Kapitola druhá, MINULOST A PŘÍTOMNOST. „Nejprve ti budu vyprávět o událostech, které začínají ve chvíli, kdy jsem se vrhl do moře, pronásledován četníky. Z deště kulek, které za mnou vyslali, vyvázl jsem živ a zdráv. Noc byla tmavá. Neviděli mě.
Mořský proud mě unášel na širé moře a byl tak prudký, že bych sebyl nedokázal vrátit, i kdybych byl chtěl. Ale já jsem nechtěL. Zdálo se mi lepší zemřít v mořských vlnách než se dát chytit a odvést do vězení, kde mě na jeho šerém dvoře zastřelí. Co jsem mohl ztratit? Smrt mohla být .'' jen koncem mých útrap. Podaří-li se mi však zachránit se, budu pokládán za mrtvého a nic mi nebude bránit, abych vykonal dílo spravedlivé odplaty, jak jsem slíbil Ladislavu Zathmarovi, tvému otci a sobě. ..“ „Dílo spravedlivé odplaty?“ přerušil ho Petr, v jehož zraku se při tomto nečekaném slově zablesklo. „Ano, Petře, hned se dovíš o mých plánech. Chtěl jsem v tobě získat pomocníka a unesl jsem tě, mrtvého jako já, a přece živého jako já.“ V té chvíli zalétal Petr v myšlenkách do doby, kdy jeho otec klesl na nádvoří pazinského hradu, zasažen kulkami popravčí čety. „Přede mnou,“ pokračoval doktor ve svém vyprávění, „bylo širé moře sahající až k italským břehům. Ač jsem byl dobrý plavec, nemohl jsem doufat, že bych je kdy přeplaval. Věděl jsem, že musím zahynout, nezachráním-li se zvláštní náhodou, totiž nebudu-li se moci zachytit nějakého dřeva nebo nepopluje-li kolem loď, která by mě vzala na palubu. Je-li však někdo odhodlán obětovat svůj život, pak je též dost silný, aby jej hájil, věří-li v možnost jeho záchrany. Z počátku jsem se ponořil, abych unikl výstřelům. Když jsem však byl jist, že mě s břehu nikdo neuvidí, držel jsem se na hladině a proud mě unášel na širé moře. Oděv mi příliš nepřekážel, byl lehký a přiléhal k tělu. Bylo tehdy asi půl desáté večer. Ploval jsem již asi hodinu a stále jsem se vzdaloval od přístavu rovinjského, jehož světla již zmizela mému zraku. Kam jsem ploval a jakou jsem měl naději? Beznaděje byla mou nadějí, Petře, ale cítil jsem v sobě nadlidskou vytrvalost, která mi dodávala síly. Nešlo mi ani tak o to, abych si zachránil život, ale abych splnil to, co jsem si předsevzal. Kdyby byla v té chvíli plula kolem nějaká rybářská bárka, byl bych se jistě potopil, abych nebyl zpozorován. S kolika zrádci jsem se ještě mohl setkat, kteří by mě za odměnu vydali stráži? Kolik Carpenů žilo vedle jediného Ondřeje Ferrata? Když jsem tak ploval asi hodinu, vynořila se náhle v temnotě jakási loď. Plula od širého moře k pevnině. Byl jsem tehdy již unaven a ležel na zádech. Zemdlel jsem posléze tak, že jsem měl ruce i nohy jako z olova, ale rychle jsem se přece obrátil, chtěje se skrýt ve vlnách. Byla to rybářská bárka, která směřovala k Istrii, a proto mi byla podezřelá. Na lodi mě již asi zpozorovali, protože jeden rybář volal na své druhy, aby změnili směr lodi. Já jsem se rychle potopil. Loď přeplula nad mou hlavou.
