Kapitola šestá V BOCE KOTORSKÉ
Kapitola šestá V BOCE KOTORSKÉ. Náhodou, která v našich osudech mívá hlavní úkol, setkaly se v Dubrovníku rodina Bathoryova i Toronthalova a bydlily nejen v témže městě, nýbrž dokonce i v téže čtvrti. Bylo tedy zcela pochopitelné, že Sava Toronthalová a Petr Bathory se spatřili a vzájemně do sebe zamilovali. .. Petr, syn zrazeného, a Sava, dcera zrádce. Doktor Antekirt si řekl, když od něho mladý inženýr odešél: „Petr odchází pln naděje, kterou jsem v něm já vzbudil.“ Byl doktor takový, že se nebál podstoupit nevděčný zápas proti osudu? Cítil se sdostatek mocný, aby podle své vůle vládl lidským životem? Měl dost síly a mravní vytrvalosti, které je třeba pro boj s osudem? „Ano, podstoupím ten zápas,“ řekl si. „Taková láska by byla hnusná, zločinná. Kdyby se Petr Bathory dověděl pravdu v době, kdy by již byl manželem Toronthalovy dcery, nemohl by pomstít otce. Zbývalo by mu jen zoufalství. .. Proto mu řeknu všechno, bude-li třeba. .. Řeknu mu, co rodina Toronthalova způsobila rodině jeho. .. Tu lásku musím zničit.“ Manželství mezi dcerou zrádce a synem jeho oběti bylo by skutečně hnusné. Pamatujeme se, že doktor Antekirt vyprávěl paní Bathoryové, jak tři náčelníci spiknutí se stali obětí hnusné zrady, která byla odhalena v době jejich věznění. Rovněž víme, že se paní Bathoryová z dobrých důvodů nezmínila o této zradě ani slovem svému synovi. Neznala zrádce.
Nevěděla, že jeden z nich, vážený a bohatý, bydlí v Dubrovníku, několik kroků od jejího skrovného obydlí. Ani doktor Antekirt jí zrádce nejmenoval. Proč? Asi proto, že nepokládal dosud za vhodné, aby byli odhaleni. Ale znal je dobře. Věděl, že bankéř Silas Toronthal je jedním z nich a Sarkany druhým. Paní Bathoryové a jejímu synu neprozradil nic jen proto, že spoléhal na Petra a hodlal ho získat pro dílo spravedlivé odplaty, která měla stihnout zrádce jeho otce, a že chtěl společně s ním pomstít oba své přátele, Ladislava Zathmara i Štěpána Bathoryho. Dobře učinil. Kdyby byl řekl více, byl by synu Štěpána Bathoryho zlomil srdce.
„Budiž,“ řekl si. „Nelze jinak, musím jeho srdce zlomit.“ Když se doktor Antekirt takto rozhodl, zbývala již jen otázka,jak uvést rozhodnutí ve skutek. Měl prozradit paní Bathoryové nebo jejímu synu zradu bývalého terstského bankéře?
Což měl nepopiratelné důkazy této zrady? Ne, poněvadž zradu mohli dosvědčit jen Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar, a ti byli mrtvi. Měl snad rozšířit zprávu o bankéřově hnusném činu po městě a rodině Bathoryho nic neříci? To by postačilo, aby se mezi Savou Toronthalovou a Petrem Bathorym vyhloubila nová propast, tentokrát opravdu nepřekročitelná. Ale Silas Toronthal by jistě odešel z Dubrovníka, jakmile by jeho tajemství bylo prozrazeno.
A doktor Antekirt si nepřál, aby bankéř zmizel. Bylo nutno, aby zrádce zůstal v dosahu mstitelově, stále na jeho očích až do chvíle, kdy nadejde hodina odplaty. Proto musil doktor dát dalším událostem průběh zcela jiný, než jak si jej dosud představoval. Když důkladně uvážil důvody pro i proti v otázce, na kterou hledal odpověď, rozhodl se, že proti bankéři nevystoupí přímo, a přesto bude jednat co nejrychleji. Především musí vzdálit Petra Bathoryho z města, kde hrozilo nebezpečí jeho cti. Musí se pokusit dostat ho tak daleko, aby ho nikdo nenalezl. Jakmile ho bude mít v moci, přijde čas, aby mu řekl vše, co věděl o Silasu Toronthalovi i o Sarkanym, a aby ho tak přiměl ke spolupráci na díle odplaty. Nesměl ztrácet ani jediný den.
Proto povolal doktor Antekirt telegraficky jednu ze svých nejrychlejších lodí do Kotorského zálivu, ležícího jižně od Dubrovníka. Tato loď mohla být vzorem pro moderní torpedovku.
Byla jedenačtyřicet metrů dlouhá, štíhlá, na obou stranách zašpičatělá, zhotovená z ocele, a nosnost měla sedmdesát tun. Neměla ani stěžeň, ani komín, jen na povrchu nepatrnou vyvýšeninu s otvory opatřenými silnými skly. Byl to výstupek pro kormidelníka, a když bylo moře zčeřené, mohl být neprodyšně uzavřen. Loď se pohybovala rychle proti větru i proti vlnám. Za hodinu urazila až padesát kilometrů. Doktor Antekirt vykonával mnohé cesty takovou rychlostí, že vznikla pověst o tom, že je současně na dvou místech. Mezi obyčejnými loďmi a lodí doktorovou byl ještě jeden rozdíl. Kdežto běžná plavidla poháněla pára, doktorova loď se pohybovala vpřed elektřinou z akumulátorů, jež doktor sám vynalezl. Těchto rychlých lodí měl doktor několik. Všechny se jmenovaly „Elektrika“ a byly očíslovány pořadově, aby je bylo lze rozeznat. Povolaná loď měla číslo 2.
Doktor Antekirt tu loď povolal a potom čekal na příhodnou chvíli k činu. Zároveň zpravil Pescada a Matifoua, že brzy již bude potřebovat jejich služby. Není třeba podotýkat, že oba přátelé byli nadšeni, že jim konečně bude dopřáno dokázat doktorovi činem svou oddanost. Jen jediný mrak vrhal stín na jejich radost.
Pescade měl totiž zůstat v Dubrovníku, aby střežil dům Toronthalův i domek paní Bathoryové, kdežto Matifou měl jet s doktorem Antekirtem do Kotoru. Musili se tedy rozloučit po tolika letech, která spolu zažili sice v bídě, ale také ve svornosti. Matifou byl velmi zarmoucen, když se dověděl, že má druha opustit. „Jen trpělivost, příteli,“ těšil ho Pescade. „Nebude to dlouho trvat. Něco se odbude a bude to.
Nemylím-li se, náš pán má za lubem nějaký podnik, v němž nám bude přidělen slavný úkol. .. Věř mi, že si nebudeš mít proč stěžovat.“ „ Myslíš?“ „Ano, jsem si tím jist. Jistě nebudeš hrát úlohu intrikána, na to jsi příliš velký dobrák. Spíše budeš představovat osud, který zasáhne v rozhodné chvíli, aby potrestal křivdu a odměnil ctnost.“ „Snad máš pravdu, odpověděl obr, „ale než se tak stane, musíme se rozloučit. „Ano, ale jen na několik dní. Zatím se měj dobře a nezapomeň jíst alespoň šestkrát denně.
Nezapomeň na svého Pescada, jako já nezapomenu na tebe.“ Tak se oba přátelé rozloučili.
Matifouovi bylo opravdu smutno, když osaměl na palubě „Savareny“. Pescade se toho dne podle doktorova příkazu ubytoval v Dubrovníku, kde měl za úkol střežit Toronthalův dům a kromě toho nespouštět s očí Petra Bathoryho. Měl zkrátka podávat doktorovi zprávu o všem závažném, co by se v Dubrovníku přihodilo. V té době, kterou Pescade trávil ve čtvrti Stradone, byl by se jistě sešel s cizinkou, která pro jiného vykonávala týž úkol jako on. Jistě by se tak bylo stalo. Jenže Marokánka opustila Dubrovník a odebrala se na místo, kam se měl po její telegrafické zprávě dostavit Sarkany. Pescadovi se nenaskytly žádné překážky a svůj úkol vykonával s vrozenou bystrostí.
