III. KAPITOLA Odhalené tajemství Parník odjíždí teprve ve tři hodiny odpoledne. Moji spolucestující, kteří se chystají přeplout Kaspické moře, pospíchají do přístavu. A opravdu je zapotřebí zamluvit si kabinu nebo zaujmout místo v salonech přepravní lodi.
Fulk Ephrinell mne rychle opustil a povídal: „Nesmím ztratit ani okamžik! Musím se starat o přepravu svých zavazadel...“ „Máte jich hodně?“ „Dvaačtyřicet beden.“ „Dvaačtyřicet beden!“ zvolal jsem. „A lituji toho, že jich nemám dvakrát tolik. - Odpustíte, viďte...“ Spěchal tak, jako by měl vykonat cestu za osm dní a ne jen za čtyřiadvacet hodin, cestu přes Atlantický oceán a ne přes Kaspické moře! Můžete mi tedy věřit, že Yankeeovi ani nenapadlo, aby nabídnul svou ruku naší společnici a pomohl jí z vagonu. Proto ho musím zastoupit. Cestovatelka se tedy opírá o moje rameno a seskakuje... ne! Klade zvolna nohu na zem. Celá odměna za moji pomoc byla: thank you, sir, kterou pronesla suchým, velice britským hlasem.
Thackeray někde řekl, že dobře vychovaná anglická dáma je nejdokonalejším božským dílem na zemi. Z té duše bych rád potvrdil tento výrok vzhledem k naší cestovatelce. Pozvedla svůj závoj. Buďto je to mladá paní nebo stará panna. U těchto Angličanek se v tom člověk nevyzná! Zdá se, že je jí tak asi pětadvacet let, pleť má albínskou, chůzi ráznou, šat jí šustí jako rovnodenní pn1iv, žádné brýle, ačkoliv má silně krátkozraké, modré oči. Zatím co hrbatím hřbet a ukláním se, vyznamenává mne pokynem hlavy, při kterém se pohybují jenom obratle jejího dlouhého krku, a odměřeným krokem odchází k východu z nádraží.
Je velmi pravděpodobné, že se s touto osobou setkám opět na palubě parníku. Já sám nehodlám jít do přístavu dříve než v čase odjezdu. Jsem v Baku, mám půl dne k jeho návštěvě a neztratím z toho ani hodinu, když už mne sem přivedla náhoda.
Možná, že toto jméno ve čtenáři nevzbudí žádnou zvědavost. Ale snad se jeho obraznost probudí, když dodám, že Baku je městem Quebrů, sídlo Pársů, hlavním městem vyznavačů ohně.
Toto město, obklopené trojí hradbou černých zubatých zdí, je vystaveno nedaleko mysu Apcheron v nejzazším konci kavkazského horského řetězu. Copak jsem v Persii nebo v Rusku?... V Rusku, bez všech pochyb, protože Gruzínsko je ruskou provincií, ale je dovoleno se domnívat, že jsme v Persii, protože Baku zachovalo svou perskou tvářnost. Prohlížím tady palác chánů, čistý architektonický výtvor z Šachriarových časů a Šeherezády, dcery měsíce, jeho duchaplné vypravěčky, palác, jehož jemné skulptury jsou právě tak čerstvé, jako kdyby právě vyšly z dílny svého stvořitele. O něco dál se na rozích vypínají staré mešity, do kterých je možné vstoupit, aniž by člověk musel zout boty, štíhlé minarety a ne již ty břichaté střechy svaté Moskvy. Ovšem, muezzini už nehlásají v hodinách modlitby žádný zvučný verš zkoránu. Ostatně Baku má čtvrti povahou i vzhledem docela ruské, s dřevěnými budovami bez nejmenšího zbytku nějakého orientálního rázu, s nádražím impozantního zevnějšku, které je důstojné kterémukoliv velkému městu Evropy nebo Ameriky, na konci ulic je moderní přístav, s atmosférou plnou uhelného kouře, který chrlí komíny parníků.
