XII. Tři týdny v Pomotu Pařížané by skutečně byli velcí nevděčníci, kdyby nebyli uznalí za to, že je Kalixt Munbar - třebaže s pomocí úskoku - přivedl na Standard Island. Copak na tom záleží, jakého prostředku intendant použil, aby z pařížských umělců udělal hýčkané, oslavované a královsky placené hosty Milliard City? Sebastian Zorn se však dosud nepřestal zlobit, protože tomu všemu stále ani trochu nedůvěřoval. Ale Yvernes, Frascolin a Pinchinat si ani ve snu nedokázali představit lepší život. Výlet po nádherné hladině Tichého oceánu, bez nebezpečí a únavy. Stále zdravé podnebí a díky střídání zeměpisných šířek téměř bez výkyvů. Nevměšovali se do sporů a všichni na ostrově je přijímali jako vynikající umělce. Přijímali je nejvýznamnější občané Bâbordské části, včetně rodiny Tankerdonovy, guvernér a jeho zástupci na radnici s nimi zacházeli uctivě, stejně jako kommodore Simcoe a jeho milice. Účastnili se bohoslužeb v protestantském kostele i obřadů v katedrále a všude se setkávali se sympatickými lidmiv obou přístavech, v továrnách mezi úředníky i dělníky. Ptáme se proto každého soudného člověka, jestli by naši krajané měli litovat času stráveného na cestách po Spojených státech a jestli se najde člověk, který by jim nyní upřímně nezáviděl?
„Ještě mi budete líbat ruce!“ řekl intendant při prvním setkání.
Pokud to dosud neudělali, tak jen proto, že v životě mužskou ruku nepolíbili. Jednoho dne jim nejšťastnější ze smrtelníků, Athanás Dorémus, řekl: „Na Standard Islandu jsem už dva roky a nelitoval bych, ani kdybych tu měl být šedesát let.“ „Ještě vás neomrzelo chtít být tady do stovky?“ zeptal se Pinchinat.
„Buďte si jist, pane Pinchinate, že tu budu do stovky. Proč by lidé na Standard Islandu měli umírat?“ „Protože umírají všude.“ „Tady ne. V nebeském ráji se také neumírá.“ Co na to odpovědět? I tady se tu a tam vyskytli takoví nerozumní lidé, kteří na kouzelném ostrově umřeli. Jejich mrtvá těla byla odvážena parníky na daleký hřbitov v zálivu Sv. Magdaleny.
Asi je pravda, že to na světě chodí tak, že nikdo nemůže být naprosto šťastný.
Ale na obzoru se stále rýsovaly jisté černé body. A bylo možno zaznamenat, že pozvolna nabývají podobu mraků silně nabitých elektřinou, které by třeba jednou mohly přinést bouři a vichřici. Soupeření mezi Tankerdonem a Coverleyem bylo znepokojivé, a nabývalo na ostrosti. Jejich stoupenci se k nim pevně přimkli. Hrozilo, že by se obě části města mohly postavit proti sobě. Hrozily Standard Islandu nějaké potíže, vzpoura, revoluce? Bude mít správní rada dostatečně pevnou ruku, bude mít guvernér Cyrus Bikerstaff dostatek síly k tomu, aby mezi Kapulety a Montekky na ostrově na šroubu udržel mír? To se s jistotou nedalo říct. Od soků, jejichž sobectví nezná mezí, se dá čekat cokoli. Od té doby, co se odehrál onen výstup při plavbě přes rovník, se oba miliardáři stali zjevnými nepřáteli. A jejich přátelé věrně drželi s nimi. Veškeré styky mezi oběma částmi ustaly. Když se protivníci uviděli, vyhnuli se jeden druhému, a když se potkali, dělali na sebe výhružné posunky a z očí jim sršely blesky. Rozšířila se zpráva, že starý chicagský obchodník spolu s několika Bâborďany chce založit obchodní dům a má v úmyslu požádat Společnost, aby jim dovolila zřídit obrovské jatky, kam by bylo přivezeno na porážku sto tisíc vepřů. Jejich maso by se nasolilo a prodávalo na ostrovech v Tichém oceáně.
