IV. Anglické ultimátum Během posledního týdne v roce, věnovaného vánočním oslavám, byla rozesláno mnoho pozvánek k hostinám, večerním zábavám a oficiálním návštěvám. Banketu, který uspořádal guvernér pro nejvýznamnější osobnosti Milliard City, se účastnili Bâbordští i tríbordští notáblové, což svědčilo o určitém uklidnění mezi oběma částmi města. Tankerdonovi a Coverleyovi seděli u jednoho stolu. První den nového roku si paláce na Devatenácté a Patnácté třídě vyměnily svá blahopřání.
Walter Tankerdon tentokrát dokonce poprvé obdržel pozvání paní Coverleyové na koncert. Přijetí, jakého se mu od paní domu dostalo, jako by věštilo dobrou budoucnost. K těsnějšímu spojení však bylo ještě daleko, ačkoli Kalixt Munbar neustále horlivě opakoval každému, kdo byl ochotný poslouchat: „Jsme na dobré cestě, přátelé, jsme na dobré cestě.“ Ostrov na šroubu mezitím pokračoval ve své příjemné plavbě směrem k souostroví Tonga- Tabou. Zdálo se, že o jeho klid ho nemůže nic připravit, ale v noci z 30. na 31. prosinec došlo k podivuhodnému meteorologickému úkazu. Mezi druhou a třetí hodinou ranní bylo slyšet vzdálené výstřely. Hlídky si s tím nedělaly starosti. Nedalo se předpokládat, že by mohlo jít o námořní bitvu, jedině snad mezi loděmi středoamerických republik, které spolu často vedly spory. Ostatně proč by se měli na Standard Islandu, nezávislém ostrově, který žije se všemi zeměmi na obou polokoulích v míru, znepokojovat?
Výstřely, přicházející ze západní strany Tichého oceánu, se ozývaly až do rána a rozhodně nemohly být považovány za plné a pravidelné salvy nějaké vzdálené baterie.
Kommodore Simcoe, kterého jeden z důstojníků o všem informoval, vystoupil na věž observatoře, aby se rozhlédl z výšky. Na mořské hladině až k obzoru nebylo nikde vidět ani jediný oheň, ale obloha přesto vypadala jinak, než obvykle. Až k horizontu se na ní odrážely plameny a ve vzduchu jako by byl mlžný opar, ačkoli bylo hezké počasí a barometr neukazoval žádnou náhlou změnu, která by byla způsobená nějakou anomálií ve vzdušných proudech nad mořskou hladinou.
Ten, kdo v Milliard City vstával časně ráno, byl svědkem zvláštního úkazu. Výstřely se neustále opakovaly a kromě toho vzduch byl prosycen červenou a černou mlhou z velmi jemného prachu, který se začal snášet a připomínal liják sazí, jimiž se v několika okamžicích pokryly ulice města a střechy domů. V něm se karmín, barvířská červeň, růžová a nachová mísily s načernalou železitou barvou.
Všichni obyvatelé už byli vzhůru, kromě Athanáse Doréma, který nikdy nevstával dříve než v jedenáct, i když uléhal v osm večer. Čtyřlístek samozřejmě rychle vyskočil z postelí a spěchal na observatoř, kde se kommodore, jeho důstojníci a hvězdáři, včetně jejich královského kolegy, snažili vypátrat příčinu.
„Škoda, že červená látka není tekutá a že ta tekutina není šampaňské odrůdy Pomard nebo Chateau-Lafitte,“ podotkl Pinchinat.
„Opilče za cizí peníze!“ odpověděl Sebastian Zorn.
Co tedy vyvolalo onen jev? Bylo známo mnoho případů podobných dešti červeného prachu, složeného z kyseliny křemičité, bílkoviny, kysličníku chromového a kysličníku železitého. Na počátku století byla takovým deštěm zaplavena Kalabrie a v Abruzzách v něm pověrčiví lidé viděli kapky krve, ačkoli to byl chlorid kobaltový podobně jako v Blanceberghe roku 1819. Stejně putovaly saze a uhlí ze vzdálených požárů. Nebyl snad zaznamenán roku 1820 ve Fernambuku déšť sazí, roku 1829 žlutý déšť v Orleansu a roku 1836 v Nízkých Pyrenejích déšť pylu z kvetoucích jedlí?
