image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, II. GODFREY

II. GODFREY

Brisbane proplul večer Bassovým průlivem. V těchto šířkách jižní polokoule se den v srpnu neprodlužuje přes pátou hodinu odpolední. Měsíc v první čtvrti brzy zmizel v mlze nad obzorem. Hluboká tma znemožňovala pozorovat utváření břehů pevniny.

Plavbu průlivem ucítili na palubě všichni podle kymácení, do něhož dostaly loď rozvlněné vody průlivu. V úzkém kanálu vyúsťujícím do Indického oceánu bojují stále silné proudy a protiproudy..

Nazítří, 23. srpna, přistal Brisbane u nábřeží ve Williamstownu, aby tam vylodil část cestujících.

Protože tam měla být šestatřicethodinová zastávka, rozhodla se paní Branicanová strávit ten čas v Melbourne. Neměla tam ovšem žádné řízení, protože přípravu expedice, která se patrně dostane až k nejzazším končinám Západní Austrálie, měla řídit až v Adelaide. Proč se tedy rozhodla parník opustit? Bála se snad, že bude obětí četných a příliš častých návštěv? Nemohla by se jim vyhnout prostým zamčením ve své kajutě? Když se přece ubytuje v některém hotelu tohoto města, dozví se to brzy kdekdo a Dolly tam bude vystavena ještě četnějším návštěvám a neodbytným dotěravcům!

Zach Fren si rozhodnutí paní Branicanová nedovedl vysvětlit. Pozorováním zjistil, že její chování je tady zcela jiné než v Sydney. Z bývalé sdílné ženy se stal tvor velmi nesdílný. Měl snad lodní mistr pravdu, když viděl příčinu v přítomnosti Godfreyho, který v Dolly vyvolal vzpomínky na její dítě? Ne, Zach Fren se skutečně nemýlil. Pohled na mladého plavčíka Dolly tak hluboce vzrušil, že pocítila prudkou touhu po samotě. Nemyslela už na rozhovor s tím chlapcem? Asi ne, protože to včera neudělala, ač si to původně přála. Jestliže se teď chtěla v Melbourne vylodit a zůstat tam po čtyřiadvacet hodin, musila se tím vystavit značným nepříjemnostem, protože o jejím neštěstí tam věděl každý. Ona však chtěla prostě utéci — jinak se to nedá nazvat —, ano, utéci před tím čtrnáctiletým chlapcem, k němuž ji pudově vábila neznámá síla. Proč si tedy s chlapcem nepromluvila? Proč se nezeptala na vše, co ji . zajímalo? Na jeho národnost, na původ, na rodinu! Bála se snad — což bylo velmi pravděpodobné —, že jeho odpovědi v ní zničí všechny bláhové iluze, prchavou naději, které se ve své představivosti oddávala a kterou ve svém vzrušení prozradila Zachu Frenovi?

Paní Branicanová se v doprovodu lodního mistra hned po přistání vylodila. Jakmile vykročila na můstek, obrátila se.

Godfrey byl opřen na přídi o pažení. Když ji viděl odcházet, v tváři posmutněl a učinil výrazný pohyb, jako by ji chtěl zadržet na palubě. Dolly pocítila prudkou chuť zavolat na něho: Já se zas vrátím, můj chlapče!

Ovládla se však, dala znamení Zachu Frenovi, aby šel s ní, a odešla na nádraží železnice spojující přístav s městem.

Ačkoli se paní Branicanová usadila v nejméně navštěvovaném hotelu, neunikla četným zvědavcům, kteří jí jako všude, kde se objevila, chtěli dát najevo své sympatie. Tak spolu se Zachem Frenem procházela ulicemi města, z něhož její zamyšlený pohled nic nevnímal.

Nazítří zůstala Dolly ve svém pokoji až do druhé hodiny odpolední. Napsala dlouhý dopis panu Williamu Andrewovi. Oznamovala mu, že odplula ze Sydney a pluje do Adelaide. Zmínila se znovu o svých nadějích na úspěch výpravy. Když pan Andrew ten dopis dostal, zjistil ke svému překvapení a taky k velkému znepokojení, že Dolly mluví o Johnovi tak, jako by si byla naprosto jista, že ho najde živého, a nadto že píše i o svém malém Watovi tak, jako by nebyl mrtev. Výtečný ten muž se už v duchu obával, zda nemá očekávat novou duševní poruchu ženy tak tvrdě zkoušené.

Cestující z parníku Brisbane s cílem v Adelaide bylí už všichni na palubě, když se na loď vrátila i paní Branicanová se Zachem Frenem. Godfrey je už očekával, a jakmile Dolly z dálky spatřil, rozzářila se mu tvář úsměvem. Rozběhl se k můstku, a když Dolly vkročila na palubu, byl už u ní.

Zacha Frena to velmi podráždilo. Jeho husté obočí se svraštilo. Byl by dal bůhvíco za to, aby mladý plavčík parník opustil nebo aby se aspoň nestavěl Dolly do cesty, když v ní jeho přítomnost vyvolává tak bolestné vzpomínky.

