XI. Markýzské ostrovy Ráno dne 29. srpna se Klenot Pacifiku nacházel mezi 7°55' a 10°30' jižní šířky a 141° a 143°6' západní délky, měřeno od pařížského poledníku. Od Sandwichského souostroví urazil tři a půl tisíce kilometrů.
Souostroví se někdy také nazývá Mendana, a to po Španělovi, který roku 1595 objevil jeho jižní část. Pokud jsou ostrovy jmenovány jako Revoluční, je to proto, že jejich severozápadní část navštívil roku 1791 kapitán Marchand. A jmenuje-li se souostroví Nuka-Hiva, děje se tak po nejvýznamnějším z ostrovů souostroví. Bylo by však spravedlivé, aby bylo zmíněno i jméno Cookovo, protože slavný mořeplavec se s ostrovy seznámil roku 1774.
To vysvětloval kommodore Ethel Simcoe Frascolinovi, kterému to všechno připadalo jako naprosto logické, takže k tomu dodal: „Souostroví by se také mohlo právem jmenovat Francouzské, protože na Markýzských ostrovech jsme trochu jako ve Francii.“ Francouz by skutečně mohl toto souostroví, skládající se z jedenácti ostrovů a ostrůvků, přirovnat k francouzskému loďstvu, kotvícímu ve vodách Tichého oceánu. Největší by byly lodi první třídy „Nuka-Hiva“ a „Hiva-Oa“, prostřední křižníky nízných tříd „Hiau“, „Uapu“, „Uanka“, nejmenší pak návěštní lodi „Motane“, „Fatu-Hiva“ a „Tan-Apa“. Tyto ostrůvky by samozřejmě byly jen nepatrnými střípky loďstva a faktem zůstává, že ostrovy se nemohly pohybovat jako Standard Island.
Dne 1. května 1842 se velitel tichomořské námořní stanice, kontraadmirál Dupetit-Thouars jménem Francie zmocnil tohoto souostroví, které od pobřeží Ameriky, Nového Zélandu, Austrálie, Číny, Moluckých ostrovů nebo Filipín dělil tisíc až dva tisíce mil. Měl by být za takových okolností kontraadmirálův čin pochválen nebo pohaněn? Opozice jej haněla, zatímco vládní kruhy jej chválily. Pro Francii bylo výhodné tady mít námořní základnu, kde by její rybářské lodě nalezly útočiště a mohly doplnit své zásoby. A až jednou bude otevřen Panamský průplav, zvýší se tím její obchodní význam. K základně by měly být připojeny ostrovy Pomotu a ostrovy Společenské, které jsou jejím přirozeným pokračováním, nebo by nad nimi měl být vyhlášen protektorát. Protože anglický vliv sahal až k severozápadním břehům tohoto obrovského oceánu, bylo na místě, že Francie ho hleděla vyvážit na pobřeží jihovýchodním.
„Máme tu k dispozici nějakou brannou moc? Jak je silná?“ zeptal se Frascolin svého ochotného průvodce.
,,Až do roku 1859 byla na Nuka-Hivě jednotka námořního vojska. Když byla odvolána, střežit vlajku dostali na starosti misionáři, kteří ji hájili skutečně svědomitě,“ odpověděl kommodore Simcoe.
„Opravdu?“ „V Taio-Haé najdete pouze přidělence a několik vojáků pod velením jednoho důstojníka, který také vykonává úřad smírčího soudce...“ „Při sporech domorodců?“, „Domorodců i osadníků.“ „V Nuka-Hivě jsou také osadníci?“ „Ano, dva tucty.“ „Tak to si ani nemohou zahrát symfonii, ani harmonii, o fanfáře ani nemluvím!“ Markýzské ostrovy, které se rozkládají v délce jednoho sta devadesáti pěti mil a šířce čtyřiceti osmi mil, mají plochu něco přes třináct tisíc kilometrů a pouze dvacet čtyři tisíce domorodých obyvatel. To znamená, že na jednoho bílého osadníka připadá tisíc místních obyvatel.
