Kapitola čtvrtá, VDOVA PO ŠTĚPÁNU BATHORYM. Příjezd doktora Antekirta vzbudil pozornost nejen v Dubrovníku, ale v celé Dalmacii. Noviny se rozepsaly o příhodě při příjezdu jachty do Gruže a svou zprávu rozvíjely stále dál a dál. Tak se stalo, že přešly i na jejího majitele a ten se pak nemohl vyhnout poctám i nepříjemnostem, které mívají stejnou měrou za následek sláva a proslulost. Všichni o něm hovořili. Počal se kolem něho tvořit nový kruh bájí a pověstí. Nikdo nevěděl, kdo vlastně je, odkud přišel a kam se ubírá. To byla záhada a záhada budí stále větší a větší pozornost. Je známo, že domněnkám je do široka otevřeno pole tam, kde nikdo nic neví, a že skutečnost je nahrazována bájí. Novináři, povzbuzovaní přáním čtenářů, odebrali se do Gruže, ba někteří z nich navštívili i jachtu. Nebylo jim však dopřáno uzřít osobu, o kterou se zajímalo veřejné mínění. Doktor si zakázal návštěvy a rozkazy byly přísné. Vysvětlení, která podával kapitán Narsos dotěravcům, byla stejně záhadná jako kusá. „ Odkud přichází doktor?“ „ To bohužel nevím.“ „ A kam pluje?“ „ Ještě mi nedal rozkazy.“ „ Ale kdo to vlastně je?“ „To neví nikdo, a Snad to neví ani on sám.“ Po takových vysvětleních a zprávách zvědavost obecenstva ovšem jen rostla. Obraznost měla volné pole a zabíhala až do nemožností. Doktor Antekirt byl dnes tím a zítra oním. Někteří ho pokládali za náčelníka mořských loupežníků a jiní zase za krále rozsáhlé africké říše, který na zapřenou cestuje světem, aby poznal poměry v jiných státech. Mnozí pak tvrdili, že je to psanec, který musil utéci ze své vlasti a teď cestuje s místa na místo. Kterou domněnku si kdo vymyslil, to záleželo na hloubce jeho fantasie.. Mínění se různilo, i pokud šlo o doktorův akademický titul. Někteří ho pokládali za skutečného vědce, kdežto jiní za krále šarlatánů, který by se octl ve velkých nesnázích, kdyby na něm někdo žádal, aby předložil svůj doktorský diplom. Gružským a dubrovnickým lékařům se však nedostalo přiležitosti, aby mohli tajemného muže žalovat pro neoprávněné vykonávání lékařské praxe. Doktor Antekirt se vždy vymluvil, když ho někdo žádal o lékařskou radu. Ostatně majitel „Savareny“ se vůbec neubytoval na pevnině.
Neusídlil se v žádném městském hotelu. Po prvních dvou dnech gružského pobytu již vůbec nevstoupil do Dubrovníka. Spokojil se tím, že se vydával na procházky do okolí a dvakrát nebo třikrát vzal s sebou Pescada, jehož vrozené bystrosti se obdivoval. Sám do Dubrovníka nešel, ale jednoho dne se tam odebral Pescade na jeho příkaz. Byl mu svěřen důvěrný úkol, aby doktorovi opatřil zprávy o některých osobách. Když se Pescade vrátil, odpovídal na dané otázky takto: „On tedy bydlí v Stradone?“ „Ano, pane doktore, tam, v nejkrásnější čtvrti města. Jeho dům je nedaleko místa, kde cizincům ukazují palác dubrovnického dožete. Je to nádherný dům, přeplněný sluhy, a několik krásných povozů je stále připraveno pro majitele. Krátce, skutečná domácnost milionáře.“ „ A druzí?“ „Ti druzí,“ vysvětloval Pescade, „bydlí sice v téže čtvrti, ale jejich domek je ztracen mezi nízkými a křivolakými uličkami, které se podobají spíše nějakým schodům. Krátce bydlí tam, kde je život nejtěžší“ „ A jejich domek?