Petr Bathory jistě netušil, že je tak pečlivě střežen, a také nevěděl, že se jeho strážci vystřídali.
Po rozmluvě s doktorem Antekirtem a po své zpovědi nabyl sebedůvěry. Proč by ještě tajil před matkou to, o čem otevřeně hovořil na palubě „Savareny“? Pověděl tedy matce vše a přiznal se jí, proč odmítl nabídnuté místo a proč chce zůstat v Dubrovníku. Málo dbal na dívčino bohatství a bankéřův odpor. Však mu doktor Antekirt pomůže.
„ Proto jsi tedy tolik trpěl?“ řekla po jeho zpovědi paní Bathoryová.
Paní Bathoryová vycházela ze svého příbytku jen tehdy, když v Borikově doprovodu navštěvovala kostel. O Toronthalově rodině nikdy neslyšela. Bankéřovu dceru neznala a na jeho dům, kolem něhož tak často kráčívala, nikdy ani nepohlédla. Petr jí musil všechno podrobně vylíčit, vyprávět o dívce a ujistit ji, že i ona je mu nakloněna.
Vyprávěl tak vřele a nadšeně, že matka z toho hned poznala, jak hluboká je jeho láska.
Ale když jí řekl, že dívka je jednou z nejbohatších dědiček v Dubrovníku, netajila se se svými obavami. Svolí bankéř, aby si jeho dcera vzala muže bez majetku, a dokonce bez místa?
Petr neuznal za vhodné zmínit se o tom, s jakou chladnou pýchou na něho shlíží Toronthal.
Opakoval jen, že doktor Antekirt mu řekl, že může mít k němu důvěru jako k příteli, ba jako k otci.
Petr Bathory byl šťasten. A ještě šťastnějším se stal v neděli, když spatřil Savu v kostele u františkánů. Smutná tvář mladé dívky se rozzářila, když spatřila Petra a když v jeho zraku viděla plát naději. Mluvili spolu sice jen pohledy, ale rozuměli si. A když se Sava vracela domů, nesla si v srdci blahou naději, kterou vyčtla z očí milovaného hocha. Doktora Antekirta však Petr již nespatřil. Čekal sice, že ho doktor zase pozve na jachtu, ale čekal marně několik dní. Doktor Antekirt si asi chce dříve opatřit zprávy o Toronthalovi, usoudil. „Snad je teď sám v Dubrovníku, nebo tam vyslal svého důvěrníka. Nebo si přeje poznat i Savu. Není dokonce vyloučeno, že se s jejím otcem již setkal. .. Ale jediná řádka, jediné slovo by mě potěšilo, zvláště kdyby to bylo slovo: ,Přijďte!` „ Pozvání stále nepřicházelo. Paní Bathoryová jen stěží krotila synovu netrpělivost. Začal již zase pozbývat důvěry a jejím úkolem bylo povzbuzovat ho, ač sama nedoufala. Nedoufala proto, že doktor Antekirt nepřišel, ač věděl, že bude vždy vítán, a ač podle Petrových slov projevil tolik zájmu o lásku jejího syna. Když Petr marně čekal několik dní, nakonec pozbyl trpělivosti. Neodolatelná síla ho hnala ke gružskému přístavu. Doufal, že doktor Antekirt pochopí jeho netrpělivost a omluví ho, že přichází bez pozvání, snad předčasně. Dne .. června v osm hodin ráno opustil Petr Bathory domov, aniž matce řekl, kam jde. Spěchal ke Gruži tak rychle, že Pescade mu sotva stačil. Když se octl na nábřeží proti místu, kde kotvila při jeho poslední návštěvě „Savarena,“ stanul v údivu. Jachta již v přístavu nebyla. Marně se rozhlížel, zda nezměnila kotviště. Nikde ji nespatřil.
Zeptal se námořníka, který právě šel kolem, co se stalo s jachtou doktora Antekirta.
„Ta odplula už včera“ odpověděl ten námořník. „A nikdo neví, kam odplula, právě tak jako se neví, odkud připlula.“ Jachta tedy odplula. A doktor Antekirt zmizel tak tajemně, jako se objevil.
Petr se vydal na zpáteční cestu k Dubrovníku sklíčenější než kdy jindy.
Kdyby se byl snad dověděl, že „Savarena“ odjela do Kotoru, jistě by nebyl váhal jet za ní tam.
„Savarena“ totiž před Kotorský záliv připlula, ale nevplula do něho. Doktor Antekirt v doprovodu Matifouově dal se dovézt v člunu na břeh a jachta pak vyplula za neznámým cílem. Není snad v Evropě a v celém Starém světě místo, které by bylo svým útvarem podivuhodnější než Kotorský záliv. Kotor sám je sídlem krajských úřadů. Kotorským zálivem rozumí se pak vlastně šestjezer spojených průplavy. Loď musí jimi plout celých šest hodin. Poslední z těchto jezer je Norri, které tvořilo hranici rakouské říše. Za ním již bylo území černohorské.
Doktor Antekirt se dal dopravit člunem do tohoto přístavu.
Tam ho očekávala jeho elektrická loď, aby ho zavezla dovnitř zálivu, v jehož pozadí leží Kotor.
Jak již víme, tato loď se jmenovala „Elektrika 2“. Zakotvila vpovzdálí od města na nehybné vodě, kterou v tento letní den nečeřil ani nejslabší vánek. Doktor Antekirt se však neubytoval na lodi. Vzhledem k svým záměrům si asi nepřál, aby se někdo dověděl, že je majitelem této rychlolodi. Chtěl se ubytovat v některém kotorském hotelu a tam jej měl provázet i Matifou. V Kotoru mohl doktor Antekirt žít právě tak nepozorován jako v nejodlehlejším koutě světa, protože v městě bývalo stále plno cizinců všech možných národností. Doktor Antekirt si chtěl najít byt ještě téhož večera a Matifou šel za ním, neptaje se, kam jdou.
Bylo mu jedno, zda je v Dalmacii nebo v Číně. Byl poslušným nástrojem, pracujícím podle vůle svého pána, který jediný ho mohl uvést v chod. Minuli nábřeží, prošli hradbami a kráčeli úzkými uličkami, které se hemžily lidmi. Ale v městě nebyl vhodný hotel. Musili hledat soukromý byt. Nebylo to nic těžkého, protože kotorští obyvatelé rádi přijímali cizince na byt, zvláště za dobrou odměnu. A tak dlouho nehledali. Nalezli byt, jehož okna vedla do dosti pěkné uličky. Pokoj byl v přízemí a stačil doktorovi i jeho společníkovi. S majitelem bytu ujednali, že Matifou bude u něho na stravu, ovšem za velký plat, který odpovídal tělesným rozměrům obra. Jednání bylo skončeno k spokojenosti obou stran. Doktor Antekirt se hodlal stravovat v městě, v hotelu.
Příštího dne ponechal doktor Antekirt Matifouovi na vůli, jak chce prožít celý den, a sám se odebral na poštu. Chtěl tam vyzvednout psaní a telegramy, které měly být do Kotoru poslány.
Na poště však nebylo nic. Doktor potom vyšel z města, aby si prohlédl okolí. Nalezl vhodný hotel, v kterém se scházela lepší kotorská společnost, většinou důstojníci a úředníci, kteří trávili život v Kotoru jako vyhnanci, ne-li jako vězňové. Doktor čekal jen na vhodný okamžik k činu. Měl tento plán: Hodlal odvézt na své lodi Petra Bathoryho, a to i proti jeho vůli. Tento záměr však bylo nesnadné provést v Dubrovníku. Petr Bathory tam byl dobře znám a také „Savarena“ vzbuzovala všeobecnou pozornost.
