XVII. HRA NA ANO - NE Paní Branicanová zavolala ihned lékaře. Ten přes náhlou změnu v duševním stavu Harryho Feltona pochopil, že to je poslední projev života, který bude přerván smrtí.
Zdálo se ostatně, že umírající vnímá jen paní Branicanovou. Ani Zach Fren, ani lékař nepřilákali jeho pozornost. Vše, co zbylo z jeho duševních sil, soustředilo se na ženu jeho kapitána.
„Harry Feltone,“ zeptala se ho paní Branicanová,“je-li John živ, řekněte mi, kde jste ho opustil! Kde je?“ Harry Felton neodpověděl. „On asi nemůže odpovídat,“ řekl lékař.“Ale možná že bychom od něho dostali odpovědi znameními.“ „Jsem přesvědčena, že by mohl odpovídat očima,“ řekla paní Branicanová. „Počkejte!“ zvolal Zach Fren.“Musíme mu klást otázky určitým způsobem, jak to někdy mezi námořníky hrajeme. Nechte mě jednat! Ať paní Branicanová drží Feltona za ruku a dívá se mu do očí! Já se budu ptát… On nám bude odpovídat ano nebo ne pohledem, a to nám postačí.“ Paní Branicanová se sklonila nad Harryho Feltona a vzala ho za ruku. Kdyby byl Zach Fren začal s otázkou na místo pobytu kapitána Branicana, nebyl by dostal uspokojivou odpověď, protože Felton by byl musel odpovědět jménem kraje, země nebo osady — ale to by byl nedokázal. Bylo nutno vysledovat otázkami celý příběh Franklina ode dne, kdy byla loď spatřena naposled, až do dne, kdy se Felton rozešel s kapitánem Branicanem.
„Pane Feltone,“ řekl Zach Fren zřetelným hlasem,“máte před sebou paní Branicanovou, ženu Johna Branicana, velitele Franklina . Jistě jste ji poznal.“ Rty Harryho Feltona se nepohnuly, ale pohyb očních víček a slabý stisk ruky naznačily přisvědčení. „Od chvíle, kdy byl Franklin spatřen jižně od Celebesu,“, pokračoval Zach Fren,“nepřišly už o něm žádné zprávy… Vy mě slyšíte, jistě mě slyšíte, pane Feltone!“ Nový souhlas pohledem. „Nuže,“ pokračoval Zach Fren,“poslouchejte mě a otvíráním nebo zavíráním očí mi dejte najevo, vyjadřuji-li se správně, nebo ne.“ Nebylo pochyby, že Felton rozumí, co mu Zach Fren říká. „Když jste opustili Jávské moře,“ pokračoval lodní mistr,“přeplul kapitán Branican Timorské moře?“„Ano.“ „Sundským průlivem?“„Ano.“ „Dobrovolně?“ Na tuto otázku dostal neomylně zápornou odpověď.“Tedy ne?“ řekl Zach Fren. Bylo to tedy tak, jak si to on a kapitán Ellis vždy mysleli. Aby se dostal Franklin z Jávského moře do moře Timorského, musil k tomu být přinucen.
„Stalo se to za bouře?“ ptal se dál Zach Fren.
„Ano.“ „Patrně za prudkého tornáda, které vás zahnalo až do Jávského moře?“„Ano.“ „A dál Sundským průlivem?“„Ano.“ „Byl snad Franklin poškozen, zbaven stožárů, plachet . a kormidla ?“„Ano.“ Paní Branicanová s očima upřenýma na Harryho Feltona beze slova přihlížela. Zach Fren si chtěl ověřit postupně všechny fáze katastrofy, a proto pokračoval: „Nemohl snad kapitán Branican několik dní zjišťovat souřadnice, takže neznal svou polohu?“ „Ano.“ „A když byl za určitou dobu zahnán na západ až do Timorského moře, ztroskotal na útesech u ostrova Browse?“ Lehký pohyb prozradil Feltonovo překvapení. Nešťastník určitě neznal jméno ostrova, u něhož byl Franklin zničen a jehož polohu si trosečníci nemohli pozorováním stanovit.
Zach Fren pokračoval: „Když jste opouštěli San Diego, byl na palubě kapitán Branican. vy a dvanáct mužů posádky — celkem čtrnáct osob. Bylo vás čtrnáct i po ztroskotáni Franklina ?“ „Ne.“ „Někteří z vás zahynuli ve chvíli, kdy loď narazila na útesy?“„Ano.“ „Jeden, dva ..,. ?“ Souhlasný pohled potvrdil druhý údaj. Když se tedy trosečnici zachránili na ostrově Browse, dva muži chyběli.
