XIII. Zastávka na Tahiti Společenské ostrovy čili Tahiti se rozkládají mezi patnáctým (15°5') a sedmnáctým (17°49') stupněm jižní šířky a mezi sto padesátým (150°6') a sto padesátým šestým (156°30') stupněm západní délky od pařížského poledníku, a mají rozlohu asi dva tisíce dvě stě kilometrů. Skládají se ze dvou skupin ostrovů. Jednu tvoří Větrné ostrovy, Taiti nebo Tahiti-Tahaa, Tapamanoa, Morea nebo Eimeo, Teriaroa a Meetia, které jsou francouzským protektorátem a druhou ostrovy Závětrné, Tubuai-Manu, Huahine, Raiatea-Thao, Bora-Bora, Moffy-iti, Maupiti, Mapetia, Bellingshausen a Scilly, spravované místními náčelníky. Angličané tyto ostrovy nazývají Georginské, ačkoli Cook, který je objevil, jim dal jméno Společenské, na počest Královské společnosti v Londýně. Tyto ostrovy vzdálené asi dvě stě padesát námořních mil od Markýzských ostrovů, měli podle posledního sčítání čtyřicet tisíc obyvatel, domácích i cizích.
Plavcům, kteří se blíží od severovýchodu, se ukáže nejprve Tahiti, první z Větrných ostrovů. Hlídka na observatoři ho oznámila už na velkou dálku, a to díky vrcholu Maiao, čili Koruna, tyčícímu se do výše tisíce dvou set třiceti devíti metrů nad mořem.
Plavba probíhala hladce. Standard Island doprovázený pasáty, plul v kouzelných vodách, nad nimiž slunce zvolna postupovalo k obratníku Kozoroha. Za dva měsíce a několik dní se slunce obrátí zase směrem k rovníku a ostrov na šroubu se na několik týdnů ocitne v jeho žhoucí výhni, načež ho bude dál sledovat jako pes svého pána a bude se při tom snažit udržet od něj stejnou vzdálenost.
Milliarďané se na Tahiti zastaví poprvé. Loňského roku cesta začala příliš pozdě, takže se dále na západ nedostali. Když opustili Pomotu, vrátili se k rovníku. Společenské ostrovy jsou však v celém Tichém oceánu nejkrásnější. Tím víc si mohli Pařížané při pobytu na ostrově vážit toho, co bylo na pohybu plovoucího ostrova právě to okouzlující, totiž to, že mohl svobodně rozhodovat o zastávkách i podnebí.
„No... však ještě uvidíme, jak tohle podivné dobrodružství skončí,“ prohlásil nenapravitelný Sebastian Zorn.
„Kéž by to nikdy nemělo konce!“ zvolal Yvernes.
Standard Island se dostal k severnímu pobřeží ostrova Tahiti 17. října časně ráno. V noci obepluli maják na Venušině mysu a za dne by se mohli dostat k hlavnímu městu Papeeté, ležícímu za mysem na severozápadě. Jenže guvernér svolal radu třiceti notáblů a ta se jako každá dobře řízená rada rozdělila na dva tábory. Jedni, včele s Jemem Tankerdonem, hlasovali pro západ, druzí, vedeni Natem Coverleyem, chtěli plout na východ. Cyrus Bikerstaff, který při shodném počtu hlasů, měl právo rozhodnout, dal příkaz plout k Papeeté a ostrov při tom obeplout z jihu. Toto rozhodnutí kvarteto přivítalo, protože se tak mohlo obdivovat krásám této tichomořské perly, Bougainvillovy Nové Kythery.
Tahiti má rozlohu sto čtyři míle, čili dvě stě patnáct hektarů - asi devítinásobek rozlohy Paříže. Roku 1875 na něm žilo sedm tisíc šest set domorodců, tři sta Francouzů a jedenáct set cizinců. Nyní se počet obyvatel snížil na sedm tisíc. Svým tvarem se podobal převrácené tykvové láhvi, přičemž baňka láhve byla tvořena hlavním ostrovem, spojeným s hrdlem, které tvořil poloostrov Tatarapu. Obě části spojovala převlaka Taravao. Takový příměr vyřkl Frascolin, když si prohlížel podrobnou mapu souostroví, a jeho přátelům se tak zalíbilo, že Tahiti překřtili na „Tykvovou láhev tropů“.
