XII. JEŠTĚ JEDEN ROK Dopisy, které paní Branicanová dostávala během expedice, nedávaly jí nejmenší naději, že její snaha bude korunována úspěchem. Po posledním dopise už příliš nevěřila ve zdar průzkumu kapitána Ellise v moluckých vodách.
Jakmile se dověděla, že Naděje přistala v San Diegu, vydala se ihned v doprovodu pana Andrewa do přístavu. Když zjistili místo jejího zakotvení, odebrali se ihned na palubu.. Pohledy kapitána Ellise a jeho posádky prozrazovaly, že ani druhá část expedice neměla víc štěstí než část první. Paní Branicanová podala kapitánovi ruku a obrátila se k posádce, značně vyčerpané plavbou tak únavnou, se slovy: „Děkuji vám, pane kapitáne, i vám, přátelé! Udělali jste vše, co jsem od vaší obětavosti očekávala. Neměli jste sice úspěch, ale věříte snad, že tomu tak bude vždy? Já tomu nevěřím! Nevěřím, že už nikdy nespatřím Johna a jeho společníky z Franklina ! Důvěřuji v Boha a Bůh mě vyslyší!“ Tato slova, pronesená s tak pevnou důvěrou, prozrazovala nevšední energii a rozhodnost nikdy se nevzdávající paní Branicanové. Její přesvědčení by se bylo mělo přenášet do srdcí všech. Lidé jí však naslouchali sice s úctou, kterou v nich budil její postoj, ale nikdo z nich už nepochyboval, že Franklin je i se svou posádkou definitivně ztracen.
Ale možná že by bylo bývalo lepší, kdyby se byli všichni upnuli k jasnozřivosti, která je přirozenou vlastností mnohých žen. Kdo ví, zda paní Branicanová nebude jednou nad všeobecným míněním triumfovat?
Pan William Andrew se s ní odebral do kajuty Naděje , kde jim kapitán Ellis podal podrobnou zprávu o expedici. Besedu uzavřel slovy: „Dovolte mi, paní Branicanová, upozornit vás především na toto: Franklin byl naposled spatřen u jižního cípu Celebesu 3. května 1875, asi sedm týdnů po vyplutí ze San Diega. A od toho dne ho už nikdo nespatřil. A protože do Singapuru nedoplul, musilo ke katastrofě dojít beze všech pochyb v Jávském moři. Jak? Jsou dvě možnosti. Buď se Franklin potopil na širém moři, nebo zmizel beze stop u pobřeží. Podle první možnosti mohl být zničen srážkou, podle druhé se roztříštil na nějakém úskalí nebo byl zničen piráty. V obou případech by však bylo možné najít nějaké trosky. My jsme však při svých pátráních nenašli žádný materiální důkaz o jeho zničení.“ Z těchto argumentů vyplýval jediný závěr. Bylo logičtější uvěřit spíš v první možnost, to jest ve ztroskotání Franklina při nějakém tajfunu, v sundských vodách velmi častém. V případech lodních srážek se však málokdy stane, že by jedna z lodí nemohla pokračovat v plavbě, takže zpráva o kolizi by se dříve nebo později dostala na veřejnost. To tedy znamenalo konec všem nadějím.
Tak to taky pochopil pan William Andrew. Sklopil proto smutně zrak před pohledem paní Branicanové, která se nepřestávala vyptávat.
„Ne, ne, ne!“ opakovala.“ Franklin se nepotopil! Ne! John a jeho posádka nezahynuli!“ Na Dollino naléhání pokračovali v hovoru. Kapitán Ellis musil podat zprávu o každé podrobnosti. Dolly se neustále vracela k té výpravě, ptala se, diskutovala, v ničem od svého přesvědčení neustupovala.
Rozhovor se protáhl na tři hodiny, a když se paní Branicanová konečně chystala k odchodu, zeptal se jí kapitán Ellis, zda má v úmyslu dát Naději odstrojit.
