XIV. HRA LENA BURKERA Před dvaatřiceti dny se Len Burker oddělil od paní Branicanové a jejích společníků. Vichřice, karavaně tak osudná, dala mu příležitost k provedení jeho plánů. Chytil Janu za ruku a vydal se za černochy z průvodu. Před sebou hnal všechny zdravé velbloudy, mezi nimi i ty, kteří nesli výkupné za Johna Branicana.
Tím získal Len Burker výhodnější podmínky k dostižení Indasů v údolí zavlažovaném řekou Fitzroy. Za svého bludného života navázal už několikrát styky s australskými kočovníky, jejichž jazyk i zvyky dobře znal. A ukradené výkupné mu zajišťovalo u Wiliho dobré přijetí. Jakmile bude John osvobozen, octne se v jeho moci…a pak… Když Len Burker karavanu opustil, zamířil k severozápadu a za svítání byl se svými společníky už na několik mil daleko. Jana chtěla manžela poprosit, aby Dolly uprostřed pouště neopouštěl, a vyčetla mu, že ke zločinu spáchanému po Godfreyho narození přidává teď zločin nový. Zapřísahala ho, aby odčinil své hanebné jednání tím, že vrátí matce její dítě a spojí své úsilí s jejím, aby jí pomohl najít kapitána Branicana.
Nedostala však na to odpověď. Zabránit totiž Lenu Burkerovi v uskutečnění jeho úmyslů nebylo vůbec v lidské moci. Ještě několik dní, a dosáhne svého cíle! Dolly a Godfrey zemřou vysílením, John Branican zmizí a dědictví po Edwardu Starterovi přejde do rukou Janiných, to znamená do jeho rukou.“A on už bude vědět, jak ho využít.
Od toho ničemy se nic jiného nedalo čekat. Své ženě nařídil mlčet a ona se musela jeho hrozbám podřídit. Dobře věděla, že kdyby ji nepotřeboval k získání Dollina majetku, byl by ji už dávno opustil a provedl možná i něco ještě horšího. A jak by byla mohla Jana pomýšlet na útěk a na návrat ke karavaně? Co by si sama počala? Ostatně dva černoši ji ani na krok neopouštěli.
Není snad třeba líčit příhody cesty Lena Burkera. Soumarů i jídla měl dost. Za takových podmínek mohl se dlouhými etapami dostat rychle k řece Fitzroy Jeho lidé byli tomuto životu zvyklí a trpěli mnohem méně než běloši po odchodu z Adelaide.
Za sedmnáct dní, 8. dubna, došel Len Burker na levý břeh řeky Fitzroy právě v den, kdy paní Branicanová a její společníci padli na poslední zastávce únavou na zem.
V těch místech se Len Burker setkal s několika domorodci a dověděl se od nich, kde se teď Indasové zdržují. Zjistil, že se pustili údolím řeky dál na západ, a rozhodl se jít za nimi. aby se setkal s Wilim.
Cesta teď ubíhala bez obtíží. V dubnu je podnebí v severní Austrálii mnohem mírnější i v nejmenších šířkách. Bylo jasné, že kdyby se byla karavana paní Branicanové dostala k řece Fitzroy, byla by se dočkala konce svých útrap. V několika dnech by byla navázala spojení s Indasy, protože Johna a Dolly oddělovala už jen vzdálenost pětaosmdesáti mil.
Když měl Len Burker jistotu, že mu zbývají už jenom dva nebo tři dny pochodu, rozhodl se k zastávce. Měl odvést Janu k Indasům a na oči kapitánu Branicanovi? Tím by riskoval možné prozrazení, což se mu nemohlo hodit. Dal proto příkaz k zastavení na levém břehu a Janu tam přes její zoufalé prosby nechal pod dozorem dvou černochů.
Pak se svými společníky pokračoval v cestě na západ s jízdními velbloudy i se zvířaty nesoucími věci určené jako výkupné.
A 20. dubna se Len Burker setkal s kmenem Indasů právě ve chvíli, kdy domorodci byli znepokojeni blízkostí černé policie, která se objevila dvanáct mil po proudu. Wili se právě chystal vyhledat si útočiště ve vyšších polohách Arnhemské země v severní Austrálii.
V té chvíli byl John na Wiliho příkaz z obavy před pokusem o útěk zavřen ve své chatrči. Nemohl proto vědět o předběžných jednáních, která vedl Len Burker s náčelníkem Indasů.
Jednání probíhalo bez obtíží. Len Burker se kdysi s domorodci už stýkal. Znal jejich náčelníky, a tak šlo vlastně jen o otázku výkupného za Johna Branicana.
