image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA IV V HLOUBI ÉLLÓRSKÝCH CHODEB

KAPITOLA IV

V HLOUBI ÉLLÓRSKÝCH CHODEB

Byla to pravda. Mahárátský vladař Dandu Pant, adoptivní syn Badži Raa, vladaře v Punahu, zkrátka Nána Sáhib - v té době snad jediný, kdo přežil vůdce vzpoury sipáhíů - mohl opustit své nedostupné skrýše v Nepálu. Statečný, odvážný, zvyklý čelit nenadálému nebezpečí, obratný v matení pronásledovatelů i v zahlazování všech stop a neobyčejně lstivý, odvážil se do dekánských provincií, hnán stále živou nenávistí, kterou strašné potlačení povstání roku 1857 musilo jen znásobit.

Ano, byla to smrtelná nenávist, kterou Nána Sáhib cítil k dobyvatelům Indie. Byl dědicem Badži Raa, a když tento vládce roku 1851 zemřel, Společnost odmítla vyplácet Oanduovi Pantovi důchod dvou miliónů franků, na který měl nárok. To byla jedna z příčin nenávisti, jež pak vedla k největším výstřelkům.

Co vlastně Nána Sáhib chtěl? Vzbouření sipáhíů bylo už před osmi lety potlačeno. Anglická vláda poznenáhlu vytlačila Indickou společnost a držela poloostrov v moci autoritou mnohem silnější, než byla autorita sdružení obchodníků. Po vzpouře už nezůstaly nikde stopy, ani v řadách armády domorodců, která byla reorganizována na novém podkladě. Nána Sáhib možná doufal, že se mu podaří podnítit nacionální hnutí v nižších kastách. Jeho plány však byly prozrazeny. Rozhodně už věděl, že o jeho příchodu do aurangábádského okresu se už ví, že generální guvernér to ohlásil místokráli v Kalkatě, že na jeho hlavu byla vypsána odměna. A tak musel chvatně uprchnout a uchýlit se na dobře ukryté místo, aby unikl pátrání angloindických policejních agentů.

Nána Sáhib v noci ze 6. na 7. března neztratil ani hodinu. Znal dokonale celý kraj. Rozhodl se jít do Éllóry, pětadvacet mil od Aurangábádu, aby se tam spojil se svými druhy.

Byla temná noc. Nepravý fakír se přesvědčil, že ho nikdo nepronásleduje, a zamířil ke chrámu s hrobkou mohamedánského světce Ša-Sufiho, jehož ostatky měly podle pověsti zázračnou léčivou moc. V chrámu všechno spalo, kněží i poutníci, a Nána Sáhib mohl nepozorovaně proklouznout.

Tma však přece jen nebyla tak hluboká, aby v ní zrakům unikla silueta nedobytné žulové pevnosti Oaulutabádu, která se tyčí uprostřed planiny do výše dvou set čtyřiceti stop. Nabab ji zahlédl, a vzpomněl si, že dekánský císař, jeden z jeho předků, chtěl kdysi vybudovat své hlavní město u paty této pevnosti. Bylo by to bývalo město skutečně nedobytné, velmi vhodné jako středisko povstání v této části Indie. Ale Nána Sáhib dnes odvrátil hlavu. Pro pevnost, která teď patřila nepříteli, měl jen pohled plný nenávisti.

Když přešel planinu, objevil se před ním zvlněný kraj, předzvěst hornatého terénu. Nána Sáhib byl stále mužem v plné síle.

Aniž zvolnil krok, pustil se po příkrých svazích. Měl v úmyslu ujít za noc pětadvacet mil, což byla vzdálenost, dělící Éllóru od Aurangábádu. V Éllóře si chtěl v bezpečí odpočinout. Nezastavil se proto cestou ani v Karavanseráji (je stanice při karavanních cestách, kde mohou karavany odpočívat, občerstvit se a přenocovat), který je otevřen každému cestujícímu, ani v polorozbořeném bungalovu, kde si mohl hodinu dvě pospat.

Při východu slunce obešel uprchlík vesnici Rázah s prostým hrobem velkého mongolského vládce Aurangzéba. Nakonec došel ke slavné skupině skalních staveb, pojmenovaných podle městečka Éllóry.

Pahorek, v němž bylo vyhloubeno třicet chodeb, má tvar měsíčního srpku. Mezi památky této skupiny patří čtyři chrámy, čtyřiadvacet buddhistických klášterů a několik nedůležitých jeskyní. Byly to vlastně čedičové lomy, tvořené lidskou rukou. Ale indičtí architekti v prvních stoletích našeho letopočtu tu nelámali kámen proto, aby z něho postavili vrcholná díla, rozptýlená po celém poloostrově. Kámen tu lámali, jen aby mohli v této tvrdé skále vyhloubit různé dutiny.

Nejzajímavější ze čtyř chrámů je chrám Kailas. Představte si skalní blok vysoký sto dvacet stop, který má v obvodu šest set stop. Tento blok byl s neuvěřitelnou odvahou vytvořen tak, že kolem něho byla odtesána skála na prostranství tři sta šedesát stop dlouhém a sto devadesát stop širokém. Architekti ho pak opracovali tak, jako řezbáři opracovávají kus slonoviny. Na vnější straně vytesali sloupy, drobné jehlance, kupole a vystupující reliéfy, na nichž sloni v nadpřirozené velikosti nesli zdánlivě celou budovu. Uvnitř bloku vyhloubili velký sál obklopený kaplemi, jehož klenba spočívala na sloupech oddělených od skalního masívu. Nakonec udělali z tohoto monolitu chrám, který nebyl „postaven“ v pravém slova smyslu, jediný chrám na světě, schopný soupeřit s nejnádhernějšími stavbami Indie i s podzemními kryptami starého Egypta.

