XIII. U INDASŮ V kmeni Indasů žilo několik set domorodců, mužů. žen a dětí. V té době se zdržovali na březích řeky Fitzroy, asi sto čtyřicet mil od jejího ústí. Přišli sem z oblastí Tasmanovy země, zavlažovaných horním tokem řeky. Před několika dny je náhoda zavedla na pětadvacet mil daleko od oné části Velké písečné pouště, kde karavana právě dorazila na místo své poslední zastávky po nesmírných útrapách překračujících lidské síly.
A právě u těchto Indasů žili plných devět let kapitán Branican a jeho zástupce Harry Felton K vysvětlení dalších událostí je nutno doplnit výpověď Harryho Feltona na jeho úmrtním loži uvedením jejich příběhů v oné dlouhé době.
Víme už, že v letech 1875 až 1881 našla posádka Franklina útočiště na ostrově Browse, který leží asi dvě stě padesát mil od York Šandu, nejbližšího místa na severozápadním pobřeží Austrálie. Dva námořníci zahynuli v bouři a dvanáct zbývajících žilo šest let na ostrově bez možnosti návratu do vlasti. Ale jednoho dne se dostala ke břehu ostrova s mořským proudem jakási šalupa.
Kapitán Branican chtěl člunu použít ke společné záchraně a opravil jej tak, aby se s ním dostal až k australskému pobřeží. Naložil na něj zásobu potravin na několik týdnů. Do šalupy se však vešlo jen sedm lidí. Kapitán Branican a Harry Felton si tedy vzali pět mužů a zbývajících pět nechali na ostrově Browse, kde měli čekat, až pro ně přijede nějaká loď Víme už, že ti nešťastníci zahynuli, dříve než je mohl někdo zachránit.
Po nebezpečné plavbě nepříjemnými vodami Indického oceánu přistala šalupa u Biskupova mysu a pak se jí podařilo proniknout do zálivu, v němž se řeka Fitzroy vlévá do moře Nešťastný osud však chtěl aby byl kapitán Branican napaden domorodci. Při obraně proti jejich útoku byli zabiti další čtyři jeho námořníci.
Domorodci patřili ke kmeni Indasů a po přepadu odvlekli kapitána, jeho zástupce a zbylého námořníka do vnitrozemí. Námořník však byl zraněn a svému zranění podlehl. Za několik týdnů byli kapitán Branican a Harry Felton jediní, kdo katastrofu Franklina přežili.
Kdyby byl zraněný námořník nezemřel brzy po svém zajetí, byl by ho jistě čekal stejný osud. Ale náčelník kmene, jménem Wili, stýkal se s kolonisty na pobřeží a znal bělochy natolik, aby věděl, že kapitán Branican a Harry Felton jsou důstojníci, na nichž může dvojnásobně vydělat. A jako starý válečník mohl Wili využít jejich schopností v bojích s nepřátelskými kmeny: jako dobrý obchodník viděl v tom zároveň příležitost k získání velkého a cenného výkupného, které by získal za propuštění obou svých vězňů. Ti tak nepřišli o život, ale musili se podřídit kočovným zvykům, což bylo pro ně tím horší, že je Indasové neustále hlídali. Střeženi dnem i nocí nemohli se z tábořiště vzdálit. A když se o to několikrát pokusili, stálo je to málem život.
Občas, když došlo k boji mezi kmeny, musili. pomáhat aspoň radami. A jejich rady byly opravdu dobré, protože Wili měl napříště vítězství vždy zajištěno. Díky těmto úspěchům stali se Indasové jedním z nejmocnějších kmenů, které navštěvovaly oblasti Západní Austrálie.
Po smrti zraněného námořníka musili John Branican a Harry Felton následovat Indasy na jejich nekonečné pouti končinami střední a severozápadní Austrálie. Někdy jejich věznitelé napadli. sousední kmeny, někdy byli sami napadeni, ale díky radám svých zajatců nabyl Wili brzy nad svými nepřáteli nepopiratelné převahy. Tak prošli stovky mil od Královského zálivu až k zálivu Van Diemenovu mezi údolím řeky Fitzroy a údolím řeky Victoria a k pláním Alexandrovy země. Tak kapitán Branican a Harry Felton prošli dosud neznámými končinami Tasmanovy země, Arnhemské země a Velké písečné pouště.