Opravdu se člověk mimoděk zeptá, co v tomto městě nafty s uhlím? Nač toto topivo, když suchá a holá půda Apcheronu, kde roste jenom pontický absint, je tak bohatá na minerální olej? Za osmdesát franků člověk dostane sto kilo bílé nebo černé nafty, a poptávka a spotřeba se ani po věky nevyčerpá.
Zjev opravdu zázračný! Chcete nějaký přístroj na topení nebo na svícení, který by sloužil okamžitě? Není nic jednoduššího, udělejte do země díru, plyn už vystupuje a nepotřebujete víc než zapálit. Je to přirozený plynoměr a pro každého zadarmo.
Byl bych rád navštívil proslulou svatyni Ateš-Gáh, ale je od města dvaadvacet verst a mám málo času. Tam hoří věčný oheň, udržovaný perskými duchovními po několik set let, ti přišli z Indie a nikdy nepožívají zvířecí maso. Jinde by tito vegetariáni byli pokládáni za pouhé zelináře.
Ale toto mi připomíná skutečnost, že jsem ještě nesnídal a protože je jedenáct hodin, odebírám se k nádražní restauraci, kde mi ovšem ani nenapadlo, abych se živil tak jako Pársové v Ateš-Gáh.
Právě, když vstupuji do sálu, spěchá odtamtud rychle Fulk Ephrinen.
„A snídat nebudete?...“ ptal jsem se ho.
„Už jsem hotov,“ odpověděl.
„A vaše zavazadla?...“ „Ještě jich musím přenést na parník dvacet devět... Ale odpusťte... Nemám nazbyt ani okamžik. Když člověk zastupuje firmu Strong Bulbul and Co., která týdně posílá pět tisíc beden svých výrobků...“ „Tedy si pospěšte... pospěšte, pane Ephrinelle, setkáme se zase na lodi. - Apropos, nepotkal jste naši společnici z vagonu?“ „Jakou společnici?“ „Mladou dámu, která zasedla moje místo v kupé...“ „Copak s námi byla nějaká dáma?“ „Jistěže.“ „To slyším od vás ponejprv, pane Bombamaku, od vás ponejprv!“ A potom Američan zmizel ve dveřích. Musím doufat, že dřív než dojedu do Pekingu, tak se dozvím, jaké jsou výrobky firmy Strong Bulbul and Co. z New Yorku. Pět tisíc beden týdně... jaká továrna a jaký odbyt!
Snídani jsem rychle odbyl a spěchám zase ven. Při své procházce jsem se obdivoval několika skvostným Lesgincům, s šedou čerkeskou a nábojnicí na prsou, s bešmetem z jasně červeného hedvábí, holínkami vyšívanými stříbrem, nízkými střevíci bez podpatků, bílou papachou na hlavě, dlouhou ručnicí přes rameno, šaškou a handžárem za pasem, - krátce byl to celý arzenál pohromadě, tak jako někdy bývá pohromadě celý orchestr, ale byl to nádherný pohled; v průvodu ruského cara to musí dělat nádherný dojem.
Už jsou dvě hodiny a jdu k přístavišti. Musím se však zastavit na nádraží, kde jsem nechal u vrátného svoje malá zavazadla.
Tak a teď, když mám svůj vak v jedné ruce, hůlku ve druhé, jdu ulicí, která vede k přístavu.
Na malém náměstí, v místech, kde jsou prolomeny hradby, aby byl lepší přístup na nábřeží, zaujímají mou pozornost dvě osoby, kráčející ruku v ruce. Je to pár v cestovním obleku. Muž asi tak třicet až pětatřicet let, žena pětadvacet až třicet, - muž tmavovlasý, již prošedivělý, s tváří pohyblivou, pohledem živým, lehkou chůzí a jako by se houpal v kyčlích, - žena blondýnka, ještě dost hezká, s modrýma očima, poněkud uvadlou pletí, pod kapucí kudrnaté vlasy, v trochu nevkusném cestovním obleku, jak svým staromódním střihem, tak i křiklavou barvou. Patrně jsou to dva manželé, které přivezl vlak z Tiflisu a snad, pokud mne neklame moje tušení, dva Francouzi.
