IV. NEPŘÍJEMNÉ SOUSEDSTVÍ

IV.

NEPŘÍJEMNÉ SOUSEDSTVÍ

Summy Skim a Ben Raddle se nechali zavézt z nádraží do hotelu Westminster, kde se chtěli ubytovat. Hotel byl přeplněn cestujícími, ale podařilo se jim sehnat pokoj.

Z Vancouveru do Klondyke vedou dvě cesty. Jedna přes Tichý oceán směřuje v Saint-Mechelu na západním pobřeží Aljašky, k ústí Yukonu a po něm až do Dawson City. Druhá, námořní z Vancouveru do Skagwaye. Kterou z nich Ben Raddle vybere?

„Jak dlouho, Bene, se zdržíme ve Vancouveru?“

„Jenom několik dní,“ odpověděl Ben. „Zanedlouho připluje Foot Ball.“

„Jaký Foot Ball?“ zeptal se Summy.

„Parník Canadian Pacifiku, který nás dopraví do Skagwaye.“

„Zvolil jsi tedy již mezi oběma cestami do Klondyke?“

„Volba byla samozřejmá, Summy. Dáme se cestou, které se nejvíce užívá.

Tak se dostaneme bez obtíží do Skagwaye. V tuto roční dobu je řečiště Yukonu ještě plné ledu. Stává se často, že tam lodě musí zůstat až do července. Foot Ball bude potřebovat týden, aby doplul do Skagwaye. Odtud se dostaneme po souši a po jezerech k Yukonu a do Dawson-City. Věřím, že do června budeme na místě.“

„Odkud připluje ta poštovní loď se sportovním jménem?“ zeptal se Summy Skim.

„Ze Skagwaye, neboť obstarává pravidelné spojení mezi Vancouverem a tímto městem. Očekávají ji čtrnáctého.“

„Až čtrnáctého!“ řekl smutně Summy.

„Ale, ale,“ řekl Ben Raddle s úsměvem. „Máš najednou víc naspěch než já!“

„Ovšem,“ přisvědčil Summy, „protože musíme odjet, máme-li se vrátit!“ Ruch města byl tak velký, že se bratranci po dobu svého pobytu nenudili ani okamžik. Nic nebylo zajímavějšího než příjezd vlaků a parníků, které neustále přivážely nové cestující. Lidé, kteří čekali na odjezd do Skagwaye, bloudili ulicemi. Policie měla mnoho práce v kypícím davu dobrodruhů bez domova a přístřeší, přivábených zázračným klondayckým přízrakem.

Strážníka bylo možné potkat na každém kroku, připraveného zakročit a zabránit neustálým hádkám, které hrozily, že skončí krvavě.

Summy Skim se z novin dozvěděl, že v zimě klesá teplota v Klondyke někdy až na 60 stupňů pod nulou. Dlouho tomu nechtěl uvěřit, ale pak uviděl v obchodě ve Vancouveru několik teploměrů, na nichž bylo vyznačeno i 90 stupňů pod nulou. Po důkladné prohlídce zjistil, že se nemýlil.

„Jsou tyto teploměry udělány pečlivě?“ zeptal se prodavače, aby něco řekl.

„Jistě, pane,“ odpověděl prodavač. „Myslím, že budete spokojený...“

„Nebudu spokojený, budou-li ukazovat šedesát stupňů,“ prohlásil Summy nejvážnějším tónem.

„Dobrá,“ řekl prodavač, „hlavní věc je, aby ukazovaly dobře.“

„Ale řekněte mi,“ dorážel Summy, „domnívám se, že máte ty teploměry pouze pro reklamu, nemyslím, že by v praxi...“

„Co?“

„...rtuťový sloupec klesl někdy na 60 stupňů.“

„Často pane,“ tvrdil prodavač živě, „často a ještě víc!“

„Ještě víc?“

„Proč ne? Přejete-li si, mohu vám dát teploměr, který ukazuje až sto stupňů.“

„Díky!... Díky!...“ pospíšil si říci Summy Skim s hrůzou.

„Zdá se mi, že šedesátistupňový úplně stačí!“ Zatím plynuly dny a Ben Raddle se netajil svou netrpělivostí. Proč se Foot Ball zdržel? Vědělo se, že opustil Skagway 7. dubna. Plavba netrvala více než šest dní a proto měl být třináctého před Vancouverem.

