VII. KAP ITOLA Claudius Bombarnak odhaluje černého pasažéra Vlak přijel do Kyzyl Arvatu - dvě stě čtyřicet dva verst od Kaspického moře, - sedm hodin třináct minut večer, místo v sedm hodin. Na nádraží v Kyzyl Arvatu se zdržíme dvě hodiny. Třebaže už začíná noc, nemohu využít svého času lépe, než když navštívím toto malé město, které čítá více než dva tisíce obyvatel, Rusů, Peršanů a Turkmenů. Je tu málo vidět stromy, ostatně jak ve městě, tak v jeho okolí, kde je kraj úplně bez stromů - nerostou tam ani palmy - vyskytují se jen pastvy a zeleniště, zalévané malým potokem.
Šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem měl za společníka, dokonce za průvodce majora Noltitze.
Naše známost byla uskutečněna velmi jednoduše. Major přišel ke mně a já přišel k němu, jakmile jsme oba vystoupili na nádražní nástupiště.
„Pane,“ řekl jsem, „jsem Francouz, Claudius Bombarnak, korespondentxx.století, a vy jste pan Noltitz, major v ruské armádě. Jedete do Pekingu a já také. Mluvím vaší řečí a zdá se, že vy zase mluvíte francouzsky...“ Major udělal souhlasný posunek. „No tak, majore Noltitzi, abychom si nezůstali cizími celou tu dlouhou cestu střední Asií - bylo by vám milé, abychom se stali více než pouhými přáteli z cesty? Vy víte o této zemi všechno, co nevím já a mně by bylo potěšením, kdybych se mohl poučit...“ „Pane Bombarnaku,“ odpovídá mi major francouzsky a to bez jakéhokoliv přízvuku, „jsem vám velice zavázán.“ Pak dodal s úsměvem: „A co se týká toho poučení?... Jeden z našich výtečných kritiků řekl, jestli se dobře pamatuji: Francouzi se učí rádi jen tomu, co už umí...“ „Vidím, že jste četl Saint Beuva, majore Noltitzi, a snad měl tento učený akademik všeobecně pravdu. Ale já jsem výjimka z tohoto pravidla a rád bych se přiučil tomu, co nevím. A vzhledem k ruskému Turkestánu je moje nevědomost...“ „Jsem úplně k vašim službám,“ odpověděl major, „a bude mi potěšením, když vám budu moci vypravovat o slavných skutcích generála Annenkova, jehož práce jsem sledoval.“ „Děkuji vám, majore Noltitzi. Očekával jsem takovou ochotu od Rusa vůči Francouzovi...“ „Když dovolíte, ocitoval bych vám část proslulého výroku z Daniševa, a tomu bude tak vždy, pokud budou Francouzi a Rusové.“ „Dumas syn po Saint Beuvovi!“ zvolal jsem. „Vidím, že mluvím s dokonalým Pařížanem...“ „Z Petrohradu, pane Bombarnaku.“ A navzájem si upřímně tiskneme ruce. Za okamžik potom můj společník a já se procházíme městem, a major Noltitz mne poučuje o následujícím: „Koncem roku 1885 dokončil generál Annenkov v Kyzyl Arvatu kus začátku této dráhy, která má dvě stě dvacet pět kilometrů, ze kterých sto šedesát muselo být postaveno na poušti, na které nebyla ani kapka vody.“ Ale dříve, než mi major Noltitz vyprávěl, jak se provedla tato neobyčejná práce, připomenul mi pečlivě všechna fakta, která postupně předcházela před dobytím Turkestánu a před jeho definitivním připojení k ruskému carství. „Už roku 1854 přinutili Rusové chivského chána ke spojenectví. Za několik let potom, když postupovali s tuhou vytrvalostí k východu, domohli se kampaněmi v letech 1860-1864 kochanského a bucharského chanátu. Za dvě léta potom přešel i samarkandský chanát pod jejich panství, a to po bitvách v Irdžaru a Zera Bulehu.
Zbývalo dobytí jižní části Turkestánu a zejména oázy Achal Teké, která hraničí s Persií. Generálové Surakin a Lazarev se o to pokoušeli na výpravách roku1878 a1879. Jejich úmysl se nezdařil a teprve slovutnému generálovi Skobelevovi, plevenskému hrdinovi, svěřil car úkol podmanit ty udatné turkmenské kmeny.
