DÍL TŘETÍ.
Kapitola první, STŘEDOZEMNÍ MOŘE. Středozemní moře je dvojnásob krásné: kypí tu, život zasazený do harmonického rámce a vzduch i moře jsou stejně průzračné. Tyto jeho vlastnosti působí podivuhodně na člověka a dodávají mu sílu i odolnost.
Dobře to žekl Michelet. Příroda odloučila skálu kalpskou od skály abylské a tak utvořila Gibraltarský průliv. I když mnozí geologové tvrdí opak, je možné, že ten průliv trvá odedávna.
Bez něho by nebylo Středozemního moře, neboť vypařováním ztrácí třikrát více vody, než mu dodávají řeky. Kdyby nebylo přítoku vod z Atlantiku, které je omlazují, proměnilo by se již dávno v moře mrtvé. Matyáš Sandorf žil v jednom z nejodlehlejších zákoutí Středozemního moře. Až do skončení svého díla chtěl zůstat doktorem Antekirtem a vydatně těžit z pověsti, podle níž před patnácti lety zahynul v Jaderském moři. Na naší zemi jsou dvě Středozemní moře, jedno v Starém a druhé v Novém světě. Americké Středozemní moře představuje Mexický záliv, který zaujímá více než 41.2 milionu čtverečních kilometrů plochy. Ač evropské Středozemní moře zaujímá toliko plochu 2,885.52 čtverečních kilometrů, tedy asi polovinu amerického,je mnohem členitější a bohatší na krásné zátoky, zálivy a proudy, kteréjsou od sebe odděleny ostrovy a poloostrovy. Je tu moře Egejské, Libyjská zátoka, Jonské moře, záliv Lyonský, Janovský, Gabešský a konečně obě Syrty, které vnikají do africké pevniny za Tripolisem. Kterou část tohoto moře, jehož některé břehy byly tehdy ještě málo známy, zvolil si doktor Antekirt za své sídlo? Vždyť v tomto rozsáhlém moři je na sta ostrovů a na tisíce ostrůvků.
Všechny jeho zátoky a zálivy pak nelze ani vyjmenovat. A kolik národů nejrůznějších ras a plemen, zvyků i snah žije na březích tohoto moře! Kde měl Matyáš Sandorf; nyní zvaný doktor Antekirt -, toto jméno bylo východním národům zvlášť drahé -, své nové sídlo, v němž se chystal k dokonání své pomsty? Petr Bathory se to měl brzy dovědět.
Když otevřel na chvíli oči, upadl opět v bezvědomí, v jakém ho doktor Antekirt zanechal v bytě jeho matky. Doktor totiž provedl se zdarem pokus, při němž vůli jedné osoby nahradí vůle osoby druhé, to jest pokus hypnotický. Doktor Antekirt si tak vypěstoval vůli, že ji mohl přenést na jiného i bez použití lesklého předmětu, jak to obyčejně hypnotiséři dělají. Petr byl tehdy zeslaben ztrátou krve. Usnul podle vůle doktora Antekirta a podle jeho vůle se i probudil. Teď však, když bylo nebezpečí, že plamen jeho života zhasne, bylo nutno ho zachránit.
Byl to úkol, který vyžadoval největší péče a velkých znalostí lékařských. Doktor Antekirt však nic neopominul. „Bude žít. .. Chci, aby žil,“ stále si opakoval. „Proč jen jsem ho neunesl již z Kotoru. ?.. Proč jsem si to po příchodu Sarkanyho rozmyslil a nechal ho v tom proklatém městě?.. Ale zachráním ho. .. Petr Bathory bude v budoucnosti pravou rukou Matyáše Sandorfa: ` Po celých patnáct let myslil hrabě Matyáš Sandorfjen na trest a odměnu. Nezapomněl, čím je povinen svým druhům v utrpení, Zathmarovi a Bathorymu. Teď považoval dobu za vhodnou, aby uvedl ve skutek své plány, a proto připlul na „Savareně“ do Dubrovníku. Hrabě Sandorf se za dlouhou dobu změnil tak, že ho nikdo nemohl poznat. Vlasy mu zbělely a pleť pozbyla lesku. Nezachoval si sílu mládí až do padesáti let, ale zato nabyl střízlivosti a klidu stáří. Lidem, kteří se setkali s doktorem Antekirtem, svým zjevem ani dost málo nepřipomínal svěžího Matyáše Sandorfa. Ale tělesně se doktor ještě víc otužil.