Poněvadž to byla pouhá plachetnice, byl by ji snadno dostihl každý parník, který by snad za ní vyslali, aby ji pronásledoval. V Kotoru mohl být únos proveden za okolností daleko příznivějších. Nic nebylo snazšího než přilákat Petra Bathoryho na loď: Stačilo jediné psaní doktora Antekirta, aby Petr přispěchal do Kotoru, kde byl právě tak neznám jako doktor Antekirt. Jakmile se Petr octne na lodi, doví se vše o minulosti Toronthalově a pak se obraz Savy Toronthalovy jistě v jeho mysli rozplyne. Tak jednoduchý byl plán, který chtěl doktor Antekirt provést.
Ještě dva nebo tři dny, jak si doktor vytkl, a dílo bude dokonáno. Petr bude odloučen od Savy Toronthalové. Příštího dne, 9. června, dostal doktor Antekirt psaní od Pescada. Pescade psal, že se v domě Toronthalově neudálo nic pozoruhodného. O Petru Bathorym Pescade sděloval, že ho neviděl od té chvíle, co se odebral na nábřeží, dvanáct hodin poté, kdy z přístavu odjela „Savarena“. Pescade však psal, že Petr sotva opustil Dubrovník; spíše zůstává v matčině domě. A Pescade se nemýlil. Odjezd „Savareny“ způsobil v mladíkově duši bouři, takže nadobro propadl zoufalství.
Doktor Antekirt se rozhodl jednat bez odkladu, napsat již zítra psaní a pozvat Petra do Kotoru.
Nečekaná událost však změnila doktorův plán a přiměla ho k tomu, aby svého cíle dosáhl jinak.
Večer v osm hodin byl doktor Antekirt na kotorském nábřeží, a tu byl oznámen příjezd lodi „Saxonia“. „ Saxonia“ přijížděla z italského přístavu Brindisi a zastavila se v Kotoru, aby přibrala další cestující. Odtud měla plout přes Dubrovník a Zadar do Terstu.
Doktor Antekirt stál blízko můstku, po němž cestující vystupovali na břeh, a tu jeho zrak utkvěl na cizinci, jehož zavazadla právě vynášeli z lodi. Mohlo mu být asi čtyřicet let a chování měl pyšné, či spíše drzé. Na nosiče přímo křičel. Byl z těch lidí, na nichž je vidět špatnou výchovu, i když se snaží chovat vybraně. „On. .. Zde. .. v Kotoru?“ Doktor se musil násilím ovládnout, aby nevykřikl. V jeho zraku se mihl blesk, který prozrazoval vzrušení. Onen cizinec byl totiž Sarkany.
Patnáct let uplynulo od té chvíle, kdy byl účetním v domě Ladislava Zathmara. Jenže to již nebyl -, alespoň podle obleku -, onen dobrodruh, kterého jsme na počátku našeho vypravování viděli bloudit terstskými ulicemi. Měl elegantní cestovní oděv, moderní plášť a jeho četná kožená zavazadla dokazovala, že někdejší obchodní jednatel uvykl blahobytnému životu. Vždyť již patnáct let žil Sarkany jen zábavám, neboť mu to dovoloval velký podíl ze jmění hraběte Sandorfa. Ale co mu zbylo z toho jmění? To by nemohli říci ani jeho nejlepší přátelé, kdyby nějaké měl. V jeho obličeji však byly stopy starosti a neklidu, jehož příčiny bylo těžko uhodnout u člověka tak uzavřeného. „Odkud přichází. .. Kam míří ptal se v duchu doktor Antekirt, nespouštěje ho s očí.
Bylo snadné se dovědět, odkud Sarkany připlul. Stačilo dotázat se ubytovatele na lodi. Ten doktorovi řekl, že onen cizinec vstoupil na loď v Brindisi. Ale odkud přišel do Brindisi?
Ve skutečnosti přibyl Sarkany ze Syrakus. Jakmile obdržel Marokánčin telegram, odjel ze Sicilie rovnou do Kotoru. Kotor si totiž oba předem smluvili za místo dostaveníčka.
Marokánka tam měla svého pána očekávat, jakmile skončí svůj úkol v Dubrovníku.
Marokánka také skutečně na Sarkanyho čekala na nábřeží.
Doktor Antekirt ji zpozoroval a viděl, jak k ní Sarkany přistoupil. Dokonce zaslechl, jak k němu arabsky promluvila: „ Byl již čas.“ Sarkany odpověděl jen přikývnutím. Pak obstaral odvoz svých zavazadel do celnice a pokynul Marokánce, aby šla za ním vpravo od městských hradeb, aby tak nemusili vstoupit do města branou, vedoucí od přístavu. Doktor Antekirt zaváhal. Má jít za Sarkanym?
Obrátil se a spatřil Matifoua, který klidně pozoroval, jak jedni cestující vystupují z lodi a druzí na ni vstupují. Pokynul mu a obr hned přikvačil.
„Vidíš toho muže?“ ptal se, ukazuje na cizince, který se vzdaloval s Marokánkou.
„Ano.“ „Kdybych ti řekl, aby ses ho zmocnil, učinil bys to?“ „ Ano:“ „A dokázal bys ho přemoci?“ „ Ano.“ „Pamatuj však, že ho chci dostat do rukou živého. „ Ano.“ Jak bylo vidět, Matifou nenadělal mnoho řečí, ale jeho odpovědi byly více než jasné. Doktor věděl, že se na něho může spolehnout, že vykoná bez odmluvy jakýkoliv rozkaz. Marokánku mohl jen spoutat a někde ponechat. Než vzbouří policii, bude již Sarkany na palubě „Elektriky“. Ač nebyla ještě úplná tma, soumrak jim přece jen usnadní provedení záměru, který nebyl níjak obtížný. Sarkany s Marokánkou kráčeli podél městských hradeb a nepozorovali, že jsou sledováni.
Nemluvili spolu. Snad odkládali rozhovor na chvíli, kdy budou na bezpečném místě. Tak došli k jižní bráně, odkud vede silnice z Kotoru k horám. U brány bylo tržiště, zvané bazar. Obchodovali tam skoro jen Černohorci. Nejživěji tam bylo v úterý, ve čtvrtek a v sobotu, kdy Černohorci přinášeli na trh vejce, brambory a drůbež. Bylo právě úterý. Několik skupin prodavačů, kteří nedoprodali všechny zásoby, zůstalo na tržišti přes noc. Bylo to asi třicet horalů. Někteří se procházeli, jiní leželi na zemi a další si pekli na rožni jehně. Sarkany a jeho průvodkyně mířili k tomuto místu, které dávno znali. Tam mohli podle libosti hovořit a zůstat i přes noc. Marokánka se také od příjezdu do Kotoru o byt nestarala.
Doktor a Matifou došli k bazaru jeden za druhým.Oheň na ohništích už dohasínal, a tak bylo v bazaru dost tma. Přesto se tam Sarkanyho zmocnit nemohli. Doktor již litoval, že neprovedl svůj záměr cestou. Bylo však již pozdě a zbývalo jen počkat na jinou příležitost.
Pro všechny případy byl člun ukryt za skalisky ve vzdálenosti dvou set kroků od tržiště a nedaleko něho bylo vidět světlo na přídi „Elektriky“. Sarkany a Marokánka se uchýlili na nejtemnější místo bazaru, kde spalo několik horalů. Tam si mohli nerušeně pohovořit o svých záležitostech. Doktoru Antekirtovi se podařilo vmísit se mezi spáče, aniž budil jejich pozornost. Matifou se také skryl, ale byl připraven na první pokyn přikvačit k doktorovi. Sarkany a Marokánka se domnívali, že jejich hovoru nikdo nerozumí, protože mluvili arabsky.
Mýlili se; doktor Antekirt rozuměl každému jejich slovu. „, „Stihl tě můj telegram v Syrakusách?“ ptala se Marokánka. „Ano, Namiro,“ odpověděl Sarkany. „Hned druhého dne jsem odjel se Zironem.