Paní Branicanová Godfreyho zahlédla. Na okamžik se zastavila a upřela na něho pronikavý pohled. Nepromluvila však na něho. Sklonila hlavu a odešla do své kajuty, kde se zamkla.

Ve tři hodiny odpoledne zvedl Brisbane kotvu a zamířil k výjezdu z přístavu a pak k Adelaide plavbou asi tři míle od pobřeží.

V Melbourne se nalodilo asi sto cestujících. Byli to většinou obyvatelé Jižní Austrálie, kteří se vraceli do svých okresů. Bylo mezi nimi několik cizinců — kromě jiných i Číňan starý třicet až pětatřicet let! Měl ospalý pohled krtka, byl žlutý jako citrón, kulatý jako čínská váza a tlustý jako mandarín. Ale mandarín to nebyl. Byl to pouhý sluha ve službách osobnosti, jejíž vzhled si zaslouží podrobnější popis.

Představte si syna Albionu, co“nejangličtějšího“, vysokého, hubeného, kostnatého, skutečnou kostru složenou z krku, z trupu a z nohou. Tento anglosaský typ byl asi pětačtyřicet až padesát let starý, vysoký asi šest stop. Měl plavou bradku, plavé vlasy 9 několika rezavými prameny, oči jako fretka, nos u chřípí tenký a ohnutý jako zobák pelikána nebo jeřába a nezvykle dlouhý. Na jeho lebce by byl znalec našel hrboly ješitnosti a tvrdohlavosti. Celek tvořil onen typ, který vábí pozornost, budí úsměšky a je předmětem karikatur duchaplných kreslířů.

Co to bylo za originál? Nikdo to nevěděl, protože na australských lodích se cestující mezi sebou nepřátelí a nevyptávají se, odkud kdo jede a kam má zamířeno. A palubní stevard by byl mohl prozradit jen to, že podivný Angličan si najal kajutu na jméno Joshua Meritt — zkráceně Jos Meritt — z Liverpoolu a že ho doprovází sluha Gin Ghi z Hongkongu.

Jakmile se Jos Meritt nalodil, usadil se na jedné z lavic na přídi. Opouštěl ji jen v době oběda, když lodní zvon odbil čtvrtou hodinu. V půl páté se zas vrátil a odešel v sedm hodin na večeři. V osm se zase objevil a zaujal pozici loutky s oběma rukama na kolenou. V deset hodin odcházel do své kajuty geometricky přesným krokem, který nemohlo porušit ani největší kymácení lodi.

Paní Branicanová vystoupila před devátou hodinou na palubu a v nastalé noci se procházela po zádi, ačkoli bylo dost chladno. Se vzrušením v duši, přesněji řečeno s jakýmsi viděním před očima, nemohla usnout. V úzké kajutě zatoužila po čerstvém vzduchu, provoněném dechem akácií, nesoucím se od australské pevniny na padesát mil daleko přes moře. Hodlala se snad sejít s mladým plavčíkem, pohovořit s ním, vyptat se ho, dovědět se o něm něco? Ale co? Godfrey právě dokončil službu a na novou směnu měl jít až ve dvě hodiny v noci. Ale Dolly, unavená duševním vzrušením, vrátila se zas do kajuty.

O půlnoci Brisbane obeplul mys Otway a od něho se pustil přímo na severozápad k mysu Discovery.

Hned ráno byl Jos Meritt na svém obvyklém místě na zádi, v obvyklé pozici, jako by byl včera lavici vůbec neopustil. Co se Číňana Gin Ghia týče, ten někde v koutě spal.

Zach Fren byl zvyklý na podivínské způsoby některých svých krajanů, protože ani ve Spojených státech nechybějí podivíni, ale tady se přesto nemohl podívat bez úžasu na tento zdařilý typ lidského mechanismu.

Ale jaké bylo jeho překvapení, když se k nehybnému Angličanu přiblížil a zaslechl trochu drsným hlasem pronesená slova:

„Lodní mistr Zach Fren, tuším…“

„Osobně,“ odpověděl Zach Fren.

„Společník paní Branicanová?“

„Jak říkáte. Vidím, že víte…“

„Vím…, že hledá svého manžela, který před čtrnáctí lety zmizel. Dobře…! Oh! Velmi dobře…! Já taky hledám…“

„Svou ženu?“

„Oh! Nejsem ženat.“.. ! Velmi dobře…! Kdybych ztratil ženu, nehledal bych ji…“

„Pak tedy..

„Hledám…klobouk!“

„Klobouk? Vy jste ztratil svůj klobouk?“

„Můj klobouk? Ne…! Rozumějte…jen klobouk…! Vyřiďte mé poručení a úctu paní Branicanová…! Dobře.. ! Oh! Velmi dobře…!“

A rty Jose Meritta se sevřely, aby už nepropustily ani jedinou slabiku.

„Nějaký blázen!“ řekl si Zach Fren.

A pomyslil si, že by bylo hloupé zabývat se tím gentlemanem ještě dál.