Tahiti bylo od zřízení protektorátu 9. září 1842 správně rozděleno na šest krajů a ty pak na jedenadvacet okresů. Stále ještě nebyly zapomenuty roztržky mezi admirálem Dupetit- Thouarsem, královnou Pomaré a Anglií, vyprovokované jistým prodavačem biblí a bavlny, jménem Pritchard, jehož vtipná karikatura se objevila v „Guepech“ Alfonse Karra. Je už to však stará historie, málem zapomenutá, stejně jako činy a kousky anglo-saského lékárníka.
Standard Island se bez obav mohl Tykvové láhvi tropů přiblížit až na jednu míli. Ostrov spočíval na korálovém podloží, jehož vrstvy sahaly do hlubin Tichého oceánu. Ale dříve, než se k ní dostali blíž, mohli ji obyvatelé Milliard City pozorovat jako velkolepý celek, hory, které příroda vytvořila mnohem důmyslněji, než hory Sandwichské, zelené vrcholky, rokliny plné stromů, horské štíty, vypínající se vzhůru jako špičatá střecha obrovské katedrály, pásy kokosových palem svlažované bílou pěnou mořského příboje, narážejícího na strmé stěny pobřeží.
Toho dne se mohli zvědavci postávající v okolí Tribord Harboru s dalekohledy na očích - každý Pařížan měl svůj vlastní - obdivovat tisícerým maličkostem celého západního pobřeží. Viděli okres Papenoo, kde objevili řekou ženoucí se širokým údolím na své cestě z hor a vrhající se přímo do oceánu, protože na ploše několika mil chyběla skaliska. Nacházel se tam i Hitiia, velmi bezpečný přístav, z nějž se vyváží do San Francisca mnoho a mnoho milionů pomerančů. Za ním ležel Mahaena, kde teprve po krvavém boji s domorodci bylo roku 1845 završeno dobytí ostrova.
Odpoledne se dostali k úzké převlace Taravao. Při plavbě kolem poloostrova se kommodore Simcoe snažil dostat k němu Standard Island co nejblíž, aby Milliarďané mohli obdivovat překrásnou úrodnou krajinu okresu Tautira i četné bystřiny, kterých má nejvíce ze všech okresů celého souostroví. Tatarapu, spočívající na vrstvě korálů, majestátně vystavoval na odiv drsné svahy svých vyhaslých kráterů.
Když se slunce sklánělo k obzoru, vrcholky hor se zbarvily posledním nachem a barvy splývaly s teplem a mlžným oparem nad mořskou hladinou. Byla to směsice výparů, prosycených vůní pomerančovníků a citroníků, roznášených večerním vánkem. Po kratičkém soumraku nastala úplná tma.
Standard Island obeplul nejzazší jihovýchodní bod ostrova a druhého dne se ocitl na západní straně převlaky a to právě v okamžiku, kdy se rozednilo.
Ve velmi pečlivě obdělávaném a hustě obydleném okrese Taravao, byly mezi háji pomerančovníků pěkné cesty, které jej spojovaly s okresem Papeari. Na nejvyšším místě se rozkládala tvrz, kontrolující obě strany převlaky, vyzbrojená několika děly, jejichž hlavně vykukovaly ze střílen jako bronzové tlamy. Vzadu se skrýval přístav Phaeton.
„Proč nad touto převlakou září jméno pyšného vozky slunečního vozu?“ zeptal se Yvernes.
Den strávili pomalým proplouváním podél břehů korálového útvaru, významného pro západní část Tahiti. Před nimi se prostíraly nové a nové okresy: okres Papéiri s četnými bařinami, Mataiea a jeho důležitý přístav Papeuriri, pak následovalo široké údolí, kterým protékala řeka Vaihiria a za ní se vypínaly hory vysoké pět set metrů, připomínající stůl nesoucí kotlinu o objemu půl kilometru. Byl to starý kráter, pravděpodobně se sladkovodním jezerem, které zřejmě nemělo žádné spojení s mořem.
Pak přišel okres Ahauraono, zabývající se na obrovských plochách pěstováním bavlny ve velkém, pak okres Papara, v současné době obětovaný zemědělskému vykořisťování. Za výšinou Mara plul Standard Island podél velkého údolí Paruvia, vroubeného horou Korunou a zavlažovaného Punarunem. Za Tapunou, výšinou Tatao a ústím řeky Faa kommodore ladně zatočil k severovýchodu, obratně se vyhnul ostrůvku Motu-Uta a v šest hodin večer zastavil u zátoky, jíž bylo možné se dostat do zálivu Papeeté. U vstupu do něj se mezi korálovými ostrovy táhl obdivuhodně klikatý průplav chráněný až po výšinu Farente nepotřebnými děly. Je samozřejmé, že Ethel Simcoe, protože měl k dispozici podrobné mapy, nepotřeboval lodivody tak, jako to dělají velrybářské lodi, když vplouvají do průplavu. Objevila se však loď se žlutým praporem na přídi. Byla to „zdravotnív loď,“ která měla v úmyslu zakotvit v Tribord Harboru. Na Tahiti byli přísné předpisy a nikdo tam nesměl bez povolení lékaře a přístavního důstojníka vystoupit.
