II. KAPITOLA Setkání po letech Jak jsem se později dočetl v dějepisných knihách, Německa byla v té době ještě rozdělena na deset zemí. Později byly proměněny novou úpravou v Rýnský spolek - kalem raku 1806 - a roku 1815 v Německý spolek. Jedna z těchto zemí, zaujímající Saské a Braniborské kurfiřtství, měla tehdy jména: Země hornosaská.
Tato Braniborské kurfiřtství se později měla stát pruskou provincií a být rozdělena ve dva okresy, okres Braniborský a Pastupimský.
Ta všechna říkám proto, aby každý dobře věděl, kde leží městečka Belzig, nacházející se v Postupimském okresu, jihozápadním směrem, několik mil ad hranice.
K této hranici jsem došel 16. června, když jsem urazil sta padesát mil, které ji dělí ad Francie. Jestli jsem k tomu potřeboval devět dnů, stala se tak proto, že spojení tehdy byla obtížné. Spotřeboval jsem tehdy více cvočků do bot, než koňských podkov nebo vozových kal k vazům - lépe řečena kár. Stejně jsem se tehdy netěšil zvláštnímu blahobytu. Z vlasti jsem si nesl pauze nepatrné úspory a chtěl jsem mít pokud možná nejmenší vydání. Za svého pobytu v pohraniční po sádce jsem měl naštěstí příležitost, abych pochytil několik německých slav, čímž mi byla usnadněna pomoci si z nesnází. Ovšem nebylo by snadné zatajit, že jsem Francouz. Proto se mi také dostalo leckterých pohrdavých pohledů. Tím více jsem se musel varovat, abych prozradil, že jsem strážmistr Natalis Delpierre. Zajisté schválíte za těchto okolností mou opatrnost, protože se dala očekávat válka s Pruskem a Rakouskem - tedy s celým Německem.
Na hranici tohoto okresu jsem byl příjemně překvapen.
Šel jsem pěšky. Zamířil jsem k hospůdce Ecktwende - (česky „Na zavadilce“). Po dosti chladné noci bylo krásné ráno. Bylo sedm hodin. Slunce pilo ranní rosu z lučin. Na bucích, dubech, jilmech a břízách se vznášela hejna ptáků. Krajina byla málo obdělaná. Mnoho polí leželo úhorem. Ostatně podnebí v těchto končinách je drsné.
U vrat „Zavadilky“ stál vozík, do kterého byl zapřažen hubený koník, schopný urazit tak asi dvě malé míle za hodinu, jestli by nemusel stoupat příliš do vrchu.
U něho stála žena. Byla veliká, silná, pěkně urostlá. Měla šněrovačku se šlemy, okrášlenými prýmky, slaměný klobouk, ozdobený žlutými stuhami, sukni s červenými a fialovými páskami - vše bylo pěkně upraveno, velmi čisté, jako by to byl nedělní nebo sváteční oděv. A skutečně, tento den se této ženě stal svátečním, dá se říci nedělním. Dívala se na mne, a já jsem pozoroval, jak se na mne dívá.
Náhle rozpřáhne náruč a bez váhání běží ke mně a volá: „Natalisi!“ „Irmo!“ Byla to ona - byla to má sestra. Poznala mě. Skutečně, ženy mívají lepší oči na poznání těch, které mají srdečně rády - nebo alespoň oči bystřejší. Bylo tomu bezmála už třináct let, co jsme se neviděli, a můžeme si pomyslet, jestli mě tohle shledání mrzelo!
Jak byla ještě zachovalá a hezky vyhlížela! Připomínala mi naši matku velikýma a živýma očima a svými černými vlasy, které u skrání začaly šedivět.
Líbal jsem jí na rty a také na obě dobré tváře, osmahlé úpalem venkova, a můžete mi věřit, že mi splácela stejnou měrou.