Dolly si ostatně přítomnost té podivné figury nepovšimla. Měla dlouhý rozhovor se svým společníkem o přípravách expedice, kterou budou musit zajistit hned po příjezdu do Adelaide. Nesmí ztratit jediný den, jedinou hodinu. Pak se rozhovořila o Johnovi, o jeho silném charakteru, o jeho nezdolné energii, která mu zcela nepochybně pomohla vzdorovat všemu i tam, kde méně silní a méně zdatní podlehli. Zatím se nezmínila ani jednou o Godfreym a Zach Fren už doufal, že se v mysli od toho chlapce už odklonila. Ale Dolly náhle řekla:

„Ještě jsem dnes neviděla toho plavčíka. Nezahlédl jste ho někde, pane Frene?“

„Ne, paní Branicanová,“ odpověděl lodní mistr, kterého tato otázka zmátla.

„Nemohla bych pro toho chlapce něco udělat?“ pokračovala Dolly.

A předstírala ve svých slovech lhostejnost, čímž však Zacha Frena vůbec nezmýlila.

„Pro toho chlapce?“ řekl.“Má přece pěkné zaměstnání, paní Branicanová… Vidím už v duchu, jak to tu za několik let dotáhne až na lodního ubytovatele… S píli a s dobrým chováním…“

„Na tom nezáleží,“ pokračovala Dolly.“Mne ten chlapec zajímá… A pak, pane Frene, ta podoba! Ano, je neobyčejně podoben Johnovi… A můj chlapec Wat by byl teď stejně starý…“

Dolly při těch slovech zbledla. A její pohled, upřený na lodního mistra, byl tak naléhavý, že Zach Fren sklopil zrak.

Pak dodala:

„Odpoledne mi ho přiveďte, pane Frene… Nezapomeňte! Chci si s ním promluvit. Plavba nám zítra skončí.. A už se s ním nikdy nesetkáme. A já ho chci před opuštěním lodi ještě vidět! Ano — a něco se o něm dovědět.“

Zach Fren musil Dolly slíbit, že Godfreyho přivede. A pak se poroučel.

Pln starostí a velmi vzrušen procházel se ještě po zádi až do chvíle, kdy stevard zvonil k přesnídávce. Málem by se byl srazil s Angličanem, který řídil svoje kroky v rytmu zvonění a mířil ke schodům do podpalubí.

„Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ řekl Jos Meritt.“Vy jste na mou prosbu vyřídil mé poručení.., mou úctu..: Její manžel zmizel… Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“

A odešel, aby zasedl na vyhlédnuté místo u stolu v jídelně.

Ve tři hodiny se Brisbane blížil k Portlandu, kde končí železniční trať z Melbourne. Pak obeplul Nelsonův mys a vplul do zálivu Discovery, odkud zamířil přímo k severu podle břehů Jižní Austrálie.

A v té chvíli oznámil Zach Fren Godfreymu, že s ním chce mluvit paní Branicanová.

„Se mnou?“ zvolal mladý plavčík.

A srdce se mu rozbušilo tak prudce, že se musil zachytit pažení, aby neupadl.

Pak se vydal za Zachem Frenem do kajuty, kde na něho paní Branicanová čekala.

Dolly si ho chvíli prohlížela. Stál před ní s čapkou v ruce. Dolly seděla na divanu. Zach Fren byl opřen o dveře a díval se s úzkostí na oba. Věděl dobře, co bude Dolly od Godfreyho chtít, ale nevěděl, co jí mladý plavčík řekne.

„Chlapče,“ začala paní Branicanová,“chtěla bych se o tobě něco dovědět…i o tvé rodině. Ptám se tě na to proto, že mě to zajímá… Chceš mi na mé dotazy odpovědět?“

„Velmi rád, paní Branicanová,“ odpověděl Godfrey hlasem, v němž se chvělo dojetí.

„Kolik je ti let?“ zeptala se Dolly.

„Nevím přesně, paní Branicanová, ale snad čtrnáct nebo patnáct.“

„Ano…čtrnáct až patnáct… A kdy ses vydal na moře?“

„Nalodil jsem se v osmi letech jako učedník a teď sloužím už dva roky jako plavčík.“

„Vykonal jsi už nějaké větší plavby?“

„Ano, paní Branicanová. Přes Tichý oceán až do Asie;“. : a přes Atlantik až do Evropy.“

„Ty nejsi Angličan?“

„Ne, paní Branicanová. Jsem Američan.“

„Ale konáš službu na anglickém parníku.“

„Parník, na němž jsem sloužil jako učedník, byl v Sydney prodán. Já jsem se octl bez zaměstnání, a tak jsem přijal místo na parníku Brisbane a čekám na příležitost dostat službu na americké lodi.“

„Dobrá, chlapče,“ řekla Dolly a pokynula Godfreymu, aby přistoupil blíž.

Godfrey poslechl.

„A teď bych chtěla vědět,“ pokračovala Dolly,“kde ses narodil.“

„V San Diegu, paní Branicanová.“

„Ano, v San Diegu…,“ opakovala Dolly bez překvapení, jako by byla tu odpověď očekávala.

Zato Zach Fren byl tím, co právě slyšel, nesmírně vzrušen.