Když lékař vystoupil v Tribord Harboru, začal jednat s příslušnými dozorci. Byla to pouhá formalita. V Milliard City ani v okolí nikdo nemocný nebyl. A takové nakažlivé nemoci jako cholera, chřipka a žlutá zimnice tu rozhodně byly naprosto neznámé, neboť se tu podle starého zvyku co nejpřísněji udržovala čistota. Mezitím se snesla noc, jíž předcházel krátký soumrak, a tak byla cesta na břeh odložena na druhý den. Standard Island se v očekávání nadcházejícího dne uložil ke spánku.
Časně ráno se ozvaly výstřely z děla. Přední baterie salvou jedenadvaceti ran zdravila souostroví Za větrem a Tahiti, hlavní město francouzského protektorátu. V témže okamžiku se na věži observatoře objevila červená vlajka s zlatým sluncem a třikrát se sklonila. Stejná salva, rána za ranou, se ozvala i z baterie na vyvýšenině nad hlavním tahitským průlivem.
Již brzy ráno byl Tribord Harbor plný lidí a tramvaje sem vozily stále další a další turisty, kteří chtěli navštívit hlavní město souostroví. Sebastian Zorn a jeho přátelé samozřejmě patřili k těm nejzvědavějším. Protože čluny na tak veliký počet zvědavců nestačily, Tahiťané se nabídli, že je pomohou na vzdálenost 720 nití, oddělující Tribord Harbor od přístavu, přepravit na svých loďkách.
Bylo by samozřejmě zdvořilé, aby první na břeh vystoupil guvernér. Jednalo se o obvyklé setkání s civilními a vojenskými úřady na Tahiti a neméně důležité přijetí u královny.
V devět hodin se Cyrus Bikerstaff a jeho zástupci Bartoloměj Ruge a Hubert Harcourt, všichni slavnostně vystrojeni, doprovázeni významnými notábly obou částí města, mezi nimiž byli Nat Coverley, Jem Tankerdon, kommodore Simcoe a jeho důstojníci ve svátečních uniformách a plukovník Steward se svými podřízenými usadili ve slavnostním člunu a vypluli k přístavu Papeeté.
Do druhého člunu nastoupili Sebastian Zorn, Frascolin, Yvernes, Pinchinat, Athanás Dorémus, Kalixt Munbar a několik úředníků.
Čluny domorodců dělaly čestný doprovod představitelům Milliard City, zastoupenému guvernérem a několika představiteli a notábly, z nichž dva nejvýznamnější byli dost bohatí na to, aby koupili celé Tahiti a Společenské ostrovy včetně královny.
Papeeté byl skvělý přístav. Byl tak hluboký, že v něm mohly pohodlně zakotvit i lodi s největším ponorem. Ústil do něj velký severní průplav, široký sedmdesát metrů a dlouhý dvacet čtyři metry, na východě pak průplav Tanoa a na západě průliv Tapuna. V jednom místě ho zužovala malá výspa porostlá stromy.
Elektrické čluny majestátně pluly podél pobřeží s vilami a obytnými domy. U nábřeží byly přivázané lodě. Na břeh vystoupili nedaleko elegantní fontány, napájené čerstvou vodou několika říček ze sousedních hor. Odtud také vedl pobřežní telegraf.
Cyrus Bikerstaff a jeho doprovod vystoupili vstříc obrovskému zástupu Francouzů, domorodého obyvatelstva a cizinců, kteří přišli přivítat Klenot Pacifiku jako největší zázrak vytvořený lidským umem.
Po prvním nadšeném přivítání průvod zamířil k paláci guvernéra Tahiti.
Kalixt Munbar, okouzlující ve svém skvělém obleku, který nosil jen při slavnostních příležitostech, pozval kvarteto, aby ho následovalo, a čtyřlístek intendantovu nabídku samozřejmě neodmítl.
