image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, IV. VLAK Z ADELAIDE

IV. VLAK Z ADELAIDE

O několik dní později opustila hlavní město Jižní Austrálie i paní Branicanová. Tom Marix právě doplnil stav svého doprovodu složeného z patnácti bělochů, členů místní policie, a z patnácti domorodců, kteří už sloužili v guvernérově koloniální službě. Tento doprovod byl určen k ochraně výpravy před kočovníky, a nikoli k útokům na Indase. A nesmíme taky zapomínat, co řekl Harry Felton. Šlo spíš o osvobození kapitána Branicana pomocí výkupného než o jeho násilné vyrvání z rukou domorodců, kteří ho drželi jako vězně.

Potraviny pro čtyřicet lidí na jeden rok naplnily dva vagóny, které měly být složeny ve Farině. Zach Fren měl každodenním dopisem oznamovat Dolly, co zařídil. Voli a koně, koupení péčí lodního mistra, byli naloženi spolu s lidmi, kteří měli sloužit jako vodiči a kočí. Na nádraží složené káry byly připraveny k nakládání potravin, balíků šatstva, nástrojů, střeliva, stanů — prostě všeho, co tvořilo materiál výpravy. Za dva dny po příjezdu paní Branicanové bude se moci výprava vydat na cestu.

Paní Branicanová určila svůj odjezd z Adelaide na den 9 září. Při posledním jednání ji guvernér upozornil na všechna nebezpečí, kterým bude musit čelit.

„Já vím, pane guvernére,“ odpověděla paní Branicanová,“a jsem připravena na vše. Už od vyplutí ze San Diega jsem studovala vše o Austrálii a stále znovu a znovu jsem četla zprávy cestovatelů, kteří ji navštívili.“

„Ti se však omezili jen na kraje, kterými vede transkontinentální telegrafní linka. Ale vy, paní Branicanová, odcházíte mezi kočovné kmeny a musíte se od telegrafní linky odchýlit. Odvažujete se do severozápadní části pevniny až k Tasmanově zemi…“

„Půjdu tam, kam budu muset jít, pane guvernére,“ pokračovala paní Branicanová.“To, co udělali mí předchůdci, udělali v zájmu civilizace, vědy a obchodu. Já to však dělám proto, abych vysvobodila svého manžela, posledního z trosečníků Franklina . Od jeho zmizení jsem proti mínění všech lidí tvrdila, že není mrtev; a měla jsem pravdu. Šest měsíců — a bude-li to nutné, třeba celý rok — budu procházet těmi oblastmi s pevným přesvědčením, že Johna najdu a že budu mít znovu pravdu. Počítám s oddaností svých společníků, pane guvernére. Naším heslem bude: Nikdy zpět!“

Paní Branicanová se pak s guvernérem rozloučila s poděkováním za pomoc, kterou jí poskytoval od jejího příjezdu do Adelaide. Toho večera — 9. září — z Adelaide odjela.

vlak byl složen ze šesti vozů včetně dvou vagónů zavazadlových. Paní Branicanová se usadila - ve zvláštním oddělení se svou služkou. Byla to angloaustralská míšenka jménem Harrietta. Tom Marix a lidé z jeho čety zaujali místa v dalších odděleních. Vlak se zastavoval jen k doplňování vody a paliva. Šlo jen o krátké zastávky na hlavních stanicích. Doba jízdy se tím o polovinu zkrátila.

Od Adelaide zamířil vlak ke Gawleru napříč stejnojmenným okresem. Vpravo od trati se tyčilo několik zalesněných pahorků.

Tato část Austrálie je velmi členitá. Ale několik stupňů odtud bude už vlak sledovat neměnné přímý směr, charakteristický pro všechny moderní železnice.

Nazítří za východu slunce minul vlak pohoří Flinders Range. Paní Branicanová si z okna vagónu prohlížela kraj pro ni tak nový. Tohle tedy byla ta Austrálie, které se právem říká“země paradoxů“! Tam žijí nejpodivnější zvířata! Bludnou svou existenci tam vedou divoké kmeny, navštěvující střední a západní australské oblasti. Tam chtěla výprava hledat stopy po kapitánu Branicanovi. Čím se však bude řídit, až se octne mimo města a osady, až bude odkázána jen na nejasné informace Harryho Feltona?