Po tom všem, co bylo řečeno, snad nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že domy Tankerdon a a Coverleye byly jako dva sudy s prachem. Stačila by jediná jiskra a vyletěly by do vzduchu i s celým ostrovem. Nesmíme totiž zapomínat, že se jedná o umělý ostrov, který pluje nad největšími hlubinami oceánu. Rozumí se samo sebou, že by to byl výbuch pouze „morální“, je-li možno to takto nazvat. Mohlo by to však způsobit, že by se notáblové odtud začali stěhovat a taková okolnost by mohla poškodit budoucnost ostrova a jistě by měla špatný vliv na finanční záležitosti Standard Island Company.
Všude by bylo plno zádrhelů, a dokonce i hmotných škod. A kdo ví, zda právě ony by neměly být důvodem k obavám?
Správa ostrova, poněkud ukolébaná zdánlivým bezpečím, měla kapitána Sorela a jeho Malajce sledovat pozorněji, dříve než je po ztroskotání jejich lodi přijala jako hosty. Ne snad proto, že by tito lidé vedli nějaké podezřelé řeči. Byli málomluvní, žili v ústraní, zdržovali se všech společenských styků a užívali si blahobytu, na který budou ve své novohebridské divočině s lítostí vzpomínat. Existoval nějaký důvod je podezřívat? Ano i ne. Bedlivý pozorovatel by si brzy všiml, že stále chodí po Standard Islandu a bez ustání si prohlížejí Milliard City, půdorys jeho tříd i umístění paláců a hotelů, jako by chtěli nakreslit jeho podrobný plán. Často je bylo možné potkatvparku i v okolí města. Objevovali se hned v Bâbord Harboru, hned v Tribord Harboru a pozorovali připlouvající i odplouvající lodě. Bylo je vidět při dlouhých procházkách, jak studují pobřeží, kde měli celníci ve dne v noci službu, i jak navštěvují Přední i Zadní baterii. Malajci snad mohli čas využít i lépe, než takovými bezcílnými toulkami. Nebylo v jejich chování něco podezřelého?
Kommodore mezitím s ostrovem zvolna směřoval k jihozápadu. Yvernes, který se od svého příchodu na ostrov velmi změnil, se plně oddával kouzlu plavby. Také Pinchinat a Frascolin měli dobrou náladu. V Kasinu, kde čekali na své koncerty jednou za čtrnáct dní, strávili mnoho krásných hodin. Kolik při tom užili po večerech zábavy, placené zlatem. Každé ráno je časopisy informovaly o všech podrobnostech, zajímajících obě pevniny, od života zvířat po zprávy z velkého světa, znali všechny novinky z oblasti umění, vědy i politiky. Nové kabelové zprávy a různé nejnovější události přinášely parníky, udržující pravidelné spojení. Mezi politickými zprávami bylo možno zaznamenat, že anglické časopisy nepřestávaly horlit proti pohyblivému ostrovu, který si jako místo svých výletů vybral Tichý oceán. Takovými výpady pohrdali jak na Standard Islandu, tak v zálivu Sv. Magdaleny.
Nesmíme zapomenout podotknout, že Sebastian Zorn a jeho přátelé již několik týdnů nacházeli mezi zprávami ze zahraničí, že se v americkém tisku píše o jejich zmizení. Slavné koncertní kvarteto, ve Spojených státech tolik oslavované a očekávané všemi, kdo dosud neměli příležitost ho vyslechnout, nemohlo přece jen tak zmizet, aniž by kolem toho nevypukl poprask. San Diego se jich ve stanovený den nedočkalo, a tak vyhlásilo poplach. Během pátrání a vyšetřování se zjistilo, že francouzští umělci se účastní plavby na palubě ostrova na šroubu, když předtím byli uneseni na pobřeží Dolní Kalifornie. Protože však proti únosu nevznesli námitky, nebylo obav z diplomatických nót mezi Společností a Spojenými státy. Až se kvarteto rozhodne objevit se zase na jevišti svých úspěchů, bude všude vřele přijato.