Skobelev přistál v michajlovském přístavu - přístav Uzun Ada tehdy ještě nebyl zbudován - a aby jeho postup pouští byl usnadněn, zřídil jeho pomocník, generál Annenkov, tuto jízdní dráhu, která za devět měsíců dosáhla Kyzyl Arvatu.
A tak Rusové pokračovali ve stavbě této dráhy s rychlostí, která jak jsem už řekl, převyšovala rychlost Američanů ve Far Westu. Dílo mělo mít užitek průmyslový i vojenský zároveň.
Především zavedl generál Annenkov pomocný vlak, který se skládal ze čtyřiatřiceti vagonů, dva se dvěma patry pro důstojníky, dvacet se dvěma patry pro dělníky, jeden vagon jako jídelnu, čtyři vagony kuchyňské, jeden vagon ambulanční, jeden telegrafní, jeden kovářský, jeden zásobní a jeden rezervní. A v těchto potulných dílnách a také kasárnách bydlelo a živilo se patnáct set vojenských dělníků a zřízenců.
Tento vlak postupoval podle toho, jak byly kladeny koleje. Dělníci byli rozděleni na dvě brigády; každá pracovala šest hodin denně s pomocí domorodců, kteří žili pod stany, a jejichž počet dostoupil patnácti tisíc. Telegrafický drát spojoval práce s Michajlovem, odkud po úzkokolejné Deauvillově dráze přijížděly vlaky, které přivážely nové koleje a pražce.
Za těchto okolností a díky vodorovné půdě byl denní výsledek v postupu osm kilometrů, zatímco na prériích Spojených států amerických obnášel jen čtyři kilometry. Ruční práce nestála mnoho: čtyřicet pět franků měsíčně dělníkům z oáz, padesát centimů denně těm, kteří přicházeli z Buchary.
Tak byli Skobelevovi vojáci transportováni do Kyzyl Arvatu, pak sto padesát kilometrů dál až do Geok Tepe. Toto město se vzdalo teprve tehdy, když byly pobořeny jeho hradby a když bylo pobito jeho dvanáct tisíc obránců, ale oáza Achal Teké byla v moci Rusů. Obyvatelé oázy Atek se neváhali poddat, a to tím raději, protože žádali oázu o pomoc v boji proti Kuli-Chánovi, vůdci Mervianů. Ti však v počtu dvě stě padesát tisíc následovali jejich příklad a první lokomotiva vjela na nádraží v Mervu v červenci roku 1866.“ „A co říkali Angličané,“ ptám se, „postupu Ruska ve střední Asii?“ „Je samozřejmé, že žárlili,“ odpovídá major. „Jen si pomyslete, dráhy ruské spojené s dráhami čínskými místo s dráhami indickými! Dráha zakaspická, konkurující s dráhou mezi Herátem a Delly! Mimo to neměli Angličané v Afghanistánu takové štěstí jako my v Turkestánu. Poslyšte, už jste viděl toho gentlemana v našem vlaku?“ „Zajisté, majore Noltitzi. Je to sir Francis Trevellyan of Trevellyan Hall, Trevellyanshire.“ „Přesně tak! Sir Francis pohlíží jen s opovržením a s pokrčením ramen na všechno, co jsme udělali. Zakořeněná žárlivost jeho národa je vtělená v jeho osobě. Anglii nikdy nebude vhod, že naše dráhy jdou z Evropy k Tichému oceánu, zatímco britské dráhy sahají jen k Indickému oceánu!“ Tento zajímavý rozhovor trval skoro půldruhé hodiny, co jsme se procházeli ulicemi Kyzyl Arvatu. Byl čas, abychom se vrátili na nádraží, major i já, a také jsme to učinili.
Rozumí se samo sebou, že jsme se nespokojili s tímto, a domluvili jsme se, že major opustí svoje místo v třetím vagonu a zaujme místo vedle mne v prvním vagonu. Byli jsme už obyvateli stejného města a teď se staneme sousedy ve stejném domě, či spíš dvěma přáteli ve stejném pokoji.
V devět hodin bylo dáno znamení k odjezdu. Vlak, opouštějící Kyzyl Arvat, se řítí k východu, k Ašchabadu podél perských hranic.