„Vůbec ne, pane kapitáne,“ odpověděla.“Velmi by mě mrzelo, kdybyste měl se svou posádkou v úmyslu loď opustit. Nemohou nás snad nějaké nové stopy přimět k podniknutí druhé výpravy? A jestliže souhlasíte s dalším velením na Naději …“ „Rád, paní Branicanová,“ odpověděl kapitán,“ale jsem ve službách pana Andrewa, a on by mě mohl potřebovat…“ „Tato možnost vás nesmí odradit, milý Ellisi,“ řekl pan Andrew.“Byl bych šťasten, kdybyste zůstal Dolly k dispozici, když si to přeje.“ „Prosím, pane Andrewe. Moje posádka a já tedy Naději neopustíme.“ „A já vás prosím, pane kapitáne,“ řekla paní Branicanová,“abyste dohlédl na loď tak, aby byla neustále připravena k vyplutí na moře.“ Loďař dal k tomu svolení, protože nechtěl paní Branicanové v ničem bránit. Ale ani on, ani kapitán Ellis nepochybovali, že ona sama se druhé výpravy vzdá, když první skončila tak bezúspěšně. Jestliže v ní čas nevymaže vzpomínky na onu katastrofu, zničí v ní aspoň i zbytky posledních nadějí.
A tak Naděje v souhlasu s přáním paní Branicanové nebyla zatím odstrojena. Kapitán Ellis a jeho lidé pokračovali ve své práci na lodi a pobírali plať jako při plavbě. Musili ostatně hodně opravovat po těch devatenácti měsících v krušných vodách sundských. Když práce konečně skončily, doplnila Naděje zásoby potravin i uhlí a byla připravena na první rozkaz zase vyplout.
Paní Branicanová vedla ve Vyhlídce dál svůj obvyklý život. Kromě pana Andrewa a kapitána Ellise se s nikým důvěrněji nestýkala. Žila jen svým vzpomínkám a nadějím, s obrazem dvojího neštěstí neustále na mysli. Malému Watovi by už v té době bylo sedm let, což je věk, kdy se ve vnímavém mozku objevují první projevy rozumu. Ale Wat tu nebyl! Dolliny myšlenky se přenášely k tomu, kdo se pro ni obětoval, k Zachu Frenovi, kterého by byla chtěla poznat, ale který se do San Diega dosud nevrátil. Ale to už nemohlo dlouho trvat. Námořní agentury přinesly už několikrát zprávy o lodi Californian a zdálo se, že se ta loď vrátí do svého mateřského přístavu ještě před koncem roku 1881. Jakmile se tak stane, zavolá si paní Branicanová Zacha Frena k sobě a zajistí mu svou splátkou vděčnosti jeho budoucnost.
Jinak paní Branicanová nepřestávala podporovat rodiny postižené zkázou Franklina . Její šlechetnost se projevovala všemi způsoby. Starala se o tělesné i duševní potřeby svých chráněnou. V prvních měsících toho roku se taky radila s panem Andrewem o plánu, který chtěla co nejdřív uskutečnit.
Šlo o založení domova pro opuštěné děti, pro malé sirotky bez otce a matky v San Diegu.
„Pane Andrewe,“ prohlásila,“chci takový domov založit ha památku svého dítěte a zajistit jeho udržování potřebnou částkou. Nepochybuji o tom, že John s tím bude po svém návratu souhlasit. A mohla bych snad využít svého majetku lépe?“ Pan William Andrew nic nenamítal a nabídl paní Branicanové svou pomoc při zřizování tohoto ústavu. Mělo na to být věnováno sto padesát tisíc dolarů. Především na zakoupení vhodné budovy a na roční placení různých služeb.
Celá věc byla zařízena velmi rychle díky pomoci městského úřadu, který vyšel paní Branicanové vstříc.
Dne 19. května byl domov otevřen pod názvem Watův domov za potlesku celého města. Všichni byli šťastni, že budou moci při této příležitosti projevit paní Branicanové své nejhlubší sympatie. Dobročinná žena se však na slavnosti neobjevila. Nechtěla opustit svou vilu. Ale jakmile bylo do Watova domova přijato několik prvních dětí. přicházela tam každý den na návštěvu jako jejich matka.
Děti mohly v domově zůstat do dvanácti let. Jakmile to jejich věk dovolil, učily se číst a psát, dostalo se jim i mravní výchovy a podle svých schopností se učily i některému řemeslu. Některé děti pocházely z námořnických rodin. Ty pak nastupovaly službu jako plavčíci na lodích. Zdálo se, že Dolly právě k těmto dětem cítila náklonnost největší. Snad ve vzpomínce na svého Johna.