Pod francouzský protektorát nespadaly pouze ostrovy Tahiti a Morea, ale i okolní souostroví. Hlavním představitelem tam byl vrchní komisař, jemuž byl podřízen ředitel, zodpovědný za různé oblasti správy vojenské a námořní, sféra osadních i místních financí a soudnictví. Civilní záležitosti země měl na starosti komisařův generální tajemník. V Morei, Farakavě na Pomotu a v Taio-Haé na Nuka-Hiva měli své residence různí vyslanci. Byl tu také vrchní soudce, jemuž byly přiděleny Markýzské ostrovy a od roku 1861 zde působil poradní výbor pro zemědělství a obchod, který jednou ročně zasedal v Papeeté. Sídlilo zde také velitelství dělostřelectva a pozemního vojska. Posádka se skládala z oddílu osadního četnictva, dělostřelectva a námořní pěchoty. K politické správě byli přiděleni farář a vikář, aby zajišťovali katolické bohoslužby. Pařížané si mohli připadat jako ve Francii, v některém francouzském přístavu, a to by se jim jistě líbilo.
Vesnice roztroušené po ostrovech byly spravovány jakousi obecní radou, složenou z domorodců, které předsedal „tavana“. Jemu byl přidělen soudce, náčelník „muto“ a dva radové, volení obyvatelstvem.
Průvod se ubíral k vládnímu paláci ve stínu krásných stromů. Všude bylo plno vzrostlých kokosových palem, miroe s růžovým listím, bankulier, velikých pomerančovníků, goyav, kaučukových stromů a dalších rostlin. Uprostřed vší té zeleně se vypínal palác, jehož široká střecha s roztomilými okénky podkrovních pokojíků se v zeleni málem ztrácela. Na jednopatrový palác a jeho průčelí byl příjemný pohled. Shromáždili se u něj nejvýznamnější představitelé Francie a osadní četnictvo drželo čestnou stráž.
Vrchní komisař přijal Cyra Bikarstaffa na rozdíl od Angličanů velmi přívětivě. Poděkoval mu, že doprovodil Standard Island do vod souostroví a dodal, že doufá, že jejich návštěva se bude každým rokem opakovat a litoval jenom, že Tahiti jim takovou návštěvu nemůže oplatit. Setkání trvalo asi půl hodiny. Zdvořilost od Cyra Bikerstaffa vyžadovala pozvat nejvyšší představitele hostitelské země na druhý den na radnici.
„Hodláte se v Papeeté nějakou dobu zdržet?“ zeptal se vrchní komisař.
„Dva týdny,“ odpověděl guvernér.
„Budete tedy mít možnost spatřit francouzskou námořní divisi. Má dorazit koncem týdne.“ „Bude nám potěšením, pane vrchní komisaři, budeme-li ji moci uvítat z vašeho ostrova.“ Cyrus Bikerstaff představil svůj doprovod, své zástupce, kommodora Ethela Simcoea, velitele milice, různé úředníky, intendanta krásných umění a umělce koncertního čtyřlístku, kteří byli přijati tak, jak toho byl schopen jen jejich krajan. Pak nastaly jisté potíže ohledně zástupců obou částí Milliard City. Jak se nedotknout Jema Tankedrona a Nata Coverleye, velmi citlivých na své postavení, kteří měli právo... „Jít jeden vedle druhého,“ řekl Pinchinat, čímž parodoval známý Scribeův verš. Napjatou situaci odstranil sám vrchní komisař. Vědělo rivalitě dvou známých miliardářů, a tak se choval velmi taktně, jednal v dokonalé shodě s úředními postupy a tak diplomaticky, že všechno proběhlo hladce, jako by to bylo stanoveno dekretem revolučního tribunálu. Není pochyb, že za podobných okolností by představitel anglického protektorátu ještě přilil olej do ohně v domnění, že tak poslouží zájmům Spojeného království. Nic takového se v paláci vrchního komisaře nestalo a Cyrus Bikerstaff se svým doprovodem odcházel okouzlen přijetím, jehož se jim dostalo.
Sebastian Zorn, Yvernes, Pinchinat a Frascolin měli v úmyslu nechat Athanáse Doréma, který se cítil velmi unaven, odejít domů, do svého bytu na Patnácté třídě. Chtěli využít příležitosti a odejít do Papeeté prohlédnout si jeho okolí, udělat několik výletů do nejvýznamnějších okresů a projít území poloostrova Tatarapu a do posledního doušku tak vyprázdnit Tykvovou láhev Tichého oceánu.