Ještě půl hodiny hovoříme, major a já, o všemožných věcech. Upozorňuje mne, že kdyby slunce nebylo skryto za obzorem, byl bych viděl poslední vrcholky velkého a malého asijského Balkánu, které se vypínají nad Krasnovodským zálivem.
Většina našich společníků se už usadila a přichystala se k nocování na svých sedadlech, které vtipným mechanismem je možné přeměnit na lůžka. Můžeme se natáhnout, podepřít hlavu o podušku, zabalit se do pokrývky a člověk potom spí špatně jen tehdy, když má špatné svědomí... Zdá se, že major si nemá co vyčítat, neboť je to několik minut, co mi přál dobrou noc a už spí hlubokým spánkem spravedlivých. Já zůstávám vzhůru jenom proto, že můj duch pracuje. Myslím na svoje prazvláštní zavazadlo, na člověka, který je v něm a jsem odhodlán ještě tuto noc s ním navázat spojení. Vzpomínám, že také jiní originální lidé cestovali tímto způsobem. R. 1889, 1891 a 1892 rakouský krejčí Hermann Zeitung, přijel z Vídně do Paříže, z Amsterodamu do Bruselu, z Antverp do Kristianie v bedně, a dva snoubenci z Barcelony, Erres a Flora Anglora, když projížděli Španělskem a Francií, se dělili o tutéž schránku... na konzervy.
Ale z opatrnosti musím počkat, až se Popov definitivně usadí ve své strážnici. Vlak se zastaví až v Geok Tepe v jednu hodinu ráno. Počítám, že cestou mezi Kyzyl Arvatem a Geok Tepe se řečený Popov pořádně vyspí a buďto teď a nebo nikdy se mi už nenaskytne příležitost vykonat můj úmysl.
Pozor, něco mi napadá! Kdyby to tak byl Zeitung, pro kterého je tento druh dopravy řemeslem a který chce z veřejné štědrosti vytáhnout trochu peněz?... To je on... To nemůže být nikdo jiný, než on!... U čerta, jeho osoba už není zajímavá!... A já tolik spoléhal na tohoto vetřelce!... Ostatně, uvidíme, znám ho podle fotografie a možná, že mi k něčemu prospěje... Půl hodiny po odjezdu mně vrznutí dveří, zavíraných na přední plošině našeho vagonu říká, že náčelník vlaku vstoupil do své strážnice. Přesto, že hořím touhou navštívit nákladní vagon, odhodlávám se k trpělivosti, neboť je možné, že Popov ještě nespí nejtvrdším spánkem. Uvnitř je všechno pod zastíněným světlem lampy klidné. Venku tmavá noc, chvění vlaku, které se mísí s vanutím čerstvého větru.
Vstávám, rozevírám záclonu jedné lampy a dívám se na hodinky... Je jedenáct hodin a několik minut. Ještě dvě hodiny před zastávkou v Geok Tepe.
Rozhodný okamžik se přiblížil. Proklouzl jsem mezi sedadly až ke dveřím vagonu, lehce je otevírám a zavírám, nikdo ze společnosti mne neslyšel a nikoho jsem neprobudil.
Teď stojím na plošině před můstkem, který se třese rychlým pohybem vlaku. Uprostřed neproniknutelné tmy, do které je poušť Karakum zahalena, mám stejný dojem, jako kdybych byl na lodi, a dokola se rozprostírala nekonečnost noci. Skulinami záclon ve strážnici proniká slabé světlo. Mám čekat až zhasne, nebo, což je pravděpodobnější, světlo svítí až do rána?...
V každém případě Popov ještě neusnul - poznávám to podle hluku, který dělá, když se obrací. Chovám se tiše a jsem opřený o roubení plošiny.
Nahýbám se a dívám se na světlý pruh, který promítá hlavní svítilna a příď lokomotivy. Zdá se, jako bychom letěli na ohnivé cestě. Nade mnou se prohánějí s nesmírnou rychlostí rozptýlené mraky, a některá souhvězdí jejich trhlinami probleskují, tady Kassiopeia, na severu Malý Medvěd a v zenitu Vega z Lyry.
