III. Výmluvný průvodce Druhý den se v sedm hodin rozléhal společnou místností Pinchinatův hlas: „Hola!... Hop na nohy!... Raz-dva!“ čemuž předcházelo výborné napodobení hlasu trubky dávající signál k probuzení pluku.
Yvernes, nejpohodlnější z celého čtyřlístku, ještě chvíli otálel, než odložil teplou pokrývku. Musel ale následovat příkladu svých přátel a opustit vodorovnou polohu a vyměnit ji za polohu svislou.
„Nemáme času nazbyt! Ani chvilku!“ volala Jeho výsost.
„Přesně tak,“ odpověděl Sebastian Zorn, „protože zítra musíme být v San Diegu.“ „Tak dobře,“ souhlasil Yvernes, „půl dne bude na prohlídku města toho milého Američana stačit.“ „Dost mě překvapuje, že v sousedství Freschalu leží takové významné město,“ dodal Frascolin. „Jak mohl kočí zapomenout se nám o něm zmínit?“ „Ale je jisté, že v něm jsme, můj milý g klíči,“ řekl Pinchinat. „Jsme tady!“ Dvěma širokými okny pronikalo do místnosti hodně světla. Bylo vidět míli daleko do nádherné ulice osázené stromy. Čtyři přátelé se začali upravovat v narychlo zařízeném kabinetu. Byla to rychlá a snadná práce, protože byl vybavený nejmodernějšími vymoženostmi - byly tu kohoutky na teplou a studenou vodu, splachovací toalety, teplovzdušné lázně, želízka, rozprašovač s voňavkami pracoval dle libosti, mlýnkovité ventilátory byly poháněné proudem, kartáče pracovaly mechanicky: jedny čistily hlavu, další pak šaty a boty. Úprava i očistění byly naprosto dokonalé. Na různých místech, kromě hodin a elektrických fiol, uložených na dosah, byly knoflíky zvonků nebo telefonů, kterými se bylo možné okamžitě spojit s personálem podniku.
Sebastian Zorn a jeho přátelé se mohli spojit nejen s hotelem, ale i s různými částmi města a snad dokonce - to byl Pinchinatův nápad - s kterýmkoli městem ve Spojených státech.
„A možná i na Zemi,“ dodal Yvernes. Když přemýšleli, jestli se jim to podaří vyzkoušet, bylo jim v sedm hodin čtyřicet sedm minut telefonem sděleno: „Kalixt Munbar posílá ranní pozdrav všem ctihodným členům koncertního čtyřlístku a prosí, aby co nejdříve sešli do jídelny Hotelu Excelsior, kde je připravena první snídaně.“ „Hotel Excelsior!“ řekl Yvernes. „To je krásné jméno pro zájezdní hostinec.“ „Kalixt Munbar - to je ten ochotný Američan,“ podotkl Pinchinat, „to je hezké jméno.“ „Přátelé,“ zvolal violoncellista, jehož žaludek byl stejně velitelský jako jeho osoba, „snídaně je připravena, pojďme se najíst a pak...“ „A pak ... se projdeme městem,“ dodal Frascolin. „A jaké je to asi město?“ Pařížané již byli skoro ustrojeni, a proto Pinchinat telefonem odpověděl, že během pěti minut budou mít to potěšení navštívit pana Kalixta Munbara. Když dokončili toaletu, zamířili k výtahu, který se s nimi rozjel a vyložil je v prázdné hotelové hale. Pak se otevřely dveře do obrovské jídelny, plné pozlacených ozdob.
„Jsem vám k službám, pánové, plně k vašim službám.“ Tuto větu, složenou z devíti slov, pronesl onen muž z včerejšího večera. Patřil k těm lidem, o nichž se říká, že jsou sami sobě vizitkou. Choval se tak, jako by je znal už dávno, nebo ještě lépe - jako by je znal odjakživa.
Kalixtovi Munbarovi bylo něco mezi padesáti a šedesáti lety, ale vypadal na čtyřicet pět. Měl střední postavu a jeho tučné tělo se pohybovalo pomalu. Měl mohutné a silné končetiny, byl čilý a zdravý, měl pevné pohyby - a pokud to tak lze říct, překypoval zdravím.