Wili projevil ochotu vězně proti výkupnému propustit. Velmi příznivě na něho zapůsobila výstava látek, ozdob, a především množství nabídnutého tabáku. Ale jako mazaný obchodník dal najevo, že se jen velmi nerad loučí s člověkem tak důležitým, jako je kapitán Branican, který už tak dlouho s kmenem žije, prokazuje mu platné služby atd., atd. Ví taky, že kapitán je Američan a že byla vyslána výprava, která má vězně osvobodit. Len,“Burker to potvrdil a prohlásil, že on je právě vedoucím oné výpravy; A když se dověděl, že se Wili bojí příchodu černé policie k hornímu toku řeky Fitzroy, využil této okolnosti k uspíšení jednání Bylo totiž v jeho zájmu, aby vysvobození kapitána Branicana zůstalo utajeno. A až Johna odvede, nikdo se o jeho dalším jednání pravděpodobně nedoví. Nikdo mu nebude moci přičíst na vrub Johnovo zmizení, budou-li lidé z jeho doprovodu mlčet. A on si jejich mlčení už dokáže zajistit!
Z jednání vyplynul Wiliho souhlas s výkupným a obchod byl 22. dubna uzavřen. Toho večera opustili Indasové tábořiště a vydali se proti toku řeky Fitzroy.
Tak to Len Burker provedl, aby dosáhl svého cíle. Uvidíme, jak této situace využil.
A tak když se 23. dubna dveře chatrče s osm hodin ráno otevřely, octl se John Branican tváří v tvář Lenu Burkerovi.
Uplynulo plných čtrnáct let ode dne, kdy kapitán před odplutím Franklina ze San Diega stiskl naposled Burkerovi ruku. Dnes ho už nepoznal. Ale zato Len Burker byl překvapen, jak poměrně málo se změnil John Snad trochu zestárnul — bylo mu teď třiačtyřicet let —, ale rozhodně méně, než by byl kdo po tak dlouhém pobytu mezi domorodci čekal.
Měl stále své ostré rysy a rozhodný pohled, v němž oheň energie dosud nevyhasl. Jen jeho husté vlasy trochu zbělely. Byl však stále silný a statný. Jistě by byl snášel útrapy cesty australskými pustinami lépe než Felton, který jim na svém útěku podlehl.
Když kapitán Branican Lena Burkera spatřil, ucouvl. Bylo to za celou dobu jeho pobytu u Indasů poprvé, co se setkal s bělochem, poprvé, co ho oslovil cizí člověk.
„Kdo jste?“ zeptal se ho.
„Američan ze San Diega.“ „Ze San Diega?“ „Jsem Len Burker…“ „Vy?“ A kapitán Branican se k Lenovi vrhl, chopil ho za ruce, objal ho.. Cože? Tento muž je Len Burker? To není možné… To je nepravděpodobné.. John asi špatně slyšel… Stal se obětí přeludu… Len Burker… Manžel Jany!
V této chvíli zapomněl John na svou bývalou nechuť k Lenovi, k člověku, který mu byl právem podezřelý!“Len Burker!“ opakoval.“Já sám, Johne.“ „Tady? V těchto končinách? Ach, vy jste taky upadl do zajetí, Lene?“ Jak jinak si měl John vysvětlit přítomnost Lena Burkera v táboře Indasů? „Ne.“ pospíšil si s odpovědí Len Burker,“ne, Johne, přišel jsem, abych vás od náčelníka kmene vykoupil…a osvobodil vás…“ „Osvobodil mě?“ Kapitán Branican se jen s největším úsilím ovládl. Zdálo se mu, že zešílí, že užuž ztrácí rozum… Konečně se uklidnil a chtěl vyběhnout z chýše ven..: Ale neodvážil se… Len Burker sice hovořil o jeho osvobození. ale byl skutečně volný? A co Wili? A Indasové?
„Tak mluvte, Lene, co je?“ řekl a založil si ruce na prsou, jako by se bál, že se mu hrudník rozskočí.
A tu Len Burker, věren svému plánu říci jen část pravdy a přičíst si všechnu zásluhu za úspěch výpravy, počal líčit fakta po svém. Ale John s hlasem přiškrceným vzrušením zvolal: „A co Dolly…? Dolly…?“ „Je živa, Johne.“ „A co mé dítě… Wat…?“ „Živ.. oba žijí.. a oba jsou v San Diegu.“ „Má žena…! Můj syn…1“ šeptal si John s očima zaplavenýma slzami.