Tento chrám, nyní téměř opuštěný, už podléhal zubům času.

V některých částech byl velmi sešlý. Jeho reliéfy se rozpadaly stejně jako stěny, do nichž byly vytesány. A to nebyl chrám ani tisíc let starý. Ovšem to, co je pro práci přírody mládím, je pro dílo lidských rukou vetchým věkem.

Několik hlubokých dutin bylo vyhloubeno ve vedlejším skalním podkladu a vchod do nich napolo zakrývala skupina kamenných slonů. Do tohoto vchodu vklouzl Nána Sáhib, aniž o jeho příchodu do Éllóry někdo věděl.

Dutina pokračovala uvnitř temnou chodbou, která vedla skalním masívem a nořila se pod chrámovou loď. Tam se rozšiřovala v jakousi kryptu, vlastně vodní nádrž, sloužící k zachycování dešťové vody; nyní byla nádrž suchá.

Jakmile Nána Sáhib vnikl do chodby, zapískal. Hned nato zaslechl stejné písknutí. Nebyla to však hra ozvěny. V temnotě zazářilo světlo. Zároveň se před ním objevil Ind se svítilnou v ruce.

„Pryč s tím světlem!“ řekl mu Nána Sáhib.

„To jsi ty, Dandu Pante?“ odpověděl Ind a svítilnu okamžitě zhasl.

„Já, bratře.“

„Nu a...“

„Především mám hlad,“ řekl Nána Sáhib. „Pak si pohovoříme.

Ale ani k jídlu, ani k hovoru nepotřebuji světlo. Vezmi mě za ruku a veď mne!“ Ind se chopil bratrovy ruky a odvedl ho do úzké krypty, kde ho uložil na kupu suché trávy, odkud právě vstal. Fakírovo písknutí ho probudilo ze spánku.

Byl to zřejmě muž zvyklý pohybovat se v této temné skrýši, a tak brzy našel trochu jídla: chléb, pečivo s kuřecím masem, v Indii běžně připravované, a láhev s trochou silné kořalky známé pod jménem arak a vyráběné destilací kokosové šťávy.

Nána Sáhib se beze slova najedl a napil. Usínal už hladem a únavou. Celý jeho život se odrážel v jeho očích, které v temnu svítily jako zornice tygra. Ind bez hnutí čekal, až se nabab rozhodne promluvit.

Dandu Pant a jeho o rok starší bratr Balao Rao si byli k nerozeznání podobni. A oba cítili stejnou nenávist k Angličanům a své vychytralé plány prováděli se stejnou krutostí. Byla to prostě jedna duše ve dvou tělech. Po porážce poskytl útočiště oběma bratrům tábor při nepálských hranicích. I nyní byli spojeni stejnou myšlenkou, odhodláni pokračovat v boji a připraveni okamžitě jednat.

Když se Nána Sáhib hltavě posilnil, zůstal ještě chvíli ležet s hlavou opřenou o dlaně. Balao Rao myslel, že si bratr chce několik hodin pospat, a zachovával proto mlčení.

Ale Dandu Pant zdvihl hlavu, uchopil bratrovu ruku do svých a temným hlasem řekl:

„Byl jsem v bombajské provincii vyzrazen! Na mou hlavu byla vypsána odměna. Kdo vydá vládě Nána Sáhiba, dostane dva tisíce liber!“

„Dandu Pante,“ zvolal Balao Rao, „tvá hlava má přece větší cenu! Tohle je tak cena mé hlavy, ale za tři měsíce by byla vláda šťastna, kdyby naše hlavy získala za dvacet tisíc!“

„Ano,“ odpověděl Nána Sáhib. „Za tři :měsíce 23. června bude výročí bitvy u Plasí. Sté výročí této bitvy, roku 1857, mělo ukončit anglickou nadvládu v naší zemi. Naši prorokové to prorokovali. Naši lidoví zpěváci o tom zpívali. Za tři měsíce tomu bude, bratře, už sto devět let a po Indii stále šlape noha dobyvatele!“

„Dandu Pante,“ odpověděl Balao Rao, „co se nepodařilo roku 1857, muže a musí se podařit o deset let později. Roku 1827, 1837 a 1847 došlo v Indii ke vzpourám. Indové jsou každých deset let zachváceni horečkou revoluce. Nuže, tento rok se z ní vyléčí koupelí v evropské krvi!“

„Ať nám Bráhma pomůže!“ zašeptal Dandu Pant. „Pak se za muka odměníme mukami. Běda velitelum královské armády, kteří nepadli pod ranami našich sipáhíů! Laurence je mrtev, Barnard je mrtev, Hope je mrtev, Napier je mrtev, Hobson je mrtev, Havelock je mrtev! Ale někteří to přežili! Campbell a Rose dosud žijí a s nimi ten, koho nenávidím nejvíc, plukovník Munro, potomek toho kata, který dal jako první přivazovat Indy k ústím dělových hlavní. Je to muž, který vlastní rukou zabil mou věrnou spojenkyni, rání z Džhánsí! Padne-li mi do rukou, uvidí, zdali jsem zapomněl na hrůzy plukovníka Neile, na masakr Sekandera Bagha, na uškrcení zajatců v paláci rání v Barélí, v Džhávsi a v Moraru, na ostrově Hydaspe a v Dillí! Uvidí, zapomněl-li jsem, že mi přísahal smrt tak, jako já jsem přísahal smrt jemu!“

„Neodešel však už z armády?“ zeptal se Balao Rao.