.. A kde je Zirone?“ „Někde v okolí Kataxůe, kde sbírá novou tlupu. „Sarkany, již zítra musíš být v Dubrovníku a navštívíš Silase Toronthala.“ Odjedu tam a promluvím si s ním. Myslíš, že je již čas, Namiro?“ .. „Ano, bankéřova dcera. „Bankéřova dcera,“ opakoval Sarkany s přízvukem, který vzbudil doktorovu pozornost.
.. Ano jeho dcera se zamilovala.` „Jakže? Bez mého svolení?“ ptal se Sarkany posměšně.
„Ty se divíš? Vždyť je to docela přirozené. Ale budeš překvapen, až se dovíš, do koho se zamilovala.“ Několik skupin prodavačů zůstalo na tržišti přes noc „Snad do nějakého zchudlého šlechtice, který by si rád pozlatil erb miliony jejího otce.“ „Poněkud máš pravdu,“ odpověděla Marokánka, „opravdu je to šlechtic a bez jmění.. „ „A jak se jmenuje?“ „Petr Bathory.“ „Petr Bathory,“ zvolal Sarkany, „Petr Bathory si chce vzít Toronthalovu dceru!“ „Jen klid, Sarkany. Jsem přesvědčena, že Sava Toronthalová a Petr Bathory se milují, ale Toronthal o tom dosud neví. ..“ „Že by Silas Toronthal o něčem nevěděl?“ „Už ano. Ostatně by k sňatku nikdy nesvolil.“ „Kdo to může vědět? Ten je schopen všeho. .. Může třebas svolit k sňatku, aby upokojil své svědomí, má-li ovšem nějaké. .. Na štěsti jsem zde já a jsem připraven překazit jeho plány.
.. Zítra budu v Dubrovníku.
.. „A dobře učiníš,“ odpověděla Namira, která zřejmě měla na Sarkanyho značný vliv. „Věz, Namiro, že dcera Silase Toronthala bude jen má. Sňatkem s ní získám opět jmění.“ Doktor Antekirt se dověděl vše, oč stál. Teď již mu nezáleželo na tom, o čem Sarkany a Namira budou hovořit dále. „Bídník na bídníku pomyslil si, „bude žádat dceru a snad má dosti prostředků, aby ho donutil.
Spravedlnost však musí stihnout oba. Za těchto okolností se nemusím bát, že by si Petr Bathory vzal Savu za ženu. Sarkany již jeho naděje zmaří.“ Doktor tedy již nemusil povolávat Petra do Kotoru, ani netoužil zmocnit se Sarkanyho, který se chtěl stát zetěm Toronthalovým. „Ať je spojí oba ještě pevnější svazky, ať patří k jedné rodině,“ řekl si doktor. „Pak uvidíme.“ Odešel z bazaru a pokynul Matifouovi, aby ho následoval. Matifou se předtím neptal, proč se doktor chce zmocnit Sarkanyho, a stejně tak se neptal teď, proč se svého plánu tak náhle vzdal. Druhého dne, 10. června, asi v osm hodin oznamoval sluha v nádherném domě v Dubrovníku jasným hlasem: „Pan Sarkany.“ Kapitola sedmá, ZÁPLETKY. Uplynulo čtrnáct let od té chvíle, kdy bankéř Silas Toronthal odešel z Terstu a usadil se v Dubrovníku, kde si koupil nádherný dům. Původem byl Dalmatinec, a proto bylo zcela přirozené, že se vrátil do rodného kraje, když se vzdal obchodu. Slib daný zrádcům byl splněn, jejich čin zůstal utajen. Také odměna jim byla plně vyplacena.
Silas' Toronthal i Sarkany zbohatli. Když byli oba odsouzenci v pazinském hradě popraveni a hrabě Matyáš Sandorf se vrhl na útěku do moře, byla provedena i poslední část rozsudku. Odsouzencům bylo zabaveno jmění.
Z domku a malého statku hraběte Zathmara nezbylo ani tolik, aby jeho starý sluha mohl dožít poslední léta života bez starosti. Z toho, co náleželo Štěpánu Bathorymu nezbylo už dokonce nic protože Bathory neměl jmění a živil se vyučováním. Zato artenacký zámek s bohatými doly a rozsáhlými lesy, krátce všechny statky Matyáše Sandorfa měly nesmírnou cenu. To jmění bylo rozděleno na dvě polovice. Jedna byla přiřčena za odměnu zrádcům a druhá měla připadnout sirotě po hraběti, až dosáhne osmnáctého roku. Kdyby dívka zemřela, měl její podíl připadnout státu.
Obě čtvrtiny, které byly zrádcům vyplaceny, přesahovaly vcelku půl druhého milionu zlatých.
Oba společníci, Sarkany i Toronthal, ihned se rozešli.
Sarkany nijak netoužil po Toronthalovi a ten se zase snažil co nejrychleji zbavit svého bývalého jednatele. Sarkany odešel z Terstu se Zironem. Byl-li Zirone věren tripolskému dobrodruhovi v dobách zlých, proč by ho opouštěl v době hojnosti? Oba zmizeli a bankéř o nich už neslyšel. Kam odešli? Asi do některého evropského velkoměsta. Tam se u lidí bohatých nikdo nepídí po jejich minulosti, ani po tóm, jak svého jmění nabyli, zvláště když je dovedou rozhazovat jim k prospěchu. Když oba zmizeli, bankéř si oddechl. Radoval se, že se již nemusí obávat člověka, který zná jeho špatné činy a svých znalostí dovede proti němu využít. I když Sarkany zbohatl, nebylo při jeho rozhazovačnosti radno příliš se spoléhat na jeho bohatství. Bylo jiscé, že začne opět vydírat, jakmile své jmění promrhá. Proto Silas Toronthal raději z Terstu odešel. Šest měsíců poté, co mu vyplatili odměnu za zradu, zrušil svůj závod a odstěhoval se do Dubrovníka. Že by promluvil terstský guvernér, který jediný znal tajemství jeho zrady, toho se bankéř nebál. Ale chápal, když o té věci ví vynikající terstská osobnost, že to stačí, aby pomalu pozbyl své společenské vážnosti. Snad ho k jeho rozhodnutí přiměla ještě jiná okolnost (zmíníme se o ní později), jež byla známa jen bankéři a jeho choti. Tato okolnost způsobila, že došlo ke stykům mezi Toronthalem a Namirou; o tom, že se znala se Sarkanym, již víme. Bankéř se tedy vrátil do Dubrovníka, z něhož kdysi odcházel bez rodičů, bez přátel a bez majetku. V městě se již na něho zapomnělo, a tak se po čtyřiceti letech vrátil jako neznámý cizinec.
Pro jeho bohatství ho dubrovnická společnost přijala velmi ochotně do svého středu. Vědělo se o něm jen tolik, že míval v Terstu výnosný bankovní závod. Bankéř si koupil v nejbohatší dubrovnické čtvrti krásný dům a žil v něm životem bohatce.
Poněvadž nikdo nevěděl nic o jeho minulosti, pokládali ho za miláčka Štěstěny.
Silas Toronthal netrpěl výčitkami svědomí. Kdyby ho nebyly mučily obavy, že jeho zrada může být přece jen odhalena, bylo by mohlo jeho štěstí být dokonalé. Ale bankéř přesto měl stále před očima výčitku, a to výčitku živou svou ženu.
