejme!“ Zasedli jsme ke stolu. Plukovník Munro se obvykle zúčastnil hovoru při jídle. Rád si dal vypravovat o našich vycházkách. Zajímal se o to, co jsme celý den dělali. Já jsem si dával pozor, abych se ani slovem nezmínilo povstání sipáhíů. To bylo ovšem dost těžké, když jsme se octli ve městě, jako je Váránasí nebo Iláhábád, přímo v dějišti povstaleckých událostí.

 Dnes jsem byl při jídle v nebezpečí, že budu muset mluvit o Iláhábádu. Byly to však zbytečné obavy. Plukovník Munro se nezeptal ani Bankse, ani mne, jak jsme strávili dnešní den. Během celé večeře zůstal zamlklý. A jeho zasmušilost jako by se ještě prohlubovala. Často se díval na cestu ke kasárnám, a mně se dokonce zdálo, že několikrát téměř povstal, aby tam lépe viděl. Plukovník zřejmě očekával tak netrpělivě seržanta Mac Neile. Večeře skončila dost smutně. Kapitán Hod se pohledem ptal inženýra Bankse, co se stalo. Ale Banks nevěděl víc než on.

 Když jsme se navečeřeli, plukovník Munro, místo aby si šel jako obvykle odpočinout, sestoupil po schůdkách z verandy, udělal několik kroků po silnici a naposled se po ní dlouze podíval. Pak se k nám obrátil se slovy:

 „Banksi, Hode a vy, Mauclere, nechtěli byste mě doprovodit k prvním domům vojenského tábora?“ Vstali jsme ihned od stolu a pustili se za plukovníkem, který bez jediného slova kráčel před námi.

 Když jsme udělali asi sto kroků, zastavil se plukovník před sloupem vpravo u cesty, kde byla vyvěšena jakási vyhláška.

 „Čtěte!“ řekl nám.

 Byla to dva měsíce stará vyhláška, vypisující odměnu za hlavu Nány Sáhiba a hovořící o jeho příchodu do bombajské provincie.

 Banks a Hod nemohli potlačit gesto zklamání. Až dosud se jim dařilo v Kalkatě i na cestě nedopustit, aby se tato vyhláška dostala plukovníkovi na oči. Mrzutá náhoda však jejich úmysly zhatila.

 „Banksi,“ řekl plukovník Munro a sevřel inženýrovi ruku, „tys o té vyhlášce věděl?“ Banks neodpověděl.

 „Tys už před dvěma měsíci věděl, že se v bombajské provincii objevil Nána Sáhib, a nic jsi mi neřekl!“

 Banks stále mlčel, nevěda, co říci.

 „Nuže, ano, pane plukovníku,“ ozval se kapitán Hod. „Ano, věděli jsme to, ale proč jsme vám to měli říkat? Proč jsme ve vás měli budit vzpomínky, které vám působí takovou bolest?“

 „Banksi,“ zvolal plukovník Munro se zcela změněným výrazem, „zapomněl jsi, že právě mně náleží víc než komu jinému vykonat na tom člověku spravedlnost! Věz, že jsem souhlasil s odjezdem z Kalkaty jen proto, že naše cesta vede do severní Indie, že jsem nikdy neuvěřil ve smrt Nány Shiba, že jsem nikdy nezapomněl na svou povinnost vykonavatele spravedlnosti! Když jsem s vámi tehdy hovořil, měl jsem jedinou myšlenku, jedinou naději! Počítal jsem, že náhodné události této cesty a boží pomoc mi umožní dosáhnout cíle. Měl jsem pravdu! Nánu Sáhiba nemohu tedy hledat na severu, ale na jihu. Dobrá, půjdu na jih!“ Naše předtucha ,nás nezklamala. Byla to pravda. Plukovníka Munra skutečně stále ještě ovládala postranní myšlenka, vlastně utkvělá myšlenka. Teď se nám otevřeně doznal.