„Ach, při prvním povstání by zase nastoupil službu,“ od,pověděl Nána Sáhib. „A jestliže povstání neuspěje, půjdu ho zabít dýkou přímo do jeho bungalovu v Kalkatě.“

„Dobře, ale co teď?“

„Teď musíme pokračovat v započatém díle; Tentokrát to bude povstalecké hnutí celonárodní. Ať povstanou v městech i na vesnicích všichni Indové; sipáhíové pak budou mít brzy společný důvod ke vzpouře. Prošel jsem střední a severní částí Dekánu. Všude jsem se setkával s lidmi připravenými k revoluci. Bráhmani poštvou všechen lid. Náboženství strhne k vzpouře i Šivovy a Višnuovy vyznavače! V určené době se na smluvené znamení pozdvihnou milióny Indů a královská armáda bude zničena!“

„A co Dandu Pant?“ zeptal se Balao Rao a chopil se bratrovy ruky.

„Dandu Pant?“ odpověděl Nána Sáhib. „Tentokrát to nebude vladař korunovaný v pevnosti Bilhuru! Tentokrát to bude vladař celé posvátné země Indů!“ Po těchto slovech zůstal Nána Sáhib mlčky sedět se založenýma rukama a se zachmuřelým pohledem, jakoby upřeným nejen do minulosti a přítomnosti, ale i do budoucna.“ Balao Rao se ho neodvažoval rušit. Rád nechával tu divokou povahu vzplanout a v případě potřeby tu byl proto, aby doutnající oheň rozdmychával. Nána Sáhib nemohl mít společníka oddanějšího a horlivějšího. Bylo už řečeno, že Balao Rao byl jeho druhé já.

Nána Sáhib po několika minutách odmlčení zdvihl hlavu a vrátil se do přítomností.

„Kde jsou naši lidé?“ zeptal se.

„V jeskyních u Adžanty, kde nás mají podle úmluvy očekávat,“ odpověděl Balao Rao.

„A naši koně?“ „Nechal jsem je na dostřel pušky při cestě z Éllóry do Burgami.“

„Hlídá je Kálagani?“

„On sám bratře. Jsou v bezpečí, odpočinutí, posílení, a čekají s odjezdem jen na nás.“

„Dobrá, odjedeme,“ odpověděl Nána Sáhib. „Před svítáním musím být v Adžantě.“

„A kam pojedeme odtamtud?“ zeptal se Balao Rao. „Není ten kvapný útěk v rozporu s tvými plány?“

„Není,“ odpověděl Nána Sáhib. „dojedeme do pohoří Satpura, kde znám všechny průsmyky a kde budu v bezpečí před anglickou policií. Octneme se tam ostatně na území Bílhů a Gaundů, kteří zůstalí naší věcí věrní. Tam budu mocí vyčkat na příhodnou dobu v oblasti pohoří Vindhja, kde plameny revoluce jsou stále připraveny k vyšlehnutí.“

„Na cestu tedy!“ zvolal Balao Rao. „Slíbili dva tisíce liber tomu, kdo se tě zmocní! Nestačí však jen vypsat cenu za hlavu! Nutno tu hlavu také dostat.“

„Ale oni ji nedostanou,“ odpověděl Nána Sáhib. „Teď však neztrácejme čas, bratře, a pojďme!“ Balao Rao zamířil jistým krokem úzkou chodbou k temnému úkrytu, vyhloubenému pod podlahou chrámu. Když došel ke vchodu se skupinou slonů, vysunul opatrně hlavu, rozhlédl se v temnu vlevo i vpravo, zjistil, že okolí je pusté, a odvážil se vyjít ven.

Z přemíry opatrnosti se pustil na dvacet kroků po cestě vose chrámu. Když nic podezřelého nezpozoroval, zapískal a naznačil tak Nánovi Sáhibovi, že je cesta volná.

Za několik minut opustili oba bratři umělé údolí dlouhé půl míle a na několika místech značně hluboké. Vyhnuli se mohamedánské hrobce, sloužící jako nocležiště poutníkům a zvědavcům všech národností, přilákanými divy v Éllóře. Když obešli vesnici Rázah, octli se na silnicí spojující Adžantu s Burgamí.

Z Éllóry do Adžanty to bylo padesát mil, ale Nána Sáhib už nebyl sám uprchlíkem, který utíkal z Aurangábádu pěšky, bez dopravního prostředku. Jak to řekl Balao Rao, u cesty čekali tři koně, hlídaní Indem Kálaganim, věrným sluhou Dandua Panta. Koně byli ukryti v hustém křoví asi míli od vesnice. Jeden byl určen Danduovi Pantovi, druhý Balaovi Raovi a třetí Kálaganimu. A brzy nato všichni tři už klusali směrem k Adžantě. Nad fakírem na koni by se byl ostatně nikdo nepozastavoval. Značný počet těchto drzých žebráků vyžaduje almužnu ze hřbetu svých koní.