Ta ubohá žena, dobrá a citlivá, věděla o činu, který stál tři maďarské vlastence život. Bankéř se totiž před ní jednou podřekl, že podílem ze jmění hraběte Sandorfa napraví své nepříznivé peněžní poměry, a nakonec jí musil říci, jakou účast měl na odhalení terstského spiknutí. Paní Toronthalová chovala k muži, s nímž byl její osud nerozlučně spojen, jediný cit. Byl to nepřekonatelný odpor, stupňovaný ještě tím, že sama byla maďarského původu. Chyběla jí jen rozhodnost a síla.-Nedovedla se vzchopit a opřít se mužovi. Jako dříve v Terstu, tak i zde v Dubrovníku žila v ústraní, pokud jí to jen společenské postavení dovolovalo. Bývala sice při hostinách, protože ji k tomu manžel nutil, ale jakmile si odbyla povinnost hostitelky, opouštěla společnost. Věnovala se cele výchově své dcery, na kterou přenesla všechnu svou lásku. .. a snažila se zapomenout. Ale jak mohla zapomenout, když pod jednou střechou s ní žil muž, který sehrál tak hnusnou roli? Když se po dvou letech usadili v Dubrovníku Bathoryovi, věc se zkomplikovala ještě více.
Bankéřovy obavy vzrostly a pro jeho ženu byla přítomnost Bathoryových v Dubrovníku stálým oživováním jejího žalu. Paní Bathoryová, její syn a sluha Borik odešli totiž také z Terstu a usadili se v Dubrovníku, kde měli příbuzné. Paní Bathoryová neznala Silase Toronthala a ani nevěděla, že hrabě Matyáš Sandorf byl s ním kdysi v obchodním styku. Jak se ostatně mohla dovědět, že on byl příčinou smrti jejího chotě a dvou jeho druhů, když jí nebylo dopřáno, aby s manželem před smrtí promluvila? Paní Bathoryová tedy Toronthala neznala, zato on znal dobře ji. A bylo mu velice nepříjemné, že se usadila nedaleko jeho domu a že ji časem vídával na ulici, chudičkou a ustaranou. Kdyby byla paní Bathoryová bydlila v Dubrovníku v době, kdy bankéř hodlal odejít z Terstu, byl by se asi usadil jinde. Ale než se vdova ubytovala v chudičkém domku v Dubrovníku, bankéř si tam již dávno předtím koupil dům a uvedl se do dubrovnické společnosti. Nechtělo se mu proto znova stěhovat.
„Člověk si na všechno zvykne,“ řekl si a zůstal.
Zůstal a zavíral oči před připomínkou své hnusné zrady.
A když Silas Toronthal zavřel oči, stačilo to, aby zavřelo oči i jeho svědomí.
Ale to, co bylo pro Toronthala pouhou nepříjemností, bylo pro jeho manželku pramenem stálých duševních muk a výčitek. Několikrát se pokusila vdově, která se živila prací svých rukou, přispět penězi. Ale byla odmítnuta stejně tak jako jiní přátelé paní Bathoryové. Ta odhodlaná a rázná žena nikoho o nic neprosila a nepřijímala žádnou almužnu. Nepředvídanými okolnostmi došlo v té nesnesitelné situaci k tragické zápletce.
Teď již bylo Savě sedmnáct let a byla to milá a půvabná dívka. Podobala se spíše Maďarce než Dalmatince. Havraní vlasy, jiskrné a oduševnělé oči, vysoké čelo, malá ústa, svěží pleť a štíhlá postava -, tím vším každého upoutávala. Ale ještě hlubším dojmem působila na citlivé duše dívčina vážnost a její hloubavý pohled.
Vyzařovalo z ní zvláštní kouzlo, které nemělo nic společného se smutkem, ale udržovalo v náležité vzdálenosti davy všedních mladíků, kteří se se Savou setkávali při otcových hostinách. Bylo všeobecně známo, že Sava bude jednou dědičkou ohromného jmění. Nebýt dívčiny vážnosti, bylo by ji obletovalo hojně nápadníků. Když se přece jen některý nedal odradit, odmítla ho dívka přímo. Silas Toronthal se jí nikdy sám o sňatku nezmiňoval a také na ni nenaléhal. Asi se dosud neobjevil muž, který by byl podle jejího vkusu. Máme-li dokreslit povahu dcery Toronthalovy, uveďme ještě, že ji snadno uchvacovaly odvážné a šlechetné činy; zvláště když byla jejich podnětem láska k vlasti. O politiku se sice nestarala, ale přece jen všelicos slyšela a dovedla usuzovat. Tak se dověděla o osudu Štěpána Bathoryho a hned mezi ní a jeho synem vznikla láska na prvý pohled. Oba mladé lidi seznámil rozmar osudu, který tak často nežádaně zasahuje do lidských životů. Jednou někdo Savě ukázal Petra a vysvětloval jí: „Je to syn člověka, který zemřel pro vlast.“ Od té chvíle nemizela vzpomínka na Petra z dívčiny duše a Sava myslila na vážného, zadumaného hocha již v době, kdy to ani netušil. Jak věděla, byl chudý, ale pilně studoval, aby se stal hoden odkazu svého otce. Ostatně je nám již známo, že i Petr Bathory byl okouzlen půvabem Saviným; její povaha, jak tušil, byla příbuzná povaze jeho. Mladá dívka tehdy ještě nevěděla, jaký to cit klíčí v její duši, ale Petr ji miloval vřelou a hlubokou láskou, které nakonec podlehla i ona. To by bylo tak vše, co je třeba vědět o Savě Toronthalové, a zbývá již jen několika slovy vylíčit její poměr k otci a k matce. K otci se Sava chovala vždy nejvýš zdrženlivě. Bankéř jí nikdy neprojevil otcovskou lásku a dcera mu ji tedy nemusila oplácet. Snad to byla u něho chladnost a bezcitnost a u ní zase různost povahy. Sava měla k Toronthalovi úctu, jakou má mít dítě k otci, ale nic víc. Bankéř jí ostatně ponechával úplnou volnost, nevytýkal jí různost názorů a nepřekážel jí v dobročinnosti, kterou naopak sám ze své peněženky podporoval, když tím mohl na sebe obrátit pozornost. Chlad u něho vyplýval z lhostejnosti, u dívky pak z neuvědomělého odporu k otcově povaze. K paní Toronthalové chovala Sava city zcela jiné. Bankéřova žena se sice musila ve všem podřizovat vůli svého chotě, ale v jádru byla dobromyslná a svou ryzí povahou nesmírně nad něho vynikala. Paní Toronthalová dceru velice milovala. Nacházela u ní cenné vlastnosti. Nebyla to ani tak láska matky k dceři jako spíše obdiv a úcta, někdy snad i bázeň, která vyplývala ze Saviny přímosti a neoblomnosti. A Sava splácela lásku láskou. Obě ženy byly by k sobě přilnuly i tehdy, kdyby je nebyl pojil svazek nejužšího příbuzenství. Jaký tedy div, že paní Toronthalová první uhodla, co se děje v srdci její dcery. Sava často mluvila s matkou o Petru Bathoryovi a jeho rodině, aniž tušila, jaké bolesti tím matce působí. Paní Toronthalová z toho brzy poznala, že její dcera Petra miluje. „Bůh tomu tedy přece chce, říkala si často.