“ „Je malý a nízký, nijak zvlášť hezký, ač myslím, že uvnitř je čistota a pořádek. Je vidět, že v něm bydlí chudí, ale řádní lidé.“ „A ta paní která v něm žije?“ ` „Neviděl jsem ji, jen jsem se dověděl, že vychází málokdy.“ „ A její syn?“ „Syna jsem viděl, pane doktore, právě když se vracel domů.“ „Jakým dojmem na tebe působil?“ „Jeho tvář měla smutný výraz, řekl bych starostlivý. Je na něm znát, že mnoho vytrpěl.“ „Tys také mnoho vytrpěl, Pescade, a přece to není na tobě vidět.“ „Utrpení hmotné a utrpení duševní, to je velký rozdíl. Zakrýt nedostatek, to jsem dovedl vždy a byl jsem přitom i veselý.“ Jak je vidět, doktor Antekirt již Pescadovi tykal, což bylo pro bývalého akrobata zvláštním důkazem přízně. Téže cti se mělo ostatně dostat záhy i jeho druhovi. Obr však působil tak mohutným dojmem, že tykat mu hned si tak každý nedovolil. Když se doktor dověděl od Pescada vše, ustal i v procházkách do okolí Gruže. Zdálo se, že na něco čeká a že nechce předbíhat události. Proto neopouštěl loď až do chvíle, kdy se událo to, co očekával. Dne 2g. května v jedenáct hodin, když předtím dlouho pozoroval nábřeží kukátkem, dal doktor Antekirt rozkaz, aby byl připraven člun. Vstoupil do něho a dal se dovézt na nábřeží. Čekal tam na něho nějaký člověk. „Je to on, řekl si doktor Antekirt. „Nemýlím se. Poznávám ho, ač se velice změnil.“ Člověk, kterého měl na mysli, byl asi sedmdesátiletý stařec. Jeho postava byla ohnutá a vlasy bílé. Tvář měl vážnou a smutnou a jen oči ji poněkud oživovaly. Stařec stál nehnutě na nábřeží a pozoroval člun od té chvíle, kdy odrazil od jachty.
Doktor Antekirt si umínil, že se bude chovat tak, jako by toho muže nejen neznal, ale dokonce ani nepozoroval. Ale sotva učinil několik kroků, stařec přistoupil k němu, uctivě pozdravil a zeptal se: Doktor Antekirt?“ „Ano, jsem doktor Antekirt. Kdo jste, příteli, a co si přejete?“ „Jmenuji se Borik,“ odpověděl stařec, „jsem ve službách paní Bathoryové a mám vás požádat o rozmluvu. „S paní Bathoryovou:“ ptal se doktor Antekirt. „Není to ta vdova po maďarském vlastenci, který byl odsouzen k smrti.“ „Ano, ta je to,“ odpověděl stařec. „Nedivím se, že ji znáte, i když jste ji nikdy neviděl; vždyť jste přece doktor Antekirt.“ Doktor se na starého sluhu pozorně zadíval a v duchu se tázal, zda jeho poslední slova nemají tajný smysl. Potom se ho zeptal: .. „A co mi chce vaše paní? .. „Přála by si s vámi mluvit z důvodu, který prý znáte nebo alespoň tušíte.“ ., „Přijdu k ní.“ „Bylo by jí milejší, kdyby vás směla navštívit na palubě.“ .. „Proč?“ „Poněvadž jí záleží velice na tom, aby tato rozmluva zůstala tajemstvím.“ .. „Tajemstvím. ?.. A před kým má být utajena?“ „Před jejím synem. Petr se nemá dovědět, .že s vámi mluvila.
„ Tato odpověď doktora překvapila, ale nedal to na sobě znát. obr.. „Já přece jen raději navštívím paní Bathoryovou,“ řekl. „Vždyť tak mohu učinit v nepřítomnosti jejího syna.“ .. „To by bylo také možné, pane doktore, a to zítra. Dnes večer odjede Petr do Zadaru a vrátí se až příští večer.“ „A čím je Petr Bathory?“ „Je inženýrem, ale dosud bez místa. Život jeho i jeho matky je velmi krušný.“ „Krušný?..“ opakoval doktor Antekirt zamyšleně. „Což paní Bathoryová nemá žádné příjmy?“ Stařec neodpověděl. Jen schýlil hlavu a prsa se mu mocně dmula.