Do Vancouveru se nenahrnuli jen vystěhovalci, ale přišli sem také zlatokopové, kteří museli přerušit v zimě práci. Hledači, kterým přálo štěstí, se vraceli raději do hlavních měst Columbie. Tam utráceli peníze s bezstarostnou marnotratností. Byli přesvědčeni, že je štěstí neopustí. Jim patřily nejlepší pokoje v hotelech a nejlepší kajuty na poštovních lodích.

Summy Skim zjistil, že mezi zlatokopy jsou i lidé násilní, hrubí, svárliví a zlí, kteří s penězi v hrsti vystupují jako páni.

14\. dubna se procházel Ben Raddle a Summy po nábřeží, když se ozvala siréna parníku. „Že by to byl konečně Foot Ball?“ zeptal se Summy.

„Nemyslím,“ odpověděl Ben Raddle. „Tento hvizd přichází z jihu a Foot Ball má připlout od severu.“ Loď, která se blížila za pronikavého pískotu, byl Smith, loď, která měla dva tisíce pět set tun a přijížděla od amerického přístavu Acapulca.

Sotva přistál Smith u můstku, vrhl se jeho lidský náklad k východu. Rázem nastala zácpa. Jeden z cestujících zuřivě zápasil, aby se dostal první na zem.

Nepochybně věděl, jak je důležité, aby se zapsal před ostatními v kanceláři pro cesty na sever. Byl to muž statné postavy, brutální a silný. Měl černé vousy, osmahlou pleť a tvrdý pohled, vzbuzující už předem antipatie. Doprovázel ho jiný cestující, stejně netrpělivý a nespolečenský.

Ostatní měli právě tak naspěch jako tento pánovitý cestující, ale neměli možnost ho předstihnout, protože je odstrkoval lokty a častoval drsnými nadávkami. Nepomohly ani námitky kapitána a důstojníků.

„Bože,“ zhrozil se Summy Skim, „tohoto člověka mít jako spolucestujícího na Foot Ballu...“

„Po těch několik dní plavby,“ odpověděl Ben Raddle, „dokážeme sebe nebo jeho držet stranou.“

Najednou se ozval jeden ze zvědavců, který stál blízko obou bratranců:

„Vždyť je to proklatec Hunter. To bude zase dnes večer v krčmách rámus, neopustí-li hned Vancouver!“

„Vidíš, Bene,“ řekl Summy Skim,“ že jsem se nemýlil. Ten divoch je proslulý muž.“

„Ano,“ přisvědčil Ben,“ je velmi známý...“

„A nepříliš dobře!“

„Bezpochyby je jedním z dobrodruhů,“ vysvětloval Ben Raddle, „kteří přicházejí za příznivého počasí do Klondyke, aby začali novou kampaň.“ Hunter se skutečně vracel z Texasu a spolu se svým druhem chtěli pokračovat v cestě na sever. Oba našli mezi zlatokopy prostředí, které vyhovovalo jejich vzpurným mravům a brutálním vášním. Když se Hunter dozvěděl, že loď Hoot Ball ještě nepřiplula, nechal se zavézt do hotelu Westminster, kde se oba bratranci před šesti dny ubytovaly. Summy se s ním srazil, když vešel do hotelové haly.

„Rozhodně je to smůla,“ zamručel si Summy do vousů.

Marně se snažil přemoci nepříjemný dojem, který v něm zanechalo setkání s touto osobou. Marně si říkal, že Hunter a on, ponořeni v nesmírném davu vystěhovalců, mají tisíc nadějí, že se už nesetkají. Téměř bezděčně, jakoby ho k tomu nutkala nějaká předtucha, se odebral do písárny hotelu, aby zjistil některé podrobnosti o novém příchozím.

„Hunter?“ zeptali se. „Kdo by ho neznal!“

„Je to majitel claimu?“

„Ano, a těží z něho sám.“

„A kde leží jeho claim?“

„V Klondyke.“

„A blíž?“

„Na Forty Miles Creeku.“

„Na Forty Miles Creeku,“ opakoval Summy překvapeně. „To je skutečně zvláštní. Škoda, že neznám číslo toho claimu. Vsadil bych se...“

„Ale toto číslo vám každý ve Vancouveru řekne:“

„Jaké je to číslo?“

„131.“

„Tisíc karabin!“ vykřikl Summy zdrceně. „A my máme 129! Jsme sousedy toho roztomilého gentlemana! To nám slibuje hodně příjemností.“ Summy Skim ani nevěděl, že mluví pravdu.