Ale v této noční době, poutníkům méně příznivé, byla silnice zcela pustá. Nána Sáhib a jeho dva společníci jeli rychle a bez obav, že by je někdo obtěžoval nebo zdržoval. Zastavovali se jen tehdy, když si koně potřebovali odpočinout. Za těchto krátkých zastávek pojedli něco ze zásob, které měl Kálagani zavěšeny na hlavici svého sedla. Vyhýbali se rušnějším místům, bungalovům a vesnicím.

Terén byl všude stejně plochý. Všemi směry se táhl suchopárný kraj, přerušovaný hustými výběžky džungle. S blízkostí Adažanty však nabýval terén na nerovnosti.

Nádherné skalní stavby, nesoucí název vesnice Adžanty a ve svém celku snad ještě krásnější než stavby éllórské, zabíraly dolní část malého údolí nedaleko osady.

Nána Sáhib se tak mohl vyhnout Adžantě, kde už byla jistě vylepena guvernérova výzva. Tady se však vyzrazení nemusel bát.

Za patnáct minut po opuštění Éllóry vjeli tři jezdci do úzké soutěsky, která je zavedla do proslulého údolí sedmadvaceti chrámů, vytesaných ve skalním masívu a umístěných nad závratnou propastí.

Byla nádherná noc s jiskřivými hvězdami na bezměsíčním nebi.

Obrovské indické smokvoně tyčily své černé siluety proti hvězdné obloze. Všude vládl klid, jediný list se nezachvěl, žádný zvuk se neozval kromě temného šumotu bystřiny, valící se o několik stop níže na dně údolí. Ale šum vody zesílil a brzy se změnil v hukot, když koně dojeli k vodopádu, který se řítil z výše padesáti sáhů a tříštil se o výstupky čedičových a křemenitých skal. Údolím vířila vodní tříšť, a kdyby byl v té krásné jarní noci vystoupil na obzor měsíc, byla by určitě vytvářela sedmi barevnou duhu.

Nána Sáhib, Balao Rao a Kálagani byli na místě. Za prudkým ohybem soutěsky se otevřelo údolí okrášlené mistrovskými díly buddhistické architektury. Ve stěnách těchto chrámů, bohatě zdobených sloupky, růžicemi, arabeskami i verandami a oživených obrovskými postavami zvířat fantastických tvarů, byly vytesány temné komůrky, kde kdysi žili kněžští ochránci těchto posvátných míst. Tady mohlo umělcovo oko obdivovat některé fresky jakoby včera namalované a zobrazující královské obřady, náboženské průvody, bitevní scény i různé zbraně z dob, kdy nádherná indická země procházela prvními staletími našeho letopočtu.

Nána Sáhib znal všechna tajemství těchto krypt. Mnohokrát tady našel se svými druhy útočiště při pronásledování královskými vojsky. Znal dokonale podzemní spojovací chodby, nejužší tunely v křemitém masívu, křivolaké průlezy křížící se všemi směry a tisícerá rozvětvení tohoto bludiště, jehož spleť by unavila i nejtrpělivějšího badatele. Tady nemohl zabloudit, i když temné hlubiny neosvětlovala žádná pochodeň.

Nána Sáhib v tmavé noci šel zcela najisto přímo k jedné z méně důležitých chodeb skupiny. Vchod do ní byl zakryt clonou hustých keřů a kupou velkých balvanů, které se zřejmě při nějakém dávném sesuvu skal zřítily do křovin na zemi a do rostlinného pokryvu skal.

Nababovi stačilo zaškrábat prostě nehtem na skalní stěnu, aby tím oznámil svůj příchod ke vchodu do chodby. Mezi křovisky se okamžitě objevily dvě tři hlavy, pak deset... dvacet... a za chvíli se mezi kameny začala hadovitě vysoukávat těla čtyřiceti dobře ozbrojených mužů.

„Na cestu!“ zvolal Nána Sáhib.

Aniž žádali vysvětlení, aniž chtěli vědět, kam půjdou, věrní nababovi druhové se pustili za ním, hotovi dát se na jeho znamení zabít.

Šli pěšky, ale jejich nohy mohly v rychlosti závodit i s nohama koní.

Malá skupina se pustila úzkou stezkou podle propasti a cestou k severu obešla celý horský hřbet. Za hodinu dorazila na silnici do Khandvy, která se ztrácela v průsmyku pohoří Satpura.

Za svítání překročila u Nágpuru křižovatku trati Bombaj - Iláhábád s hlavní silnicí vedoucí na severovýchod.

V té chvíli tudy právě projížděl největší rychlostí vlak z Kalkaty; vrhal bílou páru na smokvoně u silnice a děsil svým rachotem šelmy v blízké džungli.