„Pane doktore, řekl konečně, „více vám říci nemohu. Budete-li chtít, paní Bathoryová vám jistě řekne všechno. .. Doktor Antekirt se namáhal, aby zakryl pohnutí. Raději se rychle zeptal: .. „ Kde bydlí paní Bathoryová?“ „V Dubrovníku v ulici Marinella, sedmnáct.“ „Mohu ji tedy navštívit zítra před druhou hodinou odpoledne?“ „Ano, pane doktore, budu vás očekávat a uvedu vás k ní.“ Zahloubán v myšlenky, došel doktor až k bráně města Na konci třídy je starý dožecí palác „Řekněte tedy paní Bathoryové, aby mě zítra tou dobou očekávala.“ „Děkuji vám jejím jménem,“ odpověděl stařec a pak dodal: „Snad se domníváte, že na vás bude něco chtít. ..“ „A kdyby tomu tak bylo?“ „ Není tomu tak.“ Pak se zdvořile uklonil a vzdálil se po cestě, která vedla z Gruže do Dubrovníka. Poslední starcova slova doktora Antekirta zřejmě překvapila.
Zůstal ještě chvíli nehybně stát na nábřeží a pozoroval odcházejícího Borika. Pak se vrátil na palubu a poslal Pescada s Matifouem, aby se šli projít trochu do města. Po jejich odchodu se zavřel do kajuty a oznámil kapitánovi, že si nepřeje být vyrušován. Pescade a Matifou se zatím snažili užít co nejlépe nečekané dovolené. Dopřáli si dokonce potěšení, že byli přítomni představení několika akrobatů. Pescade hořel touhou poučit nebo napomenout některého neobratného provazolezce a Matifou by se byl zase rád přihlásil k zápasu. Oba se však včas upamatovali, že ted jsou členy posádky „Savareny“. Zůstali tedy jen diváky a neskrblili pochvalou, když si výkon pochvalu zasloužil.
Druhého dne se dal doktor Antekirt dopravit na nábřeží již předpolednem. Člun poslal zpět a sám se zvolna ubíral k Dubrovníku. Alejí stinných stromů to byla rozkošná procházka.
Na cestě, dlouhé asi dva kilometry, nebylo v tu dobu ještě tak živo, jak bývá později, když tu projíždí povoz za povozem a prochází se spousta lidí. Zahloubán v myšlenky, došel doktor až k bráně města, které bylo v té době ještě obehnáno trojitou hradbou. Brána byla otevřena. Doktor prošel opevněním a vstoupil do města.
Od brány vedla dovnitř města nádherná třída Stradone, která celé město protínala. Na konci třídy je starý dožecí palác, krásná stavba z patnáctého století s renesančním sloupořadím, jehož štíhlé sloupky připomínají dobu rozkvětu toskánského stavitelství. Ale doktor Antekirt tam nedošel. Ulice Marinella totiž odbočovala vlevo z třídy Stradone asi v její polovici. Doktor zvolnil krok, když kráčel kolem výstavného paláce, v jehož průjezdě spatřil nádherný povoz s bujným spřežením. Kočí seděl na kozlíku a opodál pod vkusnou verandou čekal sloužící. Tu vstoupil do povozu muž, koně se rozběhli a vrata se za nimi zavřela.
Byl to onen muž, který před třemi dny oslovil doktora na nábřeží. Byl to bývalý terstský bankéř Silas Toronthal. Doktor Antekirt, který si nepřál, aby ho Toronthal zase spatřil, vstoupil rychle do nejbližšího domu a zůstal tam tak dlouho, dokud vůz nezmizel. „Oba bydlí v témže městě,“ řekl si. „Je tím vinna náhoda, a ne já.“ Uličky, které odbočují z třídy Stradone vlevo, jsou úzké, křivolaké, špatně dlážděné a chudičké. Hlavní třídu lze přirovnat k mohutné řece, do které z jednoho břehu ústí nepatrné potůčky. Domy se tu tísní jeden na druhém, jako by zápasily o místo na slunci. Hledí si navzájem zblízka do očí, lze-li očima nazvat okna, vedoucí do ulice. Vůz do těchto uliček nevyjede. V době dešťů se proměňují v pravé bystřiny, ale jindy se svým příkrym spádem podobají roklim. Na mnoha místech bylo tam nutno zřídit stupně a schůdky. Jak jsou tyto skromné příbytky odlišné od nádherných paláců v ulici Stradone! Doktor Antekirt vešel do hledané ulice a stoupal po jejích nekonečných schodech. Když přešel asi šedesát schodů, zastavil se před číslem sedmnáct. Dveře domku se hned otevřely. Starý Borik doktora podle slibu očekával. Beze slova ho uvedl do čisté, ale chudě zařízené světnice. Doktor Antekirt usedl. Nedal na sobě znát dojetí, ani tehdy, když vstoupila paní Bathoryová.