O tom se taky hovořilo u paní Branicanové. Je možné, že by byl kapitán Branican během devítiletého zajetí u australských kočovníků nenašel ani jedinou příležitost k útěku? Na tuto připomínku měla paní Branicanová jen jednu odpověď. Podle výpovědi Harryho Feltona se oběma zajatcům naskytla za tu dlouhou dobu příležitost k útěku jen jednou, ale té nemohl John využít. A co se týče pravdivého nebo nepravdivého tvrzení, že domorodci nemají ve zvyku šetřit životy svých zajatců, to bylo prověřeno na těch, kdo přežili ztroskotání Franklina ; a Harry Felton byl toho důkazem.

Vlak ujížděl plnou rychlostí, aniž se na menších stánicích zastavoval. Bylo značné horko. Tak dojela paní Branicanová ve tři hodiny odpoledne do stanice Fariny.

Tam trať končila, ale australští inženýři se už chystali protáhnout ji podle telegrafní linky až do střední Austrálie.

Když paní Branicanová vystupovala z vagónu, byl už na nádraží Zach Fren se všemi svými lidmi. Přivítali ji s projevy sympatie a s uctivou srdečností. Statečný lodní mistr byl do hloubi duše dojat. Dvanáct dní, dvanáct dlouhých dní neviděl ženu kapitána Branicana. To se mu od připlutí Naděje do San Diega dosud nestalo. Dolly byla šťastna, že se zas shledává se svými společníky a s přítelem Zachem Frenem, jehož oddaností si byla jista. Usmála se a podala mu ruku — ona, která se už skoro zapomněla smát.

Stanice Farina byla nově postavena. Ani na nejnovějších mapách nebyla ještě zakreslena. Byl to zárodek jednoho z měst, která anglické nebo americké železnice“vytvářejí“, cestou tak, jako stromy plodí své ovoce. Tak tomu bylo i ve Farině, zatím konečné stanici adelaidské železnice.

Paní Branicanová se neměla ve stanici zdržovat. Zach Fren se projevil stejně chytře jako pilně. Materiál výpravy, shromážděný jeho péčí, skládal se ze čtyř vozů tažených voly a řízených najatými vodiči. Dále tam byly dvě bryčky, každá s párem dobrých koní a s kočím pověřeným jejich řízením. Na vozech byly naloženy věci předem už odeslané z Adelaide. Jakmile bude vyložen materiál z vlaku, bude moci výprava vyrazit.

Paní Branicanová ještě téhož dne všechen materiál podrobně prohlédla. A Tom Marix schválil všechna opatření, která Zach Fren udělal.

Tak mohli bez obtíží dosáhnout až hranice oblasti, kde ještě roste tráva, nezbytná k výživě volů a koní, a kde je především voda, jen spoře pramenící v centrálních pouštích.

„Paní Branicanová,“ řekl Tom Marix,“pokud budeme sledovat telegrafní linku, bude nám země poskytovat obživu a naše zvířata nebudou příliš trpět. Ale potom, až se naše karavana pustí k západu, budeme musit koně a voly nahradit jízdními a nákladními velbloudy. Jedině tato zvířata mohou čelit strádání oněch krajů a spokojit se se studnami, často několik dní cesty vzdálenými.

„To vím, pane Marixi,“ odpověděla Dolly.“A využiji vašich zkušeností. Jakmile dorazíme do stanice Alice Springs. kam se chci dostat co nejrychleji, sestavíme karavanu.“

„Velbloudáři se skupinou velbloudů odešli před čtyřmi dny,“ dodal Zach Fren,“a čekají tam na nás.“

Podle pečlivě sestaveného plánu měla být první část cesty, dlouhá tři sta padesát mil, vykonána s koňmi, s voly, s povozy a s bryčkami. Z třicetičlenného doprovodu mělo patnáct bělochů jet na koních. A protože v hustých lesích a ve velmi členitém terénu nemohly být denní etapy příliš dlouhé, měli černoši sledovat cestu karavany pěšky. Až bude ve stanici Alice Springs sestavena karavana z velbloudů, budou tato zvířata přidělena bělochům, kteří budou prohledávat kraj, opatřovat informace o kočovných kmenech a vyhledávat studny rozseté po povrchu pouští.