„Ano, paní Branicanová,“ pokračoval Godfrey,“v San Diegu. A vás znám velmi dobře! Ano, znám vás! A když jsem se dověděl, že přijíždíte do Sydney, měl jsem z toho radost! Kdybyste věděla, paní Branicanová, jak mě zajímá vše, co se týká kapitána Branicana!“

Dolly vzala plavčíka za ruku a mlčky si ji ponechala na několik vteřin ve své dlani. A pak se zeptala hlasem, který prozrazoval směr jejích představ:

„Tvé jméno?“

„Godfrey.“

„Godfrey je tvé křestní jméno. Ale jaké je tvé příjmení?“

„Jiné jméno nemám, paní Branicanová.“„A co tví rodiče?“„Nemám rodiče.“

„Nemáš rodiče?“ podivila se paní Branicanová.“A kdo tě vychovával?“

„Byl jsem vychován ve Watově domově ,“ odpověděl plavčík.“Ano, paní Branicanová, vaší péčí! Ach, viděl jsem vás mnohokrát, když jste přicházela navštívit děti v domově! Vy jste si mě mezi těmi ostatními nepovšimla, ale já jsem vás viděl! A byl bych vás chtěl obejmout! A pak, když jsem pocítil chuť k námořnickému řemeslu, stal jsem se učedníkem na lodi… Ale žádný z nás nikdy nezapomene, čím vděčíme paní Branicanové…naší matce…!“

„Vaší matce!“ zvolala Dolly a zachvěla se, jako by ji to slovo zasáhlo až do hloubi duše.

Objala Godfreyho a pokryla ho polibky, které jí vracel. Plakal… Pocítili vzájemně, jakousi příbuzenskou náklonnost, která je vůbec neudivila a kterou pokládali za zcela -přirozenou.

A Zach Fren ve svém koutě, vyděšen tím, co viděl, těmi city, které zakořenily v Dollině duši, šeptal:

„Ubohá žena…! Ubohá žena…! Kam se to jen dala strhnout!“

Paní Branicanová vstala a řekla:

„Jdi, Godfrey, jdi, chlapče! Zase se uvidíme. Ale teď potřebuji být sama.“

Naposledy na něho pohlédla a mladý plavčík pomalu odešel.

Zach Fren se chystal vyjít za ním, ale Dolly ho gestem zadržela.

„Zůstaňte, pane Frene!“ řekla.

A pak pokračovala v přerývaných větách, prozrazujících neobyčejné vzrušení její mysli:

„Pane Frene, ten chlapec byl vychován ve Watově domově pro nalezence… Narodil se v San Diegu… Je mu čtrnáct let… Podobá se každým rysem Johnovi… Má upřímnou tvář a rozhodné chování… A miluje moře jako on… Je to syn námořníka… Je to Johnův syn! Můj syn! Všichni uvěřili, že záliv San Diego navždy pohltil to nešťastné dítě. Ale Wat nezemřel… Byl zachráněn… A ti, kdo ho zachránili, neznali jeho matku… A jeho matka jsem já…já…tehdy šílená! Ten chlapec se nejmenuje Godfrey! Je to Wat! Je to můj syn! Bůh mi ho vrací, dříve než se shledám s jeho otcem!“

Zach Fren naslouchal paní Branicanové a netroufal si ji přerušit. Chápal, že nešťastná žena nemůže jinak mluvit. Všechny skutečnosti jí dávaly za pravdu. Sledovala svou myšlenku s nevyvratitelnou logikou matky. A statečnému námořníkovi pukalo srdce, protože jeho povinností teď bylo tyto iluze rozbít. Musil zastavit Dolly na tomto svahu, který mohl vést k nové propasti. A udělal to hned — téměř brutálně.

„Paní Branicanová,“ řekl,“vy se mýlíte! Nechci a nemohu vás nechat ve víře v něco, co neexistuje. Ta podoba je zcela náhodná. Váš malý Wat je mrtev. Ano, mrtev! Zahynul při té katastrofě a Godfrey není váš syn!“

„Wat že je mrtev?“ vykřikla paní Branicanová.“Jak to víte? Kdo by to mohl dokázat?“

„Já, paní Branicanová.“

-“Vy?“

„Za týden po té katastrofě bylo u mysu Loma vyvrženo na břeh tělo dítěte… Já sám jsem je nalezl… Podal jsem zprávu panu Andrewovi… Poznal malého Wata a dal ho pohřbít na hřbitově v San Diegu, kam jsme pak na hrob nosili květiny…“

„Wat…můj malý Wat…tam…na hřbitově! A nikdy mi to neřekli!“

„Ne, paní Branicanová,“ pokračoval Zach Fren.“Vy jste tehdy ztratila zdravý rozum, a když jste se po čtyřech letech uzdravila, báli jsme se… Pan William Andrew se právem obával obnovit váš bol… A proto mlčel! Vaše dítě je opravdu mrtvé, paní Branicanová, a Godfrey nemůže být…a není váš syn!“

Dolly klesla na divan. Zavřela oči. Zdálo se jí, že světlo kolem ní bylo náhle vystřídáno tmou.

Na její pokyn ji Zach Fren opustil. Zůstala sama, pohroužena do svých vzpomínek.