Podobný typ lidí nebyl ve Spojených státech nikterak vzácný a Sebastian Zorn a jeho přátelé se s nimi často setkávali. Hlava Kalixta Munbara byla jako velká koule, vlasy dosud rusé a kudrnaté se vlnily jako listí ve větru. Pleť měl doslova v rozkvětu dost dlouhou žlutou bradku, která se dělila na dvě špičky. Kníry měl oholené, pansky posměvačná ústa s protaženými koutky se usmívala, zuby byly jako ze slonové kosti, nos poněkud nesouměrný, s pohyblivým chřípím, postavený přesně doprostřed pod čelem s dvěma kolmými vráskami, nesl skřipec přichycený jenom stříbrnou šňůrkou, která vypadala jako hedvábná. Za skly skřipce zářily těkavé oči s nazelenalou duhovkou a zornicí svítící jako žhavý uhel. Hlavu na ramenou nesl krk zvící býčí šíje. Trup seděl na masitých stehnech. Nohy našlapovaly důrazně, trochu od sebe.
Kalixt Munbar měl na sobě velmi pohodlný oblek z hnědé pruhované látky. Z náprsní kapsy mu vykukoval cíp pestrého šátku. Od jedné kapsy na vestě ke druhé se táhl masivní řetěz. Na jednom konci byl pověšený chronometr a na druhém pedometr a kromě toho uprostřed visely různé cetky. Šperky byly doplněné řadou prstenů zdobících tlusté růžové ruce. Košile byla bezvadně bílá, naškrobená, zapnutá třemi brilianty. Pod záhybem pohodlného límce bylo vidět malý nákrčník, jednoduchý hnědočervený pásek. Kalhoty byly také z pruhované látky, s mnoha splývavými záhyby, se zužovaly ke šněrovacím botám s hliníkovými přezkami.
Yankeeova tvář neměla žádný zvláštní výraz, byla to tvář lidí, kteří nemají příliš starostí a dobře se jim daří. Byl to chytrý, sebevědomý a energický muž, což bylo patrné z pevnosti jeho svalů, staženého obočí i ze svalů žvýkacích. Smál se rád a hlasitě, ale smál se víc nosem než ústy, byl to jakýsi druh posměšného smíchu, který fyziologové nazývají ržáním.
Takový byl Kalixt Munbar. Když koncertní čtyřlístek vstoupil, smekl širák, kterému scházelo už jen pero z doby Ludvíka XIII. Podal všem čtyřem ruku a uvedl je ke stolu, na němž bublala konvice s čajem a kouřilo se z pečení. Neustále mluvil a nedal jim možnost položit ani jedinou otázku - zřejmě proto, aby se vyhnul odpovědi. Chválil krásy svého města a podával výklad o nevšedních okolnostech jeho založení. Mluvil sám bez přes tání a když byla snídaně u konce, pokračoval: „Následujte mě, prosím, pánové. Chci vás upozornit...“ „Na co?“ zeptal se Frascolin. „Na našich ulicích je přísně zakázáno plivat.“ „My to nemáme ve zvyku,“ bránil se Yvernes. „Tím lépe! Ušetříte si tak peněžitou pokutu.“ „Neplivat... v Americe!“ bručel Pinchinat tónem, v němž se ozývala nedůvěra. Těžko by byli našli svědomitějšího průvodce, než byl Kalixt Munbar. Znal město do nejmenších detailů. Nebyl tam ani jeden hotel, jehož majitele by neznal jménem, ani jeden dům, o němž by nevěděl, kdo v něm bydlí, ani jeden kolemjdoucí, se kterým by se důvěrně nepozdravil.
Město bylo vybudováno symetricky. Třídy a ulice, stejně jako verandy nad chodníky se protínaly v pravém úhlu jako na šachovnici. V jeho geometrickém plánu byla jednota. Nescházela tu však ani rozmanitost, protože domy svým slohem i vnitřním uspořádáním se řídily pouze fantazií svých stavitelů. Kromě několika dlouhých obchodních ulic vypadaly domy jako paláce s krásnými dvory, vroubenými elegantními pavilony. Průčelí byla architektonicky propracována a pokoje vynikaly nádherou zařízení. Vzadu za domy byly zahrady, či spíše parky.