Co však způsobilo padání tohoto prachu s příměsí kovových částic, který se na Standard Island a moře okolo něj Snášel v tak obrovských načervenalých oblacích a dusil ho?
Král Malécarlie vyslovil domněnku, že látky pocházejí ze sopečného výbuchu na některém ostrově na západě. Kolegové na observatoři s jeho názorem souhlasili. Zjistili, že teplota prachu je vyšší než teplota okolního prostředí a to znamenalo, že se neochladil ani při své cestě vzduchem. Stále se ozývající nepravidelné rány vysvětlili velmi silným výbuchem. Zdejší oblast byla totiž přímo posetá činnými i vyhaslými krátery, které se však v důsledku pochodů uvnitř země mohou aktivovat. Existují dokonce i krátery na dně moře a jejich výbuchy jsou ještě mohutnější.
Na souostroví, kam se Standard Island blížil, před několika lety hora Tufua pokryla sopečnými látkami plochu sta kilometrů. Výbuchy sopky trvaly pouze několik hodin a bylo je.slyšet do vzdálenosti dvou set kilometrů.
V srpnu 1883 výbuch sopky Krakatoa, ležící poblíž Pondské úžiny, zpustošil část Jávy a Sumatry. Při tom přišly nazmar celé vesnice a mnoho lidských životů. Výbuch doprovázelo zemětřesení, země se pokryla hustým bahnem, ve vodě vznikaly nebezpečné víry, které vrhaly lodi do záhuby a ovzduší bylo otrávené sirnými výpary.... Nabízela se otázka, zda ostrov na šroubu není ohrožen nějakým podobným nebezpečím.. . Kommodor Simcoe znervózněl, protože plavba začínala být obtížná. Vydal rozkaz, aby se snížila rychlost Standard Island postupoval kupředu co nejpomaleji. Milliardského obyvatelstva se zmocnily obavy. Vyplní se snad špatné proroctví Sebastiana Zorna o výsledku výpravy?
Kolem poledne se setmělo úplně. Obyvatelé opustili své domy. Kdyby totiž plutonické síly nadzvedly kovový korpus, nebyly by budovy vydržely. Také hrozilo nebezpečí, že se moře přelije přes kovové pobřeží a vychrlí na ostrov záplavy vody.
Guvernér Cyrus Bikerstaff a kommodore Simcoe odešli k Přední baterii a část obyvatel je následovala. Do obou přístavů byli vysláni důstojníci s rozkazem být neustále v pohotovosti. Strojníci byli připraveni otočit ostrov, kdyby bylo potřeba prchat na opačnou stranu. Plavba se však bohužel s tím, jak se obloha zatahovala hustými mraky, stávala stále obtížnější.
Okolo třetí hodiny nebylo vidět ani na deset kroků. Všechny sluneční paprsky pohltila oblaka popele. Vyskytly se obavy z toho, že se Standard Island pod váhou snášejícího se sopečného prachu nedokáže udržet na hladině. Nebyla to loď, které by se dalo odlehčit vyhozením nákladu do moře, a zbavit se tak nadměrné zátěže. Nezbylo, než se spolehnout na pevnou konstrukci umělého ostrova. Nastal večer, nebo spíše noc, což se dalo poznat jenom podle bití věžních hodin. Byla úplná tma. V dešti sopečného prachu ve vzduchu se nedaly udržet elektrické měsíce, protože byly sraženy k zemi.
Osvětlení domů a ulic, které fungovalo bez poruch jako obvykle, bude samozřejmě v provozu, dokud bude potřeba. Ani v noci se však situace nezměnila. Zdálo se jenom, že rány jsou slabší a méně časté a déšť popele hnaný k jilm poměrně silným větrem, přestával.