Nábab zarazil svého koně, ukázal rukou na ujíždějící vlak a zvolal:

„Jeď si! A vyřiď indickému místokráli, že Nána Sáhib stále ještě žije a že tuto železnici, proklaté dílo jejich rukou, utopí v krvi utlačovatelů!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA IV

V HLOUBI ÉLLÓRSKÝCH CHODEB

 

 Byla to pravda. Mahárátský vladař Dandu Pant, adoptivní syn Badži Raa, vladaře v Punahu, zkrátka Nána Sáhib - v té době snad jediný, kdo přežil vůdce vzpoury sipáhíů - mohl opustit své nedostupné skrýše v Nepálu. Statečný, odvážný, zvyklý čelit nenadálému nebezpečí, obratný v matení pronásledovatelů i v zahlazování všech stop a neobyčejně lstivý, odvážil se do dekánských provincií, hnán stále živou nenávistí, kterou strašné potlačení povstání roku 1857 musilo jen znásobit.

 Ano, byla to smrtelná nenávist, kterou Nána Sáhib cítil k dobyvatelům Indie. Byl dědicem Badži Raa, a když tento vládce roku 1851 zemřel, Společnost odmítla vyplácet Oanduovi Pantovi důchod dvou miliónů franků, na který měl nárok. To byla jedna z příčin nenávisti, jež pak vedla k největším výstřelkům.

 Co vlastně Nána Sáhib chtěl? Vzbouření sipáhíů bylo už před osmi lety potlačeno. Anglická vláda poznenáhlu vytlačila Indickou společnost a držela poloostrov v moci autoritou mnohem silnější, než byla autorita sdružení obchodníků. Po vzpouře už nezůstaly nikde stopy, ani v řadách armády domorodců, která byla reorganizována na novém podkladě. Nána Sáhib možná doufal, že se mu podaří podnítit nacionální hnutí v nižších kastách. Jeho plány však byly prozrazeny. Rozhodně už věděl, že o jeho příchodu do aurangábádského okresu se už ví, že generální guvernér to ohlásil místokráli v Kalkatě, že na jeho hlavu byla vypsána odměna. A tak musel chvatně uprchnout a uchýlit se na dobře ukryté místo, aby unikl pátrání angloindických policejních agentů.

 Nána Sáhib v noci ze 6. na 7. března neztratil ani hodinu. Znal dokonale celý kraj. Rozhodl se jít do Éllóry, pětadvacet mil od Aurangábádu, aby se tam spojil se svými druhy.

 Byla temná noc. Nepravý fakír se přesvědčil, že ho nikdo nepronásleduje, a zamířil ke chrámu s hrobkou mohamedánského světce Ša-Sufiho, jehož ostatky měly podle pověsti zázračnou léčivou moc. V chrámu všechno spalo, kněží i poutníci, a Nána Sáhib mohl nepozorovaně proklouznout.

 Tma však přece jen nebyla tak hluboká, aby v ní zrakům unikla silueta nedobytné žulové pevnosti Oaulutabádu, která se tyčí uprostřed planiny do výše dvou set čtyřiceti stop. Nabab ji zahlédl, a vzpomněl si, že dekánský císař, jeden z jeho předků, chtěl kdysi vybudovat své hlavní město u paty této pevnosti. Bylo by to bývalo město skutečně nedobytné, velmi vhodné jako středisko povstání v této části Indie. Ale Nána Sáhib dnes odvrátil hlavu. Pro pevnost, která teď patřila nepříteli, měl jen pohled plný nenávisti.

 Když přešel planinu, objevil se před ním zvlněný kraj, předzvěst hornatého terénu. Nána Sáhib byl stále mužem v plné síle.

 Aniž zvolnil krok, pustil se po příkrých svazích. Měl v úmyslu ujít za noc pětadvacet mil, což byla vzdálenost, dělící Éllóru od Aurangábádu. V Éllóře si chtěl v bezpečí odpočinout. Nezastavil se proto cestou ani v Karavanseráji (je stanice při karavanních cestách, kde mohou karavany odpočívat, občerstvit se a přenocovat), který je otevřen každému cestujícímu, ani v polorozbořeném bungalovu, kde si mohl hodinu dvě pospat.

 Při východu slunce obešel uprchlík vesnici Rázah s prostým hrobem velkého mongolského vládce Aurangzéba. Nakonec došel ke slavné skupině skalních staveb, pojmenovaných podle městečka Éllóry.

 Pahorek, v němž bylo vyhloubeno třicet chodeb, má tvar měsíčního srpku. Mezi památky této skupiny patří čtyři chrámy, čtyřiadvacet buddhistických klášterů a několik nedůležitých jeskyní. Byly to vlastně čedičové lomy, tvořené lidskou rukou. Ale indičtí architekti v prvních stoletích našeho letopočtu tu nelámali kámen proto, aby z něho postavili vrcholná díla, rozptýlená po celém poloostrově. Kámen tu lámali, jen aby mohli v této tvrdé skále vyhloubit různé dutiny.

 Nejzajímavější ze čtyř chrámů je chrám Kailas. Představte si skalní blok vysoký sto dvacet stop, který má v obvodu šest set stop. Tento blok byl s neuvěřitelnou odvahou vytvořen tak, že kolem něho byla odtesána skála na prostranství tři sta šedesát stop dlouhém a sto devadesát stop širokém. Architekti ho pak opracovali tak, jako řezbáři opracovávají kus slonoviny. Na vnější straně vytesali sloupy, drobné jehlance, kupole a vystupující reliéfy, na nichž sloni v nadpřirozené velikosti nesli zdánlivě celou budovu. Uvnitř bloku vyhloubili velký sál obklopený kaplemi, jehož klenba spočívala na sloupech oddělených od skalního masívu. Nakonec udělali z tohoto monolitu chrám, který nebyl „postaven“ v pravém slova smyslu, jediný chrám na světě, schopný soupeřit s nejnádhernějšími stavbami Indie i s podzemními kryptami starého Egypta.