Bylo nápadné, že stromy se ještě úplně nerozvinuly, patrně byly zasázeny teprve nedávno. Také ve veřejných sadech, zřízených na křižovatkách hlavních dopravních tepen, pokrytých svěžím anglickým trávníkem, byly vysázené stromy mírného i tropického pásma, které však z půdy zatím nenačerpaly dostatek vegetativní síly. I tahle přírodní zvláštnost tvořila nápadný protiklad k západní Americe, kde v okolí kalifornských měst rostlo mnoho obrovských stromů.
Čtyřlístek kráčel před průvodcem a každý po svém si prohlížel čtvrť: Yvernese nevábilo to, co Frascolina a Sebastiana Zorn a zajímalo to, co Pinchinata nezajímalo ani trochu. Ale všichni byli zvědaví, jaké tajemství zahaluje toto neznámé město. Na základě různých poznatků si jistě později budou obšírně vzájemně vykládat své názory. Ostatně je tu Kalixt Munbar a ten odpoví na každou otázku. Co, že odpoví? Vůbec neposlouchá a stále mluví a mluví a nedá se dělat nic, než ho nechat mluvit. Jeho slovní mlýnek se točí a točí, jako by ho poháněl vítr.
Dvacet minut po odchodu z Hotelu Excelsior řekl Kalixt Munbar: „Nyní se nalézáme na 13. třídě a takových tříd je ve městě sto. Tahle je nejobchodnější, je to naše Broadway, naše Regent-Street, náš Boulevard des Italiens. Tady v těchto skladech a na tržištích můžete najít všechno potřebné i nepotřebné, prostě všechno, co je nutné k životu, ať už je to nezbytné, nebo to jen poskytuje moderní pohodlí.“ „Sklady vidím,“ řekl Pinchinat, „ale nevidím kupce.“ „To je proto, že většina zakázek se provádí telefonicky nebo telótograficky...“ odpověděl Kalixt Mtmbar. „Co to znamená?“ ptal se Frascolin.
„To znamená, že všeobecně používáme telótograf, to je zdokonalený přístroj, který přenáší písmo stejně jako slova, kromě toho máme také kinetograf, který zaznamenává pohyby a je pro oko tím, čím je pro sluch fonograf a také telerot, který reprodukuje obrazy. Telótograf je mnohem bezpečnější než obyčejný telegraf, který lze snadno zneužít. Můžeme elektricky vyřizovat zakázky a smlouvy...“ „Sňatky také?“ podotkl ironicky Pinchinat. „Jistě, pane violisto. Proč by nemělo být možné se oženit pomocí telegrafického drátu?“ „A co rozvody?“ „Rozvody také! Při těch se naše přístroje užívají nejvíce.“ Načež následoval výbuch průvodcova smíchu, až se třásly všechny ty věcičky na jeho vestě. „Jste veselá kopa, pane Munbare,“ řekl Pinchinat pobaveně.
„Ano, jako pěnkava za slunečného dne.“ Na tom místě narazili na příčnou ulici. Byla to Devatenáctá třída, kde byl veškerý obchod vyloučen. Vedly po ní, stejně jako po ostatních, tramvajové koleje. Vagony se pohybovaly rychle bez toho, aby zvedly jediné zrnko prachu, protože ulice vyložené parketami z australského ,karrym' nebo ,jarrahem' - proč ne přímo brazilským mahagonem - vypadaly, jako by byly vybroušené železnými pilinami. V tom Frascolin, který si všímal všeho hmotného, zjistil, že jim země pod nohama zvučí jako kovová.
„Podívejte se, co všechno tu dělají se železem! Už i ulice jsou ze železného plechu,“ řekl.