V této chvíli lékař nařídil, aby si Felton na chvíli odpočinul; vyptávání ho viditelně unavovalo.
Po několika minutách Zach Fren s otázkami pokračoval a dověděl se tak, jak si kapitán Branican a Harry Felton s deseti námořníky zajišťovali na ostrově možnosti k životu Bez zbytku lodních zásob sestávajících z konzerv a z mouky, které vylovili na pobřeží, a bez rybolovu, který se stal jejich hlavním způsobem obživy, byli by trosečníci zemřeli hladem. Jen málokdy zahlédli na širém moři míjet loď Jejich vlajku vztyčenou na signálním stožáru nikdo nezahlédl. A oni neměli jinou možnost návratu do vlasti než s nějakou lodi.
Zach Fren se pak zeptal: „Jak dlouho jste byli na ostrově Browse? Rok…dva roky…tři roky…šest let…?“ Harry Felton odpověděl souhlasným pohledem na poslední číslo. Tak od roku 1875 až do roku 1881 žil kapitán Branican se svými druhy na tom ostrově! Ale jak se jim podařilo ostrov opustit? To byl jeden z nejzajímavějších bodů, který si chtěl Zach Fren otázkami osvětlit.
„Postavili jste si ze zbytků lodi člun?“ „Ne.“ Tím bylo potvrzeno přesvědčení kapitána Ellise a lodního mistra při prohlídce místa ztroskotání; člun z těch zbytků vraku si trosečníci opravdu nemohli postavit. V této části výslechu se octl Zach Fren na rozpacích při výběru otázek na způsob dopravy trosečníků z ostrova Browse.
„Říkáte, že váš signální stožár žádná loď nespatřila?“ zeptal se.“Ne.“ „Přistaly snad u ostrova malajské čluny nebo nějaké plavidlo australských domorodců?“„Ne.“ „Nebyla k ostrovu zahnána nějaká šalupa?“„Ano.“ Po tomto vysvětlení mohl už Zach Fren lehce vyvodit přirozené důsledky. „Mohli jste tu šalupu opravit tak, že byla schopna plavby?“ „Ano.“ „A kapitán Branican ji použil k plavbě po větru k nejbližšímu břehu?“„Ano.“ Ale proč se kapitán Branican nenalodil na šalupu se všemi svými druhy? To bylo nutno vyzvědět.
„Byla snad šalupa pro dvanáct mužů příliš malá?“ pokračoval Zach Fren.
„Ano.“ „Odplulo vás tedy jen sedm? Kapitán, vy a pět námořníků?“„Ano.“ A z očí umírajícího jasně vysvitlo přání, aby byli zachráněni i ti. kdo zůstali na ostrově Browse.
Ale na Dollin pokyn Zach Fren Feltonovi zamlčel, že pět námořníků po kapitánově odjezdu zemřelo.
Popřáli zas Feltonovi několikaminutový odpočinek. Ubožák zavřel oči, ale rukou stále tiskl dlaň paní Branicanové.
Dolly se v mysli přenesla na ostrov Browse a sledovala v duchu všechny ty scény Viděla Johna pokoušet se o nemožné, jen aby své druhy zachránil… Slyšela ho, mluvila s ním. povzbuzovala ho, vyplouvala s ním… Ale kde ta šalupa přistala?
Felton zas otevřel oči a Zach pokračoval ve vyptávání.