Nazítří, 26. srpna, nevyšla paní Branicanová ještě ze své kajuty, když už Brisbane minul přístav Backstairs, vjel do zálivu sv. Vincenta a zakotvil v Adelaide.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

II. GODFREY

 

Brisbane proplul večer Bassovým průlivem. V těchto šířkách jižní polokoule se den v srpnu neprodlužuje přes pátou hodinu odpolední. Měsíc v první čtvrti brzy zmizel v mlze nad obzorem. Hluboká tma znemožňovala pozorovat utváření břehů pevniny.

Plavbu průlivem ucítili na palubě všichni podle kymácení, do něhož dostaly loď rozvlněné vody průlivu. V úzkém kanálu vyúsťujícím do Indického oceánu bojují stále silné proudy a protiproudy..

Nazítří, 23. srpna, přistal Brisbane u nábřeží ve Williamstownu, aby tam vylodil část cestujících.

Protože tam měla být šestatřicethodinová zastávka, rozhodla se paní Branicanová strávit ten čas v Melbourne. Neměla tam ovšem žádné řízení, protože přípravu expedice, která se patrně dostane až k nejzazším končinám Západní Austrálie, měla řídit až v Adelaide. Proč se tedy rozhodla parník opustit? Bála se snad, že bude obětí četných a příliš častých návštěv? Nemohla by se jim vyhnout prostým zamčením ve své kajutě? Když se přece ubytuje v některém hotelu tohoto města, dozví se to brzy kdekdo a Dolly tam bude vystavena ještě četnějším návštěvám a neodbytným dotěravcům!

Zach Fren si rozhodnutí paní Branicanová nedovedl vysvětlit. Pozorováním zjistil, že její chování je tady zcela jiné než v Sydney. Z bývalé sdílné ženy se stal tvor velmi nesdílný. Měl snad lodní mistr pravdu, když viděl příčinu v přítomnosti Godfreyho, který v Dolly vyvolal vzpomínky na její dítě? Ne, Zach Fren se skutečně nemýlil. Pohled na mladého plavčíka Dolly tak hluboce vzrušil, že pocítila prudkou touhu po samotě. Nemyslela už na rozhovor s tím chlapcem? Asi ne, protože to včera neudělala, ač si to původně přála. Jestliže se teď chtěla v Melbourne vylodit a zůstat tam po čtyřiadvacet hodin, musila se tím vystavit značným nepříjemnostem, protože o jejím neštěstí tam věděl každý. Ona však chtěla prostě utéci — jinak se to nedá nazvat —, ano, utéci před tím čtrnáctiletým chlapcem, k němuž ji pudově vábila neznámá síla. Proč si tedy s chlapcem nepromluvila? Proč se nezeptala na vše, co ji . zajímalo? Na jeho národnost, na původ, na rodinu! Bála se snad — což bylo velmi pravděpodobné —, že jeho odpovědi v ní zničí všechny bláhové iluze, prchavou naději, které se ve své představivosti oddávala a kterou ve svém vzrušení prozradila Zachu Frenovi?

Paní Branicanová se v doprovodu lodního mistra hned po přistání vylodila. Jakmile vykročila na můstek, obrátila se.

Godfrey byl opřen na přídi o pažení. Když ji viděl odcházet, v tváři posmutněl a učinil výrazný pohyb, jako by ji chtěl zadržet na palubě. Dolly pocítila prudkou chuť zavolat na něho: Já se zas vrátím, můj chlapče!

Ovládla se však, dala znamení Zachu Frenovi, aby šel s ní, a odešla na nádraží železnice spojující přístav s městem.

Ačkoli se paní Branicanová usadila v nejméně navštěvovaném hotelu, neunikla četným zvědavcům, kteří jí jako všude, kde se objevila, chtěli dát najevo své sympatie. Tak spolu se Zachem Frenem procházela ulicemi města, z něhož její zamyšlený pohled nic nevnímal.

Nazítří zůstala Dolly ve svém pokoji až do druhé hodiny odpolední. Napsala dlouhý dopis panu Williamu Andrewovi. Oznamovala mu, že odplula ze Sydney a pluje do Adelaide. Zmínila se znovu o svých nadějích na úspěch výpravy. Když pan Andrew ten dopis dostal, zjistil ke svému překvapení a taky k velkému znepokojení, že Dolly mluví o Johnovi tak, jako by si byla naprosto jista, že ho najde živého, a nadto že píše i o svém malém Watovi tak, jako by nebyl mrtev. Výtečný ten muž se už v duchu obával, zda nemá očekávat novou duševní poruchu ženy tak tvrdě zkoušené.

Cestující z parníku Brisbane s cílem v Adelaide bylí už všichni na palubě, když se na loď vrátila i paní Branicanová se Zachem Frenem. Godfrey je už očekával, a jakmile Dolly z dálky spatřil, rozzářila se mu tvář úsměvem. Rozběhl se k můstku, a když Dolly vkročila na palubu, byl už u ní.

Zacha Frena to velmi podráždilo. Jeho husté obočí se svraštilo. Byl by dal bůhvíco za to, aby mladý plavčík parník opustil nebo aby se aspoň nestavěl Dolly do cesty, když v ní jeho přítomnost vyvolává tak bolestné vzpomínky.

Paní Branicanová Godfreyho zahlédla. Na okamžik se zastavila a upřela na něho pronikavý pohled. Nepromluvila však na něho. Sklonila hlavu a odešla do své kajuty, kde se zamkla.