Zvýšil by se počet obyvatel, kdyby byla mezi oběma Amerikami vytvořena nějaká dopravní komunikace? Pokud jde o počet obyvatel Standard Islandu, ten se již před několika dny zvýšil o posádku malajské ketče, složenou z deseti mužů a kapitána, kteří byli spatřeni na moři večer 5. srpna. Kapitán, jak jsme řekli již dříve, byl rázný člověk. Jmenoval se Sarol a bylo mu přes čtyřicet let. Jeho námořníci, veselí a statní hoši, pocházeli z nejzazších ostrovů západní Malajsie. Sarol je před třemi měsíci přivedl do Honolulu s nákladem kokosových ořechů. Když se tam Standard Island na deset dnů zastavil, vzbudil jejich zvědavost, třebaže připlouval ke všem souostrovím. Zatím se jim nepodařilo ho navštívit, protože povolení se nezískávalo snadno. Jejich ketč navíc vzápětí vyplula na moře a ostrov neustále ze všech stran pozorovala ze vzdálenosti nejvýše šedesáti nití. Vytrvalá přítomnost této lodi nevzbudila žádné podezření a ani o její vyplutí z Honolulu, několik hodin po kommodoru Simcoem, se nikdo nestaral. Ostatně, mohla snad loď na sto tun a posádkou dvanácti mužů nahánět strach? Jistěže ne, ale později toho možná budou litovat.
Když výstřel z děla upoutal pozornost důstojníka v Tribord Harboru, nacházela se ketč ve vzdálenosti pouhých dvou až tří mil od ostrova. Záchranný člun, vyslaný na pomoc, dorazil právě včas, aby kapitána a jeho mužstvo zachránil.
Tento Malajec mluvil velmi dobře anglicky, což u části domorodců ze západního Tichého oceánu, není nic divného, protože v těch oblastech bez potíží získal převahu anglický vliv. Nebezpečí, v němž se posádka nacházela, bylo opravdu velké. Kdyby se byl záchranný člun zpozdil jen o několik minut, ketč by byla se vším všudy zmizela v hlubinách oceánu.
V noci z 4. na 5. srpna narazil do malajské ketče parník, plující plnou parou. Přestože loď kapitána Sarola měla zažehnutá signální světla, nevšiml si jí. Pro parník byla srážka patrně zanedbatelná, protože si-jak se zdálo - ničeho nevšiml a pokračoval dál ve své cestě. Nebo se alespoň tvářil, že se nic nestalo, což bohužel nebývá neobvyklé, a raději plnou parou uháněl dál, aby se vyhnul nepříjemnostem při vymáhání vysokého odstupného.
Tato srážka velký parník, jehož železný plášť se pohyboval velkou rychlostí, neohrozila, avšak pro malajskou loď se stala osudnou. Náraz ji zasáhl před prvním stěžněm, a stěží lze vysvětlit, proč se hned nepotopila. Držela se těsně nad hladinou a námořníci se pevně chytili jejích stěn. Kdyby byla bouřka, nebyl by vlnám, které nesly vrak, odolal ani jediný. Proud je naštěstí odnášel k východu a donesl je až k Standard Islandu.
Nicméně kommodore Simcoe, když se vyptával kapitána Sarola, se velmi podivil, jak se mohla napolo potopená loď dostat tak blízko k Tribord Harboru.
„Nedokážu si to nijak vysvětlit,“ odpověděl Malajec. „Váš ostrov za posledních dvacet čtyři hodin asi neurazil moc velkou vzdálenost.“ „To je jediné možné vysvětlení,“ odpověděl komodore Simcoe. „Na tom ostatně nezáleží. Vy jste zachráněni, a to stačí.“ Záchranný člun ke ketči dorazil v pravý čas. Když od ní byl na čtvrt míle, začala se od přídě potápět. Takto kapitán Sarollíčil událost nejdříve důstojníkovi, který řídil záchranný člun, pak kommodoru Simcoeovi a nakonec i guvernéru Cyru Bikerstaffovi. Poté byla kapitánovi i mužstvu poskytnuta nezbytná pomoc.
Vyvstala však otázka, kde mají být zachránění námořníci vysazeni. V okamžiku srážky pluli právě k Novým Hebridám. Standard Island, směřující k jihovýchodu, nemohl změnit směr své cesty a otočit se na západ. Cyrus Bikerstaff tedy nabídl zachráněným, že je vysadí na břehu Nuka-Hivy, kde budou moci počkat na nějakou obchodní loď plující na Nové Hebridy. Kapitána jeho lidé se na sebe podívali a zdálo se, že jsou velmi sklíčeni. Takový návrh totiž ubožáky bez jakýchkoli hmotných prostředků zarmoutil, protože všechno, co měli, ztratili zároveň s lodí a jejím nákladem. Čekat na Markýzských ostrovech znamenalo, že tam budou muset určitou dobu pobýt a mezitím tam musejí být z něčeho živi.