Krátce, na obou plošinách vládne naprosté ticho. Popov, ačkoliv má bdít nad obyvateli vlaku, má oči zatíženy spánkem.
Ujistil jsem se, že všude vládne bezpečnost, přešel jsem přes můstek, a stojím přede dveřmi nákladního vozu.
Dveře jsou zavřeny jenom na závoru, která se pohybuje mezi dvojitým železným kováním.
Otevírám a závoru za sebou zasouvám.
To všechno se děje bez hluku, protože když k sobě nechci obrátit Popovovu pozornost, stejným způsobem nechci vzbudit pozornost svého dobrovolného zabedněnce.
Ačkoliv tma uvnitř vagonu je hluboká, protože tu nejsou žádná postranní okna, přece se dovedu orientovat. Vím, kde stojí bedna, v koutě, vlevo od vchodu. Hlavní věcí je, abych nenarazil na některé zavazadlo, tím spíš, kdyby náhodou patřilo Fulkovi Ephrinellovi, jaký by to byl hřmot, kdyby se tak některé z nich skácelo a rozsypalo se se všemi svými umělými zuby!
Opatrně, tápám nohama i rukama, hmatám po bedně. Moucha by se jí nedotýkala jemněji než moje ruce, když jsem hmatal po jejím povrchu.
Nahýbám se a se strachem kladu ucho na přední stěnu... Neslyším ani nejslabší dech.
Ani výrobky firmy Strong Bulbul and Co. z New Yorku se nechovají ve svých krabicích tišeji.
Zmocňuje se mne obava - obava, že všechny moje zpravodajské naděje se hroutí. Copak jsem se na palubě Astary mýlil? Ten dech, to kýchnutí - Copak jsem o tom všem zbytečně snil? Copak nikdo není zavřený v této bedně - ani ne Zeitung? Copak se tu opravdu posílají zrcadla slečně Zince Klorkové v ulici Ša-Ku, v Pekingu, v Číně...?
Ne! Zaznamenávám pohyb uvnitř bedny, třebaže je velmi, velmi slabý.
Dokonce, je silnější a teď se ptám sám sebe, jestli se snad stěna podél kulisy neodsune a vězeň vystoupí ze svého vězení, aby se nadýchal čerstvého vzduchu zvenčí.
Jestli chci vidět, aniž bych byl viděn, nezbývá mi než se schoulit do kouta vagonu mezi dvě bedny. Díky temnotě se není čeho obávat.
Najednou k mému uchu doléhá slabé prasknutí. Přece se nemýlím, ano, je to prasknutí sirky, kterou někdo škrtl... Skoro současně proniká několik slabých paprsků vzdušnými otvory bedny. Jestli jsem někdy pochybovalo stupni, který tento vězeň zaujímá na žebříčku bytostí vůbec, tentokrát nabudu jistoty. Ledaže by to byla opice, která umí zacházet s ohněm a sirkami... Cestovatelé tvrdí, že jsou takové opice, ale doposud jen musíme věřit jejich vypravování.
Proč bych se nepřiznal?... Jakési rozčilení mne uchvátilo a chráním se sebemenšího hnutí.
Uběhla minuta. Nic nesvědčí o tom, že by se víko pohnulo, nemohu z ničeho posoudit, že by neznámý chtěl vystoupit... Z opatrnosti ještě čekám. Pak mi napadá, abych využil onoho světla.
Teď je bedna osvětlena zevnitř, a když se podívám otvory... Vzchopil jsem se tedy, plížím se vagonem a blížím se... Jediná obava mi tíží mozek, aby totiž světlo náhle nezhaslo... Konečně jsem u stěny a dávám bedlivý pozor, abych se jí nedotkl, přikládám oko k otvorům... Ano, je to skutečně muž, který je uvnitř zavřený, a není to rakouský krejčí Zeitung... Děkuji ti, ó Bože!... Hned z něho dělám svoje číslo 11!
Zdá se, že tomu muži, jehož rysy zřetelně rozeznávám, je asi dvacet pět nebo dvacet šest let. Má hnědý plnovous. Je to pravý rumunský typ - což utvrzuje moji teorii o jeho rumunské adresátce. Jeho vzhled má dobrácký výraz, třebaže jeho fyziognomie zračí silnou energii. Silné energie je však zapotřebí, aby se člověk nechal expedovat jako zavazadlo na tak dlouhou cestu. Ale třebaže nevypadá nijak jako zlosyn, který by se dal tady zavřít pro nějaký zlý skutek, musím přiznat, že také nevypadá jako hrdina, ze kterého bych chtěl učinit hlavní osobu svého vypravování.