Ale ačkoliv je zvědavě prohlížím, nevšímají si mne. Jsou příliš zaměstnaní, tak, že mě nepozorují. V rukou a na ramenou mají vaky, polštáře, pokrývky, hole, deštníky, slunečníky. Nesou sebou všechna možná zavazadélka, které nechtějí dát s nákladem na parník. Cítím upřímnou touhu, jít jim na pomoc. Copak to není šťastná náhoda a velmi vzácná - potkat Francouze mimo Francii?
Právě v okamžiku, kdy k nim chci přistoupit, se objevuje Fulk Ephrinell, odvádí mne odtud a pár tedy opouštím. Nechávám si je však jen na pozdější dobu. Najdu je na parníku a seznámím se s nimi po cestě.
„No tak,“ ptal jsem se Yankeeho, „jak jste daleko s nákladem svých beden?...“ „Teď je na cestě právě třicátá sedmá, pane Bombarnaku.“ „A zatím se nestalo žádné neštěstí?“ „Ne, žádné.“ „A co je, prosím vás, v těch vašich bednách?...“ „Co v nich je?... Ach, vidíte, tady je ta sedmatřicátá!“ zvolal Fulk Ephrinell a běžel naproti povozníkovi, který jel po nábřeží.
Je tady velký ruch, jaký bývá při odjezdu a příjezdu. Baku je nejčilejší a také nejjistější Kaspický přístav. Derbent, který je o něco dále na sever s ním nemůže soutěžit, takže Baku zabírá skoro všechen námořní obchod tohoto moře, nebo lépe řečeno velkého jezera, které nesouvisí se sousedními moři. Rozumí se, že založení Uzun Ady na protějším břehu, přepravu, která šla jindy jen přes Baku, zdesateronásobilo. Zakaspická dráha, otevřená cestujícím i zboží, je víc než která jiná, obchodní cestou, spojující Evropu a Turkestán.
V blízké budoucnosti snad povede ještě druhá cesta podél perských hranic a připojí dráhy jižního Ruska k dráhám anglické Indie, čímž se cestujícím ušetří cesta přes Kaspické moře. A až se ta velká nádrž vysuší vypařováním, proč by se nemohlo jet bez přestupování dráhou, zřízenou v jeho písčitém korytě z Baku do Uzun Ady?...
Dříve než se však toto přání uskuteční, musíme se nalodit na parník, to jsem také právě udělal a se mnou četná společnost.
Náš parník se nazývá Astara a patří společnosti Kavkaz a Merkur. Je to velký kolový parník, který přejíždí třikrát týdně od břehu ke břehu. Je velmi široký a je zhotoven tak, aby mohl naložit hodně zboží a stavitelé se tady zajímali víc o náklad než o pohodlí cestujících. Koneckonců pro plavbu v délce dvaceti čtyř hodin nemůže člověk mnoho žádat.
V přístavišti je rušná chumelenice lidí, kteří odjíždějí a kteří se na odjezd dívají, většinou je to kosmopolitické obyvatelstvo Baku. Zjišťuji, že cestující jsou převážně Turkmeni, a asi dvacet Evropanů různých národností, několik Peršanů a také dva originální typy z „nebeské říše“. Ti patrně jedou až do Číny.
Astara je doslova vzato nacpána zbožím. Podpalubí ani nestačilo, a vrchní část nákladu musela být rozložena na palubě. Záď je vyhrazena cestujícím, ale od můstku mezi oběma bubny lopatkových kol až k přídi nastavili nesčetné množství beden, které chrání proti mořským vlnám silná, dehtem napuštěná plachta.
Tady jsou také složena zavazadla Fulka Ephrinella. Řídil sám skládání s energií pravého Yankeea, který nespouštěl z očí svůj vzácný materiál, krychlové bedny, dlouhé, široké a vysoké dvě stopy, pokryté ještě hladkou, pečlivě utaženou kůží, na které jsou napsána podle vzoru tato slova: Strong Bulbul and Co. - New York.
„Máte už všechno vaše zboží na palubě?“ ptal jsem se Američana. „Právě je přinášena dvaačtyřicátá bedna,“ odpověděl.