Ve tři hodiny odpoledne zvedl Brisbane kotvu a zamířil k výjezdu z přístavu a pak k Adelaide plavbou asi tři míle od pobřeží.

V Melbourne se nalodilo asi sto cestujících. Byli to většinou obyvatelé Jižní Austrálie, kteří se vraceli do svých okresů. Bylo mezi nimi několik cizinců — kromě jiných i Číňan starý třicet až pětatřicet let! Měl ospalý pohled krtka, byl žlutý jako citrón, kulatý jako čínská váza a tlustý jako mandarín. Ale mandarín to nebyl. Byl to pouhý sluha ve službách osobnosti, jejíž vzhled si zaslouží podrobnější popis.

Představte si syna Albionu, co“nejangličtějšího“, vysokého, hubeného, kostnatého, skutečnou kostru složenou z krku, z trupu a z nohou. Tento anglosaský typ byl asi pětačtyřicet až padesát let starý, vysoký asi šest stop. Měl plavou bradku, plavé vlasy 9 několika rezavými prameny, oči jako fretka, nos u chřípí tenký a ohnutý jako zobák pelikána nebo jeřába a nezvykle dlouhý. Na jeho lebce by byl znalec našel hrboly ješitnosti a tvrdohlavosti. Celek tvořil onen typ, který vábí pozornost, budí úsměšky a je předmětem karikatur duchaplných kreslířů.

Co to bylo za originál? Nikdo to nevěděl, protože na australských lodích se cestující mezi sebou nepřátelí a nevyptávají se, odkud kdo jede a kam má zamířeno. A palubní stevard by byl mohl prozradit jen to, že podivný Angličan si najal kajutu na jméno Joshua Meritt — zkráceně Jos Meritt — z Liverpoolu a že ho doprovází sluha Gin Ghi z Hongkongu.

Jakmile se Jos Meritt nalodil, usadil se na jedné z lavic na přídi. Opouštěl ji jen v době oběda, když lodní zvon odbil čtvrtou hodinu. V půl páté se zas vrátil a odešel v sedm hodin na večeři. V osm se zase objevil a zaujal pozici loutky s oběma rukama na kolenou. V deset hodin odcházel do své kajuty geometricky přesným krokem, který nemohlo porušit ani největší kymácení lodi.

Paní Branicanová vystoupila před devátou hodinou na palubu a v nastalé noci se procházela po zádi, ačkoli bylo dost chladno. Se vzrušením v duši, přesněji řečeno s jakýmsi viděním před očima, nemohla usnout. V úzké kajutě zatoužila po čerstvém vzduchu, provoněném dechem akácií, nesoucím se od australské pevniny na padesát mil daleko přes moře. Hodlala se snad sejít s mladým plavčíkem, pohovořit s ním, vyptat se ho, dovědět se o něm něco? Ale co? Godfrey právě dokončil službu a na novou směnu měl jít až ve dvě hodiny v noci. Ale Dolly, unavená duševním vzrušením, vrátila se zas do kajuty.

O půlnoci Brisbane obeplul mys Otway a od něho se pustil přímo na severozápad k mysu Discovery.

Hned ráno byl Jos Meritt na svém obvyklém místě na zádi, v obvyklé pozici, jako by byl včera lavici vůbec neopustil. Co se Číňana Gin Ghia týče, ten někde v koutě spal.

Zach Fren byl zvyklý na podivínské způsoby některých svých krajanů, protože ani ve Spojených státech nechybějí podivíni, ale tady se přesto nemohl podívat bez úžasu na tento zdařilý typ lidského mechanismu.

Ale jaké bylo jeho překvapení, když se k nehybnému Angličanu přiblížil a zaslechl trochu drsným hlasem pronesená slova:

„Lodní mistr Zach Fren, tuším…“

„Osobně,“ odpověděl Zach Fren.

„Společník paní Branicanová?“

„Jak říkáte. Vidím, že víte…“

„Vím…, že hledá svého manžela, který před čtrnáctí lety zmizel. Dobře…! Oh! Velmi dobře…! Já taky hledám…“

„Svou ženu?“

„Oh! Nejsem ženat.“.. ! Velmi dobře…! Kdybych ztratil ženu, nehledal bych ji…“

„Pak tedy..

„Hledám…klobouk!“

„Klobouk? Vy jste ztratil svůj klobouk?“

„Můj klobouk? Ne…! Rozumějte…jen klobouk…! Vyřiďte mé poručení a úctu paní Branicanová…! Dobře.. ! Oh! Velmi dobře…!“

A rty Jose Meritta se sevřely, aby už nepropustily ani jedinou slabiku.

„Nějaký blázen!“ řekl si Zach Fren.

A pomyslil si, že by bylo hloupé zabývat se tím gentlemanem ještě dál.