Koncem roku 1881 se ani do San Diega, ani nikam jinam nedostala sebemenší zpráva o Franklinu . Ačkoli Dolly vypsala vysoké odměny komukoli za každou nepatrnou stopu, nemohla se Naděje vydat na druhou výpravu. Ale paní Branicanová nezoufala. Proč by se roku 1882 nezdařilo to, k čemu nedošlo roku 1881?
A co se asi stalo s panem a s paní Burkerovými? Kam se Len uchýlil, aby unikl pronásledování? Federální policie se nakonec pátrání vzdala a Dolly se musila smířit s myšlenkou, že se už o Janě nikdy nedoví. Divila se jen, že nedostala od Jany žádný dopis. Vždyť psaní mohla Jana docela dobře poslat, aniž by tím ohrozila manželovu bezpečnost. Věděli oba, že se Dolly zas uzdravila, že vyslala loď, aby pátrala po Franklinu , a že výprava neměla úspěch? To bylo pravděpodobné. Musili přece vědět i to, že Dolly získala po smrti Edwarda Startera velké bohatství a že je teď v situaci, v níž by jim mohla pomoci. A přece se ani jeden, ani druhý nepokusil navázat s Dolly písemné spojení, ačkoli jejich finanční situace musila být velmi zlá.
Minul leden, únor, březen… Zdálo se, že ani rok 1882 nepřinese žádnou změnu ve stavu věcí. Ale pak přece jen došlo k něčemu, co vrhlo trochu světla na katastrofu Franklina .
Dne 27. března zakotvil v zálivu San Franciska parník Californian , na němž se plavil Zach Fren. Měl za sebou plavbu různými evropskými vodami.
Jakmile se paní Branicanová o příjezdu této lodi dověděla, napsala ihned Zachu Frenovi, který byl už lodním mistrem, a pozvala ho do San Diega.
Protože Zach Fren měl stejně v úmyslu vrátit se do svého rodného města k několikaměsíčnímu odpočinku, odpověděl, že přijede, jakmile bude moci. do San Diega a jeho první návštěva že bude platit Vyhlídce.
Ale v té době se rozšířila zpráva, která mohla mít v celých Spojených státech obrovský ohlas, kdyby se ukázala jako pravdivá.
Tvrdilo se totiž, že Californian vylovil jakousi trosku pocházející pravděpodobně z Franklina . Jeden deník v San Francisku napsal, že Californian se s tou troskou setkal severně od Austrálie mezi Timorským mořem a Arafurským mořem, poblíž Melvillova ostrova, západně od Torresova průlivu.
Jakmile tato zpráva došla telegraficky do San Diega k rukám pana Andrewa, přispěchal loďař ihned s kapitánem Ellisem na Vyhlídku.
Při prvních slovech o této události Dolly zbledla. Ale hned poté tónem pevného přesvědčení prohlásila: „Po trosce se najde i Franklin ! A po Franklinu najdeme i Johna a jeho společníky!“ Vylovení oné trosky bylo událostí opravdu důležitou. Bylo to poprvé, co se našel zbytek ze ztracené lodi. K vyhledání místa katastrofy měla teď paní Branicanová jeden článek řetězu, který spojoval přítomnost s minulostí.
Dala si přinést mapu Oceánie. A pan Andrew s kapitánem Ellisem musili ihned sestavit plán druhé výpravy, kterou chtěla Dolly okamžitě podniknout.
„ Franklin tedy neplul do Singapuru Filipínami a Sundskými ostrovy,“ řekl pan William Andrew.
„Ale to nelze připustit! To je nemožné!“ zvolal kapitán Ellis.
„A přece!“ pokračoval loďař.“Kdyby byl plul původním směrem, jak by se byla ona troska dostala do Arafurského moře severně od Melvillova ostrova?“ „To nedovedu vysvětlit a nemohu to ani pochopit, pane Andrewe,“ odpověděl kapitán Ellis.“Vím jenom, že byl Franklin spatřen při plavbě na jihozápad od Celebesu po vyplutí z Makasarského průlivu. A tímto průlivem se musil pustit, protože plul od severu, a ne od východu. Proto taky nemohl proplout Torresovým průlivem!“ O tomto problému diskutovali ještě dlouho. Nakonec se musili přiklonit k mínění kapitána Ellise.