Chtěl se na to zeptat Kalixta Munbara, ale ten právě zvolal: „Podívejte se, pánové, na ten hotel!“ a ukázal na obrovskou budovu monumentálního zjevu, jejíž průčelí s podloubím bylo obehnáno hliníkovou mříží. „V tomto hotelu - dalo by se říct paláci - bydlí rodina jednoho z předních notáblů města. Jmenuje se Jem Tankerdon a je majitelem nevyčerpatelných ropných nalezišť v Illinois. Je to zřejmě nejbohatší člověk, a proto si ho naši spoluobčané nejvíce váží a ctí.“ „Má miliony?“ zeptal se Sebastian Zorn. „Pah! Milion je u nás základní jednotka, tady se počítá ve stech milionů,“ odpověděl Kalixt Munbar. „V tomto městě jsou pouze nejbohatší lidé. To je důvod, proč obchodníci z obchodní čtvrti za několik let zbohatli. Myslím malé obchodníky protože velkoobchodníka nemáme v našem malém světě, jediném svého druhu na Zemi, ani jednoho.“ „A průmyslníci?“ zeptal se Pinchinat. „Tady nejsou průmyslníci.“ „A loďaři?“ zeptal se Frascolin. „Ti tu také nejsou.“ „Takže podnikatelé?“ vyzvídal Sebastian Zorn. „Jenom samí podnikatelé a obchodníci, kteří jsou na cestě stát se podnikately.“ „A co dělníci?“ pokračoval Yvernes .
„Pokud potřebujeme dělníky, pozveme si je odjinud, a když práci dokončí, vrátí se s bohatou odměnou zpátky.“ „Poslyšte, pane Munbare, máte ve městě také chudé, o které se musíte postarat?“ „U nás žádní chudí nejsou, pane houslisto! Tady nepotkáte ani jednoho!“ „Tady je zakázaná žebrota?“ „Není potřeba ji zakazovat, protože žebráci nemají do města přístup. To je možné jenom ve městech Unie na nádražích, v útulnách, bufetech... a polepšovnách, ty k tomu všemu patří.“ „Chcete tvrdit, že nemáte vězení?“ „Nemáme, protože tu nejsou vězňové.“ „A co zločinci?“ „Poprosili jsme je, aby zůstali ve starém a novém světě kde mají k provozování svého řemesla mnohem lepší podmínky.“ „No Munbare, když vás poslouchám, skoro to vypadá, že už ani nejsme v Americe,“ řekl Sebastian Zorn. „Včera jste tam byli, pane violoncellisto,“ odpověděl záhadný průvodce . „Včera?“ zeptal se Frascolin a chtěl si ta podivná slova nechat vysvětlit. „Ovšem! Dnes se nacházíte ve svobodném městě, ve městě nezávislém, nad nímž nemá Unie žádnou moc a které je spravováno pouze samo sebou.“ „Jak se jmenuje?“ zeptal se Sebastian Zorn, u kterého se projevila vrozená nedočkavost. „Jeho jméno? Dovolte, abych ho prozatím ještě zatajil,“ odpověděl Kalixt Munbar. „A kdy se ho dozvíme?“ „Až si ho celé prohlédnete, čímž bude město velmi poctěno.“ Američanova opatrnost byl zvláštní, ale vlastně to ani příliš nevadilo. Až čtyřlístek před polednem dokončí svou neobvyklou procházku, dozví se před odchodem jméno města, to bude jistě stačit. Naskýtá se však otázka, proč tak významné město, ležící v blízkosti kalifornského pobřeží, nepatří k federaci Spojených států a dále, jak je možné, že kočí o něm nic nevěděl? Konec konců, za čtyřiadvacet hodin už bude čtyřlístek v San Diegu, kde se mu dostane vysvětlení té záhady, pokud bude Kalixt Munbar i nadále otálet s jejím vysvětlením. Ten zvláštní člověk byl kromobyčejně výmluvný, když něco líčil, ale nikdy nedal najevo, že by chtěl mluvit konkrétněji.