„Pane guvernére,“ řekl kapitán prosebně, „zachránili jste nás a nevíme, jak bychom vám měli dát najevo svou vděčnost... ale přesto bychom vás rádi poprosili, abyste s naším vysazením počkali na příznivější okolnosti...“ „Jak tomu mám rozumnět?“ zeptal se Cyrus Bikerstaff. „V Honolulu se povídalo o tom, že Standard Island zamíří na jih k Markýzským ostrovům, Pomotu a Společenským ostrovům a pak se vydá na západ Tichého oceánu...“ „Přesně tak,“ řekl guvernér, „a než se vrátí do zálivu Sv. Magdaleny, nepochybně popluje až k ostrovům Fidži.“ „Fidži je anglické souostroví,“ doplnil kapitán. „Tam jistě získáme dostatek prostředků k návratu na Nové Hebridy, které od nich nejsou příliš vzdálené... Kdybyste nás mohl dopravit až tam...“ „V tomto ohledu vám nemohu slíbit nic určitého,“ odpověděl guvernér. „Máme zakázáno brát na ostrov cizince. Počkejte, až dorazíme do Nuka-Hivy. Požádám kabelovým lanem Správu v zálivu Sv. Magdaleny o vyjádření a pokud přivolí, dopravíme vás na ostrov Fidži, odkud se budete moci snadno dostat domů.“ Malajci tedy prozatím zůstali na palubě Standard Islandu. Dne 29. srpna se na obzoru na cestě pasátních větrů objevily ostrovy. Obdobnou polohu mají také ostrovy Pomotu a Společenské, kde mírné větry přinášejí příjemné teplo a zdravé podnebí.
Kommodore Simcoe se u této severozápadní skupiny ostrovů objevil v časných ranních hodinách. Spatřil nejprve písčité souostroví, na mapách označované „Korálové ostrůvky“, na něž moře velmi silně naráží svými proudy.
Souostroví zůstalo nalevo a hlídky brzy ohlásily první ostrov Fetun s velice strmými břehy, dosahujícími výšky čtyř set metrů.
Za ním byl ostrov Hiau, vysoký šest set metrů, který je na jedné straně velmi suchopárný, ale na druhé straně je svěží a zelený se dvěma zátokami vhodnými pro malé lodi.
Všichni, kromě Sebastiana Zorna, který měl stále špatnou náladu, se ve společnosti Ethela Simcoea a několika jeho důstojníků posadili na věži. Nedivili se tomu, že název Hiau vyvolal u Jeho Výsosti několik onomatopoických zvuků.
„To je určitě osada koček, které mají za náčelníka kocoura,“ řekl.
Také Hiau zůstal za nimi. Nechtěli zde zakotvit, protože mířili k hlavnímu ostrovu souostroví, o němž jsme se již zmínili a kde měl Standard Island nějakou dobu pobýt.
Druhého dne, 30. srpna, se Pařížané hned brzy ráno vrátili na své místo, protože již předešlého večera bylo vidět vrcholky Nuka-Hivy. Za pěkného počasí bývá horský hřbet vidět až na vzdálenost osmnácti nebo dvaceti mil a jelikož výška některých vrcholů dosahuje dokonce i dvanácti set metrů, jeví se jako pohoří, táhnoucí se kolem ostrova.
„Podívejte se na celé souostroví,“ řekl kommodore svým hostům. „Vrcholky jsou pusté, což je v tomto podnebí zvláštní. Rostlinstvo začíná ve dvou třetinách hor a postupuje do roklin a úžlabin a nádherně se táhne až k bílým pobřežním písčinám.“ „Jenom Nuka-Hiva jakoby byla výjimkou z pravidla,“ podotkl Frascolin, „zvláště pokud jde o střední pásy. Zdá se, že jsou neúrodné...“ „Protože plujeme od severozápadu,“ odpověděl kommodore Simcoe. „Ale až zatočíme k jihu, překvapí vás pravým opakem. Tam je všude spousta zeleně, lesy, vodopády vysoké tři sta metrů...“ „Tak to tedy ta spousta vody, která padá z výše Eiffelovy věže zasluhuje pozornost!“ vykřikl Pinchinat. „Niagarský vodopád by mohl žárlit.“ „To v žádném případě!“ odpověděl Frascolin. „Niagarské vodopády jsou mnohem širší a jejich spád je od amerického ke kanadskému břehu vysoký devět set metrů. Sám to dobře víš, Pinchinate, vždyť jsme je přece navštívili.“ „To je pravda. Prosím Niagaru za odpuštění!“ řekla Jeho výsost.