Proměnil se v železnou osobnost, o níž lze říci, že sotva se přiblíží k magnetické střelce, hned ji uvede v pohyb. A doktor chtěl učinit z Petra Bathoryho to, co dokázal učinit ze sebe.
Ostatně hrabě Matyáš Sandorf byl poslední svého rodu. Měl sice, jak se čtenář pamatuje, dcerušku, ktrá po jeho zatčení byla svěřena péči choti jeho správce Landeka. To děcko, tenkrát teprve dvouleté, bylo jediným dědicem hraběte. Dcerušce měla při dovršení osmnáctého roku připadnout polovice z propadlého otcova jmění. Landek, který se stal správcem nezabavené polovice sedmihradských statků, zůstal s chotí i se svěřeným děckem na artenackém zámku. Ale osud nepřestal rod Sandorfů pronásledovat.
Za několik měsíců po odsouzení spiklenců zmizela Sandorfóva dcerka beze stopy. Nalezli toliko její klobouček na břehu potoka, který protékal zámeckým parkem. Nikdo tehdy nepochyboval, že spadla do potoka a její mrtvola byla odplavena do některé karpatské propasti. Nebyla nalezena jediná stopa. Růženu Landekovou to neštěstí tak zdrtilo, že za několik měsíců zemřela. Úřady však nechtěly na původním rozsudku nic měnit. Polovice statků, vyhrazená dědičce, měla zůstat i nadále v pozůstalostní správě a státu měla připadnout teprve tehdy, když se dědička nepřihlásí, až jí bude osmnáct let. To byla poslední rána, která stihla rod Sandorfův. Zdálo se, že rod vlastně vymřel. Čas pak dovršil své dílo a dal zapomenout na vše, co se týkalo terstského spiknutí. Hrabě Matyáš Sandorf se dověděl o dceruščině smrti v Otrantu, kde tehdy žil pod cizím jménem. S dítětem zahynulo vše, co mu zanechala hraběnka Rena, kterou tolik miloval. Odešel z Otranta, stejně neznám, jako když tam přišel. Kam odešel, nikdo nevěděl.
Po patnácti letech, když se hrabě Matyáš Sandorfpod jménem doktora Antekirta opět objevil na evropských březích Středozemního moře, nikdo netušil jeho pravé jméno. V té době se hrabě Matyáš Sandorf věnoval přípravám k pomstě.
Byl jediný z rodiny i z kruhu přátel a měl vykonat úkol, který pokládal za svou svatou povinnost. Několik let po odchodu z Otranta náhodou, o které se čtenář doví později, získal jmění, které mu dávalo velkou moc. Tehdy začal pátrat po stopách těch, kterým určil trest. A již tehdy pokládal Petra Bathoryho za příštího spojence při tomto spravedlivém díle. Jeho jednatelé pátrali ve všech městech ležících při Středozemním moři. Zprávy podávali doktoru Antekirtovi, aniž věděli, proč tak činí. Tak se doktorovi podařilo najít stopu všech osob, které byly přímo nebo nepřímo zapleteny do událostí kolem terstského spiknutí. Střežil je zdaleka, dovídal se o všech jejich činech, sledoval je takřka krok za krokem. Tak to trvalo nějakých pět let.