Dolly si ostatně přítomnost té podivné figury nepovšimla. Měla dlouhý rozhovor se svým společníkem o přípravách expedice, kterou budou musit zajistit hned po příjezdu do Adelaide. Nesmí ztratit jediný den, jedinou hodinu. Pak se rozhovořila o Johnovi, o jeho silném charakteru, o jeho nezdolné energii, která mu zcela nepochybně pomohla vzdorovat všemu i tam, kde méně silní a méně zdatní podlehli. Zatím se nezmínila ani jednou o Godfreym a Zach Fren už doufal, že se v mysli od toho chlapce už odklonila. Ale Dolly náhle řekla:

„Ještě jsem dnes neviděla toho plavčíka. Nezahlédl jste ho někde, pane Frene?“

„Ne, paní Branicanová,“ odpověděl lodní mistr, kterého tato otázka zmátla.

„Nemohla bych pro toho chlapce něco udělat?“ pokračovala Dolly.

 

 

A předstírala ve svých slovech lhostejnost, čímž však Zacha Frena vůbec nezmýlila.

„Pro toho chlapce?“ řekl.“Má přece pěkné zaměstnání, paní Branicanová… Vidím už v duchu, jak to tu za několik let dotáhne až na lodního ubytovatele… S píli a s dobrým chováním…“

„Na tom nezáleží,“ pokračovala Dolly.“Mne ten chlapec zajímá… A pak, pane Frene, ta podoba! Ano, je neobyčejně podoben Johnovi… A můj chlapec Wat by byl teď stejně starý…“

Dolly při těch slovech zbledla. A její pohled, upřený na lodního mistra, byl tak naléhavý, že Zach Fren sklopil zrak.

Pak dodala:

„Odpoledne mi ho přiveďte, pane Frene… Nezapomeňte! Chci si s ním promluvit. Plavba nám zítra skončí.. A už se s ním nikdy nesetkáme. A já ho chci před opuštěním lodi ještě vidět! Ano — a něco se o něm dovědět.“

Zach Fren musil Dolly slíbit, že Godfreyho přivede. A pak se poroučel.

Pln starostí a velmi vzrušen procházel se ještě po zádi až do chvíle, kdy stevard zvonil k přesnídávce. Málem by se byl srazil s Angličanem, který řídil svoje kroky v rytmu zvonění a mířil ke schodům do podpalubí.

„Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ řekl Jos Meritt.“Vy jste na mou prosbu vyřídil mé poručení.., mou úctu..: Její manžel zmizel… Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“

A odešel, aby zasedl na vyhlédnuté místo u stolu v jídelně.

Ve tři hodiny se Brisbane blížil k Portlandu, kde končí železniční trať z Melbourne. Pak obeplul Nelsonův mys a vplul do zálivu Discovery, odkud zamířil přímo k severu podle břehů Jižní Austrálie.

A v té chvíli oznámil Zach Fren Godfreymu, že s ním chce mluvit paní Branicanová.

„Se mnou?“ zvolal mladý plavčík.

A srdce se mu rozbušilo tak prudce, že se musil zachytit pažení, aby neupadl.

Pak se vydal za Zachem Frenem do kajuty, kde na něho paní Branicanová čekala.

Dolly si ho chvíli prohlížela. Stál před ní s čapkou v ruce. Dolly seděla na divanu. Zach Fren byl opřen o dveře a díval se s úzkostí na oba. Věděl dobře, co bude Dolly od Godfreyho chtít, ale nevěděl, co jí mladý plavčík řekne.

„Chlapče,“ začala paní Branicanová,“chtěla bych se o tobě něco dovědět…i o tvé rodině. Ptám se tě na to proto, že mě to zajímá… Chceš mi na mé dotazy odpovědět?“

„Velmi rád, paní Branicanová,“ odpověděl Godfrey hlasem, v němž se chvělo dojetí.

„Kolik je ti let?“ zeptala se Dolly.

„Nevím přesně, paní Branicanová, ale snad čtrnáct nebo patnáct.“

„Ano…čtrnáct až patnáct… A kdy ses vydal na moře?“

„Nalodil jsem se v osmi letech jako učedník a teď sloužím už dva roky jako plavčík.“

„Vykonal jsi už nějaké větší plavby?“

„Ano, paní Branicanová. Přes Tichý oceán až do Asie;“.: a přes Atlantik až do Evropy.“

„Ty nejsi Angličan?“

„Ne, paní Branicanová. Jsem Američan.“

„Ale konáš službu na anglickém parníku.“

„Parník, na němž jsem sloužil jako učedník, byl v Sydney prodán. Já jsem se octl bez zaměstnání, a tak jsem přijal místo na parníku Brisbane a čekám na příležitost dostat službu na americké lodi.“

„Dobrá, chlapče,“ řekla Dolly a pokynula Godfreymu, aby přistoupil blíž.

Godfrey poslechl.

„A teď bych chtěla vědět,“ pokračovala Dolly,“kde ses narodil.“

„V San Diegu, paní Branicanová.“

„Ano, v San Diegu…,“ opakovala Dolly bez překvapení, jako by byla tu odpověď očekávala.

Zato Zach Fren byl tím, co právě slyšel, nesmírně vzrušen.