Toho dne Standard Island kroužil ve vzdálenosti jedné míle kolem ostrova. Všude až k centrální Tovijské vysočině se táhly holé svahy a skalnaté plochy jako by nebyly nikde přerušené. Ale podle slov mořeplavce Browna zde bylo možno nalézt teprve nedávno objevená hluboká místa vhodná k zakotvení lodí.
Celkový pohled na Nuka-Hivu, jehož jméno vyvolává představy nádherných krajin, byl poměrně chmurný. Pánové V. Dumoulin a Desgraz, společníci Dumonta d'Urville na jeho cestě k jižnímu pólu a po Oceánii, měli pravdu při svém tvrzení, že veškeré přírodní krásy jsou soustředěné v zátokách, které vznikly rozvětvením horského pásma táhnoucího se do nitra ostrova. Standard Island, plující v ostrém zákrutu, který se táhl k západu podél pustého pobřeží, pomalu měnil svůj směr. Zmírnil při tom rychlost svých šroubů na pravé straně a zatočil kolem Čičagova mysu, jak jej nazval ruský mořeplavec Krusenstern. Mořské pobřeží opisovalo mírný oblouk. Úzký průliv v jeho středu tvořil vchod do přístavu Taioa nebo Akani a jedna z jeho četných zátok nabízela bezpečné útočiště i před těmi nejzuřivějšími bouřemi Tichého oceánu.
Ani tady se však kommodore Simcoe nezastavil. Na jilm se nacházely další dva zálivy - Anny Marie, jinak také Taio-Haé uprostřed a Comptroller čili Taipis naproti Martinovu mysu, který byl nejzazším jihovýchodním bodem ostrova.
U Taio-Haé měli zůstat dvanáct dní. Protože v okolí Nuka-Hivy olovnice ukazovala obrovskou hloubku a ještě u zálivu byla čtyřicet až padesát sáhů, nebylo obtížné se dostat hodně blízko k zálivu Taio-Haé. K tomu došlo 31. srpna odpoledne.
Když se přiblížili k přístavu, ozval se napravo od nich výstřel a nad východními svahy se vznášel kouř.
„No ne!“ řekl Pinchinat. „Vystřelili z děla na pozdrav.“ „Nikoliv,“ odpověděl kommodore, „ani největší kmeny na ostrově, Taiové a Happaové, nemají dělostřelectvo, kterým by nás mohly takto pozdravit. To, co jste slyšel, bylo burácení moře v jeskyni na břehu Martinova mysu. A kouř není nic jiného než mlha z vln tříštících se o skaliska. „ „To mě mrzí,“ odpověděla Jeho výsost, „protože výstřel z děla je jako pozdrav kloboukem. „ Ostrov Nuka-Hiva má několik jmen. Dá se říct několik křestních jmen, která postupně dostal od různých kmotrů. Jmenuje se Federační ostrov od Ingrahama, Beaux od Marchanda, ostrov Sira Henryho Martina od Hergerta, Adamův ostrov od Robertse, ostrov Madisonův od Portera. Od východu k západu měří sedmnáct mil a deset mil od severu k jihu, což v obvodu dělá asi padesát čtyři míle. Má zdravé podnebí a jeho teploty jsou přibližně stejné jako v tropickém pásmu, zmírněné ještě tím, že tu vanou pasátní větry.
Tady se Standard Island nemusel obávat hrozivých větrných vírů a prudkých lijáků, protože si pro svou zastávku vybral období mezi dubnem a říjnem, kdy převládají suché větry od východu k jihovýchodu, které domorodci nazývají „tuatuka“. V říjnu nastává největší vedro, v listopadu a prosinci potom největší sucha a od dubna do října tu vanou větry od východu k severovýchodu.