Lze tušit, co tím myslila, ale teprve později budeme moci posoudit, do jaké míry byla láska Savina k Petrovi spravedlivou odměnou za strasti, které otec způsobil Bathoryově rodině. Paní Toronthalová považovala tu lásku za dílo spravedlnosti a již proto si přála, aby její muž svolil, aby obě rodiny byly spojeny příbuzenským svazkem. Rozhodla se, že zatím o tom dceři nic neřekne, ale promluví si přímo s Toronthalem. Ale sotva se o tom před bankéřem zmínila, zachvátila ho taková zuřivost, že se ji ani nesnažil potlačit. Paní Toronthalová, sklíčená nezdarem svého pokusu, vracela se do svého pokoje, ale bankéř se za ní rozběhl, chopil ji za rameno a vyhrožoval: „ Měj se na pozoru! Odvážíš-li se o tom záměru s někým promluvit, budeš toho litovat.“ Bezděky se tu naskýtá otázka, proč se bankéř tak rozčilil. Měl snad se Savou jiné záměry, které by její láska k Petrovi hatila? Nemělo být spíše v jeho zájmu, aby předešel možné následky své zrady? Bude-li jeho zrada odhalena, co se mu může stát, když již bude Petr Bathory mužem jeho dcery? Dojde-li k takovému odhalení, snad to bude pro Petra a Savu hrozný život, ale na to Toronthal jistě nemyslil. Byl však na živu ještě Sarkany, o němž Toronthal jíž dlouhou dobu neměl zpráv. Bylo možné, že se vrátí a bude na bankéři žádat, aby mu splnil dřívější požadavky. Bankéř mu to nebude moci odmítnout. A Sarkany jistě neopomine využitkovat každé příležitosti, zvláště byl-li mu osud nepřízniv. Silas Toronthal se nikdy nezbavil starostí, co se stalo s jeho bývalým spoluvinníkem. Nevěděl o něm již od té chvíle, co se v Terstu rozešli, a to bylo před patnácti lety. Poptával se po něm bezvýsledně i na Sicilii. Věděl, že se tam zdržuje společník Sarkanyho, Zirone. Sarkany se mohl objevit kteréhokoliv dne. Toronthal trnul věčným strachem a byl by se jen zaradoval nad zprávou o jeho smrti. Potom by snad byl jinak hleděl na možnost Savina sňatku s Petrem Bathorym. Teď však takovou myšlenku zamítal co nejrozhodněji. Ale Silas Toronthal také nechtěl, aby se opakoval výstup mezi ním a jeho ženou, když se zmínila o Petru Bathorym. Proto jí nepodal žádné vysvětlení; rozhodl se, že příště bude Savu lépe hlídat a že ji dá přímo sledovat. K mladému inženýrovi se bude chovat tak, aby viděl, že nemá nejmenší naději. Dne 10. června ohlásil sluha příchod Sarkanyho. Ten den přijel Sarkany spolu s Namirou vlakem z Kotoru do Gruže. Ubytoval se v nejlepším hotelu a bez otálení se šel představit svému bývalému spoluvinníku.
Silas Toronthal ho přijal a nařídil, aby nebyli vyrušováni.
Jak na něho působila návštěva Sarkanyho? Ovládl se tak, že na sobě nedal znát, jak mu je při příchodu toho nevítaného hosta? A co Sarkany? Byl panovačný a drzý jako jindy? Připomněl bankéři sliby a závazky z dávné doby a Mluvili o přítomnosti, o minulosti nebo o budoucnosti? To nemůžeme říci, protože rozmluva se dála beze svědků. Ale měla tyto následky: Za čtyřiadvacet hodin město žaslo nad nenadálou zprávou. Mluvilo se o sňatku Savy Toronthalové s bohatým Tripolitáncem Sarkanym.
Bankéř zřejmě ustoupil nátlaku člověka, který ho mohl jediným slovem zničit. Na jeho rozhodnutí nemohly nic změnit ani prosby jeho ženy, ani zděšení Savy, o jejímž osudu otec tak rychle a bez jejího souhlasu rozhodl. Sarkany se před bankéřem nijak netajil s tím, jaký má na tom sňatku zájem. Byl totiž téměř bez peněz. Patnáct let utrácel plnýma rukama. Nakonec se pustil do hazardních her a utratil v nich poslední zbytek svého jmění. Zirone se od něho ovšem po celou tu dobu nehnul. Teprve když měl Sarkany již jen několik tisíc zlatých, odebral se Zirone domů na Sicilii, kde chtěl vyčkat, až Sarkany obnoví své spojení s Toronthalem. Přitom se připravoval i k jiným podnikům. Sňatkem se Savou, jedinou dědičkou Toronthalovou, chtěl si Sarkany znovu pomoci k majetku. Věděl, že Toronthal ho neodmítne.
Silas Toronthal skutečně uznal, že by každý odpor byl marný.
Snad bylo mezi oběma muži ještě něco jiného kromě oné zrady.
Sava prosila otce, aby jí řekl, proč s ní jedná tak bezohledně a proč jí ničí život.
„Na tomto sňatku závisí má čest,“ odpověděl Silas Toronthal prostě, a proto se ten sňatek uskuteční.“ Když Sava sdělila tuto odpověď matce, ta beze slova klesla do dceřina náručí a z očí jí vytryskly slzy. Silas Toronthal konečně řekl pravdu.
Svatba byla určena na šestý červenec.
Můžeme si představit, jak asi žil po následující tři týdny Petr Bathory. Trpěl hrozná muka.
Poddával se žalu i bezmocnému hněvu, hned se uzavíral do matčina domku a hned zase odcházel z města. Paní Bathoryová se bála, že se již nevrátí.
Čím ho mohla potěšit? Dokud se nemluvilo o Savině sňatku, měl Petr přece jakési naděje. Ale až bude Sava provdána, bude mezi nimi nepřeklenutelná propast. A doktor Antekirt přes všechny své sliby na Petra zapomněl. Petr se v duchu tázal, jak mohla Sava svolit k takovému sňatku. Vždyť ho milovala a věděl o ní, jakou má rozhodnou povahu. Jaké tajemství bylo skryto za zdmi Toronthalova domu, když mohlo dojít k takovým věcem? Řekl si, že by byl učinil lépe, kdyby byl přijal nabízené místo, opustil Dubrovník a odešel od Savy, kterou její otec provdává za cizince. ' „Ne,“ řekl si. „Není to možné, vždyť ji miluji.“ Zoufalství se usadilo v domku, kde dříve při vší bídě vládlo štěstí. Pescade, který všechno pozoroval a první věděl, co se kde v městě událo, napsal hned do Kotoru o chystaném sňatku Savy Toronthalové se Sarkanym. Psal doktoru Antekirtovi také o tom, v jakém povážlivém duševním stavu se mladík octl. Doktor Antekirt mu na to rozkázal, aby pozoroval dále, co se v Dubrovníku děje, a do Kotoru zasílal zprávy. Stav Petra Bathoryho se stále horšil, čím blíže bylo k osudnému šestému červenci. Matka nic nezmohla. Což bylo možno zvrátit záměr Silase Toronthala? Ze spádu událostí bylo zřejmé, že jde o sňatek dávno ujednaný.. Konečně se Petr Bathory odhodlal Silasu Toronthalovi napsat. Poslal mu psaní osm dní přede dnem, kdy se měla konat svatba.
Na dopis nedostal odpověď.
Pokusil se tedy setkat s bankéřem na ulici, ale ani to se mu nepodařilo.
Tu se Petr rozhodl navštívit bankéře v jeho bytě, ale nepustili ho ani přes práh.
Savu a její matku nebylo v poslední době ani vidět. Bylo úplně nemožné setkat se s nimi.
Nemohl-li se Petr Bathory sejít se Savou a s jejím otcem, potkával zato velmi často Sarkanyho.
Nenávistnému pohledu mladíkovu čelil Sarkany zpupným pohrdáním. Petra napadlo, aby se s ním srazil a donutil ho k souboji. .. Ale pod jakou záminkou? A přijme vůbec Sarkany souboj?
Uplynulo dalších šest dní. Nedbaje přání matčina a proseb Borikových, odešel Petr večer 4. července z domu. Starý sluha ho nepozorovaně sledoval, ale brzy ho ztratil s očí. Petr se hnal bez cíle nejtemnějšími a nejpustšími uličkami a počínal si jako šílený. Za hodinu ho přinesli do matčina bytu s těžkou ranou v prsou.
Byl bodnut dýkou, která mu projela levou částí plic.
Nebylo pochyb, že se Petr v zoufalství pokusil o sebevraždu.
Jakmile se o této příhodě dověděl Pescade, hned spěchal na poštu. A za hodinu dostal doktor Antekirt v Kotoru zprávu o Petrově sebevražedném pokuse. Nikdo nevylíčí bolest paní Bathoryové, když jí přinesli krvácejícího syna, jemuž snad zbývalo již jen několik hodin života. Ale matčina starostlivost zvítězila nad slabostí ženy.
