XIII. CLAIM 129

XIII.

CLAIM 129

Po příchodu na Forty Miles Creek, získali bratranci všechny zprávy, týkající se těžby, od bývalého dozorce Josiáše Lacosta.

Dozorce se jmenoval Lorique. Byl to Kanaďan francouzského původu, asi čtyřicátník, který se velmi dobře vyznal v zaměstnání hledače zlata, neboť několik let pracoval v ložiskách zlata v Kalifornii a v britské Columbii.

Lorique Summya Skima a Bena Raddlea ubytoval v domku, který dal Josiáš postavit pro sebe a svého dozorce. „Pan Lacoste,“ řekl Lorique, „se spokojil zpočátku jen s povrchovým škrábáním a teprve ke konci první kampaně dal vyhloubit studny do zlatonosné vrstvy.“

„Kolik jste jich vykopali?“ zeptal se Ben Raddle.

„Čtrnáct,“ odpověděl dozorce.

„Ale,“ zeptal se Summy Skim, „než jste vykopali studně, jaký zisk jste měli ze škrábání půdy? Hradil výnos výlohy?“

„Ovšem že ne, pane,“ přiznal Larique. „Tak je tomu téměř u všech ložisek, kde se cídí písek.“

„Pracovali jste jen s miskou a řešetem?“ zeptal se Ben Raddle.

„Jedině, pánové, a zřídka jsme vytěžili z mísy tři dolary.“

„Bída!... Bída!...“ zasyčel Summy Skim mezi zuby.

„Tedy vaše studny ještě nebyly použity?“ zeptal se Ben Raddle.

„Ne, ale vše bylo přichystáno, když zemřel pan Josiáš Lacoste. Práce musela být přerušena.“

„Bezpochyby víte, Lorique,“ řekl Ben Raddle, že nám jistý chicagský syndikát udělal kupní nabídku?“

„Vím to, pane. Jeho agenti, si před jistou dobou přišli prohlédnout ložisko.“

„Syndikát nám nabídl pět tisíc dolarů. Stačí to dle vašeho názoru?“

„To je směšné,“ prohlásil kategoricky Lorique. „Odhaduji cenu našeho claimu nejméně na čtyřicet tisíc dolarů.“

„To je krásné číslo,“ řekl Summy Skim, „a pokud dostaneme tuto cenu, nebudeme muset litovat své cesty. Bohužel ale bude prodej claimu nesnadný, pokud nebude rozřešena hraniční otázka.“

„Cožpak na tom záleží?“ namítl dozorce. „Ať leží claim 129 v Kanadě nebo na Aljašce, má vždy tutéž cenu!“

„To je pravda,“ řekl Ben Raddle. „Ale syndikát odvolal svou nabídku i při nízké ceně.“

Summy Skim doufal, že práce komise bude brzy skončena a příslušnost claimu bude definitivně vyřešena.

Ben Raddle se pak zeptal na styky Josiáše Lacosta s majitelem claimů 131.

„S tím Texasanem a jeho druhem?“ otázal se dozorce. „S Hunterem a Malonem?“

„Ano.“

Lorique vyprávěl, jaké potíže měli s Hunterem a Malonem. Ti dva vyvolávali hádky při každé příležitosti a v poslední době se situace ještě zhoršovala.

Nejednou musela zakročit i policie. Musí se mít před nimi každý na pozoru.

„Víme, o koho jde,“ prohlásil Summy Skim, „neboť jsme měli už tu čest se představit.“

Byl-li claim 129 dosud pustý, byl naproti tomu claim 131 plný ruchu.

Hunterovi lidé pracovali ve studních, vykopaných proti proudu.

Ben Raddle a Summy Skim se marně snažili poznat mezi dělníky v claimu 131 Huntera a Malona. Neviděli je. Lorique předpokládal, že se odebrali dál na západ, do té části Aljašky, kde byla ohlášena nová zlatá ložiska.

Po snídani začal Summy Skim vyzvídat, jaký plán má Ben.

„Musím promluvit s dozorcem a prozkoumat účty strýce Josiáše. Nemyslím, že mi na to bude stačit osmačtyřicet hodin,“ řekl Ben Raddle.

