KAPITOLA XI ZIMA — VÝROBA VLNĚNÝCH ODĚVŮ — STOUPA — PENCROFFOVA UTKVĚLÁ MYŠLENKA — VELRYBÍ KOSTICE — K ČEMU JE DOBRÝ ALBATROS — PALIVO BUDOUCNOSTI — TOP A JUP — BOUŘE — ŠKODY V KURNÍKU — VÝPRAVA K MOČÁLU — CYRUS SMITH SÁM — PRŮZKUM STUDNY Zima přišla v měsíci červnu, který odpovídá prosinci na severní polokouli. Hlavním zaměstnáním kolonistů bylo teď šití teplých a pevných oděvů.
Mufloni z ohrady byli ostříháni a jejich vlna, vzácný textilní materiál, měla být zpracována v látku.
Cyrus Smith neměl ovšem ani mykací, ani protahovací, ani kroutící stroje, ani stav pro výrobu vlákna a tkaní. Proto navrhl použít jednoduchého způsobu, kterým se ušetří výroba nití a tkaní látky. Navrhl využít toho, že vlna pod tlakem zkříží a proplete svá vlákna v prostou plst. Plst možno vyrobit pouhým lisováním, které snižuje sice měkkost a poddajnost látky, ale zvyšuje neprostupnost a tepelný účin. Vlna muflonů byla hodně krátká a to je dobrá podmínka pro výrobu plsti, která se u nás dělá ze zaječích chlupů.
Inženýr s pomocí druhů — včetně Pencroffa, jenž musel zase opustit svou loď — počal s přípravnými pracemi, které měly zbavit vlnu tuku.
Odtučnění prováděli v hrncích s vodou zahřátou na sedmdesát stupňů; vlnu v nich nechali čtyřiadvacet hodin. Pak ji důkladně proprali v sodné lázni, a když byla tlakem zbavena vody, byla tím už připravena pro výrobu plsti. Plst, jako hrubá látka, se v průmyslových zemích Evropy i Ameriky nehodí k výrobě oděvů, ale na Lincolnově ostrově měla nesmírnou cenu.
Plst je lidstvu známa už dlouhou dobu. Již první plstěné látky byly vyráběny tím způsobem, jakého použil i Cyrus Smith.
Jeho inženýrské znalosti mu prospěly především při stavbě stroje na zplsťování vlny. Použil totiž dosud nevyužité síly vodopádu k pohánění stoupy na plst. Bylo to v podstatě jednoduché. Opatřil kmen stromu klíny, které zdvihaly a spouštěly svislé špalky. Pod ně upevnil koryta pro vlnu a celek usadil do pevného rámu. Jeho stoupa vypadala tak, jak vypadala po celá staletí až do chvíle, kdy člověk nahradil špalky válcovitými kompresory a počal vlnu nikoli stloukat, nýbrž pod tlakem válcovat.
Práce řízené Smithem měly plný úspěch. Vlna byla předem napuštěna mýdlovým roztokem, který měl především usnadnit lepší prolnutí a splynutí vláken a za druhé zabránit jejich poškození při stloukání ve stoupě. Tak vycházel ze stoupy hustý plynulý pruh plsti. Drsnost a nerovnost vlněného vlákna byla zplstěním dokonale vyhlazena a odstraněna. Vyrobená látka se výborně hodila k šití šatů a přikrývek. Nebyla to ovšem nejjemnější vlněná látka, jako je skotská šálovina, sukno nebo flanel. Byla to „lincolnská plst“ a Lincolnův ostrov si z ní vytvořil nový druh průmyslu.
Kolonisté teď měli dobré šaty i husté přikrývky a mohli bez obav čekat na zimu roku 1866. Mrazivé dny začaly kolem 20. června. Pencroff musel s velkou lítostí nechat stavby lodi, jejíž dokončení za příštího jara bylo už jisté.
Námořníkovou utkvělou myšlenkou se stala plavba na ostrov Tábor, ačkoli Cyus Smith nepřikládal průzkumu opuštěného a pustého skaliska žádnou důležitost. Plavba na vzdálenost dvou set sedmdesáti kilometrů na poměrně malé lodi a neznámým mořem vzbuzovala v něm určité obavy. Co by se stalo s lodí, kdyby ztratila uprostřed pochmurného Tichého oceánu možnost dosáhnout Tábora a vrátit se na Lincolnův ostrov?