Oba houslisté a violista samozřejmě violoncellistovi přísně zakázali mluvit, protože ten by se vůbec nezlobil, kdyby dal impuls k vyhlášení války mezi Novým světem a Klenotem Pacifiku. Naši hudebníci ostatně po svém odchodu ze zálivu Sv. Magdaleny několikrát psali do Francie a jejich již uklidněné rodiny, jim také často posílaly dopisy, protože korespondence s ostrovem probíhala stejně často jako poštovní přeprava mezi Paříží a New Yorkem.
Jednoho rána-17. září - se v knihovně Kasina Frascolin a zmocnila přirozená touha se podívat na mapu souostroví Pomotu, kam právě pluli. Otevřel atlas a vytřeštil oči na znázorněné souostroví.
„U všech všudy!“ vykřikl užasle. „Jak se v tom chaosu může jenom ten Ethel Simcoe vyznat? Já bych nikdy tou spoustou ostrovů a ostrůvků cestu nenašel! Vždyť jsou jich stovky! Taková hromada kamení uprostřed moře! Někde uvázneme a všechno popraská a rozbije se. Dopadne to tak, že budeme sedět na souostroví, které je hustší, než náš bretoňský Morbihan!“ Rozumný Frascolin měl pravdu. Morbihan má pouhých tři sta šedesát pět ostrovů. Právě tolik jako je dnů v roce, ale v souostroví Pomotu jich bylo možná dvakrát tolik. Moře, které je omývá je lemováno asi stem korálových útesů, jejichž obvod podle Elisa Réclusa činí asi šest set padesát mil. Při pohledu na mapu souostroví nicméně užasneme, jak vůbec může loď, o takovém námořním stroji jako je Standard Island nemluvě, mezi ostrovy proplout. Rozumí se mezi sedmnáctým a osmnáctým stupněm jižní šířky a mezi sto třicátým čtvrtým a sto čtyřicátým sedmým západním poledníkem, kde leží téměř tisíc ostrovů a ostrůvků - sedm set jistě - od Mata-Hivy až k Pitcairnu.
Není tedy divu, že souostroví se dostalo různých pojmenování, mezi jinými Nebezpečné ostrovy nebo Zlé moře a díky geografické marnotratnosti, která je výsadou Tichého oceánu, se také nazývá Nízké ostrovy, ostrovy Tuamotu, což znamená“vzdálené ostrovy“, ostrovy Jižní, Noční či Záhadná země. Pokud jde o jméno Pomotu nebo Pamotu, což znamená ostrovy Podrobené, proti tomu zástupci souostroví na svém shromáždění v roce 1850 v Papaeté, hlavním městě Tahiti, protestovali. Francouzský guvernér roku 1852 protestu ochotně vyhověl a mezi všemi názvy ostrovů se rozhodl pro jméno Tuamotu, ale snad bude lépe, přidržíme-li se v našem vyprávění známějšího pojmenování ostrovů Pomotu.
Třebaže plavba mohla skrývat mnohá nebezpečí, kommodore vůbec nebyl na rozpacích. Znal zdejší moře tak dobře, že mu bylo možno plně důvěřovat. Řídil svůj ostrov jako by to byla nějaká lodička. Otáčel s ním na místě, skoro jako by ho řídil kormidlem. Frascolin se o Standard Island nemusel strachovat, skaliska Pomotu jeho ocelovému dnu neublíží.