Teprve za několik chvil, když mě k tomu donutil nedostatek vzduchu, vyploval jsem na povrch a směřoval dále k západu. Když nastala noc, vítr se utišil a s větrem se utišily i vlny. Jen dlouhým neznatelným vlněním byl jsem nesen na širé moře. Chvílemi plovaje a chvílemi odpočívaje na vlnách, byl jsem unášen ještě asi hodinu. Měl jsem na mysli jen cíl, jehož jsem chtěl dosíci, a ne cestu, která mě očekávala. V tu chvíli jsem chtěl přeplovat moře až k druhému břehu, a snad bych to byl dokázal. Člověk musí takové věci prožít, aby věděl, čeho je schopen a co dovede lidský stroj, spojí-li se duševní sila se silou tělesnou. Ploval jsem ještě hodinu. Tato část Jaderského moře byla úplně pustá. Ptáci zalétli již do svých hnízd na břehu a jen časem některý bouřlivák se s pronikavým skřekem mihl nad mou hlavou. Ač jsem se vzpíral únavě, zemdlel jsem posléze tak, že jsem měl ruce i nohy jako z olova. Prsty již nelnuly k sobě a jen s námahou jsem je mohl sevřít v pěst. Hlava byla nesmírně těžká, jako z kamene, a jen těžce jsem ji udržoval nad vodou. Zmocnila se mne jakási mdloba. Hlavou mí vířily prapodivné myšlenky, které jsem již ani neovládal. Slyšel i viděl jsem jen nejasně, takže bych byl jistě nerozeznal ani blízký hluk, ani světlo, které by zazářilo přede mnou v temnotách, a to se také stalo. Byla asi půlnoc, když ke mně náhle dolehl hluk, jehož původ i ráz jsem v své mdlobě nerozeznával. Paprsek světla pronikl k mým očím, ale víčka se mi proti mé vůli zavřela. Chtěl jsem pozvednout hlavu, ale podařilo se mi to teprve tehdy, když jsem se do polovice ponořil. Pak teprve jsem se mohl rozhlédnout. Vypravuji ti, Petře, všechny podrobnosti, abys mě z nich lépe poznal.“ Znám vás již velmi dobře, pane doktore,“ odpověděl Petr Bathory. „Což myslíte, že mi matka neřekla všechno, co věděla o hraběti Matyáši Sandorfovi.“ „Snad věděla leccos o Matyáši Sandorfovi, ale nic o doktoru Antekirtovi. A toho teď poznáš,“ pokračoval doktor ve vyprávění. „Hluk, který jsem uslyšel, působila loď plující od východu k italskému pobřeží. Podle polohy návěštní svítilny jsem poznal, že je to parník a že pluje přímo proti mně. Nastal rozhodný okamžik. Všechno nasvědčovalo tomu, že je to parník rakouský, poněvadž plul od terstského břehu. Žádat o přijetí na palubu znamenalo tolik jako vydat se rakouským četníkům. Byl jsem odhodlán nežádat o pomoc, ale zároveň využít této možnosti záchrany, která se mi tak nečekaně naskytla. Byla to rychloloď; rostla víc a více, jak se ke mně blížila.
Již jsem cítil vlny rozrážené přídí. Ve dvou minutách musila proplout místem, kde jsem nehybně spočíval na vlnách. Nebylo pochyby, že to byla rakouská loď. Bylo však možné, že pluje do Brindisi nebo do Otranta, nebo že se tam alespoň po cestě zastaví. ByLali má domněnka pravdivá, musil parník doplout do některého toho přístavu ve čtyřiadvaceti hodinách. Vyčkával jsem. Byl jsem si jist, že nebudu zpozorován, a hleděl jsem si udržet směr, kterým se ta nesmírná hmota lodi šinula. Neplula nijak zvlášť rychle. Konečně se parník octl u mne. Jeho přední část se vynořovala do výše asi šesti metrů. Octl jsem se v pěně, rozvířené přídí, ale vlny mě od lodi neodhazovaly. Když mě míjela i zadní část lodi, zachytil jsem se u kormidla, nedbaje nebezpečí, že mě může zasáhnout šroub. Parník byl na štěstí plně naložen, takže šroub nečeřilvodu.