Nutno ještě připomenout, že cesty napříč Austrálií se neprovádějí jinak od té doby, co byli do pátého dílu světa s takovou výhodou přivedeni velbloudi. Dřívější cestovatelé nemusili být rozhodně vystaveni tak tvrdým zkouškám, kdyby byli měli k dispozici tyto užitečné pomocníky.

Při hovoru o odvážných objevitelích, kteří neváhali čelit tolika nebezpečím a všem možným útrapám, připomněl Zach Fren:

„A víte, paní Branicanová, že nás do stanice Alice Springs někdo už předešel?“„Předešel, pane Frene?“

„Ano, paní Branicanová. Vzpomínáte si na toho Angličana s čínským sluhou, který s námi plul na palubě parníku Brisbane z Melbourne do Adelaide?“

„Vzpomínám, pane Frene. Ale vždyť vystupovali v Adelaide! Copak tam nezůstali?“

„Nezůstali. Před třemi dny přijel Jos Meritt — tak se totiž ten chlapík jmenuje — vlakem do stanice Fariny. Vyptával se mě na podrobnosti o naší výpravě a o směru, kterým se budeme ubírat. Na mé informace odpověděl jen slovy: »Dobře…! Oh! Velmi dobře…!« Ale jeho Číňan to vyjádřil slovy: »Spatně…! Oh! Velmi špatně…!« A druhého dne hned ráno opustili oba stanici a zamířili k severu.“

„A jak cestují?“ zeptala se Dolly.

„Jedou na koních. Ale jakmile se dostanou na stanici Alice Springs, vymění — podle jejich slov — svůj parní člun za plachetnici, což my uděláme taky.“

„Je ten Angličan cestovatel?“

„Nevypadá na to. Připadá mi spíš jako podivínský větroplach.“

„A neříkal, proč se odvažuje do australských pustin?“„O tom se nezmínil ani slovem. Ale protože jede jen se svým čínským sluhou, nemyslím, že se hodlá vystavovat nějakým nebezpečným setkáním v neobydlených provinciích. Nu, přejme mu šťastnou cestu! Možná že se s ním na stanici Alice Springs sejdeme.“

Druhého dne, 11. prosince v pět hodin odpoledne, byly všechny přípravy skončeny. Vozy byly naloženy dostatečně velkými zásobami nezbytnými na cestu tak dlouhou. Byly to masové a zeleninové konzervy nejlepších amerických značek, mouka, čaj. cukr a sůl, nemluvě o lécích v cestovní lékárně. Zásoba whisky, džinu a pálenky naplnila několik soudků, které budou později přeloženy na velbloudy. Mezi zásobami bylo i pozoruhodné množství tabáku — množství tím nezbytnější, že mělo sloužit nejen k osobní potřebě, ale i k placení domorodcům, u nichž je tabák běžnou mincí. Za tabák a za kořalku lze si koupit v Západní Austrálii celé kmeny. Velká zásoba tabáku, několik balíků potištěného plátna a četné hračky byly určeny jako výkupné za kapitána Branicana.

Na vozech tažených voly našel své místo všechen tábornický materiál. Zbývalo jenom dát rozkaz k odchodu.

Netrpělivá paní Branicanová chtěla už vyrazit, a proto určila odjezd na příští den ráno. Bylo rozhodnuto, že karavana opustí stanici Farinu hned za svítání a vyrazí přímo na sever podle telegrafního vedení. Poháněči volů, kočí od koní, lidé z ozbrojeného doprovodu, dohromady čtyřicet lidí, byli podřízeni Zachu Frenovi a Tomu Marixovi. Všichni byli upozorněni, že musí být za svítání připraveni.

Toho večera v devět hodin se. vrátila paní Branicanová s Harrietou a se Zachem Frenem do domu u nádraží, kde byla ubytována. Když byl dům zavřen, chystaly se obě ženy odejít do svých pokojů, ale v té chvíli zvenčí někdo zlehka zaklepal.