 Tento chrám, nyní téměř opuštěný, už podléhal zubům času.

 V některých částech byl velmi sešlý. Jeho reliéfy se rozpadaly stejně jako stěny, do nichž byly vytesány. A to nebyl chrám ani tisíc let starý. Ovšem to, co je pro práci přírody mládím, je pro dílo lidských rukou vetchým věkem.

 Několik hlubokých dutin bylo vyhloubeno ve vedlejším skalním podkladu a vchod do nich napolo zakrývala skupina kamenných slonů. Do tohoto vchodu vklouzl Nána Sáhib, aniž o jeho příchodu do Éllóry někdo věděl.

 Dutina pokračovala uvnitř temnou chodbou, která vedla skalním masívem a nořila se pod chrámovou loď. Tam se rozšiřovala v jakousi kryptu, vlastně vodní nádrž, sloužící k zachycování dešťové vody; nyní byla nádrž suchá.

 Jakmile Nána Sáhib vnikl do chodby, zapískal. Hned nato zaslechl stejné písknutí. Nebyla to však hra ozvěny. V temnotě zazářilo světlo. Zároveň se před ním objevil Ind se svítilnou v ruce.

 „Pryč s tím světlem!“ řekl mu Nána Sáhib.

 „To jsi ty, Dandu Pante?“ odpověděl Ind a svítilnu okamžitě zhasl.

 „Já, bratře.“

 „Nu a...“

 „Především mám hlad,“ řekl Nána Sáhib. „Pak si pohovoříme.

 Ale ani k jídlu, ani k hovoru nepotřebuji světlo. Vezmi mě za ruku a veď mne!“ Ind se chopil bratrovy ruky a odvedl ho do úzké krypty, kde ho uložil na kupu suché trávy, odkud právě vstal. Fakírovo písknutí ho probudilo ze spánku.

 Byl to zřejmě muž zvyklý pohybovat se v této temné skrýši, a tak brzy našel trochu jídla: chléb, pečivo s kuřecím masem, v Indii běžně připravované, a láhev s trochou silné kořalky známé pod jménem arak a vyráběné destilací kokosové šťávy.

 Nána Sáhib se beze slova najedl a napil. Usínal už hladem a únavou. Celý jeho život se odrážel v jeho očích, které v temnu svítily jako zornice tygra. Ind bez hnutí čekal, až se nabab rozhodne promluvit.

 Dandu Pant a jeho o rok starší bratr Balao Rao si byli k nerozeznání podobni. A oba cítili stejnou nenávist k Angličanům a své vychytralé plány prováděli se stejnou krutostí. Byla to prostě jedna duše ve dvou tělech. Po porážce poskytl útočiště oběma bratrům tábor při nepálských hranicích. I nyní byli spojeni stejnou myšlenkou, odhodláni pokračovat v boji a připraveni okamžitě jednat.

 Když se Nána Sáhib hltavě posilnil, zůstal ještě chvíli ležet s hlavou opřenou o dlaně. Balao Rao myslel, že si bratr chce několik hodin pospat, a zachovával proto mlčení.

 Ale Dandu Pant zdvihl hlavu, uchopil bratrovu ruku do svých a temným hlasem řekl:

 „Byl jsem v bombajské provincii vyzrazen! Na mou hlavu byla vypsána odměna. Kdo vydá vládě Nána Sáhiba, dostane dva tisíce liber!“

 „Dandu Pante,“ zvolal Balao Rao, „tvá hlava má přece větší cenu! Tohle je tak cena mé hlavy, ale za tři měsíce by byla vláda šťastna, kdyby naše hlavy získala za dvacet tisíc!“

 „Ano,“ odpověděl Nána Sáhib. „Za tři :měsíce 23. června bude výročí bitvy u Plasí. Sté výročí této bitvy, roku 1857, mělo ukončit anglickou nadvládu v naší zemi. Naši prorokové to prorokovali. Naši lidoví zpěváci o tom zpívali. Za tři měsíce tomu bude, bratře, už sto devět let a po Indii stále šlape noha dobyvatele!“

 „Dandu Pante,“ odpověděl Balao Rao, „co se nepodařilo roku 1857, muže a musí se podařit o deset let později. Roku 1827, 1837 a 1847 došlo v Indii ke vzpourám. Indové jsou každých deset let zachváceni horečkou revoluce. Nuže, tento rok se z ní vyléčí koupelí v evropské krvi!“

 „Ať nám Bráhma pomůže!“ zašeptal Dandu Pant. „Pak se za muka odměníme mukami. Běda velitelum královské armády, kteří nepadli pod ranami našich sipáhíů! Laurence je mrtev, Barnard je mrtev, Hope je mrtev, Napier je mrtev, Hobson je mrtev, Havelock je mrtev! Ale někteří to přežili! Campbell a Rose dosud žijí a s nimi ten, koho nenávidím nejvíc, plukovník Munro, potomek toho kata, který dal jako první přivazovat Indy k ústím dělových hlavní. Je to muž, který vlastní rukou zabil mou věrnou spojenkyni, rání z Džhánsí! Padne-li mi do rukou, uvidí, zdali jsem zapomněl na hrůzy plukovníka Neile, na masakr Sekandera Bagha, na uškrcení zajatců v paláci rání v Barélí, v Džhávsi a v Moraru, na ostrově Hydaspe a v Dillí! Uvidí, zapomněl-li jsem, že mi přísahal smrt tak, jako já jsem přísahal smrt jemu!“

 „Neodešel však už z armády?“ zeptal se Balao Rao.