Jinak bych nebyl mohl zdolat tlak víru a zachytit se. Jako u všech lodí, visely na zádi dva řetězy, které byly připevněny na kormidle. Jednoho z těchto řetězů jsem se chytil a vytáhl se až k místu, kde byly zapuštěny do lodního tělesa. To bylo již nad vodní hladinou. Tam jsem zaujal nejpohodlnější polohu, pokud to bylo možné. .. Tak jsem vyvázl z nejhoršího nebezpečí.
Za tři hodiny začalo svítat. Připomněl jsem si, že budu musit vytrvat v této poloze ještě dvacet hodin, pluje-li parník do Brindisi nebo do Otranta. Nejvíce jsem trpěl hladem a žízní.
Důležité bylo, že mě nemohli zpozorovat s paluby, ba ani ze záchranného člunu, který visel na dvou železných nosnících. Mohli mě ovšem spatřit z lodí, které by se setkaly s naší, ale ten den se objevilo lodíjen málo, a ty ještě pluly tak daleko, že s jejich paluby nemohl nikdo zpozorovat člověka visícího na kotevním řetězu. Žhavé sluneční paprsky mi brzy usušily oděv, který jsem svlekl. Tři sta zlatých, které mi daroval Ondřej Ferrato, bylo dosud v opasku na mém těle. Měly mi pomoci v první době, až vstoupím na italský břeh. Tam jsem se nemusil ničeho obávat, protože mezi Italií a Rakouskem nebylo smlouvy o vydávání politických uprchlíků. Ale já se chtěl nejen zachránit. Chtěl jsem, aby se všeobecně soudilo, že jsem mrtev. Nikdo se nesměl dovědět, že uprchlík z pazinského hradu vystoupil na italský břeh. Stalo se to, co jsem si přál. Den uplynul bez jakékoliv příhody a nastala zase noc. V devět hodin večer se na jihozápadě začalo objevovat v pravidelných přestávkách světlo. Byl to maják v Brindisi. Za dvě hodiny se parník octl před vjezdem do přístavu.
Ještě než se na palubu dostavil lodivod, svázal jsem si šaty do uzlíku a přivázal si je na krk.
Potom jsem se spustil do vody ve vzdálenosti asi tří kilometrů od země.
Za několik minut jsem ztratil parník s očí. Píšťala na parníku pronikavě hvízdala.
Asi za hodinu jsem se dostal k břehu, o který se rozrážel příboj. Moře bylo klidné. Uchýlil jsem se mezi skaliska, oblekl se a usnul únavou. Když jsem se probudil, byl již den. Vstoupil jsem do města, vyhledal jeden z nejmenších hostinců a tam jsem se rozhodl vyčkat. Za dva dny jsem se dověděl z novin, že věc terstského spiknutí byla skončena. Četl jsem též, že se pátralo po těle Matyáše Sandorfa, ale bezvýsledně. Byl jsem tedy pokládán za mrtvého, mrtvého právě tak, jako kdybych byl býval s oběma svými druhy zastřelen v nádvoří pazinského hradu. Nebyl jsem však mrtev a zrádcové ještě poznají, že žiji.“ Petr Bathory dychtivě poslouchal. Byl tak zaujat, jako by ty příhody byl prožíval s doktorem.
