KAPITOLA XIII ROZHODNUTÍ O PLAVBĚ — DOMNĚNKY — PŘÍPRAVY — TŘI CESTUJÍCÍ — PRVNÍ NOC — DRUHÁ NOC — OSTROV TÁBOR — PROHLÍDKA POBŘEŽÍ — PROHLÍDKA LESA — NIKDO — ZVÍŘATA A ROSTLINY — PRÁZDNÁ CHATRČ „Trosečník!“ zvolal Pencroff. „Nešťastník, opuštěný několik set kilometrů od nás na ostrově Táboru! Ach, pane Smithi, teď se jistě nepostavíte proti té plavbě.“ „Ne, Pencroffe. Odplujeme co nejdříve.“ „Zítra?“ „Zítra.“ Inženýr držel stále papír vyňatý z láhve. Dlouho jej prohlížel a pak pokračoval: „Z toho dokladu, přátelé, a ze způsobu jeho napsání můžeme vyvodit především toto: Trosečník na ostrově Táboru je člověk, který má jisté námořnické vědomosti, protože udává délku i šířku, shodnou mimo počet minut s údaji, které jsme sami zjistili. Za druhé je to Angličan nebo Američan, protože píše anglicky.“ „To je všechno jasné,“ řekl Gedeon Spilett, „a přítomnost toho trosečníka vysvětluje také nález bedny. Je-li tu trosečník, muselo tu dojít k ztroskotání. Ať už je to kdokoli, má štěstí, že Pencroff postavil loď a že s ní dnes vyplul na pokusnou plavbu. O den později by byla láhev už rozbita o pobřežní skály.“ „Je to opravdu šťastná náhoda,“ řekl Harbert, „že sem Bonaventura připlula právě ve chvíli, kdy láhev ještě plavala.“ „Nezdá se vám to divné?“ ptal se Cyrus Smith Pencroffa. „Zdá se mi to jen šťastné, pane Smithi,“ odpověděl námořník. „Co vy o tom soudíte? Tato láhev se mohla dostat kamkoli; sem právě tak dobře jako jinam.“ „Snad máte pravdu, Pencroffe,“ řekl inženýr. „Ale přesto…“ „A není tu žádný důkaz o tom, že ta láhev pluje mořem už dlouho?“ ptal se Harbert. „Není,“ odpověděl Gedeon Spilett. „Zpráva sama mohla být napsána nedávno. Co myslíte vy, Cyrusi?“ „To je těžko rozhodnout. Ostatně se vše dozvíme,“ odpověděl Cyrus Smith.
Za tohoto hovoru nezůstal Pencroff nečinný. Otočil loď a Bonaventura teď plula pod plnými plachtami rychle k Drápu. Všichni kolonisté mysleli na trosečníka. Bude ještě čas k jeho záchraně? Tohle byla velká událost v životě kolonistů.
Oni sami byli jen trosečníci, báli se však, že ten z ostrova Tábora nebyl tak šťasten jako oni. Bylo tedy jejich povinností vyjít nešťastníkovi vstříc.
Po obeplutí Drápu vplula Bonaventura ve čtyři hodiny do ústí řeky Díků.
Téhož dne večer probrali kolonisté podrobnosti zítřejší plavby. Ujednali, že pojede Pencroff s Harbertem, protože oba se vyznali v řízení lodi. Vyjedou-li zítra 11. října, mohou být na Táboru 13. října. Za tohoto větru jim stačilo k přeplutí vzdálenosti dvou set sedmdesáti kilometrů osmačtyřicet hodin. Jeden den stráví na ostrově, tři anebo čtyři dny budou potřebovat na zpáteční plavbu. Dne 17. října se mohou vrátit na Lincolnův ostrov. Bylo krásné počasí, tlakoměr trvale stoupal, vítr se ustálil, a tak všechny okolnosti byly příznivé statečným mužům, které lidská povinnost vyšle na tak dalekou plavbu od jejich ostrova.
Cyrus Smith, Nab a Gedeon Spilett zůstanou doma. S tímto rozhodnutím však nesouhlasil novinář. Gedeon Spilett nezapomněl na své povolání redaktora New York Heroldu a prohlásil, že nemůže zmeškat takovou příležitost. A tak mu plavba byla povolena.
Celý večer byl věnován nakládání. Kolonisté odnesli na Bonaventuru lůžkoviny, nástroje, zbraně a střelivo, kompas a potraviny na osm dní. Nakládání bylo provedeno rychle a kolonisté se vrátili do Žulového domu.
Druhého dne v pět hodin ráno nastalo loučení, při němž byly obě strany dojaty. Pencroff vytáhl plachty a zamířil k Drápu, který musel obeplout, aby se dostal do jihozápadního směru.
