„Vždyť je obava, že finanční krise se rozšíří na celou zemi.
Vnitřní situace je stále nejistá a obchody váznou. Několik úpadků velkých podniků otřáslo veřejným úvěrem, takže mnoho jiných obchodníků se musí obávat. ..“ „Ale váš dům je pevný, pane Toronthale,“ pravil hrabě Sandorf; „vím dobře, že jeho se ty cizí úpadky nedotkly.“ „I také, odpověděl Toronthal zcela klidně ale jen velmi málo. Lodní doprava na Jaderském moři nám zajišťuje řadu obchodů, ke kterým vídeňské a peštské podniky nemají přístup. Proto se nás úpadky dotkly jen velmi málo. Nemusíte nás litovat, pane hrabě, opravdu si nemáme proč naříkat.“ „Mohu vám jen blahopřát, pane Toronthale. Nemluvilo se však při této krisi též o vnitřních zápletkách?“ Ač hrabě Sandorf pronesl tuto otázku tak lhostejně, jako by jí nepřikládal váhy, Silas Toronthal si jí všiml velmi pozorně. Snad s ní souviselo to, co mu prozradil Sarkany. .. „Nic takového jsem neslyšel,“ odpověděl, „ba neslyšel jsem ani, že vláda by v tom směru měla nějaké obavy. Soudíte snad vy, pane hrabě, že nějaká blížící se událost?..“ „Nikoliv,“ odpověděl Matyáš Sandorf, „ale finanční kruhy bývají často zpraveny předem o událostech, o kterých se veřejnost dovídá mnohem později. Proto jsem se vás ptal, ponechávaje vám na vůli, zda hodláte odpovědět nebo ne.“ „Neslyšel jsem skutečně nic podobného,“ potvrdil opět Silas Toronthal, „ a mohu říci, že před zákazníkem vašeho rázu bych nikdy nemlčel, neboť tím bych mohl poškodit vaše zájmy.“ „Děkuji vám, pane Toronthale. Soudím stejně jako vy, že není se čeho obávat. Brzy již opustím Terst a vrátím se do Sedmihradska, kam mě volají naléhavé záležitosti.“ A do Terstu se pravděpodobně vrátíte později.“ „Pochybuji,“ odpověděl Matyáš Sandorf. „Než však odjedu, rád bych urovnal všechny účty svého panství, které jsou poněkud v nepořádku. Můj správce mi zaslal spoustu účetních dokladů, které nebudu moci sám zpracovat. Mohl byste mi doporučit nějakého účetního nebo mi propůjčit některého ze svých úředníků, který by provedl tuto práci za mne?“ „Nic snazšího pane hrabě.“ „Budu vám velmi vděčen.“ „A kdy byste potřeboval onoho úředníka?.“ „ Co nejdříve.“ „Kde se vám má představit?“ „V domě mého přítele hraběte Zathmara. Je to číslo osmdesát devět v ulici Acquedotto.“ „Vše zařídím.`“ „Jeho práce bude trvat asi osm dní. Jakmile budou účty zpracovány, vrátím se domů. Proto vás prosím, abyste zatím připravil částku, kterou jsem u vás uložil.“ Silas Toronthal nedokázal při této žádosti potlačit úlek, ale hrabě Sandorf si toho nevšiml. „Kdy vám má být částka dodána?“, „Osmého příštího měsíce.“ „Bude připravena.“ Po těchto slovech hrabě povstal a bankéř ho doprovodil až do předsíně. Když se Toronthal vrátil do své pracovny, spatřil tam již, Sarkanyho, který ho přivítal slovy: „Do dvou dnů musím být uveden do domu hraběte Zathmara jako Sandorfův účetní.“ „Ano, musí se tak stát, odpověděl mu Silas Toronthal.“ „, TAJNÁ ZPRÁVA. „ Za dva dny poté byl Sarkany uveden do domu Ladislava Zathmara. Byl představen Silasem Toronthalem, a proto ho hrabě Sandorf bez váhání přijal. Takovým způsobem se Sarkany i bankéř stali na sobě závislými spoluvinníky v úkladu, kterého se oba zúčastnili stejnou měrou. Jejich cílem bylo vniknout do spiknutí, které mohlo původce stát život. Konečným cílem pak byla odměna za udání, obrovské jmění, jehož část měla vplynout do kapes dobrodruha, který byl ochoten podniknout vše, aby si je naplnil, a druhá část do pokladen bankéře, který se octl v takových nesnázích, že nemohl dostát svým závazkům. Snad není třeba ani se zmiňovat, že podle smlouvy mezi Toronthalem a Sarkanym měla být odměna za zradu rozdělena na dva stejné díly. Kromě toho měl bankéř zatím vybavit Sarkanyho dostatečným množstvím peněz, aby mohl v Terstu i se Zironem slušně žít a platit všechny výlohy za jednání, kterých bude třeba v jejich záležitosti. Sarkany zase musil bankéři vydat opis lístku, který byl důkazem spiknutí. .. Mohl někdo vinit hraběte Matyáše Sandorfá z neopatrnosti, že uvedl do domu cizince ve chvíli, kdy šlo o tak vážné věci, takřka v předvečer povstání, k němuž každé chvíle mělo být dáno smluvené znamení? Hrabě k tomu měl své důvody. Jednak mu šlo o to, aby jeho soukromé záležitosti byly uspořádány. Chystal se k účasti na nebezpečném dobrodružství, v kterém mohl ztratit hrdlo nebo alespoň svobodu, nebo v kterém mu hrozilo vyhnanství, kdyby se mu podařilo uprchnout. Hraběti se také zdálo vhodné uvést cizince do domu Zathmarova, aby tím odvrátil jakékoli podezření. Domníval se totiž -, a jak víme, nemýlil se -, že v sousedství domu zahlédl slídily. Byli to Sarkany a Zirone, které hrabě neznal. Domníval se, že jsou to členové terstské policie. Jestliže bylo podezřelé, že se několik osob schází na uzavřeném místě, pak bylo jistě nejlepším obranným prostředkem na odvrácení podezření přijmout do domu i člověka cizího, třeba by šlo o pouhého účetního. Mohla snad přítomnost takového člověka být spiklencům nebezpečná? Ne, neboť tajné zprávy mezi Terstem a maďarskými městy se již nevyměňovaly a všechny listiny týkající se povstání byly zničeny. Nikde nebylo ani jediné písmeno, které by někoho mohlo přivést na stopu spiknutí.