Odpoledne 19. září hlídka na observatoři ohlásila, že se ve vzdálenosti dvanácti mil objevily první ostrovy. Byly poměrně velmi nízké. Některé vyčnívaly nad mořskou hladinou i o čtyřicet metrů, ale čtyřiasedmdesát z nich bylo vysokých pouhé tři stopy, takže dvakrát za čtyřiadvacet hodin - za přílivu - celé mizely pod vodou. Ostatní byly pouhá skaliska, na která narážel mořský příboj, korálové výspy naprosto neúrodné a obvykle pod hladinou, které mají polohu stejně pravidelnou jako celé souostroví.
Standard Island se k ostrovům blížil od východu, aby se později dostal až k ostrovu Anaa, jehož funkci hlavního sídla převzal ostrov Farakava, po té co na Anaa roku 1878 velký cyklón způsobil značné škody a smrt mnoha jeho obyvatel. Byl tak obrovský, že nesl záhubu až na ostrov Kaukura.
Nejdříve byl ostrov Vahitahi, dlouhý tři míle. U jeho břehů byli velmi opatrní, protože jeho pobřeží je kvůli svým podvodním skaliskům táhnoucím se daleko na východ a mořským proudům považováno za jedno z nejnebezpečnějších v celém souostroví. Vahitahi byl vlastně jenom hromada korálů, obklopená třemi tabulovitými ostrůvky. Na nejsevernějším z nich leželo hlavní městečko.
Druhého dne viděli ostrov Akiti se skálou pokrytou prioniemi, portulakem, popínavou rostlinou nažloutlé barvy, a chundelatým borečem. Od ostatních se lišil tím, že neměl vnitrozemské bařiny. Ostrov bylo možné spatřit už z velké dálky, protože jeho nadmořská výška je více než průměrná.
Následujícího dne potom mohli vidět ostrov mnohem významnější - Amanu jehož vnitrozemské jezero bylo na severozápadě spojeno dvěma úžinami s mořem.
Protože obyvatelé Milliard City nechtěli nečinně projíždět souostrovím, které už navštívili v minulém roce, obdivovali alespoň jeho nádheru v průběhu plavby. Pinchinatovi, Frascolinovi i Yvernesovi by byla přišla vhod nějaká zastávka, aby si mohli zblízka prohlédnout ostrovy, vybudované polypy. Ostrovy byly totiž úplně stejně umělé jako Standard Island... „Jenom s tím rozdílem, že náš ostrov se může volně pohybovat,“ dodal kommodore. „Skoro až příliš. Nechce totiž zastavit!“ odpověděl Pinchinat.
„Zastaví se u ostrovů Hao, Anaa a Jarakava a tam budete mít, pánové, dost času si je prohlédnout.“ Při vysvětlování, jakým způsobem tyto ostrovy vznikly, se Ethel Simcoe přidržel nejpravděpodobnější teorie, a to, že dno v této oblasti Tichého oceánu pozvolna klesalo asi o třicet metrů a zoofyti, polypové tak na ponořených vrcholcích získali vhodný podklad k budování své korálové stavby. Stavby díky píli nálevníků pomalu rostly ze značné hloubky nahoru. Dostali se až nad hladinu a vytvořili toto souostroví. Část ostrovů má vnitrozemská jezera. Různé organické zbytky vyvržené vlnami pak vytvořily úrodnou prsť. Vítr sem zanesl semena rostlin, takže i na těchto korálových výspách se objevilo rostlinstvo. Vápenitý povrch se vlivem subtropického podnebí pokryl travinami, křovím i stromy.