Bonaventura už byla půl kilometru od pobřeží, když její posádka spatřila na skále za Žulovým domem dva muže, mávající jim na rozloučenou. Byli to Cyrus Smith a Nab.
„Naši přátelé!“ zvolal Gedeon Spilett. „To je naše první rozloučení po patnácti měsících!“ Pencroff, novinář a Harbert naposledy zamávali a Žulový dům zmizel za vysokými skálami mysu. První ranní hodiny zůstala Bonaventura v dohledu Lincolnova ostrova, který teď vypadal jako zelený džbán, z něhož vyčnívala Franklinova hora. Dálkou snížené kopce mu dodávaly vzhledu, který nemohl lákat lodi k přistání.
Hadí ocas obeplula loď k jedné hodině ve vzdálenosti osmnácti kilometrů. Z této vzdálenosti nebylo možno na západním pobřeží až po Franklinovu horu rozeznat žádné podrobnosti. Po třech hodinách zmizel pak celý Lincolnův ostrov pod obzorem.
Bonaventura se držela skvěle. Lehce najížděla na vlny a plula značnou rychlostí. Pencroff vytáhl šípovou plachtu a s plnými plachtami plul přímou linií, kontrolovanou podle kompasu. Harbert ho občas vystřídal u kormidla. Chlapcova ruka byla stejně pevná jako ruka Pencroffova a námořník mu nemohl pranic vytýkat.
Gedeon Spilett cestou hovořil a občas přiložil i sám ruku k dílu.
Kapitán Pencroff byl se svou posádkou dokonale spokojen. Pokud promluvil, pak to byly jen rozkazy, jako: „O čtvrt čárky vlevo!“ Večer se na nebi objevil srpek měsíce, který měl 16. října projít první čtvrtí; zazářil v soumraku a brzy zapadl. Noc byla temná. Jen zářivé hvězdy ohlašovaly na příští den krásné počasí.
Pencroff z opatrnosti skasal šípovou plachtu, protože se nechtěl dát překvapit nárazem brízy s plachtami na stěžni. Byla to snad v tak klidné noci zbytečná opatrnost, ale Pencroff byl člověk opatrný a nerad se vystavoval nebezpečí.
Novinář část noci prospal. Pencroff se s Harbertem střídal po dvou hodinách u kormidla. Pencroff chlapci důvěřoval jako sobě samému a jeho důvěra byla plně oprávněna, protože mladý chlapec byl chladnokrevný a rozumný. Námořník mu udal směr jako velitel kormidelníkovi a Harbert se nevychýlil ani o čárku.
Noc uběhla a celý den 12. října uplynul jako den předešlý. Jihozápadní směr byl přísně dodržován po celý den, a nepodléhá-li Bonaventura nějakému neznámému proudu, musí připlout přímo k Táboru.
Oceán, kterým pluli, byl zcela opuštěný. Jen občas nad nimi přeletělo několik velkých ptáků, albatrosů a fregatek, většinou na dostřel pušky. Gedeon Spilett si přitom myslel, není-li mezi těmito ptáky i onen albatros, kterému svěřil svou zprávu pro New York Herald . Byly to jediné živé bytosti, které oživovaly tuto část oceánu mezi Lincolnovým ostrovem a Táborem.
„A jsme přece v období, kdy velrybáři plují do jižní části Tichého oceánu,“ řekl Harbert. „Myslím, že tohle je opravdu nejopuštěnější moře.“ „Není tak opuštěné,“ prohlásil Pencroff. „Jak to myslíte?“ ptal se novinář.
„Vždyť jsme tady my! A pokládáte snad naši loď za vrak a naše osoby za mořské sviňuchy?“ A Pencroff se rozchechtal vlastnímu žertu.
Večer plavci odhadovali vzdálenost, kterou Bonaventura už urazila od Lincolnova ostrova, na dvě stě dvacet kilometrů. Při čase třiceti šesti hodin to dávalo rychlost šesti kilometrů za hodinu. Slabá bríza se ještě uklidňovala. Plavci však mohli doufat, že při správném odhadu doplují zítra večer k Táboru.
Ani jeden z nich v noci z 12. na 13. říjen nespal. V očekávání zítřka se nemohli ubránit silnému vzrušení. V podniknutém dobrodružství bylo příliš mnoho nejistoty. Blíží se opravdu k Táboru? Byl ostrov ještě obydlen oním trosečníkem, kterému plují na pomoc? A jaký je to člověk? Nepřinese jeho přítomnost kolonii žijící v přátelském souladu nějaké nesnáze? Bude souhlasit s výměnou dosavadního vězení za nové? Všechny tyto otázky, které snad budou už zítra rozřešeny, nedaly jim spát. Jakmile se rozednilo, všichni tři se zadívali k západu.