Doktora Antekirta opustila jeho zdrželivost, jako by se chtěl Petrovi ukázat v pravé podobě a otevřít mu celou duši. Dosud však nemluvil o tom, co si Petr přál zvědět nejtoužebněji, totiž o svých plánech, kterých se měl Petr zúčastnit. Co doktor vyprávěl o své plavbě přes Jaderské moře, byla pravda do nejmenší podrobnosti. Tak se dostal živ a zdráv do Brindisi, a přece pro veřejnost byl a měl zůstat mrtev.. Když se doktor dověděl o popravě svých přátel, rozhodl se co nejdříve opustit Brindisi. Přijíždí tam mnoho lodí a odtud vyplouvají všemi směry: Město samo bylo obyčejně pusté a přístav oživoval jen dvakrát týdně, kdy v něm zastavovaly velké dopravní lodi. V ty dny mohl někdo uprchlíka poznat, a toho si hrabě Matyáš Sandorf nepřál, i když se mu již nic nemohlo stát. Chtěl prostě zůstat pro svět mrtev. Zbývala otázka, jak a kam odjet z Brindisi. Hrabě se rozhodl, že se odebere do východních zemí a tam se pokusí získat si majetek, který by mu umožnil vykonat dílo spravedlivé odplaty. Nemohl však odjet žádným z velkých parníků, které zprostředkují spojení Italie s Východem, protože na nich by byl nucen stýkat se s cestujícími všech národností. Přál si odplout na nějaké nenápadné lodi, ale takovou v Brindisi nemohl najít. Odjel tedy ještě téhož dne drahou do Otranta.
Za půl druhé hodiny dorazil vlak s uprchlíkem do tohoto města, ležícího na konci italského poloostrova. Tam se doktor dohodl s majitelem malé lodi, která vezla do Smyrny albánské koně, o přeplavbě do Malé Asie. Druhého dne vyjela loď z přístavu a brzy zmizel z dohledu maják na nejzazším výběžku poloostrova. Po několikadenní plavbě beze všech příhod minula loď mys Matapan na jihu Řecka a pak dorazila do přístavu ve Smyrně. Potom doktor vypravoval Petrovi o tom, jak se z novin dověděl o úmrtí své dcerušky.
„To jsem již byl na maloasijské půdě,“ pokračoval, „kde jsem zůstal dlouho všem neznám.
Musil jsem využít svých lékařských vědomostí, abych se uživil. Štěstí mi tak přálo, že se mé přání vyplnilo dříve, než jsem myslil. Ve Smyrně jsem žil asi osm let a byl jsem tam znám jako výborný lékař. Podařilo se mi totiž vyléčit několik těžce nemocných osob a pověst mě pak přivedla ve styk s bohatými lidmi i v jiných krajinách, kde lékařské znalosti byly dosud v plenkách. Odhodlal jsem se opustit Smyrnu. A jako činívali lékaři v dávných dobách, léčil jsem a zároveň lékařství vyučoval. Prošel jsem různými krajinami, někde jsem se zdržel několik neděl a jinde celé měsíce.
Pověst mě předcházela, a tak jsem byl volán do různých míst na pobřeží Středozemního moře a mé jmění rostlo. Ale dosud mi nestačilo. Chtěl jsem nabýt jmění obrovského, jaké mají indičtí radžové. A naskytla se vhodná příležitost. V Homsu v severní Syrii žil muž, který zmíral vleklou chorobou. Až do mého příchodu nemohl žádný lékař chorobu rozpoznat a vhodně léčit. Onen muž se jmenoval Faz-Rhat a byl vysokým úředníkem turecké říše. Byl teprve pětačtyřicetiletý a nechtělo se mu zemřít. FaZ-Rhat se konečně dověděl o mně a požádal mě, abych přišel do Homsu. Přijal jsem pozvání.