Je potřeba podotknout, že první objevitelé značně přeháněli, když počet obyvatel Markýzských ostrovů odhadovali na sto tisíc. Elisée Reclus, čerpající ze spolehlivých zdrojů, jejich počet na celém souostroví určil na šest tisíc osob, z nichž největší část žila na Nuka-Hivě. V době Dumonta d'Urvilla činil počet Nukahivanů, kteří se dělili na Taie, Happae, Taionae a Taipie, osm tisíc, ale od té doby jejich počet stále klesal. Jaký byl důvod vylidňování? Ničily místní obyvatelstvo války, násilné odvádění Malajců na plantáže v Peru nebo pití alkoholu? Ano. Konec konců, proč to nepřiznat? Veškeré zlo způsobilo násilné podmanění ostrovů, přestože dobyvatelé patřili mezi vzdělané národy.
Milliarďané během týdenního odpočinku navštívili několikrát Nuka-Hivu a významní Evropané, kteří tam v té době pobývali, jim návštěvu, s guvernérovým povolením volného vstupu na Standard Island, oplatili.
Sebastian Zorn a jeho přátelé podnikali dlouhé výlety a zážitky z nich mnohokrát vynahradily vynaloženou námahu.
Záliv Taio-Haé měl kruhový tvar a protínal ho úzký záliv, kam se Standard Island nevešel, a navíc byl přepažen dvěma písečnými výspami. výspy byly od sebe oddělené strmým, pochmurným skaliskem, kde se tyčila zřícenina tvrze, vybudované roku 1812 Porterem. Bylo to v době, kdy se tento mořeplavec zmocnil ostrova a americká posádka obsadila východní hráz. Ale president Spojených států obsazení ostrova neschválil.
Na výspě naproti městu Pařížané objevili skromnou vesničku - obyvatelé Markýz totiž většinou žili roztroušeni mezi stromy. Na ostrově byla nádherná údolí, například údolí Haio-Haé, kde bylo soustředěno největší množství domorodých obydlí. Byla to krása odpočívat pod obrovskými kokosovými palmami, banánovníky, kasuriemi, goyavami, chlebovníky, ibišky a dalšími stromy plnými mízy. Domorodci výletníky pohostinně přijímali ve svých chýších. Tam, kde by jim ještě před sto lety hrozilo nebezpečí, že budou snědeni, nyní mohli ochutnat banánové koláče, paštiky z „mei“, chlebovníku, australského nažloutlého chleba, který je v čerstvém stavu sladký a sušený je nakyslý, nebo jedlé kořeny „takky“. Ale rozhodně vůbec nechtěli ochutnat velké ježaté ryby „haudú“, které se jedí syrové, ani žraločí řízky, nejoblíbenější už mírně nahnilé.
Na procházce je několikrát doprovázel Athanás Dorémus, který na toto souostroví zavítal již v minulém roce, a proto jim nyní mohl dělat průvodce. Ale nebyl asi dostatečně vzdělaný v přírodopise, ani v botanice a zřejmě si pletl krásnou spondii cytherskou, jejíž plody se podobají jablkům, s pandanem odoratissimem, který si skutečně zasluhuje svůj skvostný přívlastek, a možná i s kasnarinou, jejíž dřevo je tvrdé jako železo a dokonce i s ibiškem, do jehož kůry se domorodci oblékají. Kvarteto se však nemuselo uchylovat k jeho pochybným znalostem, markýzská flóra jim nabízela krásné kapradiny, nádherné polypody, čínské růže s červenými a bílými květy, solanee, včetně tabáku, labie s fialovýnů hrozny, které jsou oblíbenou ozdobou mladých domorodých dívek, ryciny vysoké dvanáct stop, dryčince, cukrovou třtinu, pomerančovníky a citroníky, dovezené teprve nedávno, které však v těchto končinách, obdařených stejnoměrnou teplotou a zavlažovaných mnoha bystřinami, dělaly zázraky.
Jednoho rána se Francouzi vydali za vesnici Taiů. Ubírali se vzhůru po břehu bystřiny až k vrcholu horského hřbetu. A když se pod nimi najednou otevřelo údolí Taiů, Taipů a Happaů, vykřikli úžasem. Kdyby s sebou měli nástroje, jistě by při pohledu na přírodní krásy bez váhání odpověděli provedením nůstrovského hudebního díla. Hudebníky by však poslouchalo sotva několik ptačích párů.
Mezi nimi by byla jistě také hezká holubice kukuruku, poletující ve výšinách, krásná malá salanga, mávající nádhernými křídly prostorem, kde se prohání i phaeton, stálý host nukahivských roklin.