A pak dodal: „A teď mluvte! Mluvte, Lene! Jsem dost silný, abych vás vyslechl!“ A Len Burker hnal svou drzost tak daleko, že se podíval Johnu přímo do očí a řekl: „Johne, když před několika lety nemohl už nikdo pochybovat o zkáze Franklina , musil jsem s Janou opustit San Diego a Ameriku. Důležité záležitosti mě odvolaly do Austrálie. Odjel jsem do Sydney, kde jsem si zřídil kancelář Od našeho odjezdu si nepřestala Dolly s Janou dopisovat. Víte přece, jaká vzájemná náklonnost je spojovala. Byla to náklonnost, kterou ani ta vzdálenost nemohla oslabit.“ „Ano…vím!“ odpověděl John.“Dolly a Jana byly opravdové přítelkyně a to odloučení musilo být pro obě velmi kruté.“ „Velmi kruté, Johne,“ pokračoval Len Burker.“Ale po několika letech přišel den, kdy to odloučení mělo skončit. Asi před patnácti měsíci jsme se připravovali k návratu do San Diega, když náš plán zrušila nečekaná zpráva. Dověděli jsme se totiž, co se stalo s Franklinem a kde se ztratil. A zároveň s tím přišla zpráva o posledním trosečníku, který se dostal v Austrálii do zajetí, a o vás, Johne…“ „Ale jak jste se to mohli dovědět, Lene? Ze by od Harryho Feltona?“ „Ano. Tu zprávu přinesl Harry Felton. Váš kamarád byl na konci své pouti nalezen na březích řeky Paroo v jižním Queenslandu a dopraven do Sydney.“ „Harry…můj statečný Harry…!“ zvolal kapitán Branican.“Ach, věděl jsem dobře, že na mne nezapomene…! Jakmile se dostal do Sydney, zorganizoval výpravu „Ne, zemřel,“ odpověděl Len Burker.“Zemřel po útrapách, kterým podlehl.“ „Zemřel!“ opakoval John.“Můj Bože… Zemřel! Harry Felton Harry!“ A z očí mu vytryskly slzy. „Ale před svou smrtí,“ pokračoval Len Burker,“mohl ještě vyprávět o událostech, které následovaly po katastrofě Franklina na útesech ostrova Browse, a o tom, jak jste dosáhli západních břehů pevniny… Byl jsem u jeho lože a vyslechl jsem vše z jeho vlastních úst. Pak zavřel navěky oči s vaším jménem na rtech, Johne…“ „Harry! Můj ubohý Harry!“ šeptal John při pomyšleni na strašné útrapy, kterým jeho věrný druh podlehl, takže ho už neměl nikdy spatřit.
„Johne,“ pokračoval Len Burker,“zkáza Franklina , o němž jsme čtrnáct let neslyšeli, měla pozoruhodný ohlas. Dovedete si jistě představit účin té zprávy, že ještě žijete… Harry Felton vás opustil před několika měsíci jako vězně Indasů… Já jsem to ihned telegrafoval Dolly a oznámil jsem jí, že se vydávám na cestu, abych vás vyrval z rukou domorodců. Vždyť to byla jen otázka výkupného, jak to tvrdil Harry Felton. Pak jsem sestavil karavanu a opustil jsem s Janou Sydney. Je tomu už sedm měsíců. Tak dlouho nám trvala cesta k řece Fitzroy… Konečně jsme s pomocí boží dorazili až do tábora Indasů…“ „Děkuji, Lene, děkuji…,“ zvolal kapitán Branican.“To, co jste pro mne udělal…“ „…byl byste udělal za takových okolností i vy pro mne,“ odpověděl Len Burker. „Jistě! A co vaše žena, Lene? Ta statečná Jana, která se nebála čelit takovým útrapám! Kde je?“ „Tři dny cesty odtud po proudu se dvěma muži z mého doprovodu,“ odpověděl Len Burker. „Půjdu za ní…“ „Ano, Johne. Nechtěl jsem, aby mě doprovázela až sem, protože jsem nevěděl, jak domorodci naši malou karavanu přijmou.“ „Ale nepřišel jste sám, že?“ „Ne. Mám tu svůj doprovod složený z dvanácti černochů. Do údolí řeky jsem přišel před dvěma dny.“„Před dvěma dny?“ „A využil jsem jich ke sjednání dohody. Ten Wili na vás příliš lpěl, Johne.. Zná vaši důležitost…či lépe vaši cenu… Musil jsem s ním dlouho smlouvat, než jsem ho přiměl, aby vás za určité výkupné propustil.“ „Jsem tedy volný?“ „Tak jako já sám.“ „Ale co domorodci?“ „Ti odešli se svým náčelníkem. V táboře jsme už jenom my.“ „Odešli?“ zvolal John.“Podívejte se!“ Kapitán Branican se octl skokem před chatrčí. V té chvíli spatřil na břehu řeky jen černochy z Burkerova doprovodu. Indasové tam už nebyli.