Cyrus o tom mnohokrát s Pencroffem hovořil, ale setkával se u námořníka s tak tvrdošíjnou odhodlaností k této cestě, že si s ním už nevěděl rady.
„Musím vám také připomenout, Pencroffe,“ řekl mu jednoho dne, „že stále hovoříte o přednostech Lincolnova ostrova, stále mluvíte o lítosti, s jakou byste ho jednou opouštěl, a teď ho chcete opustit první!“ „Ale jen na několik dní,“ odpověděl námořník. „Opravdu, pane Smithi. Jen na čas potřebný k tomu, abych se podíval, co je to za ostrov, a vrátil se…“ „Vždyť nemůže být lepší než ostrov Lincolnův!“ „To vím předem!“ „Proč tam tedy chcete plout?“ „Abych věděl, co se děje na ostrově Táboru.“ „Ach, tam se neděje nic! Nemůže se tam nic dít!“ „Kdoví?“ „A co když vás přepadne bouře?“ „Za klidného období se jí nemusíme bát. Protože však musím předvídat vše, prosím vás, abyste se mnou pustil ještě Harberta,“ „Pencroffe,“ řekl vážně, Cyrus Smith a položil Pencroffovi ruku na rameno, „uvědomujete si, že stane-li se neštěstí Harbertovi, kterého náhoda učinila mým synem, nikdy vám to neodpustíme?“ „Pane Smithi,“ odpověděl námořník s neotřesenou důvěrou, „takové hoře vám nezpůsobím. O této cestě budeme ostatně vážně hovořit ještě jednou, až k tomu bude vhodný čas. Myslím však také ještě na něco jiného. Viděl jste, jak pevně je loď stavěna. Až uvidíte, jak krásně se nese na moři, až s ní obeplujeme náš ostrov všichni společně, jsem přesvědčen, že mě necháte odplout. Vím, že vaše loď bude nádherné dílo!“ „Řekněte raději »naše loď«, Pencroffe!“ odpověděl odzbrojený inženýr. Rozhovor těmito slovy skončil a měl pokračovat až později. Ani inženýr, ani námořník nebyli zatím přesvědčeni o správnosti názoru toho druhého.
Poprvé sněžilo koncem června. Ohrada byla předem dostatečně zásobena a nevyžadovala tedy denní návštěvy. Bylo však rozhodnuto, že jednou týdně ji kolonisté navštíví.
Znovu stavěli pasti a pokusili se použít i nástrah, které vyrobil Cyrus Smith. Ohnuté velrybí kostice, potažené ledem a pokryté vrstvou tuku, byly rozházeny při okraji lesa, kudy chodila zvěř k jezeru.
K velkému inženýrovu uspokojení se tento vynález aleutských lovců plně osvědčil. Kolonisté našli za několik dní tucet lišek, několik divokých prasat, a dokonce i jaguára. Mrtvá zvířata měla žaludky proraženy napřímenými kosticemi.
V zimě se také kolonisté poprvé pokusili dorozumět se se světem.
Gedeon Spilett už několikrát chtěl vrhnout do moře láhev se zprávou, kterou by mořský proud mohl odnést k obydleným břehům. Jindy chtěl použít k přenesení zprávy holubů. Jak se však mohli spolehnout na to, že holub nebo láhev překoná vzdálenost oddělující je od pevniny, vzdálenost dvou a půl tisíce kilometrů? To by byla čirá bláhovost. Ale 30. června chytili kolonisté obrovského albatrosa, kterého Harbertův výstřel lehce zranil na noze. Byl to nádherný pták s téměř třímetrovým rozpětím křídel, který by mohl snadno přeletět i Tichý oceán.
Harbert si chtěl krásného ptáka ponechat, protože jeho zranění se jistě brzy zahojí a chlapec si pak albatrosa ochočí. Gedeon Spilett však Harberta přesvědčil, že teď musí všichni využít vhodné příležitosti a poslat albatrosa jako posla přes Tichý oceán. Harbert to uznal. Přiletěl-li albatros z obydlené země, jistě se tam po svém osvobození vrátí.