Milliarďané, již poněkud klidnější, se začali vracet do svých domovů s nadějí, že nazítří už zase na Standard Islandu bude všechno v pořádku. Pak se bude muset přikročit k důkladnému a pečlivému čištění celého ostrova. Ale to nevadí! Pro Klenot Pacifiku to byl velmi smutný první den v novém roce a scházelo málo a Milliard City by stihl osud Pompejí a Herkulánea. Ještě dobře, že neleželo na úpatí nějakého Vesuvu. I tak se při plavbě mohlo snadno setkat s mnoha sopkami, jichž bylo dno Tichého oceánu plné.
Guvernér, jeho zástupci a rada notáblů zůstali v pohotovosti na radnici. Hlídky na věži oznamovaly každou změnu, která se odehrála na obzoru nebo na obloze. Ostrov na šroubu musel pokračovat v plavbě, aby dokázal udržet jihozápadní směr, ale pohyboval se rychlostí nanejvýš dvou až tří mil za hodinu. Až se rozední, nebo se rozptýlí mraky prachu, zamíří k souostroví Tonga. Tam se jistě dozví, na kterém z ostrovů v okolí došlo k takovému výbuchu. V každém případě bylo zřejmé, že s přibývající nocí se jeho následky začaly zmírňovat.
Okolo třetí hodiny po půlnoci se stalo něco, co vyvolalo nové zděšení obyvatel Milliard City.
Standard Island dostal ránu, která otřásla každou jeho součástkou. Náraz naštěstí nebyl tak silný, aby ohrozil životy a zdraví obyvatel nebo poškodil stroje. Šrouby pracovat nepřestaly. Nebylo však pochyb, že došlo k nějaké srážce.
Co se stalo? Utrpěl Standard Island nějakou trhlinu? Asi ne, protože se nepřestal pohybovat. Narazil na nějakou skálu? Došlo ve tmě k srážce s nějakou lodí, která mu zkřížila cestu a neviděla jeho světla? Není následkem srážky ostrov těžce poškozen tak, že by to ohrozilo jeho bezpečnost a při nejbližší zastávce by byla nutná oprava?
Cyrus Bikerstaff a kommodore Simcoe se nikoli bez obtíží přebrodili silnou vrstvou sopečného prachu a popela k Přední baterii.
Tam jim celníci oznámili, že náraz skutečně způsobila srážka s lodí s velkým ponorem, parníkem plujícím od západu k východu, který přední část Standard Islandu prorazila. Ostrovu na šroubu náraz mnoho škody nezpůsobil, ale jistě hodně ublížil parníku. Jeho obrysy uviděli až v okamžiku srážky. Bylo slyšet výkřiky, které však trvaly jen několik okamžiků. Když velitel hlídky a jeho lidé přiběhli ke špici baterie, už neviděli ani neslyšeli nic. Loď se asi na místě potopila. Taková hypotéza byla bohužel velmi pravděpodobná.
Pokud jde o Standard Island, zjistilo se, že žádné vážné škody neutrpěl. Jeho trup byl tak mohutný, že i malá rychlost stačila, aby rozdrtil a naprosto zničil jakoukoli loď, i kdyby to byl obrněnec první třídy. A to se také bezpochyby stalo.
Pokud jde o příslušnost lodi, velitel hlídky se domníval, že slyšel rozkazy udělované drsným hlasem, řvaním, typickým pro anglické loďstvo. Později to snad bude možné zjistit přesně.
Byla to velmi vážná situace, která by v zápětí mohla mít neméně vážné následky. Co tomu řekne Spojené království? Anglická loď je součástí Anglie a Velká Británie jistě nestrpí, aby se do ní beztrestně naráželo... Co nyní může Standard Island čekat?