„Doktore,` řekl, „polovice mého jmění bude tvá, jestliže mě zachráníš.“ „Ponech si své jmění,` odpověděl jsem mu, „věnuji ti všechnu péči a vyléčím tě, bude-li Bůh chtít.“ Pozoroval jsem a zkoumal chorobu onoho muže, o jehož záchraně pochybovali všichni lékaři. Dávali mu naději jen na několik měsíců života. Mně se však podařilo rozpoznat nemoc a najít vhodný způsob léčení. Pět neděl jsem zůstal u Faz Rhata a ten se za tu dobu Uzdravil úplně. Když mi chtěl vyplatit slíbenou odměnu, přijal jsem jen to, co mi náleželo za léčení. Pak jsem Homs opustil. Za Tři léta zemřel Faz-Rhat po nehodě na lovu. Protože neměl příbuzné, odkázal mi celé své jmění, celkem na padesát milionů zlatých. Bylo to za třináct let od chvíle, kdy uprchlík z Rakouska vstoupil na půdu maloasijskou. V tu dobu jméno doktor Antekirt bylo známo již i v Evropě. Dosáhl jsem tedy, co jsem chtěl, a zbývalo ještě vykonat úkol. Odhodlal jsem se k návratu do Evropy. Navštívil jsem africké pobřeží a tam jsem zakoupil bohatý a úrodný ostrov, na němž mohla být založena menší osada. Jmenuje se Antekirta.
A tam jsem, Petře, neomezeným pánem a vládcem, králem bez tisíců poddaných, ale vládnu lidem, kteří jsou mi oddáni tělem i duší. Tam stavím pevnosti, takže ostrov bude téměř nedobyTný, až bude všechno zařízeno. Opatřiljsem si i loďstvo, jehož neobvyklá rychlost mi propůjčuje značnou moc v tomto moři.“ „A kde leží ostrov Antekirta?“ tázal se Petr Bathory. „Nedaleko pobřeží Velké Syrty, jejíž pověst je nevalná již od nejstarších dob, na okraji moře, které je následkem severních větrů nebezpečné pro moderní evropské lodi. Lépe řečeno, ostrov leží v pozadí zálivu Siderského, který vniká do africké pevniny mezi Tripolisem a Cyrenaikou.“ Doktor Antekirt se dostal na toto pobřeží náhodou; byl tam povolán k nemocnému. Tam v Siderském zálivu, asi padesát kilometrů od Bengází, upoutal jeho pozornost ostrov, který ležel před skupinou ostrovů Kirtských, a proto se nazýval Antekirta. Od této náhodné návštěvy doktor myslil pouze na to, jak by se jednou stal majitelem ostrova, a již předem přijal jeho jméno, totiž Antekirt, které se záhy stalo známým po celém pobřeží středomořském. K získání ostrova přiměly doktora vážné příčiny. Ostrov byl jednak dosti rozsáhlý, aby poskytl bydliště osobám, které by chtěl doktor shromáždit, a dále dosti vysoký, takže s jeho kuželovitého vrchu byl rozhled na moře až k africkému pobřeží. Kromě toho ostrov ležel v moři pověstném strašnými bouřemi a jeho půda byla velmi úrodná.
To vše se doktoru Antekirtovi hodilo.
Koupil tedy ostrov za velkou částku, ale se všemi právy, takže se stal jeho svrchovaným pánem bez jakýchkoliv poddanských závazků. Prodej ostrova byl schválen sultánem a majitel Antekirty se tak stal vlastně řádně uznaným vládcem svobodné země. Na tomto ostrově sídlil doktor již tři roky. Asi tři sta rodin evropských a arabských tvořilo tu malou osadu, která měla skoro dva tisíce duší. Nebyli to však doktorovi poddaní, nýbrž věrní druzi, kteří byli cele oddáni svému dobrodinci a celou duší lpěli na tomto kousku země, který se stal jejich druhou vlastí. Pozvolna byla zavedena řádná správa a zřízeny ozbrojené čety na obranu ostrova. Potom si dal doktor Antekirt v předních anglických, francouzských i amerických loděnicích postavit celé loďstvo. Nej podivuhodnější byly rychlé lodi hnané elektrickým proudem.
Zároveň bylo začato se stavbou opevnění. V této době nebyla ještě hotova, ač doktor z velmi vážných důvodů naléhal na urychlení práce. Což měla Antekirta nepřítele? Hrozilo jí nebezpečí z nedalekého afrického břehu? Ano.