„Kdo ví,“ řekl Yvernes v záchvatu prorockého nadšení. „Kdo ví, jestli pevnina, která byla pohlcena vodami Tichého oceánu, se jednoho dne zase neobjeví na hladině, obnovená myriádami mikroskopických živočichů. Jednou snad budou po pevnině, nad níž se nyní křižují lodi a parníky, plnou parou ujíždět expresní vlaky spojující Starý a Nový svět.“ „Přeháníš, drahý Isaiáši, přeháníš!“ řekl bezohledný Pinchinat. Jak kommodore slíbil, 23. září Standard Island zakotvil u ostrova Hao a díky dostatečné hloubce k němu mohl připlout hodně blízko. Jeho lodi dopravily přes úžinu z pravé strany krytou kokosovými palmami několik návštěvníků. Museli urazit pět mil, než se dostali do městečka, ležícího na pahorku. Mělo pouze dvě stě nebo tři sta obyvatel, většinou lovců perel, kteří pracovali pro tahitské obchodníky. Původní stromy na ostrově byly pandanus a myrta mikimikie, ale na jejich místě nyní bujně rostla cukrová třtina, ananas, tars (australský chlebovník), priona tabák a zejména kokosová palma, jejíž háje se rozprostíraly po celém souostroví na celkové ploše přes čtyřicet mil.
Tento „strom prozřetelnosti“ nepotřebuje téměř žádné ošetřování a navíc jeho plody tvořily základ jídelníčku domorodci.. Obsahují mnohem více živin než plody pandana a na ostrovech se jimi krmili vepři, drůbež a dokonce i psi, z nichž řízky a kotlety byly velmi oblíbené. Kromě toho se z oloupaných, rozkrájených a usušených kokosových ořechů lisoval velmi primitivním mechanickým způsobem vynikající olej. Obrovské množství kokosových jader se na lodích dopravovalo na pevninu, a tam se mnohem efektivnějším způsobem zpracovávaly v továrnách.
Na ostrově Hao bylo velmi málo domorodců, a proto se podle něj nedalo o místním obyvatelstvu nic usoudit. Mnohem více kvarteto vidělo na ostrově Anaa, kam Standard Island přirazil dne 27. září.
Stromový porost činil Anaa velmi pěkný na pohled. Byl to jeden z největších ostrovů souostroví, dlouhý osmnáct mil a devět mil široký a tvořily ho zkamenělé korály.
Bylo již řečeno, že v roce 1878 byl tento ostrov zpustošen cyklónem, což vyvolalo potřebu urychleně přemístit hlavní sídlo souostroví do Farakavy. Dalo se však předpokládat, že zásluhou blahodárného podnebí tropického pásu následky oné přírodní katastrofy budou během několika let napraveny. Anaa skutečně ožil do své původní podoby a už zase měl tisíc pět set obyvatel. Spadal pod správu svého soka Farakavy, a to hlavně proto, že moře a jezero uvnitř Anaa spojoval pouze úzký průliv, závislý na přílivu a jeho hladinu často rozbouřily lodě plující dovnitř a ven. Naopak jezero na Farakavě mělo dva široké průlivy, jeden na severu a jeden na jihu a přestože tam bylo přeneseno těžiště obchodu s kokosovým olejem, cestovatelé dávali přednost Anaa, který byl mnohem romantičtější.
Když se tu Standard Island zastavil k odpočinku, bylo krásné počasí, a tak se mnoho Milliarďanů vydalo na pevninu. Hudebníci byli mezi prvními, když violoncellista slíbil, že se výletu také zúčastní. Vydali se do městečka Tuahora.
Ostrov vznikl stejně jako všechny ostatní ostrovy v souostroví. Jeho vápencový prstenec, široký asi čtyři až pět metrů, se směrem do moře velmi příkře svažoval, zatímco k jezeru byly jeho svahy pozvolné. Objem jezera byl asi sto mil, jako na ostrovech Raiora a Farakava. Na prstenci rostly tisíce kokosových palem, které tvořily hlavní, ne-li vůbec jediné bohatství ostrova. Jejich listy si domorodci pokrývali své chatrče.
Městečko Tuahora protínala nezvykle bílá písčitá cesta. Ztratilo však již své postavení hlavního města a francouzský vyslanec souostroví opustil, ale jeho dům doposud stál, obehnaný plotem. Nad kasárnami nevelké posádky, svěřenými do správy námořního seržanta, vlál trojbarevný prapor.