Možná že Gedeon Spilett jako zanícený novinář chtěl pustit do světa senzační zprávu o dobrodružství kolonistů na Lincolnově ostrově. Jaký by to byl novinářský úspěch a jaký odbyt pro čísla New York Heraldu , kdyby se zpráva dostala na adresu šéfredaktora tohoto listu, pana Johna Benetta!
Gedeon Spilett skutečně takovou zprávu napsal. Vložil ji do váčku ze silného impregnovaného plátna a připojil prosbu k náhodnému nálezci, aby zprávu poslal redakci New York Heraldu . Váček byl přivázán albatrosu na krk. Neuvázali jej na nohu, protože albatros odpočívá na mořské hladině. Pak byla rychlému letci dána svoboda. Všichni kolonisté se pohnutě dívali, jak obrovský pták mizí v mlze na západním obzoru.
„Kam asi poletí?“ ptal se Pencroff.
„K Novému Zélandu,“ odpověděl Harbert.
„Šťastnou cestu!“ volal za ním námořník, ačkoli si od tohoto způsobu korespondence nic nesliboval.
V zimě byly práce přeneseny do Žulového domu. Kolonisté si opravovali oděv, šili prádlo a sešívali lodní plachty z balónového obalu, který se stal nevyčerpatelnou zásobou plátna. V červenci mrazy zesílily, ale kolonisté nešetřili dřívím ani uhlím. Cyrus Smith postavil druhý krb ve velkém sále a tam trávili všichni zimní večery. Při práci hovořili, předčítali si a čas jim tak plynul ku prospěchu všech.
Jakou radost prožívali kolonisté, když v sále osvětleném svíčkami a vytopeném uhlím, s kouřící kávou v šálcích a s dýmkami v oblacích vonného kouře naslouchali řevu bouře! Byli dokonale spokojeni, pokud mohou být spokojeni lidé, kteří jsou daleko od vlasti a bez spojení se svými bližními. Hovořili stále o své zemi a o přátelích, které tam zanechali. Cyrus Smith, který se plně zúčastnil severoamerického veřejného života, sděloval dychtivým posluchačům své zkušenosti i úvahy o budoucnosti Unie.
Jednoho dne se Gedeon Spilett zeptal: „Nemyslíte, Cyrusi, že celý průmyslový a obchodní život, kterému předpovídáte neustálý rozvoj, je vystaven nebezpečí, že se dříve nebo později zastaví?“ „Zastaví? A proč?“ „Pro nedostatek uhlí, toho nejvzácnějšího daru země.“ „Je to opravdu vzácný dar,“ odpověděl inženýr. „Zdá se, že to sama příroda chtěla dokázat, když vytvořila diamant, který je vlastně čistým uhlíkem.“ „Nechcete snad říci, Cyrusi, že budou lidé jednou topit v pecích diamanty!“ „To ne, příteli,“ odpověděl Cyrus Smith. „Nepopíráte však, že zásoby uhlí budou jednou vyčerpány?“ pokračoval Gedeon Spilett.