„Země!“ zvolal Pencroff v šest hodin ráno.
A poněvadž bylo nemožné, že by se Pencroff mýlil, bylo jisté, že to země je. Dovedete si představit radost posádky! Za několik hodin budou u pobřeží.
Ostrov Tábor, nízká to plošina, sotva vyvýšená nad hladinu moře, nebyl vzdálen víc než dvacet pět kilometrů. Protože příď Bonaventury mířila trochu jižněji, dali lodi přímý směr. Jak slunce zvolna stoupalo, začaly se ukazovat jednotlivé pahorky ostrova.
„Je to jen ostrůvek, mnohem menší než Lincolnův ostrov,“ prohlásil Harbert. „Vznikl patrně nějakým podmořským otřesem.“ V jedenáct hodin dopoledne byla Bonaventura jen tři kilometry od pobřeží. Pencroff už hledal místo k přistání, a proto plul v neznámých vodách velmi opatrně.
Teď už viděli celý ostrov se skupinami zelených gumovníků i jiných vysokých stromů, které rostou i na Lincolnově ostrově. Plavce však udivilo, že nevidí nikde kouř, který by svědčil o tom, že ostrov je obydlen. Nikde také nespatřili na pobřeží žádná znamení.
Ale listina v láhvi byla přece skutečností! Musel ji napsat trosečník a ten trosečník musel tedy někde být!
Bonaventura se odvážila do křivolakých průchodů mezi skalisky, jejichž zákruty Pencroff bedlivě sledoval. Námořník postavil ke kormidlu Harberta a sám pozoroval z přídě vodu, připraven spustit plachtu, jejíž provazec držel v ruce. Gedeon Spilett s dalekohledem u očí pozoroval pobřeží, ale nic neviděl.
Skoro v poledne narazila konečně Bonaventura kýlem na písek. Byla svržena kotva, plachty skasány a posádka malé lodi přistála u pobřeží.
Nebylo pochyb o tom, že to je ostrov Tábor, protože i podle nejnovějších map nebyl v této části oceánu mezi Novým Zélandem a americkými břehy žádný jiný ostrov.
Loď byla pečlivě zajištěna, aby ji odliv nemohl odnést. Pencroff i jeho dva společníci se dobře vyzbrojili a vystoupili na břeh. Zamířili k pahorku asi sto metrů vysokému, který se před nimi zdvihal asi kilometr daleko.
„Z vrcholu tohoto kopce si budeme moci udělat celkovou představu o ostrově,“ prohlásil Gedeon Spilett. „To nám také usnadní prohlídku.“ „Uděláme tady totéž, co udělal Cyrus Smith na Lincolnově ostrově, když vystoupil na Franklinovu horu,“ řekl Harbert. „Zajisté,“ odpověděl novinář, „a bylo to to nejlepší, co mohl udělat.“ Za tohoto hovoru kráčeli plavci po okraji louky, která končila při úpatí pahorku. Před nimi vyletovala hejna skalních holubů a vlaštovek téhož druhu jako na Lincolnově ostrově. Z lesa, který vroubil levou stranu louky, zaslechli v listí šelest a zahlédli tam pohyb trávy, prozrazující přítomnost velmi plachých zvířat; nic však zatím nedokazovalo přítomnost člověka. Když došli k pahorku, vystoupili Pencroff, Harbert i Gedeon Spilett nahoru a rozhlédli se po obzoru.
Byl to opravdu jen ostrůvek, mající sotva jedenáct kilometrů v obvodu. Jeho pobřeží, jen málo členěné mysy, výběžky, zálivy a zátokami, mělo oválný tvar. Kolem dokola jen naprosto pusté moře, táhnoucí se až k obzorové čáře. Nikde země, nikde plachta v dohledu.
Tento ostrůvek na celém povrchu zalesněný neměl vůbec mnohotvárnosti Lincolnova ostrova, někde pustého a divokého, jinde plodného a bohatého. Zde viděli jen jednotvárnou lesní plochu, z níž vystupovaly dva nebo tři nízké pahorky. Napříč ostrůvkem protékal potok až k louce, na níž se úzkým ústím vléval do moře.
„Trochu malé území,“ poznamenal Harbert.
„Nám by jistě nestačilo,“ odpověděl Pencroff.
„A nadto se zdá neobydlené,“ dodal novinář.
„Opravdu, nic tu nemluví o přítomnosti člověka,“ divil se Harbert.
„Sestupme a hledejme ho!“ navrhl Pencroff.