Jim se ty nekonečné cesty zdály nesmírně trudné, ale Indasové na námahu nedbali. To byl jejich způsob života, bez ohledu na vzdálenosti a na čas, o němž měli stejně velmi nejasnou představu. Vždyť o věcech, které se měly odehrát za pět šest měsíců, tvrdili docela vážně, že k nim dojde za dva tři dny nebo za týden. A žádný z nich nevěděl, kolik je mu let. Zdálo se, že Austrálci tvoří zvláštní stupeň na žebříčku lidstva — stejně jako mnohá zvířata jejich země. - A těmto zvykům se musili přizpůsobit John Branican a Harry Felton. Musili snášet útrapy každodenních cest. Musili se spokojit často s nedostatečnou a většinou odpornou potravou. Nemluvě o hnusných kanibalských scénách, jejichž hrůzám se oběma zajatcům nikdy nepodařilo zabránit po oněch bojích, v nichž nepřátelé po. stovkách umírali. Svým podřízením chtěli kapitán Branican a Harry Felton uspat bdělost kmene, aby mohli při první příležitosti utéci. Ale útěk v severovýchodních pouštích měl málo naděje na úspěch, jak vyplynulo z osudu kapitánova zástupce. Oba vězni však byli střeženi tak přísně a příležitostí k útěku bylo tak málo, že se za devět let nepodařilo Johnu Branicanovi a Harrymu Feltonovi některé příležitosti využít. Jenom jednou — bylo to rok před vypravením expedice paní Branicanové do Austrálie — jenom jednou by se jim byl útěk málem zdařil. Řekněme si, za jakých okolností k tomu došlo.
Během bojů s jedním vnitrozemským kmenem usadili se tehdy Indasové na březích jezera Amédée v jihozápadní části Alexandrovy země. Tak hluboko do nitra pevniny se pouštěli velmi zřídka. Kapitán Branican a Harry Felton věděli, že jsou sotva tři sta mil od telegrafní linky, a pokládali to za vhodnou příležitost. Rozhodli se jí využít. Po zralém uvážení se dohodli na útěku odděleně. Měli se setkat několik mil od tábora. Harrymu Feltonovi se podařilo obelstít ostražité domorodce a dostat se na místo, kde měl na svého druha čekat. John však byl naneštěstí zavolán k Wilimu, který si od něho vyžádal ošetření rány utržené při poslední bitce. John proto nemohl odejít a Harry Felton na něho několik dní marně čekal… Napadlo mu, že kdyby se dostal do nějaké osady ve vnitrozemí nebo na pobřeží, mohl by zorganizovat výpravu k osvobození kapitána. Pustil se proto k jihovýchodu. Co námahy, strádání a běd však musel snášet v těch čtyřech měsících, než padl na břehu řeky Paroo v okresu Ulakarara v Novém Jižním Walesu! Když byl převezen do sydneyské nemocnice, ležel tam několik týdnů v bezvědomí. A pak zemřel, když byl ovšem prozradil paní Branicanové vše, co se týkalo Johna Branicana.
Pro Johna to byla strašná zkouška, když už neměl u sebe svého kamaráda. Jeho duševní síla se musila vyrovnat jeho fyzické energii, že nepropadl zoufalství. S kým měl napříště hovořit o tom, co mu bylo tak drahé — o vlasti.
o San Diegu, o zbožňovaných bytostech, které tam zanechal, o odvážné ženě a o synu Watovi, který vyrůstal daleko od něho a kterého možná už nikdy neuvidí, o panu Williamu Andrewovi a o všech ostatních přátelích.. ! Už devět let byl John vězněm Indasů. A kolik let ještě uplyne, než zase získá svobodu? Přesto neztrácel naději, posilován přesvědčením, že podaří-li se Feltonovi dojít do některého města na australském pobřeží, udělá jistě vše, co je v lidských silách, aby svého kapitána osvobodil.. Během první doby svého zajetí naučil se John jazyku domorodců, jazyku, který svou logickou gramatikou a přesností pojmů i výrazovou jemností prozrazoval, že australské obyvatelstvo vytvořilo kdysi vyšší civilizaci. Několikrát se snažil Wiliho přesvědčit, že by bylo pro něho výhodné, kdyby své vězně propustil do Queenslandu nebo do Jižní Austrálie, odkud by mu poslali požadované výkupné. Wili však byl chlapík náramně nedůvěřivý a nechtěl s tím souhlasit. Dostane-li výkupné, prohlásil, propustí je ihned — Johna i Harry ho. A co se slibu týče, soudil patrně podle sebe a nechtěl se na něj spolehnout.