Několika pochvalnými slovy je také nutno se zmínit o domech v Tuahora. Nebyly to žádné chatrče, ale pohodlné vzdušné domky, dokonce vybavené nábytkem, postavené většinou na korálovém podkladě. Střechy měly z listí pandanů, zatímco dřevo tohoto pozoruhodného stromu se používalo na výrobu oken a dveří. Půdu kolem domků domorodci pokryli výživnou zeminou a založili květinové zahrádky, radost pohledět.
Domorodé obyvatelstvo nebylo nijak zajímavé. Bylo tmavší pleti, méně výrazné tváře a méně příjemné povahy, než obyvatelé Markýzských ostrovů, ale bylo pěknou typickou ukázkou původního osídlení rovníkové Oceánie. Mimo jiné byli velmi inteligentní, pracovití a snad lépe odolávali degeneraci, která do značné míry ohrožovala domorodce v Tichém oceánu. Jejich hlavním zaměstnáním, jak zjistil Frascolin, byla výroba kokosového oleje. Surovinu získávali z kokosových palem, jichž na ostrovech rostly celé háje. Stromy se rozmnožovaly stejně snadno jako korálové výrůstky na ostrůvcích, ale měly nepřítele, s nímž se pařížští výletníci setkali, když se jednou vydali na břeh vnitrozemského jezera, jehož zelená voda ostře kontrastovala s azurem okolního oceánu.
Cosi upoutalo jejich pozornost, a pak je vyděsily škrábavé zvuky vycházející z porostu. Co to bylo?.. Obrovský korýš.
Nejdříve uskočili, ale pak si zvíře zblízka prohlédli. „Odporná obluda,“ řekl Yvernes.
„To je krab,“ dodal Frascolin.
Skutečně to byl krab, domorodci nazývaný „birgo“, a na ostrovech jich žilo mnoho. Jeho přední nohy byly jako mohutné kleště, na otevírání kokosových ořechů, což byla jeho nejoblíbenější pochoutka. Birgové žijí v hlubokých dírách pod zemí mezi kořeny, které si vystýlají kokosovými vlákny podobně jako slámou. V noci vycházeli obvykle jednotlivě hledat spadlé kokosové ořechy, a když bylo potřeba lezli i na kmeny a větve palem a plody setřásali.
Onen krab měl asi hlad jako vlk, jak řekl Pinchinat, protože své stinné obydlí opustil v pravé poledne. Nechali zvíře na pokoji, protože mohlo být velmi zajímavé ho pozorovat. Birgo zpozoroval v křoví obrovský kokosový ořech. Klepety z něj pomalu stáhl vlákna, a když byl ořech úplně holý, zaútočil na tvrdou skořápku - stiskl ji a rozdrtil. Když ho birgo otevřel, pustil se klepety do jádra s velmi tenkým povrchem.
„Je jisté, že birgo je stvořený k tomu, aby otvíral kokosové ořechy,“ řekl Yvernes. „Příroda stvořila kokosové ořechy, aby se jimi birgo živil,“ dodal Frascolin.
„Tak dobře, abychom učinili zadost přírodním zákonům, necháme kraba pozřít kokosový ořech, a kokosový ořech necháme, aby byl pozřen krabem,“ navrhoval Pinchinat.
„Tak už mu, prosím vás, dejte pokoj. Nemůžeme přece ani na birga dělat jako Pařížané na cestách špatný dojem!“ Souhlasili. Krab, který patrně vrhl zlostný pohled na Jeho výsost, se vděčně podíval na prvního houslistu.
Po zastávce u ostrova Anaa, trvající asi šedesát hodin, Standard Island zamířil na sever. Proplouval mezi nes četnými ostrovy a ostrůvky a kommodore Simcoe jej úzkými průlivy vedl naprosto jistou rukou. Milliard City se poněkud vyprázdnilo, protože jeho obyvatelé se shromáždili na pobřeží, na místě, sousedícím s Přední baterií. Všude kolem byly ostrovy připomínající zelené koše plovoucí po vodní hladině. Vypadalo to jako květinový trh na některém z nizozemských kanálů. V obou přístavech se pokoušelo přistát množství loděk. Vstup jim však nebyl povolen, protože zaměstnanci dostali v tomto směru přesné instrukce. Když pohyblivý ostrov proplouval blízko korálových svahů, připlavalo k němu také mnoho domorodých žen. Nemohly své muže doprovázet na člunech, protože ty byly krásnému pohlaví na Pomotu zapovězeny.