Zach Fren se vrátil ke dveřím, otevřel je a nemohl se ubránit výkřiku překvapení.

Před ním stál s balíčkem v podpaží a s čapkou v ruce plavčík z parníku Brisbane .

Zdálo se, že paní Branicanová uhodla, kdo to přišel. Jak to vysvětlit? Ač se sama s chlapcem už nechtěla setkat, vytušila snad, že se o setkání bude pokoušet on? Buď jak buď, ještě než chlapce spatřila, vyklouzlo jí z úst:

„Godfrey!“

Godfrey před půlhodinou přijel vlakem z Adelaide.

Několik dní před odplutím parníku Brisbane požádal kapitána o vyrovnání mzdy a parník opustil. Když byl na pevnině, nepokoušel se navštívit paní Branicanovou v jejím hotelu na třídě krále Viléma. Neustále ji však sledoval, sám neviděn; ale nesnažil se s ní mluvit. Věděl však dobře, že Zach Fren odjel na stanici Farinu, aby tam zorganizoval výpravu do vnitrozemí. A jakmile se dověděl, že paní Branicanová z Adelaide odjela, rozhodl se jet za ní.

Co vlastně Godfrey chtěl a co svým chováním sledoval?

To. co chtěl, měla se Dolly brzy dovědět.

„To jsi ty, chlapče? Ty, Godfrey?“ zvolala a vztáhla k němu ruce.“Co tu chceš?“

„Co chci?“ odpověděl Godfrey.“Chci jít s vámi, paní Branicanová, tam, kam půjdete vy, a nikdy se už od vás neodloučit! Chci s vámi hledat kapitána Branicana, najít ho, odvézt ho do San Diega a vrátit ho jeho přátelům…jeho vlasti;..“

Dolly se už nedokázala ovládat. Ten chlapec při své podobě byl celý John! Její milovaný John, kterého jí stále připomínal.

Godfrey poklekl a se vztaženýma rukama zaprosil:“Vezměte mě s sebou, paní Branicanová! Vezměte mě s sebou!“

,, Pojď, chlapče, pojď!“ zvolala Dolly a přitiskla hocha k srdci.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

IV. VLAK Z ADELAIDE

 

O několik dní později opustila hlavní město Jižní Austrálie i paní Branicanová. Tom Marix právě doplnil stav svého doprovodu složeného z patnácti bělochů, členů místní policie, a z patnácti domorodců, kteří už sloužili v guvernérově koloniální službě. Tento doprovod byl určen k ochraně výpravy před kočovníky, a nikoli k útokům na Indase. A nesmíme taky zapomínat, co řekl Harry Felton. Šlo spíš o osvobození kapitána Branicana pomocí výkupného než o jeho násilné vyrvání z rukou domorodců, kteří ho drželi jako vězně.

Potraviny pro čtyřicet lidí na jeden rok naplnily dva vagóny, které měly být složeny ve Farině. Zach Fren měl každodenním dopisem oznamovat Dolly, co zařídil. Voli a koně, koupení péčí lodního mistra, byli naloženi spolu s lidmi, kteří měli sloužit jako vodiči a kočí. Na nádraží složené káry byly připraveny k nakládání potravin, balíků šatstva, nástrojů, střeliva, stanů — prostě všeho, co tvořilo materiál výpravy. Za dva dny po příjezdu paní Branicanové bude se moci výprava vydat na cestu.

Paní Branicanová určila svůj odjezd z Adelaide na den 9 září. Při posledním jednání ji guvernér upozornil na všechna nebezpečí, kterým bude musit čelit.

„Já vím, pane guvernére,“ odpověděla paní Branicanová,“a jsem připravena na vše. Už od vyplutí ze San Diega jsem studovala vše o Austrálii a stále znovu a znovu jsem četla zprávy cestovatelů, kteří ji navštívili.“

„Ti se však omezili jen na kraje, kterými vede transkontinentální telegrafní linka. Ale vy, paní Branicanová, odcházíte mezi kočovné kmeny a musíte se od telegrafní linky odchýlit. Odvažujete se do severozápadní části pevniny až k Tasmanově zemi…“