Vždyť jsem žádalo dovolenou kvůli ní, abych ji viděl. Začal jsem se znepokojovat, že není ve Francii v době, kdy hrozilo nebezpečí, že se karty hodně promíchají. Když by zůstala mezi Němci Francouzka v době, kdy každou chvíli mohla být vypovězena válka, mohly jí z toho vzejít veliké nesnáze... V podobném případě je lepší být ve vlastní zemi. Jestli bude má sestra chtít, vezmu ji s sebou. V tomto případě by ovšem musela opustit paní Kellerovou, s čímž ovšem možná nebude souhlasit. To ovšem bude zapotřebí prozkoumat. „Jaká je to radost, Natalisi, že se shledáváme!“ zvolala, „že jsme opět spolu, a to tak daleko od naší Pikardie! Zdá se mi, jako by jsi mi přinášel tam zdola trochu našeho dobrého vzduchu! Jak dlouho už jsme se neviděli!“ „Třináct let, Irmo!“ „Ano, třináct let! Třináct let odloučení! Jak dlouhá je to doba, Natalisi!“ „Drahá Irmo!“ odpověděl jsem. A potom jsme chodili ruku v ruce po silnici sem a tam.
„A jak se máš?“ zeptal jsem se.
„Dost dobře, Natalisi. A ty?...“ „Právě tak!“ „A jsi strážmistrem! To je pro naši rodinu skutečná čest!“ „Ano, Irmo, veliká čest! Kdo by si kdy pomyslel, že se pasáček hus z Grattepanche stane jednou strážmistrem! Ale tohle nesmím po vídat příliš hlasitě!“ „Proč?... Vysvětli mi to!...“ „Protože by to mělo zajisté vzápětí nepříjemnosti, když bych vypravoval, že jsem vojákem. Vždyť je nebezpečno pro Francouze, pobývajícího v Německu, když se proslýchá, že bude válka. Proto si pamatuj, že jsem pouze tvůj bratr, pán z Nemanic, který přišel na návštěvu své sestry!“ „Dobrá, Natalisi, budu o tvém stavu mlčet, to ti slibuji.“ „To bude jen opatrné, protože němečtí špehouni mají dobré uši!“ „Upokoj se!“ „A jestli uposlechneš mé rady, Irmo, odvedu tě s sebou do Francie!“ Oči mé sestry jevily hluboký žal, a dala mi odpověď, kterou jsem předvídal: „Opustit paní Kellerovou! Natalisi, až ji uvidíš, poznáš, že jí nemohu nechat samotnou.“ To jsem už pochopil a odložil jsem vyjednávání o té věci na pozdější dobu. Po těchto slovech Irma nabyla opět dobrý výraz v očích i laskavý hlas. A potom se mě hned vyptávala po událostech v zemi a po známých osobách.
„Co dělá naše sestra Finninie?“ „Je úplně zdravá. Dozvěděl jsem se to od našeho souseda Létocarda, který před dvěma měsíci přišel do Charlevillu. Pamatuješ si přece na Létocarda?“ „Kolářova syna?“ „Ano. Víš snad, nebo nevíš, Inno, že se oženil s Matifasovou?“ „Dcerou starého otce Fonencampse?“ „Právě s tou. A ten mi řekl, že si naše sestra na zdraví nijak nestěžuje. Aj, tam v Escarbotinu mívali a mají dosud tuhou práci! A mají čtyři děti, a s posledním byla pořádná práce!... Odvážný párek! Naštěstí, je muž poctivý, dobrý řemeslník a mnoho nepije - kromě pondělka. Má zkrátka na svůj věk ještě hodně starostí!“ „A je už stará!“ „To si myslím! O pět let starší než ty, Irmo, a o čtrnáct let starší, než já! To je už něco!... Co ale naplat? Je to statečná žena, jako jsi ty!“ „Copak já, Natalisi! Jestli jsem někdy poznala hoře, bylo to pouze hoře o jiné. Od té chvíle, co jsem opustila Grattepanche, nežila jsem už v bídě. Ale dívat se, jak někdo trpí vedle tebe, a když nemůžeš pomoci...“ Obličej mé sestry se zasmušil podruhé. Obrátila rozhovor na jinou stranu.