Doktor Antekirt věděl, že Silas Toronthal odešel z Terstu a usadil se s chotí a dcerou v Dubrovníku, kde si koupil dům. Stopu Sarkanyho sledoval pak ve všech velkých evropských městech, v nichž dobrodruh utrácel své jmění, a později ve východní Sicilii, kde se Sarkany se Zironem chystali k podnikům, kterými se chtěli znova obohatit. O Carpenovi se doktor dověděl jen tolik, že odešel z Istrie a potlouká se bez práce po Rakousku a po Italii, dokud mu těch několik tisíc zlatých odměny dovolovalo zahálet. O Ondřeji Ferratovi věděl doktor, že si odpykává trest v Steinu v Trolsku. Byl by mu jistě pomohl k útěku, kdyby nebyla smrt vysvobodila rybáře z káznice. Ferratovy děti, Marie a Ludvík, odešly rovněž z Rovinje a žily bezpochyby v bídě. Ale žily tak skrytě, že je nebylo možno objevit.
Paní Bathoryovou, která se usídlila v Dubrovníku se synkem a s Borikem, nespustil doktor Antekirt nikdy s očí. Víme již, jak jí chtěl přispět velkou částkou, kterou však hrdá žena odmítla.
Teď nastala tedy chvíle, kdy měl být úkol dokonán. Doktor Antekirt si byl jist, že ho nikdo nepozná, a odvážil se do Dubrovníka. Stalo se tak v době, kdy Petr Bathory a dcera Silase Toronthala zahořeli k sobě láskou, kterou doktor chtěl zničit. Čtenář má jistě dosud v paměti, co se stalo dále, jak zakročil Sarkany, jak byl Petr zraněn, zdánlivě zemřel a pak byl probuzen k životu doktorem Antekirtem, který se mu dal poznat jako hrabě Matyáš Sandorf. Teď bylo třeba již jen Petra vyléčit a povědět mu vše, co dosud nevěděl, že totiž jeho otec a oba otcovi druhové byli vydáni na smrt nejhnusnější zradou. Doktor mu pak chtěl povědět jména zrádců a vyzvat ho, aby byl jeho společníkem při jejich odsouzení, jakož i při výkonu trestu, který nebylo možno svěřit řádnému soudu. Doktor se tedy věnoval cele léčbě Petra Bathoryho. V prvních osmi dnech, kdy byl Petr dopraven do doktorova sídla, potácel se mezi životem a smrtí. Jeho zranění bylo velmi vážné, ale hlavně mu chyběla chuť k životu. Vzpomínka na Savu, o níž věřil, že je ženou Sarkanyho, působila na něho neblaze. Doktor neopouštěl lůžko mladého muže ve dne ani v noci.
Slyšel, jak mladík v blouznění často opakuje Savino jméno, a pochopil, jak hluboká je jeho láska a jaká muka mu působí sňatek milované dívky se Sarkanym. Doktor se v duchu ptal, zda tak vřelá láska odolá i zprávě, že Sava je dcerou muže, který byl příčinou smrti Petrova otce. Ale doktor byl pevně odhodlán říci Petrovi vše; pokládal to za svou povinnost. Již několikrát se zdálo, že Petr podlehne. Churavý na těle i na duši, byl již tak blízek smrti, že nepoznával hraběte Sandorfa a neměl ani dost síly pronést Savino jméno. Ale doktorova usilovná péče se neminula s účinkem a nastal obrat. Mládí zvítězilo nad smrtí.
Tělo se uzdravilo dříve než duše. Rána se začala hojit, plíce pracovaly pravidelně a 1.. července doktor Antekirtjiž nabyl nezvratného přesvědčení, že Petr je zachráněn. Toho dne mladík doktora již poznal. Oslovil ho slabým hlasem.