„Půjdu tam, kam budu muset jít, pane guvernére,“ pokračovala paní Branicanová.“To, co udělali mí předchůdci, udělali v zájmu civilizace, vědy a obchodu. Já to však dělám proto, abych vysvobodila svého manžela, posledního z trosečníků Franklina . Od jeho zmizení jsem proti mínění všech lidí tvrdila, že není mrtev; a měla jsem pravdu. Šest měsíců — a bude-li to nutné, třeba celý rok — budu procházet těmi oblastmi s pevným přesvědčením, že Johna najdu a že budu mít znovu pravdu. Počítám s oddaností svých společníků, pane guvernére. Naším heslem bude: Nikdy zpět!“

Paní Branicanová se pak s guvernérem rozloučila s poděkováním za pomoc, kterou jí poskytoval od jejího příjezdu do Adelaide. Toho večera — 9. září — z Adelaide odjela.

vlak byl složen ze šesti vozů včetně dvou vagónů zavazadlových. Paní Branicanová se usadila - ve zvláštním oddělení se svou služkou. Byla to angloaustralská míšenka jménem Harrietta. Tom Marix a lidé z jeho čety zaujali místa v dalších odděleních. Vlak se zastavoval jen k doplňování vody a paliva. Šlo jen o krátké zastávky na hlavních stanicích. Doba jízdy se tím o polovinu zkrátila.

Od Adelaide zamířil vlak ke Gawleru napříč stejnojmenným okresem. Vpravo od trati se tyčilo několik zalesněných pahorků.

Tato část Austrálie je velmi členitá. Ale několik stupňů odtud bude už vlak sledovat neměnné přímý směr, charakteristický pro všechny moderní železnice.

Nazítří za východu slunce minul vlak pohoří Flinders Range. Paní Branicanová si z okna vagónu prohlížela kraj pro ni tak nový. Tohle tedy byla ta Austrálie, které se právem říká“země paradoxů“! Tam žijí nejpodivnější zvířata! Bludnou svou existenci tam vedou divoké kmeny, navštěvující střední a západní australské oblasti. Tam chtěla výprava hledat stopy po kapitánu Branicanovi. Čím se však bude řídit, až se octne mimo města a osady, až bude odkázána jen na nejasné informace Harryho Feltona?

O tom se taky hovořilo u paní Branicanové. Je možné, že by byl kapitán Branican během devítiletého zajetí u australských kočovníků nenašel ani jedinou příležitost k útěku? Na tuto připomínku měla paní Branicanová jen jednu odpověď. Podle výpovědi Harryho Feltona se oběma zajatcům naskytla za tu dlouhou dobu příležitost k útěku jen jednou, ale té nemohl John využít. A co se týče pravdivého nebo nepravdivého tvrzení, že domorodci nemají ve zvyku šetřit životy svých zajatců, to bylo prověřeno na těch, kdo přežili ztroskotání Franklina ; a Harry Felton byl toho důkazem.

Vlak ujížděl plnou rychlostí, aniž se na menších stánicích zastavoval. Bylo značné horko. Tak dojela paní Branicanová ve tři hodiny odpoledne do stanice Fariny.

Tam trať končila, ale australští inženýři se už chystali protáhnout ji podle telegrafní linky až do střední Austrálie.

Když paní Branicanová vystupovala z vagónu, byl už na nádraží Zach Fren se všemi svými lidmi. Přivítali ji s projevy sympatie a s uctivou srdečností. Statečný lodní mistr byl do hloubi duše dojat. Dvanáct dní, dvanáct dlouhých dní neviděl ženu kapitána Branicana. To se mu od připlutí Naděje do San Diega dosud nestalo. Dolly byla šťastna, že se zas shledává se svými společníky a s přítelem Zachem Frenem, jehož oddaností si byla jista. Usmála se a podala mu ruku — ona, která se už skoro zapomněla smát.

Stanice Farina byla nově postavena. Ani na nejnovějších mapách nebyla ještě zakreslena. Byl to zárodek jednoho z měst, která anglické nebo americké železnice“vytvářejí“, cestou tak, jako stromy plodí své ovoce. Tak tomu bylo i ve Farině, zatím konečné stanici adelaidské železnice.