Mohamedánská sekta, lépe řečeno společnost námořních lupičů, dívala se nevraživě na to, jak cizinec zřizuje v sousedství Libye bohatou osadu. Ta sekta se jmenovala Bratrstvo Sidi Mohameda Ben Ali es Senusci a v té době dospěla k největšímu rozkvětu, neboť měla již na tři miliony přívrženců. Její členové byli rozšířeni po celém mohamedánském světě, ale nejvíc jich bylo v Tripolisu a v Libyi. Senussiové byli stálým nebezpečím pro evropské osady v severní Africe, zvláště však pro ostrov Antekirtu. Bylo tedy jen moudré, že se doktor připravoval na obranu všemi moderními válečnými prostředky. To vše se dověděl Petr Bathory v rozmluvě s doktorem Antekirtem a uslyšel ještě mnohem více. Byl nyní na ostrově Antekirtě, vzdáleném několik set kilometrů od Dubrovníku. Tam zanechal dvě bytosti, matku a Savu, na něž nepřestal vzpomínat. Doktor Antekirt několika slovy doplnil své vyprávění o druhé polovici svého života. Zatím co zabezpečoval ostrov a využíval jeho přírodního bohatství, aby osada byla soběstačná, nezapomínal ani na ty, kteří zbyli po jeho přátelích, totiž na paní Bathoryovou se synem a na sluhu Borika. Petr se dověděl, proč „Savarena“ přibyla do Gruže a jak doktor navštívil jeho matku, ale ta odmítla peníze, které jí poskytl. Nakonec mu doktor pověděl, jakým způsobem se mu podařilo unést ho z hrobu, v kterém nespal spánkem posledním, nýbrž jen magnetickým. „To jsi, synu, pozbyl nadobro rozvahy,“ ptal se doktor ke konci, „že ses nelekl ani sebevraždy?“ „Sebevraždy?“ zvolal Petr s údivem. „Což věříte, že jsem se sám probodl?“ „V záchvatu zoufalství to bylo možné. „Ano, byl jsem zoufalý. Opustil jste mě i vy, otcův přítel, a to po slibech, které jste mi sám od sebe dal. Byl jsem zoufalý a naději nemám ani dnes. Ale zoufalci Bůh nepřikazuje, aby zemřel, nýbrž aby žil... a aby se pomstil.“ „Řekni potrestal, a tak to bude správné; ` odpověděl doktor Antekirt. „ Ale kdo tě vlastně bodl?“ „Člověk, kterého nenávidím z hloubi duše a s kterým jsem se náhodou setkal na opuštěném místě u dubrovnických hradeb. Snad se domníval, že ho chci napadnout. .. Předešel mě a bodl mě dýkou. Jmenuje se Sarkany a je to ..“ Petr nedokončil. Při vzpomínce na bídáka, který je teď manželem Saviným, byl zachvácen bolestnou lítostí. Zavřel oči, takže se zdálo, že ho znova opustí život.