A skutečně dotyčná bedna právě spočívá na bedrech nosiče, který už kráčí po přístavním můstku. Zdá se mi, že ten nosič kolísá, pravděpodobně následkem poněkud značnějšího požití vodky.
„Wait a bit!“ křičí Fulk Ephrinell.
Pak volá rusky, aby mu bylo lépe rozumět: „Pozor! Pozor!“ Rada sice výborná, ale trochu opožděná. Nosič udělal chybný krok.
Bedna se z jeho beder kácí, padá, naštěstí přes roubení na palubu Astary, ale tříští se a množství malých balíčků, jejichž obal se trhá, sype svůj obsah po palubě.
Jak se rozhorleně Fulk Ephrinell rozkřikl! A jak uhodil pěstí neohrabaného nosiče do zad a stále zoufale opakoval: „Moje zuby... moje ubohé zuby!“ A teď se smýká po kolenou a sbírá malé kousky umělé slonoviny, roztroušené po podlaze a já zase nemohu zadržet smích. Ano! Tedy zuby vyrábí firma Strong Bulbul and Co. z New Yorku! Tato obrovská továrna je tedy v činnosti jen proto, aby rozesílala pět tisíc beden zubů týdně do všech dílů světa! Jen proto rozvíjí sílu patnácti set koní a spaluje sto tun uhlí za den, aby zásobila zubaře Starého a Nového světa, aby je rozesílala také až do Číny. To je opravdu americké!
Ostatně, na celé zeměkouli je prý 1,4 miliardy obyvatel, po dvaatřiceti zubech to dělá skoro 45 miliard. Kdyby tedy bylo pokaždé třeba nahradit přirozené zuby umělými, firma Strong Bulbul and Co., by ani nestačila.
Ale nechme Fulka Ephrinella sbírat odontologické poklady jeho dvaačtyřicáté bedny. Všichni pasažéři už jsou na lodi. Astara zvedne svoje kotvy... Najednou je z nábřeží slyšet křik. Znám jej, je to křik toho Němce, - který jsem slyšel už v Tiflisu, když se tifliský vlak rozjížděl.
Ano, skutečně, dotyčný cestující je tady. Je bez dechu, utíká, už nemůže. Zvedací můstek už byl vytažen a parník již odráží. Jak se jen sem ten opozdilec dostane?
Naštěstí silné lano ještě Astaru drží na zádi u nábřeží. Němec se objeví právě v okamžiku, kdy dva lodníci vytahují přístavní balony. Podávají mu ruce a pomáhají skočit na palubu.
Ten člověk velký jako hora je zřejmě na podobné věci zvyklý a překvapilo by mne, kdyby někdy přišel včas.
Když se pak Astara vypletla z přístavu, roztočila svoje mohutná kola a byla brzy na moři.
Ve vzdálenosti asi čtyři sta metrů označuje nějaké víření na povrchu moře, že vody jsou v hloubce rozrušené. Stál jsem u roubení na pravém boku na zádi a s doutníkem v ústech jsem se díval, jak za výběžkem mysu Apcheron mizí přístav, kdežto na západním obzoru vystupuje řetěz Kavkazu.
Z doutníku mi zůstal mezi prsty jen malý oharek a když jsem ještě několikrát naposledy zabafal, hodil jsem zbytek přes roubení.
Ve stejném okamžiku se kolem lodního tělesa rozlilo ohnivé moře. To víření pocházelo z podmořského pramene nafty, který se zapálil oharkem doutníku.
Je slyšet několik výkřiků. Astara pluje uprostřed ohnivých, kroutících se jazyků, ale jediným rozmachem kormidla se vzdalujeme od plamenného zdroje, a všechno nebezpečí je brzy zažehnáno.
Kapitán, který přišel na záď, mi řekl chladným tónem: „To co jste udělal, bylo velmi nerozumné...“ A já, jak se při podobných příležitostí odpovídá, jsem řekl: „Na mou věru, kapitáne, nevěděl jsem...“ „Měl byste vždycky vědět, pane!“ Tato slova pronesl nudný a drsný hlas o několik kroků dál. Obracím se... To mi dávala Angličanka toto ponaučení.