Tak začal nový rok. Toho dne nemohl kommodore Simcoe až do deseti hodin dopoledne vůbec pátrat v okolních vodách. Hladina byla stále pokrytá mlhou, přestože vítr, který začal foukat silněji, déšť popele rozptyloval. Konečně slunce prorazilo hustou mořskou mlhu na obzoru. Milliard City, park, okolí, továrny i přístavy byly v hrozném stavu. Jenom než se to všechno vyčistí! To měla na starosti Správa čištění ulic a byla to pouze otázka času a peněz. Na Standard Islandu nescházelo ani jedno ani druhé.
Pracovalo se největším nasazením. Inženýři spěchali nejdříve k Přední baterii, na tu stranu pobřeží, kde došlo ke srážce. Ostrov utrpěl škodu jenom nepatrnou. Pro pevnou ocelovou plochu to neznamenalo víc, než když kýl narazí na kus dřeva, ale po lodi nebylo ani stopy.
Na mořské hladině nebylo vidět ani trosky, ani vrak, a to ani z věže observatoře nejsilnějšími dalekohledy, třebaže Standard Island od té doby urazil sotva dvě míle. Ve jménu lidskosti bylo nutno pokračovat v pátrání.
Guvernér se radil s kommodorem Simcoe. Vydali rozkaz, aby strojníci zastavili stroje a aby se na hladinu spustily elektrické čluny.
Pátrání v okruhu pěti či šesti mil nepřineslo žádné výsledky. Bylo už naprosto jisté, že loď, proražená na nejcitlivějším místě, se potopila a nenechala po sobě žádné stopy.
Ostrov na šroubu na kommodorův příkaz zase nabral obvyklou rychlost. Kolem poledne observatoř oznámila, že Standard Island se nachází sto padesát mil jihozápadně od Samojských ostrovů. Hlídky mezitím dostaly pokyn dávat velmi bedlivý pozor.
Asi v pět hodin odpoledne zpozorovaly na jihovýchodě hustý kouř. Jedná se snad o kouř z nedávných výbuchů sopky, které tolik znepokojily tyto končiny? Určitě ne, protože podle toho, co bylo znázorněno na mapách, nenacházel se v okolí ani jediný ostrov nebo ostrůvek. Nebo se snad z hlubin oceánu vynořil nový kráter?
Ne. Kouř se ke Standard Islandu blížil. O hodinu později bylo zřejmé, že to jsou tři lodě plující blízko u sebe, ženoucí se plnou parou vpřed. O půl hodiny později už bylo možné určit, že to jsou lodě válečné. A za další hodinu nebylo pochyb o jejich příslušnosti. Byla to divise anglického loďstva, které se před pěti týdny zdráhalo pozdravit vlajku Standard Islandu.
K večeru byly lodi vzdálené od Přední baterie pouhé čtyři míle. Pustí se na širé moře a vydají se v jejich stopách? To se nedalo předpokládat, protože podle polohy jejich světel to byly lodě staniční.
„Ty lodi by s námi patrně chtěly navázat spojení,“ řekl kommodore Simcoe guvernérovi.
„Uvidíme,“ odpověděl Cyrus Bikerstaff.
Co odpoví guvernér veliteli divise, až se bude ptát na nedávnou srážku? Možná, že to skutečně má v úmyslu a možná se ujal posádky potopené lodi, která se mohla zachránit na člunech. Bude muset všechno dobře promyslet, až se dozví, o co se jedná.
Dozvěděli se to hned v prvních hodinách nového dne.
Jakmile vyšlo slunce, na zadním stožáru prvního křižníku, který se držel stále ve stejné vzdálenosti dvou mil od Bâbord Harboru, vlála kontraadmirálská vlajka. Po čtvrt hodině obdržel kommodore Simcoe následující telegrafickou zprávu: „Kapitán Turner z křižníku „Herald“, náčelník generálního štábu admirála Sira Edwarda Collinsona, žádá o okamžité přijetí u guvernéra Standard Islandu.“ Cyrus Bikerstaff nařídil přístavnímu důstojníkovi, aby umožnil člunu zakotvit a kapitánu Turnerovi odpověděl, že ho očekává na radnici. Po deseti minutách vagón, který dostal náčelník generálního štábu v doprovodu námořního poručíka k dispozici, vyložil obě osoby před radnicí.