Paní Branicanová se neměla ve stanici zdržovat. Zach Fren se projevil stejně chytře jako pilně. Materiál výpravy, shromážděný jeho péčí, skládal se ze čtyř vozů tažených voly a řízených najatými vodiči. Dále tam byly dvě bryčky, každá s párem dobrých koní a s kočím pověřeným jejich řízením. Na vozech byly naloženy věci předem už odeslané z Adelaide. Jakmile bude vyložen materiál z vlaku, bude moci výprava vyrazit.

 

 

Paní Branicanová ještě téhož dne všechen materiál podrobně prohlédla. A Tom Marix schválil všechna opatření, která Zach Fren udělal.

Tak mohli bez obtíží dosáhnout až hranice oblasti, kde ještě roste tráva, nezbytná k výživě volů a koní, a kde je především voda, jen spoře pramenící v centrálních pouštích.

„Paní Branicanová,“ řekl Tom Marix,“pokud budeme sledovat telegrafní linku, bude nám země poskytovat obživu a naše zvířata nebudou příliš trpět. Ale potom, až se naše karavana pustí k západu, budeme musit koně a voly nahradit jízdními a nákladními velbloudy. Jedině tato zvířata mohou čelit strádání oněch krajů a spokojit se se studnami, často několik dní cesty vzdálenými.

„To vím, pane Marixi,“ odpověděla Dolly.“A využiji vašich zkušeností. Jakmile dorazíme do stanice Alice Springs. kam se chci dostat co nejrychleji, sestavíme karavanu.“

„Velbloudáři se skupinou velbloudů odešli před čtyřmi dny,“ dodal Zach Fren,“a čekají tam na nás.“

Podle pečlivě sestaveného plánu měla být první část cesty, dlouhá tři sta padesát mil, vykonána s koňmi, s voly, s povozy a s bryčkami. Z třicetičlenného doprovodu mělo patnáct bělochů jet na koních. A protože v hustých lesích a ve velmi členitém terénu nemohly být denní etapy příliš dlouhé, měli černoši sledovat cestu karavany pěšky. Až bude ve stanici Alice Springs sestavena karavana z velbloudů, budou tato zvířata přidělena bělochům, kteří budou prohledávat kraj, opatřovat informace o kočovných kmenech a vyhledávat studny rozseté po povrchu pouští.

Nutno ještě připomenout, že cesty napříč Austrálií se neprovádějí jinak od té doby, co byli do pátého dílu světa s takovou výhodou přivedeni velbloudi. Dřívější cestovatelé nemusili být rozhodně vystaveni tak tvrdým zkouškám, kdyby byli měli k dispozici tyto užitečné pomocníky.

Při hovoru o odvážných objevitelích, kteří neváhali čelit tolika nebezpečím a všem možným útrapám, připomněl Zach Fren:

„A víte, paní  Branicanová, že nás do stanice Alice Springs někdo už předešel?“„Předešel, pane Frene?“

„Ano, paní Branicanová. Vzpomínáte si na toho Angličana s čínským sluhou, který s námi plul na palubě parníku Brisbane z Melbourne do Adelaide?“

„Vzpomínám, pane Frene. Ale vždyť vystupovali v Adelaide! Copak tam nezůstali?“

„Nezůstali. Před třemi dny přijel Jos Meritt — tak se totiž ten chlapík jmenuje — vlakem do stanice Fariny. Vyptával se mě na podrobnosti o naší výpravě a o směru, kterým se budeme ubírat. Na mé informace odpověděl jen slovy: »Dobře…! Oh! Velmi dobře…!« Ale jeho Číňan to vyjádřil slovy: »Spatně…! Oh! Velmi špatně…!« A druhého dne hned ráno opustili oba stanici a zamířili k severu.“

„A jak cestují?“ zeptala se Dolly.