„Pánové,“ řekl, „nyní se nacházíme na začátku třicáté sedmé třídy. Všimněte si, prosím - na této čtvrti je pozoruhodné to, že zde nejsou ani sklady, ani tržnice a pouliční ruch, který je známkou čilé obchodní aktivity. Jsou tu pouze hotely a soukromé domy, ale méně bohaté, než na devatenácté třídě. Tady žijí podnikatelé s deseti až dvanácti miliony.“ „Učinění žebráci!“ poznamenal Pinchinat a ušklíbl se. „Ale, pane violisto,“ řekl Kalixt Munbar, „vždycky je možné být chudý, ať je to kdokoli. Milionář je bohatý v porovnání s tím, kdo má sto tisíc franků, ale ne s tím, kdo má sto milionů!“ Umělci si už dříve všimli, že nejčastější slovo, které tento podivný průvodce pronáší, je slovo milion. Slovo skutečně kouzelné! Pronášel ho kovovým hlasem a nadouval při tom tváře. Skoro to vypadalo, jako by při mluvení vyplácel peníze. Jestliže se z jeho rtů nesypaly přímo diamanty, jako z úst kmotřence vil, který vypouštěl ústy déšť perel a smaragdů, byly to alespoň dukáty.
Sebastian Zorn, Pinchinat, Frascolin a Yvernes se zatím stále procházeli zvláštním městem, jehož jméno neznají. Ulice oživovali kolemjdoucí, vesměs vzorně oblečení, zrak tu nikdy není urážen pohledem na hadry chudáků. Všude bylo plno tramvají, vozů a kočárů poháněných elektřinou. Některé z hlavních ulic měly pohyblivé chodníky, poháněné nekonečným řetězem, na nichž lidé chodí jako v jedoucím vlaku a k jeho pohybu přidávají ještě svůj vlastní.
Po ulicích se s lehkostí kulečníkové koule na plátně stolu proháněly elektrické vozy. Kočáry v pravém slova smyslu, to znamená povozy se spřežením, bylo možné najít jen v nejbohatších čtvrtích.
„A tady je kostel,“ řekl Frascolin a ukázal na budovu architektonicky poměrně nezajímavou, jakýsi druh savojské paštiky, vypínající se na prostranství se zeleným trávníkem.
„To je protestantský kostel,“ odpověděl Kalixt Munhar a zastavil se před budovou. „Máte tady také katolické kostely?“ zeptal se Yvernes.
„Ano, pane. Musím vás upozornit, že přestože na zeměkouli existuje asi milion náboženství, my se držíme pouze katolického a protestantského. Není to jako ve Spojených státech rozdělených náboženstvím na sekty, když ne politické, pak alespoň sociální: jsou tam metodisté, anglikáni, presbyteriáni, anabaptisté, wesleyánci... U nás se však setkáte pouze s protestanty, přísně dodržujícími učení Kalvínovo nebo s římskými katolíky.“ „Jakým jazykem se zde mluví?“ „Je tu běžná angličtina a francouzština.“ „Blahopřejeme,“ řekl Pinchinat. „Město se skládá ze dvou skoro stejných částí. Tady jsme v části...“ „Myslím, že západní,“ přerušil ho Frascolin, který se orientoval podle slunce. „Západní... když chcete.“ „Jak to, když chci?“ zeptal se druhý houslista překvapený jeho odpovědí. „Copak se základní body města mohou libovolně měnit?“ ,,Ano, i ne,“ řekl Kalixt Munbar. „Později vám to vysvětlím. Ale zpět k této části... chcete-li západní... kde žijí výhradně protestanté, kteří i zde zůstali lidmi praktickými, zatímco katolíci, chytřejší a prohnanější, obývají část... Ostatně-abych to zkrátil, tento kostel je protestantský.“ „Vypadá nějak divně,“ podotkl Yvernes. „Při takové těžkopádné architektuře modlitba v něm není povznesením mysli k nebi, ale sražením k zemi.“ „Moje řeč,“ zvolal Pinchinat. „Pane Munbare, v takovém moderním městě je jistě možné poslouchat kázání nebo mši po telegrafu.“ „Ano!“ „I zpovídat je možné se telefonem?“ „Stejně jako je možné se oženit pomocí telótografu, přijdete na to, že to je praktické.“ „To je neuvěřitelné pane Munbare,“ řekl Pinchinat, „to je neuvěřitelné.“