Byl to dobrý nápad, ale když se o něm zmínili Kalixtu Munbarovi, nedal jim k tomu své konečné svolení.
„Bylo by lepší,“ řekl jim, „kdybyste výlet ještě o dva dny odložili.“ „Proč nemůžeme vyrazit dnes?“ zeptal se Yvernes, který se nemohl dočkat, až se chopí cestovní hole. „Protože notáblové Standard Islandu chtějí pozdravit královnu a bylo by vhodné, abyste byli Jejímu Veličenstvu a jejímu dvoru představeni také.“ ,,A zítra?“ „Zítra oplatí vrchní komisař souostroví návštěvu delegace Standard Islandu, a je tedy záhodno...“ ,,Abychom byli při tom,“ odpověděl Pinchinat. „Dobře, budeme tam, pane intendante, budeme tam.“ Cyrus Bikerstaff a jeho doprovod cestou z vládního paláce zamířili k sídlu Jejího Veličenstva. Byla to obyčejná procházka mezi stromy a trvala sotva čtvrt hodiny.
Královské sídlo mělo příhodnou polohu mezi obrovskými zelenými stromy. Byla to čtverhranná dvoupatrová budova, jejíž střecha podobná salaši, měla nad sebou dvě řady verand. Z jejích oken byla úchvatná vyhlídka na překrásné sady táhnoucí se až k městu a mořskou zátoku za nimi. Bylo to vcelku příjemné obydlí, ne sice nádherné, ale pohodlné.
Královna, přestože nad sebou měla francouzský protektorát, neztratila nic ze svých výsad. I když na stožárech budov, ležících v přístavu Papeeté, na rejdě, nebo na civilních i vojenských budovách ve městě byla vztyčena francouzská vlajka, královnin tradiční prapor s červeno-bílými pruhy a trojbarevnou plachetnicí v jeho rohu, i nadále vlál nad palácem.
Roku 1706 se s ostrovem Tahiti seznámil Quiros a dal mu jméno Sagittaria. Po něm souostroví prozkoumali Wallis roku 1767 a Bouganville o rok později. V době jeho objevení Evropany panovala královna Obéréa a po její smrti se vlády ujala dynastie Pomaré, která v dějinách Oceánie hrála významnou úlohu. V letech 17621780 vládl Otoo, později známý jako Pomaré I. Jeho syn Pomaré II. (1780-1819) potom roku 1797 přijal anglické misionáře a o deset let později přestoupil na křesťanskou víru. Bylo to období ozbrojených svárů a zápasů, při nichž počet obyvatel na ostrovech postupně klesl ze sto tisíc na šestnáct tisíc.
Pomaré III., syn Pomaré II., panoval v letech 1819-1827 a po něm se stala královnou Tahiti a přilehlých ostrovů jeho sestra Aimata, slavná Pomaré, narozená roku 1812, protěžovaná hrozným Pritchardem. Protože neměla se svým prvním manželem Tapoaem děti, zapudila jej a provdala se za Ariifaaita. Z tohoto svazku se narodil roku 1840 následník trůnu Arifan, který však zemřel ve věku třinácti let. V následujících letech královna svému manželovi, nejhezčímu muži na souostroví, porodila čtyři děti, a sice dceru Teriimaevarnu, od roku 1860 princeznu ostrova Bora-Bora, roku 1842 prince Tamatou, pozdějšího krále ostrova Raiatea, kterého však jeho poddaní, bouřící se proti jeho krutosti, svrhli. Dalším dítětem byl princ Teriitapunui, narozený roku 1846, od narození postižený nápadnou vadou chůze, a nakonec princ Tuariva, narozený 1848, který byl vychován ve Francii.
Vláda královny Pomaré nebyla zcela bez problémů. Roku 1835 začali katoličtí misionáři bojovat s misionáři protestantskými, a když odtud byli vypuzeni, vrátili se sem roku 1838 jako součást francouzského tažení. O čtyři roky později pět náčelníků ostrova přijalo francouzský protektorát.
Admirál Dupetit-Thouars prohlásil roku 1843 královnu za sesazenou a zapudil Pritcharda, což způsobilo, že se na scéně objevili najatí vrazi Mahaena a Rapepa. Když byl admirál, tak říkajíc zneškodněn, Pritchard obdržel odměnu dvaceti pěti tisíc franků a admirál Bruat dostal pověření dovést záležitost do konce.