„Pan doktor Antekirt?“ „Ano, já jsem to, milostivá paní,“ odpověděl doktor a povstal. „ Chtěla jsem vám ušetřit tak dlouhou cestu,“ omlouvala se paní.“ „Já naopak si přál navštívit vás,“ odpověděl doktor, „a prosím vás, abyste byla ujištěna, že jsem cele k vašim službám.“ „Teprve včera jsem se dověděla, pane doktore, že jste přijel do Gruže` a hned jsem poslala Borika, aby vás poprosil o rozmluvu.“ „Jsem ochoten vás vyslechnout.“ „Já odejdu,“ řekl Borik.“ „Jen zůstaňte,“ odpověděla paní Bathoryová. „Jste jediný přítel rodiny a znáte všechno, co hodlám panu doktorovi říci.“ Pani Bathoryová usedla vedle doktora Antekirta, stařec zůstal stát u okna. Paní Bathoryové bylo asi šedesát let. Stáří dosud neschýlilo její postavu k zemi, ale její bílé vlasy a vrásčitá tvář prozrazovaly, jak trpce zápasí s nouzí a se zármutkem, i když je stále tak statečná jako dříve. Bylo vidět že byla kdysi neohroženou družkou a přítelkyní muže, který za své přesvědčení obětoval postavení i život. „Pane,“ řekla chvějícím se hlasem a marně se snažila potlačit pohnutí „poněvadž jste doktor Antekirt, který mi z neznámé příčiny již dříve projevil svůj soucit, hodlám vám vyprávět o událostech, které se zběhly před patnácti lety v Terstu. „Milostivá paní, ušetřte si bolestné vzpomínky. Vím vše, poněvadž jsem doktor Antekirt, a vím též, jaký byl váš osud od 30. června 186. „ „Řekněte mi tedy, pane doktore, jakým zájmem jste poután k osudu mému a k osudu mého syna?“ „Je to jen projev úcty, kterou musí mít každý k vdově po muži, který položil život na oltář vlasti.“ „Znal jste mého manžela?“ ptala se vdova chvějícím se hlasem. „Nejenže jsem ho znal, ale měl jsem ho rád a vážím si všech, kdož mají jeho jméno.
„Jste snad též synem země, pro kterou on prolil krev?“ „Nemám vlasti.“ „Kdo tedy jste?“ „Jsem mrtvý, který dosud nebyl pohřben,“ odpověděl doktor Antekirt chladně. Při této neočekávané odpovědi se paní Bathoryová i Borik zachvěli, a doktor Antekirt pokračoval: „Zprávy, které jste mi chtěla sdělit, mohu ještě doplnit, poněvadž vy nevíte o mnoha důležitých věcech. „Vypravujte, poslouchám,“ odpověděla paní Bathoryová.
„Před patnácti lety,“ začal doktor Antekirt, „tři maďarští vlastenci připravili spiknutí, které mělo získat Maďarsku nezávislost. Byli to hrabě Matyáš Sandorf, profesor Štěpán Bathory a hrabě Ladislav Zathmar, přátelé, které pojila jedna myšlenka i jedno srdce. Dne 8. června 186., den předtím, kdy měla vypuknout vzpoura, vnikla rakouská policie do domu hraběte Zathmara v Terstu, kde se v té době zdržovali všichni tři náčelníci spiknutí. Byli zatčeni, hned v noci dopraveni do pazinského hradu a tam uvězněni. Tam také byli odsouzeni k smrti. Mladý účetní hraběte Sandorfa; který v době zatčení dlel v Zathmarově domě, byl taktéž zatčen, ač nebyl do spiknutí zasvěcen. Později byl zproštěn obžaloby a propuštěn na svobodu.
Druhého dne po rozsudku pokusili se odsouzenci o útěk. Hrabě Sandorf a profesor Bathory se dostali z vězení po hromosvodu, ale spadli do dravého potoka, proudícího pod věží. Hraběti Zathmarovi zabránily v útěku stráže. Uprchlíci neměli naděje, že uniknou smrti, protože potok se ztrácel v podzemí pod hradem. Ale štěstí jim přálo. Dostali se až do průplavu a později do města Rovinje, kde je ukryl rybář Ondřej Ferrato. Onen šlechetný muž připravil všechno, aby uprchlíky příštího dne dopravil na druhou stranu Jaderského moře. Tu vpadla do rybářova domku policie. Španěl Carpena, který věděl o úkrytu uprchlíků, z osobní msty jej policii prozradil. Hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory vyskočili oknem, ale Bathory byl raněn a chycen policií. Matyáš Sandorf doběhl až k moři a vrhl se do něho v dešti kulí. Jeho mrtvola nebyla nalezena.