„Ach, uhelná ložiska jsou ještě obrovská a sto tisíc horníků, kteří dnes těží ročně sta miliónů centů uhlí, nemůže je vyčerpat.“ „Ale při rostoucí spotřebě uhlí lze předvídat, že se z jednoho sta tisíc horníků stane dvě stě tisíc a těžba se pak zdvojnásobí,“ odpověděl Gedeon Spilett. „To je jisté. Ale po uhelných ložiscích v Evropě, která budou brzy vyčerpána, postačí průmysl ještě dlouhou dobu zásobovat doly australské a americké.“ „Jak dlouho?“ ptal se novinář. „Nejméně dvě stě padesát až tři sta let.“ „To nás může potěšit,“ řekl Pencroff. „Ale zneklidní to naše pravnuky.“ „Najdou si něco jiného,“ mínil Harbert. „Doufejme,“ pokračoval Gedeon Spilett. „Bez uhlí by bylo lidstvo zbaveno strojů, železnic, parníků, továren a prostě všeho, čeho vyžaduje pokrok.“ „Ale co si najdou?“ ptal se Pencroff. „Dovedete si to představit, pane Smithi?“ „Trochu, příteli.“ „Čím budou topit, nebude-li uhlí?“ „Vodou,“ odpověděl Cyrus Smith. „Vodou?“ zvolal Pencroff. „Vodou že budou topit v parnících a v lokomotivách? Vodou budou ohřívat vodu?“ „Ano, vodou, ovšem rozloženou v její prvky,“ odpověděl Cyrus Smith. „Budou ji rozkládat snad elektřinou, která se stane mocnou a hybnou silou. Všechny velké vynálezy se nějakým nevysvětlitelným zákonem objevují současně a navzájem se doplňují. Ano, přátelé, já věřím, že vody bude užíváno jako paliva. Věřím, že prvků skládajících vodu bude použito odděleně. Voda tak vytvoří bohatý zdroj tepla a světla v množství, jaké uhlí dodat nemohlo. Jednoho dne budou skladiště parníků a tendry lokomotiv zásobeny stlačeným plynem, který se bude v topeništích spalovat s úžasným kalorickým účinkem. Zatím se nemáme čeho bát. Pokud bude tato Žerné obydlena, poskytne svým obyvatelům životní prostředky. Nikdy nebude nedostatek tepla a světla, i když už nebudou produkty živočišné, rostlinné a nerostné říše. Věřím, že jakmile budou uhelná ložiska vyčerpána, bude se topit vodou. Voda je uhlím budoucnosti.“ „Toho bych se chtěl dožít,“ řekl Pencroff. „Narodil ses příliš brzy, Pencroffe,“ smál se Nab, který se do hovorů vměšoval jen málo.
Hovor však neskončil Nabovou větou, nýbrž Topovým štěkotem, v němž bylo opět ono zvláštní zabarvení, které tak znepokojovalo inženýra. Zároveň s ním začal pes pobíhat kolem ústí studny na konci chodby.
„Co ten Top zase tak štěká?“ divil se Pencroff.
„A Jup nějak podivně mručí,“ upozornil Harbert.
Orangutan se skutečně připojil ke psu a vzrušeně gestikuloval. Obě zvířata byla spíš znepokojena než podrážděna.
„Je jisté,“ řekl Gedeon Spilett, „že studna má spojení s mořem a že se do ní občas přichází nadýchat nějaký živočich.“ „To je jediné vysvětlení,“ souhlasil Pencroff. „Tiše, Tope! Jupe, jdi do svého pokoje!“ Pes i opice zmlkli. Jup odešel spát, ale Top zůstal v sále a po celý večer temně vrčel. O příhodě se dál nemluvilo, ale čelo Cyruse Smithe zůstalo zachmuřeno.
Do konce měsíce června neustále pršelo a bylo chladno. Teplota však neklesla tak jako minulé zimy. Nejníže klesly mrazy na 13°C pod nulou. Ale i když nebyla letošní zima tak krutá, byla znepříjemněna bouřemi a vichřicemi. Moře zase vystoupilo a několikrát zaplavilo Komín. Vypadalo to, jako by náhlý vodní příliv způsobený podmořským otřesem zdvihl tyto nesmírné vlny a vrhl je proti stěně Žulového domu.
Když se kolonisté stojící u okna dívali na vodní spousty, které se tříštily před jejich očima, museli jen obdivovat nádhernou podívanou na bezmeznou zuřivost oceánu. Vlny se rozpadávaly v oslnivě bílou pěnu, celé pobřeží zmizelo pod zuřivou záplavou a z moře čněl jen trup ostrova do mlhy, která stoupala do výše přes třicet metrů.
Za těchto bouří se nikdo nemohl vydat na cestu ostrovem. Bylo to dokonce nebezpečné, protože vichr velmi často kácel stromy. Kolonisté však přece každý týden navštěvovali ohradu. Naštěstí ohrada, chráněná předhořím Franklinovy hory, netrpěla tak poryvy bouří a stáje i plot zůstaly ušetřeny škod. Zato kurník, založený na planině Výhledu a přímo vystavený východním větrům, trpěl v bouřích nesmírně. Z holubníku byla dvakrát odnesena střecha. Také byl poražen plot. Tady bude musit být postaveno vše pevněji, to bylo kolonistům jasné. Lincolnův ostrov ležel v nejhorších vodách Tichého oceánu. Zdálo se, že tvoří střed oblasti cyklonů, které ostrov bičovaly jako káču. Jenomže tady byla káča nehybná a točil se bič.