Koneckonců onen Rakušan a Španěl, kteří cestovali v bednách, také nebyli hrdinové; byli to mladí lidé, prostí měšťáci, a přece poskytli novinářským zpravodajům celé sloupce zpráv. A tak i já zkrášlím svoje číslo 11. rozhojněním, autotypiemi, diaforami, epitazemi, tropy, metaforami a jinými řečnickými figurami toho druhu, zveličím je - tak jako fotografickou šablonu... Ostatně cestovat v bedně z Tiflisu do Pekingu je něco docela jiného, než jet z Vídně nebo z Barcelony do Paříže, jako učinili Zeitung, Errés a Flora Anglora. Dodávám, že svého Rumuna nezradím a nikomu jej neudám. O mé mlčenlivosti ať nepochybuje a ať spoléhá na moje dobré služby, když mu budu moci být užitečný pro případ, že by byl odhalen... Ale on však odhalen nebude.
Copak v tomto okamžiku dělá?.. Chlapík sedí v bedně, klidně večeří při světle malé lampy. Krabice konzerv mu leží na klíně, sucharů má dost, a v malé skříni vidím několik plných lahví, pak přikrývku a plášť zavěšený na stěně.
Opravdu, moje číslo 11. se tady má dobře. Je ve svém pokojíku, jako hlemýžď ve skořápce. Jeho domov jede s ním, a uspoří tak tisíc franků, které by ho stála cesta z Tiflisu do Pekingu, i kdyby jel ve druhé třídě.
Vím, že tohle se jmenuje podvod, a jsou zákony, které takové podvody trestají. Než se to však stane, může on vylézt ze své bedny, procházet se uvnitř nákladního vagónu... dokonce se v noci odvážit i na plošinu... Ne, příliš ho nelituji a když si vzpomenu, že se dal naložit na adresu krásné Rumunky, byl bych rád na jeho místě.
Napadá mne myšlenka, kterou pokládám za velmi prospěšnou, ale která snad není velmi dobrá, zaťukat na stěnu a domluvit se se svým novým společníkem, to znamená dozvědět se, co je zač a odkud přichází; neboť kam jede, to vím. Trápí mne horoucí zvědavost... Musím ji upokojit... Jsou chvíle, kdy se zpravodaj mění dokonce na dceru Evinu!
Ale co si o tom můj ubohý mladý muž pomyslí?... Jistě jen všechno dobré. Řeknu mu, že jsem Francouz, a každý Rumun ví, že vždycky může Francouzovi důvěřovat. Nabídnu mu svoje služby. Navrhnu mu, že usnadním krutost jeho vězení svými interviewy a že nedostatky jeho zásob doplním některými pamlsky... Nebude litovat mých návštěv, a mé neopatrnosti se nebude muset obávat.
Klepám na stěnu.
Světlo pojednou zhaslo.
Vězeň zatajil dech... Musím jej uklidnit. „Otevřete...“ říkám mu potichu rusky, ,,… otevřete... „Nemohl jsem ani dokončit svou větu, protože vlak náhle na něco narazil a jeho rychlost se zmenšila.
Ale přece jsme ještě nedojeli ke stanici Geok Tepe!
V tom okamžiku je zvenku slyšet křik.
Pospíchám z nákladního vagonu, jehož dveře rychle zavírám. Byl nejvyšší čas.
Sotvaže jsem se ocitl na plošině, otevírá se strážnice. Popov z ní vystupuje, nezpozoroval mne však, vchází do furgonu a míří k lokomotivě.
Skoro ve stejném čase vlak nabyl své dřívější rychlosti a Popov se za okamžik zase objevuje.
„Co se stalo, pane Popove?“ „To, co se stává velmi často, pane Bombarnaku. Přejeli jsme velblouda...“ „Ubohé zvíře!“ „Ubohé zvíře - které mohlo způsobit vykolejení vlaku!...“ „Tedy zatracené zvíře!“