Ale v hlubokých lesích se tu nesetkáte ani s jediným jedovatým plazem, takže hadům dlouhým dvě stopy, ani určitému druhu plazů s azurovým ohonem splývajícím s květinami, nevěnovali pozornost.
Domorodci byli svým typem zvláštní. Bylo na nich možno pozorovat určité asijské rysy, což způsobilo, že měli úplně jiný zevnějšek, než ostatní oceánské národy. Byli střední postavy, souměrní, svalnatí a měli mohutný hrudník, uhlazený zevnějšek, oválnou tvář, vysoké čelo, černé oči s dlouhými řasami, orlí nos, bílé pravidelné zuby, pleť, která nebyla ani červená, ani černá, ani hnědá jako u Arabů, a v jejich výrazu se zračila mírnost a veselá mysl.
Tetování, které se neprovádělo zářezy do kůže, ale pomocí bodaných teček, posypaných uhlím ze stromu aleurite triloba, již téměř úplně vymizelo a bylo nahrazeno bavlněným oděvem, který tu zavedli misionáři.
„Jsou to velmi hezcí lidé,“ řekl Yvernes, „ale v dobách, kdy byli oblečeni jen ve svých zástěrkách, na hlavě měli typický účes a byli ozbrojeni lukem a šípy, byli jistě zajímavější.“ To řekl při výletě do Comptrollerovy zátoky, kam je doprovázel Cyrus Bikerstaff, protože chtěl svým hostům ukázat zátoku, rozdělenou do několika přístavů, podobně jako např. La Valette.
Pod nadvládou Angličanů by se Nuka-Hiva nepochybně stala Maltou Tichého oceánu. V krajině mezi roklinami úrodného údolí, které je zavlažováno malou říčkou, napájenou hlučným vodopádem, žil kmen Happaů. Tady se odehrály boje Američana Portera s domorodci.
Na Yvernesovu poznámku se nedalo neodpovědět.
„Možná máte pravdu, pane Yvernese,“ řekl guvernér. „Markýzanům skutečně mnohem více slušela zástěrka, nádherně barevné maro a pacro, ahubun, jakási vlající šerpa, a tiputa, připomínající mexické pončo, zatímco moderní oblek jim nesluší vůbec. To víte, stud je důsledkem civilizace. Současně s tím, jak naši misionáři domorodce vzdělávali, přiměli je také oblékat se méně primitivním způsobem.“ „A nemají snad pravdu, kommodore?“ „Pokud jde o slušnost, ano, pokud jde o zdraví, ne. Od té doby, co se na Nuka-Hivě a ostatních ostrovech oblékají po evropsku, ztratili mnoho ze své dřívější odolnosti, a také veselosti. Nudí se a jejich zdraví tím trpí. Dříve neznali zánět průdušek, zápal plic a souchotiny...“ ,,A od té doby, co nechodí úplně nazí, se snadno nastydnou!“ vykřikl Yvernes. „Samozřejmě! A to je také hlavní důvod, proč místní kmeny vymírají.“ „Takže, Adam a Eva začali kýchat teprve, když začali nosit sukně a kalhoty, když byli vyhnáni z pozemského ráje a my, jejich ubohé degenerované děti z toho máme zápal plic!“ dodala Jeho výsost.
„Pane guvernére,“ řekl Yvernes, „mám pocit, že na těchto ostrovech nejsou ženy tak hezké, jako muži.“ „Na ostatních je to stejné,“ odpověděl Cyrus Bikcrstaff. „Ale tady se můžete setkat s nejdokonalejším typem Oceáňanek. Snad je to u přírodních národů podobné jako u zvířat, kde téměř vždy, pokud jde o tělesnou krásu, jsou samci mnohem hezčí než samice.
„Musíme tedy k protinožcům, abychom mohli provést pozorování, které by jinak vzhledem ke kráse našich Pařížanek vůbec nebylo možné!“ zvolal Pinchinat.