„Jedou na koních. Ale jakmile se dostanou na stanici Alice Springs, vymění — podle jejich slov — svůj parní člun za plachetnici, což my uděláme taky.“

„Je ten Angličan cestovatel?“

„Nevypadá na to. Připadá mi spíš jako podivínský větroplach.“

„A neříkal, proč se odvažuje do australských pustin?“„O tom se nezmínil ani slovem. Ale protože jede jen se svým čínským sluhou, nemyslím, že se hodlá vystavovat nějakým nebezpečným setkáním v neobydlených provinciích. Nu, přejme mu šťastnou cestu! Možná že se s ním na stanici Alice Springs sejdeme.“

Druhého dne, 11. prosince v pět hodin odpoledne, byly všechny přípravy skončeny. Vozy byly naloženy dostatečně velkými zásobami nezbytnými na cestu tak dlouhou. Byly to masové a zeleninové konzervy nejlepších amerických značek, mouka, čaj. cukr a sůl, nemluvě o lécích v cestovní lékárně. Zásoba whisky, džinu a pálenky naplnila několik soudků, které budou později přeloženy na velbloudy. Mezi zásobami bylo i pozoruhodné množství tabáku — množství tím nezbytnější, že mělo sloužit nejen k osobní potřebě, ale i k placení domorodcům, u nichž je tabák běžnou mincí. Za tabák a za kořalku lze si koupit v Západní Austrálii celé kmeny. Velká zásoba tabáku, několik balíků potištěného plátna a četné hračky byly určeny jako výkupné za kapitána Branicana.

Na vozech tažených voly našel své místo všechen tábornický materiál. Zbývalo jenom dát rozkaz k odchodu.

Netrpělivá paní Branicanová chtěla už vyrazit, a proto určila odjezd na příští den ráno. Bylo rozhodnuto, že karavana opustí stanici Farinu hned za svítání a vyrazí přímo na sever podle telegrafního vedení. Poháněči volů, kočí od koní, lidé z ozbrojeného doprovodu, dohromady čtyřicet lidí, byli podřízeni Zachu Frenovi a Tomu Marixovi. Všichni byli upozorněni, že musí být za svítání připraveni.

Toho večera v devět hodin se. vrátila paní Branicanová s Harrietou a se Zachem Frenem do domu u nádraží, kde byla ubytována. Když byl dům zavřen, chystaly se obě ženy odejít do svých pokojů, ale v té chvíli zvenčí někdo zlehka zaklepal.

Zach Fren se vrátil ke dveřím, otevřel je a nemohl se ubránit výkřiku překvapení.

Před ním stál s balíčkem v podpaží a s čapkou v ruce plavčík z parníku Brisbane .

Zdálo se, že paní Branicanová uhodla, kdo to přišel. Jak to vysvětlit? Ač se sama s chlapcem už nechtěla setkat, vytušila snad, že se o setkání bude pokoušet on? Buď jak buď, ještě než chlapce spatřila, vyklouzlo jí z úst:

„Godfrey!“

Godfrey před půlhodinou přijel vlakem z Adelaide.

Několik dní před odplutím parníku Brisbane požádal kapitána o vyrovnání mzdy a parník opustil. Když byl na pevnině, nepokoušel se navštívit paní Branicanovou v jejím hotelu na třídě krále Viléma. Neustále ji však sledoval, sám neviděn; ale nesnažil se s ní mluvit. Věděl však dobře, že Zach Fren odjel na stanici Farinu, aby tam zorganizoval výpravu do vnitrozemí. A jakmile se dověděl, že paní Branicanová z Adelaide odjela, rozhodl se jet za ní.

Co vlastně Godfrey chtěl a co svým chováním sledoval?

To. co chtěl, měla se Dolly brzy dovědět.

„To jsi ty, chlapče? Ty, Godfrey?“ zvolala a vztáhla k němu ruce.“Co tu chceš?“

„Co chci?“ odpověděl Godfrey.“Chci jít s vámi, paní Branicanová, tam, kam půjdete vy, a nikdy se už od vás neodloučit! Chci s vámi hledat kapitána Branicana, najít ho, odvézt ho do San Diega a vrátit ho jeho přátelům…jeho vlasti;..“

Dolly se už nedokázala ovládat. Ten chlapec při své podobě byl celý John! Její milovaný John, kterého jí stále připomínal.

Godfrey poklekl a se vztaženýma rukama zaprosil:“Vezměte mě s sebou, paní Branicanová! Vezměte mě s sebou!“

,, Pojď, chlapče, pojď!“ zvolala Dolly a přitiskla hocha k srdci.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.