Tahiti bylo podrobeno roku 1846 a 19. června 1847 Pomaré přijala smlouvu o protektorátu, která jí zaručovala suverenitu nad ostrovy Raiatea, Huahine a Bora-Bora. Různé nepokoje však trvaly i nadále. Roku 1852 vypukla vzpoura, královna byla svržena a byla vyhlášena republika. Francouzská vláda nakonec královnu znovu dosadila a ta se na oplátku zřekla svých tří korun ve prospěch prvorozeného syna koruny ostrovů Raiatea a Tahau a ve prospěch druhého syna koruny ostrova Bora-Bora. V současné době byla na trůnu jedna z jejích potomků, Pomaré IV.
Frascolin neustále vychvaloval tichomořský ostrov, ale Pinchinat mu to odpustil. Sděloval svým přátelům data historická i biografická s odůvodněním, že je dobré vědět něco o lidech, k nimž se jde na návštěvu a o nichž se mluví. Yvernes a Pinchinat mu odpověděli, že se o královnině rodokmenu nechají rádi poučit. Jenom Sebastian Zorn stále prohlašoval, že „je mu to stejně všechno jedno“.
Pokud jde o citlivého Yvernese, ten se romantickou tahitskou přírodou nechal zcela unést. V jeho vzpomínkách se vynořilo okouzlující líčení cest Bouganvilla a Dumonta d'Urvilla. Nemohl se ubránit pohnutí při myšlence, že se ocitne nablízku panovnice Nové Kythéry, skutečné královny Pomaré, jejíž pouhé jméno... „Znamená Noc kašle.“ řekl Frascolin. „Výborně!“ zvolal Pinchinat. „To je totéž jako Bohyně nastuzení nebo Císařovna rýmy! Dej si pozor, Yvernesi, nezapomeň kapesník!“ Yvernese nevhodná poznámka zlomyslného taškáře rozzuřila, zatímco ostatní se smáli na celé kolo. Všeobecné veselí s nimi nakonec sdílel i první houslista.
Přijetí guvernéra Standard Islandu, vysokých úředníků a delegace notáblů bylo slavnostní. Uvítal je „mutoi“, náčelník četnictva, k němuž se připojili nejvýznamnější zástupci domorodých obyvatel.
Královně Pomaré IV. bylo asi čtyřicet let. Ona i její rodina, která ji obklopovala, měla na sobě slavnostní světle růžový oděv, což byla u obyvatel Tahiti velmi oblíbená barva. Poklony Cyra Bikerstaffa přijala s takovou vznešenou důstojností, pokud se to tak dá říct, která si v ničem nezadala s kterýmkoli evropským Majestátem. Hovořila vlídně, správnou francouzštinou, protože tento jazyk se na ostrovech běžně užíval. Nakonec vyjádřila vřelou touhu spatřit Standard Island, o němž se hovoří ve všech koutech Tichého oceánu, a projevila naději, že jeho zastávka nebude poslední.
Jem Tankerdon se stal středem zájmu, což ovšem uráželo ješitnost Nata Coverleye. Dalo se to vysvětlit tím, že královská rodina byla protestantského vyznání a Jem Tankedron byl nejdůležitější osobou protestantské části Milliard City.
Při představování se nezapomnělo ani na koncertní čtyřlístek. Královna podotkla, že by byla velmi potěšena, kdyby mohla jeho členy slyšet a zatleskat jim. Velice uctivě se uklonili a poznamenali, že jsou Jejímu Veličenstvu k službám a že intendant jistě zařídí, aby mohli královně vyhovět.
Když po audienci, která trvala půl hodiny, odcházeli, byly jim prokazovány stejné pocty, jako když do paláce vstupovali. Kráčeli zpět směrem k Papeeté. Zastavili se v důstojnickém klubu, kde na počest guvernéra a elity obyvatel Milliard City byla připravená masitá přesnídávka. Šampaňské teklo proudem a přípitky šly jeden za druhým. Už bylo šest hodin večer, když čluny odrážely od nábřeží v Papeeté a vracely se do Tribord Harboru.
„Čeká nás koncert. Co zahrajeme Jejímu Veličenstvu? Rozumí Mozartovi nebo Beethovenovi?“ řekl Frascolin, když se večer vrátili do sálu Kasina.
„Budeme hrát Offenbacha, Varneye, Lecocqua nebo Audrana!“ odpověděl Sebastian Zorn.
„Ne. Černošská flétna je oblíbená všude,“ řekl Pinchinat, který si zamiloval charakteristický lenivý rytmus černošského tance.