 „Munro,“ řekl Banks, „neřekl jsem ti nic jen proto, že jsem příchodu Nány Sáhiba do bombajské provincie nevěřil. Úřady zřejmě zase jednou nalétly. Vyhláška je datována šestým březnem a od té doby nebyla zpráva o nababově objevení ničím potvrzena.“ Plukovník Munro na inženýrovu připomínku hned neodpověděl.

 Pak vrhl poslední pohled na cestu a řekl:

 „Přátelé, chci vám říci, co se stalo. Mac Neil odešel do Iláhábádu s dopisem pro guvernéra. Za chvíli se dovím, zda se Nána Sáhib opravdu objevil v některé ze západních provincií, zda tam ještě je nebo zdali už odešel.“

 „A jestliže ho někdo spatřil, jestliže to je zcela nepochybné, co uděláš, Munro?“ zeptal se inženýr a uchopil plukovníka za ruku.

 „Odejdu,“ odpověděl sir Edward Munro. „Pojedu tam, kam je mou povinností ve jménu spravedlnosti jet.“

 „Jsi pevně rozhodnut, Munro?“

 „Ano, Banksi, naprosto pevně. Vy budete pokračovat v cestě beze mne, přátelé… Dnes večer odjedu vlakem do Bombaje.“

 „Dobrá, ale nepojedeš sám!“ odpověděl inženýr a obrátil se k nám. „Nedoprovodíme plukovníka Munra?“

 „Ano, pane plukovníku,“ zvolal kapitán Hbd. „Nenecháme vás odjet samotného! Místo šelem budeme lovit ničemy!“

 „Plukovníku Munro,“ dodal jsem, „ještě dnes večer opustíme všichni Iláhábád!“

 „Ano, Mauclere,“ odpověděl mi Banks, „ještě dnes večer odjedeme z Iláhábádu.“

 „To je zbytečné,“ zazněl vážný hlas.

 Obrátili jsme se. Byl to seržant Mac Neil, který stál před námi s novinami v ruce.

 „Čtěte, pane plukovníku!“ řekl. „Guvernér mi nařídil, abych vám to dal přečíst.“ Sir Edward Munro tedy četl:

 

  Guvernér bombajské provincie oznamuje vší veřejnosti, že vyhlášku ze 6. března, týkající se Dandua Panta, nutno pokládat za bezpředmětnou. Včera byl Nána Sáhib zaskočen v průsmycích pohoří Satpura, kam se uchýlil se svou skupinou a kde byl zabit. O jeho totožnosti nelze pochybovat. Poznali ho lidé z Kánpuru i z Lakhnaú.

 Na levé ruce mu chybí prst a je známo, že Nána Sáhib si jeden prst uřízl před fingovaným pohřebním obřadem, kterým chtěl veřejnost přesvědčit o své smrti. Indické království se už nemusí bát rejdů tohoto krutého nababa, který stál zemi tolik krve!

 

 Plukovník Munro dočetl a upustil noviny na zem.

 My jsme mlčeli. Smrt Nány Sáhiba, tentokrát zcela nepochybná, zbavila nás všech obav z budoucnosti.

 Plukovník Munro si po chvíli ticha přejel rukou přes oči, jako by chtěl zaplašit své kruté vzpomínky. Pak se zeptal:

 „Kdy máme opustit Iláhábád?“

 „Zítra za svítání,“ odpověděl inženýr.

 „A pak?“ zeptal se plukovník Munro.

 „Pak?“ opakoval Banks. „Pak budeme pokračovat v cestě do severní části Indie.“

 „Ano… na sever...,“ řekl plukovník Munro hlasem, který mi vnikl až do hloubi duše.

 Opravdu se mi zdálo, že sir Edward Munro stále ještě pochybuje o výsledku posledního boje Nány Sáhiba s agenty anglické policie.

 A měl snad právo na pochyby, když už bylo zřejmě všechno jasné?

 To nám ukáže budoucnost.