„Tak tedy kapitán Branican opustil s vámi a s pěti muži ostrov Browse?“ „Ano.“ „A šalupa zamířila k východu, aby dosáhla nejbližších břehů?“„Ano.“ „A nakonec byla vržena bouří na břeh?“„Ne.“ „Mohli jste přistat v některé australské zátoce?“„Ano.“ „Patrně poblíž Biskupského mysu?“„Ano.“ „Poblíž York Sundu?“ „Ano.“ „A po vylodění jste padli do rukou domorodců.“ „Ano.“ „A ti vás odvlekli?“„Ano.“„Všechny?“„Ne.“ „Někteří z vás při vylodění u York Sundu zahynuli?“„Ano.“ „Zabiti domorodci?“„Ano.“ „Jeden…dva…tři…čtyři?“„Ano.“ „A když vás Australci odvekli do vnitrozemí pevniny, byli jste už jen tři?“„Ano.“ „A je ten námořník ještě s kapitánem?“„Ne.“ „Zemřel před vaším rozchodem?“„Ano.“ „Je to už dávno?“„Ano.“ Tak tedy kapitán Branican a jeho zástupce Harry Felton byli teď jediní lidé, kteří přežili zkázu Franklina , a k tomu Feltonovi zbývalo už jen několik hodin života. Nebylo snadné dostat od Feltona objasnění co nejpřesnější. Zach Fren musil několikrát vyptávání přerušit. A když v něm pokračoval, paní Branicanová mu napovídala otázku za otázkou, aby se dověděla, co se odehrálo v posledních devíti letech, to jest ode dne. kdy kapitán Branican a Harry Felton byli zajati na pobřeží australskými domorodci Dověděl se tak, že šlo o kočovné divochy… Zajatci je musili doprovázet na jejich neustálých cestách napříč oblastmi Tasmanovy země. Vedli přitom nesmírně bědný život A proč je domorodci ušetřili? Jednak od nich vyžadovali různé služby, jednak za ně hodlali vymáhat od anglických úřadů vysoké peněžní odměny. Všechny tyto důležité informace byly sestaveny z Feltonových odpovědí Kdyby se tedy někdo dostal až k těm domorodcům, bylo by osvobození kapitána Branicana jen otázkou výkupného Několik dalších otázek umožnilo nové informace Kapitán Branican a Harry Felton byli po celých devět let hlídáni tak dobře, že se jim ani jednou nenaskytla možnost útěku.
Pak se však příležitost dostavila. Oba vězni se smluvili, že se sejdou na určitém místě ke společnému útěku. Ale z důvodů Feltonovi neznámých nemohl kapitán Branican na ono místo přijít. Harry Felton tam několik dní čekal.
nechtěl utéci sám a šel domorodce hledat. Kmen se však zatím přesunul jinam… Felton se rozhodl, že se vrátí svého kapitána osvobodit, podaří-li se mu dojít do nějaké osady ve vnitrozemí. Pustil se napříč střední Austrálií a skrýval se, aby nepadl domorodcům znovu do rukou. Nakonec byl zcela vyčerpán horkem a umíral hladem a žízní . Šest měsíců tak bloudil až do chvíle, kdy padl v bezvědomí na břehu řeky Paroo při jižní hranici Queenslandu.
A tam byl taky poznán díky dokladům, které měl při sobě. Odtamtud byl dopraven do Sydney, kde se jako zázrakem podařilo prodloužit mu život, aby pomohl objasnit to. co se lidé po celá léta snažili odhalit.
Kapitán Branican zůstal tedy živ jako jediný z celé posádky. Byl však zajatcem kočovného kmene, který procházel pustinami Tasmanovy země.
Když Zach Fren uvedl jména některých kmenů, které obvykle navštěvují ono území, dal Felton souhlasné znamení při jménu Indasů. Zach Fren se taky dověděl, že tento kmen v zimě táboří obvykle na břehu řeky Fitzroy, což je vodní tok vlévající se do Královského zálivu na severozápadě australské pevniny.
„Tam musíme jít Johna hledat!“ zvolala paní Branicanová.“A tam ho taky najdem!“ Harry Felton to pochopil, protože se mu zrak rozjasnil při slovech, že John Branican bude konečně zachráněn… Zachráněn svou ženou! Harry Felton tím skončil své poslání. Paní Branicanová teď věděla, v které části Austrálie má Johna hledat… Umírající zavřel oči, protože víc už prozradit, nemohl.
Do takového stavu se dostal silný a statný muž vlivem strádání, bídy, a především působením strašného australského podnebí! A když tomu všemu chtěl čelit, podlehl ve chvíli, kdy jeho bědy měly končit. A nebylo by totéž čekalo i kapitána Branicana, kdyby se byl taky pokusil o útěk oblastmi střední Austrálie? A nehrozí stejná nebezpečí i těm, kdo se vydají hledat Johna Branicana ke kmeni Indasů?
Taková myšlenka však paní Branicanové na mysl vůbec nepřišla. Zatímco ji Oregon unášel k australské pevnině, promyslela si už plán nové výpravy. Teď šlo jen o jeho provedení.
Harry Felton zemřel v devět hodin večer. Dolly ho naposled oslovila jeho jménem. Nadzdvihl trochu víčka a ze rtů mu konečně splynula dvě slova: „John… John…“ Pak se mu hruď zvedla chraptivým výdechem a srdce přestalo tlouci…