Guvernér ho přijal v sále sousedícím s jeho pracovnou.
Obě strany si vyměnily obvyklé pozdravy - velmi odměřené z jedné i z druhé strany.
Poté kapitán Turner vážně, s důrazem na každém slově, jako by předčítal úryvek z nějaké knihy, pronesl jedinou velmi dlouhou větu: „Mám čest oznámit Vaší Excellenci, guvernéru Standard Islandu, který se v tomto okamžiku nachází sto sedmdesát sedm stupňů a třináct minut na východ od greenwichského poledníku a šestnáct stupňů padesát čtyři minuty jižní šířky, že v noci z 31. prosince na 1. ledna parník „Glen“ z glasgowského přístavu o třech tisících pěti stech tunách s nákladem obilí, indiga, rýže a vína značné hodnoty, byl proražen Standard Islandem v majetku Standard Island Company Limited, jejímž stálým sídlem je záliv Sv. Magdaleny v Dolní Kalifornii ve Spojených státech amerických, ačkoliv zmíněný parník byl opatřen obvyklým osvětlením, a to bílým světlem na předním stožáru, zeleným na pravé straně lodi a červeným na levé, přičemž parm'k byl po srážce ponechán napospas a druhého dne nalezen potápějící se s proraženým bokem ve vzdálenosti třiceti pěti mil od místa nehody, a posléze se skutečně potopil, když však předtím jeho kapitán, důstojníci a mužstvo byli naštěstí zachráněni a přijati na palubu „Heraldu“, křižníku první třídy Jeho Veličenstva Alberta Edwarda I., krále Spojeného království a císaře Indie, plujícího pod vlajkou kontra admirála Síra Edwarda Collinsona, který tímto oznamuje tento čin Jeho Excellenci guvernéru Cyru Bikerstaffovi, a žádá jej, aby uznal zodpovědnost Standard Island Company pod zárukou obyvatelstva zmíněného Standard Islandu vůči majitelům „Glenu“, jehož cena s kostrou, stroji a nákladem činí sto dvacet tisíc liber šterlinků čili deset milionů dolarů a tato částka má být vyplacena zmíněnému admirálu Siru Edwardu Collinsonovi, a kdyby vyplacena nebyla, admirál proti Standard Islandu použije donucovací prostředky.“ Byla to jediná věta obsahující dvě stě čtyřicet tři slova, rozdělená čárkami, ale bez tečky. Celou ji pronesl způsobem nepřipouštějícím žádné připomínky. Guvernér musí v každém případě přistoupit na požadavky Sira Edwarda Collinsona. Jednalo se jednak o zodpovědnost Společnosti a jednak o cenu dvanácti set tisíc liber šterlinků, stanovenou za parník „Glen“ z Glasgowa.
Cyrus Bikerstaff v odpovědi vysvětlil příčiny srážky: „V důsledku sopečného vy1mchu, ke kterému došlo na západě, byla velmi špatná viditelnost. Stejně jako Glen měl svá světla i Standard Island. Z jedné ani z druhé strany je však vůbec nebylo vidět. Stalo se to zásahem vyšší moci a podle námořních pravidel má každý dávat pozor sám na sebe, a není proto žádný důvod ke stížnostem a pohánění k zodpovědnosti.“ Kapitán Turner odpověděl: „Jeho Excellence guvernér by nepochybně měl pravdu v případě, že by se jednalo o dvě lodi, které plují za normálních okolností. Jestliže Glen pravidla dodržel a je zřejmé, že Standard Island jim nedostál, protože není obyčejnou lodí a tvoří trvalé nebezpečí tím, že se jeho obrovská masa velikostí připomínající ostrov pohybuje po námořních cestách, avšak na rozdíl od ostrovu, ostrůvku nebo skály nemůže být jeho poloha pevně určená a zanesená na mapách, Anglie vždy protestovala proti takové překážce plavby a Standard Island by proto měl být jednou pro vždy zodpovědný za všechna neštěstí, která budou zaviněna jeho povahou...“ Důvody kapitána Turnera zjevně nepostrádaly určitou logiku a Cyrus Bikestaff uznal jejich oprávněnost. On sám však nic rozhodnout nemohl. Vše bude předloženo k soudu a on sám se stanoviskem admirála Sira Edwarda Collinsona souhlasí. Naštěstí si nehoda nevyžádala lidské životy... „Na štěstí,“ odpověděl kapitán Turner, „ale byla zničena loď a vinou Standard Islandu přišly nazmar miliony.Guvernér má dohlédnout na to, aby byla k rukám admirála Sira Edwarda Collinsona složena částka, odpovídající ceně Glenu a jeho nákladu.“ Jak měl guvernér dohlédnout na zaplacení? Standard Island sám o sobě ostatně dává dostatečné záruky. Je ochoten způsobenou škodu nahradit, pokud soud na základě dobrozdání znalců rozhodne, že je za ni zodpovědný.