„Ano, paní Branicanová,“ pokračoval Godfrey,“v San Diegu. A vás znám velmi dobře! Ano, znám vás! A když jsem se dověděl, že přijíždíte do Sydney, měl jsem z toho radost! Kdybyste věděla, paní Branicanová, jak mě zajímá vše, co se týká kapitána Branicana!“

Dolly vzala plavčíka za ruku a mlčky si ji ponechala na několik vteřin ve své dlani. A pak se zeptala hlasem, který prozrazoval směr jejích představ:

„Tvé jméno?“

„Godfrey.“

„Godfrey je tvé křestní jméno. Ale jaké je tvé příjmení?“

„Jiné jméno nemám, paní Branicanová.“„A co tví rodiče?“„Nemám rodiče.“

„Nemáš rodiče?“ podivila se paní Branicanová.“A kdo tě vychovával?“

„Byl jsem vychován ve Watově domově ,“ odpověděl plavčík.“Ano, paní Branicanová, vaší péčí! Ach, viděl jsem vás mnohokrát, když jste přicházela navštívit děti v domově! Vy jste si mě mezi těmi ostatními nepovšimla, ale já jsem vás viděl! A byl bych vás chtěl obejmout! A pak, když jsem pocítil chuť k námořnickému řemeslu, stal jsem se učedníkem na lodi… Ale žádný z nás nikdy nezapomene, čím vděčíme paní Branicanové…naší matce…!“

„Vaší matce!“ zvolala Dolly a zachvěla se, jako by ji to slovo zasáhlo až do hloubi duše.

Objala Godfreyho a pokryla ho polibky, které jí vracel. Plakal… Pocítili vzájemně, jakousi příbuzenskou náklonnost, která je vůbec neudivila a kterou pokládali za zcela -přirozenou.

A Zach Fren ve svém koutě, vyděšen tím, co viděl, těmi city, které zakořenily v Dollině duši, šeptal:

„Ubohá žena…! Ubohá žena…! Kam se to jen dala strhnout!“

Paní Branicanová vstala a řekla:

„Jdi, Godfrey, jdi, chlapče! Zase se uvidíme. Ale teď potřebuji být sama.“

Naposledy na něho pohlédla a mladý plavčík pomalu odešel.

Zach Fren se chystal vyjít za ním, ale Dolly ho gestem zadržela.

„Zůstaňte, pane Frene!“ řekla.

A pak pokračovala v přerývaných větách, prozrazujících neobyčejné vzrušení její mysli:

„Pane Frene, ten chlapec byl vychován ve Watově domově pro nalezence… Narodil se v San Diegu… Je mu čtrnáct let… Podobá se každým rysem Johnovi… Má upřímnou tvář a rozhodné chování… A miluje moře jako on… Je to syn námořníka… Je to Johnův syn! Můj syn! Všichni uvěřili, že záliv San Diego navždy pohltil to nešťastné dítě. Ale Wat nezemřel… Byl zachráněn… A ti, kdo ho zachránili, neznali jeho matku… A jeho matka jsem já…já…tehdy šílená! Ten chlapec se nejmenuje Godfrey! Je to Wat! Je to můj syn! Bůh mi ho vrací, dříve než se shledám s jeho otcem!“

Zach Fren naslouchal paní Branicanové a netroufal si ji přerušit. Chápal, že nešťastná žena nemůže jinak mluvit. Všechny skutečnosti jí dávaly za pravdu. Sledovala svou myšlenku s nevyvratitelnou logikou matky. A statečnému námořníkovi pukalo srdce, protože jeho povinností teď bylo tyto iluze rozbít. Musil zastavit Dolly na tomto svahu, který mohl vést k nové propasti. A udělal to hned — téměř brutálně.

„Paní Branicanová,“ řekl,“vy se mýlíte! Nechci a nemohu vás nechat ve víře v něco, co neexistuje. Ta podoba je zcela náhodná. Váš malý Wat je mrtev. Ano, mrtev! Zahynul při té katastrofě a Godfrey není váš syn!“

„Wat že je mrtev?“ vykřikla paní Branicanová.“Jak to víte? Kdo by to mohl dokázat?“

„Já, paní Branicanová.“

-“Vy?“

„Za týden po té katastrofě bylo u mysu Loma vyvrženo na břeh tělo dítěte… Já sám jsem je nalezl… Podal jsem zprávu panu Andrewovi… Poznal malého Wata a dal ho pohřbít na hřbitově v San Diegu, kam jsme pak na hrob nosili květiny…“

„Wat…můj malý Wat…tam…na hřbitově! A nikdy mi to neřekli!“

„Ne, paní Branicanová,“ pokračoval Zach Fren.“Vy jste tehdy ztratila zdravý rozum, a když jste se po čtyřech letech uzdravila, báli jsme se… Pan William Andrew se právem obával obnovit váš bol… A proto mlčel! Vaše dítě je opravdu mrtvé, paní Branicanová, a Godfrey nemůže být…a není váš syn!“

Dolly klesla na divan. Zavřela oči. Zdálo se jí, že světlo kolem ní bylo náhle vystřídáno tmou.

Na její pokyn ji Zach Fren opustil. Zůstala sama, pohroužena do svých vzpomínek.

Nazítří, 26. srpna, nevyšla paní Branicanová ještě ze své kajuty, když už Brisbane minul přístav Backstairs, vjel do zálivu sv. Vincenta a zakotvil v Adelaide.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.