Nejprve bylo třeba raněného ošetřit, na slzy bylo dost času potom.
Povolala lékaře. Ten raněného prohlédl a ránu ovázal. Učinil vše, co bylo v jeho moci, ale nemohl matce dát nijakou naději. Za patnáct hodin se mladíkův stav následkem silného krvácení zhoršil a hrozilo nebezpečí, že každé chvíle vydechne naposled. Paní Bathoryová klesla v zoufalství na kolena.
V tom okamžiku se otevřely dveře. .. V nich se objevil doktor Antekirt a beze slova přistoupil k lůžku raněného. Paní Bathoryová se chtěla k němu vrhnout, ale on ji zadržel posunkem.
Pak se sklonil nad Petra a pozorně ho prohlížel, aniž pronesl jediné slovo. Díval se na raněného upřeným pohledem. Z toho pohledu jako by proudila do mozku umírajíciho nějaká neznámá moc.
Bylo to, jako by v něm vznikal nový život.
Petr se náhle obrátil. Otevřel oči, pohlédl na doktora. .. a pak bez života klesl zpět.
Paní Bathoryová srdcelomně vzkřikla, vrhla se k lůžku a v mdlobách klesla do náručí Borikova.
V té chvíli doktor zatlačil oči zesnulého, povstal a odcházel. Při odchodu šeptal indické pořekadlo: „Smrt neničí, činí jen neviditelným.“ Kapitola osmá, SETKÁNÍ V ULICI STRADONE. Petrova smrt způsobila v městě velký rozruch, ale nikdo netušil pravou příčinu mladíkovy sebevraždy. Nikdo také nevěděl, že původci tohoto neštěstí jsou Silas Toronthal a Sarkany.
Dne 6. července se měla slavit svatba Savy Toronthalové se Sarkanym.
Ani paní Toronthalová, ani její dcera se nedověděly o podivné sebevraždě Petrově. Toronthal se Sarkanym se postarali, aby ani zminka o ní nevnikla do bankéřova domu. Bylo též ujednáno,.že se svatba bude konat zcela prostě. Na omluvu před dubrovnickou společností se uvádělo, že hlučnou svatbu si nepřeje Sarkany, má smutek v rodině. To sice nesouhlasilo se zvyky Toronthala, který miloval nádheru a okázalost, ale tentokrát sám uznal, že bude líp, odbude-li se vše v tichu. Novomanželé měli zůstat v Dubrovníku jen několik dní a pak se odebrat do Tripolisu, který byl uváděn jako bydliště Sarkanyho. Svatba se měla konat ve františkánském chrámu a neměli k ní být zváni žádní hosté. Svatební smlouvou se mělo dostat Savě značného jmění. Toho dne, zatím co se v Toronthalově domě konaly poslední přípravy k sňatku, na druhé straně ulice Stradone se procházeli dva muži. Byli to Matifou a Pescade.
Matifoua přivedl s sebou doktor Antekirt z Kotoru, kde nebylo již třeba ani jeho, ani jeho služebníků. Pescade byl nadšen, že má opět svého druha u sebe.
Po návratu do Gruže první doktorova návštěva platila paní Bathoryové. Potom se ubytoval v malém předměstském hotelu. Čekal tam, aby po sňatku Sarkanyho pokračoval ve svých plánech.
Příštího dne navštívilještějednou paní Bathoryovou a pomáhaljí uložit Petra do rakve. Potom se vrátil do hotelu a Pescada a Matifoua poslal střežit Toronthalův dům. Pescade ani při té úloze nevydržel, aby stále nemluvil. „Ty ses ale spravil, příteli!“ řekl a vystoupil na špičky, aby dosáhl na obrova prsa. „Ano. .. jsem zase, jak mám být.“ „Už jsem si toho všiml. Ale kde je ten úkol, o kterém jsi mluvil?“ ptal se Matifou, jemuž Pescade pověděl, že jim bude svěřena velká úloha. „Už je to v běhu. .. Ale je to ještě trochu zauzleno.“ „Zauzleno?“ „Ano. .. Je to nějaké drama, jehož začátek je velmi dojemný.“ Pescade se odmlčel; před Toronthalovým domem zastavil povoz. Vrata domu se otevřela a pak se zase zavřela za povozem, v kterém Pescade spatřil Sarkanyho.
„Ano, je to opravdové drama,“ pokračoval Pescade, „a začíná velkým úspěchem.“ „A co zrádce?“ ptal se Matifou, kterého zajímala jen tato osoba dramatu. „Zrádce v tomto okamžiku vítězí. Jako vždy na počátku dobrého kusu. .. Ale buď trpělivý a uvidíš.. „ V Kotoru jsem se již domníval, že. .“ „Že zasáhneš, viď“ „Ano, ano.“ A Matifou vyprávěl příteli, co se událo v bazaru a jak se chystal k únosu, ke kterému však nedošlo. „To je dobře,“ pochvaloval si Pescade a přitom se stále pozorně rozhlížel na všechny strany.
„To by bylo příliš záhy.
Vystoupíš teprve tak ve čtvrtém nebo v pátém jednání. .. Možná také, že až v posledním. .. Ale neboj se, úspěchem si můžeš být jist už teď.“ V té chvíli nastal mezi obecenstvem na druhém konci ulice rozruch. Pescade umlkl a obrátil se tím směrem. Z malé postranní uličky vycházel pohřební průvod a zatáčel do ulice Stradone směrem k františkánskému chrámu, v němž se měly konat pohřební obřady. Za skromnou rakví kráčel hlouček lidí. .. Pohřební průvod se zvolna blížil. Náhle uchopil Pescade Matifoua za ruku a stěží zdusil výkřik. „ Co je ti?“ ptal se obr.
„Nic. .. To bych ti musel dlouho vysvětlovat.“ Poznal paní Bathoryovou, která kráčela za rakví svého syna. Ač se všeobecně soudilo na sebevraždu, církev neodepřela své obřady zesnulému a ve františkánském kostele již čekal kněz, aby doprovodil rakev až k hrobu. Zrak paní Bathoryové byl suchý. Nemohla již plakat a její nepřirozeně rozevřené oči tkvěly na rakvi, která skrývala mrtvolu jejího syna. Vedle ní se sklopenou hlavou ploužil se starý Borik.
Pescade cítil, jak mu vlhnou oči. Kdyby mu povinnost nebyla kázala setrvat zde, nebyl by váhal připojit se k hloučku kráčejícímu za rakví. V tu chvíli, kdy pohřební průvod míjel Toronthalův dům, otevřela se vrata. Na dvoře stály dva povozy, připravené k odjezdu. První vyjel a zatáčel se.
V tomto povoze spatřil Pescade Silase Toronthala, jeho ženu a dceru.
Paní Toronthalová, zničená bolestí, seděla vedle Savy, která byla bledší než její svatební závoj.
Sarkany s několika přáteli nebo příbuznými seděl v druhém voze.
Svatba byla stejně málo okázalá jako pohřeb. Na obou stranách jen bolest -, nezměrná bolest.
Náhle sem z prvého vozu zalehl srdcervoucí výkřik.
Paní Bathoryová se zastavila, vztáhla ruku a proklínala Savu.
A Sava to byla, kdo tak hrozně vykřikl. Viděla matku ve smutku a pochopila to, co chtěli před ní skrýt. .. Petr byl mrtev, zemřel pro ni a jeho pohřeb se tudy ubíral ve chvíli, kdy ji odvážel svatební vůz. Sava omdlela. Paní Toronthalová se k ní sklonila a snažila se ji přivést k sobě. .. Vše marné. .. Dívka sotva dýchala. Silas Toronthal se neovládl a cosi zlostně zábručel. Zato Sarkany, který zatím přiběhl k prvému vozu, zachoval klid. Za takových okolností nebylo možno jet k svatebnímu obřadu.
Povozy se vrátily domů a vrata se za nimi chvatně zavřela.