Paní Branicanová naslouchala důvodům pro i proti bez jediné poznámky. Ale svislá rýha na jejím čele prozrazovala, s jakou úporností a umíněností odmítala myšlenku na smrt Johna a jeho společníků. Ně! Tomu neuvěří, dokud jí někdo nepředloží hmatatelný důkaz o jejich smrti!
„Dobrá,“ řekl William Andrew.“Já souhlasím s vámi, Ellisi, že Franklin cestou do Singapuru proplul Jávským mořem.“ „Aspoň jeho částí, pane Andrewe, protože mezi Celebesem a Singapurem musilo dojít ke ztroskotání.“ „Budiž, souhlasím. Ale jak se mohla ta troska dostat až do australských vod, jestliže Franklin ztroskotal na některém útesu v Jávském moři?“ „To se dá vysvětlit jediným způsobem,“ odpověděl kapitán Ellis.“Ta troska byla prostě stržena Sundským průlivem nebo některým jiným mezi tamními ostrovy Timorského nebo Arafurského moře.“ „A směřují do těch míst mořské proudy?“ „Ano, pane Andrewe. Řekl bych dokonce, že byl-li Franklin zbaven v bouři plachet, mohl být zahnán do některého z oněch průlivů, aby nakonec ztroskotal na útesech severně od Austrálie.“ „To je opravdu jediná přijatelná teorie, Ellisi,“ řekl pan Andrew.“A jestliže se za šest let po ztroskotání našla severně od Melvillova ostrova troska, pak musila být uvolněna z útesů, na nichž Franklin ztroskotal.“ Toto velmi vážné vysvětlení by byl žádný námořník nepopřel. Paní Branicanová, která nespouštěla zrak z map rozložených před ní, prohlásila: „Protože byl Franklin pravděpodobně vržen na australský břeh a protože ti, kdo ztroskotání přežili, se dosud neobjevili, stali se jistě zajatci nějakého kmene domorodců.“ „To není nemožné, Dolly…a přece řekl pan Andrew. Paní Branicanová protestovala energicky proti pochybám, které vycítila v odpovědi pana Andrewa. Ale kapitán Ellis ji přerušil slovy: „Zbývá zjistit, zda troska vylovená parníkem Californian pochází skutečně z Franklina .“ „A vy o tom pochybujete?“ zeptala se Dolly. „Brzy se o tom přesvědčím,“ odpověděl loďař,“protože jsem vydal příkaz, aby ta troska byla zaslána sem.“ „A já dám příkaz, aby se Naděje přichystala k vyplutí na moře,“ řekla Dolly. Za tři dny po tomto rozhovoru dorazil do San Diega lodní mistr Zach Fren a dostavil se ihned na Vyhlídku.
Bylo mu v té době sedmatřicet let. Byl to silný chlapík rozhodného chování, s tváří ožehlou sluncem a s upřímným pohledem, jeden z oněch námořníků, kteří vzbuzují důvěru a jednají vždy přímo.
Paní Branicanová ho přijala s takovými projevy vděčnosti, že námořník nevěděl, jak na to reagovat.
„Příteli,“ řekla mu po prvních citových výlevech,“to vy jste mi zachránil život a udělal jste vše i pro záchranu mého dítěte… Co bych teď mohla udělat já pro vás?“ Lodní mistr musil prohlásit, že konal přece jen svou povinnost… A jen lituje, že nemohl matce zachránit dítě! Za svůj čin však nemůže nic chtít… Děkuje paní Branicanové za její dobré úmysly…a jestliže mu to dovolí, přijde ji při každém přistání navštívit.
„Cekám na váš návrat už několik let, pane Frene,“ odpověděla mu paní Branicanová,“a doufám, že tady budete i v den, kdy se vrátí kapitán Branican…“ „V den, kdy se vrátí kapitán Branican?“ „Nu, pane Frene, snad si nemyslíte…?“ „Ze kapitán zahynul? Ale kdepak! Vůbec ne!“ ohradil se lodní mistr.
„Vy tedy máte naději.. „Víc než naději, paní Branicanová… Mám zcela pevnou jistotu. Copak kapitán Branican se může ztratit jako hloupý v závanu větru? To není přece možné… To není vůbec myslitelné!“ Po Frenových slovech, z nichž vyvěrala neotřesitelná víra, srdce paní Branicanové se rozbušilo. Nebyla už sama, kdo věřil v Johnův návrat! Její mínění s ní sdílel dobrý člověk! A byl to muž, kterému vděčila za svůj život… Viděla v tom přímo prst boží.