„Pro tebe synu,“ řekl mu doktor Antekirt, „jsem Matyáš Sandorf, ale jen pro tebe.“ A když Petr pohledem žádal o vysvětlení, na které byl zřejmě zvědav odpověděl mu doktor: „Až později.“ Petr ležel v útulném pokojíku, do něhož okny vnikal svěží mořský vzduch. Z oken viděl krásné stromy, jejichž zeleň nikdy nevadla. Rychle se zotavoval. Doktor Antekirt mu věnoval stejnou péči, a nebyl-li stále u něho, nalezl si zástupce, o jehož ochotě a spolehlivosti byl plně přesvědčen. Byl to Pescade, který byl oddán Petrovi stejně jako doktorovi. Není třeba podotýkat, že on i Matifou zachovali v tajnosti, co se událo na dubrovnickém hřbitově, a že je ani nenapadlo mluvit o tom, jak byl Petr odnesen z hrobu. Pescade byl zasvěcen skorem do všeho. Tím více se tedy zajímal o nemocného, který byl svěřen jeho péči. Petrova láska, zmařená Sarkanym, který byl Pescadovi protivný na první pohled, setkání svatebního průvodu s průvodem pohřebním, únos Petrova těla ze hřbitova, to vše zapůsobilo na Pescadovu duši nesmazatelným dojmem, který se ještě zvýšil, když se Pescade dověděl, že příští život Petrův je zasvěcen doktorovým plánům. A tak Pescade rád přijal úkol, aby pečoval o nemocného. Bylo mu zároveň uloženo, aby ho hleděl rozveselit svými vtipy. Mužík se o to všemožně přičiňoval. Od té chvíle, co od něho dostal vstupné za představení, které ani neviděl, pokládal Petra Bathoryho za věřitele a pociťoval povinnost splatit mu dluh. Byl Petrovi stále společníkem a svými žerty a hovory řídil chod Petrových myšlenek tak, aby nemocný zapomněl na dubrovnické události. Když se ho jednoho dne Petr otázal, jak se seznámil s doktorem Antekirtem,,vysvětlil mu to takto: „Jistě se pamatujete,“ řekl mu, „na spuštění lodi v gružském přístavu ve chvíli, kdy do přístavu vjížděla doktorova jachta. Tehdy Matifou vykonal hrdinský čin a zachránil doktorovu loď i s mužstvem. ` ` Petr Bathory na tuto událost nezapomněl, ale nevěděl, že doktor oběma akrobatům nabídl, aby k němu šli do služby, a že akrobati nabídku přijali. „Ano, pane Bathory,“ pokračoval Pescade, „Matifouova obětavost se stala zdrojem našeho štěstí. Jsme si vědomi, čím jsme povinováni doktoru Antekirtovi, ale jsme pamětlivi i toho, co jsme dlužni vám: ` „ Mně?“ „Ano, vám, pane Petře. Vy jste v době naší největší bídy chtěl být naším obecenstvem, ale náhle jste odešel a zanechal nám dva zlaté. A ty jsme si nezasloužili, poněvadž jsme vám nic neukázali.“ Petr Bathory již na to zapomněl a bez okolků se k tomu přiznal. Ale ta vzpomínka v něm znovu vyvolala trpkost. Vzpomněl si, že opustil arénu tak náhle jen proto, že v davu spatřil Savu Toronthalovou v doprovodu jejího otce. Zavřel oči. Vzpomínal na všechno, co se od té doby událo.