 „Ach, při prvním povstání by zase nastoupil službu,“ od,pověděl Nána Sáhib. „A jestliže povstání neuspěje, půjdu ho zabít dýkou přímo do jeho bungalovu v Kalkatě.“

 „Dobře, ale co teď?“

 „Teď musíme pokračovat v započatém díle; Tentokrát to bude povstalecké hnutí celonárodní. Ať povstanou v městech i na vesnicích všichni Indové; sipáhíové pak budou mít brzy společný důvod ke vzpouře. Prošel jsem střední a severní částí Dekánu. Všude jsem se setkával s lidmi připravenými k revoluci. Bráhmani poštvou všechen lid. Náboženství strhne k vzpouře i Šivovy a Višnuovy vyznavače! V určené době se na smluvené znamení pozdvihnou milióny Indů a královská armáda bude zničena!“

 „A co Dandu Pant?“ zeptal se Balao Rao a chopil se bratrovy ruky.

 „Dandu Pant?“ odpověděl Nána Sáhib. „Tentokrát to nebude vladař korunovaný v pevnosti Bilhuru! Tentokrát to bude vladař celé posvátné země Indů!“ Po těchto slovech zůstal Nána Sáhib mlčky sedět se založenýma rukama a se zachmuřelým pohledem, jakoby upřeným nejen do minulosti a přítomnosti, ale i do budoucna.“ Balao Rao se ho neodvažoval rušit. Rád nechával tu divokou povahu vzplanout a v případě potřeby tu byl proto, aby doutnající oheň rozdmychával. Nána Sáhib nemohl mít společníka oddanějšího a horlivějšího. Bylo už řečeno, že Balao Rao byl jeho druhé já.

 Nána Sáhib po několika minutách odmlčení zdvihl hlavu a vrátil se do přítomností.

 „Kde jsou naši lidé?“ zeptal se.

 „V jeskyních u Adžanty, kde nás mají podle úmluvy očekávat,“ odpověděl Balao Rao.

 „A naši koně?“ „Nechal jsem je na dostřel pušky při cestě z Éllóry do Burgami.“

 „Hlídá je Kálagani?“

 „On sám bratře. Jsou v bezpečí, odpočinutí, posílení, a čekají s odjezdem jen na nás.“

 „Dobrá, odjedeme,“ odpověděl Nána Sáhib. „Před svítáním musím být v Adžantě.“

 „A kam pojedeme odtamtud?“ zeptal se Balao Rao. „Není ten kvapný útěk v rozporu s tvými plány?“

 „Není,“ odpověděl Nána Sáhib. „dojedeme do pohoří Satpura, kde znám všechny průsmyky a kde budu v bezpečí před anglickou policií. Octneme se tam ostatně na území Bílhů a Gaundů, kteří zůstalí naší věcí věrní. Tam budu mocí vyčkat na příhodnou dobu v oblasti pohoří Vindhja, kde plameny revoluce jsou stále připraveny k vyšlehnutí.“

 „Na cestu tedy!“ zvolal Balao Rao. „Slíbili dva tisíce liber tomu, kdo se tě zmocní! Nestačí však jen vypsat cenu za hlavu! Nutno tu hlavu také dostat.“

 „Ale oni ji nedostanou,“ odpověděl Nána Sáhib. „Teď však neztrácejme čas, bratře, a pojďme!“ Balao Rao zamířil jistým krokem úzkou chodbou k temnému úkrytu, vyhloubenému pod podlahou chrámu. Když došel ke vchodu se skupinou slonů, vysunul opatrně hlavu, rozhlédl se v temnu vlevo i vpravo, zjistil, že okolí je pusté, a odvážil se vyjít ven.

 Z přemíry opatrnosti se pustil na dvacet kroků po cestě vose chrámu. Když nic podezřelého nezpozoroval, zapískal a naznačil tak Nánovi Sáhibovi, že je cesta volná.

 Za několik minut opustili oba bratři umělé údolí dlouhé půl míle a na několika místech značně hluboké. Vyhnuli se mohamedánské hrobce, sloužící jako nocležiště poutníkům a zvědavcům všech národností, přilákanými divy v Éllóře. Když obešli vesnici Rázah, octli se na silnicí spojující Adžantu s Burgamí.

 Z Éllóry do Adžanty to bylo padesát mil, ale Nána Sáhib už nebyl sám uprchlíkem, který utíkal z Aurangábádu pěšky, bez dopravního prostředku. Jak to řekl Balao Rao, u cesty čekali tři koně, hlídaní Indem Kálaganim, věrným sluhou Dandua Panta. Koně byli ukryti v hustém křoví asi míli od vesnice. Jeden byl určen Danduovi Pantovi, druhý Balaovi Raovi a třetí Kálaganimu. A brzy nato všichni tři už klusali směrem k Adžantě. Nad fakírem na koni by se byl ostatně nikdo nepozastavoval. Značný počet těchto drzých žebráků vyžaduje almužnu ze hřbetu svých koní.