„Děkuji vám, pane Frene, děkuji vám,“ řekla.“Ani nevíte, jaké dobro mi prokazujete… Opakujte ještě jednou, že kapitán Branican ztroskotání přežil!“ „Ale ano. .. ano, paní Branicanová. A jednoho dne se najde o tom důkaz. Jestli ovšem ten důkaz už neexistuje…“ A Zach Fren uvedl řadu podrobností o okolnostech, za nichž byla parníkem Californian vylovena ona troska. Paní Branicanová nakonec řekla: „Pane Frene, rozhodla jsem se podniknout ihned nový průzkum.“ „Dobrá…bude tentokrát úspěšný. A já, paní Branicanová, budu u toho, dovolíte-li to.“ „Přijal byste službu u kapitána Ellise?“„Hrozně rád.“ „Děkuji vám, pane Frene. Myslím, že s vámi na palubě bude mít Naděje ještě větší štěstí…“ „Věřím tomu, paní Branicanová,“ odpověděl námořník s přikývnutím.“Ano…věřím tomu…a jsem připraven k vyplutí.“ Dolly podala Zachu Frenovi ruku a stiskla mu ji jako starému příteli. Její představivost ji možná zaváděla, ale ona chtěla věřit, že lodní mistr bude mít úspěch tam, kde jiní neuspěli.
Ale zatím musili podle připomínky kapitána Ellise a přes pevné přesvědčení paní Branicanové mít jistotu, že troska vylovená lodí Californian pochází vskutku z Franklina .
Na příkaz pana Andrewa byla troska odeslána dráhou do San Diega a ihned vyložena u loděnic. Tam ji podrobili zkoumání inženýr a mistr, kteří řídili stavbu Franklina .
Troska vylovená parníkem na širém moři u Melvillova ostrova dvanáct mil od pobřeží byl kus dřevěné figury, jaké obvykle zdobí příď plachetnice. Tento dřevěný úlomek byl velmi porušen nejen dlouhým pobytem ve vodě, ale i vlivem povětrnosti. Plynulo z toho, že musil zůstat velmi dlouho na útesu, kde loď ztroskotala, a teprve později že byl nějakým způsobem uvolněn — patrně vlivem mořského proudu — a odnášen vlnami několik týdnů, možná i měsíců, až byl konečně spatřen námořníky z Californianu . Ale pocházel z lodi Johna Branicana? Ano, protože zbytek figury, rozpoznané v oné trosce, podobal se ozdobě na přídi Franklina .
To bylo v San Diegu zjištěno. Stavitelé lodi se v tom nemohli mýlit. Teakové dřevo, z něhož byla figura zhotovena, pocházelo ze zásob zdejších loděnic. Na trosce byl dokonce objeven kus kovového osazení, které spojovalo figuru s přídí, a zbytky červené barvy a zlatých proužků z přídní malby.
Troska přivezená Californianem pocházela tedy bezesporu z lodi Andrewova obchodního domu, tak dlouho a marně hledané v sundských mořích.
Po tomto zjištění bylo nutno přijmout vysvětlení kapitána Ellise. Protože byl Franklin spatřen v Jávském moři jihozápadně od Celebesu, musil být nezbytně o několik dní později zanesen Sundským průlivem nebo jinou úžinou do Timorského nebo Arafurského moře a pak na útesech při severní Austrálii ztroskotal.
Proto bylo docela rozumné vyslat loď na průzkum mezi Sundské ostrovy a k severnímu australskému pobřeží. Druhá výprava by mohla mít větší úspěch -než první k Filipínám, k Celebesu a k Molukám.
V to bylo možno doufat.
Tentokrát se paní Branicanová rozhodla zúčastnit se výpravy osobně na palubě Naděje . Ale pan Andrew a kapitán Ellis, k nimž se připojil i Zach Fren, ji nakonec s námahou přece jen přesvědčili, že bude lepší, zůstane-li doma. Plavba tohoto druhu, patrně velmi dlouhá, mohla by být přítomností ženy na palubě ohrožena.
Zach Fren se nalodil na Naději samozřejmě jako lodní mistr a kapitán Ellis vydal poslední příkazy k vyplutí v době co možno nejkratší.