V prvním týdnu srpna se vichřice pozvolna ztišily a v ovzduší se zas projevil zdánlivě ztracený klid. S uklidněním však poklesla teplota, mrazy zesílily a rtuťový sloupec ve Fahrenheitově teploměru klesl na osm stupňů pod nulou, což odpovídá dvaadvaceti stupňům pod nulou na stupnici Celsiově.
Třetího srpna podnikli kolonisté dlouho připravovanou výpravu do jihovýchodní části ostrova ke Kachní bažině. Lovci se vydali za ptactvem, které tam přezimovalo. Bažina se hemžila divokými kachnami, slukami, čírkami i potápkami a není divu, že bylo rozhodnuto věnovat jeden den lovu pernaté zvěře.
Výpravy se zúčastnil jen Gedeon Spilett s Harbertem a Nab s Pencroffem. Cyrus Smith se vymluvil a zůstal v Žulovém domě.
Lovci se vydali k Balónovému přístavu a cestou přes bažiny se měli vrátit až večer. Top i Jup šli s nimi. Jakmile přešli most přes řeku Díků, inženýr jej vytáhl a vrátil se domů, chtěje uskutečnit záměr, k němuž potřeboval být sám.
Chtěl totiž pečlivě prozkoumat studnu, jejíž ústí se otvíralo v pozadí chodby Žulového domu a vedlo do moře, protože tudy kdysi vedl starý jezerní výtok.
Proč se Top tak často točil kolem studny? Proč tam vždy tak podivně vrčel, proč ho k studni stále pudil neznámý neklid? Proč se ve stejném strachu připojil k Topovi i Jup? Má snad studna vedle kanálu do moře ještě nějaké rozvětvení? Nevede ještě k jiným částem ostrova? To chtěl Cyrus Smith vědět a chtěl to vědět sám. Rozhodl se tedy prozkoumat studnu za nepřítomnosti svých druhů. A teď se mu naskytla příležitost.
Mohl snadno sestoupit až na dno studny s pomocí žebříku, který už nesloužil k šplhání do Žulového domu a byl dost dlouhý. Inženýr to také udělal. Přivlekl žebřík až k ústí studny, širokému asi půldruhého metru, spustil ho dolů a nahoře jej upevnil. Pak rozsvítil lucernu, vzal s sebou revolver, za opasek si vsunul nůž a počal po prvních příčkách žebříku sestupovat.
Stěny studny byly celkem hladké, ale tu a tam v nich byly skalní výstupky.
Obratnému zvířeti by se mohlo podařit dostat se po těchto výstupcích až k ústí studny. Toho si inženýr hned všiml. Když však výstupky pečlivě prohlížel, nenašel na nich žádnou stopu, žádné odštípnutí, které by svědčilo o tom, že tudy někdo nedávno nebo dávno vystupoval.
Inženýr sestoupil ještě hlouběji a osvětloval si stěny. Nic podezřelého.
Když dosáhl poslední příčky žebříku, ucítil pod sebou zcela klidnou vodu. Ani v úrovni hladiny, ani v jiné části studny neviděl ústí žádné vodorovné chodby, kterou by se studna větvila pod masívem. Stěny, do nichž inženýr klepal rukojetí nože, zněly všude plně. Byla to tvrdá žula, kterou žádný živý tvor nemohl proniknout. Jestliže chtěl někdo dosáhnout dna studny a vystoupit až k jejímu ústí, musel se tam nezbytně dostat jedině zatopeným kanálem, který studnu spojoval pod skalnatým pobřežím s mořem. A to mohla jen mořská zvířata. Kam kanál ústí, na kterém místě pobřeží a v jaké hloubce pod hladinou, to nebylo možno zjistit.
Cyrus Smith tedy ukončil svůj průzkum, vystoupil nahoru, vytáhl žebřík, přikryl ústí studny a vrátil se zamyšleně do sálu se slovy: „Nic jsem neviděl, a přece tam něco je!“