Veškerá zabezpečovacíopatření byla provedena a dalších nebylo třeba. Hraběti Sandorfovi zbývalo jen dát smluvené znamení, jakmile nadejde vhodná doba. Uvedení cizího člověka do domu Zathmarova mohlo tedy jen rozptýlit podezření policie, jestliže byla již někým varována. Důvody byly jistě správné a nebylo by se nic stalo, kdyby do domu byl býval uveden jiný muž než Sarkany a doporučen někým jiným než Silasem Toronthalem. Sarkany byl mistr v přetvářce a tato jeho vlastnost, jakož i příjemný zjev mu byly jen na prospěch. Hrabě Sandorf a jeho přátelé se jím dali oklamat a upadli do'léčky. Mladý účetní byl horlivý, svědomitý, ochotný a vyznal se velmi dobře v účtech, které měl zpracovat. Ostatně nic by v něm nebylo vzbudilo podezření, kdyby už dříve nebyl věděl o tom, že má před sebou náčelníky povstání. Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar se při svých schůzkách zabývali jen vědou a uměním. Sarkany však věděl, na čemje. Však se jednou příležitost naskytne! A proto čekal. Vždyť vstoupil do domu Zathmarova jen proto, aby se dopídil mřížky, kterou by mohl rozluštit tajnou zprávu. Teď, když zjistil, že se již žádné zprávy neposílají, obával se, že snad byla zničena i mřížka. Tato obava ho stále soužila, neboť mřížka byla jeho jedinou nadějí, že mu opsaný lístek přinese bohatství. Při práci si všímal bedlivě všeho, co se dělo kolem něho, a střežil spiklence takřka na každém kroku. Vstup do místnosti, kde se přátelé scházeli, nebyl mu zakázán. Často tam pracoval zcela sám. A tu se jeho oči a prsty zabývaly vším jiným než výpočty a srovnáváním dokladů. Prohrabával se ve všech papírech a otvíral vše paklíči, které mu zhotovil Zirone,-, pravý mistr v tomto oboru. Jen před Borikem se musel mít Sarkany na pozoru, neboť jeho přízeň si nedokázal získat.
Po pět prvních dnů bylo pátrání Sarkanyho marné. každého dne přicházel s nadějí, že mu bude konečně Štěstěna přízniva, ale večer se vracel do hostince zklamán. Obával se již, že nedojde cíle.
Povstání -, nepochyboval, že o ně jde -, mohlo vypuknout každého dne, a to dříve, než se mu podaří spiklence usvědčit a udat. „Snad bys učinil líp, kdybys oznámil vše policii bez dokladů a dodal jí opis lístku,“ radil Zirone. „Tak by sis snad alespoň nějakou odměnu zajistil.“ „Ano,“ souhlasil Sarkany, „učiním tak, ale teprve až to bude nutno.“ Netřeba podotýkat, že Sarkany uvědomoval Silase Toronthala o všem, co se dálo. Bankéřovu netrpělivost tím ovšem nemohl uspokojit. Náhoda mu však konečně přispěla. Po prvé mu pomohla, když mu vydala do rukou tajnou zprávu, a teď mu pomohla rozluštit její obsah. Bylo to ve čtyři hodiny odpoledne posledního května. Jako obyčejně měl Sarkany opustit Zathmarův dům v pět hodin. Byl sklíčen tím, že se k cíli nepřiblížil o nic více než v prvý den služby, ale zvláště proto, že práce, kterou mu svěřili, blížila se ke konci. Jakmile svůj úkol vykoná, bude jistě s bohatou odměnou a s díky propuštěn, ale ztratí tím záminku pro vstup do domu. Právě před chvílí Ladislav Zathmar s oběma přáteli odešel. V domě zůstal jen sluha Borik, který byl zaměstnán kdesi v přízemí. Sarkany, nejsa nikým střežen, mohl jednat úplně volně a rozhodl se vstoupit do ložnice hraběte Zathmara, kam se dosud nedostal. Dveře byly zamčeny na klíč. Sarkany je otevřel paklíčem a vstoupil.
Mezi dvěma okny, vedoucími na ulici, stál psací stůl, jehož tvar by byl okouzlil každého milovníka starožitností. Sarkanymu se po prvé naskytla příležitost prohledat i tento stůl a hned toho využil. Bylo však nutno otevřít stůl paklíčem. Dokázal to, aniž zanechal jedinou stopu.
Konečně ve čtvrté zásuvce nalezl Sarkany čtvereček tuhého papíru, v němž byly vyřezány otvory. Čtvereček upoutal hned jeho pozornost.