Útěk Harryho Feltona ho nesmírně rozzuřil a způsobil, že Wili byl na kapitána Branicana ještě přísnější. Zakázal mu volný pohyb za zastávek i za pochodů a přidělil mu jednoho z domorodců jako strážce, který mu za zajatce ručil vlastni hlavou.
Uplynuly dlouhé měsíce, aniž se vězeň o svém společníku něco dověděl. Právem se. už domníval, že Felton cestou zahynul. Kdyby se mu bylo podařilo dojít do Queenslandu nebo- do Adelaide, byl by se přece pokusil vyrvat Johna z rukou domorodců!
V první třetině roku 1891 — tedy počátkem australského léta, vrátil se kmen k řece Fitzroy, kde Wili obyčejně přečkával část horkého období a kde jeho kmen nacházel pramen obživy.
Tam byli Indasové ještě počátkem dubna v táboře při ohybu řeky na místě, kde se do ní vléval malý přítok ze severních planin.
Jakmile se tam kmen usadil, kapitán Branican se pokoušel dosáhnout pobřeží, o němž věděl, že není daleko. Kdyby se mu to podařilo, dostal by se snadno do některé osady na jihu.
John byl rozhodnut riskovat všechno, jen aby skoncoval s tou hroznou existencí, i kdyby ho to mělo stát život.
Naneštěstí změna v plánech Indasů zničila všechny naděje, na které se vězeň spoléhal. V druhé půli dubna bylo už jasné, že se Wili chystá k odchodu, aby zřídil zimní tábor při horním toku řeky.
Co se vlastně stalo a proč došlo ke změně ve zvycích kmene?
Kapitán John se to po značné námaze dověděl. Kmen se chtěl dostat výš proti toku řeky proto, že se na východě objevila při dolním toku řeky Fitzroy černá policie.
Víme už, co říkal Tom Marix o černé policii, která po zjištění situace kapitána Branicana z výpovědi Harryho Feltona dostala rozkaz prohledat severozápadní oblasti.
Této policie se domorodci velmi báli, protože její členové dokázali vyvinout při pronásledování kmenů neuvěřitelnou úpornost. Černou policii vedl kapitán nazývaný“mani“. Jemu podřízený seržant velel třiceti bílým mužům a čtyřiadvaceti černochům. Všichni měli výtečné koně, pušky, šavle a pistole. Tyto sbory známé pod jménem“domorodá policie“ stačily zajistit bezpečnost obyvatelstva v krajích, kterými lidé občas projížděli. Členové této policie byli nesmiřitelní v trestních sankcích vůči domorodcům. Někteří z nich se sice prohřešovali proti lidskosti, ale zato plně zajišťovali veřejnou bezpečnost. Jejich služba bylá velmi účinná a přesuny oddílů nesmírně rychlé. Všechny domorodé kmeny se bály setkaní s policií, a proto taky Wili po zprávě o její blízkosti se rozhodl postoupit proti toku řeky Fitzroy dál.
Ovšem to, v čem bylo pro Indasy nebezpečí, mohlo být pro Johna záchranou. Kdyby se mu podařilo dostat se k policejnímu oddílu, měl by záchranu zajištěnou a návrat do vlasti zaručený. Podaří se mu však při zrušení tábora oklamat bdělost domorodců?
Wili patrně jeho úmysly uhodl, protože ráno 20. dubna se dveře Johnovy chatrče v obvyklou hodinu neotevřely. A před chatrčí stál na stráži jeden z domorodců. Na Johnovy otázky neodpovídal. Když John žádal, aby byl odveden k Wilimu, byla jeho žádost zamítnuta a náčelník sám k němu nepřišel.
Co se vlastně stalo? Dělají snad Indasové spěšné přípravy ke zrušení tábora? Bylo to pravděpodobné. John slyšel spěšné pobíhání v okolí své chatrče, kam se Wilimu uráčilo poslat trochu potravy.
Tak uplynul celý den a pak druhý. V situaci se nic nezměnilo. Vězeň byl stále přísně střežen. Ale v nocí z 22. na 23. dubna mohl zjistit, že hluk venku ustal. John si už myslel, že Indasové tábor u řeky Fitzroy opustili.
Nazítří za svítání se dveře chatrče náhle otevřely.
Před kapitánem Branicanem se objevil jakýsi muž — běloch!
Byl to Len Burker.