Třetího dne byli Štěpán Bathory a Ludvík Zathmar zastřeleni v nádvoří pazinského hradu.
Rybář Ondřej Ferrato byl odsouzen na doživotí a dopraven do trestnice v Steinu.“ Paní Bathoryová sklonila hlavu. Srdce se jí svíralo bolestí, ale nepřestávala doktora poslouchat.
„Jsou vám známy všechny tyto podrobnosti, paní?“ zeptal se jí doktor. „Domnívám se, že alespoň mnohé z nich.“ „Ano, dověděla jsem seje z novin asi jako vy.“ „Ano, z novin, přisvědčil doktor Antekirt Ale vím ještě to, co noviny nemohly prozradit, protože to mělo zůstat tajemstvím. Prozradil mi to vězeňský strážce a já nehodlám tuto zprávu před vámi tajit „ „Mluvte, pane,“ vybídla paní Bathoryová. „Španěl Carpena byl vinen, že hrabě Sandorf a profesor Bathory byli vypátráni v domku Ferratově. Ale zrada byla také v tom, že spiklenci byli vypátráni v domě Zathmarově „Zrada?“ překvapeně se ozvala paní Bathoryová. „Ano, a důkazy zrady byly spiklencům předloženy při trestním líčení. Zrádcové nejdříve nalezli u poštovního holuba šifrovaný lístek a opsali si ho. Pak se v domě hraběte Zathmara zmocnili mřížky, kterou jedině bylo možno zprávu přečíst. Když seznali obsah lístku, dodali jej terstskému guvernérovi. Část statků hraběte Sandorfa byla odměnou za jejich zradu.“ „A je známo, kdo byli ti zrádci?“ ptala se paní Bathoryová rozechvěně. „Ne, milostivá paní,“ odpověděl doktor. „Snad znali jména zrádců ti tři odsouzenci, ale těm nebylo dopřáno setkat se před smrtí s jejich milými, a tak jména zrádců zůstala tajemstvím.“ Paní Bathoryová ani Borik nebyli tehdy v Terstu, a nemohli se s profesorem Bathorym rozloučit. „Což zůstanou jména těch bídáků navždy tajemstvím?“ ptala se paní Bathoryová.
„Zrádci se obyčejně prozradí sami,“ odvětil doktor Antekirt.
„Ale musím doplnit své vyprávění.. Vy jste ovdověla s osmiletým synkem a byla jste téměř bez jmění. Borik sluha hraběte Zathmara, po smrti svého pána vás neopustil, ale sám byl chudý, a tak vám mohl věnovat jen svou oddanost.. Odešla jste z Terstu a usadila jste se v Dubrovníku, kde jste těžce pracovala, abyste zajistila živobytí sobě i dítěti. Chtěla jste, aby si váš syn zvolil touž životní dráhu, na kterou vstoupil jeho otec. Ale jak jste o to musila zápasit, jakou nouzi prožívat! Činila jste to vše s odvahou a vytrvalostí, před kterou musím s úctou sklonit hlavu.“ Při těchto slovech doktor Antekirt povstal a do jeho zdánlivého klidu pronikly známky pohnutí. Paní Bathoryová neodpověděla. Vyčkávala nevědouc, zda, doktor již skončil, nebo bude vyprávět dále o věcech, které se jí týkaly a pro které se ucházela o rozmluvu s ním. „Ale, milostivá paní,“ ujal se slova opět doktor Antekirt, „lidská síla má své hranice, vyčerpá se. Onemocněla jste a byla byste podlehla těžké životní zkoušce, kdyby neznámý muž -, řekněme raději přítel vašeho chotě - nebyl vám přišel na pomoc. Nikdy by se o tom nebyl zmínil, kdyby mu váš sluha nebyl oznámil, že si s ním přejete mluvit.. „ „Jen o vděčnosti, pane,“ odvětila paní Bathoryová, „chtěla jsem poděkovat doktoru Antekirtovi za jeho laskavost a přízeň. „Není zač, paní. Snad za to, že vám před několika lety poslal sto tisíc zlatých jako vzpomínku na zvěčnělého přítele a proto, aby vám přispěl ve vašem boji? Vždyť pro něho bylo štěstím, že vám může pomoci. Ne, milostivá paní, já vám musím poděkovat, že jste přijala s důvěrou maličkost, která měla ulehčit život ženě a synovi mého přítele.