„To je poslední slovo Vaší Excellence?“ zeptal se kapitán Turner.
„To je moje poslední slovo,“ odpověděl Cyrus Bikerstaff, „protože nemám žádnou pravomoc se jménem Společnosti k něčemu zavazovat.“ Guvernér a anglický kapitán se rozloučili nanejvýš odměřeně. Kapitán se nechal vagónem odvézt do Bâbord Harboru a odtud parním člunem na palubu křižníku „Herald“.
Cyrus Bikerstaff svou odpověď sdělil radě notáblů a ti ji jednohlasně schválili a totéž učinilo také veškeré obyvatelstvo Standard Islandu. Není možné se přece jen tak podrobit nestydatému a autoritativnímu požadavku, přednesenému zástupci Jeho Veličenstva, anglického krále.
A co když divise admirála Collinsona vyrazí za nimi? Dokázali by jí uniknout? Nejsou její lodi mnohem rychlejší? Co když ke svým nárokům připojí několik melinitových střel, budou schopni se jí postavit? Baterie na ostrově byly jistě schopné odpovědět Armstrongovým dělům, kterými byly křižníky vyzbrojené, ale velká rozloha ostrova by pro anglickou palbu byla obrovským terčem. Co bude se ženami a dětmi, když se nebudou moci nikde ukrýt. Všechny nepřátelské střely zasáhnou cíl, zatímco Přední a Zadní baterie přijde nejméně o polovinu střel tím, že bude pálit do poměrně malého a pohyblivého terče. Lépe bude vyčkat, co udělá admirál Collinson.
Nečekali dlouho.
V devět hodin čtyřicet pět minut se rozlehla první rána z děla vystřelená nazdařbůh z prostřední věže Heraldu. V témže okamžiku se na stožáru objevila vlajka Spojeného království.
V zasedacím sále na radnici se sešla rada notáblů pod předsednictvím guvernéra a jeho dvou zástupců. Tentokrát byli Nat Coverley a Jem Tankerdon úplně zajedno. Jako praktičtí Američané nechtěli dále pokračovat v rozepři, která by v zápětí mohla přinést zkázu Standard Islandu a celého jeho bohatství.
Ozval se druhý výstřel. Tentokrát byla syčící střela odpálená tak, aby dopadla do moře ve vzdálenosti půl míle od ostrova. Tam prudce vybuchla a zvedla za sebou obrovský gejzír vody.
Jako odpověď Heraldu dal kommodore Simcoe na guvernérův rozkaz vztyčit vlajku. Kapitán Turner se vrátil do Bâbord Harboru, kde obdržel směnku na dvanáct set tisíc liber šterlinků s podpisem Cyra Bikerstaffa a potvrzenou nejvýznamnějšími notábly.
O tři hodiny později zmizel poslední obláček kouře anglické divise za východním obzorem a Standard Island dále pokračoval ve své cestě směrem k souostroví Tonga.