Vzpomínal na Savu a srdce se mu svíralo bolestí, neboť věřil, že je provdána za Sarkanyho. V duchu pak zlořečil těm, kteří ho vyrvali smrti. Pescade hned zpozoroval, že jeho poznámka vzbudila v Petrovi trpké vzpomínky. Odmlčel se a řekl si v duchu: „Doktor mi nařídil, abych nemocnému podal každých pět minut půl lžíce veselé mysli. To není tak snadné: ` Petr otevřel oči a zeptal se: „ Vy jste tedy doktora Antekirta před tou událostí v Gruži neznal?“ „Tehdy jsem ho spatřil po prvé, pane Bathory,“ odpověděl Pescade. Do té chvíle jsem nikdy neslyšel ani jeho jméno.“ „A od onoho dne jste ho již neopustil?“ „Nikdy, leda při několika úkolech, které mi byly svěřeny.“ „V které zemi jsme nyní, můžete mi to říci?“ „Myslím, pane Petře, že jsme na nějakém ostrově, protože na všech stranách kolem nás je moře.“ „To tedy jistě bude, ale v které části Středozemního moře je ten ostrov?“ „O tom nevím pranic,“ odvětil Pescade. „Ostatně mi na tom ani nezáleží. Stačí mi, že jsem s doktorem, že výtečně jíme, klidně spíme a dobře se šatíme, nehledíc ani na pochvalu, které se nám často dostává. ..“ „Ale víte aspoň, jak se ten ostrov jmenuje?“ „Ale ovšem, jak bych to nevěděl! Nazývá se Antekirta.“ Petr Bathory si marně vzpomínal, v kterém místě Středozemního moře je ostrov toho jména, a tázavě se zadíval na Pescada. „Ale ano, pane Bathory, Antekirta,“ ujišťoval Pescade.
„Kdybych snad měl nějakého příbuzného -, té radosti mi však nebe nedopřálo -, musil by mi psát na adresu: Pescade, ostrov Antekirta, Středozemní moře. Poloha ostrova mi není známa.
Ostatně, co je na tom jménu divného, když ostrov náleží doktoru Antekirtovi? Nemohu vám říci, zda doktor přijal své jméno od ostrova, nebo pojmenoval ostrov po sobě.“ Tím byl hovor skončen a Petr se dověděl pramálo. Jeho zdraví se zatim již velmi zlepšilo.
Nenastala žádná neočekávaná příhoda, jaká chorobu již vyléčenou přivolává zpět nebo místo ní přináší jinou. Při dobré a opatrně podávané stravě Petr den co den sílil. Doktor Antekirt ho často navštěvoval a o lecčems s ním hovořil, jen ne o tom, co by Petra bylo zajímalo nejvíc. Petr se nedotazoval a trpělivě vyčkával chvíle, kdy mu doktor sám bez dotazu všechno poví.
Pescade pak podával doktorovi zprávu o všem, o čem s Petrem mluvil. Řekl mu také, že Petrovu mysl zajímá podivné jméno ostrova a že stále vzpomíná na Savu Toronthalovou. Blížil se den, kdy Petr bude dost silen, aby vyslechl vše. A doktor si umínil, že bude necitelný jako operatér, který si nesmí všímat výkřiků svého pacienta. Uplynuly další dni. Petrovo zranění se úplně zahojilo, takže mohl opustit lože a vysedávat u okna pokoje. Zářivé slunce a svěží větřík upevňovaly jeho zdraví. Bylo mu, jako by byl znovu zrozen. Zrakem utkvíval na obzoru bez hranic, ale jeho duše zalétala daleko za ostrov. Ta ještě churavěla v uzdravujícím se těle. Nesmírná plocha vod kolem ostrova byla většinou pustá. Jen někdy se objevila na obzoru malá loď, ale nikdy nezamířila k ostrovu. A nikdy nebylo vidět velké parníky a obchodní lodi, které křižují Středozemní moře všemi směry. Zdálo se, že Antekirta leží na konci světa.
Konečně oznámil doktor Antekirt Petrovi, že si příštího dne může vyjít po prvé na procházku, a nabídl se, že ho doprovodí. „Mám-li dost síly, abych mohl na procházku, mám tedy i dost síly, abych vás mohl vyslechnout,“ odpověděl Petr Bathory. „Vyslechnout mě. .. Jak to myslíš, Petře?“ „Vy znáte dobře můj život, já však neznám z vašeho pranic.“ Doktor Antekirt na něho pátravě pohlédl, ne jako přítel, nýbrž jako lékař, který uvažuje, má-li vyhojit ránu nemocného nožem nebo ohněm. Usedl k němu a řekl: „Jinými slovy řečeno, chceš znát, Petře, moji minulost? Poslouchej tedy.“