Dne 4. října Standard Island zastavil u ústí do jižního přístavu na ostrově Farakava. Dříve, než stačili připravit čluny k dopravě návštěvníků, ohlásil se v Tribord Harboru francouzský přidělenec. Guvernér vydal příkaz doprovodit ho na radnici.
Setkání bylo velmi srdečné. Cyrus Bikerstaff se představil jako úřední osoba, jak obvykle dělal v podobných situacích. Přidělenec, starý důstojník námořní pěchoty, se nedal zahanbit. Na obou stranách si ani nebylo možné představit nic vážnějšího, nic důstojnějšího, nic zdvořilejšího.
Přidělenec dostal na základě vydaného rozkazu povolení k procházce Milliard City. Doprovázel ho Kalixt Munbar. Pařížané a Athanás Dorémus se chtěli k intendantovi připojit, protože host měl ze setkání s krajany velkou radost.
Druhého dne guvernér odjel do Farakavy, aby starému důstojníkovi oplatil jeho návštěvu. Oba dva se chovali velmi důstojně. Čtyřlístek po vstupu na pevninu zamířil přímo k residenci. Byla to prostá budova, kde žila posádka dvanácti starých námořníků a na stožáru vlála francouzská vlajka.
Přestože se Farakava, jak již bylo řečeno, stal hlavním městem souostroví, zdaleka se svému soku Anaa nevyrovnal. Hlavní město nebylo tak romanticky položené pod zelenými stromy a zdejší obyvatelé nebyli zdaleka tak civilizovaní. Kromě výroby kokosového oleje, soustředěné na Farakava, se zabývali lovem perlorodek. Ti, kteří se věnovali jejich obchodu, museli navíc také dojíždět na sousední ostrov Toau, který byl celý vyhrazen tomuto odvětvÍ. Odvážní domorodí plavci se neváhali ponořit do hloubky dvaceti až třiceti metrů. Dokázali na více než minutu zadržet dech a bez potíží snášeli velký tlak vody.
Několik lovců perel dostalo pověření nabídnout své úlovky - lastury nebo perly - notáblům Milliard City. Bohaté dámy ve městě měly dost drahých šperků, ale tyto produkty nebylo možno v přírodním stavu jinde spatřit. Lovci proto využili příležitosti, která se jim naskytla, a žádali za své zboží horentní sumy. A jestliže si paní Tankerdonová si perlu ohromné ceny koupila, paní Coverleyvá přirozeně bez otálení následovala jejího příkladu. Naštěstí nebylo možné zvyšovat cenu téhož předmětu. Nevědělo se totiž, jak daleko by prodávající zašli.
Ostatní rodiny si ze svých přátel také vzaly příklad, a tak toho dne měli Fakaravští, jak říkají námořníci, „pěknou pohodu“.
Klenot Pacifiku byl připraven vyplout po dvanácti dnech, to je 13. října. Když opustil hlavní město Pomotu, držel se západního pobřeží souostroví, a přestože tam byla nakupena spousta ostrovů a ostrůvků, skal a podvodních skalisek, kommodore Simcoe si vždy věděl rady. Od břehu Zlého moře odrazil bez jediného škrábnutí. Před ním se rozkládala ta část Tichého oceánu, která v rozsahu čtyř stupňů odděluje ostrovy Pomotu od ostrovů Společenských. Standard Island zabočil kolem jihozápadního mysu a poháněn milionem koňských sil svých strojů zamířil ke kouzelnému ostrovu Tahiti, který tak nádherně ve svých básních popisuje Bougainville.