 Ale v této noční době, poutníkům méně příznivé, byla silnice zcela pustá. Nána Sáhib a jeho dva společníci jeli rychle a bez obav, že by je někdo obtěžoval nebo zdržoval. Zastavovali se jen tehdy, když si koně potřebovali odpočinout. Za těchto krátkých zastávek pojedli něco ze zásob, které měl Kálagani zavěšeny na hlavici svého sedla. Vyhýbali se rušnějším místům, bungalovům a vesnicím.

 Terén byl všude stejně plochý. Všemi směry se táhl suchopárný kraj, přerušovaný hustými výběžky džungle. S blízkostí Adažanty však nabýval terén na nerovnosti.

 Nádherné skalní stavby, nesoucí název vesnice Adžanty a ve svém celku snad ještě krásnější než stavby éllórské, zabíraly dolní část malého údolí nedaleko osady.

 Nána Sáhib se tak mohl vyhnout Adžantě, kde už byla jistě vylepena guvernérova výzva. Tady se však vyzrazení nemusel bát.

 Za patnáct minut po opuštění Éllóry vjeli tři jezdci do úzké soutěsky, která je zavedla do proslulého údolí sedmadvaceti chrámů, vytesaných ve skalním masívu a umístěných nad závratnou propastí.

 Byla nádherná noc s jiskřivými hvězdami na bezměsíčním nebi.

 Obrovské indické smokvoně tyčily své černé siluety proti hvězdné obloze. Všude vládl klid, jediný list se nezachvěl, žádný zvuk se neozval kromě temného šumotu bystřiny, valící se o několik stop níže na dně údolí. Ale šum vody zesílil a brzy se změnil v hukot, když koně dojeli k vodopádu, který se řítil z výše padesáti sáhů a tříštil se o výstupky čedičových a křemenitých skal. Údolím vířila vodní tříšť, a kdyby byl v té krásné jarní noci vystoupil na obzor měsíc, byla by určitě vytvářela sedmi barevnou duhu.

 Nána Sáhib, Balao Rao a Kálagani byli na místě. Za prudkým ohybem soutěsky se otevřelo údolí okrášlené mistrovskými díly buddhistické architektury. Ve stěnách těchto chrámů, bohatě zdobených sloupky, růžicemi, arabeskami i verandami a oživených obrovskými postavami zvířat fantastických tvarů, byly vytesány temné komůrky, kde kdysi žili kněžští ochránci těchto posvátných míst. Tady mohlo umělcovo oko obdivovat některé fresky jakoby včera namalované a zobrazující královské obřady, náboženské průvody, bitevní scény i různé zbraně z dob, kdy nádherná indická země procházela prvními staletími našeho letopočtu.

 Nána Sáhib znal všechna tajemství těchto krypt. Mnohokrát tady našel se svými druhy útočiště při pronásledování královskými vojsky. Znal dokonale podzemní spojovací chodby, nejužší tunely v křemitém masívu, křivolaké průlezy křížící se všemi směry a tisícerá rozvětvení tohoto bludiště, jehož spleť by unavila i nejtrpělivějšího badatele. Tady nemohl zabloudit, i když temné hlubiny neosvětlovala žádná pochodeň.

 Nána Sáhib v tmavé noci šel zcela najisto přímo k jedné z méně důležitých chodeb skupiny. Vchod do ní byl zakryt clonou hustých keřů a kupou velkých balvanů, které se zřejmě při nějakém dávném sesuvu skal zřítily do křovin na zemi a do rostlinného pokryvu skal.

 Nababovi stačilo zaškrábat prostě nehtem na skalní stěnu, aby tím oznámil svůj příchod ke vchodu do chodby. Mezi křovisky se okamžitě objevily dvě tři hlavy, pak deset... dvacet... a za chvíli se mezi kameny začala hadovitě vysoukávat těla čtyřiceti dobře ozbrojených mužů.

 „Na cestu!“ zvolal Nána Sáhib.

 Aniž žádali vysvětlení, aniž chtěli vědět, kam půjdou, věrní nababovi druhové se pustili za ním, hotovi dát se na jeho znamení zabít.

 Šli pěšky, ale jejich nohy mohly v rychlosti závodit i s nohama koní.

 Malá skupina se pustila úzkou stezkou podle propasti a cestou k severu obešla celý horský hřbet. Za hodinu dorazila na silnici do Khandvy, která se ztrácela v průsmyku pohoří Satpura.

 Za svítání překročila u Nágpuru křižovatku trati Bombaj - Iláhábád s hlavní silnicí vedoucí na severovýchod.

 V té chvíli tudy právě projížděl největší rychlostí vlak z Kalkaty; vrhal bílou páru na smokvoně u silnice a děsil svým rachotem šelmy v blízké džungli.

 Nábab zarazil svého koně, ukázal rukou na ujíždějící vlak a zvolal:

 „Jeď si! A vyřiď indickému místokráli, že Nána Sáhib stále ještě žije a že tuto železnici, proklaté dílo jejich rukou, utopí v krvi utlačovatelů!“

 

 

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.