„Tedy osmačtyřicet hodin,“ svolil Summy,“ s tou podmínkou, že mi dovolíš lovit po okolí.“

„Lov si, příteli, lov si. Povyrazí tě to na několik dní, které zde musíte strávit.“

„Ale,“ poznamenal Summy s úsměvem, „z osmačtyřiceti hodin se už stalo několik dní!“

„Ovšem,“ řekl Sen Raddle. „Kdybych mohl vidět, jak pracují dělníci, jak perou řešeta a mísy...“

„Pozor, Bene, pozor! Nezapomínej, že nejsme hledači zlata.“

„Dobrá, Summy. Ale nevidím důvod, proč by, než opravná komise skončí svoje práce, Lorique nezačal zase...“ Summy Skim neodpověděl. Cítil, že se ho zmocňuje zlost, popadl pušku, zavolal Neluta a opustil domek.

Summy se právem rozhněval. Ben Raddle byl opravdu rozhodnutý pokusit se o těžení z claimu, který se stal jeho majetkem. Když prozkoumal účty strýce Josiáše, zeptal se dozorce:

„Kdybyste nyní měl sehnat lidi, dovedl byste to, Lorique?“

„O tom nepochybujte, pane Raddle,“ odpověděl dozorce. Tisíce vystěhovalců hledají práci. Potřeboval byste asi padesát dělníků?“

„Nanejvýš. Za jak dlouho shromáždíte tyto lidi?“ zeptal se Ben Raddle.

„Za čtyřiadvacet hodin. Chtěl byste snad rýžovat, pane Raddle?“

„Snad... Aspoň pokud nedostaneme za claim 129 náležitou cenu.“

„To by vám skutečně umožnilo lépe stanovit jeho cenu.“

„Ostatně,“ poznamenal Ben Raddle, „co bychom zde dělali do doby, než bude rozřešena hraniční otázka?“

„To je pravda,“ přisvědčil dozorce. „Věřte mi, pane Raddle, na Sixty Milesu a na Forty Milesu lze udělat štěstí právě tak rychle, jako na Bonanze nebo Eldoradu.“

„Přijímám tuto věštbu, Lorique,“ řekl Ben Raddle a byl spokojen s odpovědí, která se shodovala s jeho vlastním přáním.

Zbýval Summy Skim. V tom směru byl Ben Raddle klidnější, než si sám přiznal.

Ale osud mu byl příznivě nakloněn. K obávanému rozhovoru nemohlo dojít. Když se Summy k páté hodině večerní vracel, nebyl sám. Ben viděl, že Summy je doprovázen obrovským dělníkem, obtíženým nákladem a vedle něho kráčel ještě jeden velmi malý druh.

„Bene,“ křičel Summy, jakmile ho bylo slyšet. „Představím ti naši sousedku!“

„Miss Jane!“ vykřikl Ben Raddle, který teprve nyní poznal tak zvaného bratrancova druha.

„Ano, ona!“ volal Summy. „A k tomu majitelka claimu 127 b!“ Mladá Američanka byla srdečně přivítána.

„Tvrdil jsem naší sousedce,“ řekl Summy, „že jí neodepřeš radu. Doufám, že mne nezklameš?“

„Žertuješ,“ protestoval Ben Raddle.

„Prohlédneš si tedy její claim?“

„Jistě. To se samo sebou rozumí.“

„A dáš jí odborné rady?“

„Hned zítra. V případě potřeby se ještě poradím s Loriquem, který se v těchto končinách vyzná lépe nežli já.“

„Jsi hodný, Bene. Pokud se týká vás, slečno, je o vaše štěstí postaráno,“ prohlásil Summy s přesvědčením. Ben Raddle uznal, že je příhodná chvíle, aby se zmínil bratranci o svém rozhodnutí.

Očekával výbuch. Ale bratranec mu s dobráckou tváří odpověděl:

„To je výborná myšlenka, Bene! Opravdu, výborná!“ Pak připojil:

„Dovolil jsem si nabídnout pohostinství na noc slečně Jane, která je nucena spát pod širým nebem. Doufám, že proti tomu nic nemáš?“

„To je mi otázka!“ řekl Ben. „To je samozřejmé, že náš dům je slečně Edgertonové k dispozici!“

„Všechno je tedy v pořádku,“ řekl Summy. „A za těch okolností soudím...“

„Co?“

„Že bychom mohli své sousedce ukázat náš claim,“ dokončil vesele Summy, nečekal na odpověď, dal se na pochod, následován Jane Edgertonovou a Benem, který byl dosud omráčen rozhodnutím svého bratrance.

Ten zatím říkal své družce co nejvážněji:

„Ložiska mohou přece někdy mít v sobě něco dobrého. Vidíte, slečno, Jane...“ Ben Raddle nebyl schopen porozumět této změně, proto pokrčil rameny a zapálil si cigaretu.