Na Nuka-Hivě byly pouze dvě skupiny obyvatelstva a na ty se vztahovaly zákony tabu. Byl to zákon, který vytvořili silní proti slabým, bohatí proti chudým, aby jim umožnil zachovat jejich hmotné statky. Tabu mělo bílou barvu a prostí lidé se nesměli dotýkat předmětů jím chráněných - posvátných míst, hřbitovních pomníků a domů náčelníků. Do třídy chráněné zákonem patřili kněží, kouzelníci a tuaové, akarkiové nebo náčelníci světští a do té zákonem nechráněné většinou patřily ženy a prostý lid. Kromě toho, že nebylo dovoleno předmětu chráněného tabuem se dotknout, bylo dokonce zakázáno se na něj podívat.
„Tento zákon,“ dodal Cyrus Bikerstaff, „je na Markýzských ostrovech stejně přísný jako na Pomotu nebo ostrovech Společenských, a neradil bych vám, pánové, ho někdy překročit.“ „Slyšíš to, Zorne!“ zvolal Frascolin. „Dej si pozor na ruce a na oči!“ Violoncellista jen pokrčil rameny, jako člověk, kterému jsou takové věci naprosto lhostejné.
Dne 5. září Standard Island opustil přístaviště u Taio-Haé. Za sebou zanechal nejvýchodnější ostrov souostroví Hua-Huna (Kahuga), jehož pobřeží mělo jistou nevýhodu, a to, že bylo velmi příkré. Není třeba připomínat, že Standard Island při plavbě mezi ostrovy musel zmírnit rychlost, protože taková masa, poháněná plnou parou, by způsobila takové vlny, že by odhazovaly menší lodi a zaplavily by pobřeží.
U ostrova Uapu se pouze zpovzdálí kochali krásným pohledem na čedičové sloupy. Dvě zátoky, Possession a Bon-Accueil (zátoka Dobrého přijetí) svými jmény napovídaly, že měly za kmotra Francouze. A skutečně tomu tak bylo. Francouzskou vlajku na nich vztyčil kapitán Marchand.
Ethel Simcoe pak zamířil dál podél břehů druhé skupiny ostrovů směrem k Hiva-Oa, ve španělské terminologň zvanému Dominga. Byl to ostrov sopečného původu a byl nejpustější z celého souostroví. V obvodu měřil šedesát mil. Jeho strmé svahy, jak bylo patrné, byly pokryté černými skalami. Z nejvyšších vrcholů, lemovaných rostlinstvem, proudily vodopády.
Od jeho souseda Tau-Ata ho dělily pouhé tři míle, takže Standard Island tu neměl dost místa. Musel tedy Tau-Ata obeplout ze západu, kde záliv Matky Boží, jinak také záliv Résolution, či Cookův, kdysi přivítal první evropské lodi.
Pro ostrov by bylo bývalo lépe, kdyby od svého soka Hivaoa ležel dál. Kmeny by se mezi sebou nemohly tak snadno stýkat, bojovat spolu a s takovou zarputilostí se navzájem ničit.
Když na východě minuli pobřeží pustého, holého a neobydleného ostrova Motane, kommodore zamířil k Fatu-Hiva, starému Cookovu ostrovu. Byla to vlastně jen obrovská skála, připomínající homoli cukru s třemi mílemi v objemu, kde hnízdilo tropické ptactvo. Byl to poslední ostrůvek na jihovýchodě. Milliarďanům zmizel z dohledu 9. září dopoledne. Standard Island dále pokračoval směrem na jihozápad, aby se dostal k ostrovu Pomotu, kde měl překročit hranice mírného pásma. Počasí bylo stále velmi příjemné, protože měsíc září lze přirovnat k dubnu na severní polokouli.
Ráno 11. září člun Bâbord Harboru zachytil jednu z plovoucích bójí, k nimž je připevněno kabelové lano ze zálivu Sv. Magdaleny.
Konec měděného drátu, dokonale izolovaného guttaperčovým obalem, vedl k přístroji na observatoři a zajišťoval tak telefonické spojení s americkým pobřežím. Požádali Správní radu Standard Island Company o vyjádření k dalšímu postupu ve věci ztroskotaných malajských námořníků a zda je možné, aby je guvernér dopravil na pobřeží souostroví Fidži, odkud by se mohli snáze vrátit do své vlasti. Obdrželi kladnou odpověď. Standard Island dostal povolení plout na západ k Novým Hebridám, kde malajské námořníky vysadí, pokud notáblové Milliard City proti tomu nebudou nic namítat.
Cyrus Bikerstaff sdělil zprávu kapitánu Sarolovi a ten pak guvernéra zasypal díky Správě zálivu Sv. Magdaleny.