„A jak se ti dařilo na cestě?“ zeptala se.
„Cesta byla dobrá! Počasí tuto roční dobu bylo dost příznivé. A jak vidíš, mám dobré nohy! A co by si člověk naříkal na únavu, když si je jistý, že bude mile přivítán!“ „Dobře jsi řekl, Natalisi, budeš mile přijat a milován v té rodině jako já!“ „Jak je to výborná žena, ta paní Kellerová! Jestlipak víš, sestřičko, že jí nepoznám. Pro mne je dosud dceruškou pana a paní Acloquových, těch hodných lidí ze Saint Sauflieu. V době, kdy se provdala - je tomu asi pětadvacet let - jsem byl ještě malý kluk. Náš otec a naše matka o ní ale napovídali tolik hezkého, že jsem si to zapamatoval.“ „Ubohá paní,“ odvětila Irma, „velice se změnila a je už hezky zestárlá! Jakou bývala manželkou, Natalisi, a jakou je dosud matkou!“ „A jej í syn?“ „Je to nejlepší syn, který se odvážně dal do práce, aby zastal svého otce, který zemřel před patnácti měsíci.“ „Sláva panu Jeanovi!“ „Zbožňuje svou matku, žije pouze pro ni, tak jako ona žije jenom pro něho.“ „Nikdy jsem ho nespatřil, Irmo, a hořím už nedočkavou touhou, abych se s ním seznámil. Zdá se mi, že jej mám už napřed rád - tohoto mladého muže!“ „To mne vůbec nepřekvapuje, Natalisi. Toto přátelství vzniká skrze mne.“ „Nyní ale na cestu, sestřičko!“ „Na cestu!“ „Počkej! Jak daleko máme do Belzigu?“ „Pět mil.“ „Nu,“ odpověděl jsem, „kdybych byl sám, dokázal bych to za dvě hodiny! Ale budu muset.“ „Ba ne, Natalisi, já půjdu rychleji než ty!“ „Pěšky?“ „Ne, poveze mě můj koníček!“ A Irma mi ukázala vozík stojící u vrat hospody. „Ty jsi tedy přijela s tímto povozem pro mne?“ ptal jsem se. „Ano, Natalisi, abych tě přivezla do Belzigu. Odjela jsem časně ráno a byla jsem tady úderem sedmé hodiny. Kdyby dopis, který jsi nám dal napsat, přišel dříve, jela bych ti naproti ještě dále.“ „Ó, to by bylo zbytečné, sestřičko! Nuže, jeďme! Nemáš zaplatit něco hostinskému? Mám zde několik krejcarů...“ „Díky, Natalisi, to je odbyto, a nyní nám zbývá už pouze odjet.“ Mezitím co jsme takto hovořili, hostinský ze „Zavadilky“, opírající se o vrata, nás poslouchal, ačkoliv dělal, jakoby si nás nevšímal. To mne nijak nepotěšilo. Snad bychom udělali lépe, kdybychom si šli poklábosit poněkud dále.
Tento krčmář, takový hromotluk, měl nehezký obličej, drzé, pronikavé oči, nad kterýma stále mžourala víčka, ohrnutý nos a velká ústa, jakoby mu, když byl ještě maličký, podávali šavlí kaši. Zkrátka měl šeredný vzhled špinavého skrblíka.
Celkem jsme neřekli nic, co by nám mohlo být na újmu. Možná, že z našeho rozhovoru nic neslyšel! Ostatně, jestli neuměl francouzsky, nemohl ani porozumět, že přicházím z Francie.
V stoupili jsme do povozu. Krčmář se na nás díval, jak odjíždíme, ani nám nekývl.
Zmocnil j sem se otěží a popohnal j sem koníka. Uháněli jsme jako ledový vítr. To nám ale nebránilo, abychom nehovořili dále, a Irma mi cestou všechno oznámila.
A tak z toho, co už jsem věděl dříve a co jsem se dozvěděl od ní, víte i vy všechno, co se týká rodiny Kellerovy.