Savu přenesli do jejího pokoje a tam uložili na lůžko. Ani jediný pohyb neprozrazoval, že dosud žije. Její matka poklekla vedle lůžka a rychle byl povolán lékař. Pohřební průvod zatím došel do chrámu a po obřadech se v průvodu kněze bral dál na dubrovnický hřbitov. Pescade pochopil, že doktor Antekirt musí o tom být co nejrychleji zpraven. Řekl tedy Matifouovi: „Ty počkáš zde a dávej na všechno dobrý pozor!“ Pak spěchal do hotelu, kde bydlil doktor. Když mu vše vypověděl, doktor neodpověděl ani slovem. Tázal se jen v duchu : „Překročil jsem snad své právo? Ne. Ublížil jsem nevinné dívce? Jistě, ale je to dcera Silase Toronthala.“ Teprve potom se zeptal Pescada: „ Kde je Matifou?“ „Před Toronthalovým domem.“ „Budu vás dnes večer oba potřebovat.“ „V kolik hodin?“ „V deset.“ „Kde máme čekat?“ „U hřbitova .“ Pescade odešel a vyhledal Matifoua, který zůstal na vykázaném místě. Večer v osm hodin vyšel doktor Antekirt z hotelu, zahalen v široký plášť, a kráčel k mořskému břehu. Směřoval k malému zálivu mezi skalami, který byl nedaleko přístavu.
Bylo tam úplně pusto. Ani rybářské bárky tu nekotvily z obavy před úskalími, jichž bylo v zálivu plno. Doktor Antekirt se zastavil, rozhlédl se a zavolal. Za chvilku se objevil námořník, přiblížil se k němu a řekl: „K službám pane.“` „Je člun připraven?“ „Ano, za touto skálou.“ „A ,Elektrika?“. „ Kotví poněkud dále k severu.“ A námořník ukázal na temnou hmotu, která vystupovala nevysoko nad hladinu. Její přítomnost neprozrazovalo žádné světlo. „ Kdy připlula z Kotoru?“ tázal se doktor Antekirt.
„ Asi před hodinou.“ „Zůstala nepozorována?“ „Dokonale.“ „Ať tedy nikdo neopouští své místo. Čekejte zde třeba celou noc.“ „Ano, pane.“ Námořník se pak vrátil k člunu, který v temnotě splynul se skalisky. Doktor Antekirt zůstal ještě chvíli na břehu. Snad čekal, až tma ještě zhoustne. Chvíli se procházel a pak se zastavil se zkříženýma rukama nad Jaderským mořem, jako by chtěl do něho vykřičet své tajemství. Na obloze nebyly hvězdy ani měsíc. Mraky byly vysoké, ale husté a pokrývaly celou oblohu.
„Je čas,“ řekl doktor.
Vrátil se k městu a podél hradeb kráčel ke hřbitovu. Před vchodem ho již očekávali Pescade a Matifou. Byli ukryti za stromy, takže je nikdo nemohl zpozorovat.
Hřbitov byl v této večerní době již uzavřen. Ani v domku hrobařově nesvítilo světlo. Bylo jisté, že do svítání na hřbitov nikdo nevstoupí. Doktor Antekirt znal dobře polohu hřbitova, ale nezamýšlel do něho vstoupit vraty. To, co hodlal vykonat, mělo zůstat tajemstvím. „ Pojďte za mnou,“ vyzval Pescada a jeho společníka.
Všichni tři kráčeli podél zdi, poměrně značně vysoké. Za chvíli se doktor Antekirt zastavil a ukázal na nevelký průlom, vzniklý zřícením zdi. „ Za mnou!“ pravil.
Prolezl průlomem a oba jeho společníci ho následovali.
Pod vzrostlými stromy, které skláněly své větve nad hroby, byla tma ještě větší. Doktor Antekirt však neváhal a zamířil na poboční cestičku, která vedla k hořejší části hřbitova. Vzlétlo několik nočních ptáků, vyplašených jejich kroky.
Všichni tři se zastavili před náhrobkem podoby kaple.
Doktor jediným pohybem otevřel mříž a pak posvítil elektrickou svítilnou na vchod do náhrobku. „Jdi dovnitř,“ řekl Matifouovi.
Matifou vstoupil do kaple a zastavil se u zdi, v níž byly zasazeny tři mramorové desky. Na prostřední byl vyryt nápis: ŠTĚPÁN BATHORY Deska vlevo neměla ještě nápis a na desce vpravo měl být brzy vyryt nový. „Odsuň pravou desku; ` přikázal doktor Antekirt Matifouovi.
Matifou snadno vyňal desku a položil ji na zem. V otvoru zdi bylo vidět rakev.
Byla to rakev Petra Bathoryho.
„Vytáhni rakev,“ rozkázal doktor Antekirt.
Matifou vytáhl rakev bez cizí pomoci, ač byla značně těžká.
Vynesl ji z kaple a položil ji na trávník.
„Ty sejmi víko rakve,“ řekl doktor Antekirt Pescadovi a podával mu šroubovák.
Za několik minut bylo víko odšroubováno.
Doktor Antekirt odhalil rubáš, kterým bylo tělo zakryto, a přiložil hlavu na prsa mrtvého, jako by chtěl uslyšet tep jeho srdce. Pak povstal a řekl Matifouovi: „ Vyzvedni tělo z rakve!“ Matifou uposlechl bez odmluvy, ač to bylo protizákonné. Když bylo tělo Petra Bathoryho vyňato a položeno na trávu, Matifou je zabalil do pláště, který mu doktor Antekirt podal. Víko upevnili na rakev, tu vložili do otvoru a desku opět zasadili.
Doktor Antekirt zhasil svítilnu. Nastala zase úplná tma.
„Vezmi tělo, řekl Matifouovi.
Matifou zvedl tělo mladého muže tak snadno, jako by to bylo dítě. Kráčel za doktorem k průlomu ve hřbitovní zdi. Průvod uzavíral Pescade.
Za dvě minuty vyšli ze hřbitova a zamířili k pobřeží.
Po celé cestě nikdo nepromluvil ani slovo. Matifou asi přemýšlel tak málo, jako přemýšlí stroj; zato tím více myšlenek se rojilo v hlavě Pescadově. Po celou cestu k pobřeží se s nikým nesetkali. Když se však přiblížili k zálivu, kde na ně čekal člun „Elektrik spatřili celníka, který tu byl na pochůzce. Šli dále, nevšimajíce si ho. Celník odešel a doktor Antekirt zavolal.
Brzy se zas objevil člun s námořníkem.
Na doktorův pokyn chtěl Matifou sestoupit po skaliskách do člunu. V té chvíli však k nim přistoupil celník a tázal se: „ Kdo jste?“ „Lidé, kteří vám dávají na vybranou : buď dvacet zlatých na ruku, nebo ránu pěstí,“ řekl Pescade a ukázal na Matifoua. Celníkovi nezbývalo než přijmout dvacet zlatých.
„A teď pryč!“ řekl doktor Antekirt.
Za chvíli zmizel člun v temnotách. Za pět minut přirazil k štíhlé lodi, kterou teď s břehu nebylo již vůbec vidět. Všichni vystoupili na její palubu, Matifou s Petrovým tělem v náručí. Loď „Elektrika“ se rozjela a za chvíli byla již na širém moři. Matifou uložil tělo Petra Bathoryho na pohovku v kajutě, která neměla okno. Když doktor Antekirt s tělem osaměl, sklonil se nad ně a jeho rty se dotkly bledého čela nebožtíkova. „Probuď se, Petře,“ řekl. „Chci tomu: ` Petr rázem otevřel oči. Nebyl mrtev, byl jen doktorem hypnotisován. Když Petr poznal doktora Antekirta, jeho tvář se zachmuřila.
„Vy?“ zašeptal. „Vy, který jste mě opustil. ..“ „Ano, já, Petře.“ „ Kdo vlastně jste .“ „Mrtvý. .. jako ty.“ „Ano, jsem Matyáš Sandorf.“