Je jasné, co z Burkerova vyprávění byla pravda a co lež. O Dolině šílenství neřekl ani slovo. Nemluvil ani o dědictví, které získala paní Branicanová po smrti Edwarda Startera. Nezmínil se ani o plavbách Naděje ve filipínských vodách a v Torresově průlivu v letech1879 a 1882. Neřekl nic ani o tom, co se paní Branicanová dověděla od Harryho Feltona na jeho úmrtním loži. A nic neprozradil ani o výpravě statečné ženy, opuštěné teď uprostřed Velké písečné pouště, jejíž zásluhy si ničemný Burker teď přisvojil. To on vše udělal, vše zařídil a riskoval vlastní život, aby kapitána Branicana osvobodil!
A jak by byl mohl John pochybovat o pravdivosti jeho slov? Jak mohl nepoděkovat pln vděčnosti tomu, kdo navzdory nebezpečí přišel vyrvat vězně z rukou Indasů? Tomu. kdo ho teď vrátí ženě a dítěti?
To taky John udělal slovy, která by byla méně otrlého ničemu dojala. Ale Burkerova mysl neznala výčitky svědomí a nic mu nemohlo zabránit v tom, aby své zločinné dílo dokonal. John Branican by byl teď chtěl co nejdřív s ním odejít do tábora, kde čekala Jana Proč by taky Len s odchodem váhal? Během té cesty se mu možná naskytne příležitost zbavit se Johna tak, aby to černoši z jeho doprovodu nezpozorovali a aby nemohli v budoucnu proti němu svědčit.
Protože kapitán Branican naléhal netrpělivě na odchod, bylo rozhodnuto, že odejdou ještě týž den. John velmi už toužil po Janě, po oddané přítelkyni své ženy, aby si s ní mohl pohovořit o Dolly a o jejím dítěti, o panu Andrewovi a o všech, s kterými se v San Diegu shledá.
Vydali se na cestu odpoledne 23 dubna. Len Burker měl potravin na několik dní. Během cesty měla malou karavanu vodou zásobovat řeka Fitzroy. Velbloudi, na nichž jeli Len Burker a John Branican, měli jim v případě potřeby umožnit karavanu o několik etap předjet. To mělo Lenový úmysly jen usnadnit.. Nebylo třeba, aby kapitán Branican do tábora došel. a on tam dojít nesměl.
V osm hodin večer se Len Burker zastavil na levém břehu řeky k přenocování. Byl ještě příliš daleko, aby provedl svůj plán a předjel karavanu v místech, kde není o nebezpečná setkání nouze.
A tak se ráno za svítání vydal se svými společníky znovu na cestu.
Druhý den postupovali dvěma etapami přerušenými dvouhodinovým odpočinkem.. Nebylo vždy snadné sledovat tok řeky Fitzroy, jejíž břehy byly často přeťaty hlubokými zářezy nebo pokryty neproniknutelnými porosty gumovníků a blahovičníků, což karavanu nutilo k dlouhým objížďkám.
Den to byl velmi krušný a černoši po jídle ihned usnuli. Za několik minut upadl i kapitán Branican do hlubokého spánku.
Teď se snad naskytla Lenu Burkerovi příležitost, které mohl využít, protože nespal. Zabít Johna, odvléci mrtvolu o dvacet kroků dál a svrhnout ji do řeky! Zdálo se, že příznivé okolnosti se spojily jen proto, aby hnusný zločin umožnily. A ráno, ve chvíli odjezdu, by kapitána Branicana marně hledali… Ke druhé hodině ranní Len Burker tiše vstal a plížil se s nožem v ruce ke své oběti. Už chtěl udeřit, když tu se John probudil.
„Zdálo se mi, že jste mě volal,“ řekl mu Len Burker.
„Ne, Lene,“ odpověděl John.“Ve chvíli, kdy jsem se probudil, zdálo se mi o Dolly a o našem dítěti!“ V šest hodin se Len Burker a John Branican vydali na další cestu podle řeky Fitzroy. Za polední přestávky se Len Burker rozhodl, že to už skončí. Večer měli totiž dorazit do tábora. Navrhl proto Johnovi, aby vyjeli napřed.
John s tím souhlasil, protože už chtěl být u Jany a pohovořit si s ní důvěrněji než s Lenem Burkerem.
Oba dva tedy vyjeli, ale vtom jeden z černochů zahlédl ve vzdálenosti několika kroků bělocha, který se s obezřelým rozhlížením k nim blížil.
Lenu Burkerovi unikl výkřik.
Poznal totiž Godfreyho.