Doktor Antekirt ho přivedl rychle k sobě a šeptal, pohlížeje na něho: „ Sarkany. .. Sarkany.. „ Doktor Antekirt soudil, že Petr potřebuje klid, ale mladík se bránil. „Ne, řekl, „vyprávěl jste mi jen o životě doktora Antekirta od té chvíle, co se hrabě Matyáš Sandorf vrhl do moře. ..“ „Ano, Petře. „Rád bych, abyste mi ještě pověděl všechno, co mi o hraběti Matyášovi dosud není známo.“ „Máš dost síly, abys mě vyslechl?“ „ Jen mluvte.“ „Budiž tedy. Snad bude lépe odhalit rovnou tajemství, které máš právo znát, a neskrývat před tebou, co hrozného chová minulost. Lépe bude udělat to hned a již nikdy se k tomu nevracet. .. Ty ses tedy domníval, že jsem tě opustil, když jsem náhle odplul z Gruže. Ale poslyš a pak suď.. Víš, že několik hodin před popravou pokusili jsme se uprchnout z vězení. Ladislav Zathmar byl chycen ve chvíli, kdy se chtěl za námi spustit z okna. Já a tvůj otec jsme spadli do rozvodněné bystřiny, která nás zanesla do podzemí. Když jsme přestáli nebezpečí pódzemní plavby a vystoupili na břeh, spatřil nás muž, který neváhal prodat nás za odměnu vypsanou na naše hlavy. Byli jsme vypátráni v domku rybáře Ferrata ve chvíli, kdy nás chtěl Ferrato dopravit svou bárkou na druhý břeh moře. Tvého otce chytili a dopravili zpět do Pazinu. Mně se podařilo uprchnout. To vše je ti známo, a teď poslyš to, o čem nevíš. Před zradou Španěla Carpeny, jehož čin stál Ondřeje Ferrata ztrátu svobody a za několik let i ztrátu života, stali jsme se obětí jiných dvou zrádců, kteří úřadům za odměnu prozradili naše spiknutí..“ „Kdo to byl zvolal Petr vzrušeně. „Bude lépe, dovíš-li se nejprve, jak jsme přišli na stopu jejich zrady,“ odpověděl doktor Antekirt. A vyprávěl mu stručně, co se událo v žalářní kobce a jak náhodou vyslechli rozmluvu zrádců, která jim prozradila i obě jejich jména. „Jak se jmenují ti zrádci?“ zvolal znova Petr. „Či chcete jejich jména přede mnou tajit?“ „ Ne.“ „Kdo to tedy byl?“ „Jeden ze zrádců se vloudil do domu hraběte Ladislava Zathmara jako účetní, ač to byl vlastně vyzvědač. Je to týž muž, který tě přepadl v Dubrovníku a bodl.“ „Sarkany?“ zvolal Petr a přikročil k doktorovi s hněvivou tváří. „Sarkany. ?.. Ten bídák. ..! A vyj ste to věděl. ?.. Vy, druh Štěpána Bathoryho, jehož synovi jste slíbil pomoc, když se vám svěřil s tajemstvím své lásky? Vy jste mi dodával odvahy a pak jste klidně dovolil tomu bídníkovi vstoupit do Toronthalova domu, ač jste tomu mohl zabránit jediným slovem. ?.. Svým mlčením jste schválil zločin. .. Ano, zločin. .. jímž ubohá Sava byla vydána na pospas tomu zrádci.“ „Ano, Petře, učinil sem tak.“ „A proč?“ „Protože se nesměla stát tvou ženou.“ „Pročpak. ?.. Proč?“ „Protože by to byl skutek ještě hnusnější, kdyby Savu Toronthalovou pojal za choť Petr Bathory.“ „A proč, proč?“ opakoval Petr, jemuž se srdce svíralo úzkostí. „Poněvadž Sarkany měl spoluvinníka. Spoluvinníka v tom, jak byl tvůj otec vydán na smrt. .. A ten druhý bídák, musíš se to dovědět, byl kdysi bankéřem v Terstu a jmenuje se Silas Toronthal.“ Petr slyšel. .. a pochopil.
Nezmohl se na odpověď. Rty se mu sevřely křečí. Div že neklesl. Vytřeštěným zrakem hleděl kamsi do prázdna. .. Tak to trvalo několik vteřin a doktor se již obával, aby jeho pacient nepodlehl této nebezpečné duševní operaci. Ale Petr Bathory byl pravý muž. Ovládl se a jen několik slz mu skanulo z očí. .. Pak klesl na sedadlo. Doktor ho uchopil za ruku.
„Petře,“ řekl mu něžně i vážně zároveň, „jsme oba mrtvi pro svět a pro všechny. Jsem sám, nemám přátel a nemám dětí. .. Chceš mi být synem?“ „Ano. .. otče,“ odpověděl Petr Bathory v mocném pohnutí.
A pak klesl doktorovi do náručí. „, „