“ Vdova odpověděla s úklonou: „Ať byl důvod jakýkoli, pane, jsem vám povinna poděkovat. To byl první důvod, proč jsem s vámi chtěla mluvit. Je tu však ještě důvod druhý.“ „A to, milostivá paní?“ „Chtěla jsem vám... vrátit onu částku.“ „Jakže, milostivá paní,“ ozval se prudce doktor Antekirt, „vy ji ne. míníte přijmout?“ „Soudila jsem, že nemám práva použít těch peněz, protože jsem doktora Antekirta neznala, ba ani jsem nikdy neslyšela jeho jméno. Mohla jsem si také myslit, že ta částka je vlastně almužna, kterou mi poskytli ti, proti nimž můj manžel zápasil. Jejich soustrast se mi hnusila, a proto jsem se těch peněz ani nedotkla.“ „Ty penize tedy. .“ „Zůstaly tak, jak mi byly dodány.“ „ A váš syn? `“ „Můj syn bude mít tolik, kolik si sám dobude. Za svůj úspěch nechf děkuje jen sobě.“ „A své matce,“ dodal doktor Antekirt, v němž ženino jednání vzbudilo vrcholný obdiv a úctu. Paní Bathoryová zatím povstala, vzala ze skříně svazek bankovek a podala jej hostovi.
„Pane,“ řekla, „prosím vás, abyste si vzal své peníze a přijal stejně vroucí dík matky, jako by jich byla užila k výchově svého syna.“ „Ty peníze mi nenáleží, paní,“ odpověděl doktor s odmítavým mávnutím ruky. „.
„ Nenáležely také nikdy mně.“ „Pane,“ řekla, „prosím vás, abyste si vzal své peníze.. „ „Ale Petr Bathory by jich mohl užít.“ „Doufám, že můj syn záhy dostane místo, jaké si zaslouží, a že se pak budu moci spoléhat na něho, jako on se dosud spoléhal na mne.“ „Jistě neodmítne, požádá-li ho přítel jeho otce, aby tuto částku přijal.“ „Naopak odmítne.“ „Dovolte mi, abych alespoň učinil pokus.“ „Jak vám bude libo, pane doktore, nemohu vám to zakazovat,“ odpověděla paní Bathoryová. „Jen vám říkám, že můj syn o těchto penězích dosud neví a že bych si přála, aby se o nich nikdy nedověděl.“ „Budiž tedy, paní. .. Chápu pohnutky, které vás přiměly k tomuto jednání, poněvadž jsem byl a dosud jsem člověk vám neznámý. Rozumím vašemu citu a dovedu si ho vážit. Opakuji však, že tyto peníze nenáleží ani mně, když nemají náležet vám.“ Doktor Antekirt povstal. Jeho dar byl odmítnut tak, že ho to nemohlo urazit. Vdovin čin jen vzbuzoval jeho úctu. Pozdravil paní na rozloučenou, ale ta se na něho obrátila s další otázkou: „Zmínil jste se, pane, že můj choť i se svými druhy byl zrazen a tak poslán na smrt?“ „Ano, vyprávěl jsem vám pouze skutečnost.“ „Copak ty zrádce nikdo nezná?“ „Ano, zná.“ „Kdo?“ „Bůh.“ Po těchto slovech se doktor Antekirt uklonil a odešel. Po jeho odchodu se paní Bathoryová zamyslila. Byla puzena k této tajemné osobnosti jakousi náklonností, jejíž příčinu si nedovedla vysvětlit. Snad to bylo proto, že se tak staral o osud jejího muže i její. Uzří ještě někdy doktora Antekirta. Či „Savarena“ odpluje a již nikdy se nevrátí.
Na tyto otázky si nedovedla odpovědět.
Druhého dne ráno oznamovaly dubrovnické listy, že neznámý dobrodinec daroval městskému chudinskému fondu sto tisíc zlatých. Byl to dar doktora Antekirta, ale zároveň i dar chudé vdovy, která jej nepřijala pro sebe a pro svého syna.