Kolonisté se tedy vrátili na pobřeží k místu, kde kotvila Bonaventura . Rozhodli se ostrov obejít a pak teprve se pustit do vnitrozemí, aby tak nic neuniklo jejich pozornosti. Břeh byl snadno schůdný. Jen na několika místech byl přerušen skálami, které se však daly obejít. Přátelé se pustili k jihu, plašíce hejna vodních ptáků a stáda tuleňů, kteří se vrhali do moře, jakmile je už z dálky spatřili.
„Ta zvířata nevidí člověka poprvé,“ upozornil novinář. „Bojí se, protože ho už znají.“ Hodinu po přistání stanuli všichni tři na jižním cípu ostrova s ostrým mysem. Pak se obrátili k severu po stejně písčitém a skalnatém pobřeží, které bylo v pozadí vroubeno lesem.
Nikde známky obydlenosti, nikde otisk lidské nohy. Celý obvod ostrova byl po čtyřhodinovém pochodu uzavřen.
Bylo to velmi podivné. Už počali věřit, že ostrov Tábor nebyl a není obydlen. Listina byla v moři možná celé měsíce a snad i roky, a to se mohl trosečník už vrátit do vlasti nebo tady bídně zahynout.
Pencroff, Gedeon Spilett a Harbert si vymýšleli nejrůznější domněnky. Pak rychle na palubě poobědvali a chystali se k nové prohlídce, v níž chtěli pokračovat až do večera.
K páté hodině odpolední se pustili do lesa.
Před nimi prchala četná zvířata, hlavně a snad jedině kozy a prasata, snadno poznatelná a patřící zřejmě k evropským druhům. Snad je sem přivezli nějací velrybáři a zvířata se zde rychle rozmnožila. Harbert si umínil chytit několik párů a převézt je na Lincolnův ostrov.
Bylo už zřejmé, že ostrov kdysi navštívili lidé. Potvrzení o tom našli v lese, kde narazili na cesty proklestěné sekerou a na jiné projevy lidské práce. Poražené a hnijící už kmeny ležely jistě mnoho let. Rány po sekerách už byly zarostlé mechem a stezky byly pokryty tuhou a vysokou trávou, takže byly sotva znatelné.
„To dokazuje,“ řekl Gedeon Spilett, „že se lidé na ostrově nejen vylodili, ale že tu i žili. Ale co to bylo za lidi? Kolik jich bylo? A kolik jich zbylo?“ „List z láhve však hovoří jen o jednom trosečníkovi,“ připomněl Harbert. „Nuže, je-li ještě na ostrově, musíme ho najít,“ odpověděl Pencroff.
Pokračovali tedy v prohlídce. Šli samozřejmě po stezce, jež protínala ostrov úhlopříčně, a došli až k potoku, který vtékal do moře.
Jestliže zvířata evropského původu a stopy lidské práce dokazovaly jasně příchod člověka na ostrov, dokazovalo to neméně jasně i ostrovní rostlinstvo. Na mnoha místech byly na lesních mýtinách stopy zeleninových záhonů, ovšem z velmi dávné doby.
Harbert zde s radostným překvapením našel brambory, čekanku, mrkev, špenát, zelí a vodnici. Stačilo jen sebrat semena a přenést je na Lincolnův ostrov.
„Výborně!“ radoval se Pencroff. „Tohle bude něco pro Naba. I když nenajdeme trosečníka, nejeli jsme sem marně. Tohle za to stojí.“ „Jistě,“ souhlasil Gedeon Spilett. „Ale podle stavu těchto rostlin můžeme soudit, že ostrov už velmi dlouho není obydlen.“ „To je pravda,“ potvrdil Harbert. „Žádný člověk by přece nenechal tak důležité rostliny zdivočet.“ „Ano, trosečník už odjel,“ prohlásil Pencroff. „To můžeme předpokládat.“ „Myslíte tedy, že listina pochází z hodně dávné doby?“ „Zajisté.“ „A myslíte také, že láhev se dostala k našemu ostrovu až po dlouhé plavbě mořem?“ „Proč ne?“ odpověděl Pencroff. „Přichází však už noc a já myslím, že budeme muset s prohlídkou končit.“ „Pojďme na palubu a zítra budeme pokračovat,“ navrhl novinář. To bylo rozumné a plavci se už chtěli vrátit, když Harbert náhle ukázal na nejasné obrysy mezi stromy a zvolal: „Chata!“ Všichni zamířili k oné stavbě. V šeru spatřili prkennou chatrč, pokrytou dehtovým plátnem.
Pencroff vrazil do pootevřených dveří a vstoupil rychle dovnitř.
Chatrč byla prázdná.
